Rihatama komentáře u knih

Po letech jsem se s nostalgií vrátila k Pytlíkům ze Sáčkova, Frodovi, Bilbovu synovci Frodovi a dalším hobitům, k mocnému čaroději Gandalfovi šedému, Sarumanovi bílému, k trpaslíkům, elfům ale i skřetům a lidem.. a Glumovi. Prostě do Středozemě a taky do Mordoru a k temnému pánu prstenu Sauronovi. Vítězná bitva pěti armád zanechala hlavní Tolkienovy hrdiny v relativním optimismu co do budoucnosti tamních národů, Bilbovo dědictví v podobě mocného, kouzelného prstenu však opět rozbouřilo již relativně poklidné životy všech zúčastněných, vč. jednoho jeho podivného nositele, Gluma. Připomněla jsem si, jak do detailu propracovaný svět Tolkien stvořil pro své děti. Jako by se před čtenářem otevíraly daleké kraje, jejich svébytné jazyky, zvyky a tradice. Společenstvo prstenu rozehrává lítý souboj sil dobra a zla, sil světla a temnoty, a pro jednou zase sjednocuje ty, jež pro malicherné spory zabředli do nesvárů. Ano, pohádka se vším všudy, ale pořádně temná pohádka, v níž jde o životy každého jednoho ze Společenstva devíti, Společenství prstenu, Frodem počínaje a Gandalfem konče. Společenstvo je svázáno přísahou, ne však lanem. A tak je Frodo s tíží Sauronova prstenu na krku na své cestě do Mordoru osamělejší a osamělejší... a Dvě věže čekají.

18 03.01.2025

"Existují dva světy a ty se překrývají. Prvním je území Dne, které patří lidem. Druhým je území Soumraku, které patří svobodným bytostem a k němuž náleží i pusté oblasti Lesa. Oběma světům vládne Čas, ale Soumrak se řídí Srdcem, zatímco Den Rozumem." (z povídky Augusta Prima, ale teze se odrážejí i v ostatních povídkách Tidbeckové)

Autorka staví do kontrapunktu mytologii a tradiční zvyky skandinávských zemí a moderní, průmyslový, z pohledu autorky odosobněný svět, v němž kloubí existenci severských mýtických stvoření s technikou, zachovává však tvary, funkce, uvažování a touhy lidské. Nemalou roli pak přisuzuje nejen racionálnu, ale také času, který svým odtikáváním předznamenává v pojetí lidském konec prvního a dost neveselý čas druhého. Nadneseně řečeno umělá inteligence v mytologickém paranormálnu. Příběhy technických nebo přírodních stvoření (to) s lidskými atributy (ona/ono/oni) pro mě dostaly zřetelnější kontury, když jsem se dočetla o nebinárním vidění autorky sebe sama. Označení magický realismus pak vnímám poněkud eufemisticky.

Hned úvodní povídka Beatrice mě dost zarazila, protože jsem si, jako obvykle, (znovu) nepřečetla anotaci. Knihu jsem si zařadila do dlouhého seznamu "chci číst" a než na ni došla řada, zapomněla jsem, o čem je. Nejdřív proto přišlo překvapení, posléze pochopení a zájem, co se bude skrývat v každém dalším "popelčině oříšku". Některé povídky jsou ultrakrátké (Kdo je Arvid Pekon, Moruškový džem), v jiném ožívá nosnější příběh (Sobí hora, Augusta Prima), v dalším případě se autorka faktograficky věnuje objasňování velmi zajímavého mýtického stvoření (Pyret). Povídka Tety byla obzvlášť nechutná. Ani jí ale nelze upřít zamýšlené sdělení. Každá jednotlivá povídka totiž skrývá pointu, s jejímž objasněním se však autorka nikterak neobtěžuje, a to se mi na nich líbí nejvíc. Vedou k zamyšlení i pobavení, tady trochu s nadsázkou (porcování tet jsem zrovna neocenila, ale seveřané to nepochybně cítí jinak), ale skrývají i smutek a melancholii. Duševní (nejenom) svět Karin Tidbeck, jež sebe samy/i řadí do genderové nebinární skupiny "oni/ony", musí být velmi zajímavý.

"Hluboko ve Veletetině hrudním koši leželo srdce, kterého se rukama i nohama pevně držel vrásčitý růžový tvoreček. Když neteře odstranily poslední blánu, která ho obklopovala, otevřelo to oči a zakvičelo. Vyřízly srdce a i s tím malým stvořením ho položily na polštářek. [...] Pak stáhly z Tety kůži. Šlo to snadno, oddělovala se ve velkých kusech, z nichž se po vyčinění ušijí troje nové šedé šaty. Potom přišel čas na oddělení tuku. [...] Poté se neteře odebraly do kuchyní pod oranžerií. Vyškvařily sádlo, namlely kosti na jemnou moučku, nakrájely a upekly vnitřnosti, naložily brzlíky do octa, podusily maso, dokud se nerozpadalo, vypláchly střeva a povědily je, aby uschla. Nic nepřišlo nazmar. Napekly z Tet paštiky, dorty a masové koláče a vyrobily chutné buřty, játrové knedlíčky a škvarky. Nové Tety budou jistě velmi hladové." (z povídky Tety)

23 31.12.2024

Ušlechtilá stezka mě navnadila na tvorbu Petera Maye a sáhla jsem rovnou po jeho nejnovějším románu. Srovnání v čase je zajímavé; Román z Kampučie o Rudých Khmérech napsaný před více než 30 lety u mě, nutno přiznat, zabodoval o něco víc. Ani Zimní hrob ale nezklamal, mix žánrů mě totiž nijak neuráží. Detektivní zápletka, ač centrální, protože kolem ní je vystavěný celý román, zdaleka nepředstavuje těžiště románu. Mnohem více se autor soustředí na soukromý život inspektora Camerona Brodieho a jeho vztahy. Jeho dcera přitom byla jednoduše na facku, jakkoli se jí autor snažil prezentovat jako inspektorovo mladší alter ego. Moje sympatie si tak získávala, na rozdíl od Camerona, velmi obtížně. Zaujalo rovněž prostředí Skotské vysočiny, což možná bylo tím, že vlivem apokalyptické klimatické změny získala v autorových představách nádech Arktidy. A to jsme teprve v roce 2051. Peter May nebude velký optimista. I Cameronovi naložil na záda prakticky neúnosné břemeno, a to fyzické, duševní, psychické i morální. Neodpustím si poznamenat, že Peter May do uvedeného mixu nasypal hned celou řadu klišé (nelegální jaderný opad vs zemětřesení, hráčská závislost vs kriminální chování, vládní podvody vs umlčování veřejnosti a zapojování tajných služeb etc. etc.), které z mého pohledu trochu sráží kvalitu díla, byť spisovatel je May zjevně erudovaný. Že by už stárnul? Musím si přečíst jiná jeho mladší díla.

20 30.12.2024

Adam Przechrzta přetvořil moderní dějiny XX. století do časů vlády aristokracie, soubojů meči a alchymie, čímž mě nemálo mátl. Za sebe bych zvolila jiný časový rámec pro scifi román postavený na feudálních společenských a sociálních rozdílech, které stojí za revolučními tlaky doby. Do románu autor projektuje skutečné historické události polsko-ruských dějin. Byť chvílemi jsem měla pocit, že jsem v alchymistické Rudolfově Praze. Przechrztovým románem se prolne spousta ruských jmen, což mi úplně nevyhovovalo. O to sympatičtější mi byla postava alchymisty a nedostudovaného polského lékaře Rudnického, který prodělává proměnu takřka gargantuovských rozměrů. Od alchymie už totiž není příliš daleko k magii a s tou se dají nejen vyhrávat války. Podivná enkláva rozrůstající se uprostřed Varšavy a zaplněná ďábelskými monstry však není porazitelná konvenčními prostředky. Tuším, že Rudnicky může v další fázi nabýt podoby Batmana co do sil, schopností a smyslu pro spravedlnost. A právě kvůli němu se do příběhu materie primy ještě vrátím.

24 27.12.2024

Když máte nějakou věc, která se druhým skutečně líbí, dokážete jí díky nim znovu ocenit."

Jak mnohý poznamenal, Lucille Howardová není Arthur Truluv... Je tak lepší na Arthura zapomenout, říkala jsem si, navíc ostatní hlavní postavy svou roli v pokračování příběhu hrají i nadále. A ono to funguje. Kdybych bývala předtím nečetla Truluva, s životem a osudem Lucille, která dostala štafetou Arthurovu pomyslnou pochodeň světla a naděje, bych se bývala sžila snadněji a asi i rychleji. Lucille to se mnou ale nakonec zvládla a získala si mě. Jak silou osobnosti (už se vidím, jak si v nějakých 80+ otevírám živnost) tak silou vůle, díky které dokázala pohnout i svým srdcem. Noc zázraků, které vévodí opět dobrácká, ale přísná Lucille, změnila osudy hned několika lidem... Ráda bych měla ve svém okolí podobnou Lucillu.

"Je vám osmdesát tři a váš život je už vytahaný jako stará guma od tepláků. Otevřete obálku a najednou: Prásk! Zčistajasna je vám zase osmnáct. Uvnitř osmnáct, zvenku osmdesát tři. A vy cítíte, že jste připravení milovat stejně jako tehdy před lety. Vlastně ještě připravenější."

28 24.12.2024

Oproti svým zvyklostem jsem nezačala první částí Mayneovy krimi série, tak jsem se s policistkou a nadšenou potápěčkou McPhersonovou setkala poprvé. A nebylo to marné. I když na mě Mayne oproti Naturalistovi, který mě bavil i zaujal, působí v této sérii až příliš odlehčeně. Zápletka s teroristickým útokem přitom odlehčená ve své podstatě není. McPhersonová je učiněná amazonka a způsob, jakým ona a její tým získávají policejní odznaky a zbraně je taky kuriózní, stejně jako lehkým perem nahozené zkorumpované složky státního aparátu a justice. Takže spíš humorný román než thriller, který se příliš netrápí věrohodností.

25 23.12.2024

"Tak co, Barbaro, umře, nebo neumře? Byl to hlas Martina Rayena, zkušeného agenta televizní společnosti CBS. Nevím, Martine, pořád je ve špitále. No co myslíš? Umře do doby vysílání? Naléhal. Jsem filmařka, ne doktorka, řekla jsem po chvilce. Tak budeš muset udělat dvě verze, prohlásil nevzrušeně. Jednu na 28.13, druhou na 23.13. Jestli umře, zabije nám to reklamu."

Odlidštěná lidskost. Neboli úspěšné TV vysílání lidských příběhů. Ale toto je jiný příběh, je o autorce této knihy. Příběh, který jsem měla sto chutí odložit už v jeho první třetině. Zlobil mě jako ženu, urážel jako člověka. Nakonec, s vědomím, že tohle není fikce, jsem se přiměla dočíst. Patetický, neschopný slaboch, ubrečená, ukňouraná, infantilní, nesamostatná ženská... nabízelo se označení pro hlavní postavu. A oprávněně. Jenže duševně nemocného člověka nelze posuzovat/odsuzovat optikou zdravého člověka. Pravdou je, že já netrpím fobiemi, depresemi ani nejsem závislá na lécích, případným manipulátorům (často je řeč o vlastních rodičích, sourozencích a partnerech) se tak dokážu, myslím, spíše ubránit. Psychika člověka je lehce zranitelná, zejména pak u osob závislých, náchylných k náladovosti, nešťastných etc.

Příběh mě obohatil tím, že mi ukázal, co všechno je možné. A že síla člověka nemusí opustit napořád. Správná pomoc se jeví jako dar z nebes. Knihu nechávám bez hodnocení, vzhledem k nesouhlasným pocitům, jaké ve mně autorka vyvolávala. To ale neznamená, že kniha neobsahuje důležité sdělení, protože poskytuje vhled do duše člověka, který se v drtivé většině situací chová jako každý jiný, koho potkávám na pracovišti nebo ve veřejných prostorech. A kolikrát si pro sebe řeknu, že tohle je ale blázen, autista, cholerik... Do duší druhých není snadné nahlédnout, odsoudit však ano. A přiznejme si, nejsme v Americe, kde nemít svého psychologa je podobné jako nechodit ke kadeřnici.

"Duševní choroba je jakési přehnané zdůraznění lidského údělu. ...my všichni zakouším stejné konflikty, jenže při duševní chorobě se všechno nafoukne do naprosto neúměrných proporcí."

"Přede mnou se rozkládalo to největší bitevní pole vyryté do dětských tváří."

Mistr realistického a psychologizujícího portrétu, mistr světla a stínu Rembrandt van Rijn a učitel národů Jan Ámos Komenský, co mohou mít tito dva evropští velikáni společného? Nic menšího, než že byli téměř sousedé, kteří v 17. st. žili v Amsterodamu ve stejné čtvrti Westenmarkt. A znali se? Upřímně, já ve svém rodném městečku znala hodně lidí, ne tak v hlavním městě. Ale nežijeme v 17. st. Jenže když ta Rembrandtova podobizna starého rabína z r. 1660 se Ámosovi tak podobá...

LHC sepsala působivou a zejm. přesvědčivou fikci, která možná ani takovou fikcí být nemusí. Soustředí se převážně na myšlenky a úvahy obou hlavních postav. Dokonale se přitom vžila do archaické mluvy a dobového způsobu vyjadřování, že jsem zpočátku potřebovala čas, abych o slovech nemusela přemýšlet a aby mohla plynule přecházet do mého vědomí, a já se tak ocitla v době dávno minulé. S pokračujícím čtením jsem nabyla dojmu, že spíš než o Rembrandtovi, je kniha o Komenském. Skrze Rembrandta, jeho optiku a společný zájem nalézat pravdu stvořila LHC apoteózu Jan Ámose Comenia.

"Jsem dojat i potěšen, že se znovu shledávám s myšlenkou, kterou jsem se snažil předat světu. Malíř ve svém posledním obraze shrnul mé spisy. To je zcela zjevné. Trvalo mu to celý život. Láska, vzdělání a výchova vytvoří z dítěte skvělou završenou lidskou bytost."

Douška: doslov autorky osvětluje, co stálo u zrodu jejího příběhu z Amsterodamu. Nebyl to Rembrandt a nebyl to ani Ámos a jejich mistrovská díla a myšlenky. Byl to zmíněný obraz starého muže ve florentské galerii Uffizi. Obraz beze jména, bez autora. Obraz, který k ní promluvil. Naprosto tomu rozumím. Jeden takový obraz - ne ze 17. ale 19. st. a ne od Rembrandta :-) - jsem si koupila na jednom vídeňském bleším trhu s porušeným plátnem a bez rámu. Nemohla jsem odolat očím toho starého muže.

29 17.12.2024

Forsythův rukopis je patrný v každé z krátkých povídek, tedy téměř. Jeho nezaměnitelný styl dává příběhům syrovosti a postavám na věrohodnosti, aniž by je zbavil poutavosti. Sic opět lineární dějové linky odvyprávěné většinově technicistním stylem, a přece mě každá z nich dokázala zaujmout, pobavit i poučit. Především snad pobavit, s čímž jsem se u Forsytha zatím asi nesetkala. Veterán zaujal, překvapivý závěr překvapil :-). Zázrak dojal, závěr opět překvapil, a navíc (vzhledem k mé domnělé znalosti Forsythova stylu) překvapivě pobavil (neznamená nutně potěšil). Vlastně mě dostaly závěry všech, vč. Občana, byť zde jsem nejsilněji vnímala Forsythovo tradiční literární pole působnosti. Nejvyšší hodnocení pak dávám příběhu poslednímu, příběhu Šumícího vánku. A to i přesto, že jde o lovestory, ve které milence ani obligátní "smrt nerozdělí". Povídka zjevně také nejvíce rozdělila (a rozčílila) čtenáře, protože tady Forsytha téměř nenajdete. Za což má FF moje sympatie. Na rozdíl např. od Fantoma Manhattanu, kde sice odvážně rovněž zvolil neforsythovské téma, ale napsal jej ve svém známém popisném stylu, což bohužel Fantoma v mých očích prakticky zahubilo.

29 15.12.2024

Vyřešit vraždu, kdy zavražděný i vrah jsou už jen duchové může jenom doktor Lionet, sám tajemná postava anglického středověku. Londýnský koroner a lékař, Lionet z Glastonbury, je pozoruhodnou postavou, která má mj. vzácnou schopnost mluvit s mrtvými a svatými. Předpoklady takřka ideální pro práci koronera... Mandragora alias pórek pro nápoj lásky se mi velmi zamlouval. A co teprve zamilovaný, převlečený osel :-D. Ani příběh muže, kterého snědla kočka, mě nezklamal. Postava Lioneta však, k mé lítosti, tentokrát nehýří moudrostmi a potměšilostí v každém z 8 Šouflové příběhu, byť tak či onak zasahuje, resp. jeho sláva, do děje každého z nich. Vysvětlením je, že některé příběhy jsou samostatné povídky již dříve vydané, nyní zahrnuté do této knihy povídek/příběhů. Šouflová mě ohromila svou první povídkovou knihou Svitky z londýnského mostu. Ohromila a náramně pobavila. S nadšením jsem se proto vrátila do středověké Anglie, jen v řece, která ji protéká, již po 10 letech proudí trochu jiná voda.

27 12.12.2024

Po dlouhé době jsem se opět ocitla v devadesátých letech československé bouřlivé historie. Vrba sám jakoby stál v oné pohnuté době na morálním pranýři odsudků "nové, krásné" společnosti, tak přesvědčivý je František, hlavní postava románu - muž, který se svou nadějnou estébáckou kariérou s listopadem 89 ztratil více než smysl života, rodinu, přátele a kolegy. Trefně přitom Vrba Františkovi do cesty postaví zdánlivou kotvu - náboženské společenství, s kterými se v devadesátkách taky roztrhl pytel. Přitom v té době měl Vrba 13 - 14 roků. Vrba nám připomíná, že nelze předstírat, že ona krásná nová doba nepromarnila svou jedinečnou příležitost a neušpinila si ruce až po ramena, přičemž nohy nedokázala docela vytáhnout z bahna komunistické zvůle a bezpráví. František coby exemplární případ jednoho (jediného) potrestaného za skutky minulé. I to je smutná pravda naší historie. Nikoliv všeobecná spravedlnost, ale pouhé exemplární případy a dokonale prohnojené podhoubí pro nové lidi se starým amorálním postojem, navíc posíleným o nevídané možnosti, které nabídla nenadálá svoboda. Zaujala mě nejenom alternativní budoucnost naší společnosti, ale i fantaskní element v podobě rohatého, byť má první úvaha, že jde o jakési alias špatné svědomí, se nenaplnila. Vrba pojal ďábelskou odplatu společnosti spíše podle starozákonního principu, společnosti, v níž Vrba Františkovi přisoudil roli katalyzátoru i vyhořelého knotu oné spravedlivě nespravedlivé apokalypsy. Dost dobrý románový debut!

28 09.12.2024

Zuzana bez emocí a bez obalu servíruje kouzla užitečná, zlomyslná i ta, co můžou být dost škodlivá. Takže kdo věří v sílu magie a kouzel by to měl mít v hlavě všechno pěkně srovnané. Nelze činit autorku odpovědnou za činy druhých. Užití kouzel a jejich zamýšlené dopady jdou za uživateli. Obecně tak lze knihu označit za základní příručku pro čáry máry zbavené emocí či navádění, byť varovný prst se semo tamo objeví. Dá se tak číst jako inspirace, ale i varování. Příručka přitom není nijak zvlášť děsivá co do instruovaných prostředků. Dle mého však text působí trochu zmateně a nekonsistentně pokud jde o strukturu - nikoliv jednotlivých kapitol, ale samotné knihy. Obsahuje nicméně řadu základních kouzel a představuje tak užitečný úvodní zdroj pro ty, kteří mají o magii zájem. Ne každý chce být expertem, řada si nejspíš touží nějakým tím kouzlíčkem (psychologové by použili jiný termín pro totéž) jen tak trochu dopomoci. A pro ty Zuzana sepsala tuto knihu.

31 06.12.2024

"Queenstown ležel u jezera Wakatipu, v zátoce obklopené mohutnými strmými srázy. Okolní příroda byla úchvatná, voda v jezeře ocelově modrá, rozlehlé kapradinové lesy a louky zářivě zelené, majestátní drsné pohoří zatím ne zcela probádané, ale městečko samo bylo maličké."

Na konci světa, zaznělo trefně v románu. Přesně tak jsem si na Novém Zélandu v uplynulých dnech připadala, umocněno po dvou týdnech oblačnosti vytouženým pohledem na jasnou noční oblohu a Jižní kříž, orientační bod křesťanských mořeplavců. Maorské názvy jezer, měst, sopek či vodopádů mi hned tak z paměti nevymizí. I proto vím, že např. zmíněné jezero se jmenuje Wakatipu a ne Waikatipu. Ale třeba se název změnil, kdo ví. A Queenstown je dnes všechno jen ne maličkým městem. Autorčina interpretace je tady ale nepochybně správná vzhledem k době, kdy se příběh odehrává, a k době, kdy zlatokopectví na svůj boom teprve čekalo. V čem se popisy v knize vůbec nemýlí, je zcela mimořádná novozélandská příroda. Zejména na jižním ostrově, který zůstal mnohem déle uzavřený novým osadníkům než ostrov severní. I dnes člověk projíždí západní stranou ostrova hodiny neobydleným územím.

Bylo zajímavé sledovat v románu tehdejší úsilí přicházejících osadníků, nejdříve farmářské a později zlatokopecké. Nelehká doba, jakkoliv pro všechny osadníky naplněná optimismem. Dnes je Nový Zéland zaměřený i nadále na zemědělství, nově pak na ovocnářství, vinařství nebo lesnictví, a profiluje se jako země adrenalinových sportů; jen ty zlaté žíly už dávno vyschly.

Osudy Gwyneiry a Helen - dvou dívek z odlišných sociálních vrstev - které se vydaly hledat štěstí na druhý konec světa, jsou vše jen ne jednoduché. Jsou ale taky předvídatelné. Na příběhu mě nejvíce bavilo jeho umístění v prostoru a čase.

P.S.: správně by se asi román měl jmenovat "V zemi dlouhého bílého oblaku", jak původní Maoři svou zemi nazývali.

Jednoduchá zápletka, jednoduchý, lineární příběh, jasné charaktery, jasná linie mezi dobrým a zlým (až na jednu výjimku, a to u starého Rafaela). Jenže já mám pohádky ráda. Mezi postavami zasazenými do doby těžké roboty a nevolnictví (14.-17.st.) to permanentně jiskřilo, soubojů bylo přehršel a taky byl příběh Marcuse II. alias Michaela pěkně napínavý. Zajímavé bylo sledovat vývoj malého, vysmívaného chlapce, jak rostl v muže, procházel šarvátkami a souboji s přemírou šrámů a proher, nabíral odvahu, získával vědomosti a instinktivně pracoval na dosažení svého cíle... Nádherný historický román o odvaze, hrdosti a především člověčenství a lásce. Trochu naivní ve svém závěru, pravda, ale to pohádky bývají ;-). Rozhodujícím ukazatelem pro mě byl fakt, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout. A taky zde je krásně vykreslená archetypální touha po svobodě. Pokud jsou di Fulviovy další romány ještě lepší, mám se na co těšit. Bohužel už ne na romány nové.

31 02.12.2024

Titul knihy navozuje dojem poklidného času stráveného s rodinou a příjemnou aktivitou nebo nicneděláním. Ne tak u Hanišových. Tady je neděle odpoledne a vše, co se s ní souvisí, příčinou rozpadu vztahů i osobností. Hanišová s Bolavou by si mohly podat ruce. Jejich příběhy jsou temné, naplněné bolestí, strachem, násilím i smrtí. A přece se od knihy nelze odtrhnout. V mém případě ne kvůli vyžití se v temnotách duše hlavních postav, ale kvůli naději, že z nich vybřednou, že pochopí nesmyslnost cesty stávající. Hanišová však svým postavám ponechává jen pramalou volbu, naději a šanci. A přece se tam objevují. Díky za to, protože bych se mohla zacyklit v bezúčelné bezútěšnosti. Taky nemůžu Hanišové upřít neodbytný pocit reálnosti. Vždyť tahle planeta je plná pošuků, šmejdů a zoufalců. A pokud jich neznáte dost, buďte za to vděční.

Hanišová se osvědčila coby zlá sudička. To, z jakých povah a osudů poskládala Teovu rodinu, chce hodně špatnou zkušenost nebo hodně temnou představivost. I když nikdo z nich není nakonec ve své podstatě zlý. S kamarády to Teo, který si své stigma nese svým neradostným životem, nemá o nic lepší, zvlášť když má jen jednoho, Vychcana. A to je vážně nedobrá povaha. Je to vlastně dost dobrá motivační kniha, která se vztyčeným prstem varuje před slabostí, nečinností, zaslepeností, vč. té náboženské, a taky opičí láskou. Strávila jsem velmi podivná Nedělní odpoledne, z nichž jsem se vracela do normálního života naplněného prací, obyčejnými starostmi, ale i radostí a smíchem. Mám opravdu skvělý život, musím občas sama sobě připomenout.

43 13.11.2024

Opět jedna krimi série, naštěstí ne nekonečná jako třeba přežitý mastodont Ulice na Nově. Nejspíš nikdy žádnou sérii nedočtu, protože se nedají učíst. Tahle ale začala docela zajímavě, navíc mám ráda Island. Reálie se do příběhu zas tak moc nepromítly. Kulisy tohoto sopečného ostrova se dají ocenit spíš v seriálech filmových. Sigurdardottir nicméně zaujala a úvodní příběh vystavěla na rádiovém krátkovlnném vysílání pro amatéry, v odlehlých končinách nepochybně historicky známý fenomén. Srozumitelné jsou i hlavní postavy, které z mého pohledu trefně odráží islandskou mentalitu a povahu, v níž se mísí uzavřenost s drsností a feminismem, to vše v kontextu kvazi maloměstských pletich a vztahů. Vždyť celý Island čítá o něco málo obyvatel než Brno. Hledání pachatele bylo dostatečně komplikované a hlavní vyšetřovatel do ještě únosné míry natvrdlý, s ohledem na skutečnosti, se kterými je čtenář seznámen. První setkání s Yrsou nedopadlo vůbec špatně.

37 11.11.2024

Uhtred z Bebbanburgu alias Bledý jezdec představuje rozporuplnou postavu v příběhu britských dějin z pera Bernarda Cornwella, postavu, která se snaží vyrovnat s tím, že si různé strany nárokují jeho loajalitu. Což je něco tak abstraktního, že nejednou hledá Uhtred únikovou cestu tam či onam. Zejména pak přetrvávající a neochvějná křesťanská víra a víra v kněžský klér krále Alfreda pokouší jeho vikingskou duši a bojovného ducha. Když navíc vypadá jako dobyvatelští Dánové, a dokonce i jeho víra patří Thorovi a uznání jeho kladivu, není divu. Uhtred však současně vyzrává, už taky není tím, kdo nemá co ztratit. A není to jenom jeho pověst, na které mu záleží. Skoro hrdinou proti své vůli, byť někdy za titul válečníka (rozuměj hrdiny) bojuje všemi prostředky. A tak Wessex má na své straně neohroženého bojovníka, při kterém přes všechny jeho nedostatky musím stát. Přestože je arogantní, bez skrupulí zabíjí a nechá zabíjet nevinné. Ale není to ani podvodník ani zbabělec. Cornwellovi se daří udržet vysokou laťku, příběh neztrácí na dynamice ani nesklouzává do patosu nebo jednoduchých zkratek. Prostě zajímavé, dobrodružné čtivo.

34 09.11.2024

"Nejdůležitějším úkolem kulturní revoluce je zlikvidovat starou ideologii a kulturu, pěstovanou tisíce let třídou vykořisťovatelů."

Thienová vystavěla příběh na hudebně zaměřené rodině okouzlené západní klasickou hudbu a studující & působící na konzervatoři v Šanghaji, jejíž tklivé příběhy se začínají psát v 60. letech 20. st. a táhnou se moderními dějinami Číny až do současnosti, dějinami, do které neoddělitelně patří Maova kulturní revoluce nebo masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a jejich smutné dědictví. Vrabčák, Buřina, Loutna, matka Kudla... to jsou jen některé z hlavních postav, jejichž osudy k sobě autorka váže jako korálky na pevnou nit. Líbí se mi tradice přezdívek, většinou poetických, jindy praktických třeba pro to, aby cizinci nemusel komolit čínská a tchajwanská jména. Madeleine sama představuje první kanadskou generaci své rodiny s kořeny (nejen) v Číně.

"Kdybyste chtěli někoho z chudé země potrestat, nejspíš by stačilo odtrhnout ho od rodiny a přátel, izolovat ho v nějaké chladné zemi a zdrtit osamělostí."

Román dýchá nefalšovaným smutkem, bolestí, rezignací a sebedestrukcí lidské bytosti ponížené do maxima a zbavené vlastní osobnosti, což lze spatřit právě v panoptiku Číny. Mao se svou kulturní revolucí cíleně rozděloval rodiny a umisťoval je do různých koutů Číny, aniž by jim současně dával povolení z těchto koutů vycestovat a ostatní členy rodiny navštívit. Dosáhl tak vytvoření dokonale zmrzačeného ducha a osobnosti. A to v zemi, kde rodinné vazby jsou nade vše. Potlačil rovněž veškeré osobnostní ambice jednotlivce a stojí tak za mnohamiliardovou sterilní, pokřivenou společností, která nejenom odlidštila sebe sama, ale o totéž usiluje daleko za svými hranicemi. S nebývalou poetikou nám autorka otevírá zraněné duše a srdce, jejichž nositele provází odvaha a naděje, jaké dokáže vygenerovat nebývalý útisk, nespravedlnost a nemorálnost doby. Vstupte do nitra čínského pekla.

Nejhrůznějším na počátcích vytváření nové čínské společnosti byla její sebedestrukce, ponižování a zabíjení kolegů, učitelů, sousedů, a dokonce i přímých příbuzných. Čínská nomenklatura vynalezla recept na dokonalé vymytí mozků, který od kulturní revoluce jenom sofistikovaně vylepšuje díky kontrolovaným a ovládaným médiím a sociálním sítím. Zloba, neslýchaná krutost a nenávist opanovaly dobu znárodňování a zavírání univerzit. Co mi asi dělalo největší potíže, že jsem místy byla nucena knihu odložit, nebo aspoň diagonální číst celé pasáže, byl syrový, autentický popis chování mladých uvědomělých komunistů - členů Rudých gard - kteří s krutostí, bezcitností a nenávistí pronásledovali všechny, koho označili za buržoazní odpadlíky, týrali je, bili, ponižovali, zabíjeli, vypalovali jejich domy. Strach, bolest a ponížení jsou při čtení Thienové řádků hmatatelné a neúnosné. Stejně jako všudypřítomná řízená sebekritika, kterou museli všichni neustále sepisovat, protože nebylo přece možné, aby někdo nebyl tak či onak špatný. Touhy a přání má totiž každý. A když už to někdo/mnohý nemohl snášet a zasebevraždil se, v očích Rudých gard, ale i sousedů a rodiny (!), tím doložil svou vinu. Tohle běsnění jsme nezažili ani my v Československu. Doufám. Čirá hrůza v kontrapunktu ke křehké duši týraných hudebníků. Kniha, za kterou autorka obdržela tři regionální ceny, má v mé knihovně čestné místo. Vřele doporučuji.

"Sebekritika, čínsky (ťien-tchao), vyžadovala, aby se dotyčný přiznal ke svým chybám, uvedl správný způsob myšlení Strany a uznal její nadřazené postavení. Přiznání bylo podle Strany určitým druhem pokání, které přivede jednotlivce zpět do kolektivu."

35 06.11.2024

"Statečný pomůže, zbabělec jen dává dary."

Stephen King nezklamal. Svůj oblíbený prostor paralelních světů, který do posledního místečka zaplnil osobitou imaginací, jak ostatně předvedl např. ve své Temné věži, neopustil, jen mu dal jinou podobu. Po řekněme civilní úvodní části románu, který zdá se zmátl nejednoho čtenáře co do očekávání, nám King otevírá dveře do své pohádky. A jak mě zaujala ona úvodní nepohádková část naplněná veskrze lidskými smutky a radostmi, tak jsem se – nečekaně – ocitla v druhé části příběhu Alenky alias Charlieho v říši divů, kde jsem se cítila naprosto ve svém živlu. Čtenář by neměl pociťovat zklamání, když se v knize krále hororů a mystérií, nadto s titulem Pohádka, ocitne v pohádce prodchnuté kouzly. A protože je v pohádce, neměl by být překvapený ani happyendem. Nebo skoro HE. Se starým dobrým králem, resp. s Charliem, Howardem, Radar, Norou a dalšími, jsem strávila úžasné chvíle. Budou mi chybět.

47 04.11.2024

Autor opětovně otevírá čtenáři dveře do své svatyně... pohřebiště zapomenutých knih. Je to taky zdá se snad jediná, nadto poněkud okrajová, spojnice se Stínem větru, krom Barcelony, coby místa děje návazného historického románu. Tentokrát se příběh mnohem více odvíjí kolem knih, knihoven, spisovatelů a čtenářů. Hlavní postavy mě však taky více iritovaly, spíše než zaujaly, počínaje hlavním protagonistou, chudým spisovatelským elévem Martinem Davidem, nebo jeho takřka samozvanou asistentkou Isabelou, a Davidovou femme fatal Cristinou konče. Motivy chování každé jednotlivé postavy mi zůstávaly skryty, resp. jejich odhalení mě pouze mátlo, protože se mi jevily jako nanejvýš nerealistické. Jedinou srozumitelnou postavou pro mě byl paradoxně záhadný vydavatel Andreas Corelli, který stojí i za titulem knihy. I tak by se pak kniha měla jmenovat Andělova hra. Díky schopnosti Zafóna vytvořit příběh opředený tajemstvími a atmosféru napětí jsem si nicméně užila i tento barcelonský thriller.

33 01.11.2024