Na břehu dnů přehled

05.09.2023

Nádherný ediční počin. Nejen tím, že je to chronologicky seřazený výběr, ano velmi vybraný váběr Čapkových novinářských textů, ale vlastně esence minimálně poloviny jeho tvorby - vždyť Čapek byl "civliním povoláním" hlavně novinář, ta jeho denní práce je dnes přes jeho přesahující díla neviditelná, a přitom to nebyla jen tzv. "chlebařina". Zaloužil a rozvinul osobitý žánr sloupku, jeho glosy, komentáře, ale i bajky a dalšá útvary jsou zde vybrány velmi pěkně, reprezenativně a ještě k tomu je celá kniha nádherně zalomena. Připomíná noviny o 442 stranách. Je to svěží chumel různorodých textů, které ukazují Čapka tak, jak ho známe, pozorovatele života, optimistu s vírou v dobrého člověka, ale zároveň patetika, který se dokáže na stránkcách novin i pomodlit veřejně za český národ v obodbí po Mnichovu. Je možné nahlédnout do jeho občanských půtek (polemiky s Emanuelem Moravcem nebo Rudolfem Medkem například) nebo do jeho divadleních, filmových a literárních kritik, tu a tam je možno nahlédnout do nekrologu, vzpomínky, dokonce i do rozhlasové tvorby.
"Někde Čapek o sobě vypravuje," vzpomíná František Langer, "jak musel vyplnit daňové přiznání pro berní úřad a že v něm byla rubrika: "Po kom jste převzal živnost, kterou provozujete?" A Čapek že dotyčnou rubriku vyplnil: "Po Janu Nerudovi"" To je úvod pěkného doslovu knihy od Ivana Klímy (s. 426). To je velmi výstižné a myslím, že právě vedle jeho dramat a románů a povídek velmi nedoceněná činnost.
Jakkoliv je Josef Čapek jako umělec hlubší a vícevrstevnatější, Karel je přímočařejší, lidovější a přesto intelektuál, který se nebojí ani "plakátu", když je třeba jej vyvěsit. (Např. hra Matka.) Jeho filozofie pragmatismu a občanské odpovědnosti a obrany první republiky je mi velmi sympatická, je to určitě jeden z lidí, které bych rád, kdyby to šlo, někd yv životě potkal. Považoval bych za životní štěstí si s oběma bratry sednout na jejich zahradě alespoň na hodinku. Oba jsou totiž podle mě géniové, a přitom bytostní a svými činy upřímní.
"Věc je totiž ta," píše v článku Národ nás nepotřebuje v roce 1934. "že my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme. A od nikoho. .... Nikdo se nestává spisovatelem, nikdo se nestává jazykovým tvůrcem a básníkem bez nesmírné duchovní lásky k národu, neboť jazyk je duší národa; bez té inspirující lásky, jaké je schopen jen málokdo, zůstává spisovatel pouhým pisálkem, který pokaňhá papír, aniž tvořil....." (s. 321).
A jinde odpovídá na otázku o novinařině: "Svou službu v novinách považuji za velkou výhodu: nutí mě, abych se zajímal o všechno na světě, o politiku, hospodářství, sport, aktuality atd.; je to hodně široký styk se životem, jenž dělá dobře člověku žijícímu denně svých šest, osm hodin u psacího stolu. Pak cením si na žurnalistice té nutné pohotovosti; nečekej na inspiraci, příznivou náladu a jiné subjektivní dispozic; musíš psát hned a hledět dát své nejlepší, i když nemáš té chvíle chuti. Nutnost je krásná, pane." (s. 7) Podepisuji a jen konstatuji, že je škoda, že taková žurnalistika už dneska neexistuje.