Náčelník přehled

03.02.2025

Miloslav Nevrlý (1933) proslul jako světoběžník, milovník přírody a spisovatel, který svým poetickým a zároveň vědecky poučeným líčením krás divoké přírody zažehnul jiskřičku touhy bezpočtu trampů, skautů a tuláků. I dnes Nevrlého okouzlení opuštěnými krajinami zve k dobrodružným výpravám za dosud nepoznaným. Jedno, jde-li o vzdálené kouty naší planety, nebo jen zdánlivě nezajímavý lesík za domem.
Z knižního rozhovoru, ve kterém se M.N. vrací ke svým dávným deníkovým záznamům, aby čtenářům pověděl o svých cestách, zaměstnání, přátelích a rodině, dýchá elán i životní moudrost. Přírodovědec a celoživotní tulák, stár a sytý dnů, překypuje vděčností za dlouhý a naplněný život. Ne vždy byl lehký. Nicméně M.N. si i v nesvobodné době svobodu udržel. Má za to, že je zapotřebí brát věci tak jak přicházejí, a spolu s chasidskými rabíny se shoduje na tom, že nejjistější cesta k Bohu vede skrze veselost. Jinak se člověk zbytečně trápí. Pokud duše zůstane dychtivá, lze se ze života radovat v každém věku.
Celkově kniha vyznívá jako vřelé pozvání k životu v přítomnosti a odhodlání hltat život plnými doušky i v dobách, které jiným příliš důvodů k radosti nedávají.

30.01.2025

Obsažný a v mnoha ohledech přínosný rozhovor s kultovním spisovatelem knížek o horách a přírodě, zoologem a moudrým člověkem. Aleši Palánovi náleží obrovský dík, že Miloslava Nevrlého vytrvalým a trpělivým úsilím přiměl k tomu, aby vůbec tato kniha vznikla. Výsledek přijímám coby příznivec Nevrlého tvorby s nadšením, byť jsem si několika problematických aspektů tohoto počinu vědom.

Předně mi přijde, že ač se Palán s Nevrlým možná potkali lidsky (ostatně s Alešem Palánem je nesnadné lidsky se nepotkat, jedním z jeho klíčových talentů je schopnost získat si brzy značnou důvěru druhých), v knižním rozhovoru to až příliš často působí, jako by každý z nich byl na jiné vlně a docházelo k různým nedorozuměním, ba téměř střetům. Je to jistě i tím, že Nevrlý odpovídal písemně. Na tuto volbu má samozřejmě právo a upřímně řečeno ji chápu, jelikož je to sugestivní stylista s bohatou slovní zásobou (a notabene mnohem lepší spisovatel než Palán). Palán vinou toho narazil na meze svého umění. Zatímco valná část (možná dokonce všechny, ale pár z nich jsem dosud nečetl) jeho předchozích rozhovorových knih byla patrně víc jeho dílem a vznikala na základě nahrávek či poznámek z terénu, u Nevrlého to bylo jinak. Vzniku knihy jsem samozřejmě nebyl přítomen, ale jeho charakteristický sloh je patrný prakticky z každé odpovědi. O to rušivěji působily Palánovy leckdy až vtíravě žoviální otázky, které se dokonaly míjely s vnitřním světem intelektuála (jakkoli by se asi sám takto neoznačil), tuláka, samotáře, a především člověka úplně jiné generace a kořenů, než je Palán. Někoho ze čtenářů snad může tento kontrast zaujmout, na mě však působí disonančně, neprofesionálně a mnohdy takřka neuctivě.

Obsahově bych s knihou v principu potíž neměl a rozhodně nesdílím kritiku, jež zaznívá v některých komentářích níže, že by kupříkladu líčení práce muzejníka a zoologa bylo nezáživné či nezajímavé. Nevrlý má dar psát poutavě, s neokázalou empatií a pokornou moudrostí o všem, o čem se rozhodne pojednat. Co bych ovšem Palánovi lehce vyčetl, je pominutí některých otázek, které by snad zpovídanému mohly být lehce nepříjemné. Přičemž nelze vyloučit, že je Palán položil a Nevrlý mu na ně odpověděl jen vyhýbavě anebo to odmítl. Čte-li si člověk tento rozhovor, který je určitou sumou životních osudů, peripetií, zážitků a zájmů, napadá jej k tomu nevyhnutelně řada dalších podstatných souvislostí, jež zůstaly nevyřčeny. Nevrlý má – coby velký systematik (leckdy to hraničí až s posedlostí) – často sklon uvádět některé odpovědi výkladem zaměřeným na širší faktické souvislosti. To jistě není na škodu, je to poučné, dobře se to čte a člověk přitom zároveň obdivuje šíři jeho znalostí a oborů, o nichž má přehled. Nicméně byla-li kniha nějak rozsahově omezena, uvítal bych, aby v ní namísto těchto pasáží zaznělo víc o respondentově životě, tj. aby Palán primárně a cíleně šel po tom, co jinde nezaznělo a nelze dohledat (v tomto ohledu jsem vděčný za unikátní fotopřílohy ze soukromých archivů).

Zajímavé a pro Nevrlého možná trochu palčivé by byly třeba otázky po jeho každodennosti – během četby mě napadalo, nakolik se při těch svých intenzivních cestách, pobytech v přírodě a neutuchajícím studiu vůbec stačil věnovat výchově svých tří dětí (anebo to břímě ponechal na manželce?). Zní to jako banalita, ale pro mnohé je to ta nejpodstatnější složka života. A jen málokde se dozvíme, jak lze kloubit a slaďovat (jemu jistě vrozené) samotářství s rodinným a společenským životem. Jak měl rozvržen čas (den, měsíc, rok), aby to všechno stíhal? A kde bral na leckdy daleké a dlouhodobé cesty peníze? Vždyť vícekrát opakuje, že jako muzejník měl plat natolik mizerný, že jej komunisti ani neměli jak postihnout, protože jinde by si nepohoršil. A vydat se každoročně na měsíční cestu po Karpatech, třebaže „nízkonákladovou“, to si nejen v dnešní době může dovolit jen zámožný člověk. Jak to řešil formálně? Vždyť zákonné dovolené snad bylo ještě míň než dnes.

Zkrátka a dobře, tyhle všední věci by chtěly trochu osvětlit, jinak to zní až příliš jako pohádka či báje. A tím nemyslím, že by si Nevrlý vymýšlel (byť vzpomínky vždy konstruujeme coby příběhy na motivy prožitého – a že Nevrlý konstruovat umí!), ale tyhlety okolnosti v pozadí by jistě pro většinu čtenářů byly nové, nečekané a nazřely by jejich oblíbeného autora či gurua v úplně jiném světle než jeho vlastní knihy. Takto se zdá, že kontrolu nad narativem a nad tím, co a jak o sobě prozradí, měl plně v rukou Nevrlý, a nikoli Palán. Což není nutně špatně, ale výsledný text je vlastně pouhou obohacenou variací očekávaného. Samozřejmě myšleno pro čtenáře, kteří už Nevrlého práce znají (myslím ovšem, že právě ti jsou hlavní cílovou skupinou této knihy). Pro ty ostatní ovšem nevím, zda je to ideální uvedení do jeho díla a světa.