Rihatama komentáře u knih

"Když hraješ hru o trůny, buď zvítězíš, anebo zemřeš. Žádná střední cesta není!"

Středověká fantasy George Martina se mi usadila pod kůží. Dotančila jsem Tanec s draky, a byl to dlouhý, předlouhý tanec. Málem jsem si ošoupala střevíčky... Výše ocitovaná hláška z první části Her o trůny, se ale Martinovi v průběhu těch tisíců stran trochu vymkla z rukou. Svým postavám umožnil ještě třetí cestu - únik. Nevím, jestli u nás vyjde další pokračování Písně ledu a ohně, ale v tuto chvíli, ač o život přišly k mé lítosti některé postavy, které čtenáře provází od prvopočátku, hře o trůny unikla (zatím?) celá plejáda adeptů na trůny, počínaje Cersei Lannister a jejím incestním dvojčetem a královrahem Jaime Lannisterem, a Aryou či Sansou Stark konče. Nejasný mi zůstal i osud Daenerys, které byl v této části věnován významný prostor, jak naznačuje i samotný název. Martin dotáhl do další dramatické fáze i osud Zdi, Divokých a Černých vran vedených lordem Sněhem. Jon Sníh by mohl mít před sebou ještě hodně práce a možná i onen trůn, o nějž od počátku taky jde. Martin je mimořádný vypravěč. Jeho mnohovrstevnaté vyprávění nepostrádá hloubku, detail ani myšlenku. Detail obzvlášť, když vezmeme např. osud Theona Greyjoye. Na něm se Martin skutečně vyřádil, tedy při popisu toho, co všechno mu udělal nebo vzal Ramsay Sněh. Vzhledem k monumentální šíři Her o trůny je zřejmé, proč jsme stále ještě někde na půli cesty. A já se těším, až budou u nás vydány i poslední dvě knihy Písně ledu a ohně. Člověk si je může přečíst anglicky, ale čeština je přece jenom barvitější a překladatelé si vedli výborně.

40 15.06.2023

Dynastie Morlandů je epické dílo o tisících stránkách a já dlouho váhala, zdali se ponořit do života členů této rodiny. Historické romány mám nicméně ráda a bichle mi taky nevadí. Člověk má dost času se sžít se všemi postavami A tak jsem se seznámila se zakladatelkou rodu Morlandů z první poloviny 15. století Eleonorou Courteneyovou, třináctinásobnou matkou, jejím životem, životem jejího manžela, jeho rodiny a posléze i životy jejich přeživších dětí a taky jejich dětí. Před mýma očima proběhly životy tří generací Morlandů, které se protínaly se životy takových osobností, jako Richard Plantagenet z Yorku, Edmund Beauford, Jindřich VI., Markéta z Anjou, Eduard IV., Richard III., Alžběta Woodville, Eduard V., Jindřich VII. Tudor nebo Alžběta z Yorku. Harrod-Eagles vyobrazila společenské tradice, či spíše společenské zátěže, které dopadaly zejména na ženskou část tehdejší společnosti (ostatně jako vždy), která byla především předmětem kupeckých počtů vedoucích k posílení rodových majetků nebo naopak ke zbavení se neužitečné ženské členky rodiny. Vlastně to nebylo úplně příjemné čtení, a nejenom kvůli postavení žen, ale proto, že se setrvale točí kolem jednotlivých postav dynastie a jejich vzájemných vztahů. Přece jenom však vyprávění autorka místy okoření historickými popisy doby nebo válečnými událostmi. Nebyl to úplně můj šálek kávy, ale taky to nebylo špatné čtení. Takže k vnukům Eleanor Corteneyové se zase někdy vrátím.

38 12.06.2023

"Dvě nohy, dvě ruce,
trávicí trakt a zrak.
Měl oči, měl uši,
leč normální?
Taktak.
Ten zločin proti přírodě, ten záprtek, ten vřed,
byl začátkem a koncem a součtem jejich běd........."

Ryzí Tim Burton, v jehož tvorbě se snoubí strasti života s tragickou úsměvností. Proti své vůli se usmíváte, i když víte, že to vlastně žádná legrace není. Tim Burton Vás popichuje a nutí k úsměvu, ač byste měli plakat. Hořkost a melancholie života je však součástí bytí, neměli bychom přece jenom občas, vyměnit nepatřičný úsměv za slzy? Když je to třeba? Je Burton realista nebo pesimista? Nebo že by optimista? Jakože doufá, že nás to trkne? Snad to poslední. Nebo právě to možná až jako poslední.

Ať je to jakkoliv, nakonec se stejně nechávám unést kouzelnou, fantaskní atmosférou kratičkých příběhů těch nejroztodivnějších postaviček, jaké si lze představit. Tima Burtona životem provází plejáda ubohoučkých stvoření, které byly zrozeny, aby se nadechly a vydechly. Tim mě doposud uchvacoval pouze svými trojrozměrnými obrazy, náladami a sněním. Toto první veršované setkání mi podrazilo nohy. Ústřiček, Zápalek, Čumilena a další a další. Všichni mi, byť třeba i jen ve dvou verších, propálili špendlíkovou hlavičkou dírku do srdce. Abych si tam mohla zavěsit své přihlouplé úsměvy.

P.S.: dalších pět hvězd za překlad. Neodolala jsem, abych nenakoukla do anglického originálu. Ano, i ten je veršovaný. Ale ano, nechci se rouhat, ten český se mi snad líbí ještě víc. Překlad veršovaného textu dělá z předkladatele spoluautora, i když obsah zůstává nezměněn. Skláním se hluboce, před autorem i překladatelem. A taky oceňuji, že v české verzi byly zachovány původní kresby. Tady by invence byla na velikou škodu.

49 09.06.2023

Vítejte do pekla středověku... Ve všech ohledech mimořádný román, který by si zasloužil mnohem více čtenářů. Nebo možná jiného nakladatele, který by knize učinil zaslouženou větší propagaci.

Bitvou u Hastingsu v roce 1066 začíná příběh nesnadného a komplikovaného anglicko-normanského soužití, resp. počátku života Britů pod nadvládou Normanů v průběhu 11. století, zosobněný v postavě Viléma Dobyvatele zvaného krutého. Jeho protiváhu na anglické straně představuje místní anglický šlechtic Caedmon z Helmsby, hrdina a kladná postava této části dějin v každém ohledu, která se zásadně zasloužila o méně krvavý tok následných dějin. Primární motivací Caedmona nadto nebyl fakt, že sama jeho matka byla původem Normanka, ale že byl čestný a spravedlivý, jeho věrnost tak patřila vítězi. Kdyby býval Vilém levoboček u Hastingsu neporazil krále Harolda, kdo ví, jakou roli by v historii Caedmon sehrál, pokud vůbec nějakou. Vždyť on to vlastně v dětství byl jen malý, zmrzačený chlapec, kterému se všichni vysmívali. V Anglii v té době však šlo o víc než anglicko-normanský souboj. O anglický trůn usilovali i dánští monarchové. Historie nejspíš nebyla tak barvitá, jak se jeví čtenáři románu. Byla hlavně krutá a obtížná pro běžné obyvatele. Jenže středověk, ať ranný či pozdní, prostě krutý byl. Takže kdo má zájem odpočinout si od thrillerů a detektivek, může sáhnout po středověké beletrii, touto počínaje.

Z románů, které jsem od Gablé přečetla, je zjevný její zájem o maximální historickou přesnost ve vykreslení historických událostí ve svých románech, jakkoli se nebrání literárnímu zpracování, což jednoznačně kvituji. Z událostí doby přitom pro čtenáře vytvoří mimořádně čtivý a napínavý příběh. Není to totiž jen vysoká historická přesnost, ale i Gablé spisovatelská erudice a básnická představivost, které ve svých románech beze zbytku zúročí. Už jen četba popisu samotné bitvy čtenáře zcela pohltí a odstíní od vnějšího světa. Mimochodem, doporučuji přečíst i závěrečnou poznámku autorky, v němž osvětluje historický omyl ohledně zranění anglického krále Harolda normanským šípem - podle unikátní tapisérie z Bayeux měl být trefen do oka a Gablé je některými vyčítáno, že se nedrží faktu. Nejde však podle ní o fakt, ale o nesrozumitelné zobrazení, který nepodporují dnešní výzkumy.

46 07.06.2023

Víc než v jiných dílech se nabízí otázka, co tím chtěl básník říci... Hanišové Houbařku jsem snad, myslím si, pobrala, pochopila a náležitě ocenila. Ale tady jsem čekala a čekala, a přitom jsem se nestačila divit, jaké kotrmelce psychické, názorové, postojové hlavní hrdinka předvádí. Nemusí mi být sympatická. Na to jsem příliš Hanišové postavám vzdálená. Ale měla bych pro ně mít pochopení, empatii, získat přístup do temných hlubin lidských duší, v jejím případě. Zejména pokud jde o Elišku, jejíž příběh je k uzoufání smutný, protože život jí udílí jednu lekci za druhou. Tedy téměř. Jsou hodnoty, které jí jsou dány, které však ona ve svém utápění se svou osobní tragédií nedokáže ocenit ani využít. To se ale stává. Hanišová na zátěži rodinné tragédie a vztahů staví. Ano, syn násilníka často sklouzne do násilí. Syn terorizující matky snadno sklouzne k ubližování ženám, potažmo jejich vraždám aj.

Archetypální vzorce jsou popsány v psychologických příručkách. Ale tady si nejsem jistá celkovým konstruktem příběhu a přenositelností příčinných jevů z generaci na generaci. Minimálně Hanišová mě o tom nepřesvědčila. Příběh je poutavý, podmanivý, zajímavý, těžký a člověk se od něj vlastně nemůže odpoutat. Přitom ale stále kroutí hlavou a nechápe, proč se život Elišky vyvíjí tak, jak se vyvíjí. Nejde o fantasy, spíše tragický sociální Hanišové experiment, který dle mého nevyšel. Zdá se, že Eliška nakonec pochopila, proč se její dětství, a nakonec i život, ocitly v temné uličce. Ale mě toto pochopení nepřineslo porozumění Hanišové záměru. Krásně Eliščiným manželem vykreslená osudovost (a efekt motýlích křídel) v případě Elišky samotné podle mého selhala, protože byla postavená na falešné premise. Hanišová umí psát a umí psát dobře. Jenže tentokrát při plavbě do hlubokých vod uvízla na mělčině.

41 02.06.2023

Prvotina intelektuálně, literárně i lidsky vyzrálé osobnosti, která se nepodbízí. Rudiš nás vrací do etapy a mentality Východoevropanů orámované berlínskou zdí, opuštěnými trabanty a kulturním hudebním podzemím doslova přeneseným do berlínského úbánu. Snad to jde na vrub učitelského zázemí hlavního hrdiny (i autora samotného, který to nemá daleko do Sudet ani do Berlína), že přes zdánlivě jednoduché dialogy, popisy a retrospekce prosakují na povrch trefné, a přitom nedbale formulované postřehy podbarvené přiléhavými metaforickými příměry. Příběh emigrovaného českého učitele je víc, než se na první pohled zdá. Má víc než atmosféru, má duši, vtip i hloubku. A punk, s nímž rozeznívá temné, divoké struny lidské duše i života. Někteří určitě ocení i berlínské reálie a místopis. Nesnesitelná hořkost bytí punkové kapely v berlínském U-Bahnu stojí za čtení. Tehdy i teď.

"Město [Berlín], které drží pohromadě jenom dole, město, kde jediné kopce jsou z ruin, město, které chce nalézt minulost z kamene a vybudovat budoucnost ze skla, ale to není tak jednoduché, jako není jednoduché vyměnit lidské srdce."

47 30.05.2023

V den svátku svatého Kryšpína a Kryšpiniána, umučených římských bratrů šířících křesťanství ve Francii, se 25. října roku 1415 odehrála u francouzské vesnice Azincourt rozhodující bitva mezi početně nerovnými vojsky Jindřicha V. a Karla VI. Cornwell nás provází na cestě britských válečníků obsazenou Francií, a tak má čtenář tendenci stát při nich. Zejména když francouzské vojáky vykreslí jako násilné barbary. Byli však ti britští v té době skutečně o tolik lepší? Navíc to oni obsadili severní Francii a ne naopak. Jenže doba středověku, vojenských tažení a pomazaných králů byla taková. A tak jsem téměř se zatajeným dechem vnímala detailní popisy příprav "hrstky" zubožených anglických vojáků a lučištníků, tady zosobněných v postavě kdysi prostého lesníka, a nakonec elitního lučištníka Nicholase Hooka, na nerovný souboj s francouzskými válečníky. Významnou roli Cornwell v příběhu přisoudil kněžím a Bohu. Ne každý kněz však tady plní bohulibou roli... Cornwell má výbornou schopnost popsat jednotlivé scény tak, že se člověku odehrávají před očima prožívá emoce, které dané situaci přináleží. Trpěla jsem proto se znásilňovanými ženami, se zimou souženými a dny hustým deštěm promáčenými vojáky, cítila jsem, jak mi mazlavé, hluboké bahno stahuje boty z noh a vnímala jejich urputný hlad a žízeň. Člověk zpravidla cítí s těmi slabšími, a tam a tehdy to byli ženy a Britové, kteří tam měli na své straně sv. Kryšpína a Kryšpiniána. Jenže historie je zrádná a jak se říká, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Doporučuji.

48 27.05.2023

Problém tří těles mě zaujal mj. svou poměrně odvážnou kritikou Velké čínské kulturní revoluce a vyobrazením řady dalších typických čínských fenoménů, které bylo možno vnímat v jejich obludnosti, aniž by zazněla explicitní kritika. Vždyť tohle je čínská realita, napsala jsem. A tady je onen kámen úrazu, který mě v tu chvíli unikl. Autor je přece Číňan. Žije snad na Marsu? Nebo aspoň v exilu? Nikoliv. Co jeden vnímá jako poukázání na typické, málo pochopitelné jevy v této prozatím největší populaci na světě, druhý může vidět zcela opačně. A tak mi Temný les hned od počátku objasnil, coby poněkud popletenému čtenáři, že z politického hlediska jde od počátku o záměrnou orchestraci. Kulturní revoluci již konec konců pečlivé kritice podrobila i současná čínská vládní garnitura. V úvodních kapitolách Temného lesa, věnovaných působení sofonů a vyzvědačů Trisolaranů na planetě Zemi, se to hemží zvláštními zasedáními Valného shromáždění OSN, Rady bezpečnosti a rezolucemi, to vše pěkně v kontextu kritiky kapitalismu přesněji sociální nerovnosti kdy bohatí musí projevit solidaritu se souženými a chudými pozemšťany, a dále kritiku bohatých zemí disponujících technologickými a vědeckými vymoženostmi, na které chudé země nemůžou dosáhnout (USA vs. Čína). Je proto nezbytné je předat všem k volnému užívání. Já opravdu nemám nic proti charitě a pomoci chudým. Až moc dobře ale znám politiku Číny a uvažování řady zemí, které mají na USA pifku (jemně řečeno) jen proto, že jsou bohaté. Jejich nárokové chování a uvažování je nejen nestydaté, ale především nebezpečné.

Je nasnadě, proč je autor ve své zemi oslavovaným a užívá si domácích ocenění, a to právě za tuto trilogii. Víme totiž, že Čína neodpouští a nedopouští vlastní názor, a lidé tam mizí na léta nebo zcela, jako v příbězích sci-fi. A tak si tato trilogie logicky získala přízeň čínských autorit. Výborná sci-fi, současně však pečlivě zakomponovaná (tady na můj vkus až příliš okatě a nesmyslně na non-fiction) protirežimní politika a její vidění společnosti. Auvajs. Vážně jsem dlouho uvažovala, zda to dočíst. Byla jsem rozhodnuta zjistit, jak dobré je pokračování příběhu samotného, nebo jestli i ten padl na oltář nešťastné obludné politické ideologii. Jenže ono to bylo stále dokola páni, kmáni, spravedlnost, nespravedlnost... Tak jsem to vzdala, protože na čínskou propagandu nejsem opravdu zvědavá. K dispozici mám stovky jiných skvělých titulů, takže tento si nakonec nechávám bez lítosti ujít. Jen mě mrzí, že jsem autora neprokoukla hned v první části. Holt jsem přece jenom optimista. Ke čtení nemohu doporučit.

48 26.05.2023

Kdo by neznal nebo neviděl Saturnina... Po letech jsem se odhodlala otevřít knihu. Film je přece tak skvělý! A kniha taky, můžu už říct i já. Bavila jsem se královsky. Jemný humor, lehká ironie, nadsázka. Kupodivu postava samotného Saturnina nevyčnívá tak, jako tomu je ve filmu, nebo jak napovídá titul samotné knihy. A příběhu to přitom nijak neškodí. Člověk si dostatečně užije jeho důvtipu, svérázného humoru a taky porozumění lidské duši a morální převahy, kterou autor (Saturnin) ovšem projevuje poněkud netradičně. Na rozdíl od tety Kateřiny, ta mě štvala ve filmu i v knize. Dokonce i Milouš si nakonec získal moje sympatie. Tak někdy zase na shledanou!

Jan Trachta je zjevně více lékař než spisovatel. Díky jeho knize jsem ale mohla nahlédnout pod roušku aureoly lékařů bez hranic. A ujistit se, že Jan Trachta není ledajaký lékař. Pro něj a pár jemu podobných, vč. z Česka, totiž Hippokratova přísaha znamená mnohem víc ve spojení s potřebou pomáhat těm, ke kterým se pomoci zdravotníků a lékařů nedostává. Je to ovšem spojeno nejen s prací v téměř nepředstavitelných, nehygienických podmínkách při nedostatku léků, nástrojů, personálu či zázemí, ale i s velkým osobním nepohodlím a mnohdy v ohrožení vlastního života. Nadto v mezinárodním týmu, kde jako všude jinde v pracovních kolektivech panují nejen jazykové rozdíly, ale hlavně nejrůznější animozity, tady dále jitřené hrubě zkoušenou psychickou i fyzickou odolností všech přítomných. Obávám se, že romantika s tímto má málo společného. Já pouze coby turista či krátkodobý pozorovatel zavítala např. do Ugandy nebo Bangladéše. Ano, pro mě to mělo kouzlo romantiky, ale strávit tam více než 2 týdny, to bych si hodně rozmýšlela. A to přitom kolem mě netekla krev proudem a lidské postavy se nerozpadaly na kusy.

Jan Trachta neopomíjí ani příčiny a okolnosti panující v místech působení nemocnic lékařů bez hranic, i když spíše glosuje, než analyzuje. To by ale mělo úplně stačit k zamyšlení nad situací v afrických zemích, ale i řadě dalších. Najde se celá řada příčinných faktorů, mezi něž patří role mezinárodních organizací, zejm. Rady bezpečnosti, nebo národních států; nejzásadnější je ale dle mého role samotných států, v nichž se o moc a místní nerostné bohatství bojuje těmi nejhoršími prostředky s katastrofálními dopady na civilisty místní obyvatele, kteří přežívají v nepředstavitelné chudobě a potřebují pomoc zvenčí, protože doma se jim jí nedostane. Konžané nebo Rwanďané by mohli vyprávět. A tak MSF lékař léčí, a pomáhá kde může. Ale to nemůže stačit a nestačí... je to jako léčit "pupínky na kůži", aniž by se odstranila příčina. I když díky Bohu za tyto lékaře! A díky také Trachtovi a jemu podobným za tak žádoucí osvětu.

46 20.05.2023

Někde jsem četla, že v Kulhánkových knihách se odráží uchvácenost céčkovými filmy, současně se jim však bezmezně vysmívá, jakási autorská sebeironie a skvělá zábava pro puberťáky. Tím mi trochu spadl hřebínek, protože puberťák opravdu nejsem, Kulhánkovou Vyhlídkou na věčnost jsem nicméně zůstala uchvácená i já. Naprosto. Žánrově se přitom téměř míjíme. Téměř. Já se tolik bavila! Ty vtipné narážky, mistrně naroubované hlášky (klišé :)), chlapácky dojemné jiskření mezi Janem, alias Mluvčím banky, a upírkou Karolínou, a do toho mudrlant malá Fiona a kocour. Mňau... Doslova mě přišpendlili a vymazali svět kolem mě. Kotleta mluví o české akční škole a já mám českou literaturu, vč. vybraných autorů fantastiky brakové literatury ráda. Ne pořád, ne často, ale rozhodně ano. Jiří Kulhánek bohužel přestal psát. Tohle je jeho poslední kniha. To se dočtete v éteru snadno. Už ale nezjistíte, proč... ano, jsou tady další jako Kotleta nebo Sněgoňová. Ale stejně mě mrzí, že už v literárním světě nebude působit Kulhánek.

54 17.05.2023

Chris Carter, sám kriminální psycholog a rockový muzikant, a tedy skvělý základ pro skvělého spisovatele, není autorem laciných detektivek pyšnících se pouze spoustou mrtvol a rádoby děsivých, šokujících scén. Ano, i v jeho příbězích/případech se mrtvoly vrší poměrně snadno, jak ostatně i tady napovídá samotný název, a násilí se už vůbec nezříká. Spíš je vynalézavější než jiní. Možná by se kniha měla česky jmenovat "Vyber smrt". Klik - klik. Nejde však o samoúčelné zločinné projevy. Carter nabízí chytré čtení, trousí trefné postřehy a prostřednictvím superinteligentního detektiva Roberta Huntera čtenářův rozhled obohacuje o zajímavé psychologické poznatky z oboru kriminologie a složitých stránek osobnosti člověka. Tentokrát nás Carter přivádí do života patologicky vynalézavého sériového vraha, který prostřednictvím internetu a sociálních sítí ukazuje možnosti jejich využití prakticky k čemukoliv. Vedle sdílení vlastní perverze, a ani ta není primárně samoúčelná, však poukazuje taky na zvrácenost lidského tvora skrytého v anonymitě on-line světa, náchylného uvěřit všemu, co se nabízí. Je ten neznámý muž či žena na displeji vinen? Když se to tam píše, tak ano. Musí to být svině... Jenže. Možná je, možná ne... Vážně dobré, až moc dobré.

57 14.05.2023

Čaropisci mi doslova učarovali. Ideou a svou neotřelostí. Světatvůrci pro mě ztratili nejen onen pel objevnosti v jednom z nejrozšířenějších literárních žánrů, ale i na překvapivosti, zajímavosti, a především na tempu. Do popředí tak vystoupilo jazykové a stylistické zpracování. Vždy mě fascinuje, jak je čeština oproti angličtině barvitá. Dvojnásob to platí v případě, kdy chce člověk upustit páru a zanadávat si. Z toho důvodu bych ráda nahlédla do originálu, protože nejenom Sancie, ale i další kámoši z její partičky poměrně pubertálně, hlavně však kontinuálně sakrují a skrundují. A ani nevím kolikrát si bere do úst zadní část těla. U teenagera a bývalé zlodějky Sancie je to vcelku pochopitelné, ale u těch ostatních mi to šlo s každou další stránkou víc a víc na nervy. Současně Bennett do povah všech hlavních hrdinů, kteří nejednou zůstávají stát s otevřenou pusou a údivem malého lachtana, vložil přehnané, vysoce emocionálně zabarvené, až naivní reakce. Pro mě nepochopitelný nesoulad mezi pečlivě demonstrovanou drsňáckou polohou Sancie a spol. a jejich až dětskou přecitlivělostí, na takové s prominutím zkrunděnce. Co skvěle začalo, rozplynulo se v mračnu zbytečných slov, přepálených emocí a prázdných dialogů. Veliká škoda.

40 12.05.2023

Simon Scarrow neztrácí dech a své hlavní hrdiny, centuriony Macrona a Catona zavádí do další neklidné části říše římské. Starověcí Římané byli dost expanzivní a ve svém velikášství nedokázali pochopit, že lidé podmaněných zemí nejásají a s radostí neodvádí nové daně a přichází o svou suverenitu. Jenže odpor a bandité se množí, a opět se tak otevírá prostor pro působení Macrona a Catona, kteří svým nekompromisním, spravedlivým postojem čeří tamní kalné vody. Ne vždy ale ti dva stojí proti banditům a vzbouřeným místním občanům. Tentokrát šlapou na paty peněz a kariéry chtivým vlastním druhům ve zbrani. Pomocné kohorty jsou holt jen pomocné kohorty a nějaké to přilepšení musí jenom přijít vhod. Macronova hrubiánská, ale v zásadě dobrácká postava se ideálně doplňuje s postavou vzdělaného, přemýšlivého a citlivého Catona. Macro zde dokonce dosáhne na post prefekta. Jedinou, zato pěkně rozmáznutou, kaňkou na tomto příběhu je křesťanská triáda, Scarrowův nástroj k ukončení bojů mezi vzbouřenými Izraelity Bannem a jeho stoupenci a římskými, pohanskými okupanty. Vypadá to na starou známou tezi, že účel světí (jakékoliv) prostředky. Jinak jsem se ale opět bavila a s oběma Římany se brzy setkám znovu.

39 09.05.2023

Lidické Životice, nabízí se označení osudu obyvatel této malé vesnice na Těšínsku. Lednická tentokrát jakoby psala pro tamní obyvatele. Vždyť komu mohou být bližší v knize popisované příběhy, složité soužití Poláků, Čechů a Němců, válečný kontext probouzející vzpomínky na tamní kolaboranty, zrádce, partyzány nebo řádění gestapáků? Lednická se taky mnohem více než v Šikmém kostelu přiblížila kronice při zaznamenávání událostí v Životicích v době 2. světové války. Střídmě popisuje události doby, které vyústily v zavraždění desítek životických obyvatel, a nejenom jich. Ani já jsem dříve o Životicích neslyšela, na rozdíl od Lidic. Za to patří Lednické velké uznání, neb díky respektu, který si získala coby autorka Šikmého kostela, přitáhla pozornost čtenářů (i mou) i k této, jak sama říká, polozapomenuté tragédii. Která literatura faktu získala za tak krátkou dobu po svém vydání takovou popularitu? A protože se jedná právě o literaturu faktu a nikoliv román, oprostila se při popisu událostí od emociálního zabarvení a nechává působit tíhu samotné tragické skutečnosti, která po letech opět ožila. Díky za to. Zatajování a překrucování vlastní historie nikdy k ničemu dobrému nevedlo.

67 05.05.2023

Lidé ze Země odcházeli osídlit Mars. Nebo kamkoli jinam, třeba na Divoký Západ... Povídkové zpracování expanze lidského druhu na Mars není pro člověka lichotivé. Vlastně ani Marťané nejsou nijak zvláštní mimozemské bytosti. A tak se vtírá logická úvaha, že tohle není o rudé a modré planetě, ale o lidském (potažmo "marťanském") druhu. Není divu, že u Bradburryho soudu neobstojíme. Po mně ať přijde potopa... Sami víme, co umíme a co jsme zač. A přece je třeba nám to připomínat. Že to umíme ocenit, pak dokládá nesmrtelná popularita Bradburryho děl, vč. kroniky. Je to neveselé, ale burcující čtení.

52 03.05.2023

Alchymistu jsem četla tak dávno, že jsem zapomněla o čem vůbec je... uchoval se jen pocit mystična a osudovosti. Dnes, když jsem si knihu přečetla znovu, je nadto zřejmé, že jakkoliv srovnání s Malým princem pokulhává, vedení čtenáře k poznání a naplnění svého osudu, svého životního příběhu, a rozlišení důležitosti životních událostí na postavě mladého pastýře Santiaga, který na cestě potká svou Fatimu, je možná jednoduché a přímočaré, je ale také inspirující a věřím, že pro někoho zásadní. Dostala se mi do ruky již celá řádka knih o duchovním rozvoji; tato není vůbec špatná, jen by možná měla nést štítek YA. Nebudu přece kritizovat pohádku, když ji hodnotím coby dospělá. Můžu si z ní ale vzít, co dobrého nabízí, pokud to tam najdu.

Co mi přece jenom v Alchymistovi nevyhovovalo, je poněkud přílišný fatalismus, kdy Santiago platí za "zajíce v pytli" tolik, kolik se mu řekne, a je to tak v pořádku. Nebo se nechá o vše okrást a další pouť ukáže, že tak to bylo v pořádku, protože... tohle mě vážně zas tak moc neinspiruje, protože dělat "charitu" ve prospěch zlodějů mi prostě nejde pod nos. Mě by to jednoduše pořádně naštvalo. Osudovost by neměla podle mého rozostřovat vnímání zlého a dobrého, spravedlivého a nespravedlivého. Pouze se může časem ukázat, že nás taková událost pozitivně nasměrovala někam, ale pořád takové činy nemůžu schvalovat ani je s láskou k bližnímu akceptovat. Jen se s nimi můžu se ctí vyrovnat, potrestat viníky, je-li to možné, a jít dál a hledat další, nové cesty. A ano, budu se všímat znamení :-).

"Možná tedy chci znát (velbloudář) svou budoucnost abych se mohl připravit na to, co přijde." "Má-li to být dobré, bude to příjemné překvapení," řekl hadač. "Má-li to být špatné, budeš trpět o hodně dříve, než k domu dojde."... "To tajemství spočívá v přítomnosti; soustředíš-li se na přítomnost, budeš ji moci zlepšit. A zlepšíš-li přítomnost, potom i to, co se stane, bude lepší. Zapomeň na budoucnost a prožívej každý den svého života..."

41 02.05.2023

Hřích, vina, očistec, spravedlnost, msta... Olsenovi zabijáci jsou vzorkem toho nejhoršího, co odvrácená strana lidství obsahuje. Tady má člověk jasno. Ale co s dětskými zabijáky? Nebo zabijákem holkou? Holkou, která se sama stane obětí svých parťáků, obětí své vlastní rodiny? Kde začíná zničující proces osobnosti, a je vratný? Olsen si žádnou z těchto otázek neklade, to nechává na čtenáři, servíruje brutální příběh a ostrým hrotem svého pera řeže až opravdu hluboko.

V Dánsku jsem byla členkou jednoho malého čtenářského klubu, kam jsme jednou pozvali Olsena na debatu. Nepřišel. Prý se veřejnosti spíše straní... V nedávném rozhovoru jsem si ale přečetla, jak Olsen, sám prvním jménem Carl, vypráví, že do postavy hlavního vyšetřovatele Carl Mørcka vyprojektoval svou vlastní povahu. No, tak teď už jeho chování rozumím o něco lépe :-). Jo a Mørk - tedy bez c - se jmenoval zase jeho otec. Postava Carla Mørcka musí mít pro Olsena opravdu mimořádný význam. Zabijáci nejsou černobílí, stejně jako formy jejich násilí. O to složitější morální dilema Olsen probouzí a současně otázku spravedlnosti vs. nespravedlnosti zdánlivě rozmělňuje. Vyjma toho, že filmový a románový Assad k sobě mají stejně daleko, jako Země od Slunce, a nemůžu se rozhodnout, který je mi sympatičtější, mě kniha nad očekávání zaujala. Závěr pak v principu očekávaný, logický, a tak asi i jediný možný.

58 28.04.2023

Od autora jsem doposud s touto přečetla zatím jenom tři knihy, jedno jsem už ale tušila, že zklamat mě nemůže. Podobně jako Kundera žije a tvoří ve Francii, na rozdíl od něj však na Česko nikdy nezanevřel, naopak jeho tvorba do dnešních dní vychází i česky a tématu Čech a češtiny se průběžně věnuje, podobně jako tématům jiným. Skoro mě mrzí, že Francii dal přednost před Českem, protože je mimořádným autorem, který geniálně pracuje se slovem a neméně geniální dokáže zachytit politické nešvary doby současné i minulé. Ale odešel v době, kdy to bylo pro mnohé jediné možné řešení, a navíc měl ve Francii kořeny.

P.O. skvostně parafrázoval a převyprávěl hlavní ideové fenomény a střety z doby zakládání "svobodných osad" v USA. Historický a ideologický přesah je ale obrovský. P.O. nejde po emocích, ale po idejích. A přece právě ideje a ideologie vzbuzují emoce či spíše vášně. Pobavil mě popisovaný střet ideologií odpovídající střetu národnostních kultur a evolučních politických tendencí - komunistů, socialistů, buržoazie a kapitalistů či anarchistů. Posledně jmenované spojil s Italy, a jak vím, právě tam ještě před 10 lety působila politička spojená historicky se stranou propagující anarchismus. Nevídané, v 21. století, chtělo by se říct. P.O. nevaří z vody. Jeho glosy jsou trefné i poučné a vidění historie přesné a nezkalené. Je ojedinělý tvůrce, znalec historie, politiky, společenských a sociologických jevů. Brzy budu mít v knihovně samostatnou ouřednickou poličku :-). P.O. svá díla bohužel vydává jen na papíře. Přesto nelituji, protože právě jeho díla jsou ozdobou mé knihovny. Taky se nemůže stát, že by se mi mohly ztratit, jako ty z knihovny elektronické.

36 25.04.2023

Starý dobrý Forsyth už desetiletí vládne světu špionáže, přinejmenším literárnímu. Seznam smrti je z doby novější a FF evidentně neměl problém přejít ze studenoválečnického modu operandi zpravodajských služeb do doby moderních technologií a internetu, přičemž pro označení mobilních telefonů užívá výhradně iPhone. Terorismus je totiž věčný, stejně jako nepřátelé Ameriky nebo Západu vůbec. A tak právě seznam smrti je vcelku realistická projekce stíhání blízkovýchodních nepřátel USA a západního stylu života. I tady si FF našel správného adepta a zabijáka pro projekt Seznam smrti, který má příhodný životopis, schopnosti, vědomosti a jazykovou vybavenost, a i tady proniká pečlivě zvolený agent do nitra nepřátel. Ano, připomíná to Afghánce. A ano, na Afghánce to nemá. Tady FF tak trochu vykrádá sám sebe, a navíc Seznamu smrti v tomto srovnání chybí trošku drive. Ale stejně je to pořád starý dobrý Forsyth.

43 22.04.2023