Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude
Arto Paasilinna
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/264581/bmid_komu-neni-shury-dano-dlouho-duchem--264581.jpg
4
139
139
Kniha začíná jednoho všedního odpoledne v Helsinkách. Mladého novináře přejede auto. Zemře, ale vzápětí se probudí jako duch. S živými lidmi už rozmlouvat nemůže, zato dokáže číst jejich myšlenky. Také se může zamilovat - ale jeho vyvolená musí předtím zemřít. Roztáčí se typický paasilinnovský kolotoč groteskních příhod, dobrodružství a dalekých i blízkých cest. Tentokrát však nejsou na pomezí skutečnosti, nýbrž za její hranicí. Žádní duchové přece neexistují! Nebo ano? Možná jich je mezi námi víc, než si myslíme. Kniha čtenářům představí mnoho zajímavých duchů z několika různých staletí, a dozvědí se z ní i to, proč někteří duchové žijí déle než jiní.... celý text
Přidat komentář
Nic na příběhu mi nepřipadalo veselé. Spíše bych řekla, že je to smutná retrospektiva života finského novináře. Nicméně mně kniha bavila a ráda si někdy přečtu některé z dalších knih tohoto autora.
Nic jiného jsem od něj zatím nečetl, tohle trochu stylem trochu připomínalo Saturnina.Jako nenáročná oddychovka fajn, ale žádný extra zázrak :-)
Po Staré dámě a Lese oběšených lišek musím bohužel napsat veliké zklamání. Nápad zajímavý, některé pasáže k zamyšlení, ale celkově za mě o ničem. Nesourodé příhody, jak to autora napadalo, tak to napsal. Možná dáno také tím, že neznám finské dějiny a jejich významné osobnosti, takže jsem to nedocenila. Pár dobrých pasáží, ale celkově mě kniha nebavila.
Být nebožtíkem nemusí být zas až tak zlé – nemusíte jíst, spát, oblékat se a už nikdy nespotřebujete ani kousek toaletního papíru. A pokud jste neměli za života v hlavě úplně nastláno, můžete se těšit na pěkně dlouhý duchařský život třeba s výletem na měsíc, jako bonus.
Opět jedna povedená hříčka z pera mého oblíbeného finského autora. Tak trochu sci-fi, tak trochu ve stylu duchařských historek, jemně okořeněné typickým nostalgickým severským humorem a s příchutí sociální sondy do běžného života a myšlení nejen finského lidu.
(SPOILER)
Tak nevím, jestli už jsem zmlsaná jinými knihami nebo už moc pamatuji, ale z knížky jsem zklamaná. Začátek mě sice navnadil, ale děj byl dost neuspořádaný a charakterové proměny hlavního hrdiny těžko k uvěření. Mezi námi, podle jeho chování a způsobu myšlení si ani nemyslím, že by ve světě duchů vydržel delší dobu...
Párkrát jsem se sice zasmála, třeba u přemítání, zda není od ducha úchylné zamilovat se do živé ženy (když jí předtím sledoval nahou ve sprše), ale celkový dojem je takový nijaký a některé situace a vtípky mě spíše znechutily.
Zajímavá, i když nepříliš pravděpodobná vize posmrtného života. Nicméně zábavné to bylo opravdu jen občas....
Kniha psaná s vtipem a fantazií, se spoustou hlubokých myšlenek, které nám mají co říci i dnes.
Tak nevím... Hezký nápad, ale nakonec mi to připadá jako nevyužitý potenciál.
Ale četlo se to dobře.
Zase trochu jiný pohled na to, co může být po smrti. Kniha obsahuje vše, na co jsem u pana Paasilinny zvyklý. Humor, nadhled, trochu ironie. Příjemně jsem se bavil a mohu doporučit.
Velmi uspokojivé.
Náhodný výběr v knihovně. Zajímavé téma, zvlášt v kontextu toho, že to bylo napsané už v roce 1980, ale něco tomu chybělo, aby to bylo úplně dokonalé
Začátek knihy mě navnadil, bylo to vtipné, a tak jsem předpokládala, že se budu smát celou dobu. To se ale nestalo. Přesto byly některé situace humorné, některé spíš smutné. Ale každopádně to byl velice zajímavý pohled na "život po životě".
Od Paasilinny jsem si už dlouho chtěla přečíst Autobus sebvrahů, jenže ten byl zrovna v knihovně nedostupný, a tak jsem si řekla, že zkusím opustit seznam a vydat se do neprobádaných vod. Anotace slibovala "veselou knihu o vážných věcech, tak jako všechny knihy vynikajícího finského humoristy Arta Paasilinny, a tato patří k jeho nejlepším." Asi jsem čekala moc. Anebo autor anotace lže. Začátek se rozvíjel opravdu slibně - důvod smrti byl krásě absurdní (mimochodem v jednom týdnu je to už druhá knížka, kde se autor s postavou vypořádává s pomocí auta), včetně posmrtného zalitování, že to nestálo za to. Zaujala mě i představa posmrtného života (kdo ví, jak dlouho bych se tam udržela já). Na druhou stranu pak ale děj ztrácel dech a stalo se z něj jen takové přelétavé bloumání, při němž hrdina potkává mně neznámé osoby (zejména) finské historie a vede s nimi řeči. Prostě Finsko je mi asi příliš vzdálené (i když bych jej ráda někdy navštívila), abych mohla tuhle knížku plně docenit. Myslím, že prvních zhruba 30 stran mi stačilo, pak už jsem to četla spíš proto, abych ji mohla zase vrátit.
Psané tak dobře, že je člověk až udivený tím, že rukopis vznikl už v roce 1980. Nechybělo mi nic, setkání s Ježíšem úsměvné, idea, že se hlupáci a děti rozplynou ve Vesmíru záhy po smrti je dobrá. Konec sice bez překvapení, ale právě proto mě uspokojil.
Trošku zklamání, zatím to nejslabší, co jsem od Arta četl. Vtipných momentů že by to člověk na prstech jedné ruky spočítal, příběh i na Paasilinnu až příliš jednoduchý a spousta osobností z finské historie, o kterých nemám ani páru.
S touto knihou přišlo trošku zklamání. Bylo to dobře napsané a občas úsměvné, ale chyběl tomu šmrnc a párkrát jsem byla myšlenkami jinde...
Kniha je psána autorovým lehkým a čtivým stylem. Jako obvykle si vybral drobné, ale nápadné téma, které poutavě rozepsal. Jeho duchařský svět nabízí několik otázek. Předně se čtenář určitě nejednou zamyslí, jestli jeho vize znázorňuje nebe nebo jenom očistec. Osobně se domnívám, že jde o jistou formu očistce, kde se člověk musí vyrovnat se svým životem. Lidé s hlubším intelektuálním založením na to potřebují holt více času. Hlavní hrdina skutečně dospívá k určitému poznání, jako například, že život se má žít naplno a člověk by neměl plýtvat svým časem. Teprve ve světě duchů nachází uspokojení, smysl a lásku. To je samozřejmě jenom moje interpretace textu.
Při čtení jsem ocenil nejen dobrý překlad, ale také i autorův styl, kdy posadil papeže do pornokina nebo nechá hlavního hrdinu špehovat na ženském koupališti, a přesto to nevyzní dětinsky. Při čtení se občas hodí alespoň základní povědomí o finských reáliích. Zde jsem si dovolil přidat seznam důležitých postav, aby si případný čtenář ušetřil googlení:
OSOBY:
Aimo Cajander - premiér Finska mezi lety 1936-39. Ve Finsku je mu vytýkáno, že nedostatečně připravil zemi na sovětskou invazi, v níž dlouho naivně nevěřil.
Juho Kusti Paasikivi - poválečný prezident Finska v letech 1946-56. Tvůrce poválečného Finska a jeho zahraniční politiky, která udržovala dobré styky jak se Západem tak se Sovětským Svazem. To vše ovšem výměnou za určité ústupky Sovětům ve své mezinárodní politice (tzv. Finlandizace)
Urho Kaleta Kekkonen - dlouholetý prezident Finska v letech 1956-82. Zastánce finské mezinárodní politiky tzv. Finlandizace.
Mauno Koivisto - desátý prezident Finska a Kekkonenův nástupce.
Vihtori Kosola - finský meziválečný pravicový politik a vůdce hnutí Lapuan liike (podle města Lapua). Hnutí zastávalo radikálně pravicové a antikomunistické názory a po nezdařeném puči v roce 1932 bylo zakázané. Sám Kosola se účastnil finské občanské války, kdy stanul na straně "Bílých" a vedl antikomunistické Bílé gardy, které se stejně jako Rudé gardy podílely na teroru místního obyvatelstva.
Eljas Simojoki - kněz a meziválečný pravicový aktivista. Podílel se v nástupnické organizaci Lapuan liike - tzv. Sänmaallinen kansanliike (Patriotické lidové hnutí).
Väinö Linna - finský spisovatel a jeden z tvůrců moderní finské literatury (a to navzdory, že neměl žádné oficiální vzdělání).
Mikko Juva - historik, poslanec a arcibiskup finský. Nejedná se o katolického hodnostáře, nýbrž o člena Evangelicko Luteránské církve.
Mikael Agricola - finský učenec ze 16. století a tvůrce prvního finského překladu Bible. Jeho dílo posloužilo jako základ po pozdější Kalevalu (soubor finských mýtů a pověstí).
Izák Rothovius - spolutvůrce kompletního překladu Bible (dokončený v roce 1692).
Sakari Pälsi (1882-1965) - finský spisovatel a archeolog. Podnikl několik vědeckých expedic do Mongolska a na Kamčatku (proto v příběhu tak rád chodí do historického muzea a přátelí se s duchem pravěkého člověka)
Maila Talvio - finská spisovatelka a členka tzv. Abstinenčního hnutí (Temperance Movement)
Johan Vilhelm Snellman (1806-1881) - finský filosof a buditel švédského původu. Navzdory tomu se angažoval ve hnutí Fennomanů propagující finské tradice a jazyk (v opozici proti hnutí Svecomanů hájící zájmy švédských Finů a švédštiny). Zasloužil se o politickou autonomii finského velkoknížectví v rámci Ruské říše a jeho měnovou autonomii (měna makka) - proto v příběhu má dlouhý proslov o stavu finské monetární politiky.
Aleksis Kivi (1834-1872) - spisovatek, prozaik a tvůrce finského románu.
Pius XI. - 255. papež jehož pontifikát je považován za nejdéle doložený v historii katolické církve (31 let). Sám Pius pocházel z liberálního, ale duchovně velice založeného prostředí. Ačkoliv nastupoval na Svatý stolec jako liberál, revoluce 1848 v něm zanechala bolestné zkušenosti. Od té doby zastával konzervativní názory a vedl marný boj proti novotám, které nakonec smetly. Papežský stát byl v roce 1871 začleněn do Itálie a začalo období tzv. vatikánských vězňů. (= proto v příběhu papež hovoří o víře mocných).
REÁLIE:
Karélie - oblast při finsko-ruské hranici. Domov malého karelského národa. Ve Finsku žije něco přes 10 000 Karelů, kdežto v Rusku se jejich počet odhaduje na 100 000. Na území Finska připadají dvě menší části Karélie (tzv. Jižní a Severní). Rusko zabírá většinu Karélie, ale obyvatelstvo je zde mnohem různorodější. Karelové mají vlastní jazyk ugro-finského původu.
Sámové (Laponci) - ugrofinský národ obývající sever Finska, Švédska a Norska. Sámové byly v minulosti vystavěni diskriminaci ze strany centrálních vlád.
Laestadianismus - náboženské hnutí rozšířené zejména mezi Sámy (Laponci). Založil je roku 1844 sámský pastor švédského původu Lars Levi Laestadius. Jedná se o hnutí, které ovšem funguje v rámci evangelicko-luteránské církve. Hnutí sdílí mnoho prvků pietistického směru protestantských církví. Členové tohoto hnutí zastávají konzervativní názory, přičemž část z nich až asketicko-izolacionistické (= proto má stařenka tolik problémů s vedením hnutí, které ji soudí za sledování televize).
Dlouho jsem si chtěla přečíst něco od Arta Paasilinny a tahle kniha mě zaujala svým námětem, takže očekávání velká a jak to tak bývá, o to větší zklamání. Některé pasáže jsou velice zdlouhavé a nudné, což v podstatě v krátké bezdějové knížce, představuje jistý problém. Celé to jsou takové cestovatelské zápisky o světě a jeho sociálních problémech v současnosti (tedy v roce 1980) a v minulosti. Štvalo mě, jak v některých pasážích autor poučuje o věcech, které se vyučují v dějepise a z toho nemá zapotřebí zmínit jakýkoliv záchytný detail o postavách finské kultury (což ale může být způsobeno kulturními rozdíly nejen v náboženství, aneb to, co je někde základní fakt, nemusí být jinde a naopak). Je to kniha pro Finy, nebo velmi zasvěcené čtenáře finské kultury, ti si knihu možná užijí a patřičně ji ocení. Pro mě osobně zklamání, nezasmála jsem se ani jednou. V knize jsem našla laskavý způsob psaní, ale ne laskavý humor, není tam žádný humor, ani špetka. Často jsem slyšela čtenáře přirovnávat Jonase Jonassona k Artu Paasilinnimu, což vážně nechápu. Jonasson má vypilovaný absurdní humor groteskních situací, které ale obstojí i celkově. Jeho humor nemusí sednout každému, ale prokazatelně tam je. U Paasilinniho jsem ho prozatím neobjevila. Jediné co mají tito autoři společného jsou absurdní výchozí situace, ale to je spíš typický rys humoristické skandinávské literatury (a nejen humoristické) obecně. 55%
Štítky knihy
humor finská literatura duchové a přízraky
Autorovy další knížky
| 2005 |  Stará dáma vaří jed |
| 2006 | Autobus sebevrahů |
| 2006 |  Les oběšených lišek |
| 2004 | Zajícův rok |
| 2005 | Chlupatý sluha pana faráře |
Paasilinna, finský černohumoristický spisovatel, se stal mým oblíbencem. Jeho duchařina je nesporně nápaditá, byť ne zcela originální. Ale kdo by nechtěl sledovat, jak se žije příbuzným, manželi/manželce primárně, přátelům, kolegům... po jeho smrti? Tady přitom aktivity duchů zdaleka nekončí. Je to podobné jako v životě lidském. I člověk se s věkem učí, tak pro ne duch s dobou bez těla? A může být i užitečný, pokud jej to naplňuje. Překračování hranic fyzických je teprve zábava. A proč se nepodívat třeba na Měsíc? Nebo se nepotkat s papežem? A proč ne rovnou s Ježíšem? Kdo už má blíž k duchům, než duchovní ;-). Uznávám, že trochu víc jsem se bavila se starou dámou nebo liščími oběšenci, ale i tak mě další setkání s Paasilinnou potěšilo.