Na Zemi sme na chvíľku nádherní přehled

31.12.2024

Krátce před Vuongovou knihou jsem četl Píseň L. od Veroniky Opatřilové, která se zaobírá trochu podobnými tématy, a tak mám možnost docela zajímavého srovnání. Právě po Písni L. jsem se trochu bál poetického stylu, kterým je NZJNOA psána, protože v prvně jmenované mne přibližně ve druhé polovině už začal trochu nudit.

Vuong na to jde ale jinudy. Jeho poetičnost a obrazivost neslouží jako výplň, kterou je čas od času možno přeskočit; neoslabuje vnímání textu, spíše naopak. Kvůli tomu se jeho text čte překvapivě pomalu, vůbec mi to ale nevadilo. Tahle bolestná, ne však přímočaře bolestínská kniha za to stojí.

Tělesnost, maskulinita, queer, rodinné vztahy - o tom všem vypráví autor prostřednictvím drobných příběhů a působivých obrazů, aniž by text ztrácel konzistentní tvar. A Trevor? Tyjo, to je postava, nad kterou je záhodno přemýšlet ještě hodně dlouho po dočtení. (U mě tedy myšleno spíše v dobrém.)

31.12.2024

Veľmi intímna a poetická spoveď 30-ročného mladého muža. Autor je básnik a presne vie, aké slová použiť. Na jeden výdych vypovie o trestoch a láske, etnicite aj drogách, o vine a túžbe. Maľuje nimi komplikované generačné dedičstvo, históriu svojej vietnamskej rodiny, emigráciu, chudobu, násilie, týranie, kriminalitu, ale aj (pomerne podrobne) svoju sexualitu. Román pôsobí autobiograficky, ale mám pocit, že adresovať epištolárny román matke a navyše v jazyku, ktorým ona nehovorí, je tak trochu alibistické a už od prvého momentu nastoľuje nerovnováhu. Zároveň posúva hranice k maximálnej otvorenosti, ku ktorej by nedošiel, ak by mu matka mohla odpovedať. Je v tom opísaná pravda z jediného uhla pohľadu a nijako inak.
Do knihy som sa začítavala na dvakrát (lebo na prázdniny som si ju nebrala), ale potom som mala pocit, že objavujem nové metafory a obrazy. Je to naozaj krásne napísané. Aj keď o škaredých a bolestivých veciach.