Rihatama
komentáře u knih

"Představte si slona v místnosti [...]. Slon natahuje chobot jako periskop, chřestýš šlehá jazykem a komár protíná vzduch tykadly. Všichni tři pročmuchávají prostor okolo sebe a zachycují pachy, které se v něm vznášejí. Slon necítí nic, co by stálo za pozornost. Chřestýš postřehne stopu myši a stočí se v přípravě na překvapivý útok. Komár rozezná vábivý oxid uhličitý v dechu Rebeky a vůni její kůže. Přistane jí na paži a chystá se hodovat, jenže než se stihne zakousnout, Rebeka jej odežene - a svým plácnutím vyruší myš. Myška polekaně vyjekne; její zapísknutí je slyšitelné pro netopýra, kdežto pro sloní sluch je položené příliš vysoko. Slon mezitím vydá hromový, burácivý zvuk který je příliš hluboký pro myší i netopýří uši, zatímco chřestýš ho vnímá břichem citlivým na vibrace. Rebeka nevnímá ani ultrazvukové pištění myši, ani infrazvukové burácení slona a místo toho poslouchá červenku, která zpívá na frekvencích lépe vyhovujících jejím uším. Její sluch je nicméně příliš pomalý a nedokáže zachytit celou složitost ptáčkova zpěvu. Náprsenka červenky připadá Rebece červená. Ne tak slonovi, jehož zrak je omezen na odstíny modré a žluté. Červenou nevidí ani čmelák, zato však vnímá ultrafialové odstíny ležící za opačným koncem duhy......"
Utajené říše zvířecích smyslů, pro které autor používá zastřešující pojem "umwelt" (každý živočich má svůj vlastní umwelt, přirozené prostředí, které vnímá pouze svými smysly), je příhodný podtitul jak dokládá výše citovaná část z úvodní kapitoly této pozoruhodné knihy. Dle svých slov autor sepsal knihu o rozmanitosti a nikoliv nadřazenosti. Jakkoli dle mého ta či ona schopnost vede logicky u jedněch k nadřazenosti a druhých k podřízenosti. Anebo to je fifty fifty. Potěšilo mě, že člověk má velmi ostrý zrak, vedle jiných více či méně potlačených/nerozvinutých smyslů. Ostřeji vidí už jen orel a jiní draví ptáci. Zraková ostrost lva je těsně nad hranicí lidské slepoty (upřednostňuje citlivost před ostrostí), pod její hranicí je pak většina ptáků, ryb nebo hmyz. Aby moucha viděla ostře jako člověk, musela by mít oči metr široké. Když jí ale chci doma zaplácnout, mám pocit, že vidí dokonale. Už taky chápu své pocity vůči kravám. V blízkosti volně pasoucích se gigantických "milky" krav vždy cítím velký respekt (rozuměj strach) i přes jejich zdánlivě nehybný pohled. Teď se dočtu, že zorné pole krav se rozkládá téměř kolem celé hlavy. Být chameleonem má taky víc výhod, než jsem tušila, protože může vidět současně dopředu i dozadu. S rozmanitostí bolesti je to u živočichů neméně pestré. A jak pozoruhodné zvíře je krtek hvězdonosý!
Taky je zajímavé, co polopravd a vědeckých mýtů autor vyvrací (o čichu člověka nebo ptáků, o využívání hadího jazyka aj.). Zajímavostí je v knize nepřeberně. Např. proč zebry mají pruhy. Určitě mě zaujalo, že had se z klidové pozice vymrští ke své oběti 4x rychleji, než stihneme mrknout. Zjevně má člověk žádnou než nulovou šanci při střetnutí s hadem. Což mi připomnělo radu průvodce v Barmě, když jsem potřebovala na toaletu (příroda), že mám kolem sebe mlátit klackem. Jak ale paralelně zvládnout a dokončit zbytek úkonu už mi neporadil. A co teprve schopnost některých živočichů hibernovat, tou bych taky nepohrdla. Je pozoruhodné, jak se různí živočichové přizpůsobili svému prostředí, opustí je smysly, které ke svému přežití nepotřebují a vytvoří se jim smysly náhradní. Už hůře zvládají zvukový a světelný smog, který je dílem člověka, a který má za následek jejich úmrtí, někdy hromadná.
V knize je na 35 fotografií. Těžko vybírat, ale snad nejvíce se mi líbila foto jednoho z 500 ústonožců - straška pavího (s. 118). Bizarní a krásný současně.
Autora ED YONGa jsem si hned zkraje čtení vyhledala na webu. Bohužel s pětiletým zpožděním jsem zjistila, že psal blog Not Exactly Rocket Science se stejnojmenným názvem své knihy z roku 2010. Jeho hvězda coby autora vědeckých článků v prestižních vědeckých časopisech a vědeckých publikací nicméně jen roste, jak to vypadá. Pulitzerova cena za objasňující zpravodajství o pandemii COVID-19 hovoří taky sama za sebe. Ed Yonga bych označila za velmi schopného a úspěšného popularizátora vědy - v mém případě určitě světa zvířat. Formulace, atraktivní popisy, vtipné příměry, to vše čtenáře spolehlivě nejen nezažene od tohoto kolosálního množství detailních informací, ale ještě zajistí, že si i něco z toho všeho zapamatuje. Krom toho, že má autorův pes corgi jméno Překlep ;-). Jinak podotýkám, že posledních 100 stran tvoří rejstřík (za mě ne zcela vyčerpávající), poznámkový rejstřík a seznam literatury, takže o to je tato bichle menší, než vypadá. Nicméně uznávám, že pro laika je kniha místy přece jen přespříliš detailní.


Životní příběh čarodějnice ze Salemu nabízí mnohem více než jen popis neutěšeného osudu jedné trýzněné černé otrokyně. Hon na čarodějnice, jejich mučení a upalování se odehrávalo na přelomu středověku a novověku v zemích evropských a koloniální Ameriky. Právě v té době hrála ve světě významnou roli katolická církev, která aby upevnila svou moc nad věřícími, vyhlásila nesmiřitelný boj heretikům, jež využili všichni ti, kteří se chtěli pomstít svým nepřátelům nebo získat jejich pozice. Stačilo ukázat prstem a na proces bylo zaděláno. A tak ve jménu tzv. svaté inkvizice trpěly desetitisíce nevinných žen. Stačilo znát byliny a jejich léčivé účinky nebo přírodní zákonitosti a lidské tělo. Jak ukazují dějiny a hon na čarodějnice v neslavně proslulém americkém Salemu, tak trpěly nejenom ženy. Salemské procesy se však církvi zcela vymkly z rukou, když z obcování s ďáblem byli obviněni bez rozdílu rasy a bez výjimky představitelé všech sociálních a profesních skupin, vč. samotných kněží.
Příběh černošské otrokyně Tituby z Barbadosu rozkrývá tmářskou podstatu honu na čarodějnice. Rovněž poukazuje na témata otroctví, kolonialismus, lidská ne/svoboda a práva žen, primární oběti tehdejších čarodějnických procesů. Autorka přitom mistrně proplétá fikci s historickými fakty, současně nám připomíná, že nešvary minulosti zdaleka neskončily v dávné minulosti. Vyjma snad upalování tzv. čarodějnic se v mnoha zemích dnes stejně jako dříve musíme zasazovat o svá práva a svobody. Barva kůže, odlišná víra etc. jsou stále "dobrým" důvodem k diskriminaci. Kniha stojí za přečtení i kvůli samotnému příběhu hlavní hrdinky Tituby, byť její chování bylo v některých momentech nepochopitelně naivní.


Hororové PostApo fantasy. V principu všednodenní realita současnosti, jen ten hororový rozměr je kapku civilnější, ale tím i nebezpečnější ;-). Carey (p.) nesepsal prostou zombie historku, jakými se člověk nasytil už v devadesátých letech. Pracuje s psychologií a vědeckým základem a jeho PostApo není bezúčelné a někam směruje. Vše stojí na čtyřech hlavních postavách ústřední dívce Melánii, její učitelce Justineové, zapálené doktorce Caldwellové a seržantu Parksovi. Klasická zdánlivě nesourodá čtyřka, která má šanci na přežití, dokud...
Carey čtenáře nešetří od samého počátku už jen tím, že do role pokusného, dá se říct týraného králíka postavil dítě. To je prvotní útok na psychiku čtenáře a je zřejmé, na čí stranu jej chce autor dostat. Současně však dítko vybaví takovými zmutovanými rysy, že čtenáře vzápětí postaví do opozice. Ale stále je to přece dítě... Na tomto rozporu je postavena celá zápletka, která nastavuje světlo na konci tunelu pro infikovanou, umírající společnost zmutovanou v hladovce. Uznávám, že Melánie dosahuje v 10 letech podivuhodné vyspělosti a mozek málem génia, ale je to pořád jen literatura a navíc scifi, která z definice realitu ohýbá. A tohle ani není ohnutá realita, jen vzácný jev. Spíš mi chybí argument, kterými jinak autor nešetří, pro zásadní změnu mutací už pro první generaci. Pochopení všech rozměrů příběhu pak pomáhá střídání pohledů podle vypravěče. Lze se tak de facto ztotožnit s každou z jednotlivých postav, protože žádná vlastně nechce škodit a ničit. Každá má své vlastní poslání a své vidění světa.


"Modrá je v křesťanství barva nebe a Marie, Matky Boží. Kdepak kapitán nebo major, železničáři jsou duchovní, světci a mučedníci, jejichž svatým písmem je jízdní řád. A okřídlené kolo, které mnozí železničáři hrdě nosí na čepici, vypadá jako malý anděl s křídly. Tento prastarý symbol železnice má v sobě také něco božského. Ne nadarmo se o velkých nádražích mluví jako o dopravních katedrálách...."
Tomuhle říkám adorace! A to je teprve začátek. Hned v úvodu ale čtenář pochopí, proč Rudiš a proč železniční román pějící ódy na krásu pomalého cestování. Železnice představuje něco jako rodinnou genetickou dispozici. Dědeček Rudiše byl výhybkář, strýc výpravčí a bratranec strojvedoucí. Ne nadarmo jsou i další Rudišova díla spojena se železnicí (Alois Nebel, Nebe pod Berlínem). A Rudiš sám? Jak uvádí, diskvalifikován pro povolání u dráhy dioptrickou zátěží, stal se z něj "železniční člověk", cestovatel vlakem po Evropě. Ve svém románu komplexně pojímá železniční svět - historicky, literárně, architektonicky společensky, filozoficky... Neopomenuty jsou nejen nádražní budovy, ale i nádražní restaurace, hotely, mosty, tunely a krajina, kterými koleje ubíhají, výpravčí, průvodčí a strojvedoucí - "knězi a kněžky železničního Boha. Tedy vlastně železniční Bohyně - Bahnzeit, která dohlíží na všechny, jak později upřesňuje Rudiš.
Rudiš z mého pohledu stvořil jedinečný milostný román o lásce k železničnímu světu, ale taky cestopis a filozofické pojednání o demokracii a svobodě. Zajímavé je, že v celém tomhle železničním příběhu nepadne ani slovo o žádném z železničních neštěstí, krom snad jednoho odkazu na železniční film Věry Chytilové Kalamita, kdy cestující ve vlaku zasype lavina. Je to ale komedie, ujišťuje Rudiš, takže tak. Prostě ultrapozitivní železniční román :-D. Taky jsem zjistila, že existují dva druhy železničních lidí, mostoví a tuneloví, kteří znají všechna jména všech mostů a tunelů. Kdybych patřila do tohoto specifického okruhu lidí, možná bych byla tunelový člověk. Protože tunel vede do jiného, nového světa a otevírá nové perspektivy ;-). Ale mostový je taky dobrý. A co se člověk dozví o železničních řádech!
Vyjadřovací a popisné schopnosti má Rudiš vynikající, prokazuje sečtělost a vítaný je i logický žánrový přesah. Člověk dostane nejednou chuť při poslechu se zvednout a vyrazit na železniční stanici a vydat se na cestu vlakem, už jen pro tu samotnou cestu. Zajímavý mi přijde fakt, že Rudiš píše německy a až poté jsou jeho díla překládána do češtiny a jiných jazyků. Řekla bych takový novodobý exulant (Berlín střídá s Prahou), který zdá se neprchá, ale je přitahován jiným jazykovým a kulturním prostředím, nejen železnicí. Pokud se chcete s touto železniční apoteózou seznámit, velmi doporučuji audioknihu načtenou samotným autorem, železničním člověkem.
Nejednou jsem si při poslechu románu vzpomněla na svého strýce Miroslava (podobně jako Rudišův strýc Miroslav), který celý svůj život dělal u dráhy a všude jezdil zásadně vlakem. Auto ani řidičák nevlastnil. Díky Rudišovi za tuto milou vzpomínku. A tak, i když nejsem železniční člověk, nemohu než dát plný počet hvězd.


Detektivní zápletka je zajímavá. Jen ten přepjatý a trochu laciný humor, jakým 0lsen pojímá vztahy v týmu Carla Mörcka, mě tentokrát málem odradil. Napodruhé, po řadě měsíců, jsem to ale zvládla. Olsen totiž umí psát a splétat komplexní scénář několika paralelními liniemi v různých časových rovinách. Stejně jak umí nastínit životní osudy řady svých postav a popsat jejich osobnosti a sociální prostředí tak, že s nimi cítíte nebo je odsuzujete.
Realisticky vykreslený román o životech nekonformních, mrzačených žen odvážených na uzavřený ostrov Sprogø, v němž znáte vraha předem. Nevíte už ale, jak své zamýšlené obětí "potrestá" a jestli jej nedopadnou dřív, než svou pomstu dokoná. Známé dánské prostředí přispívá k pocitu, že vše se opravdu stalo a děje. Dánská ostrovní společnost, kde latentní rasismus a pokrytectví přetrvávají v DNA, skrývá nejedno tajemství. Jenže složka 64 nezůstane jen kupou lejster v šanonu. Olsen stále umí i překvapit.


"Když není chleba, vem si hry" ;-)
Hořkosladké peripetie spolužití dědy a vnučky v podzemním bytě v nelehkých sociálních podmínkách. Děda je ale víc než jen jedinec se svérázným humorem, s nímž přistupuje k všednodennostem. Do důsledku dovedena z nouze ctnost a boj s větrnými mlýny úředního šimla v době šedivých, komunistických dní, oprýskaných domů a zrezlých lidských duší. Velmi osvěžující, laskavá jednohubka. Člověk si uvědomuje, že ani v těžkých situacích netřeba házet flintu do žita.
"Jsme sůl téhle země."...
"Jen aby nás ňáká blbá ovce neslízla".


Životní příběh Ujgura Tahira Hamuta a jeho rodiny odhaluje hanebné, genocidní jednání režimu většinové společností čínských Hanů (Chanů) vůči ujgurské muslimské menšině. Obnažuje také čínskou mentalitu jako takovou. Číňané nejsou odbojní, jde o kolektivisticky formovanou společnost, kde jednotlivec sám není nic než mikročásticí celku. Proto chtějí mít hlavně klid a vykonávat bez reptání vše, co po nich strana „v zájmu celku“ požaduje. Sousedský a policejní dozor je v Číně tak rozšířený, že je pokládán za sice obtížnou, přesto však běžnou součást života, a proto akceptovanou. Tedy do určité míry. „Nepřizpůsobivými“ jsou menšiny jako Ujguři, kteří jsou pro svou odlišnost šikanování, perzekuováni, omezováni, zadržováni... na denní bázi, a nuceně asimilováni. I třeba jen dostat pas je mimořádně ponižující proces, a pokud už neodevzdali úřadům své otisky prstů nebo DNA, tak v tomto případě určitě, vč. komplexní zdravotní anamnézy, rodinných vazeb, styků se zahraničím aj. aj. Kdykoliv pak si úřady mohou pas zase vzít zpátky.
Na počátku tohoto tisíciletí čínská vláda z velké části zlikvidovala ujgurskojazyčný vzdělávací systém. O tzv. převýchovných táborech snad ani mluvit netřeba. Jen snad připomenout, že čínská vláda do nich Ujgury odváží ideálně nad ránem, kdy spí, a především bez jakékoliv soudu, jen na základě pomluv. Mimo jiné taky např. nutí Ujgury, v místech bohoslužeb vyvěšovat čínskou vlajku, nebo duchovní tančit na diskotékovou hudbu. Číňané jsou velmistři ve vymýšlení způsobů, jak člověka ponížit a zbavit důstojnosti. Bezduché, poslušné stádo naplněné sousedskou nevraživostí či spíš nenávistí. A to mluvíme o 21. století.
Autor ve svém příběhu nevynechá ani nejznámější ujgurské disidenty jako Ilhama Tohtiho (nedávno propuštěného po 10 letech vězení), se kterým se Hamut osobně setkal, nebo Dolkuna Psu, předsedu Světového ujgurského kongresu žijícího v exilu v Berlíně. Připomíná rovněž nejzávažnější vládní represivní akce vůči autonomnímu regionu Sin-ťiangu, jako např. vyvolání násilné vlny v Urumči (2009) nebo pozdější kampaň Tvrdý úder namířenou proti "náboženskému extremismu, etnickému separatismu a násilnému terorismu". To, že se čínský režim dopouští státního terorismu na vlastních občanech už jaksi svět přehlíží. Čínská vláda jde tak daleko, že teroristické útoky sama inscenuje, aby zbytek národa i okolní svět uvěřil jejím lžím a ospravedlnil její útoky na Ujgury. A že se jí to daří není pochyb. Dokonce Ujgury donutila vzdát se svých muslimských jmen a přejmenovat se. Tahir Hamut Izgiovi se nakonec podařilo v r. 2017 uprchnout do USA, kde ujgurský básník začal i s rodinou nový život.
"Věděli jsme, že školící střediska" jsou koncentrační tábory. Lidé, které telefonicky pozvali do kanceláře sousedského výboru nebo na policejní stanici, se jednoduše dozvěděli, že je odvezou "na studia". Postupně jsem se doslýchal o přátelích a známých, kteří mizeli jeden po druhém."


Už je to nějaký rok, co jsem četla předchozí dva díly. A tentokrát se to neukazuje jako dobrý postup. S obtížemi jsem se dostávala zpět do příběhu sangvinistů a jejich společenstva. K tomu ještě odpadl moment wow, moment odhalování zapovězeného světa s řadou napínavých dobrodružství. Duo Rollins & Cantrellová zdá se sice vedou své postavy dál započatým kurzem. Ty se však cyklily ve svých osobních problémech a autoři z mého pohledu přestali přinášet nové elementy a já měla problém udržet pozornost. To mě opravdu mrzelo, protože tahle upířina se strigoi, vč. nešťastné Alžběty Báthoryové, sangvinistou Runem a představiteli lidského druhu - vědmou a válečníkem - mě opravdu bavila. Sangvinista Leopold příběh naštěstí vrátil do dobrodružného, napínavého modu a kardinál Bernard mu dal další potřebný spin při hledání stop po mystériích a legendách středověké alchymistické Prahy, coby ústředního místa vyvrcholení celého příběhu. Závěr pak přinesl docela dramatické a současně překvapivé vyvrcholení celé sáty o krvavém evangeliu, k jehož naplnění autoři nechali padnout za oběť nejednoho člena výpravy. Závěrečná část vysloužila autorům další hvězdu.
"Neexistuje nic jako osud. Svůj osud si tvoříme sami."


Na úvod podotýkám, že knihu jsem odložila nedočtenou. Paolini oprášil jednu ze svých postav bájného světa draků, elfů, trpaslíků a vdechl jí další, samostatný život. Příběh už ale pro mě ztratil onen pel tajemného dračího světa naplněného mýtickými postavami pohádkového světa. Neustále připomínání minulých událostí (jakoby člověka musela potrefit totální ztráta paměti), a permanentně vyzdvihované propojení a souznění Murtagha s jeho drakem na jejich společné cestě kdoví kam naplněné patosem a postrádající jiskru a humor, jsem nakonec nedala. Netvrdím, že se k tomu Paolini nakonec nemohl dopracovat, ale pohár mé trpělivosti přetekl, tak se to nejspíš nedozvím. Škoda. Autorovi došly nápady i příběhy. Tento umíráček si Odkaz dračích jezdců nezasloužil.

"A mlčet znamená podílet se."
To byl hnus! Ne román, ten je napsaný dobře, ale doba tzv. normalizace po 68, šílená doba bezmoci a bezpráví. Naše věznice nacpané skutečnými i domnělými politickými vězni v Minkovicích, Jáchymově aj. mohly soutěžit o zlaté vidle se sovětskými gulagy a nacistickými lágry. Příběh Míly Petrovského, kdysi mladého trampa, kterého hon na čarodějnice a cizí závist přivedly v jeho pouhých 16 letech v 69. do pekla československých kobek, je bolestivý, smutný a pro mnohé asi i těžko uvěřitelný. Své vzpomínky prokládá idylickými úspěchy a šťastnými okamžiky doby. Jak příhodné. Kdo by se chtěl trápit a přemýšlet, co se děje za zdmi věznic, a proč. Linka mezi realitou a fabulací není zřejmá, i kdyby jen polovina z toho, co se dělo politickým vězňům byla pravda, máme v naší historii velmi smutný a hluboký zářez. Sama si vzpomínám, jak jsem ve škole „statečně“ hájila svou mikinu s anglickým nápisem z tuzexu za těžce ušetřené peníze, načež mě poslali domů a napsali neomluvené hodiny, nebo kamarádku, že jakýsi úkol nemohla splnit, protože jsme jej nedostali. Nálepka „nepřítel státu“, který na mě tehdy zasyčela soudružka učitelka, takže to nikdo jiný neslyšel, mě tehdy vzhledem k mému věku pobavila, protože byla naprosto neadekvátní. Kdybych byla tehdy věděla, jak to s mladistvými mohlo dopadnout, a za nic…
Pořád jsem za ta léta nenašla odpověď na otázku kde se to čiré zlo v lidech bere. Tománek naservíroval účinný protilék na mizející paměť a smířlivost s naší nedávnou minulostí. Je totiž naprosto neuvěřitelné, že ani jediný z tehdejších komunistických dozorců a velitelů nebyl nikdy potrestán. Stejně tak je neuvěřitelné, že bývalý ředitel a později majitel zprivatizované Preciosy (lustr pro papeže), jejíž výrobky stály na práci minkovických vězňů v nelidských podmínkách, dostal od Zemana medaili Za zásluhy o stát.
"Znovu přelítnu papír očima. Už si nemůžu dovolit znovu to podělat. Chci ven. Beru do ruky propisku a podepisuju. Hodím tužku zpátky na stůl. Prohlášení o doživotní mlčenlivost. Minkovický tábor byl v osmapadesátém založený tajným rozkazem tehdejšího ministra vnitra. Všichni propuštění vězni museli podepisovat mlčenlivost - bez výjimky. Její porušení se rovnalo špionáži a poškození zájmů socialistického státu a s mnohaletými tresty... O lágru tak v Československu ani za hranicemi neměl vůbec nikdo tušení."


Karel Tichý, neúplatný policajt a lovec mafiánských hlav jako Radovan Krejčíř alias káčko, kmotr František Mrázek nebo gangster Tomáš Pitr. První si užívá komfortu jihoafrické věznice, druhého už dávno zastřelila konkurenční mafie a třetí je po odpykání směšného trestu společníkem dalšího vykuka, Romana Janouška. Tichý sepsal své policejní bio od prvopočátku až do konce, tedy rozpuštění tehdy elitní protikorupční jednotky. Nutno přiznat, že odvaha a policajtské srdce Tichému nechybělo (nechybí). Problém ovšem je, že Tichý musel bojovat nejenom s mafií, ale především (!) s vlastními nadřízenými a s politiky jako Bublan, Langr, Gross. Je to smutný doklad totální korupce politické scény, na níž jsou jednotlivci ochotni pro svou kariéru spolčit se s čertem i ďáblem. Tichý hovoří zejména o 90. letech, která si coby studentka v paměti uchovávám hlavně ve spojení se svobodou, cestováním a diskotékami. Asi je to tak dobře, dospělost mě dostihla v podobném politickém marasmu, jako v devadesátkách., takže jsem vlastně o nic nepřišla. Pravda, Karel Tichý se umí i poplácat po ramenou, ale jeho sebevědomí je řekla bych zcela oprávněné. Jediné, co mě trochu zaráží, je ta spousta jmen jeho bývalých kolegů u policie a mezi tzv. zdroji, díky nimž bylo možné dosáhnout právě na Krejčíře & spol. Zajímalo by mě, jestli se všech, které v knize uvádí, ptal, jestli s tím souhlasí ;-).


"Jedním z rozporů, do kterých se civilizované lidstvo vmanévrovalo, je skutečnost, že požadavky na lidský postoj vůči každému jednotlivci se rozcházejí se zájmy lidstva jako celku."
Aplikovat etologické poznatky (z pozorování volně žijících ptáků, resp. chování živočichů) na chování člověka coby člena sociální skupiny je odvážné a vcelku originální. V pravdě mi ale obecně nesedí soudy typu "chová se jako zvíře", jak k tomu probůh ta zvířata přijdou? Nobelova cena ale svým způsobem svědčí o velikosti intelektuální kapacity, a tak jsem se začetla. Osm smrtelných hříchů civilizace představují nekompromisní obžalobu lidského druhu, stejně jako např. nekompromisní odmítnutí moderního vs. osvědčeného.
A tak Lorenz hodnotí chování člověka v situaci, kdy dochází k přelidnění planety; kritizuje jej za likvidaci přírodního prostředí; kritice podrobuje technologický vývoj vedoucí (pouze) ke zkáze člověka, a jeho rozchod s tradicí, pokrok stojící za rostoucí změkčilostí člověka, stejně jako za jeho rostoucí poddajností vůči doktrínám. Současně generalizuje na základě nejkrajnějších vzorců, které z definice vyvolávají krajní, radikální reakce. Nutno taky mít na paměti, že autorovy vývody jsou poplatné své době, přičemž dobová propast se může mnohdy projevit až dnes (např. v úvaze o rychlosti aut aj.). Zajímavá je autorova analýza změn v chování / přizpůsobivosti člověka v průběhu evoluce, za příklad posloužil systém slasti a strasti a logické snahy homo sapiens strastem se vyhýbat (s rizikem změkčilosti vedoucí k samotnému pádu civilizace (sic!) a slasti si prodlužovat (divné :).
Osmým hříchem světa jsou jaderné zbraně. S tím lze souhlasit, už obtížně s tvrzením, že zbavit se tohoto hříchu je nejsnadnější. Já si totiž neumím představit, že by se kterákoliv vláda dobrovolně zbavila své jaderné potence, když jí z jejího pohledu dává bezpečnostní záruky, a především geo/politickou moc. V každém případě Lorenz vybízí k zamyšlení.
"Dneska udělám našemu psisku ohromnou radost: nejdřív jej pořádně ztluču a potom přestanu."

Doba mezi první a druhou světovou válkou, doba plná pokroucených povah, zbavená lidskosti a prosycená strachem. Jan Poláček tokem slov, myšlenek a duševních pochodů zcela dává zapomenout na fakt, že to, co čteme, není literární zpracování historie skutečné, ale historie alternativní. Brilantní rošáda na stranách vítězů a poražených otevírá cestu představám, co by, kdy by. Válka, převlékání kabátů a jmen, donášení a dohlížení, korupce, Sibiř... zdá se, že ani alternativní historie z pohledu autora není výhrou v loterii. Skoro vlastně ani není alternativou. Ponurý román s ponurou tematikou z ponuré doby 50 let. Walter Fleischer alias Martin Řezníček je z mého pohledu nadmíru naivní a přitom typickou obětí otce tyrana a zaslepené matky, pro kterou je její manžel bůh, a navíc i obětí školní šikany či policejní zvůle. Nebýt Hitlerovy deklarované přítomnosti (ale o něm ten příběh není), porážky Američanů nebo létající zbraně vril, neutěšená atmosféra románu, stejně jako neutěšený osud hrdinné hlavní postavy, navozují dojem, jako by autor čerpal z učebnice dějepisu. Dobrý román, jen možná ne dostatečně historicky alternativní.


Café Groll, jaký to poetický název pro jeden českobudějovický hanbinec :-). Stifter rozvíjí svůj příběh ve dvou paralelních časových osách - v době po první světově a krátce po druhé světové - které spojuje postava lékaře Rudolfa Slívy, lékaře prostitutek. Nesl si svůj cejch podobně jako kat Mydlář. Stifter příběh budějovického lékaře Slívy vystavěl na záznamu o postavě skutečného lékaře prostitutek. Jen doufám, že jeho skutečný život byl snesitelnější a aspoň o něco méně dramatický než život Slívy literárního. V jednom rozhovoru Groll uvádí, že na počátku 20.století bylo v Budějovicích o necelých 50 000 obyvatelích na 150 vykřičených domů. To by dnes nebylo možné. Dnes jsou zase ale možné věci, které by před 100 lety byly naprosto nemyslitelné ;-).
Stifter mladého lékaře nešetří. Do cesty mu staví opravdu nemalé pokušení. Jak ale oddělit profesní čest od prosté neodolatelné přitažlivosti všech těch dostupných žen, pro které vztah s lékařem může představovat cestu ven z existenčního marasmu? Alfou a omegou celého příběhu je pak přelud, pověst o té jedné, jediné, nepřekonatelné, nenaplněná touha. Závěr knihy je překvapivý a přitom tragikomický, až parodický. A přece zůstává věrohodný. Osud totiž umí být potměšilý. Stifter má zajímavý smysl pro humor a tohle určitě není poslední jeho kniha, kterou čtu. Jedno je jisté, nikdy nepodceňujte ženy ;-).


(SPOILER) Devět princů Amberu mě vrátilo do studentských let. Zažloutlé stránky knihy (a dalších v sérii) jsem sice vyměnila za posvícený displej, ale knihy z prvního vydání z 90. let si v knihovně opatruji i nadále. I když Kučerovského obálka z posledního vydání 2006 mému vkusu lahodí podstatně více. Úvodní kapitola mě mírně zmátla svou civilností klasického nemocničního prostředí, Zelazny však záhy přenese čtenáře do fantasy světa Amberu, stínů a boje o trůn. Zelazneho svět je více pohádkový než fantasy, je ale taky nápaditý, dobrodružný, postavy dobře vykreslené, stejně jako vztahy mezi princi, potomky pána Amberu, které jsou vše, jen ne idylické. Boj o moc je nelítostným bojem na život a na smrt, usmrtit prince Amberu s jeho magickými schopnostmi však není jednoduché. Počínaje Corwina, i když právě jej postihl totální paměťový blackout a vzhledem k jeho nároku je v pozici permanentně štvaného zvířete. Královská koruna pro Corwina však ještě není úplně ztracená a de facto samozvaný král, bratr Erik, by se měl bát.


Není Rom jako Rom. Pochopí člověk po pár stránkách tohoto romského biografického románu. Zapomeňte na homogenní etnikum. Kniha nešetří sebekritikou a sebeironií, v knize tak zakopáváte o Romy i o cigány/cikány. I když si neumím v dnešní době představit, že by v této terminologii takhle veřejně lavíroval gádžo. Banga se v knize zabývá otázkou integrace Romů (své vlastní) do gádžovské společnosti, resp. jak tento českými vládami propagovaný, ne však v 90. letech prosazovaný proces doslova bolestně prožíval a provázel jej od dětství. V kontextu kritického přístupu pak hodnotí i otázku (ne)soudržnosti samotných Romů, přičemž na frak dostává i romský aktivista Ivan Veselý.
Banga jako by vyvracel, že postoj většinové společnosti k romské menšině stojí na předsudcích a mýtech, protože zde sám o některých otevřeně, mj. o alkoholismu, krádežích, nepráci, nedostatku hygienických návyků. Současně ale odmítá klasický společenský nešvar házení všech do jednoho pytle. A sám svým životem dokládá. Jak jsem řekla, není Rom jako Rom. A není gádžo jako gádžo. Naštěstí, i když protiromská indoktrinace v české společnosti zafungovala spolehlivě na desetiletí.
Banga sepsal velmi otevřený životopisný počin, který není - oproti původním očekáváním - pouhou oslavou romské kultury ani výhradní kritikou nezájmu gadžů o jejich plné začlenění do společnosti, či spíše jejich nenávisti vůči Romům. A to, čím si v 90. letech naší znovunabyté svobody prošel, by leckdo nezvládl. Ale Banga našel svou cestu ven. Člověk se přitom rád utvrzuje ve svých "tradičních" postojích, pokud k jejich změně potřebuje víc odvahy.
P.S.: na Patrika se hodí Kingovo z Pohádky: "Statečný pomůže, zbabělec jen dává dary."


Pro fanoušky historických románů (spíše než exaktní historie) Niedl představuje dobrou volbu. Ondřej z Rohatce, man kralevice Karla, ani jeho zbraně nezahálí ani tentokrát. Osud a doba totiž nahrávají lapkům, vražedným nájezdníkům a podvodníkům, a to zejména v případě železnorudného Jenčova. Až na to, že nejvyšší sudí sedí tak vysoko - coby samotný král Jan Lucemburský - že předkládat důkazy o svých územních nárocích nebo o průběhu bitev a šarvátek, v nichž umírají sic ti správní (rozuměj padouši), ale jinak bohatí, zvládnou prakticky opět jen ti mocní. A pochopitelně mladý Ondřej z Rohatce ;-). Niedlovi se do Železné rukavice tentokrát vetřela i poměrně silná ženská linka - ano ano, opět Chiara, až jsem chvílemi měla pocit, že čtu Vondrušku. Ale mihnou se tam i postavy z Rytířů z Vřesova. Pokračování Ondřejova příběhu tak nešetří nečekanými zvraty a krvavými souboji a Niedl si zaručil mou pokračující pozornost. Vždyť před Ondřejem jsou minimálně tří bitvy po boku krále Jana, ke kterým se zavázal do budoucna...


Po letech jsem se s nostalgií vrátila k Pytlíkům ze Sáčkova, Bilbovu synovci Frodovi a dalším hobitům, k mocnému čaroději Gandalfovi šedému, Sarumanovi bílému, k trpaslíkům, elfům ale i skřetům a lidem.. a Glumovi. Prostě do Středozemě a taky do Mordoru a k temnému pánu prstenu Sauronovi. Vítězná bitva pěti armád zanechala hlavní Tolkienovy hrdiny v relativním optimismu co do budoucnosti tamních národů, Bilbovo dědictví v podobě mocného, kouzelného prstenu však opět rozbouřilo již relativně poklidné životy všech zúčastněných, vč. jednoho jeho podivného nositele, Gluma. Připomněla jsem si, jak do detailu propracovaný svět Tolkien stvořil pro své děti. Jako by se před čtenářem otevíraly daleké kraje, jejich svébytné jazyky, zvyky a tradice. Společenstvo prstenu rozehrává lítý souboj sil dobra a zla, sil světla a temnoty, a pro jednou zase sjednocuje ty, jež pro malicherné spory zabředli do nesvárů. Ano, pohádka se vším všudy, ale pořádně temná pohádka, v níž jde o životy každého jednoho ze Společenstva devíti, Společenství prstenu, Frodem počínaje a Gandalfem konče. Společenstvo je svázáno přísahou, ne však lanem. A tak je Frodo s tíží Sauronova prstenu na krku na své cestě do Mordoru osamělejší a osamělejší... a Dvě věže čekají.


"Existují dva světy a ty se překrývají. Prvním je území Dne, které patří lidem. Druhým je území Soumraku, které patří svobodným bytostem a k němuž náleží i pusté oblasti Lesa. Oběma světům vládne Čas, ale Soumrak se řídí Srdcem, zatímco Den Rozumem." (z povídky Augusta Prima, ale teze se odrážejí i v ostatních povídkách Tidbeckové)
Autorka staví do kontrapunktu mytologii a tradiční zvyky skandinávských zemí a moderní, průmyslový, z pohledu autorky odosobněný svět, v němž kloubí existenci severských mýtických stvoření s technikou, zachovává však tvary, funkce, uvažování a touhy lidské. Nemalou roli pak přisuzuje nejen racionálnu, ale také času, který svým odtikáváním předznamenává v pojetí lidském konec prvního a dost neveselý čas druhého. Nadneseně řečeno umělá inteligence v mytologickém paranormálnu. Příběhy technických nebo přírodních stvoření (to) s lidskými atributy (ona/ono/oni) pro mě dostaly zřetelnější kontury, když jsem se dočetla o nebinárním vidění autorky sebe sama. Označení magický realismus pak vnímám poněkud eufemisticky.
Hned úvodní povídka Beatrice mě dost zarazila, protože jsem si, jako obvykle, (znovu) nepřečetla anotaci. Knihu jsem si zařadila do dlouhého seznamu "chci číst" a než na ni došla řada, zapomněla jsem, o čem je. Nejdřív proto přišlo překvapení, posléze pochopení a zájem, co se bude skrývat v každém dalším "popelčině oříšku". Některé povídky jsou ultrakrátké (Kdo je Arvid Pekon, Moruškový džem), v jiném ožívá nosnější příběh (Sobí hora, Augusta Prima), v dalším případě se autorka faktograficky věnuje objasňování velmi zajímavého mýtického stvoření (Pyret). Povídka Tety byla obzvlášť nechutná. Ani jí ale nelze upřít zamýšlené sdělení. Každá jednotlivá povídka totiž skrývá pointu, s jejímž objasněním se však autorka nikterak neobtěžuje, a to se mi na nich líbí nejvíc. Vedou k zamyšlení i pobavení, tady trochu s nadsázkou (porcování tet jsem zrovna neocenila, ale seveřané to nepochybně cítí jinak), ale skrývají i smutek a melancholii. Duševní (nejenom) svět Karin Tidbeck, jež sebe samy/i řadí do genderové nebinární skupiny "oni/ony", musí být velmi zajímavý.
"Hluboko ve Veletetině hrudním koši leželo srdce, kterého se rukama i nohama pevně držel vrásčitý růžový tvoreček. Když neteře odstranily poslední blánu, která ho obklopovala, otevřelo to oči a zakvičelo. Vyřízly srdce a i s tím malým stvořením ho položily na polštářek. [...] Pak stáhly z Tety kůži. Šlo to snadno, oddělovala se ve velkých kusech, z nichž se po vyčinění ušijí troje nové šedé šaty. Potom přišel čas na oddělení tuku. [...] Poté se neteře odebraly do kuchyní pod oranžerií. Vyškvařily sádlo, namlely kosti na jemnou moučku, nakrájely a upekly vnitřnosti, naložily brzlíky do octa, podusily maso, dokud se nerozpadalo, vypláchly střeva a povědily je, aby uschla. Nic nepřišlo nazmar. Napekly z Tet paštiky, dorty a masové koláče a vyrobily chutné buřty, játrové knedlíčky a škvarky. Nové Tety budou jistě velmi hladové." (z povídky Tety)


Ušlechtilá stezka mě navnadila na tvorbu Petera Maye a sáhla jsem rovnou po jeho nejnovějším románu. Srovnání v čase je zajímavé; Román z Kampučie o Rudých Khmérech napsaný před více než 30 lety u mě, nutno přiznat, zabodoval o něco víc. Ani Zimní hrob ale nezklamal, mix žánrů mě totiž nijak neuráží. Detektivní zápletka, ač centrální, protože kolem ní je vystavěný celý román, zdaleka nepředstavuje těžiště románu. Mnohem více se autor soustředí na soukromý život inspektora Camerona Brodieho a jeho vztahy. Jeho dcera přitom byla jednoduše na facku, jakkoli se jí autor snažil prezentovat jako inspektorovo mladší alter ego. Moje sympatie si tak získávala, na rozdíl od Camerona, velmi obtížně. Zaujalo rovněž prostředí Skotské vysočiny, což možná bylo tím, že vlivem apokalyptické klimatické změny získala v autorových představách nádech Arktidy. A to jsme teprve v roce 2051. Peter May nebude velký optimista. I Cameronovi naložil na záda prakticky neúnosné břemeno, a to fyzické, duševní, psychické i morální. Neodpustím si poznamenat, že Peter May do uvedeného mixu nasypal hned celou řadu klišé (nelegální jaderný opad vs zemětřesení, hráčská závislost vs kriminální chování, vládní podvody vs umlčování veřejnosti a zapojování tajných služeb etc. etc.), které z mého pohledu trochu sráží kvalitu díla, byť spisovatel je May zjevně erudovaný. Že by už stárnul? Musím si přečíst jiná jeho mladší díla.
