Rihatama komentáře u knih

Sinisalo nabízí zdařilou alternativní podobu dějin Finska, dystopii inspirovanou pochmurnou novodobou historií. Velký bratr převzal vládu nad společností prostoupenou silným machistickým nábojem. Paralela se sovětsko-ruskou společností se nabízí jako první, vzhledem ke geografii a historii Finska, ne však poslední. Žena se zde přirozenou evolucí stává poslušnou a uhlazenou elojkou (tady příběh implikuje krásný Levinův svět Stepfordských paniček) nebo zvídavým, leč "nestvůrným" morlokem. Oba druhy přitom musí procházet procesem domestikace, aby co nejlépe sloužily svému "účelu". A mužům. I oni nicméně prochází dvěma vývojovými liniemi, a to cestou preferovaných maskulů nebo opovrhovaných minusů. Poslušnost je přitom požadována od všech bez rozdílu pohlaví... Nejzajímavějším elementem je předmět závislosti, kdy autorka projevila sympatickou kreativitu. I když pro mě ne zcela přesvědčivým způsobem. Právě včera jsem si v restauraci dala jídlo s touto "drogou", navíc v maximální síle, a nic. Ale třeba u mě může ještě dojít k vývoji ;-). Zásadním rysem společnosti je kritický nedostatek osobní svobody a nemožnost absence volby. Postapo v pojetí autorky představuje synonymum autokracie, diskriminace, zejména žen, a závislosti. Asi aby si Finové uvědomili, co mají a co mohou ztratit. Je zřejmé, že román musel rezonovat právě v severských zemích zaměřených na svobodu jednotlivce a genderovou a sociální rovnost. Sinisalo nelze upřít originalitu ani co do formy a způsobu života, přičemž se opírá o známé společenské postoje, předsudky a fenomény. Ovšem od teď už chilli nebude jenom chilli ;-).

„Uchopím větev a utrhnu jeden, jen jediný zralý plod z rostliny s názvem Jádro Slunce. Jsem morlok. Musím se dozvědět, co se v něm skrývá.“

44 03.07.2024

S hlubokou lítostí jsem poměrně brzy nabyla přesvědčení, že tento Brown, tento autor Digitální pevnosti musí být nějaké nepovedené alter ego autora Šifry, Andělů a démonů etc. Samotná hlavní postava Suzan Fletcherové, IQ 170 a vedoucí dešifrovací oddělení v Úřadu národní bezpečnosti, soudě dle popisu jejích reakcí a chování, autorovi posloužila coby naprosto nedůvtipná, nezralá bytost, jejíž pitomé, nedospělé, holčičí reakce mě uváděly ne v úžas ale v naprosté zoufalství. Když o někom napíše (kdokoliv), že je geniální, měla by se podle toho postava i chovat. Tuším, že Brown potřeboval něčí ústa, aby sdělil, co potřeboval čtenáři sdělit. Jenže i ze čtenáře tím Brown fakticky udělal prázdnou nádobu, které je lepší nedůvěřovat a všechno jí pěkně polopatisticky vysvětlovat. A nejhorší na tom je, že ony vysvětlované jevy jsou tak jednoduché, logické, přímočaré a zřejmé, že k tomu nejen že není nutné IQ 170, ale ani husa alias super dešifrantka Fletcherová. Omlouvám se za spoiler a dehonestaci, ale tohle ze mě muselo ven. Od 2. čtvrtiny knihy jsem se musela přemlouvat, abych pevnost nezahodila. On totiž jinak samotný nápad digitální pevnosti vůbec pitomý není. Jenže bohužel to zdaleka není jediná nelogičnost. Brown vsadil na, krom své supernádherné naivky se supervysokým IQ, slepenec náhod, které vytáčely mé panenky daleko za horizont víček. Nadto se neumím představit, že by si v nejutajenější dešifrovací institucí USA mohl každý dělat co chtěl bez ohledu na hierarchii. Takhle to možná funguje v ČR, ale určitě ne v USA. Navíc jsou tam - vše v uvedeném kontextu hloupostí a nelogičností - scénky se zcela lichými dějovými linkami. Nejsympatičtěji na mě nakonec působil ten největší kverulant Ensei Tankado geniální (opět, jak jinak) programátor stojící za tzv. nerozluštitelným kódem. Miluju bojovníky za veřejný zájem. Blbostmi se tohle dílo prostě jenom hemží. V půli knihy jsem se podívala na rok vydání originálu. No ovšem! Brownova prvotina. Tím se mi trochu ulevilo a můj zmatek mírně ustoupil. Začátky nebývají lehké. Taky ale věřím, že Brown by pochopil, proč jsem zase já po polovině četby knihu definitivně odložila.

Pratchett nás přivádí do světa a časů pyramid a faraónů, kteří čelí problémům světa doslova pyramidálním. Připouštím, že pubertální faraón vytržený ze svého studentského světa, aby převzal faraónské povinnosti, ač úsměvný, poťouchlých kvalit Mrakoplaše tak úplně nedosahuje. Jenže jsme v jiném příběhu Zeměplochy a to pak není záhodno srovnávat. A že si TP vyhrál i tady. Navíc s překladatelem Kantůrkem vytvořili sehranou autorskou dvojici. Z nebohého a takřka nedobrovolného mladého faraóna Ptepice Kantůrek udělal, jako všichni ostatní v příběhu, skvělého Těpice :-). A cože udělal z nejvyššího kněze? No přece samotného Boha alias "Dios", kterým je pochopitelně jedině a pouze faraon. Ale zanechme malicherností. On sám Dios, který řídí kroky všech faraonů, je tu totiž tisíce let. A tak TP dává na frak faraonům, pyramidám i královstvím, pyramidy se otevírají, mumie vystoupí na pozemský svět a své má co říct i sfinga. Dost slušný blázinec, aby TP dostál své pověsti, ale úsměvný svým specifickým humorem.

40 24.06.2024

Životní pouť rodičů Wilbura Smithe předurčila celý jeho osud. Kdo se chce ponořit do vůně, zvuků a barev Afriky, prožit pořádné dobrodružství, popř. si užít romantických chvil, bez nichž si Smith neumí zjevně svá díla představit, měl by sáhnout po některém z románů tohoto "angloafričana". Jde o vysoce oddechovou literaturu, proto ji ale člověk občas taky bere do ruky. Řeku bohů snad Smith v žádném svém dalším díle nepřekonal, Ptačí vodopády však příliš nezaostávají. Román zasazený do doby po 1. sv. válce je naplněn jasnými charaktery - zlosyny a posly dobra - ale i to se dá Smithovi odpustit. Někdy potřebujeme pořádné hrdiny. Jeho popisy divoké africké přírody, ukázkoví padouši a zachránci světa - aspoň toho afrického, či morální světlonoši, člověka spolehlivě odvedou od všedních starostí a činností. V tomto díle Smith rodinu Seana Courtneye ani trochu nešetří, řekla bych nezvykle na jeho úzus, a tak je drama maximální. Stejně jako moje spokojenost.

37 21.06.2024

„Hranice nevede mezi národy, ta vede mezi špatnými lidmi.“

U Doležalových knih si člověk musí brát čas od času time-out. Aby mohl vydýchat ty hrůzy. Běsy je velmi přiléhavý pojem pro chování některých/mnohých Čechů na konci 2. světové války. Nikdo nechce zlehčovat utrpení Čechů a Slováků za války pod Hitlerovou taktovkou. Nemůže to však ospravedlnit rabování, mučení, znásilňování bezbranných. Klesli jsme na úroveň našich mučitelů za války, a to bylo hodně špatné. Neříkám že všichni, ale málokdo proti těmto poválečným zrůdám vystoupil. Stále se stejnou písničkou. Vždyť oni si to zaslouží.... běsy přitom prožívali nejenom Němci, ale i církev a mnozí ti, kteří v pohraničí žili. Stavidla řádění sadistických, nenasytných nových vládců v zemích českých přitom otevřela národní politika totálního odsunu. Kolektivní vina byla posvěcena, zločiny jednotlivců a jejich beztrestnost skrývajících se za vlastenectví ve jménu revoluce se šířily pod heslem kdo není s námi, je proti nám. Ale abych nebyla nespravedlivá, sovětský element rovněž sehrál svou smutnou roli. Nikdy nepotrestané zločiny drtivě většiny českých soudruhů – vrahů, kteří si ze svých krvavých pachtů žili nad poměry za komunismu a v pohodlí svých domovů ještě v 90. letech, zůstane tragickým mementem naší společnosti. Příběhy z Broumovska, Náchodska aj. mě naplnily smutkem i zlobou současně. Opět a zase... Plný počet hvězd jak za připomínání historických událostí, aby neupadly v zapomnění, tak za literární kvalitu příběhů.

"Každá soldateska je ksindl a běda, když se nedrží na uzdě."

37 18.06.2024

Netradičně zvolený žánr operního světa obnažil slabiny Forsythova stylu psaní. Ani tajemstvími opředená postava fantoma nestačila na vytvoření obvyklé atmosféry napětí, která provází jeho romány ze špionážního prostředí. Popisný, nezáživný úvod připomínající čtenáři příběh Fantóma opery, mě upřímně už jednou odradil. Je to ale přece jen můj oblíbený spisovatel, tak jsem se k dílu vrátila. A jsem tomu ráda. Oceňuji dílo coby hold hudební tvorbě Andrewa Lloyda Webbera, potažmo spisovatele Gaston Lerouxe. Forsyth se drží své osvědčené spisovatelské praxe a čtenáři do detailu osvětluje jazykem zbaveným emocí - i když píše i o emocích - scény a děj odehrávající se v Paříži a New Yorku. Zapomněl však vnést do svého romantického díla fantazii, lehkost a představivost. Kdy pak novinář svým pohledem začal popisovat to, co čtenář téměř shodnými slovy slyšel o pár minut dříve z úst jiného vypravěče, prověřil Forsyth mou oddanost jeho tvorbě podruhé. Fantoma opery znám z dob svých hudebních studií, tak jsem byla na Forsytha docela zvědavá. Zůstávám u uznání vzdání holdu, knihu samotnou - ne tak už příběh a pokračování fantómova života - ale vysoce ocenit nelze. Forsytha nicméně z okruhu svých oblíbených autorů určitě nevyřadím.

33 15.06.2024

Objevit plodného spisovatele v tak pokročilé fázi životní pouti, jako je Bernard Cornwell, slibuje téměř neomezený zdroj skvělých literárních zážitků. Cornwell začíná své Saské kroniky vpádem Dánů do Británie a popisem velkých bitev o budoucí podobu národa britského. Nejde o nijak vzletnou a duši povznášející četbu, a přece si mě příběh Uhtreda z Bebbanburgu, kterého coby ještě dítě unesli krvelační Dánové, když vyplenili jeho rodiště cílem zabrat si Británii, bezpečně zaháčkoval. Postava Uhtreda je vůbec zajímavá, nebo spíš až neuvěřitelně nekomplikovaná. Jeho hlavní předností není loajalita a vlastenectví, ale touha naučit se bojovat a vítězit, věřit v toho boha, který je jeho naturelu bližší. Křesťanství se svou pacifistickou filozofií plnou litanií se nedalo srovnat se silou panteonu severských bohů Thorem a Odinem počínaje. A tak Uhtred bojuje jedno s kým, jedno proti komu. Vždy ale s talismanem Thorova kladiva na krku.

Řekla bych, že Cornwell popsal ukázkový příklad stockholmského syndromu. I když musím uznat, že hrabě Ragnar Neohrožený za přízeň pohříchu stál. Cornwell svého hrdinu - mimochodem dočtla jsem se, že se sám pokládá za Uthredova potomka - taky dokonale vybavil pro život, přesněji přežití, v krutém středověku. Cornwell nadto mistrně popisuje bojové scény, vč. tehdy oblíbené štítové hradby. Nadto Uthred plynule přechází z jedné bitvy do druhé, tedy skoro. Vydechnete, až dočtete poslední řádek. Příběh Uhtreda z Bebbanburgu je nejen vynikající dobrodružný román psaný poutavým jazykem; Cornwell vychází ze skutečných historických pramenů a v závěru knihy čtenáře obeznámí s tím, které postavy, místa a děje stojí na reálných základech. Elegantně taky např. čtenáři vysvětlí, jak to bylo / muselo v 9. století být s vikingskými helmami, nebo se samotným označením "Vikingové". Uhtred vyrůstal s tím, že nevěděl, kým vlastně je, a kam patří. Závěr knihy napovídá, že se rozhodl, na které straně stát a já se těším jak na pokračování jeho dalších dobrodružství, tak na další střety britského křesťanství s pohanskou vírou Dánů.

45 12.06.2024

Název v člověku evokuje chlad, vlhkost, opuštěnost, samotu. A ačkoliv až v samém závěru knihy se mu dostane osvětlení názvu knihy, ve jmenovaných pocitech si může být jist od prvopočátku čtení. Záhy k nim pak může ještě přihodit ještě smutek, zlobu, nenávist, násilí, bezpráví, mučení a smrt. Tohle vážně není oddechové čtení. Život ale taky není vždy jen procházka růžovou zahradou. A jestli si nebudeme připomínat hrůzy svých dějin, růžová zahrada dneška se může snadno změnit ve spáleniště. Nutno pak především ocenit poněkud netradiční přístup k zachycení osudů protagonistů hrůz komunistické zvůle 50. let a jejich obětí. Klabouchová nechává do celospolečenského dramatu nepochopitelného bezpráví tehdy i desítky let poté vstoupit anděla pomsty. Není na místě polemizovat o řešení tohoto typu, pokud člověk uznává a respektuje právní stát. Jenže k bezpráví může dojít a dochází až příliš snadno. Oceňuji taky inteligentní humor (byť dost černý), podchycení řady známých stěžejních momentů doby minulé, ale i té současné. Člověk zdravý, který není nucen využívat pohostinnosti našich nemocničních zařízení, některé nahozené udičky nechá spadnout. Já však kvitovala přesné zásahy do černého.

53 09.06.2024

Jako každý správný generál po bitvě jsem i já při odhalení pachatele zamručela, že to je přece každému jasné. Pravdou je, že tahle krimi mě skutečně bavila. Autoři si získali mou pozornost a zájem ne přemírou napětí či zvráceností pachatele. Právě naopak. Hjorth a Rosenfeld pustili do světa pod nálepkou krimi hluboce lidský a současně nešťastný příběh. Ano, dle zadaných dispozic, hlavní postava/hvězda a současně troublemaker Sebastian Bergman je opravdu na facku. Jenže bez něj by se vše odvíjelo jinak. Každý má totiž nějaké své tajemství, co skrývat. Bergman působí jako takový lakmusový papírek. Jeho vystupování evokuje známé "hoď kamenem, kdo jsi bez viny...". Moc dobrá kniha.

49 06.06.2024

"Nevinné lidi skutečně v tomto životě může postihnout neštěstí. Ale když se to stane, neznamená to, že je Bůh trestá, protože udělali něco zlého."

Otázka dobra a zla a proč se zlé skutky dějí dobrý lidem jistě už nejednou trápila mnohého z nás. Nabízí ale Kushner odpověď na tuto základní, biblickou otázku archetypálního rozměru? Podle titulu o to vlastně ani neusiluje. A tak se Kushner nad otázkou filosoficky zamýšlí a čtenáři nabízí celou řadu existenciálních témat, ale taky obskurních odboček typu nesmrtelnost (jako by s ústředním tématem snad souvisela). Zaměřuje se rovněž na dilema, zdali je lepší, aby člověk byl z boží vůle tzv. bez ambicí, emocí a bezúčelné agrese, nebo aby coby lidská bytost byl nadán schopností rozlišovat dobro a zlo a tím pádem měl taky možnost volby dobro či zlo konat. Spousta zajímavých úvah, ale při té vší mentální práci - když vezmeme v úvahu směr Kushnerových úvah - bych uvítala o něco méně slov a odboček. Jsme dobří a jsme zlí. A když jsme zlí, děláme zlé skutky. To nicméně neosvětluje, proč mámu od dětí, kterým věnuje celý svůj čas, přejede vlak nebo se utopí. Tady není koho vinit ze zlých skutků a Kushner opět hledá oporu u Boha. Bůh přitom v jeho očích není tím, kdo trestá a ani člověk sám, nebo jeho blízcí, nemůže za to, co se mu přihodí. Je to zvláštní ideový hermafrodit. Nikdo a nic není za zlo odpovědný, ať už je zlo pácháno cíleně nebo náhodně. Spletitý myšlenkové konstrukt, na jehož konci je nic. Není krutého Boha, není odpovědného člověka, protože ten jej využil své právo volby dané od Boha. Vše se vám děje, vč. koncentráků a hladomoru, není nespravedlivé. Prostě se to děje. Bůh tu pak není od toho, aby člověku pomohl se uzdravit nebo mu zachránit dítě (zapomeňte na modlitby), ale aby vám dal sílu utrpení přestát. Takže každý si nakonec nese to své břemeno sám. Smíření. Buďte silní, říká americký židovský rabín.

S rabínem Kushnerem se v zásadních otázkách výkladu víry míjíme. Souhlasím s výchozími premisami, ne tak už vývody. Ale uznávám, že člověku jeho víra dává smysl, stejně jako mnoha dalším dávají naději, proč žít dál. Jeho výklad světa a toho, proč a co se člověku děje, i role Boha a modliteb, je mi sympatický vzhledem k racionalitě, jakou ze své životní zkušenosti získal a aplikuje při výkladu oné základní otázky. Je to v principu velmi civilní přístup k víře a taky trochu alibistický. Bůh v tomto pojetí nemůže prakticky nikoho zklamat, neb vlastně za nic nemůže. On totiž není dokonalý, a proto ani svět, který stvořil, nemůže být dokonalý. Člověka obdařil schopností volby, a tak je za sebe odpovědný sám. Nemusí si zlé věci přivodit, ale měl by se být schopen s nimi vyrovnat. A pokud člověk neuspěje, není to chyba Boha ale člověka. S Kushnerem jsem uzavřela vnitřní dohodu, necháme si každý své pojetí Boha, i když naše pochopení světa nemusí být odlišné. Kushner nabízí celou řadu zajímavých úvah, pro které stojí za to si knihu přečíst.

"Bůh, v něhož věřím, dává sílu a odvahu těm, kteří nespravedlivě a bez vlastního přičinění trpí bolestí a strachem ze smrti."

39 03.06.2024

Po přečtení dvou knih od Dvořákové bych byla neměla čekat pozitivně naladěnou knihu... Světy jsou různé. Svět naplněný radostí, jiný pak bolestí. Je jasné, do kterého světa nás zavádí Dvořáková, resp. její Zahrada. Přitom právě zahrada v člověku budí pocity radosti, potěšení či dokonce euforie (u mé tchýně :). Tady alespoň přináší úlevu a možná i naději. Nebo taky způsob, jak druhému ublížit. Dvořáková vystavěla svůj sociopsychologický projekt na jednom z nejtěžších tabu katolické církve. Oprávněně tabu, chce se říct, protože jeho podstata budí všeobecný odpor a znechucení. Jenže bez diskuze a obeznamováním se s takovými tématy nelze čekat ani ozdravení společnosti, ani dosažení sebekontroly jedinců, kterých se bezprostředně týkají. Pouze jejich odsouzení. Dvořáková přitom nestaví tyto dvě strany na zcela opačné póly, kam se obvykle člověk coby vnější pozorovatel postaví. Nahlíží hluboko do duše dotčených jedinců, a co tam nachází, se nemusí lidem s jednoznačným postojem líbit. Na to potřeba říct, že člověk si svůj život nevybírá, stejně jako kvality, které dostane do vínku. Nehovořím o ospravedlnění, znechucení je zcela na místě, ale o zamyšlení. Že se může jednat o případy, kdy pomoc potřebuje nejen jedna strana, ale obě. Bezesporu zajímavá kniha.

50 31.05.2024

Realita nebo fikce...? Pešťák svůj příběh staví na reálných základech devadesátých let. Se strženými ostnatými dráty se otevřela stavidla a Československo a posléze Česko zasáhlo nejenom tsunami svobody, ale taky tsunami kriminality, mafie, drog, korupce a rychlých prachů. Společnost se taky velmi rychle seznámila s do té doby neznámým jevem prostituce a na scénu vtrhla pořádná rocková muzika. Svoboda vždy měla a má svou cenu. Pešťák si zvolil mimořádně inspirativní dobu pro svůj román, ošperkovaný nucenou emigrací, zábleskem špionáže a impozantní krásou kanadských, rakouských a švýcarských hor. Musím připustit, že chvílemi jsem měla pocit pečení dortu pejska a kočičky, ne každá ingredience přitom byla dostatečně zpracována nebo měla nějaké využití. Česká povaha zde rozhodně není předmětem oslavy a ze srovnání s jinou kulturou, zejm. americkou a kanadskou, dopadá vlastně katastroficky. Až na hlavního hrdinu, kterému se všechno vlastně jenom stane. Což taky není úplně šťastná role, ale to netřeba kritizovat, takhle to někdy taky / často bývá. 4 hvězdy za dost dobrou reminiscenci novodobé historie a počátků naší zběsilé svobody.

35 29.05.2024

Na pokračování dobrodružného života centurionů římských legií Catona a Macrona jsem se upřímně těšila, jako vždycky. Má dobrodružná dušička vždy pookřeje a nechá mi zapomenout na pracovní nápor a stres. Navíc se děj přesunul na Krétu ovládanou Římany, kterou jsem sama projela od severu na jih. Ale tentokrát ve mě Scarrow budil i jiné pocity. Do dalšího dobrodružství obou přátel Scarrow vnesl nevídaný patos. Do příběhu lze přitom lásku, melancholii či smutek vnést mnohem elegantněji. Scarrow však tuto zatáčku tentokrát nevybral moc dobře. Bylo by bývalo lepší zůstat u popisu drsného života a soubojů legionářů a vzájemné vztahy nechat proplouvat mezi tím. Jinak jsem si chvíle s oběma (a dalšími) užila a jsem ráda, že je "zaděláno" na další příběh, jak slibuje otevřený konec vzpoury otroků a gladiátora Ajaxe. Jen Cato už tentokrát nejspíš nebude Macronovi (pouze) spolehlivým rádcem.

35 26.05.2024

Až po letech od vydání "německého" románu Katalpy jsem se dostala k jeho přečtení. Téma totiž láká i odrazuje zároveň. O druhé (či první) světové válce už byly popsány stohy či tuny papíru a v poslední době od autorů, kteří z definice nemohou stavět na zprostředkované zkušenosti. Denemarkovou lze přitom směle zařadit po boku Lustiga či Hrabala, zmínit nutno taky Lednickou nebo Mornštajnovou. Ale co další autorky či autoři?

Katalpa se rovněž autorsky zapsala do válečné literatury, i když se věnuje spíše židovské otázce, lidským osudům a mezilidským vztahům. Ústředním tématem Němců je opuštění dítěte svou matkou. V době pogromů, vyvražďování, pronásledování možná nejde o nic zásadně překvapivého, pro Katalpu nicméně nosný motiv pro vystavění příběhu rozkročeného přes tři generace a hranice států. Trochu zbytné jsou z mého pohledu různé postřehy doby (zjevení panny Marie v Lurdách, zkonstruování automatické pušky...), kterými jako by příběhu potřebovala dodat na autentičnosti a faktičnosti. Já bych uvítala hlubší soustředění na hlavní dějové linie, které Katalpa umístila do různých časových úseků.

Za zmínku stojí volba titulu. Autorka nabízí pestrou paletu Němců, což je ze sociologického hlediska přirozené, v kontextu válečných "aktivit" Německa však poměrně zásadní směrem k československým (a jiným) židům. Není a nebyl Němec jako Němec, což vyplouvá zřetelněji na povrchu v době vysidlování Němců z pohraničí. Za mě zajímavý literární počin s příběhem babičky a emancipované učitelky Kláry Rissmannové, který ač místy poněkud roztříštěný, místy zbytnělý a zbytečně komplikovaný, představuje zajímavou reflexi doby humanistického pekla v naší malé Evropě.

50 23.05.2024

Specifický styl psaní Fredrika Backmana mi přijde důvěrně známý. Mám ráda jeho moudra, tady osvětlující každý jednotlivý krok medvědínských a hedských postav, i když tentokrát mi chvílemi evokovala pohádky ovčí babičky. I emoce balancující na hraně patosu nicméně chápu jako známý backmanovský kolorit. Pro to všechno přece čtu Backmana… Vítězové, na rozdíl od My proti vám, je pak kniha o návratech, setkávání, o naději. Ideová a citová vyhraněnost proti sobě stojících hokejových klubů a měst Medvědína a Hedu, postoupila do závěrečné fáze, drama vrcholí a přichází katarze... Jakkoli to tak zprvu nevypadá, z mého pohledu v této poslední části Backman nakonec zvedl nohu z plynu, a i věci z podstaty zlé, jako neúspěch a smrt, dokáže autor zúročit a přetavit v dobro, nebo aspoň jeho nástin. V každém případě vše v hokejovém městečku Medvědíně má svou příčinu i následek, to dobré i to zlé.

42 20.05.2024

"Vyjí psi
V rozlámaném ránu
Pláče měsíc"

Dojemný, laskavý a vysoce osobní příběh. Pohled dítěte – vypravěče – které bylo posláno s rodinou na Sibiř pro svou (litevskou) národnost, nevinností ducha a přímočarostí řeči o to více zvyšuje váhu a dramatičnost osudu jeho, rodiny a přátel, o to více vyčnívá úchylnost sovětského režimu a šílenost války. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi komiks mohl vehnat slzy do očí. To tím spíš, když si myslíte, že o hrůzách války 20. století již víte dost a nic moc vás nepřekvapí.

Haiku v titulu leží spíše v rovině zájmu jedné z postav Algisova příběhu – tety Petronely – než coby ústřední téma knihy. A přece právě na to jsem se nechala zlákat. Nebýt zvoleného titulu, nepochybně bych si tento komiks navíc určený primárně dětem – stejně jako doposud všechny ostatní komiksy – nechala ujít. A to by byla velká škoda. Mimochodem, v knize je krom mnoha jiných zajímavá vsuvka k origami a o tom, jak si z papíru složit např. jeřába / čápa (ori/skládat gami/papír). O hloubce a kvalitě Sibiřského haiku nakonec svědčí i celá řada cen, a to nejen litevských. V Litvě jsem nějaký čas žila, a právě absence zloby a nenávisti vůči ruskému/sovětskému člověku, která je cítit i z tohoto příběhu, mě nepřestávala ohromovat.

"Podél stěn dali dvoupatrové dřevěné pryčny. Pro všechny nestačí, o místo se musíme dělit. Od teď se naučíme dělit o všechno."

39 17.05.2024

Vince Flynn tentokrát poslal Mitche Rappa do souboje s atomovými zbraněmi. A terčem džihádistického útoku není nikdo jiný než americký prezident, navíc na Memorial Day. Je to ryze oddechová akční záležitost. Rapp musí bojovat nejen s nepřítelem, ale i s tlaky v administrativě. Flynn (a Mitch Rapp) jsou na straně silových "nestandardních" řešení, současně probíhá klasický souboj ozbrojených složek FBI, CIA, armády a různých speciálních protiteroristických týmů. Nic, co bychom neznali. Závěr knihy a vlastně ani průběh řešení zápletek tak v zásadě nemůže překvapit. A přece mě superhrdina Mitch Rapp nepřestává bavit, jen to chce dát si menší pauzu mezi jednotlivými díly.

35 14.05.2024

Co zpočátku působí jako apoteóza arabské civilizace a kultury vyústí v pestrý ideový, kulturně náboženský střet islámu, judaismu a křesťanství umístěný příhodně na pomezí křesťansko-arabského světa 12. století, do Španělska, do Al Andalus... Feuchwangera jsem vzala do ruky vůbec poprvé a rozhodně ne naposledy. I když dojmu jisté šablonovitosti ze strany autora se ubránit nemohu. Křesťané dostávají docela na frak za své křižácké války a nevybíravé šíření křesťanství a Židům je neustále připomínám jejich nejtěžší hřích, ukřižování Krista, jejich počtářství a absence emocí. Jen Arabové, jak ostatně vyplývá z úvodu komentáře, z příběhu vycházejí jako nositelé kultury, jemnosti, a krásy, a jako ti, jež ctí úmluvy. Je proto asi logické, kdo musí nakonec přinést nejvyšší oběť. Milostný příběh kastilského krále Alfonsa a krásné dívky Raquel, dcery králova židovské ministra Ibrahima vychovávané v arabském prostředí, je mimořádné drama. V jihošpanělské Seville jsem před lety strávila pár týdnů a nešlo nenavštívit Cordobu či Granadu, kde nejnavštěvovanější a vskutku nejkrásnější jsou právě původní arabské památky. Zejména jsem ocenila čas, který se při četbě Židovky z Toleda zpomaluje a odnáší čtenáře do cizokrajných míst. Neubrala bych jediné písmeno z tohoto epického milostného románu.

50 11.05.2024

Po váhavém začátku Rekulak rozjel mysteriózní drama s kriminální zápletkou prodchnuté drogovými závislostmi a završené problémy či spíše machinacemi s osobnostní identitou. Chyběly tam snad jen problémy s klimatickou změnou. Vlastně jde o poměrně obehrané ústřední duchařské téma, zpracování je nicméně velmi dobré a ilustrace/uhlové kresby více než to. Rekulak dokázal vytvořit napětí a vyvolat tajemno promlouvající ze záhrobí se současně skvěle zpracovanou psychologickou i lékařskou oporou pro různé podivnosti v chování jednotlivých postav. Trochu zarážející mi právě proto přišlo v závěru chování chůvy Mallory, jako by jí někdo vypnul tlačítko zdravý rozum. Rekulak zjevně potřeboval oslí můstek vedoucí k závěrečnému vyvrcholení a odhalení, což se mu taky podařilo. V tomto místě mě opravdu překvapil. Přes drobné nelogičnosti mě Skryté obrázky bavily a Rekulaka ještě vyhledám.

39 08.05.2024

"Kvantový doktor je lékař, který si je vědom bludné povahy deterministického světového názoru založeného na newtonovské klasické fyzice, pojetí které fyzika opustila již před mnoha desítkami let. Základem světového názoru kvantového doktora je nová fyzika nazývající se kvantovou fyzikou...."

Chápu, jestli volba pojmů a zejména skladba vět odrazuje leckterého čtenáře. Amit Goswami propagující léčbu pro lidi (a nikoliv pro "stroje" v klasické medicíně) by určitě býval mohl své poselství formulovat lidštěji. Nadto i vlastní obsah úvodních autorových slov v předmluvě mě málem odradil od čtení jeho apologetiky metod alternativní medicíny. A to, když na jednom experimentálním příkladu typu "jedna paní povídala" dokládal sílu a význam placebo efektu. Nešťastnou shodou okolností zvolil příklad, jaký jsem si měla možnost ověřit sama na sobě a podotýkám, že nevědomky. Účinek daného prostředku tedy neměl být negativní, ale přinejmenším neutrální, ne-li pozitivní. A ono ne e. Díky tomu jsem si alespoň uvědomila svou chybu v jeho aplikaci, takže nakonec to dopadlo dobře, ale ne tak úplně ve prospěch Goswamim propagované teorie. Po tomto úvodním, pro mě poněkud nešťastném dojmu umocněném přílišnou defétistickou rétorikou, a nikoliv pozitivním pojetím, které by čtenáře naladilo na alternativní uvažování, jsem se přece jenom ponořila do Goswamiho myšlenek. A začíná zeširoka srovnáváním s alopatií - protikladem homeopatie - a jejími neblahými důsledky, resp. její nedostatečnosti při léčení člověka.

Čtenář je konfrontován s dualitou lidského těla, těla fyzického a kvantového/vitálního/mentálního či supramentálního, jehož/jejichž existenci podporuje teorie karmy, kteroužto existenci pak Goswami "dokládá" vědeckými důkazy. Moje uvozovky nezpochybňují karmickou filozofii (to nechávám na každém z nás), jen onu "vědeckost" důkazů. Tady více obstojí víra člověka než absolutní přesvědčivost těchto důkazů. V každém případě Goswami pracuje s oběma/všemi těly a rovněž nemoci je potřeba řešit uzdravením obou těl prostřednictvím tzv. integrální (holistické) medicíny neboli ajurvédy, v případě kvantového těla např. bylinnými směsmi směřujíc ke znovuzískání rovnováhy. Jenže takhle jednoduché to přece jenom není. Záleží taky např. na tom, jaký jste tělesný typ, resp. jaké nerovnováhy těla u vás převažují. Zprvu jsem nabyla dojmu, že jsem tělesný typ pitta, další čtení mě přivedlo k závěru, že jsem taky váta a v určitých ohledech kapha... takže kombinace všech tří dóš. Bezva. K tomu Goswami, aby to bylo ještě o něco "zajímavější", srovnává ajurvédu a čínskou medicínu, které sledují stejný cíl, postupují však jinými cestami.

Při čtení je třeba mít na paměti, že jde o literaturu naučnou, nikoliv populárně naučnou, odbornou terminologií proto kniha nešetří. I když na mě to trochu působí tak, že vědeckým přístupem se autor snaží dodat alternativní léčbě na významu a přispět k jejímu vidění a akceptaci coby vědecké disciplíny. Nejde však o tematiku, kterou by čtenář laik nemohl pochopit. Je však třeba více se soustředit a nepřistupovat ke sdělovanému s a priori nedůvěrou v alternativní formy léčby.

Docela mě Goswami pobavil svým konstatováním, že "Osvícený náhled nemusí být zcela srozumitelný, posuzujeme-li jej z perspektivy některé z nižších úrovní." Teze odkazuje na smrt spirituálně osvícených mystiků na chorobu jako rakovina a nejasnosti ohledně toho, proč se samy nevyléčili, pokud to umí... Goswami prakticky říká, že vše, co se děje, je správné. Osvícený člověk by se totiž měl zbavit emociálních preferencí (vitálního ega), což znamená zbavit se strachu ze smrti. Tak není třeba léčit rakovinu. Prostě je potřeba to vidět ze správného - celistvého - úhlu. Ne rakovina, ale mé vitální ego se svými emocemi je nemocí. Tomuhle říkám pozitivní vidění a přijímání světa.

Nechci zlehčovat a vysmívat se alternativním formám léčby, chraň Bůh. Integrální medicínu naopak vnímám jako lepší přístup k léčbě člověka, jeho mysli a těla než výhradně medicínu klasickou. Jen mám v této knize chvílemi pocit, že účel světí jakékoliv prostředky, a že na jakýkoliv problém lze najít vysvětlení, proč se vlastně o žádný problém nemusí jednat. Nejvíce mě oslovily poslední kapitoly knihy, které nastiňují, co by člověk měl v případě té či oné nemoci nebo stavu duše dělat, a jaký náhled zaujmout. Goswami sám klasickou léčbu fyzického těla nezatracuje, právě naopak. Někdy to jinak nejde. Kvantový doktor tak nabízí řadu možností, jen je potřeba k nim přistupovat s otevřenou myslí. Konec konců, mnohdy člověk stejně nemá co ztratit.

35 07.05.2024