• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih René Rémond

Náboženství a společnost v Evropě

„Knihy o náboženství úplně nemusím, ale tahle rozhodně stojí za přečtení, i když jsem ji četla delší dobu a vždy po kouskách, tak mi to vůbec nevadilo a moc mne to bavilo.“... celý text
— Booky84

---

Náboženství a společnost v Evropě

„Tak tohle bylo o dost lepší než jsem čekala, nesetkala jsem se s autorem poprvé, ale v podobě výňatků bylo jeho dílo daleko méně srozumitelné. Řada informací se mi díky této knize propojila a její informační hodnota byla skutečně vysoká. Místy mě iritovalo opakování stejných informací, ale hádám, že opakování je matka moudrosti a pokud budete knihu číst delší dobu (jako každý normální člověk), pak vás to pravděpodobně obtěžovat nebude... Místy se zdá, že by se kniha mohla jmenovat Náboženství a společnost ve Francii, protože zbytek Evropy tak nějak tvoří poznámky pod čarou, ale co už alespoň se k tomu autor sám doznává. Zkrátka celkově velmi zajímavá kniha, u které jsem neočekávala, že mě tak zaujme (moderní dějiny nejsou zrovna můj šálek čaje). Celkově skvělé, jen editura mohla být provedena ještě lépe (oproti některým neexistujícím současnosti samozřejmě naprosto výborné), jedno číslo v nadpisu je špatně a řada vět je vychýlená z větné vazby a nedává smysl (to si pak člověk není jistý, jestli je tak pitomý případně vyčerpaný četbou, že tomu nerozumí, nebo jestli se chyba stala někde jinde...)“... celý text
— Jass

---

Náboženství a společnost v Evropě

„Ke zkoušce z církevních dějin 19.-20. století jsem dostala na výběr mezi dvěma knihami (touto a Malými dějinami katolického modernismu). Nemohla jsem se rozhodnout, která mě zajímá víc, a tak jsem si přečetla obě. Ačkoli je dílo koncipováno co nejvšeobecněji, autor se v praxi zaměřuje na katolicismus (jak v doslovu sám doznává) - což mně osobně ani v nejmenším nevadilo. Okrajově se zabývá i islámem a pravoslavím, protestanty řeší v prostřední míře. Ve skutečnosti jde hlavně o dějiny sekularizace od r. 1789 dodnes. Je obdivuhodné, co se mu do té malé, roztomilé knížečky podařilo směstnat za množství informací, třebas o vzniku basiliky Sacré-Cœur jako pokání během prusko-francouzské války nebo o sekulárním pohřbu Victora Huga. Člověku, který miluje dějiny katolicismu tak vřele jako já, se to nemůže nelíbit. Knížka mi imponuje dvěma skutečnostmi: Zaprvé je autor přímo fantasticky galocentrický, ačkoli to v předmluvě popírá. To není nic tak divného, protože jako student historie už jsem dávno zjistila, že bezvýjimečně jakékoli francouzské dějiny světa jsou dějinami Francie, nanejvýš s podčarníky o francouzských koloniích. Ale profesor Rémond to dotáhl k takové dokonalosti, že jeho kapitola o vztahu náboženství a národa v novověké Evropě pojednává o vztahu náboženství a národa v novověké Francii a končí větou, že jinde to bylo stejně. :D Hlavně mě ale fascinuje jeho chvalozpěv na národ, který se explicitně vysmívá Leninovi (tvrdícímu, že konec národů nastane s koncem buržoasie). Podle Rémonda je národ prostě nazírací kategorií lidstva, stejně trvalou a houževnatou jako náboženství. Navíc je primordialista (první mezi historiky nacionalismu kromě Eugena Lemberga, kterého jsem zatím zaregistrovala!) a volně mluví o nacionalismu ve středověku. Zrod moderního typu národa neklade k Velké francouzské revoluci, nýbrž do 15. století, a odkazuje na Janu z Arku od G.B. Shawa, kde božský dramatik rozvinul úvahu o středověkém nacionalismu jak ve vlastní hře, tak v připojené studii. (A to jsem si myslela, že tenhle geniální Shawův postřeh historici spiklenecky ignorují.) A navíc bere Rémond vlastenecký a národní cit jako pozitivum, které například pomohlo utlačeným národům v zachování národní svébytnosti. Sám je francouzský nacionalista. Boží. 10/10“... celý text
— JulianaH.

---