Na útěku přehled

včera

(SPOILER) Knihu autorčiny matky jsem společně s filmem četl, respektive zhlédl poměrně v útlém věku a pamatuji si, že obojí na mě silně zapůsobilo. Takže když jsem se poměrně nedávno dozvěděl o existenci knihy samotné "dcerky", dlouho jsem neváhal.

Souhlasím s postřehy ostatních, některé pasáže jsou poměrně zdlouhavé. Nicméně se jedná o autobiografické zpracování vzpomínek a pokud autorka považuje za důležité se nějaké konkrétní kapitole svého života věnovat, nelze jí to asi vyčítat.
Ze stejného důvodu nelze porovnávat dramatičnost díla. Matčina kniha měla samozřejmě větší spád, ale to bylo dáno především okolnostmi. Zde se ke slovu dostává zejména psychologie, vyrovnávání se s prožitým traumatem.
Ostatně, já osobně jsem rád, že životy obou žen nebyly třeba tak napínavé jako v "prvním díle", protože prožívat podobný psychoteror a fyzické násilí delší životní úsek bych nepřál asi nikomu.
I když pouze v případě, že se dá považovat život ve strachu z dalšího únosu a neustálé, celoživotní ohlížení se přes rameno, za snesitelnější. Do toho spadají i zdravotní problémy a neustálá paranoia. Místy jsem měl pocit, jako bych četl osudy některého ze skrývajících se nacistů po válce, kteří museli zažívat v mnohém totožné pocity. O to horší je fakt, že v tomto případě se nejedná o zločince, ale oběti.

Myslím, že kniha odpoví na většinu otázek, které člověk po přečtení té dějově předcházející má. Zejména závěrečný krátký pohled "do hlavy" otce má nevýslovnou hodnotu.

28.02.2023

Již dospěla Mahtob Mahmoodyova se stěhuje - a v životě snad již naposled, jak doufá- do svého vlastního domu. Popíjí svou oblíbenou kávu v zimní zahradě, probírá se svými vzpomínkami v krabicích - a z těch malickosti se pomalu navazují ona potřebná vlákna - tak zní i originální název knihy - k tomu, aby nám ostatním sdělila svůj příběh.
Mahtob velice věcne, čtive a bez sebelítosti či patosu popisuje život v Americe po dramatickém útěku z Íránu, který se dotkl nejen ji a její matky, ale celé americké rodiny. Nebylo možné uzavřít železnou bránu a nechat tuto zemi navždy za sebou.
Mahtob a Betty žily léta ve strachu, že se Moody pokusí o protiunos či mstu. Přesto však Mahtob našla cestu k B-hu, vnitřní vyrovnanost, i dobrý vztah ke svým perským kořenům.

"Bůh mého žití plátno
nahoře tka, já dole.
Já barvy nevybiram,
on však je v jednom kole.

Když občas utká smutek,
má pýcha vzpupna, špatná
neví, že on zná vršek,
já však jen spodek plátna.

Teprve když stav ztichne
a pomine můj vzdor,
Bůh plátno poodhrne
a ukáže mi vzor.

Hle, temné spodní nitky
jsou v jeho rukou cenné,
stejně jako ty vrchní,
stříbrné, pozlacené. "