Pravomil aneb Ohlušující promlčení
Petr Stančík
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470524/bmid_pravomil-aneb-ohlusujici-promlceni-qWn-470524.jpg
4
176
176
Nový román nositele ceny Magnesia Litera inspirovaný skutečným příběhem válečného hrdiny, který se na sklonku života vrací do vlasti, aby vykonal spravedlnost. Pravomil na vlastní kůži prožívá klikaté dějiny 20. století od prvních lásek za první republiky přes výslechy na gestapu, mrazivé peklo sovětského gulagu, krvavé boje na frontě a dobývání uranu pro Stalinovy bomby, aby nakonec došel k poznání, že vzít spravedlnost do vlastních rukou znamená ztratit srdce. Pravomil je strašidelně poetická kronika dvacátého věku lidstva, prosáknutá tématy zločinu a trestu, práva a nespravedlnosti anebo nejobecněji smyslu života.... celý text
Přidat komentář
Budu tu za kazišuka, protože na rozdíl od předkomentátorů já nepovažuji Pravomila za Stančíkův vrchol. Důvody jsou dva a trochu spolu souvisejí.
První je ten, že já mám prostě rád divné knihy (Mlýn na mumie, Nulorožec), což Pravomil není. A s tím právě souvisí i ten druhý problém. Pravomil je totiž historický román. Jenže bohužel jde místy o tak trochu alternativní historii. Jistě, Mlýn na mumie se také odehrával v určité lokaci v určitém historickém období a týkal se i určitých historických postav, které nebyl podány zrovna historicky věrně. Jenže jednak Mlýn na mumie je natolik bizarní a od reality odchýlený, že by nikoho nenapadlo brát ho vážně (podobně je to třeba s Tarantinem). A kromě toho jde o jinou historii, takovou tu, co už skoro odchází do říše bájí a pověstí. Zato Pravomil, to je historie dosud částečně živá. Proto by měla být přesná. Nejhorší totiž je, že ty Stančíkovy alterace reality v Pravomilovi nemusí být na první pohled zřejmé, takže to pak leckdo může považovat za historický fakt.
S těmi historickými fakty souvisí i to časté Pravomilovo šukání. Co je to teď sakra za zvyk, že ve (skoro) každé knize musí někdo někoho milovat nebo aspoň s někým píchat, nejlépe opakovaně? Nejde o to, že by mě to pohoršovalo, jde o to, že mě to zdržuje. Je to kniha o něčem jiném a tahle vata je tam úplně zbytečná a jen odvádí od tématu. Když v Mlýně na mumie komisař Durman chodí do bordelů (a nejen tam), má to svůj půvab zapadující do celkového koloritu bizarností. Ale v Pravomilovi ty sexuální pasáže nemají žádný význam a vůbec nechápu, proč tam jsou. Nemůže si autor pomoct? A nemohl by tedy radši nechat šukat Chrujdu? Nebo si od toho sliboval rozšíření spektra čtenářů? Prostě tomu nerozumím.
Kniha která se stala mojí nejoblíbenější. Stančík je pro mne jeden z nejlepších českých autorů a domnívám se, že touhle knihu dosáhl vrcholu. Nedokážu si představit, že by ji dokázal překonat. Ale kdo ví??? Rád se nechám překvapit......každopádně se u mne zařadila ke knihám, které si musím každý rok přečíst. Děkuji.
Poslouchal jsem jako audioknihu.
Mám rád Stančíkův jazyk, jeho schopnost držet fabulaci na hraně historie a uvěřitelnosti a nakonec je mi naprosto jedno že to za tuto hranu sklouzne.
Příběh je naprosto úžasný a je skoro neuvěřitelné že za ním stojí skutečný život. I když je to život jednoho z největší hrdinů našeho národa. Opravdu by mně zajímalo co si autor doplnil a co pan Raichl opravdu prožil, protože je to všechno tak uvěřitelné, že bych věřil i tomu travnatému vršku. Stančík ve mně dokázal vzbudit obrovskou hrdost a patriotismus bez jakéhokoliv patosu. Nejhorší na tom je asi to že opravdové spravedlnosti někdy chybí jen pár vteřin. A ne na každou veš se vaří voda.
To bylo báječné. A taky mrazivé, dojemné, strašlivé, byly tam momenty, kdy jsem se bavil a byla místa, kde jsem slzel..
Měl jsem spoustu bodů, co jsem zde chtěl napsat, ale ne, kašlu na to. Tahle kniha prostě další komentář nepotřebuje. Je skvělá po všech stránkách a autorovi gratuluju.
Osudy skutečné historické postavy Pravomila Raichla stančíkovským pohledem. Vše trošku posunuté, trochu jiná optika, skutečné události se prolínají s vyfabulovanými příběhy.
Namísto Beřovic - nedaleké Zlonice, namísto Karla Vaše - Karel Veš, namísto Gottwalda - Gottfald, namísto Reicina - Ricin, namísto Rudolfa Slánského - Rudolf Slizský a plánovaná pomsta realizovaná namísto v domově důchodců ve Vešově vile, uloupené popravenému Heliodoru Píkovi. Hrdinům zůstala jména skutečná...
Forma deníku hlavního hrdiny umožňuje originální pohled na popisované události. Na jednu stranu uměřené, až starosvětské, noblesně prvorepublikové, citově zabarvený pohled na "Vlast" a nadřazení služby Vlasti nad vlastní život.
Na druhou stranu občas stančíkovsky rozverné, erotika hraje důležitou roli, ale není ji zase až tak moc (což je fajn, přebujelá erotika Mlýnu na mumie by asi celkový příběh zlehčovala...) Občas trochu vychýlení absurdním směrem (epizoda s J. F. Kennedym), ale to je celý Stančík.
Ale celkově vyvážené, knižní příběh Pravomila Raichla si přes všechny odlišnosti od skutečnosti zachovává to hlavní - hrdinův smysl pro čest, vlast, morální zásady nadřazené prospěchu a zisku, oslava kamarádství a vyhlášení nepřátelství totalitě, zrádcům, vrahům, prospěchářům a nepřátelům demokracie.
Věřím, že skutečný Pravomil Raichl takový byl, a těším se na četbu jeho životopisu od Jaroslava Čvančary. Úmyslně jsem nejprve četla Stančíkovu beletrii, pokud bych znala podrobnosti Raichlova života, třeba by se mi pak knížka nelíbila; takto jsem nepátrala, kde přesně vede hranice mezi skutečností a fikcí. A závěrečné zdůvodnění, že to, jak vše dopadlo, vlastně mohlo být i dobře, mě až dojalo.
*
"Vítr nám přinesl dnešní noviny. Přes celou stránku se táhne obrovský titulek: Franța a capitulat! Tomu rozumíme dokonce i v rumunštině: ,Francie kapitulovala!' Tak se po necelých dvou letech galský kohout zalkl zkaženým ovocem mnichovské zrady."
*
"Musím se přiznat, že na mě padá hrůza z toho, jak je v Rusku všechno moc velké. Řeky, pláně, vzdálenosti, láska, obětavost, smutek, rozchod kolejí, bída, utrpení, bolševická tupohlavost a zloba. Možná proto tady člověk neznamená nic - ve srovnáním se vším je tak malý."
"Heliodor prý v řečtině znamená sluneční dar. A on je pro mě opravdu darem slunce v mrazivém pekle Sibiře. Zachránil mi život a já ho za to budu až do smrti milovat a ctít."
Kniha je koncipována jako deník protifašistického a protikomunistického bojovníka Pravomila Reichla psaný v době 1921-2002, kdy jej našla dcera Karla Vaše, bolševického prokurátora vykonstruovaných soudních procesů.
Knihu rozhodně doporučuji všem k přečtení, srozumitelně připomene hrůzy komunistické doby a je velmi čtivá, stěží se od ní odtrhnete.
Dočetla jsem ji náhodou v den výročí smrti Heliodora Piky (21.6.49), na které měl Vaš zcela zásadní vliv.
Autor si touto knihou u mě spravil reputaci, tato kronika doby se mi líbila mnohem víc než Mlýn na mumie.
"Vaš viděl v gulagu tu strašnou moc nad životem a smrtí, jakou dává svým nohsledům bolševický režim, a pochopil, že chce být taky takový: všemohoucí bůh ve svém maličkém vesmíru. Proto utrpení jeho víru v komunismus nezlomilo, ale naopak posílilo. Nenávidí sám sebe, proto nenávidí všechny ostatní."
Vynikající, dějově i jazykově stančíkovsky barvitá próza. Navzdory náročné a trudné tematice nepostrádá hravost a humor, hlavní postava skoro jako by byla jakýmsi novodobým "Švejkem poněkud naruby". Inteligencí, obratností a nadáním připomíná bez nadsázky superhrdinu, leč superhrdinu našeho, polidštěného nejen upřímností v "milování pravdy" a sveřepostí v tomto odhodlání, ale i schopností improvizovat, žertovat či chybovat a poučovat se z toho. Stančíkův román se čte jedním dechem a nebrání tomu ani poměrně četné popisy různých (pseudo)vynálezů, zlepšováků, technologických a jiných postupů, ale i pokrmů (gurmánství knihou prostupuje skrznaskrz leckdy v pasážích zcela nečekaných) nebo krajin, vždy poetické a nejednou mající parametry bezmála vyznání či ódy na daný předmět či proces.
Skvělé!
Oproti fantastickému Mlýnu na mumie méně poetické, navíc ten byl prvním autorovým dílem podobného stylu, takže pro mě, čistě subjektivně, nasadil skoro nepřekonatelnou laťku.
Pravomil je v mnohém podobný a v mnohém jiný, takový lidštější. Objektivně asi lepší, jelikož postrádá různé absurdní (a proto však vtipné, i když třeba účelové) situace, méně nadšených popisů sexu a alkoholických orgií, je vážnější a občas až syrově realistický. S Pavomilem nelze než hluboce sympatizovat.
Všeho všudy další Stančíkův majstrštyk a potvrzení jeho mimořádných spisovatelských kvalit.
Pocitově bych dala 4 hvězdičky, ale nějak nemůžu přijít na to, za co bych tu jednu hvězdičku měla strhnout. Tak nechávám plný počet. Je to velmi zajímavé dílo. Zapamatovatelné a jazykově vymazlené, jako u autora vždy.
Měla bych tam ke konci jednu výtku, se kterou nesouhlasím, ale nebudu spoilerovat, možná to tam bylo strčené proto, aby úplně každý pochopil, že to je fabulace a nebral to jako historickou pravdu.
Každopádně kniha, o které budete mít chuť si s někým popovídat :)
Jako už tradičně jsem u pana Stančíka nadšená z krásné češtiny, ale tady jsem naprosto nadšená úplně ze všeho. Od začátku příběhu, jak se děj rozjel a na závěr se vše pospojovalo a dokreslilo. Líbil se mi vtip, s jakým byly historické události doplněny a hrozně zajímavé mi přijde i umění autora podat reálné krutosti drsně a přitom "poeticky" zároveň. Výborné to bylo. Samozřejmě ukládám nejen do škatulky Přečtené, ale hlavně do Doporučuji.
Pan Stančík opět nezklamal. Stejně jako Mlýnek na mumie, tak i tato kniha se čte skoro sama. Děj je poutavý, má rychlý spád a nepostrádá vtipnost.
Drsnost některých pasáží zároveň s jejich poetičností mi trochu připomínala styl psaní spisovatele Hrabala a jejich fantastičnost potom p. Urbana. Tím nechci pana Stančíka nařknout z nějakého stylového plagiátorství.
Způsob popisu těchto nedávných dějin snad může napomoci zájmu o tuto minulost zejména u mladší generace. Ale POZOR, rozhodně ne návod. Rozhodně doporučuji k přečtení.
Posloucháno jako audiokniha. Začátek vtipný, plný krásné češtiny a jak je u Stančíka zvykem i často nepoužívaných krásných českých slov. Pak se ale příběh stane, spolu s dobou ve které se odehrává, ponurý a zvolený jazyk nějak zevšední. Čas od času se do příběhu vklíní nějaká zajímavá a vtipná vsuvka. Zvláště u popisu atentátu na Kennedyho jsem se zasmál, ale zbytek knihy je takovou kompilací příběhů které už člověk četl, slyšel a viděl někde jinde, takže já pro sebe knize plný počet hvězd nedám. Přesto kniha stojí za přečtení a pokud Vás zatím historie zločinů nacismu a komunismu minula a chcete si poutavou a čtivou formou doplnit nebo oživit tyto temné stránky naší historie, tak mohu knihu doporučit a můžete si hodnocení zvednout na plný počet.
Stančík opět nezklamal. Tentokrát jsem tedy poslouchala jako audioknihu a musím říct, že zvlášť Pavel Batěk dodává příběhu šťávu, protože deníkové zápisky Pravomila Raichla (z pera Petra Stančíka) načetl intenzivně, vložil do toho stejnou touhu po životě, kterou v sobě musel mít Pravomil. Příběh, který je vystavěný na skutečných příbězích, ale pojatý Stančíkovým stylem (i když vcelku umírněně proti jiným jeho knihám, řekla bych) plyne velmi rychle a téměř nezadrhává, je napínavý a zajímavý, pudí člověka dál si zjišťovat a kolikrát zírat, co opravdu bylo reálné. Pravomil mi vysloveně přirostl k srdci. 4 a půl.
Navýsost povzbudivá a očistná kniha. Doprobudí ve vás to dobré, podstatné a smysluplné.
Ach jo, je mi smutno.
A pořád, pořád dokola se budeme snažit zalézt do něčího zadku.
Pro co vlastně?
Kniha je napsaná výborně. Autor nezklame.
Prehnity je stat, ktory za zasluhy a hrdinstvo svojich ludi zatvara, popravuje, dehonestuje ich pamiatku. Vasi bratia a sestry, matky otcovia synovia a lasky si pamataju, ale vy zhnijete vo vezeni, odvisnete.
Pravomil sa krasne trafil do mojho citatelskeho vkusu a pri pocuvani som si "rochnil blahem." Chvilami Bylo nas pet, obcas Obecni skola, chvilami cesky Forrest Gump v zmysle tom, ze hlavna postava sa stala svedkom mnohych detialov na vacsej freske udalosti. Obcas Prima sezona. Horkosladke o ziti, umierani, prvych laskach, o tom co dnes uz skoro nepocitujeme, o narodnej hrdosti, o zrade, utrpeni, sebaobetovani. Mohlo to mat 5 hrubych zvazkov a nenudil by som sa. Vrazil by som peniaze vydavatelovi do gagora a daj mi to hned.
Zvlastny zazitok mi prinieslo pocuvanie tejto knihy teraz cez dovolenku, ked som cele dni triedil a preorganizuval svoju zbierku prvorepublikovych znamok. Milujem stare casy, aj tie co som nezazil. A milujem veci co prezili put casom az ku mne. Obycajna otlcena plechovka od caju ma v mojich ociach vacsiu cenu ako moderne zlate hodinky.
Najlepsi a najkrajsi citatelsky zazitok tohto roku. Necitim sa hoden analyzovat a komentovat tuto knihu, lebo som silne subjektivne spokojny a okuzleny. O co lahsie je kritizovat nepodarene knihy, ze?
Mimochodom... este sa mi nestalo aby ma koniec knihy, takmer posledna veta (dcerina) tak sokoval.
PS: Co som zacal tusit az pocas pocuvania, ze Pravomil Raichl bola skutocna osoba. A tak sa dielo dostalo do uplne ineho svetla, je to vlastne Stancikova pocta hrdinovi, vyborny pokus o literarnu dramatizaciu jeho zivota.
Pravomil Reichl nás s lehkostí baleríny provádí nejtíživějšími momenty novodobé české historie, někdy se vznáší a opájí s kouzlem Amora, jindy klopýtá či padá ve složitých saltech mortale, aby se znovu zvedl a vstal z popela. Prochází tak prvními láskami, ale hlavně nenávistnou nacistickou mašinérií, odlidšťujíclmi sovětskými gulagy nebo zločinnými komunistickými kobkami. Pravomilovi věříte každičké slovo a s jeho důkladnou oporou v historii máte pocit, že nasloucháte svému pradědečkovi, jak vypráví o svém životě. Velmi, velmi, velmi dlouhém životě, který začíná v První republice a končí v justičním novodobém marasmu. Právo totiž není o spravedlnosti, ale o výkladu. A další hlubokou pravdou, kterou ukazuje, je, že dlouho žijí nejen ti, jimž se podařilo nepochopitelně přežít koncentráky & spol., ale i ti, kteří je provozovali. Ne však proto, aby dlouho žili s vědomím svých zločinů, ale aby si žili spokojeně a dlouho v "zaslouženém" odpočinku. Další lidská nespravedlnost.
Petr Stančík je pro mě osobně literárním objevem. Skvěle vládne jazykem a bez zbytečného patosu či zbytných drastických detailů čtenáře uvádí do osudových dramat člověka, potažmo celé lidské společnosti tak přirozeně a lehce, jako šachový velmistr své figurky do promyšleného závěrečného tahu. Výborná kniha, která neodhaluje nové momenty válek a nám důvěrně známých zločinných režimů a přídělových historických momentů. Není potřeba. Dějepis jsme měli ve škole všichni. Zato je potřeba si je znovu a zas připomínat a Stančíkovi se to v Pravomilovi povedlo takřka dokonale, aniž čtenář vnímá co je historie a co fikce.
Štítky knihy
nacismus gulagy detektivní a krimi romány komunismus pomsta gestapo české detektivky a krimi historické romány české romány těžba uranu
Autorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
Kam se hrabe Indijána Jonesku!!