Rihatama komentáře u knih

S tématem hledačů pokladů v Československu, potažmo v Česku, jsem se hlouběji seznámila poprvé a Emil Hruška byla docela dobrá volba. Po literární stránce trochu slabší, informačně však zajímavé. Jak z pohledu samotných pokladů a jejich lupičů - tady především nacistů - tak samotných hledačů pokladů. Netušila jsem, kolik Indiana Jonesů běhá po luzích českých a moravských. Podle Hrušky nejvíce v Evropě, a dokonce i snad na celém světě. Nejzajímavější je možná případ "Blanických rytířů" pátrajících po Štěchovickém pokladu, nejatraktivnější pak případ "Starožitnost" týkající se pátrání po relikviáři sv. Maura ze 13. století, aniž by kriminalisté věděli, po čem vlastně pátrají, a aniž by se jednalo o původní českou památku. Do Bečova nad Teplou se na něj ráda pojedu podívat. Pohnutou historii mají ovšem i korunovační klenoty, nejzásadnější mi ale přišlo uloupení a pátrání po archiváliích a insigniích Univerzity Karlovy. Podle všeho nejde jen o největší počet Jonesů v Čechách, ale asi i největší fiasko, neb to vypadá, že nikdo nikdy nic významného nenašel. I relikviář si našli českoslovenští kriminalisté.

32 27.10.2024

"Nejstrašnější ze všech hříchů: duchovní arogance.“

Buddhismus (lámaismus), potažmo samotný Tibet, lákal a láká bezpočet lidí, ať již z důvodů duchovních, náboženských, filozofických, historických nebo prostě jen cestovatelských. Tibet odedávna přitahoval pozornost jak pro svou nepřístupnost geografickou přispívající k šíření mnoha mýtů, tak politickou, a to jak za dob tibetské autokracie, tak čínské nadvlády. Dalajláma, sám kdysi symbol autokratického zřízení, dnes deklaruje jednoznačnou preferenci pro demokracii. Nebýt ovšem čínské invaze, tibetští lámové by si dodnes možná rádi zachovali svá tehdejší privilegia a moc.

Autor sám, který po Tibetu v přestrojení cestoval ve 30. letech minulého století, kritikou lámů, kteří do duchovního života vnáší hamižnost a hrabivost (podobnost s katolickými odpustky ne zcela náhodná), nešetří. Nesepsal totiž duchovní příručku, ale něco jako cestopis. Ač na mě moc sympaticky nezapůsobil, což jde nejspíš na vrub jeho určité chvástavosti, tak můj obdiv autor má. Nejenom, že se naučil vcelku slušnou tibetštinu, ale byl ochoten cestovat v přestrojení a navíc sám, a to v těch nejzastrčenějších koutech civilizace. Tento světlovlasý modrooký Evropan namaskovaný za snědého Asiata… se totiž na do té doby zcela nezmapovaném území setkával nejen s běžnými Tibeťany nebo lámy, ale taky tlupami lapků. Jenže vedle odhalení a tedy uvěznění, mu hrozila krom okradení taky např. smrt hladem, když dlouho bloudil a neměl dost jídla, nebo mu bylo ukradeno.

Jsem si jistá, že přes veškerou svou izolovanost se tvář Tibetu za posledních téměř 100 let již změnila. A to nejen pod vlivem násilné čínské asimilace. A tak je cestopis Illiona zajímavý, stejně jako řada informací či domněnek. Ať již popisuje údajnou dlouhověkost alias věčné mládí (některých) tibetských lámů, fenomén létajících lámů, kuriózní pohřební „praktiky“, víru Tibeťanů ve strašidla, jejich hygienické návyky (či spíše jejich absenci :) nebo to, jak si místní lámové poradili s vegetariánstvím, které jim ukládá buddhismus, protože se jím ani zbla neřídí. Stejnou zkušenost, byť s odlišnou argumentací, jsem zaznamenala v Mongolsku, kde působí tibetská Gelugpa (Žluté čepice).

„Život by neměl žádný význam, kdyby v něm bylo něco jistého. Čím více tě život postrkuje, tím lépe. Nikdy nebuď spokojený, zejména ne se sebou."

34 25.10.2024

Investigativní novinář Vráz alias Terence stihl mezi prvním a třetím případem zestárnout a pořídit si dospělého syna. Goffa pluje v čase rychlostí světla ;-). Téma drogové závislosti nikoliv nové, a přesto stále vysoce aktuální. Jenom Terence je tady odsouzen do role pasivního posluchače, a nikoliv pátracího psa, který riskuje vlastní bezpečí, aby přispěl k nalezení pachatele. Ale kdo je tady vlastně pachatel? Teda vlastně pachatelé...? Absenci napětí z pátrání supluje Goffa napětím z rozkrývaných skutečností. Drogy jsou velmi špinavá záležitost, která se může dotknout v principu každého, a to doslova. Pro zajímavost, na webu policie ČR se uvádí objasněnost drogových případů 55,4% v roce 2023. Je to dost? Kolik takových Waltů má pocit, že to nestačí? Zajímavé pojetí kriminálního případu.

43 22.10.2024

"Myšlení vede k nespokojenosti. Není lepší být spokojený blbec?" (Muška)
"Nač se namáhat myšlenkovými pochody? Procházky nejsou tak náročné." (Muška)
"Žena, která se chlubí, že věnovala manželovi svá nejkrásnější léta, se většinou nemá čím chlubit." (Muška)
"Jestliže si ženy stěžují, že přitahují pohledy mužů, proč se neoblékají tak, aby je odpuzovaly?" (Muška)

Obávám se, že blbost není recept na spokojenost. I blbci je zima, i blbec závidí sousedovi cokoliv, čeho se jemu nedostává, i blbec umí plakat. Nelze ani šmahem souhlasit s dalším citovaným aforismem, protože je spousta těch, co nikdy nevolí... Tedy pokud to není kritika těch, co jsou líní myslet. A vida, aforismus splnil jeden ze svých účelů, přiměl mě k zamyšlení ;-). Stejně jako třetí citovaný, kde bych já místo "chlubí" použila "si stěžuje", protože tímto se ženy zpravidla nechlubí. A pointa pohledů mužů na ženy zavání šovinismem. Za znásilnění si podle stejné logiky ženy taky mohou samy, protože přece provokují... Rok narození Ladislava Mušky nabízí vysvětlení, proč i jeho uvažování, pokud jde o ženy, uvízlo v počátcích minulého století. Ale abych nebyla nespravedlivá, řada jeho aforismů je úsměvných a osvěžujících. (***)

"V předklonu se dá těžko hovořit z očí do očí." (Poláček)
"Bez chleba se nedá žít. Proto je tolik pochlebníků." (Poláček)
"Kdo neuspěje se svým "já", začne používat "my". (Poláček)
"Zuby nepotřeboval. Dovedl všechno spolknout."(Poláček)

Josef Poláček přestože je (byl) ještě starší ročník než Ladislav Muška, mě oslovil mnohem více, přes svou úsměvnost jsou jeho aforismy více než to, jsou břitké a bohužel i pravdivé. Vlastně díkybohu pravdivé, jinak by neměly sílu oslovit. (*****)

"Nesl své srdce na dlani tak neopatrně, že mu upadlo." (Przeczek)
"Byl velmi univerzální. Dokázal ukrást všechno." (Przeczek)
"I když nedělal téměř nic, dokázal zkazit úplně všechno." (Przeczek)

Aforismy Lecha Przeczeka jsou mnohdy naplněná smutkem a melancholií, jak napovídá někdy více jindy méně skrytá myšlenka. Semotamo přece jen zazní osvěžující, humorný tón. (****).

29 19.10.2024

Kdysi jsem četla Heinleinovu Hvězdnou pěchotu a snad i některou z dalších jeho sci-fi. Je to ale dávno, a tak jako bych se seznamovala s novým autorem. Dveře do léta - jak poetický, nádherný titul - mě zaujal svým originálním úvodem s kocourem, který neměl rád déšť, sníh jej studil do tlapek. Tak proč nezkusit některé dveře, co když mu (a jeho pánovi) otevřou cestu do léta, kde jej nebudou studit tlapky...? Do dlouhé doby jsem si myslela, že čtu laskavý humorný román, nikoliv fantasy. To první šlo Heinleinovi vážně skvěle. To druhé vlastně taky. Byť kocour se na delší dobu vydal svou vlastní cestou... nebo vlastně jeho pán. A tak je příběh více o vynálezci Danieli Davidovi, než kocouru Petovi. Daniel je nicméně hodně obskurní postavička, kterou nedobrovolně dobrovolná třicetiletá hibernace formou hypotermie nastartuje takřka na dráhu cestovatele v čase. Hned jsem si vzpomněla na Polákův film Ráno vstanu a opařím se čajem. Jak by bylo pěkné moci si zpětně uhladit cestu životem... Původní sci-fi román z roku 1957 je psán s lehkostí i humorem, přitom v žádném čase svého bytí jeho postavy nepostrádají lidské laskavosti ani zlotřilosti.

44 17.10.2024

"Pokaždé, když jste v přítomnosti nějakého člověka, kohokoli, nebo v Přírodě, nebo v kterékoli situaci, různě reagujete, pozitivně či negativně. Pozorujte své reakce, sledujte, jaké přesně jsou a odkud přicházejí, bez jakéhokoli kázání či viny či dokonce touhy nebo snahy je změnit. To je vše nutné, aby ve vás oživla Svatost."

"Svatost není výkon, je to Milost. Milost zvaná Vědomí, milost zvaná Dívání se, Pozorování, Pochopení."

Anthony de Mello, indický jezuitský myslitel, od jehož pozdního díla se katolická církev distancovala, nabízí přehršli drobných střípků o životě / ze života. Je s podivem, že de Mello zemřel ve věku 55 a přece stihl sepsat a publikovat takovou řadu spirituálních dílek a děl. Mnohdy představují spíše zdravý rozum, než hlubokou víru v instituci a dogma. Odtud možná pramení církevní odpor. Nadto nejde o čistě duchovní oblast. De Mello chápe život celistvě, řekla bych buddhisticky (ač by to v jeho případě měl být možná hinduismus) než katolicky. V určitém věku už člověk dobře rozumí celé řadě jeho citátů, jenom pro odkazované má jiné pojmenování. V každém případě jsem si s de Mello příjemně popovídala. Knihu je lepší číst pomalu a na pokračování, než "smáznout" za pár hodin oněch nepatrných 81 stránek, a zamýšlet se, nebo taky ne. Ony myšlenky si stejně najdou svou cestu v hlavě čtenáře, pokud jej zaujme, a pokud ji nezahltíte. A taky jsem se samozřejmě přistihla, že s autorem ne ve všem souhlasím. Možná proto, že odešel příliš mladý ;-).

"Vaší povinností je být. Ne být někdo, ne být nikdo - neboť v tom tkví chtivost a ctižádost - ne být tím či oním - a vidět vše jen průzory - ale pouze být."

"Lidé netouží po pravdě. Chtějí ujištění."

30 15.10.2024

Kašpar, (západo)německý knihkupec v seniorním věku pročítá knihy pro dívky, aby pro svou nenadálou nevlastní vnučku z (východo)německého venkovského prostředí vybral správnou knihu, vodí ji na koncerty, do muzeí, do kin... aby jí nastínil jiný život, než jí nabízí a kam jí vedou její rodiče a nacionalistická komunita. Příklad indoktrinace v omezeném okruhu lidí vyznávajících stejnou ideologii, která si v nové době našla nový cíl své nenávisti, nový smysl třídního boje, smysl života. Schlinkův román má však výrazně širší rozměr, problém s neonacionalisty léta po válce ukazuje na dědictví, které si Německo nese od časů Hitlera a resuscituje dobu a nálady, pro které mu část německé společnosti naslouchala a následovala jej. Je to podobné, jako dnešní Rusové s nostalgií vzpomínají na Stalina. Německo (DDR a/vs. NDR) Němcům (Němci vs. cizinci), Rusko - jeho kdysi široké impérium - Rusům. Sjednocovací politiku východu a západu země, stejně jako migrační a integrační politiku německých vlád lze vnímat z různých pohledů. Co je zásadní pro Německo je však fakt, že doma si to vláda se svým národem zjevně nikdy dostatečně nevyjasnila. Cíl světí prostředky...

Schlink svůj román postavil na kontrapunktu ideologií v rámci jedné země a jednoho národa, který dějiny rozdělily na dvě nepřátelské skupiny obyvatelstva, které k sobě jen s obtížemi hledají cestu i desítky let po válce. Kontrapunkt, který se odráží v duších protagonistů, a jejichž životy nelze tehdy ani nyní označit za šťastné a spokojené. Někdy před 15+ lety jsem seděla v mém rodném, pohraničním městečku v kavárně a ke stolu si přisedl německý pár. Zanedlouho se otevřela stavidla jejich nespokojenosti, s "násilným" spojením DDR a NDR, s nabíráním stále nových členů do EU, s výjimkami pro přijetí do EU, s migrací, s drahotou, se vším... V každém případě Německo, ta bohatá a rozvinutá země, která láká migranty nejen z Evropy a Balkánu, ale i z Blízkého Východu, Afriky či Asie, zůstává dodnes vnitřně rozpolcená a obyvatelstvo nespokojené. Schlinkův román poodkrývá možná jen malou, ale zásadní část starých a nikdy nezhojených jizev současného Německa, kdysi agresora, současně ale i oběti toho, co samo rozpoutalo.

"Německo už nepatří Němcům, Cizinci se mají líp než my, židi se svými penězi o všem rozhodují, je tady tolik mohamedánů a mešit." "Je u vás mešita?" "Ne, ale je tam stánek s kebabem a otec říká, že když tady mohamedáni zůstanou, postaví se mešity a brzy už nebudou zvonit zvony, ale bude vyvolávat ten... ten..." "Muezín?"

31 12.10.2024

Uplynuly více než tři (literární) roky a Carter vrací do hry inteligentního, ale zvráceného Luciena Foltera, kdysi spolužáka Roberta Huntera. Zloba byl velmi vydařený (6.) díl Carterovy série, což jej možná vedlo k oživení "ověřeného" padoucha. Ale žádné obavy, Carter se ne nezbytně opakuje a ani Hunter neslevuje ze své mise. Carter naopak stupňuje rozsah pátrání, do kterého zapojuje téměř všechny myslitelné americké bezpečnostní složky. Je to ale Hunter z Losangeleského policejního sboru, který nese nejvyšší riziko i nejvyšší ztráty, a jehož inteligence má jako jediná šanci vypátrat vražedného uprchlíka. Velmi vydařená, psychologicky propracovaná a technologicky informačně bohatá ;-) část Hunterovské krimi série.

34 09.10.2024

Nečekané kouzlo jsem objevila v malé horské vesničce Maran v Arménii, vesničce, kterou po krutých ranách osudu čekala téměř jistojistá nicota. Jenže člověk nezná jeho záměry... Životy stařen a starců - mladí se zavčas odstěhovali z tohoto prokletého údolí - plynou svým tepem, které zpomalí i rytmus srdce čtenářova. Narine Abgarjan je pro mě literární objev, který v člověku dokáže probudit širokou škálu emocí a okouzlí poetikou a nečekanou laskavostí okoralých srdcí, kterou by v těchto místech nečekal. Třešničkou na tomto hořkosladkém, jihokavkazském dortu je lehké magično, které autorce umožnilo rozevřít hranice ztraceného údolí a jeho obyvatelům, v postavě Anatolie Sevojancové a přinést příslib naděje a budoucnosti... Vřele doporučuji.

37 06.10.2024

Paasilinna, finský černohumoristický spisovatel, se stal mým oblíbencem. Jeho duchařina je nesporně nápaditá, byť ne zcela originální. Ale kdo by nechtěl sledovat, jak se žije příbuzným, manželi/manželce primárně, přátelům, kolegům... po jeho smrti? Tady přitom aktivity duchů zdaleka nekončí. Je to podobné jako v životě lidském. I člověk se s věkem učí, tak pro ne duch s dobou bez těla? A může být i užitečný, pokud jej to naplňuje. Překračování hranic fyzických je teprve zábava. A proč se nepodívat třeba na Měsíc? Nebo se nepotkat s papežem? A proč ne rovnou s Ježíšem? Kdo už má blíž k duchům, než duchovní ;-). Uznávám, že trochu víc jsem se bavila se starou dámou nebo liščími oběšenci, ale i tak mě další setkání s Paasilinnou potěšilo.

33 03.10.2024

C.J.Tudor ve svém dalším románu Upálené mrtvolami nešetří, jako takový malý Midsomer připadá mi Chapel Croft. A hlavní postavou, která se do objasnění všech těchto podivných úmrtí, které provází a propojují slaměné figurky páleničky, neohroženě pouští, není nikdo menší než nová fafářka, reverendka Jack Brooksová. Legitimní, a přece pro místní stále příliš neortodoxní postava v duchovním kabátci. Na druhou stranu, Tudor nehýří samoúčelnou brutalitou a násilím, i když ani ona se k jejich eliminaci se neodhodlala. Své postavy nicméně opředla tajemstvími a pověrami, stejně jako své mrtvoly. K tomu si přidejte nějaké to vymýtání, menší slaboduchost a máme vesničku malovanou jako na dlani. Docela povedený horor.

34 30.09.2024

Josef II, osvícenec a reformátor, který během své poměrně krátké vlády přiblížil život v císařství lidu, ať co do rozšíření národních jazyků na úkor latiny, nebo dostupnosti vzdělávání a důstojnosti podmínek pro robotující lid a děti, a v neposlední řadě zrušení nevolnictví. To vše v zájmu moderního státu, říše s jednotnými pravidly a zákony. Logicky však proti sobě popudil katolickou církev s papežem v čele, stejně jako vysokou šlechtu. Císařova vášeň pro vše nové se pak týkala i materiálních statků a staveb... Zvolené téma je zajímavé, kupodivu málo v literatuře využité, románové zpracování a pojetí však už zaujalo méně. Hykisch do románu vnáší patos, který snad má v jeho očích čtenáři přiblížit dobu, morálku a uvažování 18. století. Málem jsem to vzdala Chvílemi jsem měla pocit, že čtu wikipedii, chvílemi pak červenou knihovnu s rádoby erotickými popisy. Nejspíš pro oživení tématu a osoby císaře. Četné a zbytné dialogy pak uvízly na povrchu, bez hlubších úvah. Do doby Josefa II i jeho následovníka Leopolda II Hykisch promítne např. postavu W.A.Mozarta, jeho ženy i otce, ale opět zkratkovitě a jen obecně známé věci a bez osobního rozměru. Do doby Josefa II. patří, tak šup tam s nimi. Co si z této knihy odnesu, jsou Josefovy četné zdravotní potíže s močovým měchýřem, hemeroidy, záněty očí aj., což měl autor potřebu nejednou připomínat. Ano, Josef II. umřel nemocný, ale... Vlastně jsem si odnesla potvrzení toho, že medicína už dnes nenechává umřít lidi na záněty aj. Hykische nezatracuji, o císaři jsem se přece jen něco dozvěděla, ale příště raději sáhnu třeba po rakouské autorce Monice Czernin.

29 27.09.2024

Hartová sepsala obhajobu síly ženy, která je a vždy byla obětí predátorů, už jenom proto, že je a byla ženou obdařenou z jejich pohledu trestuhodně nedosažitelnými půvaby a nepochopitelnou inteligencí. Hartová svým ženám propůjčila sílu nikoliv fyzickou (kterou - ať již skutečnou nebo domnělou - se pyšní mužská polovina světa a ty ženy, které byly donuceny v mužském prostředí navléci si virtuální kalhoty a napumpovat své tělo více testosteronem, než je obvykle nutné), ale sílu ducha, která se zde projevuje silou magickou, nebo třeba jen znalostí síly bylin a energií. Už jen osobní prostor je naplněn osobní energií a jsou mnozí, kteří negativně vnímají jeho narušení. Joooo, bosorky, takový strach budily (budí?) v řádu společnosti, že bylo třeba je upalovat, věšet, mučit. Protože síla muže se v jejich přítomnosti schoulila do temného koutku jejich nezdravých srdcí. Generační román Hartové Nezlomných žen - jejichž osudy se v příběhu postupně propojují - odhaluje jejich nesmrtelnou sílu, ať zrozenou z tmářské ignorance minulosti nebo komplexů frustrovaných násilníků dneška. Pánové se ale nemusí bát, Hartová kupodivu nachází i kladné mužské postavy ve světě ženských obětí mužské pánovitosti, moci a chtíče ;-). Nevím, zdali je správné román označovat štítkem "pro ženy". Určitě je pro ženy zajímavý a inspirativní, ale stejnou měrou bych mu dala štítek "pro muže". Možná uhádnete, proč. Mmch, knihu jsem přečetla téměř vzápětí poté, co ke mně doputovala, a to zejména kvůli její nádherné obálce.

35 22.09.2024

"Čínská vláda jenom bije, zabíjí a vězní."

Tomáš Etzler je dalším u autorů, který zkoušel mou trpělivost, přes nesporně zajímavé téma a jeho profesi. Knihu totiž pojal navýsost životopisně a svérázně, ne každý (aspoň já ne) přitom touží nahlédnout hluboko do soukromí Etzlera nebo jeho partnerky. A tak velká úvodní část je o já v BBC, já v ČR, mám vs nemám rád, nedělám nic nelegálního (x krát). Rovněž jeho eufemisticky řečeno lidová mluva mi kazila dojem z četby. Ale když vytrváte, přeci jen se o Číně, Tibetu aj. dozvíte zákulisní informace, které dokreslují obrázek, který už člověk o tomto komunistickém gigantu má. Naprosto chápu Etzlerův postoj ke komunistické garnituře Číny, protože jej plně sdílím. Přece jen bych si raději přečetla text alespoň trochu zbavený emocí. Fakta umí hovořit sama za sebe, a mnohdy lépe a účinněji.

S Etzlerem tak čtenář prožívá hon čínských autorit a jejich posluhů na zahraniční novináře, setkání s čínskými hackery, téměř pubescentními ajťáky, kteří s požehnáním či na zakázku čínské vlády kradou informace, infiltrují se do západních počítačů a sítí a škodí a škodí. Neméně zajímavá je Etzlerova cesta do Tibetu a do 1. tábora Mount Everestu při vynášení olympijské pochodně při Olympijských hrách v Pekingu v roce 2008, nebo olympiáda samotná, s ohledem na čínskou mánii po zlatých medailích, ať to stojí, co to stojí... Čtvrtou hvězdu nakonec přidávám za zprostředkování atmosféry kultury a života na Tibetské náhorní plošině. Kdyby se jen Etzler tolik ostentativně nechvástal a aspoň trochu ubral plynu ve svém expresivním verbálním projevu. Kvůli příliš osobní úvodní části jsem knihu dočetla až na podruhé.

"Od nepokojů (pozn.: tzv. tibetské nepokoje v březnu 2008 před olympiádou v Pekingu v srpnu 2008) žijeme pod přísným dohledem. Policie nám v klášterech nainstalovala kamery, i do ubikací, kde spíme. Armáda kontroluje, kdo do kláštera přichází a kdo odchází. Sledují nás na každém kroku. Žijeme v neustálém strachu. Všichni Tibeťané žijí v neustálém strachu." (Z rozhovoru s tibetským mnichem)

33 19.09.2024

Grisham zůstává literárně věrný tématu amerického soudního systému, i když si nejsem úplně jistá, jestli více vyzvedává jeho kvality nebo kritizuje nedostatky. Doufám, že to druhé. Anglosaský právní systém mě nepřestává fascinovat. Členové poroty složené z občanů jsou vybírání nikoliv na základě jejich ochoty - prostě občanská povinnost. Laické soudní poroty v USA jsou přitom z mého pohledu docela obskurní a řekla bych, že z definice nemohou ani být spravedlivé. Přesto, že jsou vystaveny na principu, že každý má právo být souzen sobě rovnými. A vůbec nejzajímavější je, že člověk vlastně není vinen už ve chvíli, kdy prokazatelně zabil člověka, ale až poté, co se prokáže, že nezabíjel z dobrých důvodů (pro laickou porotu), ideálně ještě ve stavu pominutí mysli (pro právní řád). Jsou to tak hlavně emoce a manipulace s emocemi veřejnosti a vlastní názorové postoje, které ovlivňují výsledky soudních procesů v Americe. Grishamovým románem tak pochoduje rozzlobený bílý muž v rouchu se špičatou kápí, který brání americké hodnoty proti „negerské chátře“, hoří kříže, vybuchuje dynamit, zapalují se domy. Chudák mladý bílý advokát černého vraha bílých násilníků. Do rasového kontextu přihoďte politickou korupci (všichni jsou přece něčí voliči) a na spravedlnost můžete zapomenout úplně. Předsudky, politická korupce, zbraně a Bůh vládnou Americe. Nemocnější země planety...... Taky mám Grishamovi trochu za zlé jeho postavy, které jsou až moc šablonovité a děj předvídatelný. Byť happyendy jsou taky někdy dobré.

36 16.09.2024

Přehlídka tragických osudů nešťastných manželů, manželek, dětí, strýců... člověk musí mít s postavami trpělivost, než se dostane na scénu Josef Bergman, říkala jsem si. Ale chyba lávky. Klevisová se snaží přiblížit historii každého jednotlivého nešťastníka v příběhu, kterým se rozkročila přes hranice evropských zemí. Myslela jsem, že nejsem netrpělivá, ale asi jsem. Nebo mi popisy oněch neutěšených osudů z mé trpělivosti ukrajovaly a ukrajovaly... je velmi znát ženský rukopis, ženské uvažování a stesky nad tím, co by kdyby stále se vracející k rozbitým vztahům, no patos na patos. Poměrně jednoduché, šablonovité popisy klasických vzorců chování nespokojenců s průměrným IQ, aby náhodou čtenář nehledal potravu pro ducha, ale jen citové zapojení, pro někoho asi propojení. Škoda toho. Lépe si Klevisová povede v matení stop a detektivní práci, říkala jsem znovu. No, nevím, na detektivní práci tentokrát téměř nedošlo, i vyšetřování samotné, jakkoli neoficiální, se stále točilo kolem oněch vztahových peripetiích. Odhalení pointy a vraha si Klevisová taky pěkně užila, než nám to celé převyprávěla. Jen doufám, že mě už definitivně neodradila. Tři hvězdy za dočtení.

44 13.09.2024

Na publikaci je znát datum jejího sepsání a vydání (2019). Dějiny jdou o překot kupředu, zdá se, a tak se tam nepromítly události východní a střední Evropy posledních 5 let, tj. ruská agrese na Ukrajině (vyjma Krymu), nekandidatura Čaputové na téměř jistý druhý prezidentský mandát a nástup Pellegriniho nebo rozšíření NATO o Švédsko a zejm. Finsko, do té doby bezpečnostně-politicky neutrální státy. A prohlubující se proces akcese Ukrajiny (vedle Severní Makedonie a Gruzie). Ale protože rozšiřování NATO bylo pro Rusko stejně jenom zástěrkou pro agresivní realizaci jeho imperiálních plánů, vliv tohoto faktoru nelze přeceňovat. Jak dnes bohužel dělá velká spousta jinak inteligentních politických reprezentantů Evropy i zámoří.

Ze zvolené šestice spisovatelů z evropských zemí, kteří se zamýšlí nad současným spíše nešťastným vývojem v Evropě koncipovaném coby "krize západní civilizace", co ji způsobilo a co následuje, mně asi nejvíce oslovily německý a maďarský příspěvek. Tanja Dückers ideologicky obhajuje migrační politiku tehdejší kancléřky Merkelové a hovoří o velkém zklamání z velkých evropských zemí, ale taky třeba České republiky. Neříkám tím, že odmítám fenomén migrace, vždyť celé dějiny lidstva jsou jimi prosycené, a i některé státy jako USA na migraci postavily svou společnost. Tady jsou ale relativizovány/odmítány kulturní a náboženské důvody skepse k bezbřehému přijímání migrantů v Evropě místo předložení návrhu životaschopného modelu, který by respektoval v určité míře národní kulturní odlišnosti nebo právo na sebeurčení.

"Nejsme muslimové" každopádně už dávno neplatí. Evropa se má místo toho odvolávat na svoji polohu jakožto dopravní uzel mezi východem a západem, jakožto obchodní a jiné překladiště, jakožto melting pot. Evropa byla vždy neklidným tržištěm světa, regionem obchodu, místem, kde národy migrují."

Viktor Horváth pak představil zvláštní mix revolucionáře a konzervativce, která vychází z kritiky Orbánovy politiky. Tomu se jeden nemůže divit. V Horváthově eseji se vůbec najde několik zajímavých myšlenek, co mi ale nevyhovuje, je celý ten kategorický, ideologický balast kolem této centrální teze, propagace vícerychlostní Evropy nebo urážlivé vyjadřování na úkor faktů, a zavádějící premisy.

"V současnosti si společnosti volí za vůdce, a tím i za příklady, lidi s nejnešťastnějším osudem, mentálně narušené nebo infantilní; s nimi pak opakují takové vzory jednání, které je strhávají do války. V globálním měřítku je rozpoznání zájmů ještě slabší: na úrovni bakterií a virů." "Západ zatáhl dříve statický svět do výroby odpadu a do populační exploze - a tím posiluji svoji vlastní krizi. Krize Západu je krizí planety." (Pozn.: Za populační explozí stojí Západ...?)

Polská autorka Martyna Bunda trefně glosuje současný vývoj ve světle protirežimních hnutí v Evropě (Polsko, Československo, Německo, Ukrajina, Rusko, a dokonce i Čína). V té době Evropané slavili vítězství a domněle i poučení z předchozích chyb. Jenže 30 let poté máme na evropských trůnech Putina, Lukašenka, Orbána, Fica a donedávna Zemana.... Fukuyama se s Koncem dějin v r. 1989 mýlil. Neméně zajímavá je její analýza národů, lidí usazených v roli oběti.

Kdo mě velmi příjemně překvapil intelektuálně, sečtělostí či světonázorově, je mongolistka Petra Hůlová se svou esejí o rovnosti. Ve své pregnantní analýze naší "sametové revoluce", vývoje a očekávání českého člověka z budoucnosti v tzv. "zabedněných" 90. letech minulého století (rušení školek, jestli, privatizace bytového fondu aj.) a překotné snahy o dohnání Západu se i ona vyjadřuje k Fukuyamově anticipovanému Konci (komunistických) dějin, rozebírá fenomén populismu, rozmach sociálních sítí ("elity přišly o autoritu také proto, že přišly o hlásné trouby svých tradičních médií") nebo roli elit.

Velmi zajímavá je esej ukrajinské spisovatelky Halyny Kruk, která odkrývá v literatuře zájem/záměr/touhu/sen Rusů o likvidaci Ukrajiny, resp. její kulturní a jazykové identity, a o ukončení její nezávislosti. Dle autorky byla půda pro události na Krymu (2011) a na východě Ukrajiny pečlivě připravována a lidem sugerována už v roce 2009, jak dokládá řada knih (Maxim Kalašnikov - Nezávislá Ukrajina: Krach projektu, Georgij Savický - fantasy Bojové pole-Ukrajina: Zlomený trojzubec, Fjodor Berezina - Válka 2010. Ukrajinská fronta. V té se mj. říká, že "Třetí světová válka je za dveřmi! Světový požár vzplane na Ukrajině. Už tady se hovoří o ukrajinských fašistech apod. Klasický ruský strašák oprašující vlastenecké cítění Rusů). Není divu, že Ukrajina prohrává v této dobře přípravné informační válce. Není to jen Putin, ale Rusové sami fandí ruské agresi na Ukrajině. Jako, že to Ukrajinci nevěděli? Nejspíš to nebrali vážně. Kdo by taky bral, v Evropě 21. století. Jenže do mysl Rusů je po desetiletí implantován ideologický projekt "Rusko" neboli "Ruské impérium", "Pax Moscovita" aj. Důležitou roli autorka připisuje např. Dostojevskému, který definoval stereotyp "záhadné ruské duše", která Rusy odlišuje od ostatních národů. Mýty podobného druhu spojené s izolacionismem Ruska stvořily ruského člověka, kterým bylo a je snadné manipulovat.

Slovenská autorka Alexandra Salmela žijící ve Finsku se po poněkud úporné snaze o povšechnou analýzu novodobých dějin střední a východní Evropy (nejen Slovenska a Finska) s argumentem, že není politický analytik, politolog a ani nemá zkušenosti s komunismem, věnuje tématu nutnosti zvýšení pozornosti ochraně životního prostředí coby fenomén krize Západu.

Přidanou hodnotu pro mě mají především tři z uvedených eseji, logicky bych tak měla dát 3 hvězdy z 5. Tím bych však nejenom snížila hodnocení knihy, ale i zájem čtenářů. Tak nehodnotím a doporučuji k přečtení.

"MRZ jsem neznal. Vypadá to, že Buranda patří mezi země, kterým se dříve říkalo nedostatečně rozvinuté země. Časem začal být zřejmě tento název chápán urážlivě, takže se jim začalo říkat rozvojové země. To zřejmě znělo povýšeně, takže se z nich staly méně rozvinuté země, čili MRZ.... Jsme okamžitě připraveni MRZ nahradit ZVLP, což je zkratka pro země s velkým lidským potenciálem. Volně přeloženo to znamená, že jsou přelidněné a škemrají o peníze."

Jim Hacker, nově zvolený ministr pro administrativní záležitosti, předvádí nenápadný, ale soustavný boj s těmi zatrolenými úředníky o naplnění své mise - zeštíhlení státního aparátu. Jak ale zeštíhlovat, když v zemi vládnou silné odbory? A nejenom odbory. Pánové Lynn a Jay stvořili politika doslova šikanovaného svými/státními úředníky, politika udržovaného v nevědomosti, neschopného naplnit své politické cíle. Úsměvné trampoty politického nominanta a novopečeného ministra pro "cokoliv" okořeněné politickou nekorektností, jemně řečeno.

Britská politická kultura je dost odlišná od té české, takže obecnou platnost tato politicko-úřednická fraška nemá. Zejména u nás je to up-side down, řekla bych. U nás jsou to politici, kteří šikanují "své" úředníky a chovají se jako neomezení vládcové na svém svěřeném písečku. Frustrace nejednou hluboká, protože úředníci jsou rukojmími politiků a nikoliv naopak. Autoři ale neopomenou ani odedávný parlamentní fenomén interpelací. Tohle minimálně máme společného. Jinak jde o přehlídku ryzího britského humoru, který nejednoho potěší a vyvolá úsměv. A tak jsem si početla a mnohdy dobře bavila. I když humor je nejednou skrytý, nenápadný.

"Žijeme v divném a znepokojivém světě" - vyjádření nesouhlasu a naprostého nepochopení v britské terminologii.

35 07.09.2024

Tragikomická milostná burleska ovíjející se kolem postavy mladičké, nádherné (jak jinak) cikánky s kozou. Hugo karikuje tehdejší (francouzskou) společnost, její ignoranci, povýšenost a předsudky. To vše dostává možnost plně se projevit ve spojení s tajemnými schopnostmi - založenými na znalosti bylin a lidské duše, nebo tady cirkusovém drilu - opovrhované a současně obávané skupiny potulné části obyvatelstva. Do toho vstupuje další bizarní postava, stejně pro tehdejší společnost odpudivá jako čarodějní cikáni, Quasimodo. Znetvořená postava zvoníka, jemuž se chrám matky boží v Paříži stál kolébkou i domovem, a jemuž byl svět za jeho zdmi téměř zapovězen. Tmářství v celé své kráse, nebo spíš nahotě, kde živnou půdu nacházelo útrpné právo, palečnice atp., šířené katolickým klérem a bez přemýšlení přebírané lidem bohatým i nuzným. Každý se chce cítit líp než někdo jiný... obětní beránek se najde v každé společnosti i době.

43 04.09.2024

Schematicky, poměrně jednoduše napsaná krimi (už jste někdy zkoušeli kurz psaní?) a zejména úvodní seznamování s postavami mě trudilo. Podezřelé osoby se pěkně vyjevovaly a vzápětí eliminovaly jedna po druhé. Tip na skutečného vraha "stvůru" mi nicméně vyšel až v poslední třetině. Nemyslela jsem si totiž, že autorka bude postupovat přesně podle osvědčených postupů a statisticky doložených pravděpodobných pachatelů. Motiv ale zas tak očividný není, tak jsem měla důvod dočíst do konce. Stvůra do slova a do písmenem. Určitě jsou lepší detektivky, zejména nepotěší v Adamovi prototyp jednoduchého, prudkého policajta, který chce zabásnout každého, na každého padne stín podezření. Ale zaujal mě Lauřin šestý smysl, protiváha Adama, takže pokračování si někdy dám. Mladí autoři mají navíc zpravidla mají tendenci se rozvíjet ;-).

45 02.09.2024