Rihatama přečtené 812

Legie 2014, Simon Scarrow

Scarrowa vnímám jako novodobého Dumase (s nadsázkou :) píšícího o dvou mušketýrech (legionářích) bojujících za svého krále (císaře). Jsou to právě Macro a Cato, věrná dvojka, každý jiné povahy a intelektu, oba však s čistým morálním štítem a přemírou odvahy, kvůli kterým si Scarrow zajistil mou přízeň. A stálo to za to i tentokrát... nečekejte žádnou informacemi nadupanou historickou ságu, ani košatý příběh. Pěkně po jedné linii jdou kluci za svým osudem. Ten nás tentokrát zavádí do Núbie (v bývalé italské kolonii Súdánu) a do Egypta (tehdejší východní římské provincie), kam se uchýlil gladiátor Ajax a bývalý otrok, na jehož otroctví se podepsali právě naši dva "mušketýři". Kdo má rád dobrodružné příběhy naplněné řinčením zbraní, bitvami a pochopitelně taky zradou, ten by měl být spokojený.... celý text

Harry Potter a Tajemná komnata 2002, J. K. Rowling (p)

Čas od času se mi zasteskne po půvabu tajemství a kouzel pohádkového světa Harryho Pottera... Zasteskne, přestože filmové zpracování jsem viděla X-krát. Tentokrát ale, konečně, beru do ruky knihy. Už z úvodní části série vím, že film režírovaný Chrisem Columbusem nemůže knižní předloha překonat vzhledem k vizuální působivosti, průvodní hudbě nebo možnostem filmových triků. Kniha je taky evidentně více zaměřená na dětského diváka, zatímco filmový Harry a jeho přátelé už znatelně vyrostli, a i příběh potemněl. A přece jsem si pokračování HP užila, ať už kvůli tomu nemožnému. ale dobráckému skřítkovi Dobbymu, pavoučí anabázi, které byli HP i Ron Wiesly vystaveni kvůli hanebnému obvinění Hagrida z kdysi 1. otevření tajemné komnaty s neblahými důsledky, nebo dramatickému souboji HP s hadem. Pohádky ale zpravidla mívají dobrý konec, takže až se zase příště vrátím do čarodějného světa Bradavic, opět se budu moct těšit na Brumbála, Hagrida, známou trojku, a dokonce i na Draco Malfoye. Rowlingová má nesmrtelné zásluhy.... celý text

Klaun Šalimar 2008, Salman Rushdie

Kašmír Kašmířanům... Na pozadí neklidných dějin Kašmíru vystavěl Rushdie příběh kulturního a náboženského střetu Východu a Západu vycházející z tradičních rolí chudého islámského kraje a bohatého zkaženého amerického světa. Časová osa se táhne od druhé světové války až po 90. léta, což je ambiciózní rozměr... Do revolučního děje přitom významně promlouvají Rushdieho oblíbené prvky magického realismu, které příběhu dodávají na temné osudovosti. Zvlášť když slovo dostanou teroristé a zbraně ve jménu Boha. Je zajímavé, jak kacíři (skuteční) zneužívající jméno boží k mučení a zabíjení svých nepřátel (domnělých) na pouhopouhém základě jiné národnosti a víry, ale i svých bližních, mohou přežívat v takovém bludu, a přitom v klidu se svým svědomím... jenže násilí a šíření hrůzy se stalo celonárodní modlou. Svůj život tak horliví muslimové prosytili nenávistí a honem na kacíře, až se sami stali nekrutějšími posly ďábla. Ó nikoliv, Západ není rájem na zemi ani prost násilí, zbraní a všeho, co s tím souvisí. Zcela zásadní je ale odlišná motivace k násilí, absence státního teroru a možnost svobodně žít, konat, cestovat, mluvit... nebo se dovolat spravedlnosti. Klaun Šalimar vyrůstající v prostředí, kde se násilí stalo všední záležitostí, nadto se svou vlastní osobní mstou, je přes očekávanou komičnost cirkusové role smutnou postavou příběhu, zdaleka však ne jedinou. Jeho životní láska, Búnyi, nebo také India nebo spíš Kašmíra, se v temném příběhu snaží najít sebe sama, své kořeny, svou rodinu. Rushdie se pohybuje na zlomu lásky a nenávisti, téměř nic mezi tím. Potměšilost Rushdieho je do očí bijící. Známe-li je ale jeho osobní příběh, není to až tak překvapivé. Taky není žádným překvapením, že v muslimském světě náboženského fanatismu je žena tím největším prokletím. Pro sebe, rodinu, vesnici... Muži se sami postavili do nedůstojné role psů uvázaných na řetěze s náhubkem, kteří se můžou utrhnout kdykoliv, když kolem projde žena a jsou z ní vidět víc než jen oči, ideálně ani to ne. Klaun Šalimar stojí za přečtení.... celý text

Nelituji: Život Edith Piaf 2011, Carolyn Burke

„Je ne regrette rien.“ Oblíbená píseň neslavnější francouzské šansoniérky, jejíž název je mnohomluvný. Skvěle se tak vyjímá v titulu jejího životopisu. Život přitom tato pěvecká diva neměla snadný. Byl to její hlas a téměř zničující láska ke zpěvu, které stály za zrodem této velké umělkyně, kdysi nevzdělané a neškolené holky z ulice. Vlastně z bordelu, kde vyrůstala a kde pracovala její máma. Sama by nejspíš nikdy tak daleko doma ani za velkou vodou ve své kariéře nedošla, ale talenty a srdceryvné, upřímné projevy vždycky přitahovaly. Malá Pygmalion překonala veškerá očekávání. A s válkou vrabčák dospěl docela. Edith celý život hledala velkou lásku, napsali o ní. Pravdou je, že její cesta za láskou je lemována desítkami (či více) odhozených milenců, zpravidla navíc ženatých. Pěvecká kariéra Edith rovněž nebyla jednoduchá, a ani obecně přijímaná. A to kvůli sociálnímu prostředí, z něhož pocházela, a se kterým se nikdy zcela nerozešla. Kde jednoho uhranula hloubka prožitku a nebývalá síla hlasu, tam ve druhém vyvolal pohoršení její "vulgární" projev. Věčný problém charismatických osobností... Ona nezměrná hloubka citů a vazeb nakonec vedla u Piaf ke zničujícím závislostem. Stihla ale naštěstí zanechat v hudbě výraznou stopu.... celý text

Jasno lepo podstín zhyna 2016, Sara Baume

Titul knihy je buď dokonalý nebo naprosto zavádějící, protože jeho význam jsem nerozklíčovala, dokud jsem si nepřečetla knihu. A i potom můj logický mozek klopýtal o zřejmou snahu zakomponovat poetiku a skryté významy ročních dob. A přece právě kvůli titulu jsem se chtěla seznámit se Sarou Baume. Irsko jsem zatím neměla příležitost navštívit, i když západní Anglie se mu snad trochu přibližuje. Tady jde totiž o zřejmou inspiraci rodným krajem, jeho zvláštnostmi i půvaby. A Baume vystavila nejlepší možnou pozvánku, jaké se člověku může dostat. Vedle drsné i krásné přírody to je osobní, intimní svět autorky, který se promítá do příběhu společenského outsidera Raye a jeho jednookého psa. Svět, který není každému blízký a snadno pochopitelný. Vztahy bývají složité, láska však nikoliv. A tak sledujeme monolog muže, jehož současné Irsko (píše se rok 2013) opustilo, s jeho psem, kterého opustil lidský svět, nejdříve však pořádně ztrestal. Prostě proto, že mohl. Jako bych nahlížela klíčovou dírkou do světa, kam se člověk běžně nepodívá. Baume nabídla jedinečný pohled na svět a jeho mezilidské vztahy se smyslem pro krásu a detail. I když praktickými obtížemi života Raye a Jednooka se jaksi nezatěžovala. Pro příběh zjevně nehrály rozhodující roli. Jde o duši živé bytosti, proč se zatěžovat účty ;-). Ocenila jsem taky znalost irské fauny a flóry; já téměř naprostý neználek jsem se rozhodla se v blízké budoucnosti dovzdělat a lépe porozumět světu kolem sebe beze slov. Ne každého Sara Baume osloví, to ji ale asi moc netrápí.... celý text

Příběh Arthura Truluva 2021, Elizabeth Berg

Příběh Arthura Truluva je příběhem laskavé člověčiny, příběh ztrát a nacházení, příběh osamění a hledání ztraceného smyslu života. A ačkoliv autorka vnáší do příběhu osudy dalších postav, nebýt Arthura Truluva, nebyli bychom se s nimi potkali v podobě, jakou jim vtiskl právě Arthur. Arthur je takový pozemský anděl, k němuž promlouvají duše zesnulých, stejně jako těch živých, anděl, kterého chcete potkat, ať již na hřbitově, v kavárně nebo ještě lépe mít jej za souseda. Román je milým pohlazením pro duši. "Uvědomí si, že od doby, kdy naposledy seděl na zemi, uplynuly celé roky. Úplně zapomněl, jak věci tady dole a zblízka vypadají. Teď vidí i slídu na pěšině či mravence v trávě." P.S.: S Ovem nemá Arthur lautr nic společného.... celý text

Jádro Slunce 2015, Johanna Sinisalo

Sinisalo nabízí zdařilou alternativní podobu dějin Finska, dystopii inspirovanou pochmurnou novodobou historií. Velký bratr převzal vládu nad společností prostoupenou silným machistickým nábojem. Paralela se sovětsko-ruskou společností se nabízí jako první, vzhledem ke geografii a historii Finska, ne však poslední. Žena se zde přirozenou evolucí stává poslušnou a uhlazenou elojkou (tady příběh implikuje krásný Levinův svět Stepfordských paniček) nebo zvídavým, leč "nestvůrným" morlokem. Oba druhy přitom musí procházet procesem domestikace, aby co nejlépe sloužily svému "účelu". A mužům. I oni nicméně prochází dvěma vývojovými liniemi, a to cestou preferovaných maskulů nebo opovrhovaných minusů. Poslušnost je přitom požadována od všech bez rozdílu pohlaví... Nejzajímavějším elementem je předmět závislosti, kdy autorka projevila sympatickou kreativitu. I když pro mě ne zcela přesvědčivým způsobem. Právě včera jsem si v restauraci dala jídlo s touto "drogou", navíc v maximální síle, a nic. Ale třeba u mě může ještě dojít k vývoji ;-). Zásadním rysem společnosti je kritický nedostatek osobní svobody a nemožnost absence volby. Postapo v pojetí autorky představuje synonymum autokracie, diskriminace, zejména žen, a závislosti. Asi aby si Finové uvědomili, co mají a co mohou ztratit. Je zřejmé, že román musel rezonovat právě v severských zemích zaměřených na svobodu jednotlivce a genderovou a sociální rovnost. Sinisalo nelze upřít originalitu ani co do formy a způsobu života, přičemž se opírá o známé společenské postoje, předsudky a fenomény. Ovšem od teď už chilli nebude jenom chilli ;-). „Uchopím větev a utrhnu jeden, jen jediný zralý plod z rostliny s názvem Jádro Slunce. Jsem morlok. Musím se dozvědět, co se v něm skrývá.“... celý text

Smršť 2002, James Clavell

Příběh se odehrává v krátkém období revolučního Iránu, a to mezi 9. únorem a 3. březnem 1979. Postavy, až na ty nejvyšší, jsou smyšlené. A tak příběh, který Clavell sepsal, se sice doopravdy nestal, který se však v průběhu oněch 24 dní stát mohl, jak sám autor uvádí. Lákavá pozvánka do dobrodružství, chce se říct v úvodu románu, obzvlášť, když se 24 dní rozprostře do 999 stran! V snad mých 24 nejdelších dní v životě. Jenže ono jde o mnohem víc než jen pouhé dobrodružství. Clavell předestírá Írán v době propuknutí revoluce jako místo chaosu, krutého vraždění, mučení a nelidského zacházení. Ale tentokrát nejenom se ženami, ale i s muži, pokud byli shledáni zrádci. Alláhovi je přitom tak snadné se znelíbit. Vlastně molovi. Který rozhoduje vždy jménem a se jménem Alláha na rtech. A k tomu se v oné době svévole a hrůz důvod našel snáz než smítko na lopatě smetí. Smršť, kterou vyvrcholilo onou anoncované dobrodružství, je pohříchu nesnadné čtení připomínající spíše nikdy nekončící noční můru. Clavell buď nemá Iránce rád, čemuž se koneckonců není co divit, nebo pokud byť i jen 50 % z toho, co popisuje v románu, byla pravda, jsou Íránc ta největší, nejnadrženější a nejkrutější zvířata v lidské kůži. Zvířata, která aby ospravedlnila "spravedlivý a přirozený" řád společnosti, bijí, mrzačí a znásilňují ženy a nadto je zahalují do čádorů, aby je snad nemohly pokoušet. Nezahalené ženy jsou pak zákonitě kurvy, se kterými lze "po právu" naložit uvedeným způsobem, ideálně pak ukamenovat. Clavell sepsal absolutní antitezi náboženské i lidské tolerance. Vše, ale naprosto vše je vůle boží, ať už se jedná o jakkoli zrůdnou lidskou zvůli, a každý cizinec je nevěřící pes, kterého je potřeba vyhnat nebo zabít. Alláh by se divil, kdyby býval mohl. Tohle pro mě byla hodně silná káva a těch nekonečných 999 stran jsem proložila několika (!) dalšími knihami, protože učíst tuto hrůzu naráz jsem nebyla schopna. Struenové a vznešený dům hrají v tomto příběhu spíše jen marginální roli. Autor se románem z roku 1986 vrací do doby převratu a vzestupu Ajatoláha Chomejního a stvoření islámského státu. Stačí si ale přečíst dnešní zprávy lidskoprávních organizací nevládních i mezinárodních a je zřejmé, že kurz, který Irán v roce 1979 nabral, se od té doby nenechal vychýlit ze své trajektorie. Insha Allah!... celý text

Digitální pevnost 2005, Dan Brown

S hlubokou lítostí jsem poměrně brzy nabyla přesvědčení, že tento Brown, tento autor Digitální pevnosti musí být nějaké nepovedené alter ego autora Šifry, Andělů a démonů etc. Samotná hlavní postava Suzan Fletcherové, IQ 170 a vedoucí dešifrovací oddělení v Úřadu národní bezpečnosti, soudě dle popisu jejích reakcí a chování, autorovi posloužila coby naprosto nedůvtipná, nezralá bytost, jejíž pitomé, nedospělé, holčičí reakce mě uváděly ne v úžas ale v naprosté zoufalství. Když o někom napíše (kdokoliv), že je geniální, měla by se podle toho postava i chovat. Tuším, že Brown potřeboval něčí ústa, aby sdělil, co potřeboval čtenáři sdělit. Jenže i ze čtenáře tím Brown fakticky udělal prázdnou nádobu, které je lepší nedůvěřovat a všechno jí pěkně polopatisticky vysvětlovat. A nejhorší na tom je, že ony vysvětlované jevy jsou tak jednoduché, logické, přímočaré a zřejmé, že k tomu nejen že není nutné IQ 170, ale ani husa alias super dešifrantka Fletcherová. Omlouvám se za spoiler a dehonestaci, ale tohle ze mě muselo ven. Od 2. čtvrtiny knihy jsem se musela přemlouvat, abych pevnost nezahodila. On totiž jinak samotný nápad digitální pevnosti vůbec pitomý není. Jenže bohužel to zdaleka není jediná nelogičnost. Brown vsadil na, krom své supernádherné naivky se supervysokým IQ, slepenec náhod, které vytáčely mé panenky daleko za horizont víček. Nadto se neumím představit, že by si v nejutajenější dešifrovací institucí USA mohl každý dělat co chtěl bez ohledu na hierarchii. Takhle to možná funguje v ČR, ale určitě ne v USA. Navíc jsou tam - vše v uvedeném kontextu hloupostí a nelogičností - scénky se zcela lichými dějovými linkami. Nejsympatičtěji na mě nakonec působil ten největší kverulant Ensei Tankado geniální (opět, jak jinak) programátor stojící za tzv. nerozluštitelným kódem. Miluju bojovníky za veřejný zájem. Blbostmi se tohle dílo prostě jenom hemží. V půli knihy jsem se podívala na rok vydání originálu. No ovšem! Brownova prvotina. Tím se mi trochu ulevilo a můj zmatek mírně ustoupil. Začátky nebývají lehké. Taky ale věřím, že Brown by pochopil, proč jsem zase já po polovině četby knihu definitivně odložila.... celý text

Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal 2021, Tomáš Etzler

"Čínská vláda jenom bije, zabíjí a vězní." Tomáš Etzler je dalším u autorů, který zkoušel mou trpělivost, přes nesporně zajímavé téma a jeho profesi. Knihu totiž pojal navýsost životopisně a svérázně, ne každý (aspoň já ne) přitom touží nahlédnout hluboko do soukromí Etzlera nebo jeho partnerky. A tak velká úvodní část je o já v BBC, já v ČR, mám vs nemám rád, nedělám nic nelegálního (x krát). Rovněž jeho eufemisticky řečeno lidová mluva mi kazila dojem z četby. Ale když vytrváte, přeci jen se o Číně, Tibetu aj. dozvíte zákulisní informace, které dokreslují obrázek, který už člověk o tomto komunistickém gigantu má. Naprosto chápu Etzlerův postoj ke komunistické garnituře Číny, protože jej plně sdílím. Přece jen bych si raději přečetla text alespoň trochu zbavený emocí. Fakta umí hovořit sama za sebe, a mnohdy lépe a účinněji. S Etzlerem tak čtenář prožívá hon čínských autorit a jejich posluhů na zahraniční novináře, setkání s čínskými hackery, téměř pubescentními ajťáky, kteří s požehnáním či na zakázku čínské vlády kradou informace, infiltrují se do západních počítačů a sítí a škodí a škodí. Neméně zajímavá je Etzlerova cesta do Tibetu a do 1. tábora Mount Everestu při vynášení olympijské pochodně při Olympijských hrách v Pekingu v roce 2008, nebo olympiáda samotná, s ohledem na čínskou mánii po zlatých medailích, ať to stojí, co to stojí... Čtvrtou hvězdu nakonec přidávám za zprostředkování atmosféry kultury a života na Tibetské náhorní plošině. Kdyby se jen Etzler tolik ostentativně nechvástal a aspoň trochu ubral plynu ve svém expresivním verbálním projevu. Kvůli příliš osobní úvodní části jsem knihu dočetla až na podruhé. "Od nepokojů (pozn.: tzv. tibetské nepokoje v březnu 2008 před olympiádou v Pekingu v srpnu 2008) žijeme pod přísným dohledem. Policie nám v klášterech nainstalovala kamery, i do ubikací, kde spíme. Armáda kontroluje, kdo do kláštera přichází a kdo odchází. Sledují nás na každém kroku. Žijeme v neustálém strachu. Všichni Tibeťané žijí v neustálém strachu." (Z rozhovoru s tibetským mnichem)... celý text

Ostrov šedých mnichů 2015, Michaela Klevisová

Přehlídka tragických osudů nešťastných manželů, manželek, dětí, strýců... člověk musí mít s postavami trpělivost, než se dostane na scénu Josef Bergman, říkala jsem si. Ale chyba lávky. Klevisová se snaží přiblížit historii každého jednotlivého nešťastníka v příběhu, kterým se rozkročila přes hranice evropských zemí. Myslela jsem, že nejsem netrpělivá, ale asi jsem. Nebo mi popisy oněch neutěšených osudů z mé trpělivosti ukrajovaly a ukrajovaly... je velmi znát ženský rukopis, ženské uvažování a stesky nad tím, co by kdyby stále se vracející k rozbitým vztahům, no patos na patos. Poměrně jednoduché, šablonovité popisy klasických vzorců chování nespokojenců s průměrným IQ, aby náhodou čtenář nehledal potravu pro ducha, ale jen citové zapojení, pro někoho asi propojení. Škoda toho. Lépe si Klevisová povede v matení stop a detektivní práci, říkala jsem znovu. No, nevím, na detektivní práci tentokrát téměř nedošlo, i vyšetřování samotné, jakkoli neoficiální, se stále točilo kolem oněch vztahových peripetiích. Odhalení pointy a vraha si Klevisová taky pěkně užila, než nám to celé převyprávěla. Jen doufám, že mě už definitivně neodradila. Tři hvězdy za dočtení.... celý text

Jistě, pane ministře 1 2002, Jonathan Lynn

"MRZ jsem neznal. Vypadá to, že Buranda patří mezi země, kterým se dříve říkalo nedostatečně rozvinuté země. Časem začal být zřejmě tento název chápán urážlivě, takže se jim začalo říkat rozvojové země. To zřejmě znělo povýšeně, takže se z nich staly méně rozvinuté země, čili MRZ.... Jsme okamžitě připraveni MRZ nahradit ZVLP, což je zkratka pro země s velkým lidským potenciálem. Volně přeloženo to znamená, že jsou přelidněné a škemrají o peníze." Jim Hacker, nově zvolený ministr pro administrativní záležitosti, předvádí nenápadný, ale soustavný boj s těmi zatrolenými úředníky o naplnění své mise - zeštíhlení státního aparátu. Jak ale zeštíhlovat, když v zemi vládnou silné odbory? A nejenom odbory. Pánové Lynn a Jay stvořili politika doslova šikanovaného svými/státními úředníky, politika udržovaného v nevědomosti, neschopného naplnit své politické cíle. Úsměvné trampoty politického nominanta a novopečeného ministra pro "cokoliv" okořeněné politickou nekorektností, jemně řečeno. Britská politická kultura je dost odlišná od té české, takže obecnou platnost tato politicko-úřednická fraška nemá. Zejména u nás je to up-side down, řekla bych. U nás jsou to politici, kteří šikanují "své" úředníky a chovají se jako neomezení vládcové na svém svěřeném písečku. Frustrace nejednou hluboká, protože úředníci jsou rukojmími politiků a nikoliv naopak. Autoři ale neopomenou ani odedávný parlamentní fenomén interpelací. Tohle minimálně máme společného. Jinak jde o přehlídku ryzího britského humoru, který nejednoho potěší a vyvolá úsměv. A tak jsem si početla a mnohdy dobře bavila. I když humor je nejednou skrytý, nenápadný. "Žijeme v divném a znepokojivém světě" - vyjádření nesouhlasu a naprostého nepochopení v britské terminologii.... celý text

Chrám Matky Boží v Paříži 2014, Victor Hugo

Tragikomická milostná burleska ovíjející se kolem postavy mladičké, nádherné (jak jinak) cikánky s kozou. Hugo karikuje tehdejší (francouzskou) společnost, její ignoranci, povýšenost a předsudky. To vše dostává možnost plně se projevit ve spojení s tajemnými schopnostmi - založenými na znalosti bylin a lidské duše, nebo tady cirkusovém drilu - opovrhované a současně obávané skupiny potulné části obyvatelstva. Do toho vstupuje další bizarní postava, stejně pro tehdejší společnost odpudivá jako čarodějní cikáni, Quasimodo. Znetvořená postava zvoníka, jemuž se chrám matky boží v Paříži stál kolébkou i domovem, a jemuž byl svět za jeho zdmi téměř zapovězen. Tmářství v celé své kráse, nebo spíš nahotě, kde živnou půdu nacházelo útrpné právo, palečnice atp., šířené katolickým klérem a bez přemýšlení přebírané lidem bohatým i nuzným. Každý se chce cítit líp než někdo jiný... obětní beránek se najde v každé společnosti i době.... celý text

Pyramidy 1995, Terry Pratchett

Pratchett nás přivádí do světa a časů pyramid a faraónů, kteří čelí problémům světa doslova pyramidálním. Připouštím, že pubertální faraón vytržený ze svého studentského světa, aby převzal faraónské povinnosti, ač úsměvný, poťouchlých kvalit Mrakoplaše tak úplně nedosahuje. Jenže jsme v jiném příběhu Zeměplochy a to pak není záhodno srovnávat. A že si TP vyhrál i tady. Navíc s překladatelem Kantůrkem vytvořili sehranou autorskou dvojici. Z nebohého a takřka nedobrovolného mladého faraóna Ptepice Kantůrek udělal, jako všichni ostatní v příběhu, skvělého Těpice :-). A cože udělal z nejvyššího kněze? No přece samotného Boha alias "Dios", kterým je pochopitelně jedině a pouze faraon. Ale zanechme malicherností. On sám Dios, který řídí kroky všech faraonů, je tu totiž tisíce let. A tak TP dává na frak faraonům, pyramidám i královstvím, pyramidy se otevírají, mumie vystoupí na pozemský svět a své má co říct i sfinga. Dost slušný blázinec, aby TP dostál své pověsti, ale úsměvný svým specifickým humorem.... celý text

Ptačí vodopády 1999, Wilbur Smith

Životní pouť rodičů Wilbura Smithe předurčila celý jeho osud. Kdo se chce ponořit do vůně, zvuků a barev Afriky, prožit pořádné dobrodružství, popř. si užít romantických chvil, bez nichž si Smith neumí zjevně svá díla představit, měl by sáhnout po některém z románů tohoto "angloafričana". Jde o vysoce oddechovou literaturu, proto ji ale člověk občas taky bere do ruky. Řeku bohů snad Smith v žádném svém dalším díle nepřekonal, Ptačí vodopády však příliš nezaostávají. Román zasazený do doby po 1. sv. válce je naplněn jasnými charaktery - zlosyny a posly dobra - ale i to se dá Smithovi odpustit. Někdy potřebujeme pořádné hrdiny. Jeho popisy divoké africké přírody, ukázkoví padouši a zachránci světa - aspoň toho afrického, či morální světlonoši, člověka spolehlivě odvedou od všedních starostí a činností. V tomto díle Smith rodinu Seana Courtneye ani trochu nešetří, řekla bych nezvykle na jeho úzus, a tak je drama maximální. Stejně jako moje spokojenost.... celý text

1945: Léto běsů 2022, Miloš Doležal

„Hranice nevede mezi národy, ta vede mezi špatnými lidmi.“ U Doležalových knih si člověk musí brát čas od času time-out. Aby mohl vydýchat ty hrůzy. Běsy je velmi přiléhavý pojem pro chování některých/mnohých Čechů na konci 2. světové války. Nikdo nechce zlehčovat utrpení Čechů a Slováků za války pod Hitlerovou taktovkou. Nemůže to však ospravedlnit rabování, mučení, znásilňování bezbranných. Klesli jsme na úroveň našich mučitelů za války, a to bylo hodně špatné. Neříkám že všichni, ale málokdo proti těmto poválečným zrůdám vystoupil. Stále se stejnou písničkou. Vždyť oni si to zaslouží.... běsy přitom prožívali nejenom Němci, ale i církev a mnozí ti, kteří v pohraničí žili. Stavidla řádění sadistických, nenasytných nových vládců v zemích českých přitom otevřela národní politika totálního odsunu. Kolektivní vina byla posvěcena, zločiny jednotlivců a jejich beztrestnost skrývajících se za vlastenectví ve jménu revoluce se šířily pod heslem kdo není s námi, je proti nám. Ale abych nebyla nespravedlivá, sovětský element rovněž sehrál svou smutnou roli. Nikdy nepotrestané zločiny drtivě většiny českých soudruhů – vrahů, kteří si ze svých krvavých pachtů žili nad poměry za komunismu a v pohodlí svých domovů ještě v 90. letech, zůstane tragickým mementem naší společnosti. Příběhy z Broumovska, Náchodska aj. mě naplnily smutkem i zlobou současně. Opět a zase... Plný počet hvězd jak za připomínání historických událostí, aby neupadly v zapomnění, tak za literární kvalitu příběhů. "Každá soldateska je ksindl a běda, když se nedrží na uzdě."... celý text

Fantom Manhattanu 1999, Frederick Forsyth

Netradičně zvolený žánr operního světa obnažil slabiny Forsythova stylu psaní. Ani tajemstvími opředená postava fantoma nestačila na vytvoření obvyklé atmosféry napětí, která provází jeho romány ze špionážního prostředí. Popisný, nezáživný úvod připomínající čtenáři příběh Fantóma opery, mě upřímně už jednou odradil. Je to ale přece jen můj oblíbený spisovatel, tak jsem se k dílu vrátila. A jsem tomu ráda. Oceňuji dílo coby hold hudební tvorbě Andrewa Lloyda Webbera, potažmo spisovatele Gaston Lerouxe. Forsyth se drží své osvědčené spisovatelské praxe a čtenáři do detailu osvětluje jazykem zbaveným emocí - i když píše i o emocích - scény a děj odehrávající se v Paříži a New Yorku. Zapomněl však vnést do svého romantického díla fantazii, lehkost a představivost. Kdy pak novinář svým pohledem začal popisovat to, co čtenář téměř shodnými slovy slyšel o pár minut dříve z úst jiného vypravěče, prověřil Forsyth mou oddanost jeho tvorbě podruhé. Fantoma opery znám z dob svých hudebních studií, tak jsem byla na Forsytha docela zvědavá. Zůstávám u uznání vzdání holdu, knihu samotnou - ne tak už příběh a pokračování fantómova života - ale vysoce ocenit nelze. Forsytha nicméně z okruhu svých oblíbených autorů určitě nevyřadím.... celý text

Poslední království 2015, Bernard Cornwell

Objevit plodného spisovatele v tak pokročilé fázi životní pouti, jako je Bernard Cornwell, slibuje téměř neomezený zdroj skvělých literárních zážitků. Cornwell začíná své Saské kroniky vpádem Dánů do Británie a popisem velkých bitev o budoucí podobu národa britského. Nejde o nijak vzletnou a duši povznášející četbu, a přece si mě příběh Uhtreda z Bebbanburgu, kterého coby ještě dítě unesli krvelační Dánové, když vyplenili jeho rodiště cílem zabrat si Británii, bezpečně zaháčkoval. Postava Uhtreda je vůbec zajímavá, nebo spíš až neuvěřitelně nekomplikovaná. Jeho hlavní předností není loajalita a vlastenectví, ale touha naučit se bojovat a vítězit, věřit v toho boha, který je jeho naturelu bližší. Křesťanství se svou pacifistickou filozofií plnou litanií se nedalo srovnat se silou panteonu severských bohů Thorem a Odinem počínaje. A tak Uhtred bojuje jedno s kým, jedno proti komu. Vždy ale s talismanem Thorova kladiva na krku. Řekla bych, že Cornwell popsal ukázkový příklad stockholmského syndromu. I když musím uznat, že hrabě Ragnar Neohrožený za přízeň pohříchu stál. Cornwell svého hrdinu - mimochodem dočtla jsem se, že se sám pokládá za Uthredova potomka - taky dokonale vybavil pro život, přesněji přežití, v krutém středověku. Cornwell nadto mistrně popisuje bojové scény, vč. tehdy oblíbené štítové hradby. Nadto Uthred plynule přechází z jedné bitvy do druhé, tedy skoro. Vydechnete, až dočtete poslední řádek. Příběh Uhtreda z Bebbanburgu je nejen vynikající dobrodružný román psaný poutavým jazykem; Cornwell vychází ze skutečných historických pramenů a v závěru knihy čtenáře obeznámí s tím, které postavy, místa a děje stojí na reálných základech. Elegantně taky např. čtenáři vysvětlí, jak to bylo / muselo v 9. století být s vikingskými helmami, nebo se samotným označením "Vikingové". Uhtred vyrůstal s tím, že nevěděl, kým vlastně je, a kam patří. Závěr knihy napovídá, že se rozhodl, na které straně stát a já se těším jak na pokračování jeho dalších dobrodružství, tak na další střety britského křesťanství s pohanskou vírou Dánů.... celý text

U severní zdi 2023, Petra Klabouchová

Název v člověku evokuje chlad, vlhkost, opuštěnost, samotu. A ačkoliv až v samém závěru knihy se mu dostane osvětlení názvu knihy, ve jmenovaných pocitech si může být jist od prvopočátku čtení. Záhy k nim pak může ještě přihodit ještě smutek, zlobu, nenávist, násilí, bezpráví, mučení a smrt. Tohle vážně není oddechové čtení. Život ale taky není vždy jen procházka růžovou zahradou. A jestli si nebudeme připomínat hrůzy svých dějin, růžová zahrada dneška se může snadno změnit ve spáleniště. Nutno pak především ocenit poněkud netradiční přístup k zachycení osudů protagonistů hrůz komunistické zvůle 50. let a jejich obětí. Klabouchová nechává do celospolečenského dramatu nepochopitelného bezpráví tehdy i desítky let poté vstoupit anděla pomsty. Není na místě polemizovat o řešení tohoto typu, pokud člověk uznává a respektuje právní stát. Jenže k bezpráví může dojít a dochází až příliš snadno. Oceňuji taky inteligentní humor (byť dost černý), podchycení řady známých stěžejních momentů doby minulé, ale i té současné. Člověk zdravý, který není nucen využívat pohostinnosti našich nemocničních zařízení, některé nahozené udičky nechá spadnout. Já však kvitovala přesné zásahy do černého.... celý text

Temná tajemství 2013, Hans Rosenfeldt (p)

Jako každý správný generál po bitvě jsem i já při odhalení pachatele zamručela, že to je přece každému jasné. Pravdou je, že tahle krimi mě skutečně bavila. Autoři si získali mou pozornost a zájem ne přemírou napětí či zvráceností pachatele. Právě naopak. Hjorth a Rosenfeld pustili do světa pod nálepkou krimi hluboce lidský a současně nešťastný příběh. Ano, dle zadaných dispozic, hlavní postava/hvězda a současně troublemaker Sebastian Bergman je opravdu na facku. Jenže bez něj by se vše odvíjelo jinak. Každý má totiž nějaké své tajemství, co skrývat. Bergman působí jako takový lakmusový papírek. Jeho vystupování evokuje známé "hoď kamenem, kdo jsi bez viny...". Moc dobrá kniha.... celý text