Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války přehled

09.07.2024

„Nebojíme se, protože už není čeho - přišly jsme hledat dávno mrtvé. Jsou tu jen naše těla, a kdyby někdo přišel a zabil je, nebyl by v tom žádný rozdíl."

Kniha je plná příběhů žen z různých koutů světa. Co příběh, to jedna až několik životních tragédií :-(
Já se přiznám, že jsem si knihu musela dávkovat po pár stránkách, četla jsem ji opravdu dlouho, přečetla jsem mezitím i pár jiných knih, ale prostě to jinak nešlo. Tak silné a hrůzné osudy s kterými se tyto ženy musely potýkat :-( Pro nás je představa znásilnění šílená, trauma na celý život, představa toho, že ztratíme naše milované dítě, nedej bože děti, nad tímto nikdo ani neuvažuje, jak bolestná myšlenka to je. Ale stránky této knihy jsou takové bolesti plné, opakované znásilňování, skupinové znásilňování, smrt dítěte / dětí / celé rodiny až ženy zůstaly samy, neměly se kam vrátit, komunita je odvrhla, žily v hanbě a chudobě .... neskutečně těžké čtení :-( A proč by to někdo četl ? Opět jako úctu k těm všem obětem, statisícům žen, které si tímto musely projít....my si o tom "jenom" čteme !

Tyto ženy nikomu neublížily, byly prostě jen ve špatnou dobu na špatném místě a narodily se jako ženy :-( To bylo celé jejich provinění.

Celou knihu jsem se snažila se od jednotlivých příběhů svým způsobem odprostit, odpoutat, nepřipouštět si to, ale když jsem se dočetla až ke kapitole o Keni a o tom, že nějaký starý prasák dokázal análně znásilnit 4-letou holčičku a dokonce holčičku starou 7 měsíců, tak už to nešlo, mísil se ve mě vztek se slzami :-(

Řeknete si, že tohle prostě se dít nemůže, ale ono se to dělo, ono se to stále děje a neděje se to jen v Keni, ale na celém světě ! Nechápu, že v moderní společnosti, kde je svoboda slova, kde se lidé můžou přihlasit k desítkám různých pohlaví, kde máme média na vrcholu, se může stále dít tohle...a v každé oběti znásilnění je vyvoláván pocit, že si za to může sama, že by se měla stydět, ale to násilník by se měl stydět, násilník by měl být lynčován a ne oběť!!! Někdy mi ten náš svět a společnost přijde opravdu postavena na hlavu :-(

Myslím, že tady už není co dodat, jen že kniha opravdu je drsná, není pro slabé povahy, ale i když to bylo neskutečně těžké a brutální čtení, jsem ráda, že jsem se knihou prokousala až do samotného konce. Tichá motlitba pro všechny ty děti, ženy, dívky ale bohužel i chlapce, kteří si těmito traumatickými zážitky znásilnění a dalšího násilí museli projít a prochází :-(

„Pak už jsem tam prostě jen ležela a snažila se odpojit mysl od těla jako by se to dělo někomu jinému, aby mi nemohl ukrást celou duši."

Teď už opravdu jen pár zajímavých faktů z knihy:

- V roce 1998 poprvé mezinárodní soud uznal znásilnění jako nástroj genocidy a stíhal ho jako válečný zločin.

- Mnohé děti, které se narodili jako důsledek znásilnění, skončily v sirotčinci, kde jim zatajili jejich původ. Říkalo se jim „neviditelné děti".

- Technicky vzato se znásilnění v Rudé armádě mohlo trestat smrtí; ve skutečnosti důstojníci u hromadných znásilnění obvykle dohlíželi, aby se dostalo na každého muže.

- V Argentině udržovali mučitelé těhotné zajatkyně naživu, aby mohly porodit a pak jim děti vzali. Kanadská spisovatelka Margaret Atwood skutečně napsala, že jí dění v Argentině přivedlo na některé z těchto skutečných praktik, které zahrnula do Příběhu služebnice.

- Islámský stát na svém vrcholu ovládal území o velikosti 34 000 km² a 10 milionů lidí, vydělával na pašování ropy a kulturních artefaktů a vybíral daně.

- Kongo bylo v roce 2010 nazváno zvláštním zástupcem pro sexuální násilí OSN, nazváno jako „hlavní světové centrum znásilnění". Čísla byla neuvěřitelná - 1000 znásilněných žen denně.

- Doktor Patrick Kubuya uvádí, že v Kongu za dvacet let existence nemocnice ošetřila přes 55 tisíc obětí znásilnění.

„Chci, aby se těm, kteří mi to udělali, stalo to nejhorší. Nechci, aby zemřeli rychlou, humánní smrtí, ale pomalu, aby věděli, jaké to je někomu ubližovat."

„Dnes už díky novým technologiím a komunikaci nikdo nemůže říct, že to nevěděl. Zavírat oči před takovým dramatem znamená být jeho spolupachatelem. Za tyto zločiny nejsou zodpovědní jen jejich pachatelé, ale i ti, kteří zavírají oči."