• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války - Christina Lamb

Strhující reportáže o jedné z nejdrastičtějších válečných zbraní - sexu. Válka zasáhne každého. Obzvlášť krutě a tvrdě však dopadá na ty nejslabší a nejzran... detail knihy

Populární knihy

Nové komentáře u knih Christina Lamb

Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války

„Velmi silné čtení. Náhled na válku, z pohledu těch, na které všichni zapomínají a ještě je zavrhují a přitom si zaslouží úctu a uznání. Osudy znásilněných žen, které mnohdy odvrhla i vlastní rodina.“... celý text
— Bubulka

---

Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války

„Žádná knížka mě nikdy nezasáhla jako tato. Bylo to to nejbolestivější čtení, co jsem kdy zažila. Příběhy obětí jsou srdcervoucí a já musela knihu často odkládat, protože jsem přes slzy v očích neviděla na text. Nejhorší byly kapitoly o znásilňování dětí, to jsem musela vydýchávat dlouho. Je to strašné, že se to děje a je mi to neskutečně líto. Všichni přeživší jsou hrdinové a já je obdivuji za tu odvahu o těch hrůzách promluvit.“... celý text
— zsykorova

---

Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války

„„Nebojíme se, protože už není čeho - přišly jsme hledat dávno mrtvé. Jsou tu jen naše těla, a kdyby někdo přišel a zabil je, nebyl by v tom žádný rozdíl." Kniha je plná příběhů žen z různých koutů světa. Co příběh, to jedna až několik životních tragédií :-( Já se přiznám, že jsem si knihu musela dávkovat po pár stránkách, četla jsem ji opravdu dlouho, přečetla jsem mezitím i pár jiných knih, ale prostě to jinak nešlo. Tak silné a hrůzné osudy s kterými se tyto ženy musely potýkat :-( Pro nás je představa znásilnění šílená, trauma na celý život, představa toho, že ztratíme naše milované dítě, nedej bože děti, nad tímto nikdo ani neuvažuje, jak bolestná myšlenka to je. Ale stránky této knihy jsou takové bolesti plné, opakované znásilňování, skupinové znásilňování, smrt dítěte / dětí / celé rodiny až ženy zůstaly samy, neměly se kam vrátit, komunita je odvrhla, žily v hanbě a chudobě .... neskutečně těžké čtení :-( A proč by to někdo četl ? Opět jako úctu k těm všem obětem, statisícům žen, které si tímto musely projít....my si o tom "jenom" čteme ! Tyto ženy nikomu neublížily, byly prostě jen ve špatnou dobu na špatném místě a narodily se jako ženy :-( To bylo celé jejich provinění. Celou knihu jsem se snažila se od jednotlivých příběhů svým způsobem odprostit, odpoutat, nepřipouštět si to, ale když jsem se dočetla až ke kapitole o Keni a o tom, že nějaký starý prasák dokázal análně znásilnit 4-letou holčičku a dokonce holčičku starou 7 měsíců, tak už to nešlo, mísil se ve mě vztek se slzami :-( Řeknete si, že tohle prostě se dít nemůže, ale ono se to dělo, ono se to stále děje a neděje se to jen v Keni, ale na celém světě ! Nechápu, že v moderní společnosti, kde je svoboda slova, kde se lidé můžou přihlasit k desítkám různých pohlaví, kde máme média na vrcholu, se může stále dít tohle...a v každé oběti znásilnění je vyvoláván pocit, že si za to může sama, že by se měla stydět, ale to násilník by se měl stydět, násilník by měl být lynčován a ne oběť!!! Někdy mi ten náš svět a společnost přijde opravdu postavena na hlavu :-( Myslím, že tady už není co dodat, jen že kniha opravdu je drsná, není pro slabé povahy, ale i když to bylo neskutečně těžké a brutální čtení, jsem ráda, že jsem se knihou prokousala až do samotného konce. Tichá motlitba pro všechny ty děti, ženy, dívky ale bohužel i chlapce, kteří si těmito traumatickými zážitky znásilnění a dalšího násilí museli projít a prochází :-( „Pak už jsem tam prostě jen ležela a snažila se odpojit mysl od těla jako by se to dělo někomu jinému, aby mi nemohl ukrást celou duši." Teď už opravdu jen pár zajímavých faktů z knihy: - V roce 1998 poprvé mezinárodní soud uznal znásilnění jako nástroj genocidy a stíhal ho jako válečný zločin. - Mnohé děti, které se narodili jako důsledek znásilnění, skončily v sirotčinci, kde jim zatajili jejich původ. Říkalo se jim „neviditelné děti". - Technicky vzato se znásilnění v Rudé armádě mohlo trestat smrtí; ve skutečnosti důstojníci u hromadných znásilnění obvykle dohlíželi, aby se dostalo na každého muže. - V Argentině udržovali mučitelé těhotné zajatkyně naživu, aby mohly porodit a pak jim děti vzali. Kanadská spisovatelka Margaret Atwood skutečně napsala, že jí dění v Argentině přivedlo na některé z těchto skutečných praktik, které zahrnula do Příběhu služebnice. - Islámský stát na svém vrcholu ovládal území o velikosti 34 000 km² a 10 milionů lidí, vydělával na pašování ropy a kulturních artefaktů a vybíral daně. - Kongo bylo v roce 2010 nazváno zvláštním zástupcem pro sexuální násilí OSN, nazváno jako „hlavní světové centrum znásilnění". Čísla byla neuvěřitelná - 1000 znásilněných žen denně. - Doktor Patrick Kubuya uvádí, že v Kongu za dvacet let existence nemocnice ošetřila přes 55 tisíc obětí znásilnění. „Chci, aby se těm, kteří mi to udělali, stalo to nejhorší. Nechci, aby zemřeli rychlou, humánní smrtí, ale pomalu, aby věděli, jaké to je někomu ubližovat." „Dnes už díky novým technologiím a komunikaci nikdo nemůže říct, že to nevěděl. Zavírat oči před takovým dramatem znamená být jeho spolupachatelem. Za tyto zločiny nejsou zodpovědní jen jejich pachatelé, ale i ti, kteří zavírají oči."“... celý text
— kramlinka88

---

---

Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války

„Ťažké, surové a depresívne čítanie. Číra hrôza. Autorka hovorí priamo a bez obalu s obeťami vojnového sexuálneho násilia. Christina Lamb sa vydala do krajín, ktoré boli zmietané vojnou a hovorila priamo so svedkami i obeťami. Niekedy bola jediná, kto ich vypočul...Nepredstaviteľná bolesť, ktorú zažívajú ženy, na ktorých sa podpísali okrem násilného zásahu do telesnej a duševnej integrity aj hanba a odsúdenie (mnohokrát aj vlastnou rodinou, či komunitou). Mnohé majú vyhasnuté oči, doslova zomreli vo vnútri, no ich mená na žiadnom vojnovom pomníku nebudú... Znásilnenie využívajú bojujúce strany s cieľom ponížiť bezbranných, ukázať svoju moc, rozšíriť svoju DNA... a páchajú ho na ženách i deťoch bez rozdielu veku. (A áno, násilie sa nevyhlo ani mužom.) Plakala som, keď som čítala ich príbehy, hrozné je to čo i len čítať... A tá zúrivosť, bezmocnosť, čo tie netvory spravili bábätkám... Toľko utrpenia žien, dievčat a dokonca bábätiek v rôznych kútoch sveta, v súčastnosti aj v minulosti... od Rwandy, Nigérie, Konga, krajín bývalej Juhoslávie, Sýrie, Iraku, Bangladéša, Mjanmarska, Argentíny, Ukrajiny, násilie páchané členmi ruskej, či japonskej armády, kde ozbrojení muži používali (a stále používajú) znásilňovanie ako formu genocídy, etnického čistenia, vyhrážania, ponižovania a demonštrácie moci. Niekto hovorí, že vražda je najväčší hriech, ale tým pádom to pre obeť skončí. Žiaľ, týmto spôsobom sa okrem tela, neuveriteľne doráňa aj duša a to utrpenie vie len málokto vytesniť. Už len kvôli úcte k obetiam je dôležité o tejto "vojnovej zbrani" hovoriť a konať, a najmä verejne odsúdiť a potrestať vinníkov. Lebo málokedy sú tieto zločiny vôbec zaznamenané a málokedy potrestané. Za vinných považujme aj tých, ktorí vinia obeť... Ale je tu malé svetielko nádeje... lekár (Denis Mukwege), ktorý zachraňuje zranené deti, získal Nobelovu cenu mieru, či organizácie, ktoré pomáhajú obetiam. -- P.S. Podobne píše aj Svetlana Alexijevič.“... celý text
— parvitas

---

Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války

„Válečné znásilňování je nejzanedbávanější válečný zločin, u něhož je trest nikoli pravidlem, ale výjimkou." Britská novinářka Christina Lamb stojí za jedinečnou žurnalistickou prací, která si zaslouží pozornosti nás všech. Nepopírám, že jde o čtení prostoupené bolestí a utrpením, a tedy nic, co by povznášelo ducha a osvěžovalo mysl. Pro nás, kteří žijeme v relativním klidu, míru a pohodlí je nutné otevřít se tomuto světu hrůz a utrpení. Hranice násilí totiž neexistují. Lamb představuje takovou výzvu, že o otázkách sexuálního násilí a mrzačení dětí, žen a seniorek, stejně jako o celém kontextu válečných sexuálních hrůz začneme alespoň hlouběji přemýšlet. Hned úvodem nás Lamb přivádí na Ukrajinu, pár kilometrů od Kyjeva nové, brutální doby. Její další kroky vedou na řecký ostrov Leros, kde se setkáváme s uprchlými jezídkami (etnicko-náboženská skupina obyvatel věřící mj. v anděla páva) ze Sýrie a Iráku, které příslušníkům Islámského státu (nejenom) "sloužily" jako sexuální otrokyně. Posléze nás přivádí do Nigérie, kde děs a hrůzu šíří stoupenci Boko Haram, tzv. nigerijský Tálibán. A všechna ta brutální znásilnění se dějí před očima rodiny a dětí. Je s podivem, že právě muslimové vraždí ve jménu Boha mírumilovné příslušníky jiného náboženství údajně proto, že vyznávají ďábla. Dalším jejich naprosto úchylným projevem je vražedné řádění kvůli vzdělávání. Stejnému násilí byly a jsou podrobovány Rohingské ženy z Barmy (Myanmaru) v uprchlických táborech, nebo bangladéšské ženy, ale i děti i muži terorizovaní pákistánskými vojáky, dále to byly či jsou tutsijské ženy ve Rwandě nebo ženy v době bosensko-srbského řádění Ratka Mladiče nebo bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. V Evropě tento kurz nastavili již dříve Stalin a Hitler. A všichni znásilňovali, mrzačili, zabíjeli. A vždy okrádali a okrádají o absolutně vše. Nejde přitom o bandity, ale primárně příslušníky policie a armád. A v ne zcela ojedinělých případech dokonce mírových složek OSN. Ohromující a šokující přitom není jen tato samotná ohavná a takřka beztrestná praxe zbavující lidskou bytost důstojnosti, ale astronomické počty žen, kterých se to týká. Navíc je v drtivé většině čeká vedle bolestí fyzických i psychických a zničeného života celoživotní stigma, hanba, společenské odsouzení a většinově pak opuštění rodinou a komunitou. Děti vzešlé z těchto brutálně násilných aktů představují samostatnou, neméně bolestnou část těchto celosvětových násilností. Děti vůbec jsou snad tou nejobludnější obětí sexuálního násilí. V Afrických zemích má znásilnění nemluvňat pachatelům dávat sílu a energii. Několikaměsíční nemluvňata, pokud nezemřou, pak mají potrhané nejenom genitálie, ale celé vnitřnosti. A trauma po zbytek života, pokud vůbec přežijí. Pachatelé jsou přitom prakticky nepostižitelní. A když nepomůžou národní vlády (jistěže ne), musí tak učinit právě OSN. Ani tady však ženy nečeká žádné rychlé řešení, a pokud se podaří dosáhnout na některé pachatele, pohybujeme se v desítkách, nikoli ve skutečných číslech. Hrůzná kniha plná hrůzných svědectví a emocí. A přece nemůžu zakončit jinak – prosím čtěte, muži i ženy. "Jezídky jsou bezvěrkyně, jejichž zotročování je "jasně daným aspektem právem šaría"... Koupil jsem si tě, takže jsi moje sabája a podle koránu tě můžu znásilnit."“... celý text
— Rihatama