Na věrnosti přehled

předevčírem

Není to autorčina prví kniha, kepru jsem četla, mám její styl ráda, přesto mi trvalo poměrně hodně stran, než jsem se konečně začetla. UDělala jsem ale dobře, že jsem knihu neodložila. Dostal se mi hutný, temný a na emoce silný zážitek. Líbí se mi reminiscence hlavní postavy a myšlenka nezdolnosti – že i tam, kde to nejmíň čekáme je světlo nebo alespoň vysvětlení, které nás dovede ke klidu. Nebylo to vůbec špatné a knihu doporučuju.

21.01.2024

(SPOILER) Po dlouhé pauze po druhé knize série jsem se vrhla na Franka. A dlouhá pauza se konala i v rámci čtení - aspoň tedy na mne. Ale jakmile jsem se po jedenácté kapitole znovu začetla, dala jsem to za dva dny. Autorce se nedá upřít čtivost, s jakou své knihy píše, a taky fakt, že vyprávění ze strany hlavní postavy je mi milejší než příběhy ve třetí osobě. S Frankem jsme se mohli seznámit- ve druhé knize, kdy tak trochu šéfoval Cassie. Tam do jisté míry hrál rozverného šéfa, ale stále šéfa operace. Tady jsem viděla temnotu, lidskost i nedlidskost, charakter vůči své rodině i vůči své práci, vůči kolegům. Na mne přece jen trochu rázný, ale super vystavěný - ani ne bílý, ani ne černý. Možná mi to tak trochu hrálo na strunu uvědomění, že v každém z nás jsou různé bílo-černé stíny. Nemůžu uvěřit, že se autorce daří u mně (jakožto u čtenářky) vykreslit ty situace v mezilidských vztazích a vtáhnout mě do děje tak, jako bych tam byla - sledovala rozhovory, hádky, pranice, až mi tuhlo celé tělo. Cítila jsem tu první lásku mezi Frankem a Rosie, jeho bolest, když utekla, jeho bolest, když se dozvěděl pravdu, jeho myšlenky nad "kdyby", jeho postoj vůči své velké rodině - rodičům i sourozencům. Francis - krásné jméno, tohle mě nějak udeřilo do očí během četby. Ten závěr s Holly byl tak trochu přitažený za vlasy. Trochu mě štvalo, jak v jednom kuse padalo "ježkovy voči" a své dceři říkal dušinko (kdo takhle komukoli říká?). Bylo to dlouhé? Ano. I když se počet stránek mírně snížil, tak 23 kapitol na 424 stranách - pro mne celkem peklo na soustředění. Pomalejší rozjezd to mělo, ale pak to nabíralo celkem spád, přibývala další jména, která se mi pletla. Líbil se mi Frankův vztah ke Stephenovi. A za ten úplný závěr jsem ráda. Přesně takový je život.