Rihatama přečtené 814

Upálené 2021, C. J. Tudor

C.J.Tudor ve svém dalším románu Upálené mrtvolami nešetří, jako takový malý Midsomer připadá mi Chapel Croft. A hlavní postavou, která se do objasnění všech těchto podivných úmrtí, které provází a propojují slaměné figurky páleničky, neohroženě pouští, není nikdo menší než nová fafářka, reverendka Jack Brooksová. Legitimní, a přece pro místní stále příliš neortodoxní postava v duchovním kabátci. Na druhou stranu, Tudor nehýří samoúčelnou brutalitou a násilím, i když ani ona se k jejich eliminaci se neodhodlala. Své postavy nicméně opředla tajemstvími a pověrami, stejně jako své mrtvoly. K tomu si přidejte nějaké to vymýtání, menší slaboduchost a máme vesničku malovanou jako na dlani. Docela povedený horor.... celý text

Věřte císaři 2017, Anton Hykisch

Josef II, osvícenec a reformátor, který během své poměrně krátké vlády přiblížil život v císařství lidu, ať co do rozšíření národních jazyků na úkor latiny, nebo dostupnosti vzdělávání a důstojnosti podmínek pro robotující lid a děti, a v neposlední řadě zrušení nevolnictví. To vše v zájmu moderního státu, říše s jednotnými pravidly a zákony. Logicky však proti sobě popudil katolickou církev s papežem v čele, stejně jako vysokou šlechtu. Císařova vášeň pro vše nové se pak týkala i materiálních statků a staveb... Zvolené téma je zajímavé, kupodivu málo v literatuře využité, románové zpracování a pojetí však už zaujalo méně. Hykisch do románu vnáší patos, který snad má v jeho očích čtenáři přiblížit dobu, morálku a uvažování 18. století. Málem jsem to vzdala Chvílemi jsem měla pocit, že čtu wikipedii, chvílemi pak červenou knihovnu s rádoby erotickými popisy. Nejspíš pro oživení tématu a osoby císaře. Četné a zbytné dialogy pak uvízly na povrchu, bez hlubších úvah. Do doby Josefa II i jeho následovníka Leopolda II Hykisch promítne např. postavu W.A.Mozarta, jeho ženy i otce, ale opět zkratkovitě a jen obecně známé věci a bez osobního rozměru. Do doby Josefa II. patří, tak šup tam s nimi. Co si z této knihy odnesu, jsou Josefovy četné zdravotní potíže s močovým měchýřem, hemeroidy, záněty očí aj., což měl autor potřebu nejednou připomínat. Ano, Josef II. umřel nemocný, ale... Vlastně jsem si odnesla potvrzení toho, že medicína už dnes nenechává umřít lidi na záněty aj. Hykische nezatracuji, o císaři jsem se přece jen něco dozvěděla, ale příště raději sáhnu třeba po rakouské autorce Monice Czernin.... celý text

Nezlomné 2024, Emilia Hart

Hartová sepsala obhajobu síly ženy, která je a vždy byla obětí predátorů, už jenom proto, že je a byla ženou obdařenou z jejich pohledu trestuhodně nedosažitelnými půvaby a nepochopitelnou inteligencí. Hartová svým ženám propůjčila sílu nikoliv fyzickou (kterou - ať již skutečnou nebo domnělou - se pyšní mužská polovina světa a ty ženy, které byly donuceny v mužském prostředí navléci si virtuální kalhoty a napumpovat své tělo více testosteronem, než je obvykle nutné), ale sílu ducha, která se zde projevuje silou magickou, nebo třeba jen znalostí síly bylin a energií. Už jen osobní prostor je naplněn osobní energií a jsou mnozí, kteří negativně vnímají jeho narušení. Joooo, bosorky, takový strach budily (budí?) v řádu společnosti, že bylo třeba je upalovat, věšet, mučit. Protože síla muže se v jejich přítomnosti schoulila do temného koutku jejich nezdravých srdcí. Generační román Hartové Nezlomných žen - jejichž osudy se v příběhu postupně propojují - odhaluje jejich nesmrtelnou sílu, ať zrozenou z tmářské ignorance minulosti nebo komplexů frustrovaných násilníků dneška. Pánové se ale nemusí bát, Hartová kupodivu nachází i kladné mužské postavy ve světě ženských obětí mužské pánovitosti, moci a chtíče ;-). Nevím, zdali je správné román označovat štítkem "pro ženy". Určitě je pro ženy zajímavý a inspirativní, ale stejnou měrou bych mu dala štítek "pro muže". Možná uhádnete, proč. Mmch, knihu jsem přečetla téměř vzápětí poté, co ke mně doputovala, a to zejména kvůli její nádherné obálce.... celý text

...a je čas zabíjet 2005, John Grisham

Grisham zůstává literárně věrný tématu amerického soudního systému, i když si nejsem úplně jistá, jestli více vyzvedává jeho kvality nebo kritizuje nedostatky. Doufám, že to druhé. Anglosaský právní systém mě nepřestává fascinovat. Členové poroty složené z občanů jsou vybírání nikoliv na základě jejich ochoty - prostě občanská povinnost. Laické soudní poroty v USA jsou přitom z mého pohledu docela obskurní a řekla bych, že z definice nemohou ani být spravedlivé. Přesto, že jsou vystaveny na principu, že každý má právo být souzen sobě rovnými. A vůbec nejzajímavější je, že člověk vlastně není vinen už ve chvíli, kdy prokazatelně zabil člověka, ale až poté, co se prokáže, že nezabíjel z dobrých důvodů (pro laickou porotu), ideálně ještě ve stavu pominutí mysli (pro právní řád). Jsou to tak hlavně emoce a manipulace s emocemi veřejnosti a vlastní názorové postoje, které ovlivňují výsledky soudních procesů v Americe. Grishamovým románem tak pochoduje rozzlobený bílý muž v rouchu se špičatou kápí, který brání americké hodnoty proti „negerské chátře“, hoří kříže, vybuchuje dynamit, zapalují se domy. Chudák mladý bílý advokát černého vraha bílých násilníků. Do rasového kontextu přihoďte politickou korupci (všichni jsou přece něčí voliči) a na spravedlnost můžete zapomenout úplně. Předsudky, politická korupce, zbraně a Bůh vládnou Americe. Nemocnější země planety...... Taky mám Grishamovi trochu za zlé jeho postavy, které jsou až moc šablonovité a děj předvídatelný. Byť happyendy jsou taky někdy dobré.... celý text

Nástup Východu?: Eseje 2019, Tanja Dückers

Na publikaci je znát datum jejího sepsání a vydání (2019). Dějiny jdou o překot kupředu, zdá se, a tak se tam nepromítly události východní a střední Evropy posledních 5 let, tj. ruská agrese na Ukrajině (vyjma Krymu), nekandidatura Čaputové na téměř jistý druhý prezidentský mandát a nástup Pellegriniho nebo rozšíření NATO o Švédsko a zejm. Finsko, do té doby bezpečnostně-politicky neutrální státy. A prohlubující se proces akcese Ukrajiny (vedle Severní Makedonie a Gruzie). Ale protože rozšiřování NATO bylo pro Rusko stejně jenom zástěrkou pro agresivní realizaci jeho imperiálních plánů, vliv tohoto faktoru nelze přeceňovat. Jak dnes bohužel dělá velká spousta jinak inteligentních politických reprezentantů Evropy i zámoří. Ze zvolené šestice spisovatelů z evropských zemí, kteří se zamýšlí nad současným spíše nešťastným vývojem v Evropě koncipovaném coby "krize západní civilizace", co ji způsobilo a co následuje, mně asi nejvíce oslovily německý a maďarský příspěvek. Tanja Dückers ideologicky obhajuje migrační politiku tehdejší kancléřky Merkelové a hovoří o velkém zklamání z velkých evropských zemí, ale taky třeba České republiky. Neříkám tím, že odmítám fenomén migrace, vždyť celé dějiny lidstva jsou jimi prosycené, a i některé státy jako USA na migraci postavily svou společnost. Tady jsou ale relativizovány/odmítány kulturní a náboženské důvody skepse k bezbřehému přijímání migrantů v Evropě místo předložení návrhu životaschopného modelu, který by respektoval v určité míře národní kulturní odlišnosti nebo právo na sebeurčení. "Nejsme muslimové" každopádně už dávno neplatí. Evropa se má místo toho odvolávat na svoji polohu jakožto dopravní uzel mezi východem a západem, jakožto obchodní a jiné překladiště, jakožto melting pot. Evropa byla vždy neklidným tržištěm světa, regionem obchodu, místem, kde národy migrují." Viktor Horváth pak představil zvláštní mix revolucionáře a konzervativce, která vychází z kritiky Orbánovy politiky. Tomu se jeden nemůže divit. V Horváthově eseji se vůbec najde několik zajímavých myšlenek, co mi ale nevyhovuje, je celý ten kategorický, ideologický balast kolem této centrální teze, propagace vícerychlostní Evropy nebo urážlivé vyjadřování na úkor faktů, a zavádějící premisy. "V současnosti si společnosti volí za vůdce, a tím i za příklady, lidi s nejnešťastnějším osudem, mentálně narušené nebo infantilní; s nimi pak opakují takové vzory jednání, které je strhávají do války. V globálním měřítku je rozpoznání zájmů ještě slabší: na úrovni bakterií a virů." "Západ zatáhl dříve statický svět do výroby odpadu a do populační exploze - a tím posiluji svoji vlastní krizi. Krize Západu je krizí planety." (Pozn.: Za populační explozí stojí Západ...?) Polská autorka Martyna Bunda trefně glosuje současný vývoj ve světle protirežimních hnutí v Evropě (Polsko, Československo, Německo, Ukrajina, Rusko, a dokonce i Čína). V té době Evropané slavili vítězství a domněle i poučení z předchozích chyb. Jenže 30 let poté máme na evropských trůnech Putina, Lukašenka, Orbána, Fica a donedávna Zemana.... Fukuyama se s Koncem dějin v r. 1989 mýlil. Neméně zajímavá je její analýza národů, lidí usazených v roli oběti. Kdo mě velmi příjemně překvapil intelektuálně, sečtělostí či světonázorově, je mongolistka Petra Hůlová se svou esejí o rovnosti. Ve své pregnantní analýze naší "sametové revoluce", vývoje a očekávání českého člověka z budoucnosti v tzv. "zabedněných" 90. letech minulého století (rušení školek, jestli, privatizace bytového fondu aj.) a překotné snahy o dohnání Západu se i ona vyjadřuje k Fukuyamově anticipovanému Konci (komunistických) dějin, rozebírá fenomén populismu, rozmach sociálních sítí ("elity přišly o autoritu také proto, že přišly o hlásné trouby svých tradičních médií") nebo roli elit. Velmi zajímavá je esej ukrajinské spisovatelky Halyny Kruk, která odkrývá v literatuře zájem/záměr/touhu/sen Rusů o likvidaci Ukrajiny, resp. její kulturní a jazykové identity, a o ukončení její nezávislosti. Dle autorky byla půda pro události na Krymu (2011) a na východě Ukrajiny pečlivě připravována a lidem sugerována už v roce 2009, jak dokládá řada knih (Maxim Kalašnikov - Nezávislá Ukrajina: Krach projektu, Georgij Savický - fantasy Bojové pole-Ukrajina: Zlomený trojzubec, Fjodor Berezina - Válka 2010. Ukrajinská fronta. V té se mj. říká, že "Třetí světová válka je za dveřmi! Světový požár vzplane na Ukrajině. Už tady se hovoří o ukrajinských fašistech apod. Klasický ruský strašák oprašující vlastenecké cítění Rusů). Není divu, že Ukrajina prohrává v této dobře přípravné informační válce. Není to jen Putin, ale Rusové sami fandí ruské agresi na Ukrajině. Jako, že to Ukrajinci nevěděli? Nejspíš to nebrali vážně. Kdo by taky bral, v Evropě 21. století. Jenže do mysl Rusů je po desetiletí implantován ideologický projekt "Rusko" neboli "Ruské impérium", "Pax Moscovita" aj. Důležitou roli autorka připisuje např. Dostojevskému, který definoval stereotyp "záhadné ruské duše", která Rusy odlišuje od ostatních národů. Mýty podobného druhu spojené s izolacionismem Ruska stvořily ruského člověka, kterým bylo a je snadné manipulovat. Slovenská autorka Alexandra Salmela žijící ve Finsku se po poněkud úporné snaze o povšechnou analýzu novodobých dějin střední a východní Evropy (nejen Slovenska a Finska) s argumentem, že není politický analytik, politolog a ani nemá zkušenosti s komunismem, věnuje tématu nutnosti zvýšení pozornosti ochraně životního prostředí coby fenomén krize Západu. Přidanou hodnotu pro mě mají především tři z uvedených eseji, logicky bych tak měla dát 3 hvězdy z 5. Tím bych však nejenom snížila hodnocení knihy, ale i zájem čtenářů. Tak nehodnotím a doporučuji k přečtení.... celý text

Škola Malého stromu 2007, Forrest Carter (p)

Škola malého stromu je pozoruhodná kniha. Autorův životopis jsem si přečetla před přečtením knihy. Ani znalost faktu, že Carter vyznával a přispíval k naplňování segregační politiky v Americe v 50. a 60. letech však nikterak neumenšila ani neohrozila můj bezprostřední prožitek čteného. V závěru se člověku řinou slzy z očí, ať chce nebo ne. První polovina až 2/3 knihy jsou poutavé vzhledem k tomu, jak Carter popisuje uvažování a chování Indiánů a do kontrastu staví chování bílých. Ve většině situací se člověk musí jednoznačně postavit na stranu Indiánů, tak ponižovaných a utlačovaných bílým, zlým člověkem. Jak chytré. Poslední třetina je v podstatě o umírání všech hlavních protagonistů a do prázdna vyzněným koncem života Malého stromu na několika málo řádcích. Pochopila jsem, že právě tady se už autor vyčerpal a o téma "ztratil zájem". Proto jednoduše nechal Malý strom, aby se vrátil domů, kam patří. A to je přesně pointa příběhu. Carter vlastně po celou knihu vysílá jasný signál, že bílí a ti druzí spolu nemají nic společného a že segregace je jediný způsob, jak mohou žít každý po svém. Pro prosazení a ztvárnění této své myšlenky v literární podobě spodobnil bělocha jako kruťase a Indiána jako oběť. Takto vlastně velmi úspěšně zmátl hodně/většinu čtenářů. Na jeho dílo drtivá většina nahlíží jako na sondu do života Indiánů a poloindiánského chlapce a na jejich poetický život spjatý s přírodou. Dokládá to právě poslední třetina knihy a poslední v knize zaznamenané kroky Malého stromu. Smrt všech blízkých jej "vyhnala" hledat nový život mezi bílými, tam se však neuchytil a tak mu nezbylo, než se vrátit do "svého prostředí". Ač jsem tedy knihu - jako mnozí další - přečetla jedním dechem, závěr mě udivil a utvrdil v původním záměru spisovatele. Tedy ne nabídnout příběh poloindiánského chlapce, ale především ukázat, že Indiáni a bílí spolu nemohou a nemají žít. Kniha je takový malý-velký trojský kůň, který se tváří jinak, než kým ve skutečnosti je. Ovšem literární talent Carter bezpochyby měl.... celý text

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Norské dřevo byla moje první Murakamiho kniha, byť v knihovně už pár let mám řadu dalších. Ovšem teď si vůbec nejsem jistá, kdy je otevřu... Murakami píše s rozmyslem, člověk se ocitá v japonských reáliích doby hippies a vše do sebe zapadá, vč. zvolené beatlesovské písně Norwegian Wood, a to až do téměř samého konce. Četla jsem, že jde o nejaponský román od japonského autora. A já tom vidím právě japonskou mentalitu. U spisovatele i čtenářské obce, které byl román primárně, předpokládám, určen. Odpovídá tomu přehnaný důraz na sexualitu a afektované chování některých jednotlivců, ve snaze vybřednout z tradiční japonské loajality kolektivismu a z uniformity, které (ne zřídkakdy) končí sebevraždou. Murakami je zjevně dobrý spisovatel, psychologicky laděné romány mi více než imponují a smutek a smrt pokládám za přirozenou součást života. U japonské společnosti tento román ve své době nejspíš vyvolal docela bouřlivou reakci a myslím, že to chtělo odvahu jej napsat a publikovat. A přesto všechno mě Norské dřevo neoslovilo, přesněji mě jeho hlavní postavy mnohem častěji iritovaly, víc než cokoli jiného.... celý text

Hobit (alebo Cesta tam a späť) 2002, J. R. R. Tolkien

Hobbita mi kdysi doporučil ke čtení můj o 4 roky starší bratr. Mně bylo 24 a už obálka vydání z roku 1991 napovídala, že jde o pohádku pro děti. Proto jsem na ni tehdá - já slečna vysokoškolačka - pohlížela docela s despektem. Opět jsem málem prohloupila, opět měl pravdu můj starší, sečtělejší, bystřejší etc. brácha. Nakonec se Hobbit a následující Tolkienova díla stala ústředním tématem mé diplomky. Myslím, že to hovoří za vše. Tolkienovy bytosti ze Středozemě a jejich nesmírně propracovaný mýtický svět a kouzelné příběhy mně jednoduše učarovaly, provází mě doteď a termíny hobit a z toho odvozený hobitín mi i dnes nezřídkakdy vytanou na mysli. Mimochodem, není bez zajímavosti, že hobit (hobbet) byl v 19. st. výrazem pro koš se semeny nebo hmotnostní jednotku představující cca 25,4 kg kukuřice. Tolkien ale spíš odkazoval k "hole", kam umístil příbytky svých statečných půlčíků.... celý text

Panna 2022, Marek Toman

"Svatá hora jest útočištěm všech a Panna Maria neodmítá pomoci nikomu, kdo se k ní s důvěrou utíká." Příběh z Příbramska jedné poválečné generace od konce války po 90. léta znovunabyté svobody je naplněný pozoruhodnými lidskými osudy, jejichž cesty se odvíjely klikatými, kamenitými cestami plnými výmolů. Marek Toman sepsal barvitý příběh plný mnoha nečekaných odstínů mezi černou a bílou. Aniž by zabředl do známé brutality a hrůz místních komunistů nebo německých či sovětských okupantů, nechává nás autor nahlédnout s netušenou intimitou do normálních lidských životů. normálních lidí, které potkala válka, 50. léta, osmašedesátý a nakonec devětaosmdesátý. Pozoruhodná je především postava Emy Dolejšové, jakkoli ani její štít nezůstal neposkvrněný. V životě ale člověk činí nejrůznější rozhodnutí a velmi často se rozhoduje pod vlivem okolností, které si nevybral. Nejobskurnější postavou pro mě byla ovšem byl Olega, který se do Československa dostal coby Vlasovec a ruský zrádce. Zrádce, který uvíznul v bezčasí a meziprostoru. Je skoro s podivem, že všechny stěžejní postavy Panny mají svůj předobraz v historii Příbramska. To však román činí také vysoce věrohodným, možná až na postavu onoho Olega. I když možná ne tak úplně. To až dnešní doba povinných platebních odvodů a elektronických záznamů o každém jedinci činí život v anonymitě nemožný. Přistupovala jsem k dalšímu poválečnému románu s určitou skepsí, protože téma už zdá se přehltilo knižní trh. Toman mě ale velmi pozitivně překvapil a já opět narazila na román, který postrádá tu tak potřebnou propagaci ze strany nakladatele a možná i autora samotného. Dílo ve své kategorii vysoce vyčnívá a já si mohu jen povzdechnout, že do popředí jsou uměle postrkovány romány mnohem nižší kvality.... celý text

Kruh 2004, Kodži Suzuki

Tokio, 5. září 1990... začátek příběhu u mě přes zjevnou banalitu ihned vyvolal vzpomínky na naše 90. léta. Jenže Japonsko si žije svým životem a svou vlastní historií, byť ne až tak odlišnou od jiných zemí a kontinentů. Vlastně je vůbec zajímavé, že autor měl potřebu dát svému hororovému příběhu časový rámec... v každém případě mě Suzuki zaujal a po dočtení Kruhu jsem si uvědomila, že jsem velmi dávno musela vidět i film. A došla mi taky souvislost s úvodní reminiscencí oněch devadesátek. V té době se totiž začaly na kopírovaných videokazetách v Československu, Česku objevovat první horory... Smrt hned 4 zdravých lidí na akutní selhání srdce představuje více než zajímavou zápletku, zejména pak, když hrozí jejich násobení. Společným jmenovatelem je přitom běžná, nadto příjemná aktivita - pobyt v přímořském letovisku. Jsem toho názoru, že novináři jsou zpravidla příšerně otravná sorta lidí a tady se prokazuje, že nemusí být taky zdraví prospěšná. Krátký příběh, který si spolehlivě udržel můj zájem až do samého konce. Jo, a pozor na videokazety (empéčtyřky etc.), přesněji jejich obsah ;-).... celý text

Oppenheimer: Americký Prométheus 2023, Kai Bird

Otec atomové bomby. Již tato tři slova stačí k tomu, aby se člověk nechal zlákat k přečtení životopisu Juliuse Roberta Oppenheimera. Zejména pokud se mu dostává tak vysokého hodnocení od čtenářů, a navzdory vysokému počtu stran. Přes obrovské množství zajímavých informací, které Kai Bird a J. Sherwin o Oppiem, jak si nechával říkat, nashromáždili, byl můj celkový dojem z knihy ambivalentní. Co kvituji, je podchycení okolností zahájení a průběhu projektu Manhattan, na jehož konci byla zničující neutronová bomba, jejíž účinky se prověřily na Hirošimě a Nagasaki, a následných debat a jednání o potřebě mezinárodní kontroly jaderného zbrojení, stejně jako etický rozměr celého projektu a jeho důsledků. Ten je neoddiskutovatelný, protože postoje zainteresovaných, stejně jako pasivně přihlížejících, se zásadní lišily a liší, stejně jako náhled na strategický význam duševního i fyzického vlastnictví tohoto smrtícího vynálezu. Neméně zásadní jsou politické preference a osobnostní předpoklady génia Oppenheimera. Světonázor, židovský původ, sociální zázemí, politické preference, Intelekt i oblasti profesního zájmu - to vše zásadně ovlivnila doba, do které se Oppenheimer narodil. Další stránky jeho osobnosti pak jeho životní působení příhodně doplňují, nebo možná spíš komplikují. Je na místě se přiznat, že bych se bývala obešla bez celé řady informací ryze osobního rázu, ať už co do jeho sexuálního apetitu, rodičovských kvalit, osobnostních ambicí nebo průběžné nepochopitelné lavírování mezi zjevným příklonem ke komunismu a absurdním bušením se do prsou, že on nikdy nebyl členem strany, kterou nicméně finančně podporoval, podobně jako jeho bratr. Jako by to byl rozdíl... Z celého toho popisu života Oppieho jsem získala dojem, že vynález atomové bomby představoval v jeho úspěších a projevech (vědecké, filozofické, literární...) ten největší paradox. Pro mě tak nanejvýš rozporuplná postava (a nehájím tím stvoření atomovky, tu by tak jako tak nakonec někdo sestrojil), celkově poznání, které mi svým způsobem brání v potřebném respektu k velikosti intelektu této osobnosti nejenom jaderné fyziky. Vlastně jsem si nebyla velmi často jistá, zdali autoři chtějí Oppenheimerovi přitížit, nebo jej vyzvednout. Častěji to první, skoro bych řekla... Oppie pro mě zůstane - vedle otce atomové bomby - také promiskuitní bisexuál s afinitou k marxismu a uhranutý silou moci, kterou mu dávaly jeho funkce, ojedinělá osobnost a intelekt.... celý text

Pan Mercedes 2014, Stephen King

Pana Merce jsem dlouho odkládala. Hlavně proto, že jsem viděla seriál. V přesvědčení, že kniha musí v 99% být lepší než film,nakonec na knihu došlo. Hlavně ale proto, že King. Král hororů se tentokrát nechal inspirovat sebevražednými, přinejmenším sebe/zničujícími akcemi, v nichž se oběti počítají na více než prstech dvou ruky. Americký folklór, byla bych řekla před pár měsíci, po tragédii na pražské filozofické fakultě už si tím nejsem tak jistá. Zápletka dramatická, děj však převalující se tempem starých detektivek kriminálního rady Vacátka. Kingův detektiv v důchodu Hodges prožívá své první týdny a měsíce v důchodu a moc mu to nejde. Vůbec mu to nejde. Vlastně nebýt masového šíleného vraha "z pod modrého deštníku", nejspíš by skončil dost špatně, pan bývalý detektiv v důchodu Hodges. Paradox lidského života. Stejně jako jeho noví "parťáci", psychicky labilní příbuzná zasebevražděné majitelky onoho Mercedesu s nečekanými ajtý schopnostmi a černý mladík, jehož handicapem je už samotná barva kůže. Tohle už je jasný americký folklór. A není to jediné klišé v tomto dramatu. Závěr byl pro mě mírně matoucí a kdybych neviděla film... King už napsal lepší díla s propracovanější psychologií postav, americké reálie na malém lidském vzorku jsou však dobře zachycené a příběh samotný byl taky zajímavý. Za mě velmi slušná kniha.... celý text

Ušlechtilá stezka 2023, Peter May

"Rudí Khmérové... se snaží vybudovat podle svého názoru beztřídní společnost založenou na agrárním hospodářství. Vyprázdnili města, vyhladili inteligenci. Každého, kdo uměl číst, psát nebo mluvit jiným jazykem. Kdo nosil brýle, toho zastřelili jako intelektuála – i kdyby to byl jen obyčejný rybář... Incestní genocida." Primární literární specializace Petera Maye je detektivní žánr. Přesto jsem jako po první jeho knize sáhla po Ušlechtilé stezce. Teď už vím, že přijdou na řady i další knihy a žánry. Ušlechtilá stezka je ukázkou mimořádné spisovatelské erudice a precizní znalosti dějin, reálií a mentality jihoasijského regionu počínaje Kambodžou, Vietnamem, Malajsií a Thajskem konče. Příběh evropského žoldáka nás přivádí do jihovýchodní Kambodže v časech Demokratické Kampučie, kdy byla zahájeno převzetí moci ultrakomunisntickými Rudými Khméry, dědictví, s nímž se dnešní chudá Kambodža potýká dodnes. Kde turista vidí svět naplněný sluncem, teplem, zelení a květy nebývalých barev... tam May budí svými popisy děs a hrůzu. A přesně do počátků násilného převratu do Kampučie "s vystrčenou bradou" nakráčí stěží plnoletá bílá holka přesvědčená o svých schopnostech najít v zemi, kde nikoho nezná, neovládá jazyk a kde kvete obchod s lidmi a drogami toho, za kým se tam vypravila. Nutno říct, že jsem měla dlouho autorovi za zlé, že vytvořil takhle neuvěřitelně naivní postavu, která si snad "zaslouží" vše, co se jí nakonec stane... na druhou stranu nemůžu popřít, že by se v reálu podobné typy nenašly. Sám autor pak mluví o čistotě a nevinnosti, nikoliv naivitě. Tím více vystoupila na povrch brutalita tehdejší společnosti. Za zmínku stojí, že tehdejší kambodžská komunistické monarchie budila rozpaky dokonce i Vietnamců a Číňanů, jak připomíná autor. Reálie jsou pro mě tou nejzajímavější stránkou tohoto díla, nepochybně zaujme i samotný příběh.... celý text

Stvůra 2021, Kristýna Trpková

Schematicky, poměrně jednoduše napsaná krimi (už jste někdy zkoušeli kurz psaní?) a zejména úvodní seznamování s postavami mě trudilo. Podezřelé osoby se pěkně vyjevovaly a vzápětí eliminovaly jedna po druhé. Tip na skutečného vraha "stvůru" mi nicméně vyšel až v poslední třetině. Nemyslela jsem si totiž, že autorka bude postupovat přesně podle osvědčených postupů a statisticky doložených pravděpodobných pachatelů. Motiv ale zas tak očividný není, tak jsem měla důvod dočíst do konce. Stvůra do slova a do písmenem. Určitě jsou lepší detektivky, zejména nepotěší v Adamovi prototyp jednoduchého, prudkého policajta, který chce zabásnout každého, na každého padne stín podezření. Ale zaujal mě Lauřin šestý smysl, protiváha Adama, takže pokračování si někdy dám. Mladí autoři mají navíc zpravidla mají tendenci se rozvíjet ;-).... celý text

Buddhovy příběhy na dobrou noc 2022, David Michie

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny a znají pravou příčinu štěstí. Kéž jsou všechny bytosti osvobozeny od utrpení a jeho příčin. Kéž bytosti nejsou nikdy odloučeny od štěstí prostého utrpení. Kéž všechny bytosti setrvávají v míru a vyrovnanosti. Kéž je jejich mysl prostá připoutanosti, odporu a lhostejnosti. David Michie, Afrikánec usazený v Austrálii, milovník zvířat, spisovatel a... buddhista. Musím říct, že propagace buddhismu jde Michiemu velmi dobře. Musím ocenit i jeho spisovatelskou dráhu. Michieho příběhy jsou nejenom poučné - jak jinak - ale stojí na vypointovaných příbězích, které člověka okouzlí svou laskavostí. Jsem docela citlivá na lacinou propagandu, ze které čouhá snaha ohromit a přesvědčit. Michie se mi ale nesnaží prodat zubní pastu ani náramek upomínáček pro mě a celou moji rodinu. Nabízí recept na spokojený život, a to pro "dárce" i "obdarované". Michie ve své podstatě říká stále totéž, člověk je však nádoba zapomětlivá, a častěji prázdná než plná, takže připomínat si důležité aspekty šťastného života - ať buddhistického, v jiné víře nebo ateistického - je vždy dobré. Stejně tak dobré jsou Michieho příběhy. Pobavil mě výrok "láma Google", já měla zatím ve svém repertoáru jen "přítel Google". I když tentokrát jsem přeci jenom párkrát zakroutila hlavou, jako např. u vlivu transplantovaného srdce na povahu svého nového nositele nebo u "probuzení" v márnici. I příběh milovnice koček je úsměvný. Michie nás nicméně neustále vede k jednomu: meditujte, meditujte, meditujte. Ideálně, aspoň pro začátek, s učitelem. Jo, a taky ke carpe diem! "Čtyři nezměrnosti: milující laskavost, soucit, radost a vyrovnanost"... celý text

Půlnoční knihovna 2022, Matt Haig

Místo mezi životem a smrtí, kde se čtenáři nabízí odpověď na otázku, kterou si v různé fázi života klade nejeden z nás. Jaký by býval můj život, kdybych měla možnost znovu se v rozhodných chvílích dát jiným směrem...? Coby fatalista teoretik si takové otázky nekladu, zajímá mě, jak se rozhodnout pro věci budoucí, ne minulé. Je to nicméně zajímavá představa, která zde z mého pohledu především nabízí příležitost zhodnotit svůj život, to, jak moc je či není tristní nebo úspěšný a jestli stojí za to jej/se změnit... Kvůli zachování vlastní sebeúcty tuším, že každý nejspíš dojde k závěru, že jinak se v zásadních okamžicích rozhodnout nemohl, vyjma vybraných jedinců. Ale coby kdyby? A navíc zamyšlení nad vlastním životem je dobré vždycky. Teorie paralelních možných životů vedla rovněž k zodpovězení otázky existenciální. Zdali žít (nebo umřít) a jak žít. Prapůvodní otázky, na kterou odpověď nabízí půlnoční knihovna... nebo videotéka ;-). Mat Haig sepsal v řadě ohledů zajímavé dílo proložené filozofickými úvahy (byť občas trochu úpornými), mohl si nicméně odpustit úsilí obsáhnout a vyjmenovat vyčerpávajícím způsobem vše, čím si hlavní postava Nora Seedová na své pouti svými paralelními životy prochází, v jaké profesi a v jaké podobě. Chvíli jsem tak měla pocit, že čtu únavný souhrnný přehled povolání či typů postav a charakterů nebo účesů bez hlubšího kontextového ukotvení. Tady nesporně platí, že míň je někdy víc. Závěrečný všeobjasňující skluz pak nese nevítané zabarvení patosu. "Otázka není, na co se díváš, ale co vidíš." (parafráze citátu Henry David Thoreau)... celý text

Když už i dalajlama 2006, Vlastimil Marek

"Ještě bohužel není tak zle, aby mohlo být lépe." Přes klidem, mírem a radostí naplněný titul knihy se Vlastimil Marek svými fejetony o době, duši mozku etc. pouští do celospolečenské, nesmiřitelné kritiky - politiků, učitelů, porodníků, médií, společnosti, rodičů... Zajímavá úvaha se týká vlivu vegetariánství, resp. vegetariánské stravy na agresivitu a recidivu ve věznicích... Mohu-li soudit za sebe - sama nejím maso víc než 30 let - pozitivní, očistný program těla a duše by u mě nebyl zahájen samotným nejezením masa. Pokud si člověk sám tuto cestu nezvolí z etických důvodů, má vegetariánství dle mého spíše marginální dopad na jeho zdraví a štěstí. Umím si představit pocity frustrace z toho, že mu nedají maso, nebo si maso silou vůle odpírá, což rovněž stojí u zrodu agrese. Stejně jako nečekaná kritický tón knihy mě zarazil autorův skepticismus ohledně významu (a obsahu) slova karma. Jím připomenutý kotel na vytápění bytů mně tedy na mysl nikdy nepřišel :-D. Jinak ale nelze než souhlasit s prostou logikou důsledku činů každého z nás, ať se již hovoří o komkoliv, nejenom o politicích. Marek je vlastně vůbec velký skeptik, pokud jde o lidstvo, což mě u propagátora vegetariánství a duchovní čistoty a z toho plynoucího pocitu štěstí etc. docela překvapuje. Zaujala mj. Markova poměrně obsáhlá úvaha o vlivu způsobu porodu (odlidštěné velkoprodukce) na člověka, zejm. pak násilí, a jeho přesvědčení, že změnou tohoto způsobu by ze 3. generace už nebyly ani války ani teroristé. Marek má ovšem informovaný názor na spoustu věcí, vč. negativního vlivu zpěvu a alikvotních tónů na člověka, resp. zasahování do přirozeného vývoje člověka, vč. školení jeho zpěvu a hlasu, k adopci dětí, než plození mnoha dalších aj.. Ekologové, vegetariáni a duchovní praktikové při četbě možná zajásají mnohem více než zbytek společnosti, suma sumárum se nicméně jedná o inspirující dílo, přes autorovu veškerou kritičnost a nespokojenost. Nutno ovšem číst kriticky ;-). P.S.: a "Když už i dalajláma"... co vlastně? Jenom povím, že IV. dalajláma nepřímo ve svém vystoupení na Fóru 2000 utvrdil Vlastimila Marka v jeho duchovním tažení a v tom, co lidstvo musí změnit, aby...... celý text

Černočerné srdce 2024, Robert Galbraith (p)

Galbraith se ponořil hluboko do světa on-line her a sociálních sítí. Titul příhodně odkazuje jak na "skutečné" srdce, tak na temnou stránku lidského srdce, jehož temnotu amplifikuje anonymní virtuální svět, který zaplavují nejrůznější existence. Pohybujeme se přece ve světě zločinu... Nezbytnou součástí on-line světa jsou nadto stovky a tisíce fandů. V ústředním Galbraithově fandomu Černého srdce se naštěstí pohybuje jen tak velký počet osob, aby se mi dařilo se orientovat. I když termín fanoušek může být mnohdy více než zavádějící, jak je patrné mj. na postavě Anomie/ho a jejích/ho virtuálních i reálných následovníků, černosrdcařů. Musím konstatovat, že tolik urážek, sprosťáren a výhrůžek v jedné knize se často nevidí. Přitom 1152 stran skýtá opravdu hodně prostoru. Robin Ellacottová tentokrát taky dostane větší prostor, a to jak v profesním, tak osobním životě. Válečný veterán a majitel detektivní kanceláře Cormoran Strike tady často přebírá roli sparingpartnera trpícího bolestmi, snad aby dal vyniknout výkonu Ellacott. Vztahová linka pak i tentokrát zaujímá dost zásadní prostor, ale Rowlingová už dávno není utajenou autorkou a ženský rukopis se tak může projevit naplno. Rowlingová - nejspíš v úsilí o maximální věrnost a věrohodnost virtuálního světa - případ zhusta prokládá typograficky reprodukovanými tweety a dialogy vyměňovanými veřejnými a soukromými chaty, nevyhýbá se přitom ani několika paralelním konverzacím. Působí to často ale poněkud únavně, zejména kvůli nezbytným a četným repeticím, čímž se narušuje plynulost textu. Dá se na to ale časem zvyknout, protože tvoří významnou a často užitou integrální součást románu. Virtuální svět se pak přímo propojuje se světem uměleckým a autorka se nevyhýbá ani aktům ;-). Rowlingová šedou zónu sociálního prostoru zjevně využila k vyslání varovných signálů ohledně jeho možného zneužití pedofily, vrahy a jinými kriminálními živly, především pak nebezpečí pro mladé lidí hledající přátele. Přesto všechno zůstává příběh a případ černého srdce koherentní a já se až doposledka snažila přijít na to, kdo je vrahem... "Jaká prazvláštní záhada, tahle síla slov! Nesou v sobě život i smrt. Jediné z nich Dokáže vehnat nach do tváří, ten nach, jenž říká mnohé, Či zanechat v srdci pusto a chlad."... celý text

Prorokyně a hlupák 2022, Jonas Jonasson

Předpovězený, pardon vypočtený konec planety Země a mise tří spravedlivých za potrestání těch, kteří si to před koncem nám známého světa, resp. jeho zmrznutím, tzv. zaslouží, je dalším z typických Jonassonových úletů. Ovdovělá důchodkyně Agnes z fialovými vlasy nakonec byla ta nerozumnější bytost z trojice samozvaných soudců a vykonavatelů spravedlnosti. Jonasson opětovně zahrnuje do svého díla nejrůznější postavy politického vládnoucího spektra napříč kontinenty (Gorbačov, Obama, Pan Ki-mun atp.), za nimiž své kroky vede tato obskurní trojice prorokyně, hlupáka a vdovy... Dost mě pobavily Kondorské ostrovy, kterými Jonasson tuším myslel africké Komory, které s kondory (ptáky) ale nemají řekla bych nic společného. Jonasson tak svým typickým rukopisem opětovně karikuje celospolečenské uspořádání, stejně jako vůdčí elity národů, ať již vládní, diplomatické nebo bankovní. Jonassonovy knihy přitom stojí na snůšce nehorázností, banalit a nelogičností, jemně řečeno. A přece jsou jeho díla nejen úsměvná, ale zahřejí u srdce. Ona je ta banda don quijotů totiž strašně milá a člověk jim musí držet palce, protože bojují proti světu korupčníků, násilníků a lhářů. Tedy obvykle. A ještě se k tomu baví. Vždycky. Trochu mě mátlo, když jsem byla lehce za třetinou knihy, že do konce světa zbývaly už jen 23 hodiny v románu zachyceného času, ale určitě mě to motivovalo číst dál. Uznávám, že někdy to chtělo pevné nervy na straně čtenáře, ale na konečném hodnocení nemůžu změnit ani slovo nebo ubrat jedinou hvězdu.... celý text

Tanec papírových draků 2022, Petr Brožovský

"Oko za oko, člověk za člověka." Spousta hlášek, vč. této, u kterých je znát, že autor u psaní přemýšlel, nejen se bavil. A já s ním. "A proč ty se od rána tlemíš jako kretén na výletě v Disneylandu?" U této věty jsem se navíc ještě mírně zarazila, protože i já jsem jednou skončila v Disneylandu ;-). Prostě jsem se díky Brožovského terminologií tlemila prakticky po celou dobu při poslechu této brakovky. Chci říct esoterické brakovky. A proč ne? Vůbec jsem nečekala takovou dávku humoru. Takový Kotletův soukojenec, chce se říct. Nic složitého ani náročného, děj nula, ale oddychovka dokonalá. A vtipná! Plukovník Mrtvola se super vyvinutým smyslem pro spravedlnost, který ztrácí členy své skupiny – neboli "Party slizkých zkurvených úchylů", jak se členové PSZU neformálně nazývali – jako já gumičky do vlasů. Výborná jízda! Má premiéra s Brožovským dopadla nad očekávání.... celý text