Náčelník
Aleš Palán , Miloslav Nevrlý
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/525537/bmid_nacelnik-65443ac869e54.jpg
5
121
121
Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým. Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků – někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně. Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, jim byl příkladem, že se neznámými končinami dá chodit bez map, nenosit s sebou v batohu v podstatě nic, vydat se nejistotám a nalézt tak radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách. Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost; mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život. Miloslav Nevrlý završuje devadesát let svého života v obdivuhodné fyzické i mentální kondici. V knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci (lépe řečeno o zaměstnání) v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích. Zejména pak vzpomíná na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo. V knižním rozhovoru nazvaném Náčelník dokládá, že užitek z cest je možné čerpat v každém věku, pokud duše zůstane dychtivá. To vše koření vrchovatou dávkou humoru. Knihu doplňují dosud nepublikované fotografie z rodinných alb. Pro tuláky všeho druhu je Miloslav Nevrlý beze sporu legendou. Pro ty, kteří o cestách jen sní, může být tento rozhovor skutečným objevem. I dnes je totiž možné být přírodě blízko, zažívat ji a chápat. I dnes je možné prožít naplněný život.... celý text
Přidat komentář
Moc krasne povidani. Panu Nevrlemu vlastne dost zavidim,rad bych zazil dobu,kdy vejdes do lesa a nekomu nezvoni tel nebo si na nej nedela fotku a hlavne ses tam sam..nedej Buh se prochazis misty,ktere teprve cekaji az je nekdo da na seznam jmenem Narodni prirodni park..kloboucek..
Pro mě byla kniha Aleše Palána pohlazením po duši. Tak krásně se mi po milých slovech Míly Nevrlého usínalo. Honí se mi hlavou spousta slov, kterými bych chtěla ocenit "náčelníkovo" povídání, ale přijde mi, že žádná nejsou dost dobrá. Jsem jím unešena.
Z knihy bych vyzdvihla pasáže o ptácích, o stáří, o duchovnu, ... Mám se nad čím zamýšlet a určitě se, minimálně k některým částem knihy, vrátím. Také se ráda nechám inspirovat k přečtení některých zmiňovaných knih, ať už jeho, či jeho oblíbených.
Jeho nadšení pro přírod a životní moudrost byly úžasné. Moc se mi knížka líbila, hlavně popisy hor a do nich vložená lehkost bytí a žití.
"Jeho živočišná posedlost přímou osobní zkušeností, ať už je jakkoli nepříjemná, touha po nezprostředkovaném poznání – to je skutečná síla jeho textů", si myslím.
A děkuji "profesionálnímu tulákovi" za velkou inspiraci, vždyť "Texty Miloslava Nevrlého jsou přece pokračováním zaslouženě klasického eseje Malé radosti nobelisty Hermanna Hesseho i nadčasové Saint-Exupéryho úvahy Citadela. Pokračováním jinými, tuláckými prostředky."
Podrobnou recenzi jsem publikoval už dříve, odkaz na ni jsem vložil do sekce Recenze.
Formou rozhovorů na dálku nás Aleš Palán seznamuje se životem hodně zajímavého člověka. Bavilo mě vše, dětství, studia, mladické výšlapy i ty pozdější, ornitologické vstupy, život muzejníka, pohled na toulky přírodou, které dnes už asi nelze zažít; tu nostalgii po tom uplynulém už si Miloslav Nevrlý alias Náčelník může s devíti křížky na hřbetě dovolit…
Líbil se mi i lehounce vyjádřený odstup od mnohých „novot“, ale současně i určitá smířenost s tím… („Myslím, že už není cesty zpět, co se má stát, stane se.“) I velmi tolerantní přístup k různý projevům víry.
Četla jsem zatím jen „Knihu o Jizerských horách“, ta mě chytla moc, těším se na další – o Krkonoších, Českém Švýcarsku, to jsou i mé zamilované kouty země…
*
„Až teď se konečně dostávám k odpovědi na tvou otázku, co lidé považují za přírodní ideál. Myslím, že naprostá většina dnešních lidí nepostrádá z minulosti nic. Dávná „původní“ příroda je jim cizí, báli by se jí, neuměli by v ní žít. Nepostrádají pratury ani zubry v pralesích, stačí jim hřiby a holubinky v lidmi vysázeném kulturním smrkovém lese. Kdyby tam potkali medvěda či vlka, prchali by a chtěli po úřadech, aby zasáhly. Pro taková zvířata jsou přece určeny zoologické zahrady.
Myslím, že podvědomým přírodním ideálem lidí je krajina jejich dětství.“
*
„Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání.“
Pana Palána moc nemusím - zpracovává zajímavá témata o zajímavých lidech, ale klade jim jiné otázky než bych chtěl. Nicméně pana M. Nevrlého můžu velmi... tak proto čtyři, bratříčku, a hodně zdraví do dalších dekád!
Pan Nevrlý je obdivuhodný člověk a jeho vyprávění je opravdu poutavé. Je mi blízký jeho vztah k přírodě a moc se mi líbí, jak jí umí popisovat.
Poslouchal jsem jako audioknihu. Pánové Jan Vlasák a Vladimír Kroc načetli knihu vskutku skvěle. Příjemně se poslouchala a měla pozitivní náboj nejen textem, ale i přednesem. Díky za to.
Karpatské hry jsou mojí srdcovou knihou.
Když jsem zjistila, že se jejich autor ke svému životnímu jubileu spojil s mým oblíbeným Alešem Palánem v knižním rozhovoru, zajásala jsem!
Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, je velký milovník přírody, cest na lehko s batohem, zoolog, spisovatel, skaut a pro mě opravdu fascinující člověk.
V rozhovoru společně pánové projdou celý život pana Nevrlého. Přiznám se, že kapitoly z dětství mě úplně nebavily. Ale postupně mě kniha pohlcovala víc a víc.
Přístup k životu, životní moudrost, skromnost a pokora mě místy bavily, místy dojaly k slzám.
Velice inspirativní.
Rozhovor je zpovědí nejen o putování a trampování, jak jsem si myslela, ale celkově vhlíží do bohatého a dlouhého života přírodovědce, přírodomilce, tichého, ale odpůrce režimu, který skrze přírodu a samotu třeba našel cestu k víře. A taky má naprosto nepochopitelného pamatováka. Na jednu stranu hodně inspirativní, na druhou stranu je to už tak bytelně vyprofilovaný člověk, že se čtenář musí smířit s tím, že každý jsme nějaký a možná se v něčem neshodneme.
I kdyby člověk přečetl jen část, svým způsobem to nevadí: žádnou dějovou linku tím nepřetrhnete a inspirace zůstává.
Z knihy čiší nostalgie a tak nějak má člověk pocit, že v dnešní době se nedá už na cestách nic tak niterného, jako je putování po liduprázdných Karpatech zažít. Ale je třeba si najít krásu i dnes, a nemusí to nutně znamenat stovky nachozených kilometrů a spaní pod širákem ? Kdo chce, ten si to svoje místo v přírodě najde. I u nás, v přeplněných Beskydech, najdete místa, kde nepotkáte ani živáčka. Doktor Nevrlý je neobyčejně skromný, a pokorný člověk, oddaný své práci, v dnešním uspěchaném světě, něco nevídaného.
Jako neúčastný na sociálních sítích jsem se nemohl připojit k těm hlasujícím, kterým Karpatské hry změnily život. Proto jsem se na rozhovor s jejich autorem velmi těšil.
Bohužel je patrné, že Náčelník je již na sklonku života a v rozhovoru již není ta obdivuhodná síla (kouzlo? moudrost? radost?), kterou oslovoval čtenáře Karpatských her. Je to pohled moudrého muže, který má svůj pohled na svět, který ale nikomu nechce podsouvat, nebo snad vnucovat.
Překvapila mě jeho potřeba vytvářet si seznamy. Napadá mě jak by si asi rozuměl s Umbertem Ecem?
Každopádně jsem si Náčelníka přečetl rád, s úctou, ale bez pozitivního uhranutí (uhranutí je spíše záporné). A tiše mu závidím.
Tolik jsem se těšil... Náčelníka i pana Palána můžu, ale tady se moc nepotkali. Takže za to zklamání hvězdička dolů.
Krásná, pozitivní kniha o realizovaném a šťastném člověku:-) To se čte samo, mně to vydalo tři vánoční večery a v polovině ledna jsem si knihu rád přečetl ještě jednou a pomaleji. Musím však souhlasit s dřívějšími komentáři (Mánička178), že to nejpodstatnější a nejhlubší se o M. Nevrlém dozvíme spíše z jeho vlastních knih než z tohoto rozhovoru.
Knize trochu škodí, že vznikla korespondenčně, A.P. opakovaně příliš naléhá "vadí Ti to?", "je to dobře nebo špatně?" a M.N. mu trpělivě musí opakovat, že to je jedno, tak to prostě je, neřeš to, "Co jest, dobré jest." (s.91) nebo "Naučil jsem se brát věci tak, jak přicházejí i jak odcházejí." (s.206). To by při osobním rozhovoru asi nevzniklo, a v knize mi to místy až vadilo. Velké pasáže knihy jsou poněkud nehluboké, popisují "běžný život" - studia, práci nepráci v muzeu, rodinný život; tazatel často uteče od předchozí slibně se rozvíjející odpovědi k další celkem plytké otázce, což je zřejmě způsobenou právě tou korespondenční formou rozhovoru. Pak ale přicházejí perly - odstavce o chasidismu, o cestě k víře, velmi intimní "stařecká" pasáž s. 168 - 170. Stojí to za čtení, tato kniha rámuje dílo M. Nevrlého, dává nahlédnout pod pokličku Náčelníkova díla i života.
Neodpustím si dvě faktické výtky: Sušky rozhodně nejsou vápencové. A hustota zalidnění Mongolska v procentech lidí na čtvereční kilometr, to je opravdu úlet;-)
A kromě pár odkazů na další zajímavou literaturu kniha obsahuje i pro mě inspirativní výroky:
s.81 "...byl požehnán tím, že nikdy nic nepotřeboval dřív, než se mu toho dostalo. ...nikdy nepostrádal nic z toho, co mu bylo odňato."
s.87
"Nejjistější cesta k Bohu vede skrze veselost."
"Člověk se bude po smrti zodpovídat Bohu za to, že za života nevyužil a neokusil všechna potěšení, která mu byla nabídnuta."
"Všechno nakonec dobře dopadne. Pokud to dobře nedopadlo, znamená to, že ještě není konec."
Díky, pane Nevrlý, za všechny knihy, které jste napsal! Díky, pane Paláne, za poctu pro pana Nevrlého, protože Váš Náčelník takovou poctou podle mě je.
Ačkoli jsem původem z rovin Pardubicka, od dětských let jsem milovala hory. Příčinou byly určitě každoroční pobyty ve Svatém Petru v Krkonoších - panorama okolních hor mám stále v srdci A po přestěhování blíže Moravě jsme "objevili" Jeseníky, tajemné hory se zvláštní melancholií. Ale jednou jsem si v knihovně půjčila Knihu o Jizerských horách, ačkoli jsem v těchto horách nikdy nebyla. Četla se výborně a já jsem litovala, že svého pana Nevrlého nemají i jiná pohoří. Všechna by si zasloužila takové láskyplné vyprávění od někoho, kdo je velmi důvěrně poznal.
Jizerky se staly naším dalším oblíbeným cílem výletů. A osada Jizerka jedním z nejkrásnějších míst vůbec. Když z ní odcházíme po silničce nahoru směrem k Bukovci, neotáčíme se, chceme si ten pohled užít naplno a celý. Ještě ne, ještě ne, teď...
Další kniha rozhovorů z pera Aleše Palána - tentokrát ovšem nikoli rozhovorů vis-à-vis, nýbrž formou jeho písemných otázek a následných odpovědí tázaného. Tím se trochu vytratila autenticita a bezprostřednost dialogu a na knize je to znát. Miloslav Nevrlý, přírodovědec, cestovatel, tulák, skaut a autor několika spisů o pohořích východní Evropy, si vedl od útlého mládí deníky a z nich při odpovědích, někdy docela obsáhlých, čerpal. Ne vždy to bylo úplně k věci. Za nejslabší považuji část popisující jeho činnost v libereckém muzeu, tam šlo v některých případech o pouhé banality. Naopak jeho vzpomínky na cesty, většinou do zcela opuštěných lokalit, které absolvoval sám nebo jen s malou skupinkou přátel, jsou nesmírně zajímavé. To vše se odehrávalo za totality a v mnoha případech to bylo spojeno s porušováním tehdejších zákonů a nařízení. Z dnešního pohledu je pozoruhodné, s jak minimálním vybavením a prostředky (a za silně problematických hygienických podmínek) mohl tehdy člověk putovat pěšky celé týdny a těšit se přitom z dosud nedotčené přírody.
S chutí jsem si přečetl životopis člověka, jehož knihy jsem četl, o kterém jsem toho i dost věděl a se kterým jsem byl rovněž v kontaktu. Velmi se mi líbila jeho skromnost a vytrvalost. Jeho nadšení (a úcta) pro krásu a bohatost přírody je nakažlivá. Také oceňuji pana Palána, který musel přípravě na tuto knihu věnovat moře času.
Poslední kniha, kterou jsem přečetla v minulém roce. Náčelník je skautská přezdívka, pod kterou se skrývá jméno Miloslav Nevrlý. Nevrlý však není nevrlý, jinak by se asi nemohl stát inspirací nejen pro ty, kteří se s ním kdysi jako skauti a turisti vydávali na toulky nejen po Karpatech a Jizerkách.
Jeho knihy, zejména Karpatské hry a Kniha o Jizerských horách inspirovala k toulkám, nejen generaci dětí, se kterou se toulal, ale i další, výrazně mladší ročníky, kteří se vydávají na toulky nejen v jeho stopách i nyní.
Rozhovor tohodle člověka s Alešem Palánem je pohlazením na duši, které donutí zavzpomínat na toulky přírodou a táboření. Prohloubí touhu se zas někam vydat.
víc v recenzích
Kniha je písaná formou rozhovoru medzi autorom, p.Palánom, a “Náčelníkom, p. Miloslavom Nevrlým. Pán Nevrlý minulý rok oslávil 90te narodeniny a klobúk dole pred tým, ako mu to ešte “šlape, keď bol schopný a ochotný spolupracovať na tejto publikácii.
Pre neznalých, ako som bola pred čítaním tejto knihy aj ja, je p. Nevrlý český zoológ, ktorý sa venoval aj publikovaniu či skautstvu. A práve vďaka tomu, že bol skautom, si vyslúžil prezývku Náčelník, ktorá je aj titulom tejto knihy.
V knihe sa dozvedáme viac o p. Nevrlom, o jeho cestách-necestách, o tom, ako sa uňho vyvinula láska k prírode, ale aj o rodine a iných zážitkoch a spomienkach.
Keďže aj ja mám k prírode blízko a rada sa túlam, knižka bola pre mňa v tomto smere veľmi zaujímavá. Zozačiatku bolo pre mňa čítanie trošku ťažšie, keďže som nebola na túto formu písania zvyknutá v takomto merítku. Neskôr to však už bolo omnoho lepšie a čítanie som si vcelku užila.
Možno to nie je čítanie pre každého, no ak chcete skúsiť aj niečo menej tradičné a zároveň sa niečo nové aj dozvedieť, určite siahnite aj po tejto knihe.