Rihatama komentáře u knih

Příběhy o týraných dětech, zlovůli úřadů, nezodpovědných rodičích... člověk nerad čte. Navíc, když má v docela živé paměti kauzu Michalákových dětí. Problém institucionální péče o děti je téměř vždy bolestivý. Ať se již dostane dětem potřebným, nebo právě naopak, anebo se dostane dětem, které se tomuto martýriu mohly, i se svými rodiči, vyhnout. Institucionální péče o děti je standardní součástí systému sociální podpory každého rozvinutého státu. Norsko, podobně jako ostatní severské země, je na práva dětí vysoce zaměřené. Jenže právě norský Barnevern už nejednou "nezpůsobilým" rodičům odebraným dětem poskytl medvědí službu. A pro dobro věci – na ochranu dítěte – je dokonce ochoten lhát a podvádět. V konečném důsledku tak děti, které by bývaly mohly žit i se svou biologickou rodinou s pomocí psychologických poraden etc., sice vyrostou v plnohodnotné jedince a v nekonfliktním, rádoby harmonickém rodinném prostředí, řada případů však dokazuje, že ne každé takové dítě se se svým osudem dokáže v dospělosti srovnat. Nehledě na mnohdy zcela zničené životy rodičů, kterým byly děti odebrány bez dostatečných důvodu, jak dokazují i některé Barnevernem prohrané soudní případy.

Norsko se stalo společností, kde rodina je po státu až na druhém místě. Dítě matce/rodičům přece nepatří, v zájmu jejich zdravé výchovy to musí pochopit a dobrovolně jej předat úřadům, pokud tyto získají pochybnosti o rodičovských kvalitách, a které už zdravou výchovu zařídí, říká severská logika. Z mého pohledu však jde o chybný koncept, protože i když stojím na straně práv dítěte a mám taky zájem, aby z něj vyrostl zdravý dospělý jedinec, nemohu se smířit s tím, že jeho rodiče, pokud jim bylo dítě odebráno neoprávněně, tímto může dohnat k životní krizi, která může vyústit v sebezničující proces. Jenže Barnevern je přesvědčen, že je lépe se zmýlit než nezasáhnout, říká Roguljič v jednom rozhovoru. Presumpce neviny tady zcela padá, protože i když se Barnevern zmýlí (a že se i mýlí), pak proces, který tento institut účelově protahuje, dosahuje takové délky, že se stejně dojde k závěru, že pro dítě není dobré opět si zvykat na původní rodinné prostředí, když už se sžilo s rodinou pěstounskou. Kruh se uzavřel.

Poměrně dlouho jsem se snažila vcítit do postavy matky v knize popisovaného případu sester Sýkorových. Pro mě ne nevěrohodná, ale především silně nesympatická postava. Ta z matek, u které si nejste jisti, zdali je Barnevern v právu či naopak koná na základě neúplných a zavádějících informací, a tedy z pozice síly vládní instituce. Příběh se nakonec překvapivě změní v nebývale napínavé drama, které mě nechtělo pustit. Po literární stránce zdařilý románový debut.

43 04.02.2023

Na hoře Kója (říká přítel Google) se roku 819 usadil slavný buddhistický mnich Kúkai a založil zde klášter Kongóbudži, jenž se stal ústředím japonské buddhistické školy šingon. Kolem původního kláštera časem vyrostlo město Kója, v kterém je dnes univerzita náboženských studií a více než 100 chrámů, z nichž mnohé nabízejí ubytování poutníkům.

Neodolala jsem, abych si neprověřila reálie tohoto snového, fantaskního Izumiho putovního příběhu svatého muže na horu Kója. S nečekanou lehkostí mě Izumi zahalil do písmenek a slov, z nichž jsem se vymanila až poté, co odlétlo poslední spolu s prchajícím mnichem. S Izumim jsem se ocitla na přelomu 19. a 20. století. Už sice mluvíme o literatuře moderní, ale ani ne současné. Autorova mysl nezatížená vlivy technických vymožeností dneška přesto oplývá představivostí a lehkostí metafyzična. Jeho slova a příběh bez explicitního poučování navádí k zamyšlení aniž svazuje odsudky či závěry. Třeba se ještě najde překladatel, který nám přiblíží některé z dalších Izumiho děl.

43 01.02.2023

"Být či mít, to je oč tu běží."

Pan mim, pan klaun, pan rocker, pan učitel... Boris Hybner žil plný život, naplno však také bojoval se svými běsy - s depresí a alkoholismem. Nejednou skončil v blázinci, dobrovolně absolvoval odvykací kůru a stihl se i několikrát oženit. Neumím posoudit, nakolik byl Boris Hybner šťastný. Vždyť i jeho první dcera Vanda za svého nejbližšího člověka označila svého dědečka. Umění a život umělce umí s duší člověka pěkně zahýbat. Umělci jsou snad více než jiní lidé náchylnější k hlubším emocionálním prožitkům, nadto musí snášet přízeň i sžíravou kritiku diváků. S tím se obtížně vypořádá běžná, průměrná lidská povaha, natož rozervaná duše umělcova. Málokdo přitom ví, že přerostl český herecký dvorek. Boris Hybner se v pozdním blues ve svých 60 ohlíží za svým životem, rekapituluje, hodnotí. A hledí s optimismem do budoucna. Je to čtení pro podvečerní chvíle s pohárem vína. Ať je mu země lehká. Herecké nebe se zajisté rozzářilo příchodem této sic rozjitřené, ale usměvavé duše. Hybnerova slavného Gagmana jsem viděla kdysi dávno. Myslím, že nastal čas ohlédnout se společně s Borisem Hybnerem a podívat se na něj znovu.

39 29.01.2023

K detektivkám sáhnu pouze občasně a málokdy po českém autorovi detektivek; vyzkoušela jsem Goffu a jeho "investigativního" žurnalistu Vráze. Uvozovky používám záměrně, protože Marek Vráz se jeví pouze coby oběť svého mladického zájmu prorazit ve světě novinařiny bez nutnosti opory ve skutečných investigativních metodách. Nebýt jeho osobní známosti s obětí/spolužačkou, nebyl by se snad k případu v knize popisované vraždy Sáry vůbec dostal, stejně jako k rozřešení celé zápletky v závěru knihy, které si k němu samo našlo cestu. Nebylo to špatné, nenáročná oddechovka. Bohužel to bylo dost plytké, a to jak v procesu samotné vraždy a jejího ne/vyšetřování, tak v dialozích mezi postavami či monolozích. Nejzábavnější mi přišla snad jen Vrázova přezdívka Terence. Doufám, že do příštího případu aspoň nabral pár zkušeností…

47 26.01.2023

"Zastřel amerického zlosyna (báseň pro předškolní děti)

Našimi nepřáteli jsou američtí zlosynové,
kteří nám chtějí vzít naši krásnou vlast.
Zbraněmi, které si sám vyrobím,
je zastřelím. Bum! Bum! Bum!"

Propracovaný propagandistický systém Severní Koreje stojící na celoživotní indoktrinaci Severokorejců zaručuje režimu společně s maximálně účinným odříznutím obyvatel od vnějšího světa jeho přežití takřka v jakékoliv době. Nehynoucí lásku, jako to mu bylo dříve, už sice zdá se u všech ne, jak uvádí Špitálníková, nevědomost, poslušnost a strach však zůstaly, a u mladých bez budoucnosti a ambicí (vyjma dostat se do klanu elit) přibyla povrchnost a nuda. Zdálo se, že globalizace udělá Kimům & spol. čáru přes rozpočet, to jsme se ale mýlili. Až na jedno. Vládnoucí rodinný klan a politické elity úspěšně užívají současných technologických a materiálních výhod, o kterých zbytek populace většinově ani neví, že existují. Zločin na vlastním lidu je tím největším zločinem vůbec.

Nina Špitálníková zúročila svou měsíční stáž na severokorejské univerzitě, aby člověku mimo hranice a systém KLDR v 21. století přiblížila každodenní zdejší život. Nejde o kritiku vládního režimu, jeho politiky ani akcentované utrpení severokorejského lidu. A přece nahlédnutí pod oponu všedních dní na Korejském poloostrově vzbuzuje účast s lidem a nesouhlas s pokryteckým režimem. Taky podává celou řadu pro mě nových informací, z onoho běžného života Severokorejců. Přesněji Severokorejek. Káeldéer představuje zastaralý, zatuchlý patriarchát, kde žena není geneticky způsobilá řídit auto, nesmí však jezdit ani na kole, protože prý je "příliš atraktivní". Obávám se, že tady nepomůžou ani jinak všemocné úplatky. Opravdu obskurní způsob, jak se vypořádat s "nařčením" z porušování práv žen. Tímto jsou z definice "nemorální" ženy samy vinny tím, co na ně společnost uvalí a co jim povolí, přesněji nepovolí. Strašidelná země a strašidelná ideologie plná demagogií a vážně míněných hloupostí. Když odhlédnu od té příšerné nespravedlnosti, kdy jsou lidi nuceni žít v chudobě, bez dosahu na jakékoli léky a přes dosaženou gramotnost i v nevědomosti. A strachu. Díky Nino. Člověk nikdy není dost informovaný.

53 24.01.2023

Kingův román Svědectví ve své původní, nezkrácené podobě představuje jedno z těch epických děl, kdy Kingův počítač takzvaně postihl průjem. Tento verbální průjem jde nicméně zcela na vrub pana Krále, který své myšlenkové pochody jen málokdy touží ukočírovat a sešňěrovat do mantinelů hlavní osy příběhu, která čtenáře vede z bodu A do bodu B přes pečlivě vybrané zákruty a zápletky. Kingovo Svědectví mi připomíná zeměkouli, kde body A a B tvoří póly, mezi kterými se nachází tisíce národů a kultur propletených miriádou cest a vztahů. Jsou až k nezapamatování všechny ty postavy a postavičky, které se promítnou Kingovým dílem. A přece s každou z nich jsem prožila její trable, osudy a až příliš často i konec života, a to s pocitem, že jsem jejich součástí. A to dokonce i s Kožakem, věrným psím průvodcem Kingova člověka.

Nezůstal nikdo, koho by tak či onak nezasáhla střela hyper nakažlivého smrtícího viru. "Kapitán trips" řádí jak o život a likvidace lidské populace je takřka terminální. 99%. Ale King jako by chtěl ponechat lidstvu naději. Ovšem jenom jako. Kvalitní postapo se poznenáhlu mění v napínavý surviral román, která dále plynule přechází ve zničující psychologické drama. King opět rozeznívá temné struny lidské duše a otevírá hladový, pekelný chřtán zla. A tak sledujeme souboj sil zla a dobra, vedených temným mužem Randallem Flaggem a 108-letou matkou Abigail. Silný, znepokojující román. Zlo je totiž nejen v románech, ale je všude mezi námi. Umí se šikovně skrývat a člověk, i ten, jenž věří v sílu dobra, mu může snadno podlehnout. King je v svém literárním umu nepřekonatelný, a i proto je jedním z mých spisovatelských nej nej favoritů.

57 19.01.2023

Niedl měl v Růži a lvu pěkně rozehrané karty z úvodního seznámení s Rytíři z Vřesova. Nebylo potřeba již představovat čtenáři jednotlivé postavy, jejich pohnutky a dědičné zátěže. Přichází dějově srozumitelný, lineární, nekomplikovaný příběh, kterému vévodí Beneš z Vřesova a bratr Wolfram a jejich hrdinské činy. V době válečných výprav za lapky, padouchy a zemskými škůdci je však také mnohem snazší prokázat odvahu, stejně jako zbabělost a krutost, nebo mravní sílu a odvahu. Překvapivě se čtenáři nepochopitelně vyhýbá postava lapky největšího – Hans Křivák – ačkoliv prakticky celý díl je věnován dopadu jeho osoby. O Křivákovi bez Křiváka. Taková paní Colombová . Tedy téměř. V závěru se čtenář přece jen dočká, ale s ohledem na předchozí docela podrobně popsané boje a bojůvky vedoucí k dopadení Hanse Křiváka je závěr až moc rychlý. Slibuje nicméně zajímavé pokračování. Bratra Wolframa jsem si nadto oblíbila, takže s Františkem Niedlem jsem se nesetkala naposledy.

39 18.01.2023

Literární alter ego Quentina Tarantina, to byl můj neodbytný pocit, když jsem četla tuto nádhernou McCarthyho knihu. Knihu o právu a spravedlnosti, knihu o životech stojících na pevných pilířích životních přesvědčení a mouder předků. O životech, které jdou cestami, jejichž forma, podoba i všechny jejich zákruty byly předem dány, s kartami rozdanými mnohem dřív, než se hráči vůbec mohli naučit pravidla hry. Napětí McCarthy servíruje takřka od první stránky s lehkostí holubičího pera. S hlavními hrdiny veteránem z vietnamské války Llewelynem Mossem, zabijákem Antonem Chigurhem a šerifem Tomem Bellem v pustém kraji západního Texasu se čtenář ocitá ve staromódním kvasi westernovém zapadákově, kde se to hemží brokovnicemi a vrší se mrtvola na mrtvole, a to přitom přízračně lenivým, ale neodvratným tempem. O dopadení vraha přitom v tomto vyprávění snad ani nejde. Je to život sám, oč tu běží, život každého jednoho, který o svém životě rozhoduje. Nebo možná taky ne… Ne, Amerika opravdu není pro starý. Doufám, že vyjma samotného autora, který v červenci oslaví nádherných 90.

52 14.01.2023

Asimovova sedmidílná sága o Nadaci u nás začala vycházet těsně po revoluci a tehdy, v r. 1990 jsem si také koupila úvodní díl Nadace, který mám doposud. A postupně jak vycházely nové a nové díly, měnily svou vizáž i velikost, takže mám v knihovně vlastně docela nesourodou sbírku knih. A přece bych je nevyměnila za nová vydání s jednotnou, dokonalou grafickou úpravou barvitých obalů. Ale zpět k Asimovovi. Uvědomila jsem si, že dnešní mladou generaci jeho pojetí scifi románů asi moc neoslovuje. Nadace působí až přízračně neakčně, a to i ve chvílích válek mezi Říší, Nadací a Periferií. Tak jak Asimov vsadil na Seldonovu psychohistorii a předpověď budoucnosti na psychohistorickém modelu, tak u hlavních postav i samotném ději pak na psychologii a myšlenkový vývoj spíše než vlastní akci. I když musím uznat, že pád galaktické říše není žádná minimalistický zápletka... A tak se Asimovovi podařilo vytvořit sice malé, ale příjemné napětí a vyvolat můj neutuchající zájem o další vývoj, když hlavní postavu tohoto příběhu mutanta "Mezka" zahalil rouškou tajemství a přisoudil jí nadlidské biologické schopnosti. Že by Mezek překonal i předpovědi samotného Seldona...? A ten závěr! To jsem si "u galaxie" zase početla!

48 09.01.2023

Někde z hlubin paměti mi probleskovalo jméno Michaela Blakea, aniž bych četla jedinou jeho knihu. Ovšem, film s Kostnerem jsem viděla, ale tak dávno, že jsem si jej vůbec nepamatovala. Což si mi ostatně děje o hodně filmů. A přece. Michael Blake. Jeho indiánský příběh mi unikl, protože když vyšel, tak jsem už dávno přešla od mayovek ke sci-fi. A jakkoli má Karel May můj hluboký respekt, neb formoval mou dobrodružnou dětskou dušičku, tak Blake na mě působí opravdověji a realističtěji. Proměna púrúčika Johna Dubara v komanče byla pozvolná, věrohodná a nemalou roli v tom sehrála žena. Nejde však o laciný ani rychlokvašený románek. Stojí s pěstí a Tančí s vlky vytvořili v průběhu času téměř dokonalý pár. Našlo se tam i pár dalších sympaťáků, jako Deset medvědů, Vítr ve vlasech a další. Indiánský příběh jako vystřižený z neslavné americké historie kolonizace Severní Ameriky a vyhubení až 90% původních obyvatel.

46 06.01.2023

Novinář a spisovatel není dostatečné označení pro profesní život FF. Taky je to pilot, cestovatel, dobrodruh a samotář. O své špionské minulosti se v knize příliš nerozepisuje (MI6 by se asi zlobila). Chápu, ale, že v době válek v africké Nigérii, na Blízkém Východě nebo války studené si mladého zahraničního dopisovatele s mimořádnou jazykovou vybaveností a chutí cestovat kamkoliv a kdykoliv vyhlédly ke spolupráci britské tajné služby. Právě touha po cestování přivedla FF k novinařině a posléze k psaní. A nebylo to jen tak lecjaké cestování. Až příliš často jej zavádělo do válečných zón. Sám se také stal pilotem RAF a plynně hovoří několika jazyky. FF má můj velký obdiv. Jeho cestování nikdy nebylo samoúčelné a musím konstatovat, že jeho život není vydlážděn pouze miliony prodaných kusů jeho knižních titulů, ale taky dobrými skutky.

Teď ovšem k samotné knize. Frederick Forsyth jak žil, tak také psal. Své romány nezakládá na fikci či bohaté fantazii. Zvolené téma si nejdříve důkladně "osahá", a když to nejde přímo v místě, tak nikoli s pomocí přítele Google, ale na základě sdílených prožitků skutečnými osobami, což nanejvýš kvituji. Pokud jde o vlastní styl psaní, už jsem se jím zabývala v komentářích u jeho knih. Vysoce technické, detailní popisy situací, osob, zbraní etc. A přitom jeho romány nikdy nepozbývají napětí a nápad. Jenže co funguje u špionážních románů úplně nefunguje u životopisu, kde z logiky věci odpadá především napětí. Na druhou stranu jsem v knize zaznamenala na FF nevídaný jev, a to smysl pro humor a výjimečně i emocionálně podbarvené popisy. V souvislosti s vlastními vzpomínkami to ale dává smysl. Ve svém životopise FF čtenáře rovněž seznamuje s pozadím svých slavných románů počínaje Dnem pro Šakala, Případem Biafry nebo Spisem Odessa. FF již v srpnu dosáhl krásných 84 let. Můj táta brzy oslaví 84. Jsem proto zvědavá, jestli ještě bude psát. Kvůli nám čtenářům doufám, že ano.

46 03.01.2023

"Jmenuji se Christopher John Francis Boone. Znám všechny země na světě i jejich hlavní města a všechna prvočísla až do 7507."

Mám k prvočíslům kladný vztah, i mé osobní číslo je prvočíslo. Tím ale má podobnost s Christopherem končí. Naštěstí. Život autisty je nesmírně obtížný, stejně jako život s autistou. Vzhledem k omezeným emocím autistických osob je pro naprostou většinu asociální chování autistů obtížné pochopitelné. A pokud nevědí, že se střetávají s autistou, pak často i odsuzované; náročnější se proto jeví život s autistou. Haddon čtenářům přiblížil krátký životní úsek jednoho autistického kluka, během něhož se udála hned celá řada tíživých životních momentů. Tím myslím pro nás. Jenže pro Christophera přichází tíživé momenty mnohem častěji než pro druhé. Stačí, když cestou do školy autobusem potká tři za sebou jedoucí žlutá auta. Nebo jej někdo uchopí za paži a nedejbože zvýší hlas. To pak může v následně vyvolaném psychickém stavu ublížit druhým i sobě. A přece může svým vlastním způsobem žít plnohodnotný život a třeba, jako v tomto příběhu, vyřešit záhadu, která je pro jiné nezajímavá nebo neřešitelná buď ze společenských důvodů nebo kvůli nezájmu. Člověku nedochází, jak odlišné vidění světa, lidí, zvířat a všedních událostí, jako je cesta vlakem, mají autistické osoby. Překvapil mě tak autorův závěr v podobě žlutého psa, retrievera. Ano, žlutého, barva, která Christophera tak irituje… že by způsob, jak pracovat na autistových obsesích? Nebo přehmat? V každém případě ojedinělé dílko, které rozhodně stojí za přečtení.

53 30.12.2022

Mitch Rapp opět v akci. Po Třetí volbě už jsem se obávala že Vince Flynnovi došly nápady a přesedlal na postelové, romantické scénky, čímž z mého pohledu téměř pohřbil Rappa elitního stratéga, zabijáka a střelce CIA. No ano, vím jako to zní, ale já mám dobrodružné pohádky ráda. Když chci realitu, pustím si CNN, Al Jazeeru nebo ČT24 :-). Protiatomová mise Mitche Rappa byla odvážná a lehce překombinovaná. Forsyth možná stál v pozadí inspirace. Podobnost však čistě tematická a ideovým rozletem, nikoli zpracováním. Nebezpečný plán mě bavil a nemálo zajímavá byla i role Mosadu a jejího šéfa v politickém prostředí USA. Tuto zápletku vůbec nepokládám za nadsazenou, protože izraelská lobby, její vliv i hněv, když něco nejde podle jejich plánu (nezaměňovat prosím se straněním Izraelcům nebo Palestincům nebo snad republikánům vs demokratům), umí být vynalézavá bez ohledu na prostředky. Závěr vypadá jako Rappova konečná v tajných službách, a dokonce dvojitá, čemuž ale nevěřím s ohledem na počet dalších knih této série, a já si pokračování nenechám ujít.

38 29.12.2022

Jonas Jonasson si oblíbil zajímavý styl psaní. Outsidery s více než nedostatečným původním potenciálem (tady nevzdělanec s nedokončeným vzděláním, stejně jako dříve analfabetka), kteří se řízením osudu na své cestě životem potkávají s nejrůznějšími postavami světových dějin a zasáhnou do jejich nejzásadnějších momentů díky své přirozené inteligenci, či spíše genialitě a současně nezkaženosti ducha. Pokud snad propadnou do kriminálního podsvětí, když šlápnou nějakým krvelačným gangsterům na kuří oko, je to jen dílem nevůle zasahovat do života, současně však nechtějí nechat druhé zasahovat příliš do života jich samotných. A když to přinese smrt či krádež nebo snad velezradu - dát Sovětům jadernou bombu nebo pomáhat Mao Ce-tungovi či snad Kim Čong-ilovi - tak to prostě berou jako přirozenou součást životního koloběhu. Jenže Alan má prostě rád lidi, už ne však politiku. A přece je stařík z velké části právě o politice, politicích, zbraních a válkách. Jonasson tak zvláštním, vlídným humorem poukazuje na politické přešlapy XX. století.

Stoletý švédský stařík Alan Karlsson, mi připomínal našeho Járu Cimrmana, až na to že Cimrman je typický český produkt a Alan pak internacionální. Nebo Švejka. Člověk musel obdivovat ten přímočarý přístup k životu bez ohledu na okolnosti, hranice, politickou situaci a geopolitické souvislosti. Ne že by nevěděl, co je špatné a co dobré, právě naopak, ale bere život tak, jak přichází, zejména když má co pít a má přátele. Dost mě pobavil Einsteinův "nevlastní bratr" Herbert a Herbertův syn Mao, špionské aktivity pro CIA nebo indonéská velvyslankyně Amanda. Ovšem vymyslet pětitunového mazlíčka - slonici Soňu - a cestovat s ní po světě, to každý neumí. Já si s Alanem užila skvělé chvíle, on si však užil/užívá skvělý celý život, a až na krátké momenty se rozhodně nenudí a já s ním. Dokonale promyšlená úletovka.

63 26.12.2022

Hesseho román Demian je ve skutečnosti především příběhem mladíka jménem Adam Sinclair viděný očima Adama Sinclaira. Ten svět s odstupem let hodnotí jako vnější s přímými liniemi a rovnými cestami, v němž existuje svět vnitřní, kde se usadila vina, špatné svědomí a zpověď, ale také odpuštění, láska a úcta či biblické slovo. Zamyšlení nad blízkosti dvou těchto světů, světlého, krásného a toho temného, zrcadlících se v jeho vlastním životě, přináší pohled na mnohdy bolestný až zničující proces zrání mladého člověka zmítaného mezi světlem a tmou.

Do tohoto polarizovaného Adamova světa vstupuje Demian. Nositel jména Demian je "odhodlaný individualista, odvážný, nezávislý, sebevědomý, přirozený vůdce, se silnou vůlí, pozitivní, energický, odvážný etc." Tolik se dá dohledat a takový Demian také je. Tato postava předčasně vyspělého mladíka zásadně ovlivňuje Adamův život a jeho vývoj, jeho vnitřní i vnější svět. Demian coby prostředek vlastního Adamova sebeuvědomění, pochopení síly vůle k ovládnutí vlastního života i vůle k moci ovládat druhé. Člověk se nevyvíjí tak, že podléhá vlivům prostředí, vlivům druhých, ale že svůj život sám ovlivňuje. Adam s pomocí Demiana prochází podstatou starozákonního příběhu Kaina a Abela a pochopení, že Kain může být více než jenom vrahem svého bratra.

Ale nic není tak jednoduché a přímočaré, jak právě zaznělo... Kdo taky má kdy po boku svého Demiana? Jak může mladý člověk být vyzbrojen pro životní překážky, úkoly, boje? Vidět to je na Adamovi, kdykoliv jej Demian opustí. K pochopení tak mladý člověk dochází až ex-post, pokud mu záchrannou síť nenastaví samo prostředí, v němž vyrůstá. Jak by se mi býval hodil nějaký Demian v letech mého dospívání, kdy jsem postrádala skutečné autority a průvodce životem. Hesse na Demianově přítomnosti a absenci v Adamově životě poukazuje, jaká budoucnost může čekat rozervanou duši. Průvodcem dobrým/lepším životem však nemusí být jen Demian... a Adam na to přišel. To vše Hesse zahalil do tajemství nezměrné osudovosti. Tu má jedinec hledat, nikoliv to, co má dělat. Tady bych si dovolila menší rýpnutí do Hesseho logiky osudu, jenž už z logiky věci člověk hledat nemusí. Osud si člověka najde sám, vlastně mu nemůže uniknout. Zdařilé dílko.

40 20.12.2022

Pomalu, pomalu, velice pomalu se Martinův kruh uzavírá. Už nejsou králové či potenciální králové k zabití, jedině snad královrazi no a taky samozvané královny, a tak se vyprávění relativně uklidnilo. Relativně, protože opět jsou to především ženy, kdo je i nadále tou nesnadnější a nejoblíbenější obětí choutek kdekterého rytíře, lapky či psance. A že si Martin umí vyhrát při popisu takových lascivních a krutých povyražení ať s dítětem nebo ženou, coura necoura. Tak nevím, je to pouze středověkem, nebo i autorem? Výjimky ovšem potvrzují pravidlo, jak dokládá snad nejméně sympatická ženská postava její výsosti Cersei Lannister, manipulativní a krutá mrcha, která vládne přes dětského krále Tommena a obelstila všechny, krom svého vlastního osudu. Čas s Martinovou ságou v Západozemí plyne a postavy rostou, stárnou, umírají a na scénu vstupují rody dříve opomíjené. Válka se rovněž pomalu chýlí ke konci, mrtvoly se hromadí a vrány se slétají k hostině. Musím říct, že jsem se do Hry o trůny se zájmem ponořila a bylo mi téměř líto, že už jsem zase u konce, což je co říct u téměř osmisetstránkové knihy. I když i tentokrát bylo vyprávění plní intrik, vražd, zrady. Na Tanec s draky, poslední díl určitě brzy přijde, už jen proto, že drakům a královně Daenerys se tentokrát v Hostině pro várny nedal ale vůbec žádný prostor. A tuším, že ve „hře o kamenný trůn“ budou hrát zásadní roli. Pořád také čekám, kdy se do hry vrátí zlovlci, a těším se, že Martin konečně odhalí, jak to dopadne s Černou zdí, se světem za Zdí, Jonem sněhem a dalšími potomky Eda Starka.

41 17.12.2022

Mé radosti a smutky, mou duši, pýchu a protesty, mé mládí.... to vše KK ovlivňoval, toho všeho se dotkl. Mně a generaci mé i dřívější KK dával odvahu i naději. Písně KK jsou jednoduché, a přitom tak hluboké. Dnes takřka nemožné, neb slovo se skutečnou váhou jen obtížně hledá cestu v průtrži twitterových, FBových či novinových článků. Člověk dnes slova neváží, neskrývá významy a myšlenky do metafor, pluje po povrchu a zkracuje do hesel s úderností pokud možno ocelového kladiva. S odchodem KK nastala doba absolutního verbálního expresionismu, a právě proto jeho písně neztrácí své kouzlo a přitažlivost. Člověk dnes, podobně jako dříve, zažívá lidské nespravedlnosti, byť k omezování svobod slova a pohybu už nepotřebuje Ústřední výbor strany (té jediné, co si uzurpovala vládu), ale většinou jen sám sebe. Dříve bylo zřejmé, kdo představuje dobro a kdo zlo. Dnes je důležité, kdo se jak dobře má. A přece právě dnes opět vyvstává duch KK. Jeho písně jsou vybroušené jazykové perly. Nikoho neurážel, nikomu nenadával, jak je dnes zvykem. A přece uměl strhnout lid. Býval to fenomén, býval svůj a jeho odkaz je nesmrtelný.

„Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
Poslové noci, která do zad bodá dýku,
Tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
Však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků,
Však díky za železné holubičky míru
A díky za polibky s chutí hořkých mandlí,
V krajině přelíbezné zavraždili víru,
Na cestě rudé šípky jako pomník padlých.....“

Dějiny se opakují a my jsme nepoučitelný.

56 14.12.2022

Po Jezeře můj druhý román od BB a polapil mě zcela stejně. Obklopil mě svou tíživostí, hloubkou lidské duše a jejího utrpení, a oslovil nepochopitelnou silou člověka, která jej/ji - Monu - zpod oné tíže dokáže vynést opět do výše lidské důstojnosti, nebo aspoň k troše lidské radosti. Někdy přitom stačí tak málo, třeba makronka, ještě lépe celá krabice makronek. Podobně jako v Jezeře člověk zpočátku tápe, do které mizerné části světa BB čtenáře zavádí, indikátory jsou však jasné. BB jakoby v arabském světě (Sýrie, Libye, Irán...?), kde šátky zakrývají nejen vlasy, ale upírá ženám právo na svobodný život a pohřbívají je zaživa mnohem, mnohem dříve, než přijde jejich čas, sama pobývala. Sice pochází z Bulharska, ale to je pravoslavné a nikoli muslimské. Možná blízkost Turecka...

Zpověď Mony, aniž by se BB uchýlila k expresivním popisům života v temné kobce, popisům křivd, odsouzení či nepochopení, je naprosto přesvědčivá. Sugestivní atmosféru vytváří holým popisem strašidelného, nenaplněného života v pomalu se rozpadající nemocnici a zemi s okleštěnými právy a zmítané občanskou válkou, kterému dává smysl nenaplněná láska. Láska ke zraněnému vojáku, jehož tělo, končetiny i duši stravuje sněť. Mona, oběť celé řady ran osudu, je působivý román, který poukazuje na problémy současné společnosti. Mona se nevzdává. Mona nabádá k odvaze a statečnosti. Mona/BB nezavírá oči před nespravedlnostmi světa daleko za našimi hranicemi, hranice už se dávno setřely. Nemohu než vřele doporučit.

47 11.12.2022

"Muezín řve svoji výzvu k ranní modlitbě hezky do tlampače, aby nábožensky probudil opravdu celou čtvrť. Kretén, pomyslím si. Tohle je největší a nejnebezpečnější extremismus v celým islámu a je třeba s ním zatočit - ranní vstávání. Shodím ho z minaretu! V momentě, kdy se zdá, že muezínovi začne docházet hlas, ozvou se zvony. Šílený, obrovský kostelní zvony, kterých je snad tisíc, a předhánějí se mezi sebou navzájem i s muezínem v objemu zvuku, co dovedou vytvořit... Muezína to naštve, takže chytí druhý dech a zvonům to pěkně osolí."

Balkánci vás buď milují nebo nenávidí. Jsou plní emocí, a tak zdá se není nic mezi tím. A stačí tak málo, aby vzplál hněv, jak dokládají sousedovražedná léta minulého století. Dostala jsem se do Mitrovice, tehdy ještě srbské, v r. 2003, tedy 4 roky před Čechovou, a už tehdy tam tanky KFOR francouzského kontingentu hlídaly pověstný mitrovický most přes řeku Ibar oddělující srbskou a albánskou část města. V roce 2013 se město rozdělilo na Severní Mitrovicu a Kosovskou Mitrovicu. KFOR však v Kosovu působí dodnes.

Blanka alias Blankica píše deník, který připomíná sarkastickou, sebemrskačskou zpověď jedné zklamané mírotvůrkyně v severním Kosovu. Jenže já se jí vůbec nedivím, že nebyla schopná strávit svou bezmoc nad neschopností mezinárodního společenství skutečně v Mitrovici něčemu či někomu prospět. Je zřejmé, komu fandí: "Od prvního dechu miluju Mitrovici takovou, jaká je, se všemi jejími průsery, špínou a ulicích, se vším tím citovým vydíráním a hloupou pýchou z toho, že nikdo kolem nedokáže pochopit trauma z války, nenávist, která město dělí na sever a jih... Mitrovice je jediný město, který miluju." Multietnická společnost na Balkáně je protimluv a zajímalo by mě, jestli je to důsledek Titova experimentu, když jeho hranice napříč Jugoslávií proťaly a rozdělily přítomná etnika do smíchaných měst, obcí a republik, nebo naopak se Tito snažil o národní smíření. To v každém případě selhalo na celé čáře, stejně jako posléze snahy OSN. Nacionalistické vášně jsou jedny z nejsilnějších a mimochodem mi to před pár týdny potvrdil jeden britský politolog indického původu, který o nacionalismu napsal knihu. Nacionalismus prý vznikl v Evropě a odtud byl exportován do celého světa.

Ať je Blanka na které (etnické/národnostní) straně chce (OSN to nebude určitě), jedno je jisté. Situaci hodnotí z místa, a ne z vyhřáté kanceláře 73. patra budovy OSN. A je úžasně vtipná. Já se u té vší bídy a té její bezradné mezinárodní kosovské anabáze neuvěřitelná nasmála. Nadto vím, že si zhola nic nevymýšlí. Tak trochu znám oeseňácký moloch i Balkánce a balkánské reálie. Prostě píše, jaké to tam je, a navíc skvěle glosuje. Za mnoho zážitků třeba jen moment s kuřáckým fenoménem, který jsem zažila v bledě modrém coby volební pozorovatelka v srbském Sandžaku v r. 2008. A to neprosté nepochopení Srbů, co že se mi - vlastně mým zdušeným plícím - nelíbí. Blanka Čechová, právnický mozek krmený alespoň 2x denně porcí vtipné kaše, se srdcem na správném místě a mesiášským syndromem to (i přes tu úpornou hovorovou češtinu) u mně vyhrála na celé čáře. Jednotlivec, který chtěl něco změnit. A změnil.

"Nezávislý Kosovo, zasyčí Vladan. To je pro mě fór tisíciletí. Hrdlořezové a drogová mafie budou mít svůj stát! Navštivte Kosovo - vaše auto už tady je, že?"

"Hlavou mi plynou zrádný preambule nejvznešenějších deklarací, hrdý vyjádření kolektivních slibů, závazků a úsilí, iluze vítězství dobra a spravedlnosti. Mojí vlastní celebritou je jednotlivec, které chce něco změnit. A mým nepřítelem je strach, žá já sama se někým takovým nikdy nestanu, že podlehnu výhodám moci, obelžu se a rezignuje, že mě udolá tíha peněz a průkazek po kapsách a já sama si uřežu křídla z ideálů, protože zjistím, že člověk může život pohodlně prožit, aniž by se naučil lítat."

"Pablo vzdychne. Můžu mít ještě jednu otázku? Jakou otázku? Nerad bych se někoho dotknul, ale víš - proč tady nikdo nepracuje?"

P.S.: knihu jsem četla v době své účasti na jedné velké akci OSN. Čtečku mám neustále u sebe v tašce nebo i miniaturní kabelce (čert vem pudr), ale v tomto případě jsem ji mohla otvírat až po návratu z jednání na ubytovnu a při cestě letadlem, nikoliv o pauzách mezi jednáními. Ty výbuchy smíchu bych totiž u kolegů nejspíš neobhájila, kdybych odhalila jejich příčinu. Stejně ale nakonec kolegy - ty česky mluvící - na knihu upozorním, protože nemůžu jinak. Při tom v principu tragickém poselství je to totiž nesmírně ducha osvěžující kniha. No a vtipná, ale to se už opakuju :-).

48 07.12.2022

Návrat ke kdysi pro mne pouze „dobré“ scifi se dnes změnil na objev vytříbené, literárně vysoce zdařile zpracované, hluboké myšlenky svobody člověka být sám sebou – tady číst knihy a myslet – a odvěké snahy vládnoucích elit člověka svázat, zavázat mu oči a uši, směřovat, řídit. A lovit či zabíjet, když si chce pásku z očí sejmout a dívat se na svět vlastníma očima.

Kdo by dnes neznal pointu dystopie 451 st. F (cca 233 st. C), teplota, při které se vznítí a hoří papír. Přes jistou nevyrovnanost v charakteru postav požárníka (nikoliv hasiče!) Montaga, ale především jeho ženy Mildred, která přes popisovanou percepční otupělost zjevně moc dobře ví, jak v určitou chvíli reagovat, jde o vynikající dílo z pera vynikajícího spisovatele. Co mě fascinuje je, jak jednotně pozitivní reakce u nás kniha vyvolává napříč čtenářským a politickým spektrem. Naplňuje mě proto uspokojením a trochou naděje, že v naší společnosti, kde uspěje leckterá pochybná ideologie, není ještě úplně všechno špatně. I když tatíčka Masaryka už si taky stihl přivlastnit kdekdo.

„Nezáleží na tom, co člověk dělá, jen když při tom něco změní…“

60 03.12.2022