Rihatama komentáře u knih

Marek Orko Vácha je nejspíš pro málokoho neznámou osobou z řad duchovenstva, i když možná méně známou než Zbigniew Czendlik, kněz původem z Polska. Oba vystupují v roli popularizátorů katolické víry, jen každý po svém. Vácha působí prostřednictvím akademické sféry, Czendlik pak umělecko-populární. Oba rovněž publikují, a to opět v duchu svého duchovně-kulturního zaměření. Vácha, který mj. hovoří o evangeliích coby sbírce paragrafů, je mi svým podáním duchovních myšlenek podstatně bližší než Czendlik, i když moc knih jsem od obou kněží zatím nečetla. Nespadám totiž úplně do kategorie hledajících, čímž se vylučuji ze skupiny primárních adresátů. Ráda si nicméně přečtu různá zamyšlení, které inspirují k zamyšlení a rozšiřování obzorů. Člověk se přece neustále vyvíjí, i když už třeba nehledá kudy a kam se ubírat na duchovní cestě. Sám Vácha nicméně toto hledání a jeho smysl relativizuje tím, že jedinec (moderní "psychonaut") vlastně nehledá duchovní cestu, ale okamžitý a silný duchovní zážitek, který se nicméně obvykle nedostaví a hledající se pouští na cestu dalšího duchovního experimentu s různými lákavými obaly tu buddhismu, tu mistra Osho nebo doktora Steinera ("christologie"). A tak se Vácha dostává k novotvaru fast-religion nabízející paralelu s fast-food/em.

Vácha se v této své publikaci odráží od ztichlé noční argentinské oblohy. Vlastně by mohl být v celé řadě jiných končin světa. Podstatou je nebát se být sám se sebou, v odlehlých koutech přírody, a umět si nejen poradit s noclehem ve stanu pod stromem nebo rozděláním ohně, ale dle mého také odolat svodům celosvětového informačního networkingu. Pouze tak se myšlenky v hlavě mohou zklidnit a člověk se může ponořit do ticha svého nitra, duše i hlavy. Andské hory jsou však jen počátkem byť právě v horách se dle Váchy duše setkává s Bohem a Váchovi slouží coby odrazový můstek pro celou řadu úvah o náboženství, víře, ateismu, hříšnosti... a jejich roli v lidské společnosti. Váchova argumentace pro váhající, pochybující a chybující je zábavně přesvědčivá, když říká, že sv. Petr, první budoucí papež, který umřel mučednickou smrtí, v Novém zákoně selhal vždy, když o něco šlo. Jidáš se po svém selhání oběsil, Petr pak hořce rozplakal. A tak oheň Krista i jeho apoštolů nakonec mohl zachvátit celý svět. Takže hříšníci, není nikdy pozdě, resp. nic (a žádný hřích) by vám nemělo bránit obrátit se k Bohu a víře, říká tímto Vácha. No jo, je to tedy na vlastním svědomí, jak říkám já. Váchova apologetika katolické víry je vskutku obdivuhodná vzhledem ke vzneseným argumentům. Věřím taky, že je i účinná, už i proto, že samotnou víru v Bohu tak trochu odbožšťuje, resp. zlidšťuje.

K dávnému uctívání Slunce dnes: "Ze školy víme, že slunce je směsí vodíku a helia, gravitací se hroutící do tvaru koule, kde probíhají proton-protonové reakce. Hořící kouli plynu není důvod mávat."

39 22.09.2023

(Tak trochu SPOILER) Horor? Thriller? Vzhledem k daným atributům ano, ale já se taky bavila, i když finále mi úsměv z tváře konečně vymazalo. Hlavně jsem ale tentokrát Karikovi všechno věřila. Kdyby se býval oprostil od průvodních sarkastických komentářů, možná by vyvolal výrazně hororovější atmosféru. Já totiž měla pocit, že čtu humorný žánr. Jenže já mám humorné příběhy ráda, takže pro mě nakonec dobře zvolená forma. Vtipné byly i hlášky, kdy se chudák hlavní hrdina - scénárista unikající z manželské krize, která je možná něčím víc, než jenom krizí - ocitá v mrazivých podmínkách odlehlé drevenice na samotě. Dobrý plán, jak prožít svátky vánoční a Boží hod. Jenže, člověk míní, a kdosi mění Karikův popis strádání ústřední postavy u mě budil pochopení a kupodivu i onen úsměv na tváři. Krom hlavní zrakové potíže jsem první část jeho potíží zažila (bolesti zlomeniny, u mě holeně na dlouho opuštěné sjezdovce, nebo omrzání vs. rozmrzání končetin, ale já měla nakonec lepší prostředky), takže vím, že takhle šílené to prostě může být. Závěr je ovšem docela originální a silný, ale i takové věci se můžou stát. Karika mi tentokrát sednul, jen štítky, pod kterými jsou jeho knihy zařazovány, bych trochu rozšířila.

43 19.09.2023

Pozoruhodné dílko, které mj. vzdává hold bratrům Karlovi a Josefovi Čapkovým. Robot totiž je a vždycky bude ve verbální rovině českým vynálezem. Ale Čapci tady stojí spíše na okraji, i když je milé, že je Vonegut připomněl, a to prosím bez sarkasmu a ironie. Tady jde totiž o roboty samotné, přesněji utkvělou představu světa zaplněného roboty Dwayne Hoovera, kterou získá po přečtení knihy jinak neúspěšného sci-fi spisovatele Kilgore Trouta. Autora dobře znám, Snídani šampionů jsem nicméně dala poprvé. A jsem tomu ráda, protože před nějakými 20 lety bych té změti postřehů, myšlenek, dějových střípků a výkřiků hlavních postav, vč. samotného autora, zahalených do kritické satiry asi velkou šanci nedala. I teď mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala v postavách a s kým, proč právě takhle ta či ona postava mluví. Chtělo to maximální soustředění, protože Vonegut to čtenáři ani trochu neulehčuje. I ty textem poměrně často prostupující pornoúvahy a pornopopisy dostaly z pera Voneguta mladšího nádech kriticky sociální spíš než sexuální. Protože právě sex, či posedlost jejími atributy a jejich komercializace spadaly podle Voneguta do kontextu sociálně-kulturního úpadku americké (naší?) společnosti sedmdesátých let. Díky svému umu satiry a vtipu pak čtenáři odlehčenou formou servíruje své glosy, přičemž si bere na paškál další problémy doby jako latentní rasismus, honba za penězi, zaprodané umění, ekologie a další témata, která nelze odmávnout rukou, jako čas, kdy byla kniha napsaná. Aktuálnost tohoto 60 let starého díla je zarážející

51 16.09.2023

Historická, lechtivá románová freska. Nebo fraška? Žánr, ve kterém se VV stal velmistrem. Historická fakta nejsou podstatná, pro Vondruškovy příběhy tvoří pouze čtenářsky atraktivní kulisu, vč. středověké mluvy. Právě středověk pro něj představuje lákavou bažinatou lagunou, z níž loví jak králíky z klobouku všechny své ingredience. Čtenáře pak vodí po nevěstincích, kde se potkávají, krom počestných žen, snad úplně všichni, počínaje svými ženami neuspokojení měšťané, studenti či obchodníci a zkaženými preláty konče. Vondruška si vůbec bere na paškál katolický klérus, inkvizici a všechny následovníky Kristovy.

Hlavní postava románu Martin ze Stvolna, ctnostný syn chudého českého rytíře a původně student teologie, nakonec sám kupčí s ostatky, za což mimochodem hrozila exkomunikace, což ale VV nevyužil. Martin ze Stvolna je konfrontován se všemi uvedenými fenomény, jen coby muž není zneužíván duchovními potentáty, ale potentátkami. Co vyprojektoval VV do takové abatyše, kvůli tomu by leckterá šlapka závistí ani spát nemohla. Ale čtenář není jen baven, je taky patřičně zhrozen, a jsou to opět křesťanští "zachránci" lidských duší (ne tak těl), kdo v pojetí VV předvádí brutální, mučící metody, jak je přimět postavit se na stranu pravé víry. Člověk si rychle vybere, kudy vede pravá cesta k Bohu, pokud mu hrozí ukřižování, umučení nebo upálení. Ano, středověk byla doba temná, brutální, tíživá, plná dřiny, hladu a nemocí, doba, v níž nešlo o žití, ale přežití, doba, kdy se ženy mnohdy mohly živit právě jen prostitucí. Jenže VV se ve svých fraškách ničím jiným zdá se nezaobírá, a navíc s velkou, lascivní chutí. VV nabízí vysoce oddechovou literaturu a docela zajímavé příběhy, kvůli nimž po ní člověk občas sáhne.

41 15.09.2023

Dle svého názoru jsem projevila již dostatek masochismu, když jsem si přečetla Kmentova Boss Babiš, přesto asi nazrál čas na další pokračování. Babiš totiž sice svou absurdní prezidentskou kandidaturu prohrál, a ta naše česká kotlina alias "firma" mu snad na pár let unikla, ale válcují mě občasné těžko uvěřitelné výsledky nedávných politických preferencí. A tak jsem sáhla po dalších vzpomínkách na Babiše, abych oživila svou paměť a mohla informovaně nahlížet na téma Babišovy sekty ANO, a neupadla po všech těch letech do letargie. Jenže on to dnes už není jen kmotr Babiš, ale celá řada dalších politických veřejných i zákulisních figur a figurek, které nám Kmenta připomíná, ať již člena představenstva Agrofertu a dlouholetého politického Babišova parťáka a komplice Faltýnka, Jermanovou, která si vysloužila přezdívku Babiš v sukních nebo kdysi primátorku Prahy Krnáčovou, která sama sebe občas titulovala Krnda. Ale připomíná ještě mnoho, mnoho dalších známých jmen a v politice stále aktivních členů ANO, ať již ve sněmovně nebo v senátu, počínaje Taťánou Malou, známou to plagiátorkou, nebo sympatickou, diplomatickou a výmluvnou Alenou Schillerovou. Oligarcha a kmotr Babiš, se svou estébáckou minulostí, "genitálním" slovníkem, kmotrovskými praktikami, neurvalým chováním nebo kastováním lidí kolem sebe (sluhové Faltýnek na prvním místě; osoby na jedno použití; nepřátelé nejpočetnější skupina), ale pochopitelně vévodí. Jenže sám by nebyl nic, a tak potřebuje své slouhy a podržtašky.

Jak všichni tuší, bylo to trudné čtení, místy až neuvěřitelné, ale už teď si umiňuji, že si budu muset dát v dohledné době repete. I když ještě mě čeká II. Jistě, kdo se chce špinit politickým bahnem, v němž čeští politici plavou bravurního kraula? Vždyť je venku krásné babí léto, mám skvělou práci i rodinu, na živobytí si vydělám a ke čtení je tolik krásných knih. Tak proč si kazit žaludek četbou o Babišovi & spol.? Protože si nesmíme naši zemi tedy co z ní zbylo nechat rozkrást a zprivatizovat tlupou ambiciózních, bezskrupulózních lotrů, jejichž mantrou je korupce, klientelismus a nepotismus, jakkoli líbivá slova používají, či jakkoli přátelské a úsměvné pózy předvádějí. Tady totiž nejde o zájem náš a naší republiky, ale výhradně o zájem jejich. A když už nechci do politiky vstupovat aktivně a denně, můžu aspoň informovaně volit, a tak minimálně participovat na věcech veřejných. A doufat, že se Jaroslav Kmenta nemusí bát (příliš) o život.

"Podoj daně
Podoj mámu, podoj tátu, podoj vše, co patří státu,
ovce, kozy, krávy, laně, podoj právo, podoj daně,
dotace i dluhopisy, imunitu, trestní spisy,
pravdu, lásku, naději, jen to podoj, Andreji."

(Sarkastický veršík na skutečný slogan Babišovy společnosti Farmtec.cz, která se specializuje na investice a žádosti o dotace. Zmíněný slogan zněl: Podojíme každého, pravidelně, rychle a bezpečně.)

41 12.09.2023

Edgar Lawrence Doctorow mi vnesl do uší klavírní melodie Scotta Joplina, neodolatelné něco jako marš-polky, jejíž synkopy člověku roztancují nohy i celé tělo. Vědec a spisovatel doktor Doctorow sepsal inteligentní prózu zachycující dobu a atmosféru sociálních a společenských změn v Americe na počátku 20. století. Na své románové šachovnici rozestavěl skutečné figury americké historie, a tak sledujeme eskamotérské kousky Harry Houdiniho, nahlédneme do hlavy a stále platných myšlenek slavné anarchistky a bojovnice za práva žen Emmy Goldmanové, setkáme se s bankéřem J.P.Morganem nebo s tehdejší díky Emmě emancipovanou kráskou Evelyn Nesbitovou, a dalšími a dalšími. Zásadní prostor Doctorow věnuje sociálním nerovnoprávnostem a rasové diskriminaci v přelomové době snah černé americké populace o dosažení rovnosti s bílými. A že jsme v Americe, tak beze zbraní a bomb se to nemohlo obejít. Doctorow své dílko napěchoval celou řadu událostí, jen se jeden někdy ztrácí v rychlém sledu a rytmu jejich střídání a návratů. To je z mého pohledu jedna z mála vad na kráse Ragtimu, velká hloubka díla je mírně srážena neuspořádanou formou, krom občasného neukočírování dějových synkop. Jinak ale vřele doporučuji ponořit se do hektických časů civilizačních změn americké společnosti a jejich neopakovatelné atmosféry.

46 09.09.2023

Centurioni Macro a Cato prochází dalším vývojem. Macro stárne a Cato dělá kariéru. Za chvíli to bude nejspíš Cato, kdo bude Macronovi velet, a ne naopak. Přitom jsou to však pořád ti staří známí. Cato coby směsice superlativních kvalit a ač stále mlád, tady již dosáhl funkce zastupujícího prefekta. Macron pak zůstává tím bojovným, nezkorumpovaným, přitom řádně obroublým pilířem, o který se lze za každé situace opřít. O tomhle ale tyto klasické dobrodružné příběhy přece jsou. I když Scarrow nenabízí pouze černobílé postavy, což jej činí věrohodnějším více než méně. Nadto volí historické momenty, které si lze dohledat a jejichž existenci si lze ověřit. Postavy pak už žijí svým životem a stojí na autorově fantazii, někdy docela divoké. Centurion by se možná měl jmenovat Prefekt, ale jinak mě Macro ani Cato nezklamali. Souboje Palmýřanů s vyzývatelskými Parthy a římskými legionáři byly zajímavé a dobrodružné a páreček centurionů je opět v plném nasazení za Římskou říši a její državy. Příjemná, odpočinková literatura.

36 07.09.2023

Michael Connelly má mé velké sympatie. Krom toho, že ústřední postava detektiva Hieronyma alias Harryho Bosche je mimořádný a neúplatný sympaťák, tak si Connelly vyhrál s osobitými aspekty jinak tradičních zápletek - zločin již jinak vymyslel asi úplně všechno. Tady příběh stojí na nijak neobvyklém případu zaprodaného detektiva. Connelly si však dal práci nejen např. s vymýšlením originální drogy (černý led), která nás zavádí z pulzujícího města Andělů do Mexika, ale Bosche tady nechá tančit o život před toreadorským býkem. Že by tohle byl vrah, resp. vrahův nástroj? Harry je nespoutaný, nekonvenční policajt, který má nejen skvělý policajtský instinkt, ale i dostatek odvahy jít vždy a za každé situace za vyřešením případu, ale ne nutně bezhlavě.

43 04.09.2023

Kinder, Kirche, Küche.

Rok 1943 a ženy v Německu mají pouze právo plodit děti, vařit a chodit do kostela. Žádná kariéra, žádná osobní životní volba, žádný životní cíl. Paleta Hitlerových zločinů byla bez hranic... Dempsey, na Ira, dobře zachytil na vývoji několika postav atmosféru předválečného a válečného Německa. Současně dal nahlédnout do temných, zrádných a krvavých koutů Říše, ač hlavní hrdinkou je vlastně krásná světlovlasá, křehká dívka, zcela v linii s árijskou rasovou představou. Právě tato Franka prochází procesem hluboké deziluze, i když to s ohledem na okolnosti není zas tak těžké. Tedy pokud není kariéristka a vypočítavá mrcha, což nebyla. Dokonce se projevila jako nesmírně statečná žena, možná trochu moc statečná na to, jak ji do té doby vykreslil autor. Je to nicméně skutečně poutavý příběh o záchraně spojeneckého pilota a ukradení budoucí velesmrtící zbraně Němcům pod nosem. Bohužel příběhu na můj vkus moc čouhala z bot snaha o pohádkový příběh a místy jsem si taky říkala, jak je možné, že ta či ona postava se chová jako pitomec, když tomu zcela neodpovídaly ani její charakter ani situace. Dempsey na dnes již klasický válečný motiv napsal pěkný příběh, který nepostrádá určité napětí ani vyvrcholení. Zůstává však přece jen v kategorii prvoplánovosti.

44 01.09.2023

Wyndhamův Den Trifidů nepochybně spadá do povinné literatury fanoušků sci-fi a i můj výtisk je někdy z 90. let. S určitou nostalgií, i když tentokrát v e-formátu, jsem knihu opět "vzala do ruky". Postapo v klasickém hávu, kdy hlavním viníkem svého konce výjimečně není výhradně člověk. Dvojí katastrofa a k zamyšlení jsou obě. Je to nakonec přece jenom člověk, který k následnému obtížnému vývoji přispěl svou pýchou, nadřazeností a nevědomostí. Příroda už totiž díky jeho zásahům není jen tak ledajaká příroda. A tak se s nastalou situací musí vypořádat a Wyndham přitom neopomněl snad na žádnou lidskou slabost a nešvar. Jen málokdo totiž odolá pocitu moci a výjimečnosti, když z hrstky přeživších zůstane jen pár jedinců zdravých a schopných nejen bojovat s rostlinnými trifidy, aby jednal pro blaho těch, kteří zůstanou naživu, ale se zásadním hendikepem, a nepokusil se podmanit si je, i nový svět.

Wyndham se mi jeví jako vizionář, protože objevy GMO se datují až někdy do konce 60. let, jiný zdroj mluví o počátku 70. let 20. století. Bohužel nebyl asi dost varovný ani burcující, protože záhy po rostlinách následoval první GM živočich v myším kožíšku. Takže můj pocit, když jsem víkend strávila na zahrádce a na vinici s pocitem, že jsem tam pár trifidů zahlédla, nemusí být vůbec lichý. I když význam Dne trifidů dnes člověk už asi nevnímá jako zamýšlený vztyčený prst.

Velké objevy archeologické nejsou na rozdíl od velkých zámořských nebo technických objevů limitovány časem. Nejsem archeolog, ale taky tuším, že dnes jsou snahy o velké objevy více regulovány a omezovány. Schliemannovi "stačilo" obrovské odhodlání, zápal a manažerské a podnikatelské/výdělečné schopnosti, neb všechno a všechny musel hradit a uplácet ze soukromého rozpočtu. Ku prospěchu mu nepochybně bylo jeho jazykové nadání (naučit se jakýkoliv jazyk za 3 měsíce?) a vysoké IQ. A láska k Homérovi. Na samém počátku celoživotní cesty Heinricha Schliemanna v 2. polovině 19. století totiž stála Homérova Iliada a Odysseia. Kdo by dnes hledal vodítka k největším archeologickým památkám v básních? Možná ještě Brownův Robert Langdon. A Schliemann.

Pouť Heinricha Schliemanna k objevení Tróje byla dlouhá, ale stálo při něm i potřebné štěstí. Proti němu pak spousta závisti a nepřejícnosti. Lidská přirozenost. A tak, i když se ze zapáleného a informovaného laika a snílka v průběhu času vypracoval na odborníka s doktorským titulem, právě vědečtí kolegové stáli za zpochybňováním výsledků a metod jeho práce. Buď, jak buď, byl to taky, jak vyplývá ze Zamarovských popisů, kromobyčejně nesobecký člověk, který své objevy Hisarliku, Tróje, pohřbených pokladů a dalších architektonických památek z doby Mykénské věnoval tuhle Řecku, tuhle Německu. V případě této publikace jdou stejnou měrou zásluhy za autorem. Zamarovský literaturu faktu, aniž slevuje z historické přesnosti, podává mimořádně zajímavým, poutavým jazykem, okořeněno Homérovými básněmi. Moje hodiny dějepisu opět dostaly na frak. Hnedle jsem si ale taky vybavila svou návštěvu Kréty a mykénských památek. Žasla jsem nad cca 3000 let starou nádherou plnou mramoru a slunečního žáru. Dokud jsem při své toulce v zadních končinách bývalého palácového komplexu ve Faistu nezahlédla dělníky s kolečky s maltou vedle hromady stavebního materiálu. Tohle nevypadalo na vykopávky, ale spíš jejich rekonstrukci ;-).

43 25.08.2023

Válka nemá ženskou tvář představuje vůbec první ze série knih označovaných autorkou za Autobiografii jedné Utopie, neboli Historii rudého člověka, za kterou Alexejevič dostala Nobelovu cenu za literaturu. Po přečtení dvou následných svědeckých děl Světlany Alexandrovny Alexijevič už jsem byla připravená čelit koncentraci bolesti, smutku a zoufalství. A přece mě opět zasáhla přímo do duše. Alexijevič přitom nehraje na emocionální strunu čtenáře. Nemá to zapotřebí. Příběhy žen a dívek, které šly či dokonce dobrovolně utíkaly na frontu, resp. jejich nezkreslené a autorkou dále nekomentované a neanalyzované výpovědi na člověka samy o sobě působí jako ostré čepele nože. Alexijevič opětovně předestřela povahu homo sovieticus, tady v sukních a dlouhými copy v době válečné, což je ale v Sovětském svaze prakticky neustále.

Sověti, ale i dnešní Rusové bojují za matičku vlast, není větší cti než umírat na frontě. Sama autorka přiznává, že jsou lidmi války, že válka tvoří podstatu jejich kultury. Sovětské vedení úspěšně vymývalo lidem mozky. Ruský establishment se rovněž snaží, ale v době otevřených hranic i myslí to má přece jen o něco těžší. Ženy nadto v boji oceňované, ať již ve zdravotních službách, v řadách vojsk či coby spojovatelky nejenom že přišly během 4 let o mládí, své zdraví či rodiny, ale i o možnost zapojit se plnohodnotně po válce do civilního života. Který muž by chtěl ženu, která se umí ohánět samopalem lépe než leckterý ostřelovač. Který muž by chtěl ženu, která je odvážnější než většina mužů, protože ti se do válečné zóny pro své zraněné kamarády neodvážili, ony však ano. Který muž by si vzal svou (válečnou) sestru... Cejch v podobě válečných medailí, válečných zranění a zmrzačené duše, v horším případě i těla. Sovětské ženy ale při vší té hrůze nezapomněly na svou ženskost a po válce většinově nerezignovaly na svou roli manželky a matky. Alexijevič je nepochybně výjimečná osobnost, která sama patří do kategorie homo sovieticus. A jako taková dokázala věrně zprostředkovat to nejsyrovější z válečných dějin Sovětského svazu.

Alexijevič připravuje (konečně) novou knihu. A že má o čem psát poté, co Rusko s pomocí Běloruska rozpoutalo válku na Ukrajině, a poté, co ruští vojáci měsíce bez vyplacených žoldů od kremelského vedení začali s jejich tichým souhlasem drancovat dobytá území a znásilňovat a zabíjet ženy, děti a další civilisty. Sama se nechala slyšet: "They often tell me, Svetlana, you need to write a book. I must write this book. But this book shouldnt be about our suffering only. This book should be more profound: about human nature, about human imperfections, about us somehow being too small for the word freedom, too unprepared for the word freedom, because we have never been free and have never had such an experience in our lives. The only experience we have is shooting each other..." Alexijevičové knihy stojí na rozhovorech se skutečnými lidmi, proto jsou tak mrazivé a plné smutku. Tentokrát ale neobstojí rétorika týkající se vlastenectví. Rusko se pasovalo do role okupanta, násilníka a válečného zločince. I když částečně nepochybně na lid zapůsobila Putinova protinacistická rétorika, protože jestli něco dokázalo sovětského a zjevně i ruského člověka vybudit, je kolektivní nenávist k fašistům, proti kterým bojoval ve 2. sv. válce. Je to zřejmé i z této knihy o ženách na frontě. Jsem zvědavá, na čem a čích svědectvích Alexijevič svou příští knihu postaví. S koncem éry Sovětského svazu totiž historie rudého člověka bohužel neskončila. Jen si teď říká člověk ruský.

45 23.08.2023

Dvořák alias Dvoržak, Divorcechack, Boraks... nesnadné jméno k zapamatování v cizině, pokud získáte proslulost. A nesnadná doba. Hudebník, průkopnický skladatel Dvořákova formátu to neměl vůbec lehké, podobně jako to neměl lehké Mozart se svou pokrokovou tvorbou v zatuchlé monarchii. Čas plynul pomaleji (cestování lodí přes oceán), společnost však byla na prahu velkých změn, aniž to mnozí vůbec tušili, a do toho zněly Dvořákovy rozverné Slovanské tance, fanfáry, symfonie, ušlechtilá melodičnost Stabat mater... láska k vlasti jej vrátila domů a vlastenecké náměty promítal i do své tvorby. I když do Novosvětské, pro mnohé nejvýraznější Dvořákův výstup z americké anabáze, naopak vhodně zakomponoval černošskou hudbu. Dvořák přitom oslovil národy v různých zemích, naštěstí však následoval své srdce a zůstal nám doma, což se vždy nestávalo, jak ukazuje případ Myslivečkův Il divino Boemo, nebo Jana Kubelíka, který se z Ameriky domů sice vrátil, ale až poměrně krátce před svou smrtí.

Nemohla jsem, coby kdysi studentka klasické hudby, minout Mahlerův Spirituál o Dvořákovi. Spirituál je duchovní, teskná píseň amerických černochů a Mahler tak příhodně nazval své beletristické zpracování Dvořákova života v Americe. Opozici hudebních teoretiků ohledně zkreslování faktů chápu, na druhou stranu muzikolog Mahler dosáhl přiblížení Dvořákova života i díla širší veřejnosti, než by bývalo možné u vysoce odborné publikace postavené na strohých faktech s hromadou letopočtů, míst, názvů a odborných termínů. Formát faction mě proto neuráží, jsou jiná odborná díla pro čtenáře muzikology. A že si popularizaci tento hudební velikán zaslouží. Vždyť to byla právě Dvořákova Novosvětská, která provázela první kroky kosmonautů Neil Armstronga a Buzz Aldrina po měsíční poušti. Dvořák musel být velmi zajímavý člověk, odhlédneme-li od jeho hudebního nadání a tvorby. Kdo by bral s sebou na procházky svého ptáčka - drozda v kleci? Ještě že se vzepřel svému osudu řeznického synka, a ještě že jeho otec potenciál svého syna nakonec podpořil. No jo, a ještě že se oženil s Annou, dcerou hraběte z Kounic, která Dvořákovy kroky nasměrovala k Johannesu Bramhsovi, jenž Dvořákovi v začátcích významně pomohl, nebo do Ameriky

Z počátku bral Mistr s sebou na vycházky i svého drozda:
Mistře kam s tou klecí? povykovali dědkové z verandy.
Nesu Pepíka do lesa ať se přiučí něco novýho.
Zavěsil klec na suk:
Poslechni si, Josefe, tu žluvu to je panečku flétnista!"

41 19.08.2023

Neodolatelné nutkání, nebo obsese. Možná tento titul bych použila pro tento případ detektiva Roberta Huntera, tentokrát ve službách FBI. Člověk má neodolatelné nutkání zapálit si, vrátit se a ověřit si, jestli zamčel auto, ulomit si další kus čokolády, vrtat do lidí kolem sebe... nebo vraždit. Zloba totiž nebude asi tentokrát ani tak souviset s vrahem, jako s Hunterem. A že má dost dobrý důvod ke zlobě, už víc jak 20 let. Ano, měla jsem chvílemi pocit, že čtu divadelní scénář k napínavému psychologickému dramatu vzhledem k neustálým repeticím řečeného k umocnění dopadu obsahu slov. Ale ano, tohle je taky zatím nejlepší případ detektiva Huntera, a to se přitom zcela obešel bez svého obvyklého parťáka Garcii. Carter tentokrát použil snad všechna možná esa, co měl v rukávu... Kdysi to začalo hlubokým přátelstvím dvou mimořádně nadaných studentů, Huntera a Luciena, budoucího policajta a budoucího monstra. Jakou máme ve skutečnosti možnost volby? Chris Carter to zdá se ví docela přesně. Ital narozený v Brazílii, vystudovaný psycholog specializovaný na zločinecké chování v USA, usazený v Londýně. Světoběžník, rockový zpěvák a psycholog. Evidentně ideální základ pro psaní působivých, komplexních a do detailu promyšlených detektivek. Závěr případu tohoto masového vraha je vskutku brilantní.

55 17.08.2023

"Logika černé labutě činí to, co nevíme, daleko důležitější než to, co víme."

Náhoda v metaforickém, poetickém převleku černé labutě. Jev neočekávaný a tedy podceňovaný, nebo zcela opomíjený. Černá labuť poukazuje na naše zkreslené a nedokonalé vnímání skutečnosti i chabou představivost. Černé labutě totiž nelze předpovědět, lze se jim však přizpůsobit. Vykazují tři základní rysy vedle nepředvídatelnosti je to výrazný dopad a zpětná vysvětlitelnost. Taleb vysoce popularizačním způsobem vysvětluje princip nenadálých jevů, vč. např. teroristických útoků (9/11), a jak s nimi pracovat. Pohybuje se však v mnohem širším spektru lidského uvažování a oblíbené praxe zjednodušování a zevšeobecňování událostí na úzus či dokonce přijímání mylných závěrů z důvodu nepochopení původních premis. A co třeba zrádnost narativu, kterým člověk vykládá jevy, jichž je svědkem? Taleb tak propaguje přijetí existence chaosu, s čímž se však člověk těžko sžívá. Snaží se proto ukotvit dějiny ve strukturách a falešných narativech. Přestože si to většinově uvědomujeme, tohle je vážně dobré a poučné i pro lidi poučené, neb lidská mysl ráda skrývá do zaprášených záhybů kůry mozkové jevy negativní či probouzí konotace duchu líbivé, které v každém dalším vyprávění, vzpomínce posunujeme stále dál směrem, který nám konvenuje (viz nejenom teze o muslimech a teroristech). Každý přece máme názor, ať už je více či méně informovaný.

Sebevědomí Talebovi rozhodně nechybí, jak vyplývá z celé řady jeho postojů, mj. ke Gaussově křivce, aneb velkému intelektuálnímu podvodu. Na teorii pravděpodobnosti má zkrátka patent právě Taleb :-). Za dobu od vydání knihy se kvůli dramatickým světovým krizím řada Talebových úvah pronikla do širšího společenského vědomí. Kdekdo již o černých labutích ví, aniž by četl knihu. Doporučuji nicméně vzít ji do ruky (já tak udělala už podruhé), protože je osvěžující, osvětlující i burcující. I s ohledem na povahu Talebovy libanonské nátury. Ryze americky nicméně na mě působí snaha Taleba své myšlenky opakovaně a do nejmenšího detailu na různých názorných příkladech z vlastního života a na různých místech své sociologicko-psychologicko-matematicko-fyzikální analýzy jevů osvětlovat. Zjevně počítá se spíše natvrdlým (americkým?) čtenářem a jeho popularizace tady nabývá poněkud přebujelé formy nevyhýbající se jím tak kritizované naratitivitě. Jinak ale neváhejte a zavítejte do Extrémova a v Průměrova :-).

Černým labutím se nelze vyhnout, ani je přesně předvídat, lze si však být vědom toho, že přijdou. Samotné naše vědomí jejich existence z nich činí méně nebezpečné labutě šedé., říká autor.

40 14.08.2023

Wilbur Smith, rodák ze Severní Rhodesie, mě opět neomylně zavedl do africké divočiny, kde si pro tento román zvolil nejsevernější etiopský stát Tigraj. Území, stejně jako v románu v době kolonizačních válek s expanzní Itálií, která však na rozdíl od jiných mocností moc kolonií v Africe nezískala, i dnes prochází smutným válečným obdobím. Etiopie, Eritrea, Súdán... samé pro Evropana ne právě příznivé státy. Běloch byl synonymem okupanta a ani dnes se tyto a další africké (či asijské) země na Západ nedívají o moc lépe. O to zajímavější je ponořit se do četby.

Smith nabízí zajímavé dobrodružství, či spíše dobrodružnou romanci, a nevím, jako moc jde romantická část za spoluautorkou Imogen Robertson. Nejeví se mi ale přepjatá či patetická. Nabízí především vzrušení a napětí a nepostrádá jiskru v soužití britských obchodníků a vojáků místními lidmi. Ženy, obzvlášť cizinky, to neměly lehké, dvojčata Amber a Saffron to však v románu zvládaly se ctí. Ani mužské hlavní postavy nebyly ledajaké. Smith umě stvořil charaktery těžaře stříbra Rydera a vojenského zpravodaje Penroda, kterým bylo nutno stát proti všem padouchům. Smithovi se však podařilo vyhnout se černobílému vykreslení, když do děje zapojil harémy či opiová doupata a poukázal na slabosti duše i těla. Škoda, že příběhy rodiny Courtneyů i sága Ballantyneů už nebudou mít další pokračování. Ale já zdaleka nemám dočteno :-). Jediná vada na kráse v tomto příběhu je z mého pohledu závěrečná část dotažená v každém ohledu do absolutního konce, a ještě kousek za něj. Jako by dort se šlehačkou, čokoládou a ovocem potřeboval fontánku s korálky kolem dokola.

39 12.08.2023

Váhala jsem dlouho s dalším srdceryvným psím příběhem. Nemám ráda týrání zvířat (ani lidí, ale ti mají zpravidla možnosti se bránit a rovněž mají alespoň nějaké zastání) a tady jsem se obávala autorovy snahy o maximální citový záběr. Cameronův příběh psaný z psího pohledu nepostrádá tušený emocionální náboj, nesnaží se však čtenáři vyrvat srdce i duši z těla za každou cenu, což kvituji. Zajímavý je i nápad reinkarnace jedné psí duše, která tak má možnost prožít radosti i ústrky nejrůznější podoby a poskytnout čtenáři ucelený obrázek o strastech i radostech života psích mazlíčků. Nadto je příběh pěkně zarámovaný do jedné linie, dokud se kruh neuzavře. Nádherné zpodobnění psí věrnosti a lásky. A velmi vydařený titul, který se jako červená čára táhne všemi životy Tobyho, Baileyho, záchranářky Ellie... Psí poslání je velmi podařený, silný a krásný příběh.

44 09.08.2023

"Soudce nikdy nespí. Soudce nikdy nezemře."

Krvavý poledník je přehlídkou krvavé podívané krvavých amerických dějin z doby krvavé mexicko-americké války z poloviny 19. století, která překreslila hranice mezi USA a Mexikem. McCarthy nedovolí čtenáři vydechnout a nadechnout se čerstvého vzduchu prérie. Dostává se mu jen palčivého vzduchu naplněného horkým pískem tamní pouště a pachem krve, výkalů, strachu a bolesti. Kdeže jsou romantické mayovky z německé dílny. Zhluboka se nadechněte, obrňte svou mysl a ponořte se do šíleného pekla Cormeca McCarthyho, kam dobro dostalo stopku. Z plejády postav v románu vyčnívají bezejmenný kluk a soudce. Ne mládí, ne život, ne budoucnost, ne naděje. Jenom děs, hrůza, rigidní systém a jeho prokletí zástupci. Pouze postava soudce přežije všechny nástrahy od nemocí, bitev a nájezdů Komančů po zásah vojenských složek a vězení. Pouze to nejhorší z člověka přežije a raduje se ze smrti přátel i nepřátel, dětí i dospělých, bílých, rudých i černých... Když nezastřelíš, budeš zastřelen. Není to zbloudilý jedinec, kdo rozsévá smrt. Zlo je všude. Nechtěla bych vidět do hlavy McCarthyho, když tohle psal. Děsivá projekce minulosti.

Je to pár týdnů, co Cormac McCarthy umřel z přirozených příčin v požehnaném věku bezmála 90 let, a já mám naštěstí stále ještě co objevovat v jeho literární tvorbě.

"Pouze ten, kdo se cele a beze zbytku odevzdal krvelačenství války, kdo bojoval v aréně, zažil hrůzu hrůz a konečně pochopil, že promlouvá k hloubi jeho srdce, pouze takový člověk umí tancovat."

46 06.08.2023

Zvolit za hlavní postavu tak komplikovanou osobnost, jakou je Anna Foxová, zakládá na velmi slušný thriller. Ta ženská jako by si životní smůlu vybrala na pár životů dopředu. Profese dětské psycholožky je nakonec její největší deviza, která ji pomáhá nikoliv vypořádat se s úpornou formou agorafobie, které propadla, ale s pochopením lidských pohnutek a především slabostí, jemně řečeno. Úvod mě, jako většinu čtenářů, rovněž málem odradil. Nebylo to ale kvůli nedostatku akčnosti, nehledám v knihách potoky krve ani nezměrné násilí a krutost. Úvodní část však byla na můj vkus tak nějak infantilní, laciná. Příběh naštěstí brzy nabyl ostřejších kontur a rozvinul sociopsychologickou rovinu románu postavenou na hendikepech a slabostech nejen ženy v okně. Závěr je pak mimořádně povedený a významně kompenzuje úvodní nešikovné rozehrání a vykreslení hlavní scény.

47 03.08.2023

Čínský spisovatel žijící ve Francii Dai Sijie, sám v 70. letech doby Maovy kulturní revoluce poslaný do převýchovného tábora, v kratičkém příběhu dvou studentů rovněž poslaných na převýchovu na venkov, kde se musí věnovat zemědělským pracím čerpá z vlastní autobiografie. Doba to byla (a dodnes je i s dosud existujícími převýchovnými tábory) krutá, nespravedlivá a společnost prošpikovaná udavači a provokatéry. Jestli chtěl Sijie po francouzsku odlehčit tíživé téma ženským elementem, nebo naopak dokreslit celkový obrázek, protože čínská švadlenka a la Pygmalion se ocitne na okraji srázu ve chvíli, kdy otěhotní, netiším. Co ale udělá společnost/režim? Vdávat se smí až v 25 (a ne v 19) a na potrat smí jen, když je vdaná... Drama všední čínské reality mohlo být lépe vytěženo. Od díla z čínského pera bych čekala přece trochu hlubší úvahy.

38 01.08.2023