Rihatama komentáře u knih

Roberto Saviano je nesmírně statečný člověk, který je kvůli své práci odhalující život a praktiky neapolské mafie Camorry nucen už řadu let žít s policejní ochranou. Mafie italská města a sluncem propálené ulice však nikdy neopustila, pouze se střídají generace mafiánských klanů a metody práce v současném světě smartphonů a internetu. Jen ty naznačují, že se děj odehrává v 21. století. Omerta a její věčný koloběh předčasné a zbytečné smrti tak jsou po desetiletí hluboce vrostlé do jihoitalského města Neapol. Navštívila jsem jej několikrát. Je krásné, s křivolakými uličkami zalitými sluncem, se stinnými kavárnami, pizzeriemi, bary, přístavy a loďmi houpajícími se na moři... Při jedné návštěvě zrovna válčila místní mafie s úřady a přestala vyvážet odpad, který patří do jejího byznysového portfolia. Bordel v ulicích a těžko snesitelný a hlavně zarážející puch. Tady bylo zřejmé, kdo má navrch. Mafie naštěstí neútočí na turisty, kteří jsou přínosem pro podnikatele, které vydírá, pardon "chrání".

V tomto případě však Savianova práce ukazuje na skupině chlapců ještě na další evoluci v charakteristice práce mafie, která se adaptuje a opouští staré vzorce, není však méně krutá. Zarputilá životaschopnost těchto zločinných struktur je svým způsobem fascinující. A protože principy jejich fungování jsou všem dobře známé, tím více zaráží bezmocnost italských policejních a vojenských složek, které jsou neustále několik kroků za nimi. Nevím, jestli vezmu do ruky ještě další Savianovu knihu, bylo to ohavné čtení ukazující na bezvýchodnost situace v zemi, kterou mám moc ráda. Podhoubí tvoří chudinské čtvrti a touha jejich obyvatel po penězích, ale i touha proslavit se. Zločin totiž nezůstává samonosný. A v době instruktážních videí na internetu, sociálních sítí, působení ISIL etc. také stále krutější.

Závažnost popisovaného tématu, dětí zapojených do drogového byznysu, které si vytváří svůj vlastní gang, nicméně trochu trpí poměrně chudou psychologií postav, zploštělým chováním rodičů nebo absencí výrazných reakcí mafiánských kmotrů. I tak je to trudná četba, která nám připomíná, že mafie bohužel zdaleka není jen skomírajícím reliktem minulého století a jak ukazuje tato kniha, tak se kmotrové Ndranghety, Camorry, nebo Cosa nostry i dnes stávají vzory pro kluky z chudých rodin snících o lepším životě.

42 29.04.2022

Paula Hawkins mi připomíná Annu Bolavou. V jejích románech se to hemží sociálně, psychicky, zdravotně, kulturně či lidsky hrubě indisponovanými postavami, do jejichž již tak neveselých osudů zasahuje smrt, ať již záměrná nebo nezáměrná. Psychologie postav je detailně propracovaná a člověk se dostává stále hlouběji a hlouběji do hlav a duší zprvu tak trochu nepřehledného množství aktérů.

Hawkinsová nepíše a priori detektivky, ale spíše socio-psychologické romány s detektivními zápletkami. Přitom nenabízí ani žádný extra napínavý thriller, ale příběhy zvláštně propletených a poznenáhlu odhalovaných osudů všech zúčastněných podivínů a nešťastníků. A taky umí překvapovat; děj rozhodně není předvídatelný, což čtení činí o to zajímavější. Hawkins totiž sype rádoby cestu/řešení osvětlující drobky, jenže na všechny strany, jako baba jaga, když rozsype drobky po celém lese, aby Jeníčkovi a Mařence znemožnila najít tu správnou cestu domů. Jedna smrt na houseboatu a tolik podezřelých, jedna větší podivínka než druhá.

Sama Hawkins snad žádnými těžkostmi, které vložila do svých postav, netrpí. Možná až na finanční problémy svého času, jak se dá najít na netu. A přece jsou její postavy zcela věrohodné, jako vypozorované ze života. Dívka ve vlaku byl podle všeho takový pokusný balónek, na kterém si prověřila, kam se bude v literární profesi ubírat.

45 26.04.2022

Svou biografii počítačového experta, hackera a disidenta Snowden začíná ve velmi raném dětství a přímo i nepřímo tak poukazuje na výši své počítačové inteligence přes jinak dost nevalné výsledky ve školách. A přestože je mladší ročník než já, dost mi jeho první počítačové zkušenosti, grafická rozhraní, první textové editory, programovací aktivity... úsměvně připomněly ty moje, jakkoli se odehrály v mém již teenagerském a pozdějším věku a nikoli jeho dětském.

Snowdenův případ přímo volá po srovnání s případem Jualiana Assange. Oba zveřejnili zakázané/utajené informace ze špionážní kuchyně amerických tajných služeb a válečného pozadí, a oba byli nuceni uchýlit se do exilu. Tady však srovnání končí, stejně jako dopady pro skutečnou bezpečnost USA a jejich agentů. Snowdenovo upozornění na trvalé uchovávání veškerých soukromých dat, která tak lehkomyslně pouštíme do éteru, je naprosto zásadní a nemám pochyby, že se tomu tak děje. Už před cca 15 lety, dávno před Snowdenovým odhalením, jsem svým americkým kolegům říkala, že Američané jsou nejméně svobodný národ... Doposud se snažím vyhýbat cloudu jako čert kříži (když to jde). Ovšem musím počítat s tím, že co řeknu nebo napíšu přes aplikace sociálních sítí, tam prostě zůstane. A nejenom to... Zajímavé jsou Snowdenovy informace o tom, že CIA disponuje nejen vlastním webem, ale i vlastním internetem, agenturním Google vyhledávačem nebo Facebookem a wikipedií. O různých daňových a dispozičních výhodách života na vojenských základnách vím i z vlastní zkušenosti. Ze zlaté klece nemá každý potřebu utíkat. Je nepochybné, že Snowden světu vyjevil celou řadu tajných informací z kuchyně sledování CIA, jejích personálních, kariérních postupů, systému rozmisťování svých agentů v síti diplomatických zastoupení ve světě, bezpečnostních zajištění a další a další. Tuším, že z jeho odhalení a později i této knihy CIA bolela hlava několik dlouhých měsíců, ne li roků. Nebýt jen onoho Snowdenova pokryteckého pohoršení z aktivit CIA a NSA...

Chybný je však Snowdenův výklad toho, jak a proč americká vláda nemůže omezit práva svých občanů na svobodu slova, víry etc. Tady mu zjevně chybí základní povědomí o národním a mezinárodním právu, pokud se už pouští na toto pole. Co už vůbec nedokážu ve světle Snowdenových pohnutek pochopit, je jeho exil v Rusku. Jistě, muselo jít o zemi, která nemá s USA podepsanou extradiční dohodu a navíc tam fakticky musel zůstat, když jej Číňané z Hongkongu promptně vyexpedovali. Ale Rusko? Země, která provádí zrcadlové špionážní aktivity jako USA bez jakýchkoliv skrupulí vůči komukoliv a kterémukoliv státu či spojenci a nepříteli, a bez uzardění provádí kdekoliv ve světě své nelegální vojenské aktivity? A Snowden to moc dobře ví. Tady se zcela popírá význam a smysluplnost Snowdenova kritického vyjadřování a konání, jinak z mého pohledu do té doby zasluhující nejvyšší ocenění za odvahu a morální kredit. Nebýt ovšem ruského azylu, nadto umocněného současnou ruskou válečnou agresí na Ukrajině. Snowden totiž, ten jediný spravedlivý a samodeklarovaný pacifista a obhájce práv občanů, zůstává zticha, stejně jako jeho jinak aktivní a masivně sledovaný twitterový účet. Přitom on sám ve své knize mj. kritizuje propagandu americké vlády aplikovanou na své občany... ruská propaganda (to nejmenší) mu už ale zdá se nevadí. On je jednoduše rád, že může on-line přednášet o IT zabezpečení. Nic víc už nedělá. Zjevně už svou dávku odvahy a morální síly vyčerpal, za něž se tak neskonale samolibě - ve světle jeho post-amerického života - ve své knize bije do prsou a zvrací nad americkými nelegálními sledovacími praktikami. Jak mám ve zvyku, posuzuji jak knihu tak autora, o něm to koneckonců přece je. Takže Trvalý záznam od nestálého Snowdena musím ponechat bez hvězd, neb jednu (proti/americkou) aktivitu za 5 hvězd sám autor bohužel absolutně neguje následnou (proti/ruskou) pasivitou (i samotným azylem) za -5 hvězd. Pokud už náhodou přece jen nepracuje pro ruskou SVR, GRU, FSB.

P.S.: Jakkoli o americké sledovací a tajnůstkářské politice nemám naprosto žádné iluze, proto jsem se do knihy nakonec pustila, měla jsem problém vůbec ji dočíst. Byla bych se obešla bez té spousty balastu a falešných moralizujících komentářů. Nicméně, pokud snad budu mít možnost odmítnout sledování mých metadat, o čemuž pochybuji, určitě to udělám.

Čas od času propadnu intelektuálnímu masochismu, neodolám a pořídím si např. tyto hádanky a hlavolamy. Když se mi totiž náhodou podaří nějakou takovou hádanku vyřešit, množství vyplavených endorfinů vysoce převýší původní pocity zmaru a marnosti. Nechcete si to taky vyzkoušet? Že by něco lehčího, pro začátek?

"Bavorák
Instrukce: Máme 2 sklenice. V jedné je 1 dl toniku a ve druhé 1dl fernetu. 3 cl toniku přelijeme do sklenice s fernetem a po důkladném promíchání přelijeme 3 cl vzniklé směsi zpět do sklenice s tonikem.
Otázka: Je nyní víc toniku ve sklenici s fernetem nebo fernetu ve sklenici s tonikem?"

P.S.: V. Vecheta nabízí i řešení, ale pochopit jej musíte už sami ;-)

37 20.04.2022

(SPOILER) "Poušť je nezměrnost, kterou žádná lidská ruka nemůže rozdělit... Je to zkušenost nekonečna... Dívat se na poušť znamená zakoušet Boha, nesmírnou krásu jeho stvoření, neuvěřitelnou svobodu, kterou nám nabízí... Poušť je návratem do ticha sedmého dne, kdy Bůh viděl, že je to velmi dobré." Jacques Mourada naprosto chápu. I ve mně pobyt v poušti navozuje pocity klidu, pokory a nesmírné velikosti všehomíra.

Mnich v zajetí islamistů nabízí překvapivě osvětlující křesťansko-muslimské pojednání zasazené (nejen) do syrského Aleppa. Přibližuje pro mě nečekaně čtivý a zajímavý příběh o víře, lásce a pochybnostech plný krásných metaforických vyjádření, příběh o soužití křesťanů a muslimů, které se vznikem tzv. Islámského státu dostalo propastné trhliny, když islám nabyl podoby islamismu a povýšil se na jediné správné náboženství. Mourad na příkladu svých blízkých a své vlastní cesty ke kněžskému úřadu a pochopení významu svobody vyznání poukazuje na sílu víry v Boha, který dle Mourada zůstává stejným jak pro vyznavače křesťanství, tak islámu a dalších náboženských proudů, a na zásadní význam vzájemné tolerance.

Nejtragičtější na osudu Mourada a jeho generace je, že nábožensko-sociální čistky se rozběhly uvnitř jednoho národa, mezi sousedy a známými, jenže příslušníky odlišných náboženských skupin. Instalované islámské represivní právo se začalo prosazovat brutalitou, násilím, mučením a vraždami, které dopadlo na celou společnost a Mourad se tak mimo jiné zamýšlí i nad možností milovat Boha a brutálním násilím v jeho jméně. Mimořádně zajímavé dílo. O existenci islamismu a jeho nenávisti ke křesťanům se ví. Ale jak coby křesťan (tady křesťan odpovědný za celou svou křesťanskou komunitu) žít v islámské společnosti, které silou vládnou islamisté, to už si člověk neumí moc představit. Autor neopomene připomenout, že islamistické násilí odpovídá na touhu po pomstě živenou už století vůči starým koloniálním mocnostem, kde žijí velké muslimské menšiny frustrované z neschopnosti dosáhnout vysněné kvality života, a vyzývá společnost ke společnému úsilí proti globálnímu honu za mocí a penězi ústící ve války.

Milovat islamisty coby své nepřátele nebudu po vzoru Mourada ani zkoušet, ale můj obdiv má a souzním s ním v celé řadě myšlenek, nejen o vlivu pouští. Získané francouzské ocenění Prix littéraire de l’Œuvre d’Orient teď zcela chápu. Tohle je velmi silná četba.

"Hudba vzdaluje od Boha. Je dílem Satanovým."
Doufám, že se má duše neodebere do islámského pekla...

"Není většího utrpení, než být obětí války. Není většího utrpení, než být nucen opustit svou zemi a stát se cizincem v zemi, jež má odlišné kulturní, náboženské a společenské vzorce. Není většího utrpení než žít, nebo spíše přežívat, v uprchlických táborech s příšernými hygienickými podmínkami, kde absence péče zabíjí stejně jako bomby a kde absence vzdělávání a školství nechává celé generace vyrůstat bez jakékoliv budoucnosti."

36 19.04.2022

Tyrannosaurus rex, pro mě jednoznačné lákadlo, abych po románu sáhla. Pravda, autor zkamenělinu tyrannosaura někde v Novém Mexiku opředl tolika tajemstvími, že mi z toho šla hlava kolem, a to na počátku stálo snad jen jedno špatné rozhodnutí, či nezrušitelný slib, chtělo by se říct. Jenže zápletka je mnohem komplexnější, vedoucí ke komplikovanému dramatu s mimozemskými vlivy, do jehož pavučiny spadne každý, kdo se k němu přiblíží. Role vypravěče přitom přechází z jedné postavy na druhou, kdy nejzajímavější je pohled na svět a život ze strany samotné samice tyranosaura rexe. Uvěřitelnost příběhu, který se točí kolem šifrovaného zápisníku, i hlavních postav, zejména zásadového Toma Broadbenta, nebo zneuznané vědkyně Melody, nechávám stranou. Potěšila mě hlavně porce napínavého dobrodružství, kterou mi Preston naservíroval. Pokračování si nenechám ujít.

40 16.04.2022

(SPOILER) Historický román z doby příchodu křesťanství do feudálního Japonska o brutálním pronásledování křesťanských kněžích ze strany japonského šógunátu, kteří zde umírali pro víru a její šíření, stejně jako ti, jež ke křesťanské víře přivedli, mě neúprosně vtáhl do svých hlubin. Složitá morální a náboženská dilemata se táhnou napříč Endóovým dílem. Do kontrapunktu staví víru v sílu a oprávněnost křesťanské víry a ztrátu víry uprostřed japonských buddhistických chrámů a tenkých bambusových stěn prostých rolníků, vystavovaných zkoušce pevnosti své víry krutými zkouškami.

Samotný mladý portugalský misionář Rodriguez pronásledovaný vojáky prochází obdobím pevnosti své víry v Boha, kterého ztrácí nejen v duši, ale který se odmlčí i před jeho vnitřním sluchem. Rodriguez se tak ve chvílích nejtěžších noří do tíživého ticha a mlčení ze strany Boha. A Bůh nejenom mlčí, ale je nečinný. Nic nedělá, aby zabránil nebo třeba jen zmírnil utrpení těch, jež trpí za něj a pro něj. Ke krutým scénám pak dochází za posměšného bzučení much, což v očích kněze ještě více pokořuje samotnou ideu mučednictví. Do posledního momentu je tak čtenář udržován v napětí a nejistotě. Odpadne zkoušený Rodriguez od víry? Nebo se stane mučedníkem, ač mučedníkem ve svých očích vlastně ani nemůže být...? A přestává být odpadlý kněz skutečně knězem? Jaký smysl má sebeobětování? Tíživý román nastolující odvěkou otázku opodstatněnosti víry v Boha v době nekončícího utrpení nevinných, kterou si kladou nejen samotní věřící, ale tím spíše ti, jež mají být o existenci Boha přesvědčováni.

"Co činíš, čiň rychle." (Ježíš Jidášovi)

49 13.04.2022

Vrcholná klasika královny detektivek, ke které jsem se po letech vrátila. Vzpomínám si, jak jsem říkávala, že bych taky moc ráda někdy cestovala Evropou Orient Expresem s lůžkovými vagóny, kde mi bude stlát průvodčí/steward, a jídelním vozem s lahůdkami první třídy :-). Zavražděnému parchantovi bych se ale stejně raději vyhnula. Přiznejme si nicméně, že oproti dnešním detektivkám postrádá tato nejen jakoukoli brutalitu, což mě nijak zvlášť netrápí, ale i napětí nebo trochu košatější příběh. A tak si říkám, jestli nekriticky hodnotíme takřka zbožštěnou autorku řady proslulých kriminálních případů zfilmovaných s nezapomenutelným Davidem Suchetem... a musím si odpovědět, že možná ano.

Detektivky Agathy Christie jsou totiž hlavně o psychologii, logice, síle dedukce a rozumu. To vše naplno využité ve Vraždě v Orient Expresu, protože vražda i její vyšetřování se odehrává ve významně omezeném prostoru odříznutém od vnějšího světa telefonů, tisku, databází... Nádhera! A to vše servírováno na důvěrně známé platformě britské, královsko-majordomské tradice, a tomu všemu vtipně vévodí sic malý, ale geniální Belgičan s pozoruhodným knírem. Je to právě Poirot, pro mě naprosto dokonale zachycený D. Suchetem, který je na příbězích A. Christie tím největším esem, podobně jako v dalších slečna Marplová. Pro mě je to tedy detektiv, spíše než samotná detektivka, co mě na Orient Expresu a dalších případech nejvíce baví. Suma sumárum, příběhy Agáty Christie mám ráda, přece jen mám raději zfilmovanou sérii s Herculem Poirotem se Suchetem v hlavní roli, který postavě Poirota dodal jedinečné kouzlo a charisma.

62 11.04.2022

„Co je to vlastně poezie? Zvláštní kondenzace krásy."

Společensko-politické glosy Jana Buriana humorně postihují člověčinu v nejrůznějších momentech a situacích. Úsměv mi na tváři hrál takřka celou dobu, kterou jsou s Burianem strávila. Střípky Burianovy mozaiky jsou pestrobarevné a jednotlivé kousky různě velké. Neumím říct, zdali ten či onen kousek mě pobavil o moc více či méně. Utkvěl mi v paměti fejeton nazvaný Dopis Ježíškovi. To by jeden nevěřil, co na bedra toho nebohého Ježíška je člověk schopen naložit. Lumpenkavárna? Takovou dobře znám. Ale v Portugalsku? Taky jsem si pěkně s Burianem notovala v povídání o vlastenectví. A co teprve taková Pohádka o přímé demokracii :-). A ty jeho vzpomínky na Karla Kryla, Filipa Topola a jeho Psí vojáky a další a další. Nádhera. Burian to má v hlavě i srdci srovnané a já tuším, že jsem se s ním nepotkala naposledy.

"Říkali ti, že pravda zvítězí, ale zapomněli říct kdy.
říkali ti, že krást se nesmí, a přitom ti ukradli celej život."
(Petr Skoumal)

41 08.04.2022

Americká detektivka z kriminálního, komunikačního šerověku devadesátek ve Městě andělů, kdy se štěnice ještě šroubují do sluchátek statických telefonů. Na Harrym Boschovi je nepochybně nejzajímavější jeho jméno. Hieronymus Bosch by se za něj nemusel stydět, i když malovat Harry zdá se neumí. Zato je ale ten správnej polda, který zásadně nedělá kompromisy se svým svědomím, ať to stojí, co to stojí, i když morální dilemata jej přece jen neopouští. A tady by si jmenovci nejspíš notovali. Ovšem to spiknutí, kterému vévodí vnitřní vyšetřovatelé a kterému je Harry průběžně podrobován, je zdá se mi trochu moc úporné a ve výsledku i překombinované. Vietnamská linka i nelegální obchod s diamanty nicméně představují zajímavou zápletku, stejně jako podzemní tunely a navrch dokonalá bankovní loupež. Uvedení do světa zločinu Harryho Bosche nedopadlo vůbec špatně.

47 05.04.2022

"Bůh pomáhá tomu, kdo si pomůže."

Stephen King Zelenou míli napsal, když mu bylo 49 let, a přitom to bylo už v roce 1996. Král stárne, uvědomuji si, a moc si přeji, ať mu tvůrčí elán, životní síly a nápaditost ještě dlouho vydrží k prospěchu nás čtenářů a snad i jeho. Už jsem to jednou někde psala, a tady se to opět potvrzuje. King kdyby se rozhodl pro jakýkoliv literární žánr, nemohl by neuspět.

Zelenou míli jsem viděla již několikrát, po knize jsem však (právě proto) sáhla (s obavami) až nyní. Mé nedbalé poskakování na lyžích mě (dočasně) připoutalo do křesla a Kinga pokládám za nejlepší medicínu. Mé obavy se brzy rozptýlily. Mé prvotní srovnávání brzy ustoupilo kouzlu samotného příběhu a já se nechala přenést do 30. let Cold Mountain do věznice se zelenou mílí a jejími odsouzenci na smrt a tzv. bachaři. Člověk aby takové bachaře ovšem pohledal. Nemám osobní zkušenost s pohodlím vězeňského ubytování žádného druhu, v této věznici bych si – kdyby na to došlo – asi vůbec nestěžovala. Až na ty vyhlídky. King opět exceluje v psychologii postav a jejich konání a já pouze lituju, že kniha nemá o dalších 300 stran víc.

Omylnost lidského úsudku a z toho plynoucí zavádějící, ovšem zcela autentické, a tak i naprosto oprávněné, lidské emoce mohou napáchat mnoho nenapravitelných škod, vč. těch nevratných, jak ukazuje King. Duše člověka je trhána ve dví, jeho svědomí podrobováno těžkému soudu a jeho víra pevnosti. Víra v Boha tady – dáno samotným tématem i dobou – hraje dost velkou roli. Kingův "Zločin a trest" je výjimečné dílo (ani nevím kolikáté) a já bych si od něj s chutí přečetla třeba i návod k použití vysavače.

66 02.04.2022

Roku 1878 se v Litomyšli narodil zdravý chlapec a jmenoval se Zdenek Nejedlý. Nebo také Zděnek nebo Zdeněk. Mám bráchu téhož jména, tak mě ta komplikovanost jména pobavila, protože ji znám z praxe. Tady ale veškerá zábava končí. Doktor Nejedlý je mimořádně nesympatickou postavou našich dějin. Nelze neuznat s respektem šíři jeho záběru hudebního, kulturního, literárního a politického. Jenže schopnosti a znalosti zjevně nemusí stačit, pakliže jsou uplatňovány destruktivně na velikány tehdejší české kultury a toliko k vyzvednutí vlastního ega na piedestal obdivu, po kterém Nejedlý tolik prahl. Sympatie si pochopitelně nemůže získat ani jeho příchylnost k sovětskému režimu a komunistickým ideálům, zejména když bylo potřeba nevidět a neslyšet čvachtání mravního bahna, ve kterém se stalinističtí příznivci koupali. Nejedlého pak nezachrání ani jeho rodinný život.

Člověk si říká, proč? Proč studovat osobnosti Nejedlého typu, komunistického ministra školství Gottwaldovy vlády? Prostě aby věděl. Protože Zdeněk Nejedlý vlastně nebyl až tak špatným člověkem. On všemu, co dělal a říkal, jednoduše věřil, stejně jako věřil ve svou výjimečnost, která však nenacházela obecnou odezvu v jeho okolí. Lidské slabosti jsou jednoduše lidské. Jenže českým dějinám Nejedlý moc dobře neposloužil. A přece se vzorec našich vůdců s přílišný egem a převládajícími lidskými slabostmi opakuje a opakuje… Velmi dobře zpracovaný životopis, což také hodnotím, nikoli jeho nositele.

37 31.03.2022

Sven Hassel byl jednoduše smolař. Ještě před 2. sv. válkou si zavdat s Wehrmachtem, se zkušeností s 1. sv. válkou, to chce holt už fištróna. Tady nejspíš platí mladý ale hloupý. I když Dánům se hrůzy 1. sv. války zas tak moc nedotkly díky jejich kolaboraci s nacisty. S veškerou úctou. Anabáze, na kterou se Sven v roce 1936 dobrovolně nedobrovolně vydal, vzdáleně připomíná Švejka, u Svena má ale mnohem, mnohem tragičtější podobu a mnohem delší putování, kde je smrt na denním pořádku. Odsouzení k těžkým pracím v Sovětském svazu obsahuje hodně zajímavé informace z ruského týlu. Stejně tak jsou zajímavé ruské praktiky, jak se Sověti za druhé sv. války snažili přetáhnout na svou stranu již nalomené a boji znavené vojáky nacistické armády. Historka o opušťáku pro německého vojáka od sovětského důstojníka je pak tak pikantní, že je až neuvěřitelná. Sven popisuje útrapy svého vojančení spíše střízlivě než emocionálně , i když bohatě na hrůzné detaily války. V tomto ohledu je autobiografická linka zřejmá. Přesto zůstává kniha čtivá a osloví zejména svým hlubokým lidským poselstvím.

46 24.03.2022

"Začínáme jako malá a nevědoucí malá miminka, mezi 15 a 30 v životě dosahujeme vrcholu a pak se nějakých 50 let propadáme chátráním směrem ke smrti."

Samotné označení románu za humorný je hrubá nadsázka, ale není to první morbidní příběh, který jsem v kategorii humoru zaznamenala. Zejména počátek knihy je hluboce depresivní. Co by ale člověk mohl čekat z holandských, chladných mokřad :-). Humor je vysoce osobní (národní?) věc, na Hendrikův deník ale dle mého tato morbidita nedosáhne. A i když to nakonec skončilo poněkud nečekaně a téměř happyendem, já se přece jen zas tak moc nebavila. Ocenila jsem ale docela humornou, téměř detektivní linku i peripetie s vlastním pohřbem. Protože komu se kdy "poštěstí" shlédnout pozůstalé na své vlastní poslední cestě? A kdybych si zase jednou pořídila psa, tak bych jej taky ráda pojmenovala Aristoteles. Nebo Aristotela.

39 21.03.2022

Moc a sláva revoluce, moc a sláva boží a nakonec i moc a sláva nehodného sluhy božího a člověka chudého či zbabělého. Vidím rozpálená kamenná náměstí, rozpálené kovové prolézačky pro děti, děti, jejichž budoucností se zaštítila mexická revoluce, když její pohůnci štvali a popravovali katolické služebníky. Nebo napravovali. Krutost na krutost. Násilí nikdy nevede k ideálům. A k těm mají daleko i hrdinové Greenova románu. A přece, právě utrpení a bolest nakonec dává vyniknout, nebo alespoň se zachvět, tomu dobrému, hluboko skrytému v koutech lidské duše. Vložený příběh doktorů snad má demonstrovat jiný druh služebníků nikoli božích, ale lidských. Tak či onak, jejich nositelé jsou otrocky zavázáni svým přísahám, štěstí a klid duše to však automaticky neznamená... Román povznáší, přitom však čtenáře zbavuje iluzí a o smyslu svých rozhodnutí a životních cest si nakonec musí rozhodnout každý sám, stejně jako se rozhodnout, zdali bude nositelem dobra nebo zla. Ale on život nebývá dvoubarevný. Greene vytvořil nesmírně lidský román o slabostech člověka, skrze které prosvítá i jeho síla na pozadí jednoho násilného, krutého dějinného převratu.

45 18.03.2022

"Pižmouni, holí a slizcí humanoidní tvorové, kteří kdysi museli vzniknout křížením krysy, prasete a absolventa VUMLu..."

Ano. Komická, parodická, cynická a nemožně ulítnutá fantasy, do které autor sporadicky, zato vtipně propašuje různě zprofanované hlášky tu z Jamese Bonda, tu z Křemílka a Vochomůrky, nebo nějaké to klasické české rčení. Současně to přežvýká a postaví na hlavu. Ona je ale nehorázně vtipná celá knížka a já nepřestávala žasnout a usmívat se "pod fousy". Pohunek jako by ze školy Terryho Prachetta vypadl. Ne. Až do konce knihy se mi nepodařilo úplně pobrat pointu příběhu, jen jeho posloupnost díky přesným časovým údajům v úvodu každé kapitoly. Chápu vlažné reakce některých čtenářů, ale já si nemůžu pomoct, mně se to jednoduše trefilo do humor-vkusu. Pánové Malina (generál), Čebruška a Štaigr, kteří mají co do činění s Temnými ilumináty, jsou povedení týpci a rozhodně to nemají snadné. S Temnými ilumináty se určitě ještě setkám. Abych se ještě jednou pokusila zorientovat a pak taky proto, že jsem se jednoduše skvěle bavila. A to jsem ani netušila, že pižmouni nejsou Pohunkův autorský počin :-).

37 15.03.2022

(SPOILER) Přirozený a civilní, a tak i nebývale věrohodný pohled na humanoidy mezi námi. Na Hakla jsem si brousila zuby už pěkných pár let. Chvíli to sice trvalo, ale první seznámení s jeho tvorbou mě bezesporu zaujalo a potěšilo, i když milostný román jsem opravdu nečekala. Zejména když se kapitoly jmenují Subverze, Konverze nebo Reverze. Pohled na vztah Efa a Umy z obou stran dodává příběhu na dynamice, pohyb po známých místech pak důvěrnosti. Hakl nadto vkládá do příběhu nečekanou poetiku a robotce Umě ještě nečekanější emoce, ambice a lidské schopnosti. Ve vzájemném dialogu Františka s Umou pak zaznívá celá řada hlubokých témat, která jsou v kontextu umělé inteligence o to pikantnější i závažnější. Hakl přitom komplikuje nejen vzájemný vztah, ale i jejich společný vztah, když do něj vstupuje alias dr. Frankenstein. Promyšlený příběh na nepochybně stále aktuálnější téma. Pro mne nečekaně zajímavý literární zážitek.

39 12.03.2022

John Grisham, další z autorů, který si cestou ke slávě musel nejdříve prodrat několikero podrážek... Vyvolávač deště přibližuje právnické začátky rovného a upřímného studenta práv Rudyho Baylora. Úplná Popelka v lakýrkách, aneb jak se chudý student, obhájce chudých... vždyť znáte tu pohádku. Nechci ale Grishama vůbec shazovat, ona je to totiž dobrá kniha na dost závažné téma pojistných podvodů, které mohou vést až k těm nejhorším koncům. V knize se tak střetávají právo, bezpráví a spravedlnost, a to v případech, které málokdy bývají spravedlivě rozsouzeny. Dobře odvedená spisovatelská práce, i když spisovatel bezpečně vede lokomotivu soudních procesů po zřetelně nalajnovaných kolejích.

37 08.03.2022

Sociologicko-psychologická analytická příručka jak člověk žije, respektive měl by žít, aby žil spokojeně, zdravě a ve šťastném partnerském či rodičovském vztahu. To je první, co člověk napadne, když se do knihy začte nebo zaposlouchá. A i po dalších desítkách stránek uzná, že název je pregnantní. Ale tak neatraktivní, až to bolí. A tak kniha na můj zájem kvůli svému titulu čekala desítky měsíců. Jenže on je to zase "jen" ten typický Backmanovský styl a nebyl ani důvod se domnívat něco jiného. Ale psychika, a pan Backman o ní něco ví, si jde svou vlastní cestou. Naštěstí mě zajímá i psychologie, nejenom literární Backman. Kniha je tak dle mého očekávání plná humoru, satiry a úžasného, zdravého rozumu. No krása číst. Román o životě ve všech jeho paradoxech. Protože on je to skrz na skrz optimistický, laskavý a snad ten vůbec nejchápavější román, jaký si lze představit. Člověk nepláče, nechechtá se, ale je pořád v nejapně úsměvném rozpoložení. Backman mě zase dostal na lopatky.

"Jenom s krásnými se dlouho žít nedá, Julčo, ale s vtipnými? Jéminánku, s těmi člověk vydrží celý život."

62 04.03.2022

Kinga jsem si oblíbila od prvního setkání s ním, což byla (k mému překvapení méně hodnocená) Holčička, která měla ráda Toma Gordona. Vlastně mě doslova nadchnul a já se následně vrhla na jeho téměř tisícistránková díla. A došlo i na Temnou věž, která se, jak jsem už někde psala, stala takřka mou temnou věží, počínaje skvělým Pistolníkem, který mě spolehlivě vtáhl do příběhu katet. Návykový kotlík plný exotických i starých známých ingrediencí. Četbou Zpěvu Susannah jsem se konečně přiblížila k závěru samotné Černé věže. Jenže King jako by si tentokrát vzal oddychový čas. Podezírám jej, že Zpěv Susannah si psal pro svou a nikoliv čtenářovu potěchu a u mnoha jejích částí se jednoduše smál jak blázen, když je psal.

Staří známí jsou tady někde v pozadí, vyjma samotné Susannah, a nastupují postavy nové, zejména Mia nositelka a rodička chlapíčka. Kingův styl psaní i humor jsou mi velmi blízké, tentokrát jsem si ale čtení užívala přece jen méně než autor. Minimalistické obsahové pojetí v maximalistickém verbálním zpracování vyplněno hlavně myšlenkovými pochody Susannah coby nedobrovolné hostitelky nezvaných postav. K mému překvapení do závěru knihy vstupuje coby reálná postava sám autor, což mohlo ve vztahu k Rollandovi, Eddiemu a dalších zafungovat, z mého pohledu však tah vyšel poněkud na prázdno... Nejsem z díla vyloženě zklamaná, jen řekněme neuspokojená, o to více se proto budu těšit na finále.

43 28.02.2022