Na Zemi jsme na okamžik nádherní přehled

26.01.2025

Občas se snažím vykročit ze zajetých kolejí mimo žánry, které mě baví, a přečíst si něco, o čem se ve světě literatury mluví. Stejně tak tomu bylo s touhle knihou.

Autobiografické části pro mě byly velmi zajímavé. Naopak lyričtější pasáže šly naprosto mimo mě - poezii jsem nikdy nechápala, a jak se ukázalo při čtení - stále nechápu. Občas se ale v knize najdou věty, které jsou hodně silné a dokážou velmi trefně něco pojmenovat. Nicméně představa, že knihu budu číst vícekrát, jak naznačovala autorka doslovu (aby člověku docvakly některé pasáže) mě faaakt neláká.

Takže mám k téhle knížce dost rozporuplný vztah plný zmatení, stejně jako k Torčíkovu Rozložíš paměť.

31.12.2024

Krátce před Vuongovou knihou jsem četl Píseň L. od Veroniky Opatřilové, která se zaobírá trochu podobnými tématy, a tak mám možnost docela zajímavého srovnání. Právě po Písni L. jsem se trochu bál poetického stylu, kterým je NZJNOA psána, protože v prvně jmenované mne přibližně ve druhé polovině už začal trochu nudit.

Vuong na to jde ale jinudy. Jeho poetičnost a obrazivost neslouží jako výplň, kterou je čas od času možno přeskočit; neoslabuje vnímání textu, spíše naopak. Kvůli tomu se jeho text čte překvapivě pomalu, vůbec mi to ale nevadilo. Tahle bolestná, ne však přímočaře bolestínská kniha za to stojí.

Tělesnost, maskulinita, queer, rodinné vztahy - o tom všem vypráví autor prostřednictvím drobných příběhů a působivých obrazů, aniž by text ztrácel konzistentní tvar. A Trevor? Tyjo, to je postava, nad kterou je záhodno přemýšlet ještě hodně dlouho po dočtení. (U mě tedy myšleno spíše v dobrém.)