Muži, kteří zašli příliš daleko přehled

10.09.2022

Předně je třeba napsat, že se jedná o úctyhodný počin nakladatelství Plus, které vydává v rámci Pandaemonia podle mě neprávem opomíjené autory, kteří dnes můžou působit zastarale, pozapomenutě, což by určitě bylo škoda, protože i mnozí dnešní autoři hororových povídek mají hodně co splácet mistrům minulosti.
Formální zpracování a závěrečnou studii a poznámkový aparát velmi oceňuji, bohužel až tak, že dle mě převažuje nad samotnými kvalitativně nevyrovnanými povídkami, a proto jsem ve výsledku ze samotného obsahu rozčarován. Neobsáhlejší a i snad nejlepší povídky jsem shledal u Freda Bensona, především Muž, který zašel příliš daleko, Druhá postel, Průvodčí. U Arthura jsem měl problém s určitým opakujícím se schématem prvních třech povídek. A Robert? Kvůli němu jsem si původně sbírku pořídil, ale bohužel jsou v něm jen tři jeho povídky, a z toho dvě spíše kratší, které působí jako náčrty. Duchovní rozměr však není něco, co by povídky sráželo, je však pravdou, že hlavně u Arthura to bylo až moc "didakticky-moralistní", a to jsem zastánce Morálky. Bohužel jako hororové povídky pak nepůsobily moc efektivně.
Celkově mám tedy dojem ze sbírky někde u těch 60 %. Určitě se nejedná o špatnou sbírku, ale nejedná se ani o tu sbírku, kde by každá povídka byla klenotem, hlavně když pohlédnu na nedávnou čtenou sbírku od Flannery O'Connerové (Dobrého člověka těžko najdeš), kde ač právě je O'Connerová považována za moralistku, ona morální stránka je dosažena estetickými prostředky, nikoli "nadiktováním", protože musíme umět oddělovat moralistní a morální umění (sir Roger Scruton). Moralistní umění říká rovnou, jak ho má čtenář i interpretovat, morální předkládá dílo k interpretaci čtenáři. Považuje ho za svobodnou a inteligentní bytost, která je schopna sebereflexe vlastními silami, bohužel u těchto povídek se často jedná snad o první moralistní směr, a to sráží můj celkový dojem.

01.12.2020

Bratři Bensonové jsou rozhodně klasiky v žánru fantastiky, ačkoliv se nevěnovali jen jemu a fantastično, nadpřirozeno a strašidelno bylo spíše okrajovým zájmem v rámci jejich díla, sloužící ponejvíce k dokreslení složitějších myšlenek, která do své tvorby vkládali. Zvláště u Athura a Roberta. Ač naprosto rozdílné, jsou jejich povídky vlastně mravoučné příběhy, které mají člověka vést k zamyšlení a vést ho na správnou cestu. Nemohu ovšem Robertovi nevytknout jistou neférovost, protože jeho literatura nebyla psána jen pro potěšení z hrůzostrašné historky, ale ponejvíce jako "misijní" poslání. Jeho povídky se vyznačují varováním před hříchem a strachem z trestu. Přičemž jako příkladů užívá historky, které se nestaly.
Největšího mistrovství v žánru bezpochyby dosáhl Frederick. Jeho povídky víceméně fungují sami o sobě, bez přídavných podtextů a mnohdy jako třeba v Housenkách, Muži, který zašel příliš daleko, Průvodčí je hrůza již takřka machenovská, nebo lovecraftovská, netečná ke kvalitám člověka, netrestá ho za hříchy, ale s mrazivou nelidskostí si dělá, co chce.
Ještě jedna věc, mě při čtení tohoto svazku napadla. A to ta, jak velkou úlohu hraje v příbězích všech tří bratrů (ale nejen jich, nýbrž snad všech autorů nejen fantastiky tehdejší doby; Machena, Blackwooda, Dunsanyho aj.) příroda. Popisy krajiny, fauny, flóry jsou všudypřítomné, jsou součástí příběhů, bez nich by to byly ohlodané kosti. Samozřejmě, přešlo víc jak sto let, civilizace se přesunula do velkoměst a s ní i literatura. Ale kdy se to stalo, že jsme ztratili bensonovské vnímání světa?