Mýtus o Sisyfovi přehled
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81575/bmid_mytus-o-sisyfovi-LEH-81575.jpg
4
261
261
Eseje na téma absurdity, svobody myšlení a rozhodování, smyslu tvorby a existence. Byť většina čtenářů vnímá Camusovy eseje, a tedy i eseje tohoto svazku, jako texty filozofické, Camus sám se za filozofa nepokládal: tvrdil, že v něm není ani špetka filozofa, že chce pouze zjistit, jak se chovat. To lze chápat jako důkaz, že morálka se mu jevila významnější než metafyzika. My můžeme nicméně spatřovat v Mýtu o Sisyfovi pojednání o lidském údělu: Camus nám v něm předvádí vrcholně absurdního hrdinu – Sisyfa, kterého bohové odsoudili k nejstrašnějšímu trestu, jímž je zbytečná a beznadějná práce. Nesmrtelný život je nemožný, a proto je lidská existence absurdní, to je základní postulát této knihy. Je-li však absurdno podstatou lidských vztahu, jak v tomto absurdnu žít? Proto nijak nepřekvapí, že svazek začíná esejem o sebevraždě, v níž Camus spatřoval jediný skutečně závažný filozofický problém, nikoliv však řešení, které se mnohem spíš jevilo v podobě vzpoury. Okolnosti totiž, podle Camuse, mohou sebevraždu vysvětlit, leč vůbec ji neospravedlňují. Lidské drama začíná teprve ve chvíli, kdy člověk začne pochybovat o vlastní existenci, kdy veškerý jeho svět začne ztrácet barvu a jeho podstata se začíná měnit. V takovém okamžiku pak člověk nahlíží na existenci, jako kdyby mu nepatřila, jako něco nalézajícího se mimo něj, jako nějakou podivnou chorobu. Absurdno se však nemusí vždycky zrodit pouze z nespokojenosti, z neštěstí. Lidský osud je záležitostí lidskou, kterou musí vyřešit lidé. Sisyfovou tichou radostí bylo, jak nám Camus sděluje, že byl pánem vlastního osudu – a tak je tomu i s absurdním člověkem. To, čemu Camus říká absurdno, ona konfrontace iracionálního světa a zoufalé touhy po lásce a světle, je přece největší záhadou člověka, kterou nacházíme u autorů Camusovi blízkých – u Dostojevského, Kierkegaarda, Kafky. Když Camus formuluje tuto záhadu, tento střet svobody a osudu, morálky a historie, proniká do samé podstaty metafyzické zkušenosti. Člověk, který objevil absurditu-vášeň, jak to nazývá Camus, musí pokračovat ve svém zoufalém hledání, dokud nezahlédne světlo.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 1995 , SvobodaOriginální název:
Le Mythe de Sisyphe, 1942
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Mýtus o Sisyfovi. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (30)
(SPOILER)
Camus sám sebe nepovažuje za existencialistu, ač byl mezi ostatní takové autory či filosofy zařazen, já k existencialismu tíhnu více. Tato kniha pro mě ale byla velkým estetickým zážitkem i přes to, že tam, kde já už za vší tou absurditou začnu hledat to, co lidskou duši a společnost přesahuje, u něj tam není nakonec nic.
Dále budu asi i trochu spoilovat, takže pro zájemce o knihu dávám výstrahu předem.
Absurdno jako koncept na mě působí jako něco, co člověk dokáže svojí myslí zachytit jen letmo, ale do samotného jádra se nedokáže dostat - alespoň mně se to teda nedaří. Camus vidí jako vzpouru absurdnu víc žít, žití v přítomnosti, hromadění dobrodružství, rozhojnění duše naopak uvažovanou sebevraždu vidí v knize jako stvrzení principu absurdnosti. Asi je to mojí inklinací k tomu hledat za vším ten metafyzický smysl, ale pokud tam není, vlastně moc nerozumím tomu, proč je zrovna to intenzivnější žití a odmítnutí sebevraždy s absurdnem tolik v rozporu. Spíš se mi zdá, že je to jen jednou odpovědí na to, jak s časem v tomhle absurdním světě naložit a jak si rozšířit pole možností i na ty, které dnes ve společnosti považujeme za nepřípustné nebo protispolečenské. Souzním s autorem v tom, že teprve uvědomění si absurdnosti může mnohým lidem pomoci prožít pak život víc naplno.
Příběh o Sisyfovi je krátký - v podstatě nám říká jen to, že i Sisyfos může být šťastný, jelikož duší se může bohům vzepřít a svůj úděl tedy přijmout a dělat s úsměvem. Ostatně nejsou naše snahy v tomto životě často také jako opakované a nikdy nekončící tlačení kamene do kopce?
Knihu jako takovou nelze brát jako klasické filozofické dílo - i v kontextu poválečné doby se jednalo především o esej, která s sebou nesla ducha doby a předávala myšlenky autora. I proto vyjadřuje spíš pocity a myšlenky autora a společnosti tehdejší doby (vyvolávající obrazy estetickou formou) než ucelené filozofické koncepty.
Na závěr odcituji větu z komentáře v knize od Evy Beránkové: Stejně neexistuješ! A jestli ano, mě hned tak nedostaneš!
Lovci hlubokomyslných citátů si jistě přijdou na své, ale jinak jsem měl pocit, že Camus se čtenářem hraje nepoctivou a nepřesvědčivou absurdní hru, kde se samotný Sisyfos, který by mohl a mět být ústředním motivem, objeví jen tak mimochodem skoro v samotném závěru. Možná to byl autorský záměr, vnitřní potřeba vymezit se, ovšem navzdory oblibě Cizince a zájmu o téma se má očekávání nenaplnila.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (1)
„Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.“
Kniha Mýtus o Sisyfovi v seznamech
| v Právě čtených | 17x |
| v Přečtených | 384x |
| ve Čtenářské výzvě | 7x |
| v Doporučených | 28x |
| v Knihotéce | 113x |
| v Chystám se číst | 284x |
| v Chci si koupit | 84x |
| v dalších seznamech | 7x |
Štítky knihy
eseje francouzská literatura existencialismus absurdno
Kniha, která nutí přemýšlet.