Náboženství a společnost v Evropě přehled

30.01.2019

Ke zkoušce z církevních dějin 19.-20. století jsem dostala na výběr mezi dvěma knihami (touto a Malými dějinami katolického modernismu). Nemohla jsem se rozhodnout, která mě zajímá víc, a tak jsem si přečetla obě.

Ačkoli je dílo koncipováno co nejvšeobecněji, autor se v praxi zaměřuje na katolicismus (jak v doslovu sám doznává) - což mně osobně ani v nejmenším nevadilo. Okrajově se zabývá i islámem a pravoslavím, protestanty řeší v prostřední míře. Ve skutečnosti jde hlavně o dějiny sekularizace od r. 1789 dodnes.
Je obdivuhodné, co se mu do té malé, roztomilé knížečky podařilo směstnat za množství informací, třebas o vzniku basiliky Sacré-Cœur jako pokání během prusko-francouzské války nebo o sekulárním pohřbu Victora Huga. Člověku, který miluje dějiny katolicismu tak vřele jako já, se to nemůže nelíbit.

Knížka mi imponuje dvěma skutečnostmi:
Zaprvé je autor přímo fantasticky galocentrický, ačkoli to v předmluvě popírá. To není nic tak divného, protože jako student historie už jsem dávno zjistila, že bezvýjimečně jakékoli francouzské dějiny světa jsou dějinami Francie, nanejvýš s podčarníky o francouzských koloniích. Ale profesor Rémond to dotáhl k takové dokonalosti, že jeho kapitola o vztahu náboženství a národa v novověké Evropě pojednává o vztahu náboženství a národa v novověké Francii a končí větou, že jinde to bylo stejně. :D
Hlavně mě ale fascinuje jeho chvalozpěv na národ, který se explicitně vysmívá Leninovi (tvrdícímu, že konec národů nastane s koncem buržoasie). Podle Rémonda je národ prostě nazírací kategorií lidstva, stejně trvalou a houževnatou jako náboženství. Navíc je primordialista (první mezi historiky nacionalismu kromě Eugena Lemberga, kterého jsem zatím zaregistrovala!) a volně mluví o nacionalismu ve středověku. Zrod moderního typu národa neklade k Velké francouzské revoluci, nýbrž do 15. století, a odkazuje na Janu z Arku od G.B. Shawa, kde božský dramatik rozvinul úvahu o středověkém nacionalismu jak ve vlastní hře, tak v připojené studii. (A to jsem si myslela, že tenhle geniální Shawův postřeh historici spiklenecky ignorují.) A navíc bere Rémond vlastenecký a národní cit jako pozitivum, které například pomohlo utlačeným národům v zachování národní svébytnosti. Sám je francouzský nacionalista. Boží.
10/10