Rihatama přečtené 812

Dítě, které v noci našlo slunce 2016, Luca Di Fulvio

Jednoduchá zápletka, jednoduchý, lineární příběh, jasné charaktery, jasná linie mezi dobrým a zlým (až na jednu výjimku, a to u starého Rafaela). Jenže já mám pohádky ráda. Mezi postavami zasazenými do doby těžké roboty a nevolnictví (14.-17.st.) to permanentně jiskřilo, soubojů bylo přehršel a taky byl příběh Marcuse II. alias Michaela pěkně napínavý. Zajímavé bylo sledovat vývoj malého, vysmívaného chlapce, jak rostl v muže, procházel šarvátkami a souboji s přemírou šrámů a proher, nabíral odvahu, získával vědomosti a instinktivně pracoval na dosažení svého cíle... Nádherný historický román o odvaze, hrdosti a především člověčenství a lásce. Trochu naivní ve svém závěru, pravda, ale to pohádky bývají ;-). Rozhodujícím ukazatelem pro mě byl fakt, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout. A taky zde je krásně vykreslená archetypální touha po svobodě. Pokud jsou di Fulviovy další romány ještě lepší, mám se na co těšit. Bohužel už ne na romány nové.... celý text

Neděle odpoledne 2022, Viktorie Hanišová

Titul knihy navozuje dojem poklidného času stráveného s rodinou a příjemnou aktivitou nebo nicneděláním. Ne tak u Hanišových. Tady je neděle odpoledne a vše, co se s ní souvisí, příčinou rozpadu vztahů i osobností. Hanišová s Bolavou by si mohly podat ruce. Jejich příběhy jsou temné, naplněné bolestí, strachem, násilím i smrtí. A přece se od knihy nelze odtrhnout. V mém případě ne kvůli vyžití se v temnotách duše hlavních postav, ale kvůli naději, že z nich vybřednou, že pochopí nesmyslnost cesty stávající. Hanišová však svým postavám ponechává jen pramalou volbu, naději a šanci. A přece se tam objevují. Díky za to, protože bych se mohla zacyklit v bezúčelné bezútěšnosti. Taky nemůžu Hanišové upřít neodbytný pocit reálnosti. Vždyť tahle planeta je plná pošuků, šmejdů a zoufalců. A pokud jich neznáte dost, buďte za to vděční. Hanišová se osvědčila coby zlá sudička. To, z jakých povah a osudů poskládala Teovu rodinu, chce hodně špatnou zkušenost nebo hodně temnou představivost. I když nikdo z nich není nakonec ve své podstatě zlý. S kamarády to Teo, který si své stigma nese svým neradostným životem, nemá o nic lepší, zvlášť když má jen jednoho, Vychcana. A to je vážně nedobrá povaha. Je to vlastně dost dobrá motivační kniha, která se vztyčeným prstem varuje před slabostí, nečinností, zaslepeností, vč. té náboženské, a taky opičí láskou. Strávila jsem velmi podivná Nedělní odpoledne, z nichž jsem se vracela do normálního života naplněného prací, obyčejnými starostmi, ale i radostí a smíchem. Mám opravdu skvělý život, musím občas sama sobě připomenout.... celý text

DNA 2017, Yrsa Sigurðardóttir

Opět jedna krimi série, naštěstí ne nekonečná jako třeba přežitý mastodont Ulice na Nově. Nejspíš nikdy žádnou sérii nedočtu, protože se nedají učíst. Tahle ale začala docela zajímavě, navíc mám ráda Island. Reálie se do příběhu zas tak moc nepromítly. Kulisy tohoto sopečného ostrova se dají ocenit spíš v seriálech filmových. Sigurdardottir nicméně zaujala a úvodní příběh vystavěla na rádiovém krátkovlnném vysílání pro amatéry, v odlehlých končinách nepochybně historicky známý fenomén. Srozumitelné jsou i hlavní postavy, které z mého pohledu trefně odráží islandskou mentalitu a povahu, v níž se mísí uzavřenost s drsností a feminismem, to vše v kontextu kvazi maloměstských pletich a vztahů. Vždyť celý Island čítá o něco málo obyvatel než Brno. Hledání pachatele bylo dostatečně komplikované a hlavní vyšetřovatel do ještě únosné míry natvrdlý, s ohledem na skutečnosti, se kterými je čtenář seznámen. První setkání s Yrsou nedopadlo vůbec špatně.... celý text

Bledý jezdec 2015, Bernard Cornwell

Uhtred z Bebbanburgu alias Bledý jezdec představuje rozporuplnou postavu v příběhu britských dějin z pera Bernarda Cornwella, postavu, která se snaží vyrovnat s tím, že si různé strany nárokují jeho loajalitu. Což je něco tak abstraktního, že nejednou hledá Uhtred únikovou cestu tam či onam. Zejména pak přetrvávající a neochvějná křesťanská víra a víra v kněžský klér krále Alfreda pokouší jeho vikingskou duši a bojovného ducha. Když navíc vypadá jako dobyvatelští Dánové, a dokonce i jeho víra patří Thorovi a uznání jeho kladivu, není divu. Uhtred však současně vyzrává, už taky není tím, kdo nemá co ztratit. A není to jenom jeho pověst, na které mu záleží. Skoro hrdinou proti své vůli, byť někdy za titul válečníka (rozuměj hrdiny) bojuje všemi prostředky. A tak Wessex má na své straně neohroženého bojovníka, při kterém přes všechny jeho nedostatky musím stát. Přestože je arogantní, bez skrupulí zabíjí a nechá zabíjet nevinné. Ale není to ani podvodník ani zbabělec. Cornwellovi se daří udržet vysokou laťku, příběh neztrácí na dynamice ani nesklouzává do patosu nebo jednoduchých zkratek. Prostě zajímavé, dobrodružné čtivo.... celý text

Neříkej, že nemáme nic 2019, Madeleine Thien

"Nejdůležitějším úkolem kulturní revoluce je zlikvidovat starou ideologii a kulturu, pěstovanou tisíce let třídou vykořisťovatelů." Thienová vystavěla příběh na hudebně zaměřené rodině okouzlené západní klasickou hudbu a studující & působící na konzervatoři v Šanghaji, jejíž tklivé příběhy se začínají psát v 60. letech 20. st. a táhnou se moderními dějinami Číny až do současnosti, dějinami, do které neoddělitelně patří Maova kulturní revoluce nebo masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a jejich smutné dědictví. Vrabčák, Buřina, Loutna, matka Kudla... to jsou jen některé z hlavních postav, jejichž osudy k sobě autorka váže jako korálky na pevnou nit. Líbí se mi tradice přezdívek, většinou poetických, jindy praktických třeba pro to, aby cizinci nemusel komolit čínská a tchajwanská jména. Madeleine sama představuje první kanadskou generaci své rodiny s kořeny (nejen) v Číně. "Kdybyste chtěli někoho z chudé země potrestat, nejspíš by stačilo odtrhnout ho od rodiny a přátel, izolovat ho v nějaké chladné zemi a zdrtit osamělostí." Román dýchá nefalšovaným smutkem, bolestí, rezignací a sebedestrukcí lidské bytosti ponížené do maxima a zbavené vlastní osobnosti, což lze spatřit právě v panoptiku Číny. Mao se svou kulturní revolucí cíleně rozděloval rodiny a umisťoval je do různých koutů Číny, aniž by jim současně dával povolení z těchto koutů vycestovat a ostatní členy rodiny navštívit. Dosáhl tak vytvoření dokonale zmrzačeného ducha a osobnosti. A to v zemi, kde rodinné vazby jsou nade vše. Potlačil rovněž veškeré osobnostní ambice jednotlivce a stojí tak za mnohamiliardovou sterilní, pokřivenou společností, která nejenom odlidštila sebe sama, ale o totéž usiluje daleko za svými hranicemi. S nebývalou poetikou nám autorka otevírá zraněné duše a srdce, jejichž nositele provází odvaha a naděje, jaké dokáže vygenerovat nebývalý útisk, nespravedlnost a nemorálnost doby. Vstupte do nitra čínského pekla. Nejhrůznějším na počátcích vytváření nové čínské společnosti byla její sebedestrukce, ponižování a zabíjení kolegů, učitelů, sousedů, a dokonce i přímých příbuzných. Čínská nomenklatura vynalezla recept na dokonalé vymytí mozků, který od kulturní revoluce jenom sofistikovaně vylepšuje díky kontrolovaným a ovládaným médiím a sociálním sítím. Zloba, neslýchaná krutost a nenávist opanovaly dobu znárodňování a zavírání univerzit. Co mi asi dělalo největší potíže, že jsem místy byla nucena knihu odložit, nebo aspoň diagonální číst celé pasáže, byl syrový, autentický popis chování mladých uvědomělých komunistů - členů Rudých gard - kteří s krutostí, bezcitností a nenávistí pronásledovali všechny, koho označili za buržoazní odpadlíky, týrali je, bili, ponižovali, zabíjeli, vypalovali jejich domy. Strach, bolest a ponížení jsou při čtení Thienové řádků hmatatelné a neúnosné. Stejně jako všudypřítomná řízená sebekritika, kterou museli všichni neustále sepisovat, protože nebylo přece možné, aby někdo nebyl tak či onak špatný. Touhy a přání má totiž každý. A když už to někdo/mnohý nemohl snášet a zasebevraždil se, v očích Rudých gard, ale i sousedů a rodiny (!), tím doložil svou vinu. Tohle běsnění jsme nezažili ani my v Československu. Doufám. Čirá hrůza v kontrapunktu ke křehké duši týraných hudebníků. Kniha, za kterou autorka obdržela tři regionální ceny, má v mé knihovně čestné místo. Vřele doporučuji. "Sebekritika, čínsky (ťien-tchao), vyžadovala, aby se dotyčný přiznal ke svým chybám, uvedl správný způsob myšlení Strany a uznal její nadřazené postavení. Přiznání bylo podle Strany určitým druhem pokání, které přivede jednotlivce zpět do kolektivu."... celý text

Pohádka 2023, Stephen King

"Statečný pomůže, zbabělec jen dává dary." Stephen King nezklamal. Svůj oblíbený prostor paralelních světů, který do posledního místečka zaplnil osobitou imaginací, jak ostatně předvedl např. ve své Temné věži, neopustil, jen mu dal jinou podobu. Po řekněme civilní úvodní části románu, který zdá se zmátl nejednoho čtenáře co do očekávání, nám King otevírá dveře do své pohádky. A jak mě zaujala ona úvodní nepohádková část naplněná veskrze lidskými smutky a radostmi, tak jsem se – nečekaně – ocitla v druhé části příběhu Alenky alias Charlieho v říši divů, kde jsem se cítila naprosto ve svém živlu. Čtenář by neměl pociťovat zklamání, když se v knize krále hororů a mystérií, nadto s titulem Pohádka, ocitne v pohádce prodchnuté kouzly. A protože je v pohádce, neměl by být překvapený ani happyendem. Nebo skoro HE. Se starým dobrým králem, resp. s Charliem, Howardem, Radar, Norou a dalšími, jsem strávila úžasné chvíle. Budou mi chybět.... celý text

Andělská hra 2018, Carlos Ruiz Zafón

Autor opětovně otevírá čtenáři dveře do své svatyně... pohřebiště zapomenutých knih. Je to taky zdá se snad jediná, nadto poněkud okrajová, spojnice se Stínem větru, krom Barcelony, coby místa děje návazného historického románu. Tentokrát se příběh mnohem více odvíjí kolem knih, knihoven, spisovatelů a čtenářů. Hlavní postavy mě však taky více iritovaly, spíše než zaujaly, počínaje hlavním protagonistou, chudým spisovatelským elévem Martinem Davidem, nebo jeho takřka samozvanou asistentkou Isabelou, a Davidovou femme fatal Cristinou konče. Motivy chování každé jednotlivé postavy mi zůstávaly skryty, resp. jejich odhalení mě pouze mátlo, protože se mi jevily jako nanejvýš nerealistické. Jedinou srozumitelnou postavou pro mě byl paradoxně záhadný vydavatel Andreas Corelli, který stojí i za titulem knihy. I tak by se pak kniha měla jmenovat Andělova hra. Díky schopnosti Zafóna vytvořit příběh opředený tajemstvími a atmosféru napětí jsem si nicméně užila i tento barcelonský thriller.... celý text

Dcera sněhu 2021, Eowyn Ivey

Co je pro jednoho symbolem utrpení, hladu, samoty a beznaděje, může pro jiného znamenat život plný krásy, svobody a andělského štěstí. Mohou se tyto dva světy potkat, prolnout a spolu se radovat? Co začíná jako aljašská noční můra ponenáhlu nabývá lehce mystických kontur... Život na Aljašce, kam se civilizace probíjí ztěžka a pomalu, nemůže být snadný. Ale stejně jako slunce může hřát i spalovat, tak může sníh mrazit a současně vytvářet kouzlené, ojedinělé kulisy a probouzet v lidských duších radost. Postava sněhulky zpodobněné v pohádkách ve známé pohádkové bytosti Sněhurky, tady ukryté v dívence Faině, člověka vtahuje do svého příběhu, který je omamný, stejně jako děsivý. Divoká příroda Aljašky - tuším - umí být děsivá. Pravdou je, že autorka jako by se neuměla rozhodnout, jak moc magický nebo ne/realistický svět chce ztvárnit a čtenáři tak znesnadňuje jeho uchopení a pochopení. A přece mě popisy zimních scén divoké Aljašky okouzlily, stejně jako příběhy nelehkých životů jeho obyvatel. Opět další místo, které bych moc chtěla navštívit.... celý text

Nacisté a české poklady 2016, Emil Hruška

S tématem hledačů pokladů v Československu, potažmo v Česku, jsem se hlouběji seznámila poprvé a Emil Hruška byla docela dobrá volba. Po literární stránce trochu slabší, informačně však zajímavé. Jak z pohledu samotných pokladů a jejich lupičů - tady především nacistů - tak samotných hledačů pokladů. Netušila jsem, kolik Indiana Jonesů běhá po luzích českých a moravských. Podle Hrušky nejvíce v Evropě, a dokonce i snad na celém světě. Nejzajímavější je možná případ "Blanických rytířů" pátrajících po Štěchovickém pokladu, nejatraktivnější pak případ "Starožitnost" týkající se pátrání po relikviáři sv. Maura ze 13. století, aniž by kriminalisté věděli, po čem vlastně pátrají, a aniž by se jednalo o původní českou památku. Do Bečova nad Teplou se na něj ráda pojedu podívat. Pohnutou historii mají ovšem i korunovační klenoty, nejzásadnější mi ale přišlo uloupení a pátrání po archiváliích a insigniích Univerzity Karlovy. Podle všeho nejde jen o největší počet Jonesů v Čechách, ale asi i největší fiasko, neb to vypadá, že nikdo nikdy nic významného nenašel. I relikviář si našli českoslovenští kriminalisté.... celý text

Tajemný Tibet 2011, Theodore Illion

"Nejstrašnější ze všech hříchů: duchovní arogance.“ Buddhismus (lámaismus), potažmo samotný Tibet, lákal a láká bezpočet lidí, ať již z důvodů duchovních, náboženských, filozofických, historických nebo prostě jen cestovatelských. Tibet odedávna přitahoval pozornost jak pro svou nepřístupnost geografickou přispívající k šíření mnoha mýtů, tak politickou, a to jak za dob tibetské autokracie, tak čínské nadvlády. Dalajláma, sám kdysi symbol autokratického zřízení, dnes deklaruje jednoznačnou preferenci pro demokracii. Nebýt ovšem čínské invaze, tibetští lámové by si dodnes možná rádi zachovali svá tehdejší privilegia a moc. Autor sám, který po Tibetu v přestrojení cestoval ve 30. letech minulého století, kritikou lámů, kteří do duchovního života vnáší hamižnost a hrabivost (podobnost s katolickými odpustky ne zcela náhodná), nešetří. Nesepsal totiž duchovní příručku, ale něco jako cestopis. Ač na mě moc sympaticky nezapůsobil, což jde nejspíš na vrub jeho určité chvástavosti, tak můj obdiv autor má. Nejenom, že se naučil vcelku slušnou tibetštinu, ale byl ochoten cestovat v přestrojení a navíc sám, a to v těch nejzastrčenějších koutech civilizace. Tento světlovlasý modrooký Evropan namaskovaný za snědého Asiata… se totiž na do té doby zcela nezmapovaném území setkával nejen s běžnými Tibeťany nebo lámy, ale taky tlupami lapků. Jenže vedle odhalení a tedy uvěznění, mu hrozila krom okradení taky např. smrt hladem, když dlouho bloudil a neměl dost jídla, nebo mu bylo ukradeno. Jsem si jistá, že přes veškerou svou izolovanost se tvář Tibetu za posledních téměř 100 let již změnila. A to nejen pod vlivem násilné čínské asimilace. A tak je cestopis Illiona zajímavý, stejně jako řada informací či domněnek. Ať již popisuje údajnou dlouhověkost alias věčné mládí (některých) tibetských lámů, fenomén létajících lámů, kuriózní pohřební „praktiky“, víru Tibeťanů ve strašidla, jejich hygienické návyky (či spíše jejich absenci :) nebo to, jak si místní lámové poradili s vegetariánstvím, které jim ukládá buddhismus, protože se jím ani zbla neřídí. Stejnou zkušenost, byť s odlišnou argumentací, jsem zaznamenala v Mongolsku, kde působí tibetská Gelugpa (Žluté čepice). „Život by neměl žádný význam, kdyby v něm bylo něco jistého. Čím více tě život postrkuje, tím lépe. Nikdy nebuď spokojený, zejména ne se sebou."... celý text

Děvčátko 2020, Martin Goffa

Investigativní novinář Vráz alias Terence stihl mezi prvním a třetím případem zestárnout a pořídit si dospělého syna. Goffa pluje v čase rychlostí světla ;-). Téma drogové závislosti nikoliv nové, a přesto stále vysoce aktuální. Jenom Terence je tady odsouzen do role pasivního posluchače, a nikoliv pátracího psa, který riskuje vlastní bezpečí, aby přispěl k nalezení pachatele. Ale kdo je tady vlastně pachatel? Teda vlastně pachatelé...? Absenci napětí z pátrání supluje Goffa napětím z rozkrývaných skutečností. Drogy jsou velmi špinavá záležitost, která se může dotknout v principu každého, a to doslova. Pro zajímavost, na webu policie ČR se uvádí objasněnost drogových případů 55,4% v roce 2023. Je to dost? Kolik takových Waltů má pocit, že to nestačí? Zajímavé pojetí kriminálního případu.... celý text

Postřehy 2000, Ladislav Muška

"Myšlení vede k nespokojenosti. Není lepší být spokojený blbec?" (Muška) "Nač se namáhat myšlenkovými pochody? Procházky nejsou tak náročné." (Muška) "Žena, která se chlubí, že věnovala manželovi svá nejkrásnější léta, se většinou nemá čím chlubit." (Muška) "Jestliže si ženy stěžují, že přitahují pohledy mužů, proč se neoblékají tak, aby je odpuzovaly?" (Muška) Obávám se, že blbost není recept na spokojenost. I blbci je zima, i blbec závidí sousedovi cokoliv, čeho se jemu nedostává, i blbec umí plakat. Nelze ani šmahem souhlasit s dalším citovaným aforismem, protože je spousta těch, co nikdy nevolí... Tedy pokud to není kritika těch, co jsou líní myslet. A vida, aforismus splnil jeden ze svých účelů, přiměl mě k zamyšlení ;-). Stejně jako třetí citovaný, kde bych já místo "chlubí" použila "si stěžuje", protože tímto se ženy zpravidla nechlubí. A pointa pohledů mužů na ženy zavání šovinismem. Za znásilnění si podle stejné logiky ženy taky mohou samy, protože přece provokují... Rok narození Ladislava Mušky nabízí vysvětlení, proč i jeho uvažování, pokud jde o ženy, uvízlo v počátcích minulého století. Ale abych nebyla nespravedlivá, řada jeho aforismů je úsměvných a osvěžujících. (***) "V předklonu se dá těžko hovořit z očí do očí." (Poláček) "Bez chleba se nedá žít. Proto je tolik pochlebníků." (Poláček) "Kdo neuspěje se svým "já", začne používat "my". (Poláček) "Zuby nepotřeboval. Dovedl všechno spolknout."(Poláček) Josef Poláček přestože je (byl) ještě starší ročník než Ladislav Muška, mě oslovil mnohem více, přes svou úsměvnost jsou jeho aforismy více než to, jsou břitké a bohužel i pravdivé. Vlastně díkybohu pravdivé, jinak by neměly sílu oslovit. (*****) "Nesl své srdce na dlani tak neopatrně, že mu upadlo." (Przeczek) "Byl velmi univerzální. Dokázal ukrást všechno." (Przeczek) "I když nedělal téměř nic, dokázal zkazit úplně všechno." (Przeczek) Aforismy Lecha Przeczeka jsou mnohdy naplněná smutkem a melancholií, jak napovídá někdy více jindy méně skrytá myšlenka. Semotamo přece jen zazní osvěžující, humorný tón. (****).... celý text

Dveře do léta 1984, Robert A. Heinlein

Kdysi jsem četla Heinleinovu Hvězdnou pěchotu a snad i některou z dalších jeho sci-fi. Je to ale dávno, a tak jako bych se seznamovala s novým autorem. Dveře do léta - jak poetický, nádherný titul - mě zaujal svým originálním úvodem s kocourem, který neměl rád déšť, sníh jej studil do tlapek. Tak proč nezkusit některé dveře, co když mu (a jeho pánovi) otevřou cestu do léta, kde jej nebudou studit tlapky...? Do dlouhé doby jsem si myslela, že čtu laskavý humorný román, nikoliv fantasy. To první šlo Heinleinovi vážně skvěle. To druhé vlastně taky. Byť kocour se na delší dobu vydal svou vlastní cestou... nebo vlastně jeho pán. A tak je příběh více o vynálezci Danieli Davidovi, než kocouru Petovi. Daniel je nicméně hodně obskurní postavička, kterou nedobrovolně dobrovolná třicetiletá hibernace formou hypotermie nastartuje takřka na dráhu cestovatele v čase. Hned jsem si vzpomněla na Polákův film Ráno vstanu a opařím se čajem. Jak by bylo pěkné moci si zpětně uhladit cestu životem... Původní sci-fi román z roku 1957 je psán s lehkostí i humorem, přitom v žádném čase svého bytí jeho postavy nepostrádají lidské laskavosti ani zlotřilosti.... celý text

O cestě 2002, Anthony De Mello

"Pokaždé, když jste v přítomnosti nějakého člověka, kohokoli, nebo v Přírodě, nebo v kterékoli situaci, různě reagujete, pozitivně či negativně. Pozorujte své reakce, sledujte, jaké přesně jsou a odkud přicházejí, bez jakéhokoli kázání či viny či dokonce touhy nebo snahy je změnit. To je vše nutné, aby ve vás oživla Svatost." "Svatost není výkon, je to Milost. Milost zvaná Vědomí, milost zvaná Dívání se, Pozorování, Pochopení." Anthony de Mello, indický jezuitský myslitel, od jehož pozdního díla se katolická církev distancovala, nabízí přehršli drobných střípků o životě / ze života. Je s podivem, že de Mello zemřel ve věku 55 a přece stihl sepsat a publikovat takovou řadu spirituálních dílek a děl. Mnohdy představují spíše zdravý rozum, než hlubokou víru v instituci a dogma. Odtud možná pramení církevní odpor. Nadto nejde o čistě duchovní oblast. De Mello chápe život celistvě, řekla bych buddhisticky (ač by to v jeho případě měl být možná hinduismus) než katolicky. V určitém věku už člověk dobře rozumí celé řadě jeho citátů, jenom pro odkazované má jiné pojmenování. V každém případě jsem si s de Mello příjemně popovídala. Knihu je lepší číst pomalu a na pokračování, než "smáznout" za pár hodin oněch nepatrných 81 stránek, a zamýšlet se, nebo taky ne. Ony myšlenky si stejně najdou svou cestu v hlavě čtenáře, pokud jej zaujme, a pokud ji nezahltíte. A taky jsem se samozřejmě přistihla, že s autorem ne ve všem souhlasím. Možná proto, že odešel příliš mladý ;-). "Vaší povinností je být. Ne být někdo, ne být nikdo - neboť v tom tkví chtivost a ctižádost - ne být tím či oním - a vidět vše jen průzory - ale pouze být." "Lidé netouží po pravdě. Chtějí ujištění."... celý text

Vnučka 2022, Bernhard Schlink

Kašpar, (západo)německý knihkupec v seniorním věku pročítá knihy pro dívky, aby pro svou nenadálou nevlastní vnučku z (východo)německého venkovského prostředí vybral správnou knihu, vodí ji na koncerty, do muzeí, do kin... aby jí nastínil jiný život, než jí nabízí a kam jí vedou její rodiče a nacionalistická komunita. Příklad indoktrinace v omezeném okruhu lidí vyznávajících stejnou ideologii, která si v nové době našla nový cíl své nenávisti, nový smysl třídního boje, smysl života. Schlinkův román má však výrazně širší rozměr, problém s neonacionalisty léta po válce ukazuje na dědictví, které si Německo nese od časů Hitlera a resuscituje dobu a nálady, pro které mu část německé společnosti naslouchala a následovala jej. Je to podobné, jako dnešní Rusové s nostalgií vzpomínají na Stalina. Německo (DDR a/vs. NDR) Němcům (Němci vs. cizinci), Rusko - jeho kdysi široké impérium - Rusům. Sjednocovací politiku východu a západu země, stejně jako migrační a integrační politiku německých vlád lze vnímat z různých pohledů. Co je zásadní pro Německo je však fakt, že doma si to vláda se svým národem zjevně nikdy dostatečně nevyjasnila. Cíl světí prostředky... Schlink svůj román postavil na kontrapunktu ideologií v rámci jedné země a jednoho národa, který dějiny rozdělily na dvě nepřátelské skupiny obyvatelstva, které k sobě jen s obtížemi hledají cestu i desítky let po válce. Kontrapunkt, který se odráží v duších protagonistů, a jejichž životy nelze tehdy ani nyní označit za šťastné a spokojené. Někdy před 15+ lety jsem seděla v mém rodném, pohraničním městečku v kavárně a ke stolu si přisedl německý pár. Zanedlouho se otevřela stavidla jejich nespokojenosti, s "násilným" spojením DDR a NDR, s nabíráním stále nových členů do EU, s výjimkami pro přijetí do EU, s migrací, s drahotou, se vším... V každém případě Německo, ta bohatá a rozvinutá země, která láká migranty nejen z Evropy a Balkánu, ale i z Blízkého Východu, Afriky či Asie, zůstává dodnes vnitřně rozpolcená a obyvatelstvo nespokojené. Schlinkův román poodkrývá možná jen malou, ale zásadní část starých a nikdy nezhojených jizev současného Německa, kdysi agresora, současně ale i oběti toho, co samo rozpoutalo. "Německo už nepatří Němcům, Cizinci se mají líp než my, židi se svými penězi o všem rozhodují, je tady tolik mohamedánů a mešit." "Je u vás mešita?" "Ne, ale je tam stánek s kebabem a otec říká, že když tady mohamedáni zůstanou, postaví se mešity a brzy už nebudou zvonit zvony, ale bude vyvolávat ten... ten..." "Muezín?"... celý text

Nenávist 2019, Chris Carter

Uplynuly více než tři (literární) roky a Carter vrací do hry inteligentního, ale zvráceného Luciena Foltera, kdysi spolužáka Roberta Huntera. Zloba byl velmi vydařený (6.) díl Carterovy série, což jej možná vedlo k oživení "ověřeného" padoucha. Ale žádné obavy, Carter se ne nezbytně opakuje a ani Hunter neslevuje ze své mise. Carter naopak stupňuje rozsah pátrání, do kterého zapojuje téměř všechny myslitelné americké bezpečnostní složky. Je to ale Hunter z Losangeleského policejního sboru, který nese nejvyšší riziko i nejvyšší ztráty, a jehož inteligence má jako jediná šanci vypátrat vražedného uprchlíka. Velmi vydařená, psychologicky propracovaná a technologicky informačně bohatá ;-) část Hunterovské krimi série.... celý text

Tři jablka spadlá z nebe 2020, Narine Abgarjan

Nečekané kouzlo jsem objevila v malé horské vesničce Maran v Arménii, vesničce, kterou po krutých ranách osudu čekala téměř jistojistá nicota. Jenže člověk nezná jeho záměry... Životy stařen a starců - mladí se zavčas odstěhovali z tohoto prokletého údolí - plynou svým tepem, které zpomalí i rytmus srdce čtenářova. Narine Abgarjan je pro mě literární objev, který v člověku dokáže probudit širokou škálu emocí a okouzlí poetikou a nečekanou laskavostí okoralých srdcí, kterou by v těchto místech nečekal. Třešničkou na tomto hořkosladkém, jihokavkazském dortu je lehké magično, které autorce umožnilo rozevřít hranice ztraceného údolí a jeho obyvatelům, v postavě Anatolie Sevojancové a přinést příslib naděje a budoucnosti... Vřele doporučuji.... celý text

Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude 2015, Arto Paasilinna

Paasilinna, finský černohumoristický spisovatel, se stal mým oblíbencem. Jeho duchařina je nesporně nápaditá, byť ne zcela originální. Ale kdo by nechtěl sledovat, jak se žije příbuzným, manželi/manželce primárně, přátelům, kolegům... po jeho smrti? Tady přitom aktivity duchů zdaleka nekončí. Je to podobné jako v životě lidském. I člověk se s věkem učí, tak pro ne duch s dobou bez těla? A může být i užitečný, pokud jej to naplňuje. Překračování hranic fyzických je teprve zábava. A proč se nepodívat třeba na Měsíc? Nebo se nepotkat s papežem? A proč ne rovnou s Ježíšem? Kdo už má blíž k duchům, než duchovní ;-). Uznávám, že trochu víc jsem se bavila se starou dámou nebo liščími oběšenci, ale i tak mě další setkání s Paasilinnou potěšilo.... celý text

Upálené 2021, C. J. Tudor

C.J.Tudor ve svém dalším románu Upálené mrtvolami nešetří, jako takový malý Midsomer připadá mi Chapel Croft. A hlavní postavou, která se do objasnění všech těchto podivných úmrtí, které provází a propojují slaměné figurky páleničky, neohroženě pouští, není nikdo menší než nová fafářka, reverendka Jack Brooksová. Legitimní, a přece pro místní stále příliš neortodoxní postava v duchovním kabátci. Na druhou stranu, Tudor nehýří samoúčelnou brutalitou a násilím, i když ani ona se k jejich eliminaci se neodhodlala. Své postavy nicméně opředla tajemstvími a pověrami, stejně jako své mrtvoly. K tomu si přidejte nějaké to vymýtání, menší slaboduchost a máme vesničku malovanou jako na dlani. Docela povedený horor.... celý text

Věřte císaři 2017, Anton Hykisch

Josef II, osvícenec a reformátor, který během své poměrně krátké vlády přiblížil život v císařství lidu, ať co do rozšíření národních jazyků na úkor latiny, nebo dostupnosti vzdělávání a důstojnosti podmínek pro robotující lid a děti, a v neposlední řadě zrušení nevolnictví. To vše v zájmu moderního státu, říše s jednotnými pravidly a zákony. Logicky však proti sobě popudil katolickou církev s papežem v čele, stejně jako vysokou šlechtu. Císařova vášeň pro vše nové se pak týkala i materiálních statků a staveb... Zvolené téma je zajímavé, kupodivu málo v literatuře využité, románové zpracování a pojetí však už zaujalo méně. Hykisch do románu vnáší patos, který snad má v jeho očích čtenáři přiblížit dobu, morálku a uvažování 18. století. Málem jsem to vzdala Chvílemi jsem měla pocit, že čtu wikipedii, chvílemi pak červenou knihovnu s rádoby erotickými popisy. Nejspíš pro oživení tématu a osoby císaře. Četné a zbytné dialogy pak uvízly na povrchu, bez hlubších úvah. Do doby Josefa II i jeho následovníka Leopolda II Hykisch promítne např. postavu W.A.Mozarta, jeho ženy i otce, ale opět zkratkovitě a jen obecně známé věci a bez osobního rozměru. Do doby Josefa II. patří, tak šup tam s nimi. Co si z této knihy odnesu, jsou Josefovy četné zdravotní potíže s močovým měchýřem, hemeroidy, záněty očí aj., což měl autor potřebu nejednou připomínat. Ano, Josef II. umřel nemocný, ale... Vlastně jsem si odnesla potvrzení toho, že medicína už dnes nenechává umřít lidi na záněty aj. Hykische nezatracuji, o císaři jsem se přece jen něco dozvěděla, ale příště raději sáhnu třeba po rakouské autorce Monice Czernin.... celý text