Rihatama komentáře u knih

Na počátku stál... transistor. Vlastně na úplném počátku stála v první polovině 19. století žena se svou převratnou teorií o multifunkčním stroji - hraběnka Ada Lovelaceová (1816-1852), dcera matematičky a známého anglického básníka Byrona. Isaacson čtenáře provádí digitálními dějinami srozumitelně členěnými kapitolami od programování, tranzistoru, mikročipu, videoher, internetu, osobního počítače, softwaru až po online připojení a vývoj webu. Čtenář se vrací až do doby před 150 lety a nabízí se mu úctyhodné penzum informací o životech a práci desítek osobností, o roli a významu velkých firem i start-upů. Dějiny digitální revoluce tvořila desítka výjimečných, inteligentních a zapálených jedinců, vizionářů a snílků. I když se to jeví jako protimluv k chladnému světu počítačů, nevznikly by bez vášně, sporů, soudních tahanic či osobních obětí. Zpočátku šlo o téměř undergroundové hnutí, kdy vědecké práce na vývoji digitálních technologií probíhaly v garážích atp., a sdílely se zdarma s dalšími nadšenci vynálezci. Dokud nezačal boj o intelektuální vlastnictví, a nakonec o peníze, za což se podstatně zasloužil Steve Jobs. Díky tomu ale taky nakonec vybudoval firmu Apple. Sama jsem měla na škole v rámci všeobecného vzdělání programování. Dnes člověku stačí kurz uživatele počítačových programů, aniž si uvědomuje, jaký to byl průlom, když se podařilo dosáhnout toho, že na klávesnici se napsalo písmeno, a to se objevilo na monitoru. A co teprve vytvoření grafického uživatelského rozhraní. Vzpomínám si na svůj první laptop z konce 90. let - IBM s pamětí 3 MB.... Isaacsonovi se podařilo napsat pro laika velmi čtivou a současně informacemi napěchovanou knihu. Doporučuji.

34 11.12.2023

První poválečné období vedlo v Evropě k neuvěřitelně hlubokým sociálním a společenským rozdílům a tlakům. Zweig coby výborný pozorovatel a mistrný komentátor a glosátor zachytil pod rádoby jednoduchým, pygmalionsky lehce zavádějícím titulem mnohem hlubší problémy doby a nevyhýbá se ani tématu dobrovolného odchodu ze světa. Právě proměna Kristiny vygradovaná setkáním s Ferdinandem však vytváří onen katalyzátor existenčních úvah, obav, zloby, nenávisti... smutku. Není kouře bez ohýnku, napsala Zweigova generační souputnice Agatha Christie. A přece jde ještě o něco víc než "jen" společenské rozdíly. Zweig žije v době dvou světových válek. Ti, jež prožili válku a hlavně ti, kteří zabíjeli ve jménu své vlády a svého národa, ztratili schopnost rozlišovat míru spravedlnosti a nespravedlnosti, práva a bezpráví, a posoudit, co je ještě únosné a morální, a co nikoliv. Člověk musí Zweigův román vnímat v kontextu doby jeho vzniku, aby docenil všechna sdělení, které do něj autor vložil.

37 08.12.2023

Vince Flynn opětovně vysílá svého hrdinu Mitche Rappa do smrtícího izraelsko-palestinského soukolí; tahle část blízkovýchodní zahraniční politiky USA Flynna vůbec hodně zajímá. Možná se příště pustí čínským nebo indickým směrem :-). O napětí a zvraty však není v amerických vztazích nouze ani ve vztahu k ostatním zemím světa, vč. evropských (odposlechy aj.). Vince Flynn ve Výkonné moci, která v jeho pojetí společně s diplomatickým personálem, zpravidla stojí v cestě rychlého a úspěšného (rozuměj silového) vyřešení bezpečnostních problémů Ameriky a světa, nechává na scénu vstoupit OSN, její rezoluce, a řekněme bílé evropské koně Palestinců. S určitým povědomím o problematice se nemohu ubránit dojmu přeceňování významu rezolucí OSN, byť autor správně rozlišil, kdo na čí straně stojí, když se v příběhu vrší mrtvoly a oběti atentátů. Zápletka je to nicméně poměrně věrohodná. Mitch Rapp v každém případě nezklamal a Flynn dokonce projevil v této části vítaný smysl pro humor, když nechá Rappa dostihnout lehce úsměvnými důsledky jeho činů.

32 06.12.2023

Deník vyléčené alkoholičky nabízí vhled do duše ženy, která se pomalu ale jistě propadá do závislosti na alkoholu. Michaela Dufková nabízí otevřenou zpověď, která nešetří ani sebe ani své nejbližší. Nejde o knihu vysokých literárních kvalit, je zde dost zbytných repetic, což nejspíš vyplývá z jednotvárnosti života alkoholičky. Za mě by bylo by lepší takový úsek života stáhnout do kratšího textového úseku. Taky mi není blízká povaha Michaely, která poté, co v žalobní lamentaci usvědčí svého manžela z doslova psychického týrání prostřednictvím SMS zpráv, když jej ona sama 2x zapudí, tak ve chvíli další životní zkoušky - rozhodně to holka neměla snadné - neusiluje o nic jiného, než aby se k ní vrátil. Takové vztahy mi jsou cizí, vlastně nepochopitelné. Nechtěla bych ani být na místě jejího manžela, kdybych si o sobě ve zveřejněné knize přečetla, jak nestydatě a neurvale se ke své partnerce chovám... Hotová reality show. V principu je však kniha velmi přínosná pro poměrně široký okruh čtenářů. Nejen lidí, kteří s alkoholem bojují, nebo třeba již dobojovali, protože to vzdali, ale uvítají ji i přátelé, kolegové a blízcí těchto jedinců. Pro mě to byla možnost nahlédnout do té části lidské duše, která mi není moc blízká, osvěta v tomto směru je proto vždycky dobrá.

"Vlastenectví je ctností krutých." (Oscar Wilde)

Sladká pomsta dokládá, že JJ má proč a co psát. Humor jemu vlastní, kterým se mě získal od první přečtené knihy, se knihou táhne jako tlustá červená čára. Současně však volí jiný přístup ve zpracování svého dalšího úsměvného příběhu, který současně nabízí nemálo zamyšlení. Místní reálie pak skýtají JJ dostatek inspirace - masajský šaman ve Švédsku? Proč ne? Švédsko je multikulturní tavicí kotel a žádná ze zápletek nestojí na hliněných nohou, jakkoli jsou dovedeny do absurdna. Tím JJ taky trefně poukazuje na trendy a postoje ve švédské/severské společnosti, ale i té obecně lidské, současně se jim však lehce vysmívá. A tak prostor dostává touha po bohatství, lenost, obřízka, předsudky/diskriminace, závist či vražda. Sladká pomsta s.r.o.? Moc pěkný nápad, jakkoli není původní. Jenom pěkně po právu zoficializovaný. Moc ráda bych se dozvěděla, jak to dopadne s budoucí šamankou a masajskou válečnicí. Ale jak už tak trochu znám JJ, nejspíš by nebyla ani jedním z toho. Úsměvný, absurdní, laskavý a taky poučný příběh, ačkoliv se to na první pohled nezdá. Jednoznačně doporučuji, i když vím, že humor je věc osobního vkusu.

41 29.11.2023

S pokračujícím příběhem dalajlámovy kočky Jesky nebo taky Sněžné lvice ke čtenáři skrze její prožitky a promluvy prýští moudrost, laskavost, láska a pochopení. Nejsem buddhistka, ne v pravém slova smyslu, takže nedokážu posoudit, jestli předmětné čtyři hlavní pilíře moudrosti jsou opravdu ty nejdůležitější. Jenže kdo jsem já, abych to zpochybňovala :-). A tak ve mě při čtení Michieho příběhů rostlo poznání a pochopení. Nadto mě bavil způsob vyprávění. Michie má literární nadání a jeho kočičí pouť životem s dalajlámou v jeho sídle v Dharamsale v indické Himáčalpradéši tak není určená výhradně příznivcům buddhismu.

Tuším nicméně, že tak jako tak je mezi námi spousta tak trochu buddhistů, i když pro dané projevy chování a stavy mysli neužíváme pojmy jako bódhičitta nebo šúnjata :-). Obecně např. dle mého platí to, co zde Michie přičítá buddhismu, jako např. definice lásky coby přání rozdávat druhým štěstí. Protože tím, že dáváme, sami dostáváme. Ať už si to uvědomujeme nebo ne. Nebo mě zaujala, či spíše pobavila, jiná teze/moudrost, a to že máš předstírat, dokud to, co děláš/říkáš, nebude pravda. :-). Pravdou taky je, že to, jak člověk prožívá určitou událost, závisí víc na mysli prožívajícího než na samotné události. Změnit prožívání události tak lze změnou mysli (příčina našeho utrpení je v našem srdci a naší mysli). Michie mi taky docela naboural mou představu o mém vnitřním já, na které lze v principu svést všechny osobní špatné, nadto často i špatně skrývané pocity, postoje, pohnutky nebo vyjádření. Veskrze zajímavá kočičí škol(k)a buddhismu.

A pro úplnost ještě ony čtyři klíčové složky tibetského buddhismu:
- zřeknutí se připoutanosti - vzdát se skutečné příčiny neštěstí
- soucit osvícené mysli (bódhičitta)
- prázdnota - vzdát se falešného vnitřního já - světlo moudrosti - spočinout v míru (šúnjata)
- guru jóga - úcta k vlastní schopnosti osvícení.

34 27.11.2023

Isaac Asimov uzavírá kruh... Staletí plynou a Seldonův plán se zdá se stává hříčkou osudových náhod, místo osou řízených, statistických událostí v galaxii. Mezek je vskutku pěkné pojmenování pro ony pověstné vidle. A přitom jde od počátku stále o totéž, tedy nalezení a vzájemnou anihilaci dvou Nadací. S Asimovem se rozhodně ani chvíli nenudím. Nápad s pozměněnou myslí představuje velmi užitečný nástroj, jak pracovat s postavami, stavět je na tu či onu stranu jak šachové figurky. Nejvíce zaujme postava dívky Arkadie Darellové, která je příslibem velmi zajímavého pokračování psychohistorického plánu Harryho Seldona. Netroufnu si říct, zdali jde po zásluze o nejčtenější sci-fi všech dob, rozhodně však nelze Asimovovi upřít kreativitu a představivost. Vynikající, nadčasové sci-fi.

39 24.11.2023

Čtenář se ocitá v době relativně nedávno minulé. V době československého hlubokého temna, kdy člověku s osobní odvahou hrozilo vedle zničení jakékoliv životní perspektivy pro všechny členy rodiny napříč generacemi taky zbaveni občanství, majetku i života. Komunisti nelítostně, často s potěšením, likvidovali ty, jež s nimi bez výhrad nesouhlasili. A pokud člověka neumlčeli / neumučili / nezabili a nenaplnili tak svůj raison d'etre, tak mu alespoň vzali duši, obrali jej o osobnostní identitu a srazili do morálního a intelektuálního bahna. Komunista nebyl (není?) propagátor rovnosti a naplněného života, ale samozvaný soudce, žalobce a kat. Nepovznášel k vyšším cílům, ale srážel na kolena. Vlastní/jiný názor byl nepřípustný, a vzdělanost pouhý buržoazní výstřelek. Období komunismu byla pokryteckou šarádou s jevištěm zaplněným hromadami mrtvol.

V Ratajském lese tak ožívá naše dějinné peklo. Netrápí mě míra historické přesnosti, jde přece o román, a ne literaturu faktu. Palán osciluje na rozhraní historického, politického thrilleru a detektivky odehrávající se v českém pomezí, a čtenáře vede přes tři časová období. Ani v tomto případě nejde z mého pohledu o rušivý nebo matoucí přístup. Čtenář se postupně noří do spleti 2-3 příběhů a sleduje napínavé osudy hlavních postav, a to až do samého závěru, který prostý průsečík osvětlí logiku autorova záměru. Není to jenom příběh zapomenutých a nikdy nepotrestaných komunistických zločinů z 50. let 20. století, kdy justiční vraždy tvořili jenom pomyslný vrchol komunistické zvůle. Zoufalství, které generacemi prostupuje komunisty postižené rodiny, plodí zoufalé činy a roztáčí se kolo vendety. Spravedlnost zůstává nedostatečná nebo absentuje zcela. Je to ale taky ukázka vynikajících literárních schopností Aleše Palána popsat, zachytit a přiblížit spletité vazby a jejich posun v čase, schopností zprostředkovat jejich pocity, citlivě pracovat s jazykem nebo zachytit onu ironii osudů, která je v lidském životě zcela běžná. Zasloužená Magnesia litera 2017.

37 19.11.2023

Povídkový formát, ač se v mé knihovně často neobjevuje, skýtá autorům jedinečnou možnost vypointovat na pár stránkách vybraný fenomén, jev, vztah, postoj, životní situaci... Bellová, jestli se nemýlím, vydala tímto svou první povídkovou knihu a nevedla si vůbec špatně. BB každou jednou povídkou spolehlivě určí zásadní moment její hlavní postavy či postav. Současně má člověk pocit, že tohle je přece normální život, situace. Já si snad ani tentokrát neumím zvolit pro sebe tu, která mě zaujala nejvíc. Řeklo by se všednodennosti v krajních, existenciálních polohách. Čtenář se tak ocitá téměř v důvěrně známém prostředí, současně však v zásadním momentu života, není přitom ale fixován na jeden žánr, stejně jako život. Prolínají se tak thrillerové scény s erotickou tematikou, historickými rozhodnutími či přehmaty, chcete-li. Možná bych jmenovala povídku "Samozřejmě že se podívala" nebo "Hrázný", které se více prolnuly do mé paměti. Jen některé faktické přehmaty bych byla ráda, kdyby si autorka bývala odpustila. Třeba ten týkající se syndromu suchého oka, který použije autorka coby příčinu toho, že nepláče ("Čestný profesor"). Přitom by bývala stačila malá rešerše. A najdou se další. Jinak oceňuji nenápadné poukázání na známé lidské nešvary obyvatel kdysi chudého národa (Čechů atp.), kterým se náhle otevřou dveře do vnějšího světa.

"Nechceš zmrzlinu, když máme to all-inclusive?"

33 15.11.2023

Carter nemůže zklamat. S každou knihou je vynalézavější, barvitější a přesvědčivější, pokud jde o formy násilí, brutality či způsoby týrání obětí, stejně jako o popisy emocí hrůzy a paniky, vnímání stupňů bolesti a reakcí lidského těla. Přesto bych uvítala, kdyby se autor víc zaměřil na dopadení pachatele než se nadmíru vyžíval v jeho perverzích stupňovaných za hranice běžné představivosti. Malá jazyková hříčka, intelekt, nápaditost a nezměrné ego či spíše drzost pachatele přeci jenom přinesly případům tohoto Carterova masového vraha - racionálně uvažujícího psychopata alias "Já jsem smrt" - nápaditý podtext. Hunterovi a Garciovi pak zbyla ta tradičně dobrá detektivní práce.

42 12.11.2023

„Je to příběh o lásce, o nenávisti a snech, které žijí ve stínu větru“.


Kterého knihofila by tento podtitul nechal chladným... A tak jsem se ponořila do tajemství zapomenutých knih, především pak knihy záhadného Juliana Caraxe Stín větru. Předlouhou dobu jsem měla pocit, že mě někdo láká na ten největší, nejsladší a nejchutnější meloun jaký kdy vyrostl a popisuje mi jej do nejmenších podrobností, stejně jako pocity, jaké ve mně vyvolá, vlastního melounu mi však ochutnat nechce dát. A tak jsem v očekávání toho, co mi Stín větru - tato tajemstvími v knize opředená kniha - a její autor vyjeví, jsem četla a četla a četla. Jenže Stín mi unikal dál a dál. Kdo kdy taky mohl spatřit stín větru? Pomalu jsem se propadala do spleti životů Juliana Caraxe, Daniela Sempere, Beatriz, Fermína... životů členů jejich rodin a přátel, životů složitě propletených a střetávajících se v nečekaných odbočkách a dramatech. Doba nenahrává svobodnému člověku ani lásce, sebemenší poklesek je ukrýván či se svým nositelem ubit a umírá v nevětraných místnostech starobylých domů poválečné Barcelony. Město přitom ovládá bezbřehá a nekontrolovaná policejní zvůle, zejména životy těch, jež se snaží na světlo boží přinášet radost a lásku, které svádí nerovný souboj s nenávistí a zlobou. Autor pak, jakoby jej dějová kombinatorika příliš unavila, čtenáři v závěrečné části díla orientaci v labyrintu všech těch tajemství až příliš usnadní v podobě předlouhého, všeobjasňujícího monologu Nurie Monfortové. Pokračování se ale tak jako tak nemohu nechat ujít. A doufám, že v něm bude více prostoru pro samotné pohřebiště zapomenutých knih, které tady sehrálo takřka epizodní roli.

"Žádné náhody neexistují. Jsme loutkami vlastního nevědomí."

49 09.11.2023

Kde novelu a beletrii čtenář hledá, nachází baladickou filozofii přetékající symbolikou sázející na čtenářův důvtip. Samotné Durychovy postavy jako by z románů psychologických, filozofických či teologických disputací vzešly. Snadné jsou paralely starý a mladý, vinen - nevinen, svědomí - bezcitnost. Ještě snadnější je skrýt je do aktů napůl vyslovených či vůbec nevyslovených. A tak já nepoučený čtenář - knihu si vybírám dle anotace - čtu však za tak dlouho, že její obsah ani náznakem už v paměti neuchovám - vstupuji do labyrintu úvah Durychových postav. Jen zlé skutky a neskrývaný strach napovídají. Nečetla jsem (zatím) jiné Durychy, a tak jsem byla bez přípravy vhozena do proudu jeho myšlenek. Dodatečně si přečtu, že novela byla napsána v letech 1945-1955. Aha! Čas i místo dostaly zřetelnější tvary, pokud by snad čtenář přece jen tápal. Pak již zůstává jen On a Ona. A smysl bytí v hrůze nebytí. Nepochybuji, že Boží duha si pro svou univerzální platnost musí svého čtenáře dnešní doby najít.

38 06.11.2023

Investigativní novinář Marek Vráz vyzrál a nenaplnil tak mé obavy z dalšího uchování souhry přílišného naivismu a štěstěny vedoucí u Vráze alias Terence k odhalení pachatelů jeho případů. Muž z chatrče nese rysy znalosti skutečné policejní práce (potažmo novinářské), a tak je příběh nejen věrohodný připomínajíce kauzy lehkých topných olejů dosahujících škod ve výši 100 miliard korun, tehdejší olejářské mafiánské praktiky, ale i neveselý popisem úlohy policejních složek počátku 90. let raného Česka. Goffa mě příjemně překvapil i schopností věrohodného popisu pocitů všech zúčastněných. Kniha mě tak zaujala i přes ne příliš hluboké šetření všech okolností, které bych očekávala. Policie z tohoto v příběhu například vyvázla až příliš rychle a bez bolesti, což by investigativního novináře mělo zajímat stejně tak, jako odkrytí pozadí a hlavních aktérů samotné kauzy, na jejímž počátku stojí muž z chatrče bez vlastní identity.

45 03.11.2023

V rámci svých studijních eskapád jsem absolvovala i obor speciální pedagogiky. Výchovu dětí s řadou sociálních, mentálních nebo behaviorálních problémů ale mohu jen obdivovat, stejně jako nadání a nezměrnou trpělivost, která je k tomu ze strany pedagogů potřeba. Autorka v díle překračuje jeho žánrové hranice svou dramatickou, sociální, a hlavně lidskou rovinou. Dílo je jak inspirací a motivací, tak odstrašením. Děti, ať se projevují jakkoliv, jsou uvnitř i navenek stále jenom dětmi, i když rozum se tomu někdy vzpírá uvěřit. Právě tady nachází Malý princ naslouchající, otevřenou dětskou duši, stejně jako dospělou bytost oddanou otevřít zkoušeným dětem dveře do života většinové společnosti.

Haydenová se vrací do doby tělesných trestů v 80. letech minulého století, čímž vedle této praxe poukazuje nejen na tuto "výchovnou" metodu, ale zejména na tehdejší postoj k dětem a výchově ze strany rodiny i vzdělávacích a sociálních pracovníků. Vlastně v tomto ohledu žijeme v nejlepší možné době, chtělo by se říct. Neměli bychom však zapomínat. Úroveň současné institucionální a vzdělávací péče je nesporně významný krok vpřed, lidé jsou také ale mnohem méně všímaví a děti zůstávají zranitelné dnes jako tehdy. I když si uvědomuji, že snáz se o tom čte a píše, než prožívá.

Síla Sheilyna příběhu spočívá v jeho autenticitě, syrovosti a souhře okolností, které jej provázely. Příběh nadto není jen o životě nemilované, opuštěné a zanedbané Sheily, ale rovněž o životě její učitelky a přítelkyně Torey. Jedna by bez druhé možná vyzrála jiným způsobem, pravděpodobně k újmě obou. Pozoruhodná je přitom jejich síla, přičemž Torey nabízí inspiraci a Sheila naději. Poslední věta tak trochu napovídá možný směr, ale určitě se taky seznámím s Tygřicí, abych zjistila, zdali obě v dalším životě dosáhly na své štěstí. Mimochodem, musím pochválit překladatele za titul knihy, protože v originále je dost neatraktivní (One child).

50 31.10.2023

Rollins a Cantrellová svou literární spolupráci zdokonalili a vytvořili sehranou dvojici. Jak mě u Krvavého evangelia zlobila nesourodost akční a romantické linky, tak tady už jsem nabyla dojmu, že románové partie mnohem lépe souzní. Právě proto jsem se k Erin, Jordanovi, Rhunovi, kněžně Báthoryové, Rasputinovi a dalším vrátila až po roce. Ale teď vidím, že nebylo proč váhat. Tuto upířinu jsem si užila. Autoři nabízí důkladně namíchaný mix dobrodružství, napětí, nadpřirozených tajemství sahajících do dob zrození a smrti Ježíše Krista, apokalyptických proroctví dramatických soubojů a konečně taky oněch milostných vztahů :-). Nechala jsem se stáhnout do světa démonických stínů a andělského světla, nalákat vidinou božské spásy a obávala se věčného zatracení. Souboj pozemských a nadpozemských sil může rozhodnout jedině nevinná krve. Ač možná mírně překombinovaný a rádoby maximálně šokující, tento vpravdě krvavý román doporučuji. Výborné oddychové čtení. A že to člověk občas potřebuje.

38 23.10.2023

Uplynul jeden celý rok a příběh aristokratické z emigrace navrátivší se rodiny Kostků na zámku Kostka se uzavírá. Aleluja! Bočka jsem si oblíbila od první knihy ze série života Kostků v Česku po návratu z exilu v Americe. První seznámení z Bočkovy série pro mě bylo jednoznačně to nejlepší a já knihu doporučovala každému, kdo se namanul. Nápad a gagy s roztodivnými postavami žijícími na Kostce byly vskutku originální a člověk poznával slabosti českých "muflonů" nejen ze zámeckých prohlídek, ale i návštěv všech dalších kulturních institucí. Postupně se kolovrátek přece jenom ohrál a omrzel. A Boček, jako by to věděl, stále více tlačil na pilu, aby byl víc a víc vtipnější. Nedalo mi nedokončit sérii s Marií, ale loučím se ráda. Sbohem a šáteček. Pod palbou lásky neskončila jen Marie, ale i další dva v tomto ohledu nejméně očekávaní adepti, když nepočítám právníka Bendu. Ale to by nebyl Boček. Helenka Vondráčková se zámeckou posádkou rovněž vydržela až do konce a já jim ten happyend vlastně ze srdce přeju.

51 20.10.2023

V roce svých 90. narozenin Klíma v jednom rozhovoru uvedl, že "Všechno, co jsem potřeboval napsat, jsem napsal. A abych jen tak žvanil, na to je tady dost jiných." A tak přestal psát. Dokonce už o několik let dříve. Rozumím mu. A přece mi to je sobecky trochu líto. Protože jsem objevila vynikajícího spisovatele a novináře. Ano, byl i komunistou, jenže pak metařem a disidentem. Myslím, že se očistil mnohem víc než mnoho jiných. A zmoudřel, čímž svůj nesporný intelekt znásobil.

Ani svatí, ani andělé představuje především sondu do duše ženy a dívky, byť v knize jsou i mužští představitelé. Je s podivem, jak se Klíma dokázal vcítit do obou. Ač je mi tento typ žen spíše cizí (nemstím se a ani netrpím depresemi tak, abych se ničila), tak mě zprvu obě postavy - matka i dcera - dost iritovaly. Klíma ale dokáže být velmi přesvědčivý, a já měla pocit, jako bych se ocitla v reality show a nahlížela téměř proti své vůli do nejniternějších úvah a prožitků hlavních postav. Klíma sám přiznává, že láska jej zajímá více než politika. To je fér, a navíc o tom umí výborně psát. Svatí či andělé, milovaní či nemilovaní, milující nebo ubližující... já jsem spíš na tu politiku, ale Klíma mě dostal a velmi ráda si jej příště dám znovu. Sic už nepíše - na odpočinek má plné právo - ale napsal toho tolik, že budu mít dost příležitostí se s ním lépe seznámit. Naše první rande dopadlo na výbornou.

"Nikdo z nás není ani svatý ani anděl"

45 18.10.2023

Podobně jako v Talismanu King (& Straub) poznenáhlu připravuje hororovou scénu, vpravdě strašidelný příběh, pro který mu za inspiraci poslouží skutečná postava amerických kriminálních dějin – neslavně proslulý sériový vrah Albert Fisch. Ten se v Černém domě transformuje nikoliv v rybu, ale v rybáře, který do svých krvavých sítí loví ty nejzranitelnější z lidských bytostí. Nepohrdne však ani chutným soustem z leckteré všetečné osoby dospělé. King opět exceluje při práci s odvrácenou stranou lidské mysli a povahy, která tak snadno podléhá davové psychóze, nebo se v ní skrývá, která však také dává vyniknout té straně ozářené sluncem. Hrdinný David proti Goliáši lynčujícího davu. Každým svým dílem King varuje před temnými stránkami lidské duše, jejichž destrukční síla může být ničivá. Nebo očistná. Ale existuje i šedá zóna – v povaze lidí i na hranicích mezi světy, mezi Amerikou a Teritorii. A právě tam King umístil svůj černý dům, dům koncentrovaného zla, z nějž zlo prýští do všech stran. Jack Soyer opět vstupuje na scénu a společně s ním i staří známí. Zlo je potřeba porazit. Vypálit do kořenů. King tady nezapomene ani na své věrné průvodce – pistolníky z Gilleadu a Ka. King svůj svět a své hrdiny nikdy neopouští.

King ve svých dílech vlastně vůbec neopouští hranice Ameriky. I všechny jeho postavy a reálie v nichž žijí, jsou ryze americké. Jenže King pohybující se v horizontále času objevuje pro svá díla dokonalý únikový prostor obsažený ve čtvrté dimenzi. A tak se naplno může projevit jeho fantazie naplněná člověčinou, tou dobrou i zlou. A přesto, že Kingovo hrací pole je výhradně to obklopené Atlantikem a Pacifikem, objeví se na jeho hřišti nakonec každý, protože Amerika je národ přistěhovalců, národ bílých, černých a jiných barev, národ všech národů. Kingův svět je kompletní. Svou literární tvorbou oslavuje Ameriku a Američany, byť po svém, a vším tím říká Long live America! A já dodávám, Long live the King of America!

45 15.10.2023

Na motivy povídek či knih Petra Šabacha jsem viděla nejeden film. Přesto jsem po Šabachově knize sáhla poprvé. Babičky mě zaujaly samotným názvem, aniž bych věděla, o čem novela vlastně je. A zaujala mě i samotná kniha, která na obyčejném životě obyčejných lidí vykresluje svou dobu. A přece ve mně vzbuzuje mix pocitů, stejně jako samotné hlavní postavy Matěj a Alenka. Minimálně jejich bezproblémové vycestování do Anglie v době po Pražském jaru mi samo o sobě není úplně srozumitelné. Vlastně je to spíše o nich a jejich vztahu - doma i v Anglii - než o politické situaci, když odhlédnu od protiněmeckého intermezza. Mí rodiče, když žádali a nakonec dostali výjezdní doložku, aby mohli vycestovat do sousedního Rakouska, dostali podmínku, že nesmí s sebou vzít nás, tři děti. A přesně stanovený termín odjezdu a příjezdu, žádné svévolné prodlužování. U mladých lidí je to zvláštní, zejm. když Matěj, který se sám a dobrovolně vrátil do Československa, zjevně vycestoval na dobu neurčitou.

Šabach nicméně v knize příhodně trousí semo tamo poznámky osvětlující dobu, kdy se příběh odehrává, typu "Opravdu se chceš vrátit?" od cizinecké policie na Matěje při návratu zpátky domů. Četla jsem, že Šabach aktivně proti režimu nevystupoval. Taky mu bylo umožněno vystudovat vysokou, i když dálkově, a pracovat v kulturní oblasti. Na druhou stranu, někdy stačí, že sem tam kápne, než když neprší vůbec. Babičky - Marie přívrženkyně a Daniela odpůrkyně komunistů a Sovětů - nabízí úsměvné čtení. A připomínají okamžiky z doby Šabatová dospívání, normalizace, na které bychom neměli zapomínat. I charaktery postav knihy Šabach pěkně využil k vykreslení atmosféry a povahy československého člověka v tehdejším Československu, když k nám vjely tanky spojeneckých armád... "Идите домой!". Jistěže se nikdo "nelekl", neposlechl a neodjel. Jenže my se nepřestali divit. Stěžujeme si na tohleto a támhleto, ale už nedoceňujeme spousty věcí, jako třeba že se dnes můžeme sebrat a svobodně jet do sousední země atp. Tedy pokud nás tam oni ovšem chtějí. Tři a půl hvězdy, hlavně za zmíněné nejasnosti.

42 12.10.2023

Běžecký řeholník. Geniální shrnutí všeho, co Emila Zátopka představovalo. Toto lapidární označení povahy a osobnosti nejznámějšího československého běžce EZ se jeví přiléhavé nejen pro samotného EZ, ale i jeho život. Klobouk dolů před Pavlem Kosatíkem, že se pustil do tohoto životopisné úkolu. Protože život EZ není poutavý nebo příliš dobrodružný. Je především o síle ducha a vytrvalosti. O běhání. O běžci, který na běh trénuje tím, že běhá, běhá a běhá. Běžecký řeholník a v 50. letech nejlepší vytrvalostní běžec světa. Je ale jinak nesmírně zajímavé nahlédnout do duše takové osobnosti našich sportovních dějin. Nečekejte převratný životopis naplněný skandály nebo zvraty. Spíše jen samým odříkáním.

Doba, kdy začal naplno běhat, byla těžká. Nebylo maso ani většina dalších potravin. Ale EZ přece běhal. A dokonce i vystudoval s vyznamenáním. Baťa byla jeho značka. Než si EZ pod svou značku znárodnil režim. EZ sám však coby člověk z chudých poměrů novému uspořádání po válce věřil a proti tomu, že se stal Tváří režimu, štábním kapitánem Zátopkem, vlastně nic nenamítal. Pořád to ale byl duší i tělem sportovec, který po léta nenašel ve vytrvalostních bezích konkurenta. A který se, ve chvíli snah o očividnou nespravedlnost, dokázal režimu postavit. Protože on se nechtěl primárně zalíbit režimu, ale udělat radost svými úspěchy Čechoslovákům. I když v tomto svém posledním běhu nakonec nevytrval. S Danou Zátopkovou - oba narození ve stejný den - vytvořil EZ pozoruhodný pár, který pro Československo v 50. letech získal ve sportovním světě nebývalé renomé.

40 10.10.2023