Rihatama komentáře u knih

"Sníh není vlkem v rouše ovčím, ale tygrem v rouše jehňátka."

Kombinace lidské zloby a přírodního živlu v podobě sněhové laviny stála za tragédií jednoho novozélandského hornického městečka. Desmong Bagley svým literárním zpracováním událost, její předzvěst, průběh i ničivé důsledky zvěčnil pro lidstvo ve svém nanejvýš vydařeném románu. Po rozpačitém úvodu jsem se nechala vtáhnout do osudu pod lavinou pohřbeného městečka a jeho obyvatel. V tomto případě důsledky lavinové katastrofy umocnil nejenom lidský faktor, lidská závist a zášť samy o sobě, zásadní roli sehrály i korporátní zájmy zasažené důlní společnosti. Spousta faktorů, jejichž rozklíčování, natož průkaznost, nebylo vůbec snadné. Bagley nezapomněl ani na milostnou linku ve stylu slavných Monteků a Kapuletů. Až na ten závěr :-).

42 21.09.2022

Hana Benešová, v mládí Anna Vlčková, prožila naplněný a dlouhý život, který od svých studií na pařížské Sorbonně neodlučitelně spojila s Edvardem, tehdy Eduardem Benešem. Hana stála po boku svého muže takřka ve všech chvílích jeho života, doma i v exilu, a přestála i dobu dlouhých měsíců ve vazbě. Edvard Beneš, nejbližší přítel T.G.Masaryka, sehrál v českých a československých dějinách zásadní roli a životopis jeho ženy, první dámy, se jím proto taky nemálo zaobírá. Petr Zídek při zpracování životopisného příběhu manželky druhého československého prezidenta Hany Benešové významně čerpá z jejích deníků a také jej logicky spojil s příběhy osob v jejím nejbližším okolí, což byla především rodina T. G. Masaryka, a sdílí zajímavé postřehy a střípky:

Jan Masaryk: "Život za vás [E. Beneše] dám. Já vás miluju, jako svého tátu vás miluju" (z diáře Hany Benešové, 16.3.1939, Chicago)

Hanu Benešovou - Annu Vlčkovou stihla nejedna rodinná tragédie, přišla o všechny své nenarozené děti, o bratra a nakonec i o manžela, kterého přežila o více než celé čtvrtstoletí. Svou roli manželky i první dámy však sehrála s důstojností a grácií, o které ji nepřipravily ani rozporné postoje lidí k roli, jakou Edvard Beneš sehrál v Mnichově, exilu nebo později v únorové krizi v roce 1948."Pomůže někomu, když nepodepíšeš?" Odpověděla tehdy Hana Benešová svému manželovi, když se jí zeptal, jak má reagovat na nátlak Gottwalda, aby v únoru 1948 podepsal demisi svých ministrů... a Beneš podepsal. A zůstal. Vliv Hany Benešové tímto nechci zvyšovat víc, než byl, ale možná Hana svému těžce nemocnému a zkoušenému Edvardovi alespoň ulehčila jeho rozhodování, V tomto případě chybně pro československý stát, víme, co následovalo. Jenže Hana měla v té době před očima již hlavně zdraví svého muže, a ne roli státníka, natož dalekosáhlé důsledky tohoto rozhodnutí.

Hana Benešová se stala ikonou dobročinnosti, obětavosti, skromnosti, pokory a laskavosti, jejíž aureolu nenarušily ani zmíněná kontroverzní rozhodnutí jejího muže, "ideální ženou bez kazu". Neumím říct, jaký by byl její život bez Beneše, je ale zřejmé, že byla ideální ženou pro roli první dámy a nepochybně se zařadila mezi významné ženy naší historie. A ve své básni to zvěčnil i Jaroslav Seifert.

"Když hrůza světem vrávorala, drnčela okna, den se chvěl,
Vy jste se tiše usmívala, tiše, jakobyste se bála, aby Vás neviděl.
Ten úsměv sílu měl i něhu, zvonem by pohnul, aby zněl.
Když Vy jste ze vzdálených břehů hleděli na nás, jak jsme v střehu a díváme se do pekel.
Když vejdete tu chce se říci, že se ozval vroucí hlas.
Co jsme se na Vás namyslili, a jak jsme rádi v této chvíli s Vámi zas."

42 18.09.2022

Film jsem viděla několikrát, knihu jsem však vzala do ruky poprvé. A byla jsem potěšena, že není svou filmovou kopií. Základní myšlenka zůstala zachována, film je nicméně významně zdramatizovaný a v některých částech se dokonce o dost liší. Přesto jsem se knižní podoby trochu obávala, vždyť jde o sci-fi z počátku druhé poloviny minulého století, nicméně slavné. Sláva mu dle mého právem náleží především za originalitu, už méně řekla bych za literární zpracování či jistou zjednodušenost zápletky. A taky naivitu kosmonautů po přistání na planetě obývané inteligentními šimpanzi, orangutany a gorilami, přičemž každá rasa se specializuje na jinou oblast působení. Lidský druh v očích Boulieho nedopadá ve srovnání s tím opičím nijak oslnivě a nabádá k zamyšlení nad postoji, předsudky a mechanismy lidské společnosti. Spousta detailů Bouliemu jednoduše nedělá hlavu, soustředí se právě na onu myšlenku nadřazenosti druhu, tady zosobněné v postavě novináře Ulyxese Méroua, a její možné dopady. Když pominu zmíněné nelogismy, jde o ideální, odpočinkové čtení.

50 14.09.2022

Knihu jsem zakoupila už v roce 2014, ne však sobě, ale svému muži, který se právě pracovně přemístil do Dánska. Pamatuji si, jak mi předčítal vtipné hlášky těžící z povahy kodaňského detektiva Carla Morcka a exotiky asistenta/řidiče/uklízeče Hafeze el-Assada. A rovněž ze stylu Olsenova odlehčeného psaní. Uznávám, že sama jsem ke knize hledala dlouhou cestu, jenže v mezičase byly vybrané případy zfilmovány a my je nemohli neshlédnout. Mám ráda dánský/severský styl a když jsem viděla dánské filmové studio Zentropa, tak se k oblibě přidal ještě obdiv. Nahlédla jsem i do filmových sklepních kanceláří Morcka a Assada. A víte co? Neměly strop :-). Bylo to něco jako vyrábět taneční botičky v ševcovně na kraji malé vsi. Film ale není kniha, tedy povětšinou, a tady to platí také. Např. Assad v Olsenově popisu vypadá o hodně jinak, než jeho filmová postava. Carl je nicméně velmi přesvědčivý. Kniha je taky o poznání vtipnější a méně ponurá, než tradičně noirovým způsobem natočený krimi film.

Adler-Olsen si pro úvodní případ série vybral atraktivní téma politiky, jakkoli právě v Dánsku mi politici přijdou mnohem politicky korektnější a transparentnější, než kdekoli jinde ve světě. Ono se toho vůbec v Dánsku moc neděje, o to dramatičtější filmy (Borgen) se točí a píšou se téměř jenom samé detektivky. Autoři, diváci i čtenáři tak mohou alespoň virtuálně potěšit svou temnou stránku duše. Z mého pohledu přitom musí být hrozně obtížné uspět na trhu s thrillery a detektivkmai, když je nejen v zemi, ale v celém severním regionu píšou téměř všichni. Olsen nenabízí z mého pohledu příliš sofistikovaný příběh a taky si nedal moc velkou práci s vykreslením charakterů hlavních postav. Aspoň se snaží být zajímavý, vtipný a čtenáře zmátnout celou řadou více či méně souvisejících stop. Nejzajímavější je tady role oběti, jejíž osud se před očima diváka rozvíjí v průběhu celého vyšetřování. A protože jsem film viděla už před řadou let (mimochodem líbil se mi o něco víc než kniha), tak jsem byla opravdu zvědavá, jak rychle se Morckovi podaří záhadu zmizelé političky Merete vyřešit.

61 10.09.2022

Na pozadí mocenských sporů Jana Lucemburského, Jindřicha z Lipé a Petra z Rožmberka na počátku 14. století se odehrává příběh jihočeských zemanských rodů z Vřesova a Katzingerů z Olšové, které se chtějí ze své chudoby vymanit spojením majetků skrze sňatková spojenectví. Po poměrně rozvláčném úvodu do děje vstupuje ústřední postava rytíře řádu Johanitů, kdysi ze své rodiny Katzingerů vytržený coby malý kluk. A že je to ten pan správný, mu zajistilo mé sympatie. Jihočecha Františka Niedla mám ráda a proto jsem se na Vřesovské těšila. Překvapil mě ale poněkud nesourodý styl psaní, kde historická fakta a okolnosti jsou do pozvolného příběhu vkládány útržkovitě, tak nějak mimochodem, a připomínají citace z wikipedie. Současně Niedl šmahem třemi větami přeskočí nějakých 15 let v životě mladého Wolframa, přičemž právě onu dobu tureckého otroctví by mohl skvěle zúročit a literární dílo obohatit o zajímavé souvislosti a detaily. Kniha má dle mého velký, však nedostatečně využitý potenciál. Příběh je ale natolik zajímavý, že s Wolframem Katzingerem a lapkou Hansem Křivákem se určitě zase setkám.

51 04.09.2022

Biolog nebo pseudobiolog? Nedokážu se rozhodnout. Doktor Lipton má rozhodně otevřenou mysl, nejen bystrý mozek. Vliv genetiky podrobuje zatěžkávacím testům, a ne vždy dochází ke standardním vědeckým závěrům. K biologii přistupuje neortodoxně a člověka nabádá k víře ve vlastní sílu, sílu víry a schopnost sebepřetváření i sebeuzdravování. Síla myšlenky hraje zásadní roli, vždyť na ní stojí stará známá konstrukce placeba vs. noceba. Čtenáře provádí buněčnou biologií i kvantovou fyzikou. Na mě možná až trochu příliš úporný popularizátor vědy v nevědeckém pojetí. Je to právě ona určitá nevyváženost v podání stěžejního tématu, pro laika takřka nesrozumitelnými odbornými termíny s naopak vysoce laickým, metafyzickým výkladem jejich fungování. Co mně osobně taky příliš nevyhovovalo, byla ona osobní linka a přílišná rozvláčnost výkladu. Můj závěr je nicméně pozitivní, neb Lipton člověku otevírá prostor pro vlastní cestu a úvahy. Naprosto souhlasím s tím, že někdy prostě stačí přeprogramovat sebe sama a zvolit si, jak svůj život žít či nežít. Nemusí jít přitom o změnu života, geny a prostředí se totiž postarají o jeho hlavní směřování, ale o změnu kvality života.

38 31.08.2022

Na jméno Christiana Jacq jsem v poslední době narážela čím dál častěji, což mě nakonec přivedlo k tomu něco si od něj přečíst a nahlédnout do historického Egypta. Jacq píše zvláštním způsobem, místy až strohým a heslovitým. A přece jsem zase jednou nechtěla knihu pustit z ruky. Příběh spravedlivého z nejspravedlivějších soudců ze 13. století př. n. l. Pasera a krásné, talentované, medicíně oddané lékařky Neferet, která více než s nemocemi musí bojovat s žárlivými a nepřejícími mužskými protějšky, má zajímavé detektivní zápletky a neméně zajímavý alias účelový přístup ke spravedlnosti. Ne že by takový přístup bylo naší současné společnosti neznámý, ale máme už alespoň právní nástroje, jak se bránit, a jak postupovat v konkrétních kriminálních případech. Soudce Paser ani další podobní to neměli lehké, protože pouze touha po spravedlnosti ani zdaleka nebyla dostačující pro potrestání skutečných viníků, nadto adekvátním trestem. Nadto ve starověkém Egyptě nejde o "pouhé" vítězství spravedlnosti nad zločinem, ale častěji spíše o boj o holý život. Soudce Paser si rozhodně získal mé sympatie, stejně jako Neferet, ženská představitelka do té doby ryze mužské lékařské profese. Už se těším na vyřešení záhady vykradené Chufuovy pyramidy i na další osud nepodplatitelného Pasera.

36 28.08.2022

Nejsem generace Magora Jirouse, a přece mě vtáhl do vzpomínek mého raného mládí, v němž vlasatci byli vzácní jako exotičtí papoušci ve voliérách českých dvorků. Jirous zvaný Magor poskládal ze svých poznámek přeživších komunistické řádění působivou fresku českého rockového undergroundu 70. a 80. let. Plastiky jsem znala díky bráchovi, který sám svůj vlasový porost, ne vždy úspěšně, hájil před máminými nůžkami, ale o jejich historii už jsem toho moc nevěděla. Ani že jejich hudební hvězda zářila vlastně jen pár let, než je komunistická policejní zvůle pozatýkala. Tady Jirous se svými vzpomínkami končí, příběh The Plastic People of the Universe však naštěstí ne. Člověk se tak s Magorem přenese do doby dávno minulé a přese všechnu tu tehdejší komunistickou bídu mi vyvolával úsměv na tváři. To přece byla docela zábava, očůrat systém stojící na násilných, většinově dost hloupých kreaturách, když pominu ty chudáky, kteří stranickou knížku přijali, aby děti mohly studovat nebo si jen uchovat slušnou práci. A to se Plastici o politiku zpočátku vlastně vůbec nezajímali. Jenže veřejná bezpečnosti je do toho prakticky dotlačila. Systému hrůzy. A paradoxů, protože dal vzniknout undergroundu...

43 24.08.2022

Po Tmě jsem si vzala do ruky Noc. Tyto snadno zaměnitelné názvy nepochybně způsobí, že se mi obsahy knih záhy spletou dohromady. Nejvíce mi doposud v paměti utkvěl název a obsah knihy Mráz, který měl asi i nejzajímavější úvodní zápletku s koněm bez hlavy. Víc než o detektivku jde v dalších dílech hlavně o pokračování vztahu francouzského policisty Martina Servaze a švýcarského masového vraha Juliana Hirtmanna, případné oběti zločinu se v něm objevují téměř mimochodem. Ve čtvrtém pokračování už je taky trochu znát, že Minier se vyčerpal co do nápadů a technik, příběh samotný se nicméně dále rozvíjí, a to ne bez napětí a překvapení. Postava malého Gustava ale i Hirtmannův vánoční pozdrav nadto slibují další vývoj, ke kterému se časem opět vrátím. Prvotního mrazivého překvapení už se ale asi nedočkám.

47 16.08.2022

Orlova kořist je další ze znamenitých Scarrowových příběhů římských legií, v němž centurioni Macro a Cato opět a zase bojují o život, a to jak s nepřáteli tak s vlastními spojenci a nadřízenými. Cato dospívá a Macro moudří. Nevím, jak to Scarrow dělá, ale v tomto díle je ještě lepší, než v těch předchozích. I když orlova kořist se tady mění spíš v holuba na střeše. Britové nejsou přes svou vojenskou zaostalost oproti Římanům žádnými snadnými soupeři. Římané pak zase nejsou žádnými svatoušky. A tak téměř jedinými spravedlivými zůstávají právě Cato s Macronem. No ano, není to žádná propracovaná historická sonda, kniha má ale spoustu dalších předností, vč. právě jejích dvou hlavních postav. Výborná dvojka, ke které se velmi ráda vrátím, obzvlášť po oné neodolatelné pozvánce v epilogu autora.

36 16.08.2022

Literární dílo, které mě zavedlo zpět do studentských let. Edgar Allan Poe, americký básník, prozaik a esejista, byl na svou dobu, první polovina 19. století, zjevem osobitým i literárním. Jeho pohnutý osobní život (on to nebyl žádný andílek) nepochybně ovlivnil i jeho tvorbu, mnohdy jednoduše komerční, jindy ryze osobitou. Povídky nejsou mým nejoblíbenější literárním žánrem, k vypiontování vybraných fenoménů ale často poslouží lépe než román. Po těch letech a bez obdivných brýlí na očích ale musím naznat, že Poe nalezl své následovníky a ti přerostli svého mistra… Zvolený ústřední motiv této knihy povídek – zdánlivá smrt a její dopady na ty, jež jí zapříčinili nebo nerozpoznali – je zpracován formou morbidního, hororového humoru mnohdy se sci-fi prvky, nejednou však s použitím laciné až nepochopitelné zkratky. Hororová atmosféra se pak často vytrácela zadními vrátky, takže hrůzostrašné ani děsivé povídky určitě nejsou. Naproti tomu detektivní příběhy mě navýsost zaujaly, jako bych viděla předobraz Sherlocka Holmese. I když vyšetřovací metody a jejich úroveň také odpovídají době života Poe/a. Kyvadlo nezklame. Příšerný mučící nástroj, když na to přijde! Pro mě snad nejlepší povídka je Zlatý brouk.

43 12.08.2022

Bitva u Thermopyl je historie dávno minulá, a přece jsem si nemohla nevybavit středoškolské hodiny dějepisu a povídání a řeckých Sparťanech a jejich spartánské výchově. Tahle kultura, tady dopodrobna vyobrazena na výchově mladých Sparťanů, nebyla pro slabé, tělesně ani duševně. Zkraje jsem měla pochybnosti, jestli učtu tuto mučednickou výpravu hrstky spartských bojovníků na jistojistou smrt. Vyprávění jediného přeživšího této proslulé bojové výpravy otroka Xeona mě však spolehlivě vtáhlo do příběhu, jehož jediným obsahem přitom byla příprava na silově naprosto nevyváženou bitvu u Ohnivé brány s Peršany a samotná bitva. Přes jediný možný výsledek ale člověk pochopí, že početní převaha a zbraně nemusí být v boji vždy směrodatné. Srdce a vlastenectví umí pěkně zamíchat kartami... moci být při tom krok za krokem byl mimořádný zážitek.

41 09.08.2022

"Rady pomáhají jen tomu, kdo je rozdává a pouze do té míry, že mu ulehčují od břemene svědomí."

Ve hře GO hráči střídavě pokládají na desku své kameny a přitom se snaží obklíčit co nejvíce kamenů soupeře a zároveň si ohraničit co největší území. Jeví se to snadné, kdyby hra neměla údajných 10 na 800 variant a šachy "pouze" 10 na 120, ani ty jsem se přitom ještě pořádně nenaučila... Takže tak snadné to asi nebude a jednoduchý není ani Trevanianův román, jehož hlavní postavy počínaje generálem Kišikavou staví myšlenky i slova stejně důvtipně, jako kameny ve hře GO. Je s podivem, že autor není či nebyl Japonec, ale Američan s pseudonymem arménské podoby, protože japonskou mentalitu přetavil do slov a myšlenek takřka dokonale.

Šibumi je tak mnohem, mnohem víc než jen špionážní román. Šibumi, už jen ten název si mě zaháčkoval a já se ponořila do hledání. Šibumi je "synonymem klidu, vkusu, střízlivé přirozené krásy, rezervovanosti a přitlumené elegance." Stav, který ústřední postava románu Nikolaj Hel, toužil od svého mládí dosáhnout, by v jeho případě mělo obsáhnout i kvality jako geniální, mystický, dokonalý, ať už jde o umění sexu nebo antickou filozofii. Niko je skutečně impozantní postava a já jsem ráda, že jsem měla příležitost se s ní seznámit, i kdybych se dozvěděla pouze třeba jen o životě a kultuře Basků nebo jejich tradici okopávání Volva :). Doufám, že kniha si našla podstatně více čtenářů, než napovídá počet hodnocení na DK. Zaslouží si to jak kniha samotná, tak čtenáři. Nádherný literární klenot.

42 05.08.2022

Tajemný Etrusk byl vydán v roce 1964, ale ani to není dost dávno na to, aby se dal Waltarimu dostatečný základ pro jeho dokonalou mluvu starého světa 500 let před Kristem, jakou Etrusk oplývá... Právě národ Etrusků je opředen mýty, stejně jako samotná postava hlavního hrdiny Larse Turmse, nesmrtelného. Jeho nadpozemské schopnosti, všudypřítomní bohové a bohyně, kteří osud pozemských bytostí řídí a i skrze proslulého delfského orákula ovlivňují, to vše dokresluje dobu dávno minulou, zrádnou a plnou pastí a hlubokých propastí rozbouřených moří, milostných peřejí či válečných území, kterými vede složitá a trnitá Etruskova cesta. Nádherná exkurze do antického panteonu bohů a obyvatel středomořských států. Jen postavu zrádné, prolhané, prohnané a marnivé Arsinoé jsem opravdu nemohla vystát. Z mužů kolem sebe totiž dokázala bez jakéhokoliv úsilí a kouzel, jen prostoduchými lichotkami, udělat naprosté pitomce. Kdyby jednoho, dva, pochopím. To známe ze života. Ale všechny? Waltari tak podle mě znevažuje lidskou bytost (mužskou :-), která se nechá vždy a všude utáhnout na sladkou vějičku. Jakkoli životní moudra jinak sype z rukávu jedno za druhým.

"Bohatství člověka neosvobozuje, ale spoutává. Vlastníka vždy hryže strach ze ztráty."

51 01.08.2022

Návrat do Derry, tohoto obskurního, zlem promořeného amerického města ve státě Maine, které si pro pozadí svých hororových příběhů obyčejných Američanů King naštěstí pouze vyfantazíroval, mě – chtělo by se říct potěšil, jenže nejsem zas takový zvrhlík – vtáhl do svých hlubin až po samotný okraj. Mistr psychologie a znalec lidských duší si na dlouho vystačil s takovou banalitou, jako je nespavost, která postihne ovdovělého, stárnoucího Ralpha. Připomněl mi tak jiný svůj román, který se odehrává se v dalším proslulém kingovském městě Castle Rocku, Nezbytné věci. Nespavost však v tomto případě není samonosná, ale je prostředkem k získání mimořádných schopností u svého nositele, které jim mají pomoci bojovat se zlem.

King i tentokrát do příběhu vnáší své oblíbené fantazijní prvky, které mu umožńují lehce překračovat hranice možného i nemožného, a i tady se setkáváme s principem katet. Hry s barvami aury a její další využití jsou vskutku nápadité a přitom nenásilné, protože vychází ze známých metafyzických jevů, které vlastně jen lehce posouvá dál. Postavy tajemných plešatých doktůrků pak vhodně doplňují postavy dalších důchodců z Derry, kteří se stávají hlavními hrdiny tohoto Kingova románu, na rozdíl např. od románu To, kde se King zaměřil na nejmladší generaci městečka Derry. Střídavé dialogy a vnitřní monology postav pak účinně přispívají k poznenáhlu se stupňujícímu napětí, k jehož rozdmýchání si King zvolil pro amerického čtenáře příhodné a více než výbušné téma potratů a právo ženy na rozhodování o vlastním těle, ale i těle svého ještě nenarozeného dítěte. Myslím, že se už směle mohu označit za Kingova skalního fanouška. Na závěr cituji jednu moudrost ze života dnešní uspěchané společnosti:

„Všechno, co dělám, rychle odbydu, abych už mohl dělat něco jiného.“

45 29.07.2022

Pravomil Reichl nás s lehkostí baleríny provádí nejtíživějšími momenty novodobé české historie, někdy se vznáší a opájí s kouzlem Amora, jindy klopýtá či padá ve složitých saltech mortale, aby se znovu zvedl a vstal z popela. Prochází tak prvními láskami, ale hlavně nenávistnou nacistickou mašinérií, odlidšťujíclmi sovětskými gulagy nebo zločinnými komunistickými kobkami. Pravomilovi věříte každičké slovo a s jeho důkladnou oporou v historii máte pocit, že nasloucháte svému pradědečkovi, jak vypráví o svém životě. Velmi, velmi, velmi dlouhém životě, který začíná v První republice a končí v justičním novodobém marasmu. Právo totiž není o spravedlnosti, ale o výkladu. A další hlubokou pravdou, kterou ukazuje, je, že dlouho žijí nejen ti, jimž se podařilo nepochopitelně přežít koncentráky & spol., ale i ti, kteří je provozovali. Ne však proto, aby dlouho žili s vědomím svých zločinů, ale aby si žili spokojeně a dlouho v "zaslouženém" odpočinku. Další lidská nespravedlnost.

Petr Stančík je pro mě osobně literárním objevem. Skvěle vládne jazykem a bez zbytečného patosu či zbytných drastických detailů čtenáře uvádí do osudových dramat člověka, potažmo celé lidské společnosti tak přirozeně a lehce, jako šachový velmistr své figurky do promyšleného závěrečného tahu. Výborná kniha, která neodhaluje nové momenty válek a nám důvěrně známých zločinných režimů a přídělových historických momentů. Není potřeba. Dějepis jsme měli ve škole všichni. Zato je potřeba si je znovu a zas připomínat a Stančíkovi se to v Pravomilovi povedlo takřka dokonale, aniž čtenář vnímá co je historie a co fikce.

46 25.07.2022

Smekám a klaním se. Nemám tušení, kolik fantasy titulů již bylo vydáno a napsáno, ale tuším, že v tomto žánru musí být sakramentsky obtížné napsat dnes něco neotřelého, nového a k tomu zajímavého. Začíná to docela banální zápletkou mladé zlodějky Sancie. Jenže ona sama, její schopnosti slyšet věci, stejně jako technika skribování umožňující přetvářet realitu a její vnímání, to vše zneužíváno/využíváno v korporátních válkách, to už má do banalit daleko. K tomu zřejmá politická linka na pozadí - vykořisťující korporace, otrokářství a dickensovská chudoba, skvěle vykreslené postavy, poutavý příběh a slušná porce napětí vytváří přitažlivou žánrovou koláž, od které jeden nechce odejít. Čaropisci nabízí opravdu skvělé a chytré dobrodružství.

41 21.07.2022

O židovství vím méně než málo, pouze notoricky známá fakta. Přitom člověk, zejména v české a evropské historii a kultuře, se s židovskými tradicemi, synagogami, rabíny, ale taky antisemitismem a vyhlazujícími tendencemi setkává takřka na každém kroku. S neortodoxním rabínem Michaelem (Riv)Kindem jsem tak s velkým zájmem prošla jeho životem od dětství v rodině židovského obchodníka do let jeho vyzrálosti společně s jeho k judaismu konvertovanou ženou a dětmi. Příběh Michaela Kinda není ani snadný ani přímočarý, k čemuž nemálo nahrává válečná doba, jakkoli v Americe rozředěná. Sága rodu Rivkindů, kterým Amerika poskytla domov po útěku z pogromy stíhaného Moldavska, je působivým románem, který nemusí člověk akceptovat v jeho jednotlivostech, ale ocenit jeho přínos k pochopení každodenního života Židů.

40 18.07.2022

Marcus Tulius Cicero, věhlasný politik, řečník a filozof antického Říma, prožívá postkonzulské období svého života. Život v antickém Římě je však neustálý boj, boj slova, intrik, zrady a mečů. Když se člověk prochází antickým Římem, ani náhodou mu nedochází, jak těžký a krutý život tehdy byl. A poznal to i kdysi ambiciozní Cicero, který se již v raném věku stal konzulem. Řím ovládá pár nejbohatších jedinců, kteří si mohou dovolit uplácet, podplácet nebo si pořídit armádu všehoschopných žoldáků. A Říman? Ten přece vždy miloval chléb a (krvavé) hry. Plebs bylo až příliš snadné dostat na tu či onu stranu… SPQR, nejdemokratičtější zřízení své doby, chtělo by se říct. Kdyby senátoři nebyli bývali tak úplatní a lid tak uplatitelný. I Cicero, provázen svým věrným otrokem Tironem, nejednou poznává sílu rozvášněného davu, která do krajnosti prověřuje jeho mimořádné řečnické schopnosti i čest a smysl pro spravedlnost při obhajobě Římské republiky. Lustrum nabízí jedinečné drama, jehož nejsilnější zbraní je slovo. Jenže hrubá síla, podvod, klam a zrada jsou taky účinné zbraně, či ještě účinnější. A Cicero je tak nucen vstoupit do snad nejtíživější části svého života. Úchvatné čtení.

36 14.07.2022

Jan Novák si ukousl zdánlivě příliš velké sousto a pustil se do vytváření životopisu ikony naší spisovatelské emigrace. Příliš velké proto, že Kundera za sebou pečlivě zahlazoval veškeré možné stopy, nechal si vracet dopisy, které rozeslal a ty a mnoho jiných rukopisů pálil. Příliš velké proto, že sám Kundera nemá a neměl zájem, aby kdokoli v Česku o něm psal. Novák nepochybně pečlivě přečetl a zanalyzoval každé jednotlivé Kunderovo dílo a dílko, na rozdíl ode mne. Já se, poté, co jsem v průběhu 20 let zdolala po dvou pokusech jeho nesnesitelně Nesnesitelnou lehkost bytí, k tomu zatím neodhodlala. A možná i na rozdíl od francouzského autora Kunderova druhého životopisu, který vyšel ještě tentýž rok 2020. Novák tak vstoupil na minové pole rozpolcené české čtenářské obce a já mu gratuluji k jeho odvaze. Protože právě svůj život v Česku by Kundera zdá se nejraději smazal z paměti světa. A servítky se nebere ani Novák. Ano, je nadmíru kritický, až osobně, chce se říct. I když uznávám, že má být věru proč. Jenže adorací bez naopak jakéhokoliv kritického aspektu již je v prostoru literární kritiky na Kunderu až až.

Novákovy zevrubné analýzy, zjištění, komparace, citace, rozhovory etc. jsou vskutku ohromující. Jeden by dílo tohoto rozsahu a detailu psal roky. Člověk tak až po přečtení této knihy v úplnosti pochopí, proč se Kundera tak úzkostlivě snaží smazat svou svazáckou, stalinistickou/komunistickou českou stopu z mapy světa. I když co už jednou publikoval, to "smazat" nedokázal ani on. Paradoxně právě jeho jméno je zárukou uchování všeho, co kdy napsal. Novák se však ve svém díle věnuje nejenom Kunderovi, ale barvitě s celou řadou citací a kontextů zachycuje literární vývoj v českých krajích a jeho hlavních osobností z doby života Milana Kundery v Československu. Téměř devítisetstránkové dílo tak dává mnohem větší smysl a získává na nesrovnatelně větším významu. I když chápu, že Kunderovým fanouškům se nelíbí.

Kundera junior, podobně jako Kundera Ludvík otec, propadl komunistické, sovětské ideologii. Milanův světonázor se začal formovat v raném mládí skrze zásady a vliv jeho otce a své členství v KSČ, kam svého otce následoval, již od ledna revolučního roku 1948. Ideologie, potažmo ideály je dobré mít, ale taky je důležité jaké. Obhajoba sovětských komunistických praktik u osvícených, vzdělaných a kulturně aktivně působících občanů nemůže nevyvolat otazníky, či spíše údiv a pohoršení. Navíc zdánlivý idealismus mladého Kundery se v průběhu let projevil jako čirý pragmatismus. Teď chápu, že zdrojem veškeré nenávisti k Česku (Československu) nejsme a priori my, Češi, ale jeho hanba a stud nad vlastním konáním, které nikdy nedokázal tak úplně vymazat z paměti ani z papíru. Kundera je talentovaný, nadaný, vzdělaný, sečtělý literát a filozof. Jeho nesmírné ambice uspět a prosadit se na literárním a kulturním poli však pohřbily jeho morální hodnoty, pokud je tedy vůbec vnímal. Už jsem to psala v jednom příspěvku, ale je zřejmé, že právě a snad jedině Francie (ze západních zemí) mohla dát Kunderovi uspět a zapomenout na vše, co bylo. Téměř. Protože člověk se přirozeně může změnit, zejména mladý člověk. V ideálech ano. Ale v povaze už hůř. Naštěstí (z mého pohledu) se také stal prozaikem a ne básníkem, s čímž do věku 30+ více než koketoval.

"Lížu-li tě teď jak štěně, a myslím-li na něco víc, a pubertálního znechucení společností naše kolovrtná srdce budou si vyměňovati monology sebechvál, kromě nichž není pravdy. I tělesnem, celá ubrečená a ošklivá jak kojenec." (Gymnazista a erotický teoretik Kundera)

K takřka posedlosti misogyna Kundery (za nějž jej pokládali jeho nejbližší přátelé a kdo jsem já, abych to zpochybňovala) sexualitou už se vyjádřili jiní a mnohem lépe, než bych to udělala já. Např. Tomáš Feřtek vloni v Reflexu v článku Rok s Kunderou: "Umanutost, s níž Kundera v zásadě v každé románové knize přejde po pár stránkách k sexuálně-mocenské zápletce, je v tak rychlém sestřihu až monotónní. S odstupem let je to udivující pohled do světa, kde žena je primárně nástrojem k použití či zneužití, kde sex pro obě pohlaví slouží ne k blízkosti a souznění, ale k ovládnutí a ovládání, kde promiskuita není předmětem morální volby, ale jakýmsi samozřejmým vztahovým východiskem; něčím, co se nezkoumá, protože je to z podstaty „přirozenosti“ samozřejmé."

P.S.: Kundera je tím, kým je, celoživotně. Koho jako žena nepochápu, je Věra Hrabánková Kunderová...

44 10.07.2022