Rihatama komentáře u knih

Stephen King je návykový, a protože počet nepřečtených knih se snižuje, dávkuji si je se stále větším odstupem. Ani příběh Gwendy nezklamal, King opět a zase vede člověka k zamyšlení. A i když tentokrát jde o spoluautorský počin, čtenář se opětovně vrací do fiktivního městečka Castle Rock ve státě Maine, kam poprvé zavítal v Mrtvé zóně. A opětovně King prověřuje integritu člověka a jeho schopnost ev. neschopnost odolat moci, která mu nečekaně spadne do klína. Gwendy představuje Kingům pověstný lakmusový papírek. Unese spolužáky vysmívaná Gwendy velkou odpovědnost, která souvisí s nenadálým darem? Jak bych se zachovala já, kdybych měla příležitost a možnost ovlivňovat dění kolem sebe, zejména kdybych trpěla komplexy znemožňující normální zařazení do kolektivu? Kniha je tak, jako obvykle, víc než jen (tady kraťoučkým) příběhem holčičky Gwendy a neznámého dárce.

"Vyhodila bys do povětří nějaké místo, kdybys měla tu moc? Nebo... zbavila by ses někoho? ... Ještěže takové tlačítko neexistuje, oddechne si slečna Chilesová. Ale existuje, namítá Gwendy. Nixon ho má. A Brežněv taky. I pár dalších lidí."

39 25.03.2024

Válečné znásilňování je nejzanedbávanější válečný zločin, u něhož je trest nikoli pravidlem, ale výjimkou."

Britská novinářka Christina Lamb stojí za jedinečnou žurnalistickou prací, která si zaslouží pozornosti nás všech. Nepopírám, že jde o čtení prostoupené bolestí a utrpením, a tedy nic, co by povznášelo ducha a osvěžovalo mysl. Pro nás, kteří žijeme v relativním klidu, míru a pohodlí je nutné otevřít se tomuto světu hrůz a utrpení. Hranice násilí totiž neexistují. Lamb představuje takovou výzvu, že o otázkách sexuálního násilí a mrzačení dětí, žen a seniorek, stejně jako o celém kontextu válečných sexuálních hrůz začneme alespoň hlouběji přemýšlet.

Hned úvodem nás Lamb přivádí na Ukrajinu, pár kilometrů od Kyjeva nové, brutální doby. Její další kroky vedou na řecký ostrov Leros, kde se setkáváme s uprchlými jezídkami (etnicko-náboženská skupina obyvatel věřící mj. v anděla páva) ze Sýrie a Iráku, které příslušníkům Islámského státu (nejenom) "sloužily" jako sexuální otrokyně. Posléze nás přivádí do Nigérie, kde děs a hrůzu šíří stoupenci Boko Haram, tzv. nigerijský Tálibán. A všechna ta brutální znásilnění se dějí před očima rodiny a dětí. Je s podivem, že právě muslimové vraždí ve jménu Boha mírumilovné příslušníky jiného náboženství údajně proto, že vyznávají ďábla. Dalším jejich naprosto úchylným projevem je vražedné řádění kvůli vzdělávání. Stejnému násilí byly a jsou podrobovány Rohingské ženy z Barmy (Myanmaru) v uprchlických táborech, nebo bangladéšské ženy, ale i děti i muži terorizovaní pákistánskými vojáky, dále to byly či jsou tutsijské ženy ve Rwandě nebo ženy v době bosensko-srbského řádění Ratka Mladiče nebo bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. V Evropě tento kurz nastavili již dříve Stalin a Hitler. A všichni znásilňovali, mrzačili, zabíjeli. A vždy okrádali a okrádají o absolutně vše. Nejde přitom o bandity, ale primárně příslušníky policie a armád. A v ne zcela ojedinělých případech dokonce mírových složek OSN.

Ohromující a šokující přitom není jen tato samotná ohavná a takřka beztrestná praxe zbavující lidskou bytost důstojnosti, ale astronomické počty žen, kterých se to týká. Navíc je v drtivé většině čeká vedle bolestí fyzických i psychických a zničeného života celoživotní stigma, hanba, společenské odsouzení a většinově pak opuštění rodinou a komunitou. Děti vzešlé z těchto brutálně násilných aktů představují samostatnou, neméně bolestnou část těchto celosvětových násilností. Děti vůbec jsou snad tou nejobludnější obětí sexuálního násilí. V Afrických zemích má znásilnění nemluvňat pachatelům dávat sílu a energii. Několikaměsíční nemluvňata, pokud nezemřou, pak mají potrhané nejenom genitálie, ale celé vnitřnosti. A trauma po zbytek života, pokud vůbec přežijí. Pachatelé jsou přitom prakticky nepostižitelní. A když nepomůžou národní vlády (jistěže ne), musí tak učinit právě OSN. Ani tady však ženy nečeká žádné rychlé řešení, a pokud se podaří dosáhnout na některé pachatele, pohybujeme se v desítkách, nikoli ve skutečných číslech. Hrůzná kniha plná hrůzných svědectví a emocí. A přece nemůžu zakončit jinak – prosím čtěte, muži i ženy.

"Jezídky jsou bezvěrkyně, jejichž zotročování je "jasně daným aspektem právem šaría"... Koupil jsem si tě, takže jsi moje sabája a podle koránu tě můžu znásilnit."

40 22.03.2024

Úvodní část série o Ondřeji z Rohatce mi připomněla Scarrowovu sérii o pretoriánech a ústřední dvojici Macrona a Catona... než se Ondřej, již sám bez svého přítele, vydá domů do Čech, aby zde převzal a zvelebil nenadálé dědictví. Postava Ondřeje se vyvíjí, stejně jako příběh sám. Niedl najel do známých kolejích své historické literární tvorby. Čtenáře provádí dějovými linkami a zvraty doby tentokrát kralevice Karla Lucemburského, Ondřej pak představuje tu ústředí postavu, které fandíte. Ondřej má vše na správném místě, počínaje srdcem a hlavou. Čítankový příklad ;-). Takže pohodový historický dobrodružný román stojící na českých reáliích.

32 22.03.2024

Osudy tzv. volyňských Čechů jsou obecně známé, poměrně málo jsou však předmětem literárního zpracování. Pro mě to bylo první setkání vůbec. A přineslo další jinak už očekávané zhnusení hlavními politickému aktéry doby - fašisty, Rusy/sověty, banderovci... a tak se čtenář brodí po kotníky v existenciálním bahně ukrajinské Volyně či poválečného Československa. Několik generací Čechů, kteří šli za vidinou důstojnějšího života, si prožilo své vlastní malé peklo bez ohledu na vládu, režim i zemi, navíc s vypáleným cejchem na čele. Všude byli (jsou) lidé jen hříčkou v manipulativní hrsti právě vládnoucí garnitury. Jedni je přinutili změnit víru, druzí odevzdat majetek, další pak to, co zbylo v hrnci a ve chlévě. A za každé situace museli "držet hubu a krok". Netuším, jak bych se v každé jednotlivé situaci zachovala sama, ale pevně věřím, že podobné dilema nebudu muset zažít.

37 19.03.2024

Po knize jsem zapátrala poté, co jsem se o ní dočetla v Pražském slabikáři. Jiří Weil mi připomněl postavu Dubčeka a dalších, kteří věřili v komunismus, socialismus, Stalina atp., současně však vnímali propast, do které se jejích stoupenci a přátelé, řítili ve snaze o absolutní vítězství a moc v deklarovaném boji za spravedlivou společnost žijící v blahobytu. Někdo chytřejší již prohlásil, že když se kácí stromy, létají třísky. Komunisté tak nakonec deklasovali člověka, jedince, na pouhé titěrné kolečko v mnohem větším soukolí, které lze brousit a utahovat, zlomit a nakonec vyměnit. Vyšší cíl byl jednoznačným argumentem. Weilovy románové postavy Ri, Fischer a Herzog se s radostí zapojí do gigantického soukolí budování světlých zítřků a nechají se systémem obrušovat a přizpůsobovat, umlčovat a zrazovat, jenže do soukolí padá stále více a více prachu... Weil, více lidská bytost než neživé kolečko soukolí, promlouvá, protože je mladý a chce pomoct. A tak mluví/píše, protože věří ve skutečnou ideu. A je semlet. V románu i ve skutečnosti. Smutný příběh orwellovského střihu smutného člověka ve smutné době, v němž dokumentární hodnota přece jenom převyšuje hodnotu literární. Orchestrace manifestu neživotné ideologie v jejím nejvyšším pojetí vedla ke zločinným projevům likvidace člověka po stránce duševní i fyzické. A opět ta stejná nezodpovězená otázka. Jak lze obdivovat ideu a systém, který za sebou v prachu zanechává hluboké krvavé stop? Za obrovskou odvahu, která musela stát za úsilím o sepsání a publikování knihy takového kritického významu, si dílo zaslouží ocenění. Nečetlo se však moc dobře, na rozdíl od pozdějšího románu 1984.

41 16.03.2024

Klevisová druhým případem Josefa Bergmana neomylně potvrdila svůj modus scrivendi. Rozehrála dějovou linku s řadou aktérů a se dvěma ohnisky, od kterých se odvíjí pátrání po vrahovi ženy, která stála každou nohou v jednom z oněch ohnisek. Nutno uznat, že obě linie příběhu jsou zajímavé - přátelství od dětství s pokrevní přísahou a tým produkující televizní seriály, kde prakticky každý má své tajemství a ideálně jde po místu svého výše postaveného kolegy, nebo se vůbec snaží udržet v týmu. Nebo si udržet svou prominentní pozici, jako hlavní hrdinka tohoto románu. Taková nekrvavá detektivka založená na vztahových peripetiích. Klevisová mě tak do Zlodějky příběhů i samotných vražd vtáhla ještě o něco méně než v Krocích vraha. Taky jsem doteď nepobrala důvody jednoho útěku, a stejně jako v minulém případu, se skutečný vrah v případu objeví téměř mimochodem. Čtenář, který tak nemá potřebné minimum dílků skládačky, nemá šanci uspět s logikou. S Klevisovou se nicméně neloučím. Jsem zvědavá, jestli se skutečně stylem psaní zakopala v zákopech a pojede podle sice čtenářsky poměrně líbivé šablony, nicméně s již patrnými šrámy.

41 13.03.2024

"Na světě je milion lidí, se kterými je lepší se hádat, než se svou maminkou."

Němec, Belgičan, Australan, žid. Eddie nenapsal román, ale memento, memoáry a motivační příručku v jednom. Čtenář nahlíží do Eddieho vlastního života někdy téměř den po dni poté, co jej coby žida zbili a poslali do koncentračního tábora. Psal se listopad roku 1938, kdy v Evropě vzplanul hon na židy a vůbec na všechny, kterých se z nejrůznějších důvodu doba nabízela zbavit se a ideálně získat jejich majetky. Autobiografie Eddieho je prosycená smutkem, bolestí, ztrátami. Především ale nadějí. Zbývá však ještě nějaká, když je člověk zlomený na duši, na srdci i na těle a váží v dospělosti 28 kilo? Zjevně ano, jak dokládá 101 let, kterých se Eddie nakonec dožil. Nemá smyslu psát o nacistickém režimu, kolaborantství, zbabělosti, krutosti, zlu, bezectnosti nebo přetrvávajícím antisemitismu v člověku. Jedině snad jen proto, aby nám toto vědomí - nikoliv přímá vzpomínka - nevymizelo z mysli ani ze srdce. Má především smysl psát o odvaze a chuti žít a pracovat. O radosti z pomáhání druhým, méně šťastným.

Ne, Eddie nečekal na pomoc od druhých. Sám vystudovaný strojař se naučil, jak opravovat a prodávat vozy, sám se naučil, jak prodávat nemovitosti a vždy jen se svou ženou úspěšně založil a rozhojnil. svou firmu. Od společnosti nežádal pomoc, jen lidství, respekt a příležitost. Co si půjčil, zase vrátil. Ty peníze pomohly jemu, přece mohou pomoci někomu dalšímu, potřebnému. Není divu, že židé odcházeli do zámoří, kde nacházeli záštitu, přesněji prostor k životu a pracovní příležitosti. Evropa byla, je a nejspíš vždycky bude zamořená antisemitismem. A vývoj ve stávajícím konfliktu na Blízkém východě k tomu bohužel ještě přispívá.

Eddie tuto knihu vydal v roce 2020, v roce jeho stých narozenin. Ani jeho žena jej neopustila před jeho smrtí. Sama odešla ze světa v roce 2022 ve věku 98 let. Eddie zanechal světu mimořádný dar. Vedle jeho nebývalé osvětové činnosti, co se týče holokaustu, je taky zdrojem nebývalé inspirace k životu a především náhledu na život. Díky, příteli Eddie.

"Pole je holé, ale když vynaložíš úsilí a něco vypěstuješ, budeš mít zahradu. A to je život. Něco do něj dáš, něco se ti vrátí. Nedáš do něj nic, nevrátí se ti nic."

45 10.03.2024

Po čase jsem se vrátila do meziválečné doby Výmarské republiky. Kulisy přesvědčivé, detektivní příběh z hereckého prostředí začínajícího zvukového filmu docela zajímavý, zpestřený o boční soukromou vyšetřovací linku, potenciál poválečného Německa však na můj vkus málo využitý. Vzhledem k dobovému zasazení by si román zasloužil propracovanější nacisticko-komunistický politický kontext. Kutscher se nicméně soustředí primárně na hlavního vyšetřovatele, ambiciózního a nekonformního mladého kriminálního vyšetřovala Ratha. Přestože mě úvodní díl série navnadil, Kutscher skončil u běžné detektivky balancující na vztazích mezi hereckou a filmovou komunitou a Rathem s jeho partnerkami, kterou povyšuje právě ten dobový kontext. Tichý zabiják málem zanechal další oběť.

Mimořádná sonda do myslí lidí, povah a času krátce po konci první světové války. Věra Fojtová, sama z moravského pohraničí (Novosedly poměrně důvěrně znám), čtenářům odkrývá důsledky válečných časů a jejich dopady na duši člověka, stejnou měrou člověka jak českého, tak německého. Ano, doba nepochybně nahrála celé řadě prohnaných a vykutálených kreatur, ale osidlování pohraničí byla logickým důsledkem. Ne každý z ní ale vyšel se ctí. Věra Fojtová pochopila, že člověk, kterému se děje bezpráví, je pořád jenom člověk bez ohledu na to, na které straně války se ocitnul. Ne každý měl totiž možnost volby, ne každý chtěl válku a ponižovat ty z okupované strany. Podobný pohled zpracovala Kateřina Tučková v Gertě Schnirch, Fojtová je však uchopila méně krvavě a více psychologicky. Její postavy si nechtějí za každou cenu uzmout nějaký majetek po odsunutých Němcích. Chtějí dostat šanci lépe žít a tento způsob jim přišel legitimní. Proto jim vláda tuto nabídky učinila. Dokud nebyly donuceny žít po nějakou dobu s těmito válečnými nepřáteli, ve skutečnosti však jenom zemědělci a sedláky

Moje babi s dědou původem z Valašska rovněž patřili mezi tzv. novo-osídlence moravského pohraničí. Okolnosti však naštěstí byly méně dramatické než Fojtové hrdinů. Dům byl již dávno opuštěný a původní obyvatelé v něm nenechali žádný dobytek ani nábytek. Nepřišli na Moravu zbohatnout. Babi dělala v JZD v kravíně, děda byl myslivcem. Pěstovali brambory, naučili se pěstovat víno, chovali pár králíků a slepice, a v chlívku se vykrmovalo prasátko, neb maso byla vzácnost. V žádném případě to nebyla nějaká selanka. Dost těžký život s celou kupou dětí, a ne všechny mohly vystudovat víc než základní školu. Bylo potřeba živit rodinu, a ne studovat. Fojtová možná trochu více tlačí na citovou strunu, ale není se čemu divit. Získala si tak mou plnou pozornost i pochopení pro zdánlivou euforii i tíživou realitu tehdejší doby plné smutku a bezpráví na všech stranách, které se hrubě otiskly do duší lidí. Snová katarze s touhou po očištění přináší letmé doteky magického realismu. Velmi, velmi dobrý román.

38 04.03.2024

QT patří do okruhu mých nejoblíbenějších režisérů a viděla jsem už dost jeho filmů. Vyjma Tenkrát v Hollywoodu. A jsem tomu docela ráda. Neumím si moc představit, jak lze obsah knihy založený na popisu filmů, herců, jejich kariér přelévajíc se z fikce do reality a naopak překlopit na filmové plátno. Z mého pohledu knihu ocení hlavně fanoušci amerických filmů, zejména westernů. Za průvodce si QT zvolí vcelku průměrného herce, který začínal svou hereckou dráhu v 60. letech, a jeho dubléra, kaskadéra a vůbec holky pro všechno, kdysi válečného hrdiny. Který ovšem své zabijácké choutky nedokázal potlačit ani po válce... Taky se potkáváme s Romanem Polanskim a jeho ženou, Charlie Mansonem, slavným McQeenem a dalšími. Spoustu jmen upřímně ani neznám, což limitovalo mou schopnost rozlišit, kdy jsem četla fikci a kdy se nořila do životů skutečných hereckých postav. Je to pravdě americký román, který nepostrádá ani myšlenku amerického snu, tíhu slávy nebo neúspěchu. QT dokládá, že umí nejen točit filmy, ale i psát. Jen si myslím, že okruh čtenářů bude přece jen menší než okruh diváků. Já osobně poctivě přiznám, že líp se cítím ve druhé skupině.

38 02.03.2024

(SPOILER) Robert Fulghum, označovaný za umělce života, v Třetím přání předvádí vysokou formu sociálně-psychologického inženýrství. Čtenáře přivádí do nitra třech velmi osobitých postav, které propojuje, jak jinak, velmi osobitými vazbami. Nebo možná prostě jenom vzájemnou přitažlivosti maskovanou originálními projevy. Ano, celou první půli cca jsem byla nadšená. Bavily mě dialogy, charaktery, filozofické podtexty, životní moudra, loajalita, originalita, a taky věrnost. Nemálo jsem ocenila hloubkové vhledy do japonské či kyperské kultury nebo života Claude Moneta. Než se Fulghum nezadržitelně zřítí do hlubin nepochopitelného patosu, do kterého spadne nejstarší z této vztahové trojice, britský nestor kyperského původu, a to tak, že i krevní přísaha a lojalita jde zcela stranou. Prvotní vazba navázaná z tzv. svědectví/sledování životů toho druhého, je přitom vážně zajímavý experiment. Závěrečná scéna je, přiznávám překvapivá, což mám ráda. Na druhou stranu ale taky potvrzuje z mého pohledu patologické chování zmíněného kyperského Brita. Rovněž příběhem prolínající se nesporně zajímavá mystika se naneštěstí rozplývá v následných vysvětlovacích pasážích. A já jsem nucena přiznat, že netuším, co tímto dílem básník chce říct. Román je přitom vysoce kreativní a informativní co do různých kultur či fenoménů a nepostrádá filozofický rozměr. Obávám se, že při vší úctě k autorovi musím tentokrát konstatovat, že ono zamýšlené osudové přátelství antických rozměrů se v mých očích rozpadlo v prach, a to z naprosto banální příčiny. I závěrečný překvapivý moment byl pro mě spíše nepochopitelný než zajímavý. Škoda.

"Milostný románek je záležitost jednoduchá, láska je náročná."
"Sex může být bezpečný, láska je nebezpečná vždycky."
"Není se třeba bát mužů nebo žen, pouze lidí, jež dobře známe."

33 28.02.2024

Kniha mexického šamana alias čaroděje či medicinmana žijícího v Americe, nabízí vhled do života toltéckých šamanů - naguálů - "lidí probuzených". Zajímavé na Ruizově výkladu je přesvědčení, že všichni jsme, resp. můžeme být šamany. Abych byla přesná, všichni jsme naguály, šamany pak ti z nás, kteří si tuto svou stránku uvědomují, berou s otevřenýma očima na vědomí. Žila jsem téměř 4 a půl roku v severovýchodní Asii, odkud podle Ruize šamani původně pochází, a tam se šamanství nejčastěji dědí, přičemž proces zrození šamanky/šamana provází iniciační rituály nebo změněné stavy vědomí. Skutečně ale nemusí být člověk nutně ani příslušníkem etnika, z něhož nejčastěji pocházejí (např. ze sibiřské oblasti SV Asie - Cátani). Zajímavé je Ruizovo vnímání role šamanů ve společnosti - kombinace filozofa, spirituálního vůdce, lékaře, psychologa, přítele, mudrce, který zprostředkovává moudrost lásky a života. Opět se musím vrátit do Asie, kde se šamani dělili na ty praktikující černou a/nebo bílou magií. Určitě ne pouze "učitelé" lásky a života.

Moudrost šamanů vlastně představuje jakousi osobní, motivační příručku, jak se probudit, hledat pravdu, moudrost a lásku. Šaman se podle Joseho stává jakýmsi poslem pravdy. Přitom vlastně prožíváme sny - sen osobní, kdy vedeme život dle svých představ, a sen kolektivní, který tvoří všechny sny dohromady. Jen ten, kdo procitne, nebo má touhu ze snu procitnout, se může stát šamanem, nalézt osobní svobodu, dojít k poznání, kým je. Mimochodem, Jose je synem Dona Miguela Ruize, autora Čtyř (celkem pěti) dohod, o nichž se Jose rovněž v knize zmiňuje. Právě tyto dohody tvoří proces odnaučení se všeho negativního, co člověk předtím přijal do svého snu (rozuměj života). Negativity se můžeme zbavit např. odpuštěním.

Zajímavá pro mě byla část k totemovým zvířatům, kdy si člověk má vybrat tři zvířata - podle jejich vlastností - a svá totemová zvířata vyvolávat podle jejich síly, kterou v dané chvíli potřebujeme. Já měla za to, že totemová zvířata jsou nám dána, že si člověka samy vybírají. Jose si totemová zvířata vybírá sám :-). Krom řady dalších návodů a postupů se čtenáři dostávají např. návod k vytvoření mantry záměru (jak se chovat ve stresových situacích, čeho chci dosáhnout, kým chci být...). Nezbytnou součástí šamana jsou rituály a taky dohody, kterých Jose nabízí 7. Nad rámec známých 5 dohod hovoří o (6) smrti, která je naším největším učitelem a (7) životě, které se podle Joseho nejvíce. bojíme. Jenom nahazuji, nechci rozkrývat, co která dohoda nabízí, k tomu si třeba přečíst knihu, nebo aspoň prolistovat nejzajímavější části. Nemyslím ale, že je nutné chtít dosáhnout stavu a vnímání šamana, abychom knihu vzali do ruky. Pro mě je tato kniha, jako jiné jí podobné, zdroj informací, zprostředkovaných zkušeností a inspirace; vždy mě něco zaujme.

34 25.02.2024

Duch a mysl člověka jsou úžasné věci. Jiří Kratochvil je toho živoucím důkazem, protože ani komunistický režim ani dělnické profese (nic proti nim, ale když si člověk práci nezvolí...) neumenšily jeho intelekt ani spisovatelský potenciál a nezlomily ducha. Skrze Truchlivého Boha jsem se přenesla do doby dávno nedávno minulé. Krom toho, že jsem se vrátila do Brna, které zůstává mým srdečním městem, mi Jiří Kratochvil připomněl sílu člověka. Člověka stmeleného do rodinného klanu či spíše mafiánské rodinky, který umí semlít své okolí, ale má i sílu onomu mlýnskému kameni se postavit a nenechat se připravit o důstojnost a lidství. Úspěch, bohatství a krásný život nebo cesty rozhrkanými vlaky, podzemní kanceláře a svěží vzduch a svoboda? Volba nikdy nebyla a nebude snadná, tehdy ani nyní. Dušičky/kmotři byli a budou. Zase a jenom záleží na člověku samotném. I když Bůh mu rozhodování nijak zvlášť neusnadňuje. Spíš naopak. Proč by taky měl... a tak člověka zkouší až do samotného konce, až ten sám se nakonec stává Bohem, i když nechce být nikým. A co udělá Bůh? Je smrt řešením? Je tohle inspirace nebo varování? Nejsem zvláštním milovníkem Kundery, Borghese zatím ještě moc neznám, ale Kratochvíl mě nesporně zaujal.

43 22.02.2024

Edmond Dantes, Mercedes, lodní účetní Danglars, krejčí Caderousse, bratránek Fernand Mondego, královský prokurátor Villefort a v neposlední řadě Abbé Faria, sedm proslulých hlavních postav jednoho z nejznámějších děl Alexandra Dumase st. z poloviny 19. století. Navázala jsem shodou okolností na jiné dílo z téže doby, nedávno přečtenou Bílou velrybu od Hermana Melvilla, jenže Dumas je jen jeden a výsledek srovnání je neúprosný... Ani jeho vlastní syn jej nepředčil. Famózní dílo, s jehož postavami jsem strávila téměř 3 úžasné týdny. I tady se čtenář potkává s námořníky, životem na moři nebo obchodem realizovaným námořními cestami. Příběh je však mnohem propracovanější než Bílá velryba, nádavkem pak obsahuje věrohodný historický otisk doby po pádu císaře Napoleona. Vlastně jsem se nemohla dočkat, až v příběhu nastane čas msty Monte Crista. I když minimálně Caderousse byl původně jen obětí své vlastní chamtivosti, a nikoliv nenávisti k mladému, úspěšnému Edmondovi. Dumas pak mj. precizně vykreslil povahy Italů a Francouzů. Je tak krásně vidět, že ani staletí s jejich mentalitou nic neudělala.

Dumas stvořil poutavý, dramatický příběh postavený na námořníku Dantesovi, vězni pevnosti If, alias Lordu Wilmoreovi, Sindibádu námořníkovi, hraběti Monte Christo nebo Abbé Busonim. Příběh strašné pomsty však není samoúčelný. Dumas nám odkázal hluboké filozofické pojednání o zločinu, vině a morálce postavené na přesvědčení v boží spravedlnost. Tu na zemi reprezentuje anděl zla, vyzbrojený hlubokými znalostmi, vědomostmi a pohádkovým bohatstvím, to vše díky abbé Fariovi, který je současně zbaven naděje a víry v lidskou lásku a dobrotu. A tak Edmont Dantes zemřel, aby se mohl narodit hrabě Monte Cristo. Opět jedno z mála děl, jehož hrdiny jsem nechtěla opustit. A mnohem, mnohem lepší než filmové zpracování. Jediná vada na kráse tohoto nádherného díla jde za českým překladem, resp. komolením italských jmen a názvů římských ulic a památek.

46 19.02.2024

Příběh vorvaně Mobi Dicka vnímám jako námořnickou elegii dokonale odrážející dobu svého vzniku, polovinu 19. století, a to jak mluvou, tak charaktery hlavních postav, které dnes působí nepřirozeně až naivně. Samotná cesta k proslulé bílé velrybě je velmi pozvolná, přičemž na samotné finále, proslulé drama známé z filmu, si čtenář musí trpělivě počkat. A tak se seznamuje s každodenním životem rybářů a je mu průběžně servírována kapitánova posedlost bílou velrybou. Vzhledem k předobrazu Mobi Dicka a s ním související námořní tragédie román musel ve své době vyvolat velký zájem, a to i s ohledem na tehdy ještě asi málo informací o mořském světě. Dnes ale působí poměrně archaicky, vč. onoho závěrečného dramatu – souboje člověka s živlem a živočišným monstrem – pro čtenáře zkaženého thrillery naplněnými krvavými orgiemi, a jako selanka. Sama neprahnu po krvi a násilí, jenže tady mou věčně hladovou dušičku neuspokojila ani literární nebo myšlenková stránka díla. Myslím, že Hermana Melvilla už nechám odpočívat v pokoji.

46 16.02.2024

Program Apollo měl v roce 1970 raketu Apollo 13 ze svého projektu a priori vyřadit. Do vínku dostala dva protichůdné osudové signály - šťastnou sedmičku (7. let programu Apollo) a nešťastnou 13 :-). Nebyli by to ale Američané, aby tento neúspěšný let Apolla 13 na Měsíc, který se po velkém úsilí samotné osádky raketoplánu i odborníků NASA vrátil po 6 dnech na Zemi, neoznačili za jeden velký úspěch. Ano, americká vláda tehdy vzkázala všem Američanům, že záleží na lidech, a to na lidech na celém světě (důvod, proč USA vojensky zasahuje všude, kde to pokládá za nutné, zpravidla však ne primárně z důvodu humánních ale strategických), nezáleží na astronomicky nákladné technice stamilionech dolarů pro cesty do vesmíru, ne na vesmírných objevech, ani na geopolitickém válčení, kdo dřív odhalí tajemství vesmíru. Možná že to není pravda, ale v rozhodující chvíli to tak alespoň vypadá. Ukončen byl i samotný program Apollo, přestože měl v plánu ještě dalších 7 letů. Říká se, že Rusové a Američané jsou jedni za 18 a druzí bez dvou za 20. Ale upřímně, kde byste raději žili...?

Film s Tomem Hanksem je samozřejmě jedinečný, ale ani Olsonova kniha mě nezklamala. Autor poměrně vyváženým přístupem zkombinoval osobní život astronautů, zejm. kapitána Lovella, přípravu na start raketoplánu i průběh jeho letu, dramatické momenty samotného výbuchu i projekci katastrofických vizí, obtíže astronautů s nedostatek energie, kyslíku a potažmo jídla. Pro mě tam bylo možná příliš málo informací odborné povahy, vesmír, kosmonautika, lety do vesmíru.. to vše je přece tak zajímavé a tady se navíc odehrálo skutečné drama. Ale k tomu si budu asi muset sehnat Lovellovu knihu.

P.S.: Jim Lovell, pilot Apolla 13, má po matce české kořeny, a příští měsíc již dosáhne na 96. rok svého života.

38 13.02.2024

McMahon stvořila dílo plné mýtů, tajemství a legend, v jejichž centru stojí statek ve West Hallu v americkém Vermontu. Příběhy hlavních postav autorka umístila do dvou různých časových rovin vzdálených téměř 1000 let. To je opravdu hodně dlouhá doba pro propojení dvou linií, k protnutí nicméně dochází a ve finále do sebe zuby kola času spolehlivě zapadnou a dva světy se potkají. Přeci jenom je však s podivem, že celou tuto dobu beze změny přestál onen statek. Právě tam se totiž sbíhají všechny dějové linky, tam se propojí osudy všech postav. Přesuny v čase a přeskakování z příběhu do příběhu mě zpočátku mátly, stejně jako střídané role vypravěčů. Když se s postavami dostatečně sblížíte, je pak již snadné nechat se vtáhnout do hlubin duchařského a nutno podotknout že taky nápaditého příběhu. Zimní lidé neboli náměsíčníci představují tu kategorii nemrtvých, s nimiž se nechcete potkat, natož je vyvolat/stvořit. Kdo ví, zdali McMahon chtěla napsat "pouze" napínavý, temný duchařský příběh – což se jí povedlo, nebo třeba i vyslat varovný signál. Varovný ve smyslu dávejte si pozor, co si přejete. Nikdy nevíte, co vám ve skutečnosti vaše splněné přání může přinést. A za jakou cenu. Ono vůbec s černou magií si lépe nezahrávat, ať už je záměr sebebohulibější.

42 11.02.2024

"Miluj prezidenta Si Ťin-pchinga"

Tento nápis stojí na průčelí vstupu do jedné z budov tzv. převýchovného zařízení pro nařízenou intenzivní výuku občanských povinnosti. První a poslední "laskavá" slova a projev v tomto koncentračním táboře hrubě násilné "převýchovy". Vítejte v Sin-ťiangu! Čínská tzv. autonomní oblast, kde všichni mají podle prezidenta vysokou životní úroveň. Jenže. Jste-li žena, tak pravidelně každý den musíte brát antikoncepční pilulku. Ale to máte vlastně štěstí, protože jinak taky musíte podstoupit sterilizaci, protože počet menšin je potřeba zredukovat. Po četných denních policejních kontrolách a dozorem kolegů (prásknutím svého kolegy si lze vysloužit vyšší hodnocení) pak doma nesmíte zpochybňovat slova svých dětí. Opakují třeba jen svého učitele, který jim taky řekl, že své rodiče musí nahlásit, když s nimi nebudou souhlasit. A když už si chtějí v klidu posedět u TV, tak to je možné pouze pod slídivým okem kamery nainstalované úřady do rohu obývacího pokoje. Jo a v posteli na ženu čeká cizí muž - ten její byl někam odeslán, zmizel. Cizí muž dohlíží na správné chování. Nejen to. Takhle nějak vypadá den v životě Ujgurů a jiných členů národnostních menšin v Sin-ťiangu. Teda já věděla už dost, ale tohle mě stejně mírně řečeno znechutilo. Autor přitom úvodem obšírně vysvětluje, jakým způsobem si ověřoval veškeré informace, které získal.

Tři kroky k vytvoření dokonalého policejního státu: 1. určit nepřátele (příslušníky menšin, přistěhovalce, židy, muslimy) a obvinit je z vašich problémů, 2. ovládnout technické prostředky (kamery vč. k rozpoznávání obličejů, sociální sítě) ke sledování "nepřátel" a 3. vytvořit ze země panoptikon (vězení uspořádané na kruhovém půdorysu, kde dozorce vše sleduje ze strážní věže, ale vězni jej nevidí). Každý si tak myslí, že je sledován, ale nikdo přesně neví kdy nebo kde. A co s těmi, byť jen domněle neposlušnými? Třeba za to, žen šli na večeři se sociálně nevhodnou osobou? Šup s nimi do převýchovných táborů. Korunu tomu daly nadnárodní společnosti jako Microsoft, Google nebo Yahoo, které na počátku tisíciletí podepsaly s čínskou vládu dohodu o filtrování informací ve svých programech a platformách. Velkou čínskou zeď nahradila jiná, velký čínský firewall. Vítejte v zemi George Orwella.

Jenže jak lze žít, když nevíte, kdo je váš přítel nebo nepřítel? Je možné mít vůbec přítele v takovém systému? Ujgurská muslimská menšina, přesněji její mužská část, se po násilném potlačení policií jejich úsilí za osamostatnění a vznik samostatného ujgurského státu začala učit v Afghánistánu nebo Uzbekistánu teroristickým metodám, jak škodit vládě. Tím si podepsali ortel smrti. Nejenom sobě, ale i svým rodinám, ženám a dětem. Ujguři přišli o veškeré svobody a práva, počínaje svobodou vyznání své muslimské víry a svobodou a právem na soukromí konče. Čínská komunistická strana snahy o samostatnou existenci a vlastní uvažování nejenom nedopouští, ale taky neodpouští. Kniha svou výpovědní hodnotu dokládá tím, že nevytváří paranoidní teorie, nešíří emocionální děs (což s oblibou činí čínská garnitura, ale ani ta nemá na severokorejskou), fakta jsou ověřitelná. A v závěru knihy je extenzivní rejstřík.

36 08.02.2024

"Ebola je vůbec nejnebezpečnějším organismem mezi viry. Zabíjí lidi s neúprosnou účinností a ničivým rozsahem důsledků. Jak se Ebola šíří uvnitř lidského těla, začíná se hroutit celý imunitní systém. Ebola zvládne za deset dní to, k čemu AIDS potřebuje deset let."

Přírodovědec Richard Preston sepsal působivou výpověď k vysoce nakažlivému viru Ebola (Ebola Zaire, Súdán nebo Ebola Reston), která je děsivá dnes, natož v roce 1994, v době téměř informačního vakua ve srovnání s dneškem. Je zřejmé, že Preston ví, o čem mluví. Jeho barvité, dramatické popisy degradace opičí nebo lidské tkáně napadané filovirem snese srovnání s nejbrutálnějšími thrillery. Jenže tady je řeč o literatuře faktu, tentokrát ale napsané jako populárně naučný text, quasi fact-fiction, vzhledem k tomu, jak osobitě jsou popsány příběhy jednotlivých postav, ať již lékařů, chovatelů nebo vojenských expertů. Co začne v domorodých chatrčích Africké džungle, se záhy přenese do rozvinutých civilizací za oceánem. Ebola, stejně jako jiné filoviry a viry, totiž umí úžasně cestovat, nejdříve po silnici (Kinshasa highway) a posléze letecky se svými nositeli. Chce to dle mého hodně, ale opravdu hodně osobní odvahy pracovat s infekčními materiály, zvířaty nebo lidmi. Kupodivu ne každý vir se ve svém nositeli usadí, ne každý zabije. Ale spoléhejte na to. Matka příroda projevila potměšilý smysl pro humor při stvoření člověka a jeho povahy, který až velmi často a rád hraje ruletu. Tak proč si nezahrát ruletu s životy lidí? Nikdo nikdy proto neví, kdy mu padne červená.

"Jakmile se biologická aktivita buňky jednou zastaví, její činnost se již nikdy neobnoví. Kaskádovitý úpadek jednotlivých funkci vede k rozpadu její celistvosti. S viry je tomu ale jinak. Dokážou se "vypnout" a přestanou pracovat. Když se ale poté dostanou do kontaktu s jiným živoucím systémem, znovu se "zapnou" a začnou se množit.

41 05.02.2024

Po Lebbonově Vetřelci jsem sáhla s nemalými obavami. Ridley Scott se společně se Sigourney Weaver nesmazatelně vryli do mé paměti, resp. vzpomínky na tento film si začaly žít svým životem, a proto právě sentiment stál za touto dnešní volbou. Jenže chyba lávky. Tim Lebbon navázal na Scottův příběh s lehkostí tanečního kroku a já s napětím sledovala novou linku příběhu Ripleyové po desítkách let hibernace vedoucí její kroky na těžební loď Marion. Naštěstí nejenom Vetřelec je takřka nezničitelný. S kým by taky koneckonců bojoval? Trochu mě zamrzela ta další smršť lidských obětí, přeci jen by si Ripleyová zasloužila jinou budoucnost. Lebbon však zjevně nechtěl filmového velikána nijak přepisovat, pouze mu tak nějak složit poklonu. Naštěstí zdaleka neřekl poslední slovo a já se můžu těšit na další setkání s tímto vesmírným parazitem.

39 02.02.2024