Rihatama přečtené 812

Když se zlé věci stávají dobrým lidem 2009, Harold S. Kushner

"Nevinné lidi skutečně v tomto životě může postihnout neštěstí. Ale když se to stane, neznamená to, že je Bůh trestá, protože udělali něco zlého." Otázka dobra a zla a proč se zlé skutky dějí dobrý lidem jistě už nejednou trápila mnohého z nás. Nabízí ale Kushner odpověď na tuto základní, biblickou otázku archetypálního rozměru? Podle titulu o to vlastně ani neusiluje. A tak se Kushner nad otázkou filosoficky zamýšlí a čtenáři nabízí celou řadu existenciálních témat, ale taky obskurních odboček typu nesmrtelnost (jako by s ústředním tématem snad souvisela). Zaměřuje se rovněž na dilema, zdali je lepší, aby člověk byl z boží vůle tzv. bez ambicí, emocí a bezúčelné agrese, nebo aby coby lidská bytost byl nadán schopností rozlišovat dobro a zlo a tím pádem měl taky možnost volby dobro či zlo konat. Spousta zajímavých úvah, ale při té vší mentální práci - když vezmeme v úvahu směr Kushnerových úvah - bych uvítala o něco méně slov a odboček. Jsme dobří a jsme zlí. A když jsme zlí, děláme zlé skutky. To nicméně neosvětluje, proč mámu od dětí, kterým věnuje celý svůj čas, přejede vlak nebo se utopí. Tady není koho vinit ze zlých skutků a Kushner opět hledá oporu u Boha. Bůh přitom v jeho očích není tím, kdo trestá a ani člověk sám, nebo jeho blízcí, nemůže za to, co se mu přihodí. Je to zvláštní ideový hermafrodit. Nikdo a nic není za zlo odpovědný, ať už je zlo pácháno cíleně nebo náhodně. Spletitý myšlenkové konstrukt, na jehož konci je nic. Není krutého Boha, není odpovědného člověka, protože ten jej využil své právo volby dané od Boha. Vše se vám děje, vč. koncentráků a hladomoru, není nespravedlivé. Prostě se to děje. Bůh tu pak není od toho, aby člověku pomohl se uzdravit nebo mu zachránit dítě (zapomeňte na modlitby), ale aby vám dal sílu utrpení přestát. Takže každý si nakonec nese to své břemeno sám. Smíření. Buďte silní, říká americký židovský rabín. S rabínem Kushnerem se v zásadních otázkách výkladu víry míjíme. Souhlasím s výchozími premisami, ne tak už vývody. Ale uznávám, že člověku jeho víra dává smysl, stejně jako mnoha dalším dávají naději, proč žít dál. Jeho výklad světa a toho, proč a co se člověku děje, i role Boha a modliteb, je mi sympatický vzhledem k racionalitě, jakou ze své životní zkušenosti získal a aplikuje při výkladu oné základní otázky. Je to v principu velmi civilní přístup k víře a taky trochu alibistický. Bůh v tomto pojetí nemůže prakticky nikoho zklamat, neb vlastně za nic nemůže. On totiž není dokonalý, a proto ani svět, který stvořil, nemůže být dokonalý. Člověka obdařil schopností volby, a tak je za sebe odpovědný sám. Nemusí si zlé věci přivodit, ale měl by se být schopen s nimi vyrovnat. A pokud člověk neuspěje, není to chyba Boha ale člověka. S Kushnerem jsem uzavřela vnitřní dohodu, necháme si každý své pojetí Boha, i když naše pochopení světa nemusí být odlišné. Kushner nabízí celou řadu zajímavých úvah, pro které stojí za to si knihu přečíst. "Bůh, v něhož věřím, dává sílu a odvahu těm, kteří nespravedlivě a bez vlastního přičinění trpí bolestí a strachem ze smrti."... celý text

Zahrada 2022, Petra Dvořáková

Po přečtení dvou knih od Dvořákové bych byla neměla čekat pozitivně naladěnou knihu... Světy jsou různé. Svět naplněný radostí, jiný pak bolestí. Je jasné, do kterého světa nás zavádí Dvořáková, resp. její Zahrada. Přitom právě zahrada v člověku budí pocity radosti, potěšení či dokonce euforie (u mé tchýně :). Tady alespoň přináší úlevu a možná i naději. Nebo taky způsob, jak druhému ublížit. Dvořáková vystavěla svůj sociopsychologický projekt na jednom z nejtěžších tabu katolické církve. Oprávněně tabu, chce se říct, protože jeho podstata budí všeobecný odpor a znechucení. Jenže bez diskuze a obeznamováním se s takovými tématy nelze čekat ani ozdravení společnosti, ani dosažení sebekontroly jedinců, kterých se bezprostředně týkají. Pouze jejich odsouzení. Dvořáková přitom nestaví tyto dvě strany na zcela opačné póly, kam se obvykle člověk coby vnější pozorovatel postaví. Nahlíží hluboko do duše dotčených jedinců, a co tam nachází, se nemusí lidem s jednoznačným postojem líbit. Na to potřeba říct, že člověk si svůj život nevybírá, stejně jako kvality, které dostane do vínku. Nehovořím o ospravedlnění, znechucení je zcela na místě, ale o zamyšlení. Že se může jednat o případy, kdy pomoc potřebuje nejen jedna strana, ale obě. Bezesporu zajímavá kniha.... celý text

Když se kruh uzavřel 2015, Kamil Pešťák

Realita nebo fikce...? Pešťák svůj příběh staví na reálných základech devadesátých let. Se strženými ostnatými dráty se otevřela stavidla a Československo a posléze Česko zasáhlo nejenom tsunami svobody, ale taky tsunami kriminality, mafie, drog, korupce a rychlých prachů. Společnost se taky velmi rychle seznámila s do té doby neznámým jevem prostituce a na scénu vtrhla pořádná rocková muzika. Svoboda vždy měla a má svou cenu. Pešťák si zvolil mimořádně inspirativní dobu pro svůj román, ošperkovaný nucenou emigrací, zábleskem špionáže a impozantní krásou kanadských, rakouských a švýcarských hor. Musím připustit, že chvílemi jsem měla pocit pečení dortu pejska a kočičky, ne každá ingredience přitom byla dostatečně zpracována nebo měla nějaké využití. Česká povaha zde rozhodně není předmětem oslavy a ze srovnání s jinou kulturou, zejm. americkou a kanadskou, dopadá vlastně katastroficky. Až na hlavního hrdinu, kterému se všechno vlastně jenom stane. Což taky není úplně šťastná role, ale to netřeba kritizovat, takhle to někdy taky / často bývá. 4 hvězdy za dost dobrou reminiscenci novodobé historie a počátků naší zběsilé svobody.... celý text

Gladiátor 2014, Simon Scarrow

Na pokračování dobrodružného života centurionů římských legií Catona a Macrona jsem se upřímně těšila, jako vždycky. Má dobrodružná dušička vždy pookřeje a nechá mi zapomenout na pracovní nápor a stres. Navíc se děj přesunul na Krétu ovládanou Římany, kterou jsem sama projela od severu na jih. Ale tentokrát ve mě Scarrow budil i jiné pocity. Do dalšího dobrodružství obou přátel Scarrow vnesl nevídaný patos. Do příběhu lze přitom lásku, melancholii či smutek vnést mnohem elegantněji. Scarrow však tuto zatáčku tentokrát nevybral moc dobře. Bylo by bývalo lepší zůstat u popisu drsného života a soubojů legionářů a vzájemné vztahy nechat proplouvat mezi tím. Jinak jsem si chvíle s oběma (a dalšími) užila a jsem ráda, že je "zaděláno" na další příběh, jak slibuje otevřený konec vzpoury otroků a gladiátora Ajaxe. Jen Cato už tentokrát nejspíš nebude Macronovi (pouze) spolehlivým rádcem.... celý text

Němci 2012, Jakuba Katalpa (p)

Až po letech od vydání "německého" románu Katalpy jsem se dostala k jeho přečtení. Téma totiž láká i odrazuje zároveň. O druhé (či první) světové válce už byly popsány stohy či tuny papíru a v poslední době od autorů, kteří z definice nemohou stavět na zprostředkované zkušenosti. Denemarkovou lze přitom směle zařadit po boku Lustiga či Hrabala, zmínit nutno taky Lednickou nebo Mornštajnovou. Ale co další autorky či autoři? Katalpa se rovněž autorsky zapsala do válečné literatury, i když se věnuje spíše židovské otázce, lidským osudům a mezilidským vztahům. Ústředním tématem Němců je opuštění dítěte svou matkou. V době pogromů, vyvražďování, pronásledování možná nejde o nic zásadně překvapivého, pro Katalpu nicméně nosný motiv pro vystavění příběhu rozkročeného přes tři generace a hranice států. Trochu zbytné jsou z mého pohledu různé postřehy doby (zjevení panny Marie v Lurdách, zkonstruování automatické pušky...), kterými jako by příběhu potřebovala dodat na autentičnosti a faktičnosti. Já bych uvítala hlubší soustředění na hlavní dějové linie, které Katalpa umístila do různých časových úseků. Za zmínku stojí volba titulu. Autorka nabízí pestrou paletu Němců, což je ze sociologického hlediska přirozené, v kontextu válečných "aktivit" Německa však poměrně zásadní směrem k československým (a jiným) židům. Není a nebyl Němec jako Němec, což vyplouvá zřetelněji na povrchu v době vysidlování Němců z pohraničí. Za mě zajímavý literární počin s příběhem babičky a emancipované učitelky Kláry Rissmannové, který ač místy poněkud roztříštěný, místy zbytnělý a zbytečně komplikovaný, představuje zajímavou reflexi doby humanistického pekla v naší malé Evropě.... celý text

Vítězové 2023, Fredrik Backman

Specifický styl psaní Fredrika Backmana mi přijde důvěrně známý. Mám ráda jeho moudra, tady osvětlující každý jednotlivý krok medvědínských a hedských postav, i když tentokrát mi chvílemi evokovala pohádky ovčí babičky. I emoce balancující na hraně patosu nicméně chápu jako známý backmanovský kolorit. Pro to všechno přece čtu Backmana… Vítězové, na rozdíl od My proti vám, je pak kniha o návratech, setkávání, o naději. Ideová a citová vyhraněnost proti sobě stojících hokejových klubů a měst Medvědína a Hedu, postoupila do závěrečné fáze, drama vrcholí a přichází katarze... Jakkoli to tak zprvu nevypadá, z mého pohledu v této poslední části Backman nakonec zvedl nohu z plynu, a i věci z podstaty zlé, jako neúspěch a smrt, dokáže autor zúročit a přetavit v dobro, nebo aspoň jeho nástin. V každém případě vše v hokejovém městečku Medvědíně má svou příčinu i následek, to dobré i to zlé.... celý text

Sibiřské haiku 2022, Jurga Vilė

"Vyjí psi V rozlámaném ránu Pláče měsíc" Dojemný, laskavý a vysoce osobní příběh. Pohled dítěte – vypravěče – které bylo posláno s rodinou na Sibiř pro svou (litevskou) národnost, nevinností ducha a přímočarostí řeči o to více zvyšuje váhu a dramatičnost osudu jeho, rodiny a přátel, o to více vyčnívá úchylnost sovětského režimu a šílenost války. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi komiks mohl vehnat slzy do očí. To tím spíš, když si myslíte, že o hrůzách války 20. století již víte dost a nic moc vás nepřekvapí. Haiku v titulu leží spíše v rovině zájmu jedné z postav Algisova příběhu – tety Petronely – než coby ústřední téma knihy. A přece právě na to jsem se nechala zlákat. Nebýt zvoleného titulu, nepochybně bych si tento komiks navíc určený primárně dětem – stejně jako doposud všechny ostatní komiksy – nechala ujít. A to by byla velká škoda. Mimochodem, v knize je krom mnoha jiných zajímavá vsuvka k origami a o tom, jak si z papíru složit např. jeřába / čápa (ori/skládat gami/papír). O hloubce a kvalitě Sibiřského haiku nakonec svědčí i celá řada cen, a to nejen litevských. V Litvě jsem nějaký čas žila, a právě absence zloby a nenávisti vůči ruskému/sovětskému člověku, která je cítit i z tohoto příběhu, mě nepřestávala ohromovat. "Podél stěn dali dvoupatrové dřevěné pryčny. Pro všechny nestačí, o místo se musíme dělit. Od teď se naučíme dělit o všechno."... celý text

Na počest padlým 2005, Vince Flynn

Vince Flynn tentokrát poslal Mitche Rappa do souboje s atomovými zbraněmi. A terčem džihádistického útoku není nikdo jiný než americký prezident, navíc na Memorial Day. Je to ryze oddechová akční záležitost. Rapp musí bojovat nejen s nepřítelem, ale i s tlaky v administrativě. Flynn (a Mitch Rapp) jsou na straně silových "nestandardních" řešení, současně probíhá klasický souboj ozbrojených složek FBI, CIA, armády a různých speciálních protiteroristických týmů. Nic, co bychom neznali. Závěr knihy a vlastně ani průběh řešení zápletek tak v zásadě nemůže překvapit. A přece mě superhrdina Mitch Rapp nepřestává bavit, jen to chce dát si menší pauzu mezi jednotlivými díly.... celý text

Židovka z Toleda 2008, Lion Feuchtwanger

Co zpočátku působí jako apoteóza arabské civilizace a kultury vyústí v pestrý ideový, kulturně náboženský střet islámu, judaismu a křesťanství umístěný příhodně na pomezí křesťansko-arabského světa 12. století, do Španělska, do Al Andalus... Feuchwangera jsem vzala do ruky vůbec poprvé a rozhodně ne naposledy. I když dojmu jisté šablonovitosti ze strany autora se ubránit nemohu. Křesťané dostávají docela na frak za své křižácké války a nevybíravé šíření křesťanství a Židům je neustále připomínám jejich nejtěžší hřích, ukřižování Krista, jejich počtářství a absence emocí. Jen Arabové, jak ostatně vyplývá z úvodu komentáře, z příběhu vycházejí jako nositelé kultury, jemnosti, a krásy, a jako ti, jež ctí úmluvy. Je proto asi logické, kdo musí nakonec přinést nejvyšší oběť. Milostný příběh kastilského krále Alfonsa a krásné dívky Raquel, dcery králova židovské ministra Ibrahima vychovávané v arabském prostředí, je mimořádné drama. V jihošpanělské Seville jsem před lety strávila pár týdnů a nešlo nenavštívit Cordobu či Granadu, kde nejnavštěvovanější a vskutku nejkrásnější jsou právě původní arabské památky. Zejména jsem ocenila čas, který se při četbě Židovky z Toleda zpomaluje a odnáší čtenáře do cizokrajných míst. Neubrala bych jediné písmeno z tohoto epického milostného románu.... celý text

Skryté obrázky 2023, Jason Rekulak

Po váhavém začátku Rekulak rozjel mysteriózní drama s kriminální zápletkou prodchnuté drogovými závislostmi a završené problémy či spíše machinacemi s osobnostní identitou. Chyběly tam snad jen problémy s klimatickou změnou. Vlastně jde o poměrně obehrané ústřední duchařské téma, zpracování je nicméně velmi dobré a ilustrace/uhlové kresby více než to. Rekulak dokázal vytvořit napětí a vyvolat tajemno promlouvající ze záhrobí se současně skvěle zpracovanou psychologickou i lékařskou oporou pro různé podivnosti v chování jednotlivých postav. Trochu zarážející mi právě proto přišlo v závěru chování chůvy Mallory, jako by jí někdo vypnul tlačítko zdravý rozum. Rekulak zjevně potřeboval oslí můstek vedoucí k závěrečnému vyvrcholení a odhalení, což se mu taky podařilo. V tomto místě mě opravdu překvapil. Přes drobné nelogičnosti mě Skryté obrázky bavily a Rekulaka ještě vyhledám.... celý text

Kvantový doktor 2014, Amit Goswami

"Kvantový doktor je lékař, který si je vědom bludné povahy deterministického světového názoru založeného na newtonovské klasické fyzice, pojetí které fyzika opustila již před mnoha desítkami let. Základem světového názoru kvantového doktora je nová fyzika nazývající se kvantovou fyzikou...." Chápu, jestli volba pojmů a zejména skladba vět odrazuje leckterého čtenáře. Amit Goswami propagující léčbu pro lidi (a nikoliv pro "stroje" v klasické medicíně) by určitě býval mohl své poselství formulovat lidštěji. Nadto i vlastní obsah úvodních autorových slov v předmluvě mě málem odradil od čtení jeho apologetiky metod alternativní medicíny. A to, když na jednom experimentálním příkladu typu "jedna paní povídala" dokládal sílu a význam placebo efektu. Nešťastnou shodou okolností zvolil příklad, jaký jsem si měla možnost ověřit sama na sobě a podotýkám, že nevědomky. Účinek daného prostředku tedy neměl být negativní, ale přinejmenším neutrální, ne-li pozitivní. A ono ne e. Díky tomu jsem si alespoň uvědomila svou chybu v jeho aplikaci, takže nakonec to dopadlo dobře, ale ne tak úplně ve prospěch Goswamim propagované teorie. Po tomto úvodním, pro mě poněkud nešťastném dojmu umocněném přílišnou defétistickou rétorikou, a nikoliv pozitivním pojetím, které by čtenáře naladilo na alternativní uvažování, jsem se přece jenom ponořila do Goswamiho myšlenek. A začíná zeširoka srovnáváním s alopatií - protikladem homeopatie - a jejími neblahými důsledky, resp. její nedostatečnosti při léčení člověka. Čtenář je konfrontován s dualitou lidského těla, těla fyzického a kvantového/vitálního/mentálního či supramentálního, jehož/jejichž existenci podporuje teorie karmy, kteroužto existenci pak Goswami "dokládá" vědeckými důkazy. Moje uvozovky nezpochybňují karmickou filozofii (to nechávám na každém z nás), jen onu "vědeckost" důkazů. Tady více obstojí víra člověka než absolutní přesvědčivost těchto důkazů. V každém případě Goswami pracuje s oběma/všemi těly a rovněž nemoci je potřeba řešit uzdravením obou těl prostřednictvím tzv. integrální (holistické) medicíny neboli ajurvédy, v případě kvantového těla např. bylinnými směsmi směřujíc ke znovuzískání rovnováhy. Jenže takhle jednoduché to přece jenom není. Záleží taky např. na tom, jaký jste tělesný typ, resp. jaké nerovnováhy těla u vás převažují. Zprvu jsem nabyla dojmu, že jsem tělesný typ pitta, další čtení mě přivedlo k závěru, že jsem taky váta a v určitých ohledech kapha... takže kombinace všech tří dóš. Bezva. K tomu Goswami, aby to bylo ještě o něco "zajímavější", srovnává ajurvédu a čínskou medicínu, které sledují stejný cíl, postupují však jinými cestami. Při čtení je třeba mít na paměti, že jde o literaturu naučnou, nikoliv populárně naučnou, odbornou terminologií proto kniha nešetří. I když na mě to trochu působí tak, že vědeckým přístupem se autor snaží dodat alternativní léčbě na významu a přispět k jejímu vidění a akceptaci coby vědecké disciplíny. Nejde však o tematiku, kterou by čtenář laik nemohl pochopit. Je však třeba více se soustředit a nepřistupovat ke sdělovanému s a priori nedůvěrou v alternativní formy léčby. Docela mě Goswami pobavil svým konstatováním, že "Osvícený náhled nemusí být zcela srozumitelný, posuzujeme-li jej z perspektivy některé z nižších úrovní." Teze odkazuje na smrt spirituálně osvícených mystiků na chorobu jako rakovina a nejasnosti ohledně toho, proč se samy nevyléčili, pokud to umí... Goswami prakticky říká, že vše, co se děje, je správné. Osvícený člověk by se totiž měl zbavit emociálních preferencí (vitálního ega), což znamená zbavit se strachu ze smrti. Tak není třeba léčit rakovinu. Prostě je potřeba to vidět ze správného - celistvého - úhlu. Ne rakovina, ale mé vitální ego se svými emocemi je nemocí. Tomuhle říkám pozitivní vidění a přijímání světa. Nechci zlehčovat a vysmívat se alternativním formám léčby, chraň Bůh. Integrální medicínu naopak vnímám jako lepší přístup k léčbě člověka, jeho mysli a těla než výhradně medicínu klasickou. Jen mám v této knize chvílemi pocit, že účel světí jakékoliv prostředky, a že na jakýkoliv problém lze najít vysvětlení, proč se vlastně o žádný problém nemusí jednat. Nejvíce mě oslovily poslední kapitoly knihy, které nastiňují, co by člověk měl v případě té či oné nemoci nebo stavu duše dělat, a jaký náhled zaujmout. Goswami sám klasickou léčbu fyzického těla nezatracuje, právě naopak. Někdy to jinak nejde. Kvantový doktor tak nabízí řadu možností, jen je potřeba k nim přistupovat s otevřenou myslí. Konec konců, mnohdy člověk stejně nemá co ztratit.... celý text

Vlaštovky z Černobylu 2023, Morgan Audic

"Podle mě má tahle válka něco z toho příběhu o Oidipovi. Kyjevské jednotky chtějí zabít ruského otce, proruští vzbouřenci bojují za to, aby se připojili zpátky k sovětské vlasti, své matce. A kvůli tomu se vesele vraždí členové jedné rodiny." Atraktivní kombinace černobylské jaderné katastrofy a současných konfliktů na východní ukrajinsko-ruské hranici Donbase, promísená vzpomínkami na éru Sovětského svazu a geopolitickými souvislostmi a třenicemi, tvoří pozadí tohoto detektivního románu umístěného do Pripiati, opuštěného města v Kyjevské oblasti Ukrajiny. Je to dle mého právě titul českého překladu původního názvu "De bonnes raisons de mourir", který vedle nemalé propagace zapůsobil na čtenost tohoto románu, vůbec prvního od Audica přeloženého do češtiny. A přece mě tato kniha středoškolského učitele dějepisu a zeměpisu Audica oproti očekávání zklamala. Ony kulisy vražedného řádění jsou sice poměrně dobře zachycené, působí však na mě lehce školácky, zjednodušeně. Audic do zvoleného kontextu komponuje základní fakta bez snahy o využití silného potenciálu zvoleného prostředí i času. Řekněme mnoho kontextových drobných zápletek, přičemž každá z nich volá po větším prostoru a hloubce. Jakoby Audic psal pro své studenty, které se bojí zahltit přílišnými informacemi z komplikovaného regionu východní Evropy, přitom jim jej chce přiblížit, aby pobrali alespoň základní fakta. A aby po knize sáhli, dá zvoleným kulisám detektivní formu. To samo o sobě není nic špatného, ale ke kvalitnímu románu tomu trochu chybí. Hlavně zamrzí ten promrhaný potenciál. Samotná detektivní linka není špatná. Zejména její závěr, tak říkajíc ve francouzském stylu, je překvapivý.... celý text

Galerie mrtvých 2018, Chris Carter

Nikdo není schopen podávat stále stejně špičkový výkon a není toho schopen ani Chris Carter. Při psaní již devátého pokračování své série si Carter po Hovoru se smrtí vzal zdá se takový malý time out. Případ "galeristy" kolem - opět naštěstí - originální zápletky postavil již bohužel na méně šťastně zvoleném šablonovitém postupu (nejenom vydíratelnost detektivů), který případ nese samospádem kupředu a činí jej v kritických momentech až příliš předvídatelný. Rovněž z agentů FBI, kteří mají být ti nejlepší z nejlepších, udělal soutěživé, arogantní naboby, které neudrží nervy na uzdě. Nebýt Roberta Huntera, byli by nahraní a sériový vrah by běhal pěkně na svobodě až do smrti... Závěr mě ale opět zaujal, ten byl určitě nečekaný ;-). Takže s Carterem se neloučím, i když tentokrát to je jen za 3,5 *.... celý text

Poletování jednoho ptáčka 2019, Josef Kroutvor

Kniha naplněná vzpomínkami, nostalgií a melancholií. Kniha, která člověka odpoutá od rychlých výměn krátkých zpráv na sociálních sítích, e-mailů a od přelétání očima po úderných headlinech bombastických internetových zpráv. Kniha, která zvolní současný uspěchaný rytmus a naplní duši laskavou poetikou vůbec ne tak dávných časů. Kroutvor nás provádí svým životem na pozadí důležitých historických událostí. Jeho osobními vzpomínkami se protne celá řada zajímavých osobností filozofického a literárního světa. Kroutvorův ptáček poletuje mezi plakáty a fotografií, mezi poezií a esejem, dotýká se grafiky, nahlédne do kulis malířství a architektury. Čtenář se tak s filozofem, výtvarníkem, básníkem aj. aj. Kroutvorem noří do fascinující četby o životě na Šumavě, kde horskou chalupu prosvěcuje petrolejová lampa, zavítá s ním do Benátek, a především pak do Francie prosycené duchy básníků jako Apollinaire, kam tíhlo/tíhne Kroutvorovo srdce nejvíce. Je z těch, kdo doma na stroji píše samizdaty a je to ten, kdo nikdy nezůstal za hranicemi, jakkoli k tomu měl nejednu příležitost. Poutavý životopis výjimečné osobnosti bez nabubřelých póz a potřeby sebeprezentace.... celý text

Billy Summers 2022, Stephen King

Odvěký rozpor skrývající se v americkém pojetí práva a spravedlnosti. Už jsem to u některé Kingovy knihy psala a příběh Williama Summerse mi opět připomněl, že King spisovatel je v bledě modrém to, co Tarantino režisér. Billyho nelze nemít rád, nelze jej odsuzovat a nelze mu nefandit. I když je to vlastně masový vrah. Dobro a zlo jsou ústředními motivy jednání, s jejich chápáním se čtenář většinově může jen ztotožnit, nadto opentlenými romantickou mašlí. V Temné věži King nejednou prokázal, že by mohl bez váhání psát veleúspěšné romantické romány. Billy je sázka na jistotu, k tomu se přičte Kingova spisovatelská erudice, mimořádná fantazie a další bestseller je na světě. Já se na Billyho Summerse hodně těšila a King ve finále nezklamal. Jenom jsem neměla procházet komentáře, kde řada z nich říká, jak to skončí... do čtení se mi pak chtělo mnohem, mnohem míň, a čtení knihy jsem odkládala. Naštěstí King nepíše podle jednoduchých šablon. A nakonec vlastně není důležité, k jakému konci člověk dojde, ale jak.... celý text

Šepot včel 2021, Sofía Segovia

Román z doby mexické revoluce prostoupený závojem magického realismu přináší pozoruhodný příběh Francisca a Beatriz Moralesových, statkářské rodiny v časech pozemkové reformy. Pozoruhodný nejenom silou jejich osobností a ducha, ale i díky za zvláštních okolností nalezenému, znetvořenému chlapci, jehož celé tělíčko pokrývají včely a chrání ho před mrazem. A nejen před mrazem... Velmi dobře zvolený základ pro román přibližující čtenáři jednu část mexické historie zatížené nejenom válkou, ale třeba španělskou chřipkou. Obsahu z mého pohledu však škodí zvolená forma a styl. Charaktery postav jsou jednoznačné a popisy všeho (osob i jejich konání) pak úmorné. Čtenáři je nesčetněkrát různými příměry vysvětlován každý jeden jednoduchý jev a při četbě popisu čehokoliv je zahlcován nekončící kaskádou osobitých dramatických výrazů. „Jak se šepot snažil provrtat si průchod k jeho sluchu, Simonopio znovu porozuměl jazyku, který musel dočasně zapomenout, aby dal odpočinout éteru své mysli, rébusu svého srdce, tekutině svých kostí, semeni svých očí, srdci svého sluchu, filtru svého čichu, pergamenu své kůže.“ Jako by se autorka nemohla rozhodnout, který příměr použít. Nebo se nepochlubit, jak rozsáhlou má svou imaginaci a slovní zásobu. Autorka nadto sklouzává do patosu, který tento jinak silný příběh sráží do hlubin zmíněného verbálního exhibicionismu. Málem jsem v mnoha momentech knihu nedočetla, jak mě iritoval autorčin styl, stejně jako zarputilá snaha vyjevit podstatu třeba i jen namazaného chleba (potřeba jíst, potřeba péče o rodinu, role pečující matky, význam pro dobře živené děti atd atd... to pouze k chlebu). Nikoliv, toto téma v knize nenajdete, ale spoustu, spoustu jiných tímto způsobem uchopených. I závěr byl tak rozvleklý, že samotná idea konce knihy i života rozbředla. Knihu jsem dočetla jenom díky silnému příběhu, zejména pak díky postavě Simonopia.... celý text

Rázová vlna 2017, František Kotleta (p)

"Rozhodně byste nikdy v životě neměli zapomenout na nikoho, komu dlužíte laskavost." Limonádový Joe v sexy-military sci-fi provedení, to je plukovník Michálek v Kotletově postapo tetralogii, která nenabízí košatý příběh ani hlubokou filozofii, ale baví. Pouť "Hrdiny z Istanbulu" na záchranu světa, resp. toho mála, co ze světa ještě zbylo, a co se měnitelé rozhodli spálit na popel a prach, vede skrze společenství silných mužů, zotročených žen - čubek a hromady mučených a vražděných bídných bezvěrců. Ne každý ale touží po nukleární zimě. Ke slovu tak přichází česká bojová jednotka, která se osvědčila, když vyhnala z Brna japonské okupanty. Češi prostě umí ;-). Kotleta se jeví rutinérem béčkových krváků naplněných černým humorem, akcí, sexem i romantickými vsuvkami, tady zarámováno citáty z Knihy samuraje - Hagakure. Vzhledem k míře sarkasmu jsem tak trochu čekala, že citace jsou součástí Kotletovy fabulace. Jenže Hagakure existuje a je to vážně zajímavé čtení, jak jsem si následně ověřila. "Pán Naošige pravil: "Cesta samuraje spočívá v beznaději. Zoufalého člověka nepřemůže ani deset nebo více mužů. Rozumný člověk ničeho velkého nedosáhne. Raději se staňte šílenými a zoufalými. Kdo na Cestě samuraje používá svůj úsudek, neuspěje. Věrnost ani oddanost nejsou zapotřebí, stačí, když se na Cestě stanete zoufalými. Věrnost a oddanost jsou v zoufalství obsaženy."... celý text

Les v domě 2023, Alena Mornštajnová

Lidská tragédie opředená lží, zlou vůlí i nevšímavostí. Ano, zneužívání dětí je tragické, zavrženíhodné, úchylné. A přece se to děje. Mornštajnová přitom nenabízí cestu ani způsob, jak se s takovými hanebnými skutky vypořádat. Vytáhne vás do kina do nejvyššího patra multikina a odtud vás už jen stahuje příkrým srázem dolů. A přece ji nutno vnímat coby světlonoše. Mornštajnová v románu zachytila jeden smutný osud, osud dítěte, které se zahalilo (jako mnohé v takové situaci) do beztvarosti, bezvýraznosti, neviditelnosti a snahy nevyčnívat, což mu mělo v dětství a mládí zajistit klid od vnějšího světa. Bohužel pro něj do vnějšího světa spadal nejen život za zdmi domu, tedy ve škole atp., ale i život v domě. V domě, v němž by dítě mělo být v bezpečí. Před lesem… Mornštajnová mě málem přesvědčila, že tentokrát to přece jen přehnala. Kombinace tolika negativních faktorů snad není možná ani ve fiktivních příbězích. Zlobily mě všechny postavy do jedné. I ta milá paní učitelka nakonec jen strčila hlavu do písku. Jenže pak jsem zjistila, že ona fikce nemá zas tak daleko ke skutečném zločinu. To život sám umí nakreslit čáry života takových Cácor. Co jsem ale přece jen těžce rozdýchávala bylo nelogické a vůči dítěti kriticky nesprávné a taky vysoce neprofesionální chování sociální pracovnice, která v jedné fázi života cácory jedná tzv. v zájmu práva dítěte, v další fázi pak jen přebírá rétoriku protistrany. A tak je to cácora, ta zlá a nesmírně prolhaná. Tím to končí. Podivný obrat. Vlastně ne tak docela, ještě pořád lze napáchat škody. Hodně škod. Příšerný příběh, neveselý román. Burcuje? Ano. Krom pachatele, tuším, protože tady je vidět, že za vhodných podmínek může téměř cokoliv. Takže zbývá okolí, aby nebylo slepé... "Byla jsem odraz v zrcadle. Měnila jsem se podle očekávání člověka, který se na mě díval, protože jsem toužila všem vyhovět. Myslela jsem si, že když budu taková, jakou si mě lidé přejí mít, když budu říkat, co chtějí slyšet, přijmou mě mezi sebe."... celý text

Bastard 2023, Jaroslav Mostecký

Jaroslav Mostecký promlouvá skrze hrdiny svého post mortem románu Bastard doslova i přeneseně ze záhrobí. Poslední (současně pro mě první) Mosteckého román ve mně vyvolal celou řadu pocitů a dojmů, nepochybně pak uznání a respekt. Na poměrně krátkém časovém úseku příběhu z bretaňského pobřeží na území zeměpána Judaëla s rovněž poměrně jednoduchou zápletkou boje o moc Keltů, Franků, Sasů a Vikingů v temném období středověku, dokázal vytvořit strhující drama okořeněné fantazijními prvky. S téměř potměšilou systematičností Mostecký na svých hrdinech do důsledku vykresluje osudovost jejich přání. Nejenom se má člověk bát obtíží svého života, v Bastardu i toho, že jeho přání bude splněno. Ušetřen není nikdo. Podobnost s R.R.Martinem mi nejednou vytanula na mysli. Závěr ve stylu dovršené osudovosti lehce vyděsí, a tak je vlastně jedno, kdo se na tomto kousku země dostane nakonec dostane k moci, jestli Frankové nebo Vikingové... Kdyby se býval Jaroslav Mostecký neodebral do Valhally, tipla bych si, že, Bastard mohl mít pokračování.... celý text

Lov 2022, Bernard Minier

Bernard Minier tentokrát nenapsal pouze kriminální thriller. Lov nese silný otisk jednoho z největších socioekonomických problémů Francie, který úzce souvisí s její koloniální minulostí. Na rozdíl od Houellebecqa se však nesoustředí na kritiku obtížně přizpůsobivé francouzské muslimské (zatím ještě) menšiny, ale na popis všech negativních průvodních jevů do většinové společnosti nezačleněné, hrubě nespokojené mladé generace muslimských přistěhovalců. Vzhledem k nálepkám rasismus, diskriminace, nadřazenost, nenávist atp. dochází k paradoxním projevům typicky spojeným s pocity viny, kolektivní viny. Francie tak platí za své hříchy minulosti, ale i současnosti, protože snášet urážky a obviňování ze strany nespokojené mládeže bez ohledu na příčinu a situaci vyvolává jen další a další neadekvátní reakce. A to na obou stranách. Policie je pak ideálním fackovacím panákem. A to vše v aktuálním kontextu pandemie kovidu, roušek a všudypřítomných zákazů a omezení vycházení, které následně vyvolaly epidemie násilí a ve Francii - jako obvykle - taky spoustu automobilových pochodní. S Martinem Servazem se tak čtenář posouvá do doby zcela nedávné, doby kovidu s vyčerpanými zdravotními i bezpečnostními službami a zcela frustrovaným obyvatelstvem. Naplno se přitom státní aparát musí potýkat s kriminalitou, jejíž podhoubí se rozrostlo zejména v okrajových čtvrtích, tady Toulouse, obydlených ze společnosti vyčleněnou skupinou přistěhovaleckých klanů. A nejen s kriminalitou, ale i nezměrnou nenávistí, namířenou proti francouzské policii. Ta se nemůže zavděčit všem, natož spravedlivě prošetřovat kriminální aktivity muslimských spoluobčanů, kteří policii obratem obviní z rasismu nebo společnost např. z toho, že upřednostňuje právo na majetek před právem na bydlení. A tak se legitimizuje nejen násilí, ale třeba squaty. Není přitom moci, která by squattery z obsazených domů vypudila. Problémy se tak vrší jeden na druhý. Francouz/ka např. nemůže veřejně prohlásit, že je hrdá/ý na to, že je Francouz/ka. Může tím vyvolat reakce rozhořčení, že se hlásí k neokolonialismu, k nadřazené rase. Specifickou skupinou jsou francouzští učitelé, kteří u svých muslimských studentů omlouvají i ty nejhorší zločiny a de facto legitimizují násilí jako prostředek poukazování na nespravedlnost, které jsou tito mladí přistěhovalci vystavováni, protože vyrůstají v těchto čtvrtích, a protože nejsou bílí. Rasistická Francie má podle nich dluh vůči potomkům otroků, nebo lidem z kolonií, který je nesplatitelný... A tak se mění francouzská kultura, kdy muž odmítá respektovat, podat ruku a mluvit se ženou, natož aby mu žena říkala, jak se má ve škole chovat jeho syn. Minier sepsal poměrně děsivý politický thriller (otázkou je, kde se láme realita a fikce), kde dochází ve světle výše popsaného fenoménu k protestům uvnitř francouzské společnosti, tady ze strany otloukané policie a všudypřítomné nespravedlnosti. Ve stávajícím systému se tak nedosažitelná spravedlnost stává hnacím motorem pro vzpouru a vzetí spravedlnosti do vlastních rukou. Minier však nenabízí dvoubarevný obraz. Vina, právo a spravedlnost jsou málokdy jednoznačně na jedné straně. Musím říct, že se autor s tímto nelehkým dědictvím Francie na případu hledání spravedlnosti, zcela však mimo zákonné limity, vypořádal dobře. Není snadné v takovém případě určit, co je správné a co nikoliv. Minier tady stojí na straně policie. Ale které její části? Je spravedlnost totéž, co právo? Je padouch ten, co chce spravedlnosti zabránit? No ano, asi to nebude tak složité vzhledem k použitým prostředkům, ale problém Minier zajímavě rozkrývá. Přes výraznou politickou linku - pro mě další rozměr autorovy literární tvorby - si nemůžu stěžovat na upozadění klasické kriminalistické práce nebo nedostatek napětí. Za mě vzhůru na lov!... celý text