Rihatama komentáře u knih

Přehlídka tragických osudů nešťastných manželů, manželek, dětí, strýců... člověk musí mít s postavami trpělivost, než se dostane na scénu Josef Bergman, říkala jsem si. Ale chyba lávky. Klevisová se snaží přiblížit historii každého jednotlivého nešťastníka v příběhu, kterým se rozkročila přes hranice evropských zemí. Myslela jsem, že nejsem netrpělivá, ale asi jsem. Nebo mi popisy oněch neutěšených osudů z mé trpělivosti ukrajovaly a ukrajovaly... je velmi znát ženský rukopis, ženské uvažování a stesky nad tím, co by kdyby stále se vracející k rozbitým vztahům, no patos na patos. Poměrně jednoduché, šablonovité popisy klasických vzorců chování nespokojenců s průměrným IQ, aby náhodou čtenář nehledal potravu pro ducha, ale jen citové zapojení, pro někoho asi propojení. Škoda toho. Lépe si Klevisová povede v matení stop a detektivní práci, říkala jsem znovu. No, nevím, na detektivní práci tentokrát téměř nedošlo, i vyšetřování samotné, jakkoli neoficiální, se stále točilo kolem oněch vztahových peripetiích. Odhalení pointy a vraha si Klevisová taky pěkně užila, než nám to celé převyprávěla. Jen doufám, že mě už definitivně neodradila. Tři hvězdy za dočtení.

45 13.09.2024

Na publikaci je znát datum jejího sepsání a vydání (2019). Dějiny jdou o překot kupředu, zdá se, a tak se tam nepromítly události východní a střední Evropy posledních 5 let, tj. ruská agrese na Ukrajině (vyjma Krymu), nekandidatura Čaputové na téměř jistý druhý prezidentský mandát a nástup Pellegriniho nebo rozšíření NATO o Švédsko a zejm. Finsko, do té doby bezpečnostně-politicky neutrální státy. A prohlubující se proces akcese Ukrajiny (vedle Severní Makedonie a Gruzie). Ale protože rozšiřování NATO bylo pro Rusko stejně jenom zástěrkou pro agresivní realizaci jeho imperiálních plánů, vliv tohoto faktoru nelze přeceňovat. Jak dnes bohužel dělá velká spousta jinak inteligentních politických reprezentantů Evropy i zámoří.

Ze zvolené šestice spisovatelů z evropských zemí, kteří se zamýšlí nad současným spíše nešťastným vývojem v Evropě koncipovaném coby "krize západní civilizace", co ji způsobilo a co následuje, mně asi nejvíce oslovily německý a maďarský příspěvek. Tanja Dückers ideologicky obhajuje migrační politiku tehdejší kancléřky Merkelové a hovoří o velkém zklamání z velkých evropských zemí, ale taky třeba České republiky. Neříkám tím, že odmítám fenomén migrace, vždyť celé dějiny lidstva jsou jimi prosycené, a i některé státy jako USA na migraci postavily svou společnost. Tady jsou ale relativizovány/odmítány kulturní a náboženské důvody skepse k bezbřehému přijímání migrantů v Evropě místo předložení návrhu životaschopného modelu, který by respektoval v určité míře národní kulturní odlišnosti nebo právo na sebeurčení.

"Nejsme muslimové" každopádně už dávno neplatí. Evropa se má místo toho odvolávat na svoji polohu jakožto dopravní uzel mezi východem a západem, jakožto obchodní a jiné překladiště, jakožto melting pot. Evropa byla vždy neklidným tržištěm světa, regionem obchodu, místem, kde národy migrují."

Viktor Horváth pak představil zvláštní mix revolucionáře a konzervativce, která vychází z kritiky Orbánovy politiky. Tomu se jeden nemůže divit. V Horváthově eseji se vůbec najde několik zajímavých myšlenek, co mi ale nevyhovuje, je celý ten kategorický, ideologický balast kolem této centrální teze, propagace vícerychlostní Evropy nebo urážlivé vyjadřování na úkor faktů, a zavádějící premisy.

"V současnosti si společnosti volí za vůdce, a tím i za příklady, lidi s nejnešťastnějším osudem, mentálně narušené nebo infantilní; s nimi pak opakují takové vzory jednání, které je strhávají do války. V globálním měřítku je rozpoznání zájmů ještě slabší: na úrovni bakterií a virů." "Západ zatáhl dříve statický svět do výroby odpadu a do populační exploze - a tím posiluji svoji vlastní krizi. Krize Západu je krizí planety." (Pozn.: Za populační explozí stojí Západ...?)

Polská autorka Martyna Bunda trefně glosuje současný vývoj ve světle protirežimních hnutí v Evropě (Polsko, Československo, Německo, Ukrajina, Rusko, a dokonce i Čína). V té době Evropané slavili vítězství a domněle i poučení z předchozích chyb. Jenže 30 let poté máme na evropských trůnech Putina, Lukašenka, Orbána, Fica a donedávna Zemana.... Fukuyama se s Koncem dějin v r. 1989 mýlil. Neméně zajímavá je její analýza národů, lidí usazených v roli oběti.

Kdo mě velmi příjemně překvapil intelektuálně, sečtělostí či světonázorově, je mongolistka Petra Hůlová se svou esejí o rovnosti. Ve své pregnantní analýze naší "sametové revoluce", vývoje a očekávání českého člověka z budoucnosti v tzv. "zabedněných" 90. letech minulého století (rušení školek, jestli, privatizace bytového fondu aj.) a překotné snahy o dohnání Západu se i ona vyjadřuje k Fukuyamově anticipovanému Konci (komunistických) dějin, rozebírá fenomén populismu, rozmach sociálních sítí ("elity přišly o autoritu také proto, že přišly o hlásné trouby svých tradičních médií") nebo roli elit.

Velmi zajímavá je esej ukrajinské spisovatelky Halyny Kruk, která odkrývá v literatuře zájem/záměr/touhu/sen Rusů o likvidaci Ukrajiny, resp. její kulturní a jazykové identity, a o ukončení její nezávislosti. Dle autorky byla půda pro události na Krymu (2011) a na východě Ukrajiny pečlivě připravována a lidem sugerována už v roce 2009, jak dokládá řada knih (Maxim Kalašnikov - Nezávislá Ukrajina: Krach projektu, Georgij Savický - fantasy Bojové pole-Ukrajina: Zlomený trojzubec, Fjodor Berezina - Válka 2010. Ukrajinská fronta. V té se mj. říká, že "Třetí světová válka je za dveřmi! Světový požár vzplane na Ukrajině. Už tady se hovoří o ukrajinských fašistech apod. Klasický ruský strašák oprašující vlastenecké cítění Rusů). Není divu, že Ukrajina prohrává v této dobře přípravné informační válce. Není to jen Putin, ale Rusové sami fandí ruské agresi na Ukrajině. Jako, že to Ukrajinci nevěděli? Nejspíš to nebrali vážně. Kdo by taky bral, v Evropě 21. století. Jenže do mysl Rusů je po desetiletí implantován ideologický projekt "Rusko" neboli "Ruské impérium", "Pax Moscovita" aj. Důležitou roli autorka připisuje např. Dostojevskému, který definoval stereotyp "záhadné ruské duše", která Rusy odlišuje od ostatních národů. Mýty podobného druhu spojené s izolacionismem Ruska stvořily ruského člověka, kterým bylo a je snadné manipulovat.

Slovenská autorka Alexandra Salmela žijící ve Finsku se po poněkud úporné snaze o povšechnou analýzu novodobých dějin střední a východní Evropy (nejen Slovenska a Finska) s argumentem, že není politický analytik, politolog a ani nemá zkušenosti s komunismem, věnuje tématu nutnosti zvýšení pozornosti ochraně životního prostředí coby fenomén krize Západu.

Přidanou hodnotu pro mě mají především tři z uvedených eseji, logicky bych tak měla dát 3 hvězdy z 5. Tím bych však nejenom snížila hodnocení knihy, ale i zájem čtenářů. Tak nehodnotím a doporučuji k přečtení.

"MRZ jsem neznal. Vypadá to, že Buranda patří mezi země, kterým se dříve říkalo nedostatečně rozvinuté země. Časem začal být zřejmě tento název chápán urážlivě, takže se jim začalo říkat rozvojové země. To zřejmě znělo povýšeně, takže se z nich staly méně rozvinuté země, čili MRZ.... Jsme okamžitě připraveni MRZ nahradit ZVLP, což je zkratka pro země s velkým lidským potenciálem. Volně přeloženo to znamená, že jsou přelidněné a škemrají o peníze."

Jim Hacker, nově zvolený ministr pro administrativní záležitosti, předvádí nenápadný, ale soustavný boj s těmi zatrolenými úředníky o naplnění své mise - zeštíhlení státního aparátu. Jak ale zeštíhlovat, když v zemi vládnou silné odbory? A nejenom odbory. Pánové Lynn a Jay stvořili politika doslova šikanovaného svými/státními úředníky, politika udržovaného v nevědomosti, neschopného naplnit své politické cíle. Úsměvné trampoty politického nominanta a novopečeného ministra pro "cokoliv" okořeněné politickou nekorektností, jemně řečeno.

Britská politická kultura je dost odlišná od té české, takže obecnou platnost tato politicko-úřednická fraška nemá. Zejména u nás je to up-side down, řekla bych. U nás jsou to politici, kteří šikanují "své" úředníky a chovají se jako neomezení vládcové na svém svěřeném písečku. Frustrace nejednou hluboká, protože úředníci jsou rukojmími politiků a nikoliv naopak. Autoři ale neopomenou ani odedávný parlamentní fenomén interpelací. Tohle minimálně máme společného. Jinak jde o přehlídku ryzího britského humoru, který nejednoho potěší a vyvolá úsměv. A tak jsem si početla a mnohdy dobře bavila. I když humor je nejednou skrytý, nenápadný.

"Žijeme v divném a znepokojivém světě" - vyjádření nesouhlasu a naprostého nepochopení v britské terminologii.

36 07.09.2024

Tragikomická milostná burleska ovíjející se kolem postavy mladičké, nádherné (jak jinak) cikánky s kozou. Hugo karikuje tehdejší (francouzskou) společnost, její ignoranci, povýšenost a předsudky. To vše dostává možnost plně se projevit ve spojení s tajemnými schopnostmi - založenými na znalosti bylin a lidské duše, nebo tady cirkusovém drilu - opovrhované a současně obávané skupiny potulné části obyvatelstva. Do toho vstupuje další bizarní postava, stejně pro tehdejší společnost odpudivá jako čarodějní cikáni, Quasimodo. Znetvořená postava zvoníka, jemuž se chrám matky boží v Paříži stál kolébkou i domovem, a jemuž byl svět za jeho zdmi téměř zapovězen. Tmářství v celé své kráse, nebo spíš nahotě, kde živnou půdu nacházelo útrpné právo, palečnice atp., šířené katolickým klérem a bez přemýšlení přebírané lidem bohatým i nuzným. Každý se chce cítit líp než někdo jiný... obětní beránek se najde v každé společnosti i době.

44 04.09.2024

Schematicky, poměrně jednoduše napsaná krimi (už jste někdy zkoušeli kurz psaní?) a zejména úvodní seznamování s postavami mě trudilo. Podezřelé osoby se pěkně vyjevovaly a vzápětí eliminovaly jedna po druhé. Tip na skutečného vraha "stvůru" mi nicméně vyšel až v poslední třetině. Nemyslela jsem si totiž, že autorka bude postupovat přesně podle osvědčených postupů a statisticky doložených pravděpodobných pachatelů. Motiv ale zas tak očividný není, tak jsem měla důvod dočíst do konce. Stvůra do slova a do písmenem. Určitě jsou lepší detektivky, zejména nepotěší v Adamovi prototyp jednoduchého, prudkého policajta, který chce zabásnout každého, na každého padne stín podezření. Ale zaujal mě Lauřin šestý smysl, protiváha Adama, takže pokračování si někdy dám. Mladí autoři mají navíc zpravidla mají tendenci se rozvíjet ;-).

45 02.09.2024

"Rudí Khmérové... se snaží vybudovat podle svého názoru beztřídní společnost založenou na agrárním hospodářství. Vyprázdnili města, vyhladili inteligenci. Každého, kdo uměl číst, psát nebo mluvit jiným jazykem. Kdo nosil brýle, toho zastřelili jako intelektuála – i kdyby to byl jen obyčejný rybář... Incestní genocida."

Primární literární specializace Petera Maye je detektivní žánr. Přesto jsem jako po první jeho knize sáhla po Ušlechtilé stezce. Teď už vím, že přijdou na řady i další knihy a žánry. Ušlechtilá stezka je ukázkou mimořádné spisovatelské erudice a precizní znalosti dějin, reálií a mentality jihoasijského regionu počínaje Kambodžou, Vietnamem, Malajsií a Thajskem konče. Příběh evropského žoldáka nás přivádí do jihovýchodní Kambodže v časech Demokratické Kampučie, kdy byla zahájeno převzetí moci ultrakomunisntickými Rudými Khméry, dědictví, s nímž se dnešní chudá Kambodža potýká dodnes. Kde turista vidí svět naplněný sluncem, teplem, zelení a květy nebývalých barev... tam May budí svými popisy děs a hrůzu. A přesně do počátků násilného převratu do Kampučie "s vystrčenou bradou" nakráčí stěží plnoletá bílá holka přesvědčená o svých schopnostech najít v zemi, kde nikoho nezná, neovládá jazyk a kde kvete obchod s lidmi a drogami toho, za kým se tam vypravila. Nutno říct, že jsem měla dlouho autorovi za zlé, že vytvořil takhle neuvěřitelně naivní postavu, která si snad "zaslouží" vše, co se jí nakonec stane... na druhou stranu nemůžu popřít, že by se v reálu podobné typy nenašly. Sám autor pak mluví o čistotě a nevinnosti, nikoliv naivitě. Tím více vystoupila na povrch brutalita tehdejší společnosti. Za zmínku stojí, že tehdejší kambodžská komunistické monarchie budila rozpaky dokonce i Vietnamců a Číňanů, jak připomíná autor. Reálie jsou pro mě tou nejzajímavější stránkou tohoto díla, nepochybně zaujme i samotný příběh.

42 30.08.2024

"Ještě bohužel není tak zle, aby mohlo být lépe."

Přes klidem, mírem a radostí naplněný titul knihy se Vlastimil Marek svými fejetony o době, duši mozku etc. pouští do celospolečenské, nesmiřitelné kritiky - politiků, učitelů, porodníků, médií, společnosti, rodičů... Zajímavá úvaha se týká vlivu vegetariánství, resp. vegetariánské stravy na agresivitu a recidivu ve věznicích... Mohu-li soudit za sebe - sama nejím maso víc než 30 let - pozitivní, očistný program těla a duše by u mě nebyl zahájen samotným nejezením masa. Pokud si člověk sám tuto cestu nezvolí z etických důvodů, má vegetariánství dle mého spíše marginální dopad na jeho zdraví a štěstí. Umím si představit pocity frustrace z toho, že mu nedají maso, nebo si maso silou vůle odpírá, což rovněž stojí u zrodu agrese.

Stejně jako nečekaná kritický tón knihy mě zarazil autorův skepticismus ohledně významu (a obsahu) slova karma. Jím připomenutý kotel na vytápění bytů mně tedy na mysl nikdy nepřišel :-D. Jinak ale nelze než souhlasit s prostou logikou důsledku činů každého z nás, ať se již hovoří o komkoliv, nejenom o politicích. Marek je vlastně vůbec velký skeptik, pokud jde o lidstvo, což mě u propagátora vegetariánství a duchovní čistoty a z toho plynoucího pocitu štěstí etc. docela překvapuje.

Zaujala mj. Markova poměrně obsáhlá úvaha o vlivu způsobu porodu (odlidštěné velkoprodukce) na člověka, zejm. pak násilí, a jeho přesvědčení, že změnou tohoto způsobu by ze 3. generace už nebyly ani války ani teroristé. Marek má ovšem informovaný názor na spoustu věcí, vč. negativního vlivu zpěvu a alikvotních tónů na člověka, resp. zasahování do přirozeného vývoje člověka, vč. školení jeho zpěvu a hlasu, k adopci dětí, než plození mnoha dalších aj.. Ekologové, vegetariáni a duchovní praktikové při četbě možná zajásají mnohem více než zbytek společnosti, suma sumárum se nicméně jedná o inspirující dílo, přes autorovu veškerou kritičnost a nespokojenost. Nutno ovšem číst kriticky ;-).

P.S.: a "Když už i dalajláma"... co vlastně? Jenom povím, že IV. dalajláma nepřímo ve svém vystoupení na Fóru 2000 utvrdil Vlastimila Marka v jeho duchovním tažení a v tom, co lidstvo musí změnit, aby...

30 28.08.2024

Pana Merce jsem dlouho odkládala. Hlavně proto, že jsem viděla seriál. V přesvědčení, že kniha musí v 99% být lepší než film,nakonec na knihu došlo. Hlavně ale proto, že King. Král hororů se tentokrát nechal inspirovat sebevražednými, přinejmenším sebe/zničujícími akcemi, v nichž se oběti počítají na více než prstech dvou ruky. Americký folklór, byla bych řekla před pár měsíci, po tragédii na pražské filozofické fakultě už si tím nejsem tak jistá. Zápletka dramatická, děj však převalující se tempem starých detektivek kriminálního rady Vacátka. Kingův detektiv v důchodu Hodges prožívá své první týdny a měsíce v důchodu a moc mu to nejde. Vůbec mu to nejde. Vlastně nebýt masového šíleného vraha "z pod modrého deštníku", nejspíš by skončil dost špatně, pan bývalý detektiv v důchodu Hodges. Paradox lidského života. Stejně jako jeho noví "parťáci", psychicky labilní příbuzná zasebevražděné majitelky onoho Mercedesu s nečekanými ajtý schopnostmi a černý mladík, jehož handicapem je už samotná barva kůže. Tohle už je jasný americký folklór. A není to jediné klišé v tomto dramatu. Závěr byl pro mě mírně matoucí a kdybych neviděla film... King už napsal lepší díla s propracovanější psychologií postav, americké reálie na malém lidském vzorku jsou však dobře zachycené a příběh samotný byl taky zajímavý. Za mě velmi slušná kniha.

42 25.08.2024

"Svatá hora jest útočištěm všech a Panna Maria neodmítá pomoci nikomu, kdo se k ní s důvěrou utíká."

Příběh z Příbramska jedné poválečné generace od konce války po 90. léta znovunabyté svobody je naplněný pozoruhodnými lidskými osudy, jejichž cesty se odvíjely klikatými, kamenitými cestami plnými výmolů. Marek Toman sepsal barvitý příběh plný mnoha nečekaných odstínů mezi černou a bílou. Aniž by zabředl do známé brutality a hrůz místních komunistů nebo německých či sovětských okupantů, nechává nás autor nahlédnout s netušenou intimitou do normálních lidských životů. normálních lidí, které potkala válka, 50. léta, osmašedesátý a nakonec devětaosmdesátý. Pozoruhodná je především postava Emy Dolejšové, jakkoli ani její štít nezůstal neposkvrněný. V životě ale člověk činí nejrůznější rozhodnutí a velmi často se rozhoduje pod vlivem okolností, které si nevybral. Nejobskurnější postavou pro mě byla ovšem byl Olega, který se do Československa dostal coby Vlasovec a ruský zrádce. Zrádce, který uvíznul v bezčasí a meziprostoru. Je skoro s podivem, že všechny stěžejní postavy Panny mají svůj předobraz v historii Příbramska. To však román činí také vysoce věrohodným, možná až na postavu onoho Olega. I když možná ne tak úplně. To až dnešní doba povinných platebních odvodů a elektronických záznamů o každém jedinci činí život v anonymitě nemožný. Přistupovala jsem k dalšímu poválečnému románu s určitou skepsí, protože téma už zdá se přehltilo knižní trh. Toman mě ale velmi pozitivně překvapil a já opět narazila na román, který postrádá tu tak potřebnou propagaci ze strany nakladatele a možná i autora samotného. Dílo ve své kategorii vysoce vyčnívá a já si mohu jen povzdechnout, že do popředí jsou uměle postrkovány romány mnohem nižší kvality.

38 21.08.2024

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny a znají pravou příčinu štěstí.
Kéž jsou všechny bytosti osvobozeny od utrpení a jeho příčin.
Kéž bytosti nejsou nikdy odloučeny od štěstí prostého utrpení.
Kéž všechny bytosti setrvávají v míru a vyrovnanosti.
Kéž je jejich mysl prostá připoutanosti, odporu a lhostejnosti.

David Michie, Afrikánec usazený v Austrálii, milovník zvířat, spisovatel a... buddhista. Musím říct, že propagace buddhismu jde Michiemu velmi dobře. Musím ocenit i jeho spisovatelskou dráhu. Michieho příběhy jsou nejenom poučné - jak jinak - ale stojí na vypointovaných příbězích, které člověka okouzlí svou laskavostí. Jsem docela citlivá na lacinou propagandu, ze které čouhá snaha ohromit a přesvědčit. Michie se mi ale nesnaží prodat zubní pastu ani náramek upomínáček pro mě a celou moji rodinu. Nabízí recept na spokojený život, a to pro "dárce" i "obdarované". Michie ve své podstatě říká stále totéž, člověk je však nádoba zapomětlivá, a častěji prázdná než plná, takže připomínat si důležité aspekty šťastného života - ať buddhistického, v jiné víře nebo ateistického - je vždy dobré.

Stejně tak dobré jsou Michieho příběhy. Pobavil mě výrok "láma Google", já měla zatím ve svém repertoáru jen "přítel Google". I když tentokrát jsem přeci jenom párkrát zakroutila hlavou, jako např. u vlivu transplantovaného srdce na povahu svého nového nositele nebo u "probuzení" v márnici. I příběh milovnice koček je úsměvný. Michie nás nicméně neustále vede k jednomu: meditujte, meditujte, meditujte. Ideálně, aspoň pro začátek, s učitelem. Jo, a taky ke carpe diem!

"Čtyři nezměrnosti: milující laskavost, soucit, radost a vyrovnanost"

32 20.08.2024

Místo mezi životem a smrtí, kde se čtenáři nabízí odpověď na otázku, kterou si v různé fázi života klade nejeden z nás. Jaký by býval můj život, kdybych měla možnost znovu se v rozhodných chvílích dát jiným směrem...? Coby fatalista teoretik si takové otázky nekladu, zajímá mě, jak se rozhodnout pro věci budoucí, ne minulé. Je to nicméně zajímavá představa, která zde z mého pohledu především nabízí příležitost zhodnotit svůj život, to, jak moc je či není tristní nebo úspěšný a jestli stojí za to jej/se změnit... Kvůli zachování vlastní sebeúcty tuším, že každý nejspíš dojde k závěru, že jinak se v zásadních okamžicích rozhodnout nemohl, vyjma vybraných jedinců. Ale coby kdyby? A navíc zamyšlení nad vlastním životem je dobré vždycky. Teorie paralelních možných životů vedla rovněž k zodpovězení otázky existenciální. Zdali žít (nebo umřít) a jak žít. Prapůvodní otázky, na kterou odpověď nabízí půlnoční knihovna... nebo videotéka ;-).

Mat Haig sepsal v řadě ohledů zajímavé dílo proložené filozofickými úvahy (byť občas trochu úpornými), mohl si nicméně odpustit úsilí obsáhnout a vyjmenovat vyčerpávajícím způsobem vše, čím si hlavní postava Nora Seedová na své pouti svými paralelními životy prochází, v jaké profesi a v jaké podobě. Chvíli jsem tak měla pocit, že čtu únavný souhrnný přehled povolání či typů postav a charakterů nebo účesů bez hlubšího kontextového ukotvení. Tady nesporně platí, že míň je někdy víc. Závěrečný všeobjasňující skluz pak nese nevítané zabarvení patosu.

"Otázka není, na co se díváš, ale co vidíš." (parafráze citátu Henry David Thoreau)

48 17.08.2024

Předpovězený, pardon vypočtený konec planety Země a mise tří spravedlivých za potrestání těch, kteří si to před koncem nám známého světa, resp. jeho zmrznutím, tzv. zaslouží, je dalším z typických Jonassonových úletů. Ovdovělá důchodkyně Agnes z fialovými vlasy nakonec byla ta nerozumnější bytost z trojice samozvaných soudců a vykonavatelů spravedlnosti. Jonasson opětovně zahrnuje do svého díla nejrůznější postavy politického vládnoucího spektra napříč kontinenty (Gorbačov, Obama, Pan Ki-mun atp.), za nimiž své kroky vede tato obskurní trojice prorokyně, hlupáka a vdovy... Dost mě pobavily Kondorské ostrovy, kterými Jonasson tuším myslel africké Komory, které s kondory (ptáky) ale nemají řekla bych nic společného. Jonasson tak svým typickým rukopisem opětovně karikuje celospolečenské uspořádání, stejně jako vůdčí elity národů, ať již vládní, diplomatické nebo bankovní. Jonassonovy knihy přitom stojí na snůšce nehorázností, banalit a nelogičností, jemně řečeno. A přece jsou jeho díla nejen úsměvná, ale zahřejí u srdce. Ona je ta banda don quijotů totiž strašně milá a člověk jim musí držet palce, protože bojují proti světu korupčníků, násilníků a lhářů. Tedy obvykle. A ještě se k tomu baví. Vždycky. Trochu mě mátlo, když jsem byla lehce za třetinou knihy, že do konce světa zbývaly už jen 23 hodiny v románu zachyceného času, ale určitě mě to motivovalo číst dál. Uznávám, že někdy to chtělo pevné nervy na straně čtenáře, ale na konečném hodnocení nemůžu změnit ani slovo nebo ubrat jedinou hvězdu.

38 14.08.2024

Galbraith se ponořil hluboko do světa on-line her a sociálních sítí. Titul příhodně odkazuje jak na "skutečné" srdce, tak na temnou stránku lidského srdce, jehož temnotu amplifikuje anonymní virtuální svět, který zaplavují nejrůznější existence. Pohybujeme se přece ve světě zločinu... Nezbytnou součástí on-line světa jsou nadto stovky a tisíce fandů. V ústředním Galbraithově fandomu Černého srdce se naštěstí pohybuje jen tak velký počet osob, aby se mi dařilo se orientovat. I když termín fanoušek může být mnohdy více než zavádějící, jak je patrné mj. na postavě Anomie/ho a jejích/ho virtuálních i reálných následovníků, černosrdcařů. Musím konstatovat, že tolik urážek, sprosťáren a výhrůžek v jedné knize se často nevidí. Přitom 1152 stran skýtá opravdu hodně prostoru. Robin Ellacottová tentokrát taky dostane větší prostor, a to jak v profesním, tak osobním životě. Válečný veterán a majitel detektivní kanceláře Cormoran Strike tady často přebírá roli sparingpartnera trpícího bolestmi, snad aby dal vyniknout výkonu Ellacott. Vztahová linka pak i tentokrát zaujímá dost zásadní prostor, ale Rowlingová už dávno není utajenou autorkou a ženský rukopis se tak může projevit naplno.

Rowlingová - nejspíš v úsilí o maximální věrnost a věrohodnost virtuálního světa - případ zhusta prokládá typograficky reprodukovanými tweety a dialogy vyměňovanými veřejnými a soukromými chaty, nevyhýbá se přitom ani několika paralelním konverzacím. Působí to často ale poněkud únavně, zejména kvůli nezbytným a četným repeticím, čímž se narušuje plynulost textu. Dá se na to ale časem zvyknout, protože tvoří významnou a často užitou integrální součást románu. Virtuální svět se pak přímo propojuje se světem uměleckým a autorka se nevyhýbá ani aktům ;-). Rowlingová šedou zónu sociálního prostoru zjevně využila k vyslání varovných signálů ohledně jeho možného zneužití pedofily, vrahy a jinými kriminálními živly, především pak nebezpečí pro mladé lidí hledající přátele. Přesto všechno zůstává příběh a případ černého srdce koherentní a já se až doposledka snažila přijít na to, kdo je vrahem...

"Jaká prazvláštní záhada, tahle síla slov!
Nesou v sobě život i smrt.
Jediné z nich
Dokáže vehnat nach do tváří,
ten nach, jenž říká mnohé,
Či zanechat v srdci pusto a chlad."

38 11.08.2024

"Oko za oko, člověk za člověka."

Spousta hlášek, vč. této, u kterých je znát, že autor u psaní přemýšlel, nejen se bavil. A já s ním. "A proč ty se od rána tlemíš jako kretén na výletě v Disneylandu?" U této věty jsem se navíc ještě mírně zarazila, protože i já jsem jednou skončila v Disneylandu ;-). Prostě jsem se díky Brožovského terminologií tlemila prakticky po celou dobu při poslechu této brakovky. Chci říct esoterické brakovky. A proč ne? Vůbec jsem nečekala takovou dávku humoru. Takový Kotletův soukojenec, chce se říct. Nic složitého ani náročného, děj nula, ale oddychovka dokonalá. A vtipná! Plukovník Mrtvola se super vyvinutým smyslem pro spravedlnost, který ztrácí členy své skupiny – neboli "Party slizkých zkurvených úchylů", jak se členové PSZU neformálně nazývali – jako já gumičky do vlasů. Výborná jízda! Má premiéra s Brožovským dopadla nad očekávání.

33 09.08.2024

"Kde je máma? Není. Zapomeň."

Dlouhou pauzu jsem si chtěla dát od válečné tematiky. A opět jsem po jedné sáhla. Jako by se dva magnety přitahovaly proti mé vůli. Epstein přenesl do příběhu sílu lidského člověka, sílu vůle, sílu touhy. Proto je Země silným příběhem, byť ne výjimečným. Výjimečná je nicméně hlavní ženská postava Lei, kterou autor obdařil výjimečnou silou fyzickou i duševní. To na jejím příběhu stojí celý román, s ní se zrodí a s ní i umírá. Novodobé dějiny Československa jsou pro mnohé naplněné bolestí, traumaty, ztrátami svých bližních, důstojnosti, smyslu života. Život kdysi normální české rodiny (a statisíců dalších) se zásluhou zločinných dějinných aktérů rozpadl a rozkročil napříč kontinenty, protože "nežít nedávalo žádný smysl". Dílo plné emocí, smutku a nekonečných nadějí... Vynikající! Kdybych tento generační příběh psala já, přece jenom bych si odpustila ony matoucí, systematické přesuny v čase, nadto v příbězích různých postav. Kdyby si to scénárista a spisovatel býval odpustil, věřím, že by mě zaujal stejně silně.

"Kdo nežije v myšlenkách jiných, je mrtvý."

36 04.08.2024

"Ve válce, kdy proti sobě stojí lidé stejné národnosti, sousedé, bratranci, někdy i bratři, není žádné rozhodnutí správné."

Román Scarlet Wilkové o řeckých přistěhovalcích do Československa mě zaujal svou tematikou, protože i v mém městečku o několika tisíci obyvatelích žila nejedna řecká rodina. Do Československa odešli hned po 2. sv. válce. Coby dítě si pamatuji paní učitelku s řeckým jménem. Pak jsem se dočetla, že u nás byl kvůli blízkosti hranic po válce zřízen tábor běženců, odkud posléze odešli jinam. Tato rodina zůstala tam u nás, i když dnes nevím, jestli tam opravdu ještě žijí. Díky Scarlett Wilkové jsem si tuto řeckou stopu v mém životě vybavila a dohledala dostupné informace a přímá svědectví příjezdu řeckých dětí na přelomu 40. a 50. let. A nutno taky poznamenat, že jsem v té době vůbec neuvažovala o tom, jak to muselo být pro mnohé z nich těžké, odejít do cizí země bez dokumentů a mnohdy i bez znalosti data svého narození nebo celých jmen svých blízkých, kteří se tam v Řecku prostě oslovují křestními jmény nebo jenom maminko a tatínku. Dohledat potom své kořeny a rodinu, pokud žili, muselo být hodně obtížné. Řecké děti sem přece tehdy přijely jen dočasně, než se situace u nich doma zklidní... další smutnou kapitolou je pak samotný návrat do míst, kde je nejen nikdo nečekal, ale ani nechtěl. Aspoň do určité doby. Absolutní vykořeněnost, pokud se tomu člověk poddal...

Wilková dala románovou podobu osudu vybrané řecké rodiny, kterou rozdělila řecká občanská válka, téma v literatuře ne neznámé, ale především ve faktografii. Wilková z historických dat, análů a vzpomínek přímých účastníků věrně vychází, což velmi oceňuji. Připomíná, že 20. století v Evropě postihla nejen fašistická Hitlerova vražedná mánie, ale rovněž komunistické revoluční vraždění pod taktikovou Stalina, které zasáhlo řadu zemí ve východní a střední Evropě, ale i v Řecku, kde vyvolalo občanskou válku. Dílo nese výrazný ženský rukopis a nebýt tragického kontextu a skutečných reálií, na nichž stojí, bylo by zcela určitě v kolonce romány pro ženy. Nadto z jedné z hlavních hrdinek, Sotírie, která dle popisu projevovala ve škole nadprůměrnou inteligenci, Wilková v některých ohledech udělala nevědomou a nedůvtipnou pipku, což postavu lehce znevěrohodňuje. Na druhou stranu zas velmi dobře zachytila rozdílnost řecké a české kultury, mentality a lidskou povahu. Román za přečtení určitě stojí.

"Člověk si přece nemůže vzít něco, co mu nepatří? To u nás také kdysi platilo..."

43 31.07.2024

Scarrowa vnímám jako novodobého Dumase (s nadsázkou :) píšícího o dvou mušketýrech (legionářích) bojujících za svého krále (císaře). Jsou to právě Macro a Cato, věrná dvojka, každý jiné povahy a intelektu, oba však s čistým morálním štítem a přemírou odvahy, kvůli kterým si Scarrow zajistil mou přízeň. A stálo to za to i tentokrát... nečekejte žádnou informacemi nadupanou historickou ságu, ani košatý příběh. Pěkně po jedné linii jdou kluci za svým osudem. Ten nás tentokrát zavádí do Núbie (v bývalé italské kolonii Súdánu) a do Egypta (tehdejší východní římské provincie), kam se uchýlil gladiátor Ajax a bývalý otrok, na jehož otroctví se podepsali právě naši dva "mušketýři". Kdo má rád dobrodružné příběhy naplněné řinčením zbraní, bitvami a pochopitelně taky zradou, ten by měl být spokojený.

34 28.07.2024

Tokio, 5. září 1990... začátek příběhu u mě přes zjevnou banalitu ihned vyvolal vzpomínky na naše 90. léta. Jenže Japonsko si žije svým životem a svou vlastní historií, byť ne až tak odlišnou od jiných zemí a kontinentů. Vlastně je vůbec zajímavé, že autor měl potřebu dát svému hororovému příběhu časový rámec... v každém případě mě Suzuki zaujal a po dočtení Kruhu jsem si uvědomila, že jsem velmi dávno musela vidět i film. A došla mi taky souvislost s úvodní reminiscencí oněch devadesátek. V té době se totiž začaly na kopírovaných videokazetách v Československu, Česku objevovat první horory... Smrt hned 4 zdravých lidí na akutní selhání srdce představuje více než zajímavou zápletku, zejména pak, když hrozí jejich násobení. Společným jmenovatelem je přitom běžná, nadto příjemná aktivita - pobyt v přímořském letovisku. Jsem toho názoru, že novináři jsou zpravidla příšerně otravná sorta lidí a tady se prokazuje, že nemusí být taky zdraví prospěšná. Krátký příběh, který si spolehlivě udržel můj zájem až do samého konce. Jo, a pozor na videokazety (empéčtyřky etc.), přesněji jejich obsah ;-).

40 26.07.2024

Kašmír Kašmířanům... Na pozadí neklidných dějin Kašmíru vystavěl Rushdie příběh kulturního a náboženského střetu Východu a Západu vycházející z tradičních rolí chudého islámského kraje a bohatého zkaženého amerického světa. Časová osa se táhne od druhé světové války až po 90. léta, což je ambiciózní rozměr... Do revolučního děje přitom významně promlouvají Rushdieho oblíbené prvky magického realismu, které příběhu dodávají na temné osudovosti. Zvlášť když slovo dostanou teroristé a zbraně ve jménu Boha. Je zajímavé, jak kacíři (skuteční) zneužívající jméno boží k mučení a zabíjení svých nepřátel (domnělých) na pouhopouhém základě jiné národnosti a víry, ale i svých bližních, mohou přežívat v takovém bludu, a přitom v klidu se svým svědomím... jenže násilí a šíření hrůzy se stalo celonárodní modlou. Svůj život tak horliví muslimové prosytili nenávistí a honem na kacíře, až se sami stali nekrutějšími posly ďábla. Ó nikoliv, Západ není rájem na zemi ani prost násilí, zbraní a všeho, co s tím souvisí. Zcela zásadní je ale odlišná motivace k násilí, absence státního teroru a možnost svobodně žít, konat, cestovat, mluvit... nebo se dovolat spravedlnosti.

Klaun Šalimar vyrůstající v prostředí, kde se násilí stalo všední záležitostí, nadto se svou vlastní osobní mstou, je přes očekávanou komičnost cirkusové role smutnou postavou příběhu, zdaleka však ne jedinou. Jeho životní láska, Búnyi, nebo také India nebo spíš Kašmíra, se v temném příběhu snaží najít sebe sama, své kořeny, svou rodinu. Rushdie se pohybuje na zlomu lásky a nenávisti, téměř nic mezi tím. Potměšilost Rushdieho je do očí bijící. Známe-li je ale jeho osobní příběh, není to až tak překvapivé. Taky není žádným překvapením, že v muslimském světě náboženského fanatismu je žena tím největším prokletím. Pro sebe, rodinu, vesnici... Muži se sami postavili do nedůstojné role psů uvázaných na řetěze s náhubkem, kteří se můžou utrhnout kdykoliv, když kolem projde žena a jsou z ní vidět víc než jen oči, ideálně ani to ne. Klaun Šalimar stojí za přečtení.

35 23.07.2024

Čas od času se mi zasteskne po půvabu tajemství a kouzel pohádkového světa Harryho Pottera... Zasteskne, přestože filmové zpracování jsem viděla X-krát. Tentokrát ale, konečně, beru do ruky knihy. Už z úvodní části série vím, že film režírovaný Chrisem Columbusem nemůže knižní předloha překonat vzhledem k vizuální působivosti, průvodní hudbě nebo možnostem filmových triků. Kniha je taky evidentně více zaměřená na dětského diváka, zatímco filmový Harry a jeho přátelé už znatelně vyrostli, a i příběh potemněl. A přece jsem si pokračování HP užila, ať už kvůli tomu nemožnému. ale dobráckému skřítkovi Dobbymu, pavoučí anabázi, které byli HP i Ron Wiesly vystaveni kvůli hanebnému obvinění Hagrida z kdysi 1. otevření tajemné komnaty s neblahými důsledky, nebo dramatickému souboji HP s hadem. Pohádky ale zpravidla mívají dobrý konec, takže až se zase příště vrátím do čarodějného světa Bradavic, opět se budu moct těšit na Brumbála, Hagrida, známou trojku, a dokonce i na Draco Malfoye. Rowlingová má nesmrtelné zásluhy.

48 21.07.2024