Rihatama komentáře u knih

Symbolog Robert Langdon je v úvodním Brownově podání menší knihomol a suchopár, než jak jej vykreslil režisér Ron Howard, i než jak je Langdon popisován v navazujících dílech. Jeho znalosti religiózní historie, tajemné okolnosti volby nového papeže nebo série úmrtí vysokých církevních hodnostářů, tzv. preferiti, vč. samotného papeže, i snaha o jejich vyřešení a odhalení pomstychtivých iluminátů dříve, než dojde ke naprostému zničení Vatikánu, nadto tvoří více než přitažlivý mix.

Jedna z mála Brownových knih, kdy jsem nejdříve viděla film. Překvapilo mě, jak moc se scénář filmu odchýlil od knihy, nepochybně s Brownovým souhlasem. Četbu jsem si navýsost užila, i když můj favorit to přece jenom není. Ráda jsem se taky prostřednictvím Langdonova pátrání vrátila do klikatých uliček Říma, jeho prosluněných náměstí a navštívila mně důvěrně známé římské kostely. A pochopitelně baziliku sv. Petra. Měla jsem jedinečnou příležitost navštívit i posvátnou půdu pod bazilikou, kde se v hloubce cca 7 metrů v klikatých katakombách nachází hrob sv. Petra, Brownovo vyprávění jsem tak měla živě před očima. Příjemné uvedení do série, která si mě zcela získala.

52 27.12.2021

(SPOILER) Cestovatelka a lékařka Vlasta Kálalová-Di Lottiová šla za svým velkým snem. Na své cestě musela překonávat překážky, které by ne pro někoho, ale pro naprostou většinu lidí byly nepřekonatelné. Na počátku 20. století, kdy v drtivé části světa vládnou muži, vystudovala nejen medicínu, ale dokonce i obor chirurgie, ženám v té době nedostupný. Naučila se celou řadu jazyků (12 a více) a sama se vydala na Blízký východ naplnit svou vizi za cenu bolestných osobních obětí. Chtělo by se říct, že nic pro doktorku Kálalovou nebylo nemožné.

Borská zpracovala život jedné mimořádné osobnosti, o níž jsem toho věděla pramálo. Literární nedostatky knihy vyvažuje osobnost samotné Kálalové. Ocenila jsem taky řadu vhledů do irácké, arabské kultury a společnosti i zachycení změn, které se zde od doby působení doktorky Kálalové udály. Působení v iráckém Bagdádu však tvoří jen omezenou část jejího života. Její život i zásluhy jdou daleko nad rámec projektu první československé nemocnice v Bagdádu, kam se vydala studovat tropické nemoci. Byla to pozoruhodná žena, která doufala v rozvoj česko(slovensko)-iráckých vztahů. To však ještě nebyl u moci Saddám Husajn a spolupráce se tak rozvinula prakticky jednosměrně. Jméno Československa, České republiky, však tato zarputilá, nezlomná žena v Bagdádu a v lékařských kruzích nepochybně zvěčnila.

58 24.12.2021

Anna Bolavá vrací čtenáře do jihočeského "Midsomeru". Sic nechce vyvraždit celou jednu vesnici, kumulace podivínů je však stále stejně úporná, stejně jako jejich křivd. Ač s podivem, přece nemůžu říct, že by mě Bolavé mikrokosmos obyvatel Řečovic uváděl do trudnomyslnosti, deprese či nechuti pokračovat v čtení. Právě naopak. Kruh se uzavřel. Tentokrát Bolavá vytváří takřka detektivní, dobře promyšlený příběh plný napětí, v jehož středobodu je voda. Voda, která bere a současně dává. Voda, která vytváří protiváhu světu suchozemskému. Voda, jejíž hlubiny přitahují, podobně jako na počátku omamná vůně bylin. Chování všech ústředních postav i tentokrát hraničí s bizarností, vodní svět však nadto umožňuje posouvat hranice reálného světa, současně však (překvapivě) nabízí východiska. A nejde neocenit ani skvělou práci s jazykem, která mi připomíná některá díla Denemarkové. Právě útěk do fantazie možná ne všichni čtenáři jsou ochotni strávit, Jako by se Bolavá nemohla žánrově ukotvit. Sociologie, detektivka, fantasy... Za mě ovšem nejlepší část této volné trilogie.

"Voda rentgenuje vnitřek všeho, co se jí dotkne. Její skupenství je jednou velkou myslí prostupující všemi nesuchozemskými organismy. Některé z nich stále bojují s koordinací pohybů, hledají vhodnou polohu v jiné kůži, zostřuje se jim vidění a zvykají si na nový způsob příjmu kyslíku. Hanička nyní netrpí žádnou fyzickou nesnází, necítí chlad, tmu ani bolest. U dna je jiný svět. Uklidňující a přitom tolik hlasitý."

53 22.12.2021

Romány i faktografií z období 2. světové války a poté už člověk začíná být pomalu zahlcen. Kupkův příběh Věry Sosnarové (Mělkinové) z Brna však tentokrát nemluví o násilných odsunech německé menšiny z Československa. Věru ještě jako dítě i s její mladší sestrou a matkou odvlekli Sověti z Československa s koncem 2. světové války z právě osvobozené země do země Sovětů, odkud pocházela její matka. Znetvořená komunistická morálka totiž odsuzovala a trestala děti za "zločiny" svých rodičů a zbavovala je nejen lidství, ale i občanství a práva na normální život. Je to neskutečný životní příběh mladé ženy, který odhaluje ponižující a brutální sovětské (chce se říct nacistické) praktiky v trestních táborech. A aby toho nebylo dost, vytoužený návrat domů po mnoha letech ji zlodějskými a estébáckými praktikami a výhrůžkami návratem zpět do sovětských gulagů "zpříjemnili" ještě českoslovenští komunisté. Potud zaznamenaný autentický příběh.

Jiří Kupka je nesporně erudovaným spisovatelem. Nespokojenost a vcelku oprávněné dohady však vzbuzují Kupkovy cesty do zahraničí v době tuhého režimu, nebo jeho podíl na politické a kulturní komunistické propagandě. V uměleckých kruzích ale takových postav najdeme celou řadu a všichni se dodnes těší respektu a neutuchajícímu zájmu veřejnosti a fanoušků, což není vyjádřením podpory, ale konstatování. Nemyslím si proto, že bych měla v hodnocení této knihy nějak zvlášť reflektovat Kupkův vztah ke komunistickému establishmentu. Zvlášť, když popisy a chování všech zúčastněných v knize jsou naprosto uvěřitelné a nezaznamenala jsem v ní ani žádný jiný skrytý podtext. Možná vyjma Kupkovy snahy o vlastní rehabilitaci. Další otazníky se zvedají nad autentičností příběhu a věrohodností výpovědi samotné Sosnarové, která má dnes již 90 let, neb ji zpochybnili historici studující totalitní režimy. Ať už popsaný příběh prožila sama Sosnarová nebo jiná postava (o sovětských gulazích se lze dočíst v dalších knihách), Krvavé jahody nabízí nejen informovaný vhled do systému a praktik sovětských pracovních táborů, ale i strhující čtení.

51 18.12.2021

S potěšením jsem si odskočila do starořímské džungle válečných a politických intrik. Zastesklo se mi po centurionovi Macronovi, jeho optionovi Cato a jejich druhé legii. Scarrow tentokrát věnuje více času politikaření než válčení a nechává prostor pro Catonův osobnostní i profesní růst. Macron má v tomto ohledu smůlu. V jeho případě Scarrow zjevně zaujal postoj, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ani s jedním jsem neměla problém a zajímavá byla i zápletka této části - podmanění si barbarských britských kmenů v roce 44 ze strany takřka neporazitelných Římanů :-). Macro s Catonem to nemají vůbec snadné. Opravdu povedená dvojka. Zkušený pretoriánský harcovník a mladičký, čerstvě povýšený centurion se musí vyrovnávat s nemálo napínavým a zajímavým vojensko-politickým prostředím dávné historie. Zrady a osobní zájmy i tady hrají zásadní roli. Povedené pokračování Orla.

42 18.12.2021

V názvu by se pěkně vyjímala i vina, i když ne každý provinilec ji cítí. Po letech jsem se vrátila k Dostojevskému. Povinná literatura v časech nesvobody byla pro mě stejně odpuzující, jako jiné povinnosti a zákazy... Doba je na díle znát. Uvítala jsem psychologií postav, kterou se Dostojevskij zaobíral možná až příliš explicitně, protože chování postav je popsáno do nejmenších detailů. Jenže právě v úvodní postavě Raskolnikova nenacházím příliš racionálna. Až na jeho původní motivaci - sehnat peníze. Co si zachovalo racionálno a nebývalý časový přesah jsou pomluvy, šíření nenávisti, závist... Dostojevskij také do románu zasadil až příliš málo kladných postav, a i ty jsou pro mě málo uvěřitelné, jako např. Soňa. Nepopírám sílu lásky, ale těžko chápu, kde se tady vůbec vzala. Demonstrace brutálního násilí v případě sedlákovy klisny je podle mého přes kontext románu taky zbytečná. Dílo ve mně paradoxně nevzbudilo hluboké úvahy o zločinu a trestu. Spíš, než o podstatě zločinu jsem se ptala, proč se kdo a jak vůbec chová. Vlastně se moc nedivím svému mladšímu já, že knihu obešlo obloukem. Rozhodně neodmítám ideu díla, ale pro mě málo věrohodné postavy. I když já v době Dostojevského nežila. Takže v 19. století bych do Petrohradu raději zabloudit nechtěla.

54 14.12.2021

"Něco objevíme a pak si dáme co nejvíce záležet, abychom to zkazili. Najdeme si něco sněhobíle čistého a pak na to nakydáme co nejvíc špíny. Mezi lidmi se tomu říká informace."

Román o osudovosti. Život se točí a my jen můžeme tančit v rytmu jeho hudby. Můžeme jen tančit, tančit a tančit. Můžeme ale taky volbou tanečního kroku sami zasáhnout do určeného běhu dějin a třeba i zlepšit a nasměrovat svůj vlastní život. Murakami si našel cestu k mé duši, mé fantazii a mému vědomí. Po rozčarování z Norského dřeva jsem nejspíš i já podlehla Murakamiho kouzlu. I když už Podivnou knihovnou si mé sympatie získal. Mám ráda jeho nenapodobitelnou práci s myšlenkami i slovy. A protože "taneční" baladu jsem nevědomky přečetla jako první, je mi jasné, že dalším Murakamiho titulem, který si přečtu, bude Hon na ovci. Nemusím se nutně vracet na ostrov Hokkaidó do hotelu U delfína. Ráda bych ale znovu vstoupila do Murakamiho pozoruhodných příběhů jeho postav, vč. Ovčího muže, kterým vévodí postava svým způsobem ztraceného, čtyřiatřicetiletého vypravěče, který však nikdy neobchoduje pravdu a přátelství za vlastní prospěch, příběhů, které balancují na pomezí reálného a snového, fantaskního světa.

"Zas a zas se mi zdává o hotelu U Delfína. Ve svých snech do něj neoddělitelně patřím. A moje sounáležitost s ním pořád trvá coby jistý kontinuální stav. Moje sny mi to dávají najevo s naprostou jasností. Hotel U Delfína je v nich zdeformovaný k nepoznání. Je hrozně uzounký a dlouhý. Tak úzký a dlouhý, že spíš než hotel připomíná dlouhatánský zastřešený most. Tenounký most, který se táhne vesmírem od prvopočátků až na sám konec. A já do něj náležím. A kdosi tam pláče. Kdosi tam roní slzy kvůli mně."

46 11.12.2021

Mariňáci jsou kultovním dílem Roberta Fabiana, které podle recenzí ocení především fanoušci military sci-fi. Svého času jsem četla téměř výhradně sci-fi a určitě jsem se nezaměřovala pouze na vojenská vesmírná dobrodružství. Pak přišlo období téměř výhradně odborné literatury a až po letech se zase vracím zpět k románům všeho druhu, vč. mé kdysi oblíbené sci-fi a fantasy literatury. Takže má orientace v kultovních/jakýchkoliv sci-fi románech mezitím klesla do záporných čísel. Jenže, ačkoliv ne vyhraněný fanoušek military sci-fi, s Fabianovými Mariňáky, skvěle vycvičenými muži s nejlepší možnou výzbrojí a výstrojí, kteří jsou místo odpočinku vyslání na zdánlivě nenáročnou misi, aby zkontrolovali vědeckou stanici, která přestala komunikovat s centrálou, jsem prožívala každou minutu jejich boje o záchranu členů vědecké stanice. I když mi ze začátku nebylo úplně jasné, jestli tohle je můj šálek kávy, brzy se mé pochybnosti rozptýlily. Nejednou jsem si taky vybavila legendárního Vetřelce, "matku" a Ripleyovou, a s nepředstíraným napětím jsem očekávala každý další krok členů posádky i vědeckého týmu. Závěr je pak přímo brilantní, krásná třešnička na dortu.

46 08.12.2021

Jsem Marcel Pagnol. Moc mě těší, monsieur Pagnol...

Když jsem se ponořila do vůně tymiánu a levandulí v provensálských kopcích, o spisovateli Pagnolovi jsem nevěděla zhola nic. Mezi námi, podrobnosti toho druhu, které Pagnol ve své vzpomínkové knize uvádí, si dle mého nemohl po 60 letech pamatovat, ani kdyby měl mozek Einsteina. Soudím dle sebe, protože já si pamatuji maximálně highlighty svého dospívání a pocity, ale ne detaily, vzory, zvuky, sekvence, poznámky, reakce... Pakliže si nepsal deník, skoro bych se přikláněla ke kvázi fikci.

Když ale přestanu analyzovat, uvědomím si, že Pagnol je dokonale přesvědčivý svým zpětným, naivně dětským pohledem a melancholickými vzpomínkami na běh událostí v jeho rodném kraji s nádhernou přírodou. Tak či onak, dětství a dospívání Marcela, jeho krásné maminky, spravedlivého a vzdělaného otce Josefa, bratříčka Paula, tety Rózy, kamarádů Liliho a dalších v oblasti Provence, je životní příběh, který plyne jako voda, někdy hladce, jindy přechází v peřeje a kaskády, aby se zase vrátil do klidného toku. Provází jej okouzlující bzukot cikád a oživují kvíčaly, žluvy či vzácné orebice. Nádherná je i mluva počátku minulého století a dnes tak vzácná úcta a respekt k sobě navzájem, aniž by se nutně omezoval temperament mládí. Bylo to jako ponořit se do hlubin času, protože něco podobného člověk dnes zažít ani prožít už nemůže. Poslední část, jestli kvůli svému zakončení či absenci poetiky dětství, je o něco méně poutavá, snad i proto že příběh postrádá vyvrcholení.

"[Katolická církev] ... je nejmocnější propagační organizace, jakou kdy svět viděl. Neboť má agenturu v každé vesnici, zdarma zabírající nejpěknější budovu opatřenou na špičaté střeše zvukovými poutači, aby vyvolávala spotřebitele metafyziky toužící po nestandardnosti."

47 05.12.2021

Za posledních 50 let se počet lidí na naší planetě zdvojnásobil ze 3,5 na 7 miliard a nárůst stále zrychluje... Tohle už není science fiction, to je vývoj za necelý jeden lidský život. A jednou ze zásadních příčin (vedle nezodpovědného chování lidského druhu) je nešetrná konzumace naší planety, která se tak neustále umenšuje, ať je řeč o odumírání deštných pralesů nebo vyhynutí celého řetězce živočišných druhů. Z našeho prostředí se slovy Attenborougha stává prostředí bez potravy, zdevastované, přehřáté, kyselé a toxické. Attenborough, spíše než kritizuje, podává smutná svědectví lidské arogantní dominance na planetě Zemi a uvádí kritická statistická čísla. Současně však nabízí celou řadu návrhů, jak z tíživé spirály pomalé (spíš rychlé) sebedestrukce vystoupit a rovněž neztrácí ve svém úctyhodném věku optimismus, pokud jde o schopnost divočiny najít si znovu své místo na slunci, což demonstruje na příkladu ukrajinské Pripiati. Neumím posoudit, zdali je příliš či málo optimistický, ale kloním se k názoru, že ať tak či onak, příroda se sama nakonec prosadí, byť velmi pravděpodobně na úkor existence člověka. Otázka je tak spíš kdy než jestli.

51 03.12.2021

Vánoce člověka přimějí k rozjímání, a tak trochu i k návratu do dětství, k čemuž nemálo přispívají tradiční české vánoční pohádky. Mé oko tak s prvním adventem padlo právě na Gaarderův adventní Kouzelný kalendář a jeho virtuální putování do Betléma. Nejde o tradiční příběh zrození Ježíše Krista ale spíše detektivní pátrání po norské unesené holčičce na počátku letopočtu, která - okýnko za okýnkem - objevuje, společně s Jáchymem ve století 20., příběh Marie, Josefa, andělů, pastýřů, mudrců a oveček. Jde o drobné dílko, v němž se příběh musí vejít do 24 okýnek vepsaný do malých papírků. A 24.12. na Štědrý den Jáchyma čeká dárek nejlepší, rozuzlení celé té detektivní série. Gaarder tak dokázal poutavou formou na nemnoha stránkách děti uvést do světa historie, náboženství, filozofie a mravních principů.

39 30.11.2021

Autobiografické zpracování života armádního generála Petra Pavla odhaluje to, co je každému zřejmé při bližším pohledu na jeho vojenskou kariéru a úspěchy, kterých dosáhl. Impozantní je jeho nekompromisní postoj ke světovým nespravedlnostem, národní hrdost a vlastenectví, čemuž odpovídá i jeho vojenská kariéra, ke které jej přivedl otec, jeho životní vzor. Pavel není jen akční a voják každým coulem, je také inteligentní, vzdělaný, má široký zahraničně-politický (zahraničně-politicko-vojenský) rozhled (i když zde klouže po povrchu) a je jazykově vybavený. Jeho reprezentaci České republiky v nejvyšším vojenském velení NATO bychom proto měli umět náležitě ocenit. Piráti, kteří si vyjednali post ministra zahraničí, by jej měli, s trochou pudu sebezáchovy, angažovat na poli zahraničního vojensko-politického poradenství. Teoretické příručky nejsou pro ministra dostačující, ani bakalářský titul, který jinak nestačí ani na úroveň nejnižšího diplomatického úředníka.

A tady se nabízí otázka, proč generál Pavel ve věku necelých 60 let vydává svou autobiografii. Kniha totiž nenabízí analýzy a hlubší vhled do zahraničních misí, kterých se Pavel zúčastnil, a co by určitě nejednoho čtenáře zajímalo, nebo zahraničních vojenských konfliktů (až na výjimky). Dozvídá se však o jeho školních aktivitách, povahových rysech, jeho rodinných trablech, členství v KSČ etc. Mám za to, že generál Pavel si připravuje půdu na svou budoucí kandidaturu (i když v knize to sám de facto neguje), ať již na prezidentskou nebo nějakou jinou, a tímto chce předejít všetečným otázkám ohledně jeho rozvodu, působení v misích OSN, pochybnostem o nevhodnosti postupu "zeleného mozku" do nejvyšších státních civilních úřadů atp. Právě tohle se snaží ze všech sil vyvrátit, tedy to, aby byl vnímán jako tupý, byrokratický, uřvaný vojenský velitel bez potřebné mozkové kapacity. A musím přiznat, že se mu to daří velmi dobře. Generál Pavel také vyjadřuje řadu politických či vojensko-politických názorů, což potvrzuje jeho civilní ambice. Nevím, jestli bych jej v takovém případě volila, protože jsem zastáncem civilního vedení státu, a to i v případě vedení ministerstva obrany, a generál Pavel je celou svou duší voják. Ale pokud jde o takovou osobnost - a ve světle kvalit dalších spolukandidátů - kdo ví. Navíc generál Pavel to dělá dobře. Nehrne se hned po odchodu do výslužby do nejvyšších pater politiky, ale v souvislosti s koronavirem se pustil do dobrovolnické práce pro společnost. Tak uvidíme.

40 29.11.2021

"Politik závisí na žurnalistovi. Na kom závisejí žurnalisté? Na imagolozích."

Imagolog je vskutku zajímavý novotvar, i když rámec Kunderova "nesmrtelného" díla zdá se nepřežil. Přitom je stále aktuálnější vzhledem k jeho obsažení systému ideálů a anti ideálů. Dnes by pojem imagolog, jehož nositel ovlivňuje názory, chování, vkus... mohl substituovat zaužívaný pojem influencer, což současníkovi asi zní srozumitelněji. Ne však poetičtěji. Jsem ráda, že jsem po nesnesitelně Nesnesitelné lehkosti bytí sáhla po dalším Kunderovi. Kundera 90. let je přemýšlivý spíše než domýšlivý, chytré postřehy umně převádí do filozofických úvah a tentokrát se až tak příliš nezaobírá výraznou sexuální posedlostí svých postav. Zde je to nejen ženská nahota a sex, ale rovněž láska, coby hnací motor všech skutků, kterou zkoumá, převrací a analyzuje ze všech stran. I když... kdo uvažuje o pravdě jako obscénní? Nebo o prekoitálním myšlení? Typický Kundera, chtělo by se říct.

K úvaze o nesmrtelnosti Kunderovi slouží nemenší veličiny jako Goethe, Beethoven, Hemingway, E. M. Rilke, Rubens, Tolstoj a jeho Anna Karenina a další, významně převedeno do milostné vztahové roviny se ženami, které samy chtěly těmito vztahy s nesmrtelnými získat nesmrtelnost. Je zřejmé, že Kundera do Nesmrtelnosti promítá vidění role své vlastní postavy (nejen v posmrtném dialogu Goetheho a Hemingwaye), to je však přirozené. Filozof nemůže potlačit sebe sama. Vždyť jeho vlastní postava je sama o sobě dost výrazná i kontroverzní. Zde se stylizuje do role dramaturga a scénáristy, který jednotlivé scény pečlivě aranžuje a sám coby vypravěč a pozorovatel stojí opodál a současně vystupuje coby hlavní účastník. Kundera uvnitř, vně i coby samotný tvůrce. Kupodivu to funguje velmi dobře. Člověk přitom ztrácí pojem o tom, zdali se ocitá v pařížské realitě nebo fikci, kde se děj prolíná s úvahami. Přes zmíněnou, opakující se monotematičnost jsem tímto Kunderovým filozofickým románem příjemně překvapená.

44 26.11.2021

Jako mě hluboce zklamal Chirurg, tak mě naopak nadchnula Dědina. Vůbec se mi do další knihy Petry Dvořákové nechtělo. Po knize s nevěrohodnou, frustrovanou postavou neschopného a vulgárního lékaře ve zploštělém lékařském prostředí jsem téměř nechtíc sáhla po Dědině. Petra Dvořáková umí nepochybně psát, to jsem psala už i v komentáři k Chirurgovi. S čím mívají čtenáři problémy jsou její postavy. I v Dědině se zaměřuje na nešvary lidské povahy, nemyslím si ale, že tím chce říct, že život na dědině je jedná velká lidská špína. Pouze ukazuje životy té nedobré poloviny lidstva, které o to více vyniknou na malých dědinách. Tentokrát však člověk nemá pocit laciného, přisprostlého bulváru, ale naopak se děsí, jak zrůdná může být realita, když se zkoncentrují lidské vlastnosti jako hamižnost, lenost, závist, zlodějina.

Dvořáková svůj román příjemně okořenila mluvou kraje Vysočina, což mi připomnělo nářečí tam u nás na Jižní Moravě. Navíc tím bezpečně rozlišila původ a vzdělání jednotlivých postav. Vyhovovalo mi i volné spojení čtyř různých rodinných příběhů stejně jako pohledy všech zainteresovaných osob. Důležitá přitom není psychologie jednotlivých postav, ale ony lidské nešvary. Příběh restituovaných pozemků připomíná staré známé české stesky po komunistických časech, kdy se všichni měli "dobře"... A více než smutný, ale v mých očích i stejně pravdivý, je závěrečný příběh bábičky s dědkem. Zajímalo by mě, jestli takové knihy čtou závistivci, věční nespokojenci atp. Ten avizovaný humor je tam hodně skrytý, pokud tam vůbec je.

58 23.11.2021

Folletův příběh přibližuje na osudech jedné rodiny přísného dánského kazatele dánský odboj za 2. sv. války. Dánové jsou jak hrdí, tak pragmatičtí. V každém případě vyhlášená neutralita za 2. sv. války Dánsku nebyla nic moc platná a jeho dobré vztahy s Německem za 1. sv. války mu tentokrát moc nepomohly. A tak Dánsko, podobně jako Československo, kapitulovalo před Německem bez boje. Přece jenom však Hitler vůči svým světlovlasým (árijským) sousedům zachovával vstřícnější postoj a i dánská židovská menšina utrpěla mnohem méně, než jinde ve střední a východní Evropě. Neodvážila bych se posuzovat míru odboje československého a dánského právě vzhledem k mírnějšímu útlaku, který Dánové zažívali, už jen kvůli dříve deklarované neutralitě i germánské rasové spřízněnosti. Zjevně i tady však místní policejní a vojenské složky vycházely německé říši vstříc více, než bylo nutné, a i zde došlo k vzedmutí národního odboje. Pravdou také je, že dánská vlajka nevlaje jen na kdekterém domě a zámečku po celý rok, ale i na každičkém narozeninovém dortu. Tam jsme se my Češi nikdy nedopracovali, ať už hovoříme o dánském vlastenectví nebo nacionalismu.

Follet má mimořádné literární rozpětí; po přečtení jeho Pilířů země bych totiž Folletův literární styl v Nočním letu (původní název) zcela určitě nepoznala. Začátek mě dokonce spíše odrazoval svou až překvapivě malou záživností. Postupně se však pospojují všechny linky a příběh zakončuje napínavým bojem o život nejen přímých účastníků, ale i stovek dalších. Krásně tady vyniká efekt ostrovního království, kde na mnoha ostrůvcích žije jen málo usedlíků a všichni se zde znají. Místní policajti to tak mají snadné i obtížné zároveň. Začtení do knihy chce trochu trpělivosti, ale ta přináší ovoce.

48 20.11.2021

Boj o záchranu českého dvorku se zvedl na boj o záchranu toho našeho podělanýho světa, který chtějí vyholený hlavy - měnitelé zničit. A Japončíči (přesněji Japonečky), kteří neuspěli v obsazení Brna, v tom hrají svou roli, krom stárnoucího plukovníka Michálka a jeho pobočnice Alice. Michálek neztrácí nic ze svého lesku. Není to přehnaný tvrďák, ale když je třeba, tak se umírá a krev teče. Bum, prásk, ratata... Jedno je jisté, touha po spravedlnosti, a nejen záchrana světa, žene plukovníka Michálka a jeho ekipu dál do boje. On totiž už taky nezbývá nikdo jiný, kdo by to mohl udělat. Hrdina z Istanbulu tak může na zasloužený odpočinek zapomenout. Poločas rozpadu více než důstojně navázal na Spad, je naplněný sarkastickými hláškami, hemží se mrtvolami a není nouze o hrdinské činy. Oddychovka, která vám dá zapomenout na starosti všedního života a přes svou brutalitu a temnost často vykouzlí na tváři úsměv. I sexu je tady méně než v předchozí části. Ale jen trochu. Po roce jsem sáhla po pokračování Kotletovy brakovky a vůbec toho nelituji. Taky bezpečně vím, že dříve či později dojde na další pokračování. Protože takhle brutálně hodit do děje vidle se přece nedělá.

47 17.11.2021

"Revoluční doba roku 1989 byla nejkrásnější, jakou jsem kdy zažil. Nadšení, euforie, touha po svobodě, budování demokracie... bylo to něco mimořádného, nového a krásného."

Jako by mi z duše mluvil... Miloš Zeman je jedním velkým politickým omylem novodobého českého státu a rozhodně ne nejvyšší morální autoritou ve společnosti. Jenže nezasloužíme my si jej nakonec? To my jsme mu nechali prostor pro jeho záškodnické, kontroverzní působení v čele našeho státu, když jsme se nechali oblbnout jeho kdysi postoji a intelektuální kapacitou. To my jsme nechali prostor pro Šloufy, Nejedlé, Mynáře & spol. To český národ Zemana zvolil přes všechny jeho excesy podruhé. Jak nám svoboda a demokracie rychle zevšedněly... i když pravdou také je, že člověk chytrým manipulacím a lžím jednoduše podlehne. Je to lidské.

A protože do mrtvoly se nekope, říká se, tak jsem rychle sáhla po Rudém Zemanovi. Jsem ráda, že to mám za sebou. "Politika je o tom kdo, s kým, za co a proti komu." V tomto případě obzvláště tristní, zoufalé čtení. Pravda, občas jsem měla pocit, že čtu bulvár. Ale chápu, že řadu informací nešlo jednoduše ověřit, a tak zůstávají v rovině jedna paní povídala. Kmentovi, vč. jeho úsilí dohledat veškeré dostupné informace, ale věřím. Bylo načase připomenout si Zemanovy kroky, pakty, urážky a sprosťárny, stejně jako korupční aktivity jeho nejbližších spolupracovníků a přátel, pardon kamarádů, protože lidská paměť je zrádná. A milosrdná.

"Jak je možné, že prezident země může lhát, nerespektovat rozhodnutí soudu, neuznat svou chybu a neomluvit se, legitimizovat šíření nenávisti ve společnosti...?" (Z otevřeného dopisu středoškolské učitelky Tykalové s dotazy dětí na prezidenta republiky v roce 2016.)

48 14.11.2021

Nam eloquentiam quae admirationem non habet nullam iudico.
Výmluvnost, která nevzbudí úžas, nepovažují za výmluvnost.
(Cicero, dopis Brutovi, 47 BC)

S Robertem Harrisem jsem se seznámila četbou knihy Konkláve, která mě jednoduše nadchla. Bylo tak otázkou času, kdy se dostanu k dalším jeho románům a volba padla na Římskou trilogii, i když z antické tematiky jsem měla trochu obavy. Zbytečně. Pojetí a zpracování životopisu Marca Tullia Cicerona z pera jeho otroka a asistenta Tirona vycházející ze skutečných událostí je poutavé, dramatické a nesmírně živé. Doba tehdejšího Římského impéria z doby kolem narození Krista byla více než obtížná, a filozof, řečník a právník Ciceron byl pro ni zrozený. Vášnivé časy, kde spory mezi plebsem a aristokracií řešili zkorumpovaní prétoři a konzulové, daly zrodit mimořádné osobnosti, která se střetává s takovými veličinami jako byli Caesar nebo Pompeius Veliký. Cicero budí sympatie svou houževnatostí, pracovitostí, intelektem, smyslem pro spravedlnost a další a další. Fascinující osobnost, fascinující četba.

"Vždycky najdete nějakého hlupáka, který vám řekne, že ví, kdo ve volbách zvítězí. Jenže volby jsou cosi živého - dalo by se skoro říci nesmírně živého - s tisíci a tisíci mozků, údů, očí, myšlenek a tužeb, a to vše se bude kroutit a rozbíhat do směrů, které nikdo nikdy nepředvídal, a to se někdy děje jen z pouhého potěšení, aby se dokázalo, jak se všichni rozumbradové mýlí." (Z procesu volby Cicerona konzulem.)

"Jestli toužíš po vděčnosti, opatři si psa."

42 11.11.2021

Minier musí milovat vážnou hudbu. Po Wágnerovi v Mrazu Minier předvádí znalost operních děl a taky seznamuje s problematikou kosmonautiky. Osvěžující! Téma je rovněž zajímavé. A reálné, protože s nebezpečným manipulátorem se můžete docela snadno setkat v reálném životě. I když jeho zájem může být třeba "pouze" vyštvat vás z místa, na které má zálusk, může to být nesmírně duševně i fyzicky destruktivní. Až jsem si chvílemi říkala, proč ty detektivky vůbec čtu (svého času jsem se na ně pouze dívala v TV), protože ve mně budí hodně nepříjemné pocity. Dvě paralelní dějové linie mi však umožnily určitý zachovat si určitý odstup od hrůz, které Minier dokáže úspěšně vyvolávat. Major Martin Servas, sám se spoustou vlastních problémů, to vážně nemá jednoduché. Jen ten přerod oběti ve mstitele už byl méně uvěřitelný, i když docela vítaný v té spoustě sr..ek. Ovšem název mě pobavil. Ten je nehorázně triviální (i když smysluplný). Ostatně jako názvy jeho dalších děl :-).

51 08.11.2021

"Praví hrdinové nosí své vavříny s grácií."

Odvahu potřebuje člověk v nejrůznějších situacích, tedy nejen něco udělat, ale i se třeba rozhodnout, jestli odsoudit k smrti jednoho, aby přežili druzí. Příběhy dobrodruhů, horolezců, vojáků, válečných dobrovolníků či jen nedobrovolných účastníků katastrof bojujících o přežití jsou plné bolesti, smrti, strachu a utrpení, ale také nezměrné síly, naděje a inspirace. Bear Grylls z jednotlivých příběhů neždímá emoce a nepitvá duševní rozpoložení jeho aktérů. Omezuje se na popis jejich chování, samotných událostí a výsledků. A ocenění. Každý jednotlivý příběh by si zasloužil svou vlastní knihu, avšak tato jedna kniha koncentrované odvahy je úžasným zdrojem naděje a inspirace. Člověk neví, kolik sám má odvahy a k čemu by byl schopen se odhodlat, kdyby šlo o jeho vlastní přežití nebo pomoc přežít druhým, dokud se něco nestane. Snad se to ani nebudeme muset dozvědět.

41 05.11.2021