Rihatama komentáře u knih

Král je mrtev. Ať žije král! Jenže který král? Král Robert nezanechal své království v dobré stavu, ale tolik zájemců o jeden trůn se vidí málokdy. Jediný, kdo nejeví zájem usednout na Železný trůn, je sám králokat. I když asi přeci jen doufal v lepší vyhlídky. Nestačí však krvavé mocenské hry a souboje samozvaných králů, ve hře je také zapuzená královna Daenerys a její tři draci. George Martin v takřka 900stránkovém pokračování Her o trůny vykreslil do nejmenších podrobností příběhy všech hlavních aktérů a k tomu desítek dalších postav, aniž by utrousil byť jediné písmenko navíc. Občas mi tak sice unikalo, kdo je kdo, jen tak však čtenář příběhy autenticky prožívá, a nejen s odstupem telegraficky čte, co se komu kdy stalo. Bylo to jako nořit se hluboko do paralelního světa nelehkého života hradních pánů, jejich armád a temných sil, které více a více užívají magie. A těch bitev, rvaček a poprav; v naturalistických popisech probíhajících hrůz se autor přímo vyžívá... Nutno také ocenit nepředvídatelnost děje, stejně jako složitost a propracovanost Martinova světa ohně a ledu. Hluboký čtenářský zážitek.

50 03.11.2021

Občanská etnická/kmenová válka v Nigérii, na jejímž počátku stál vojenský převrat, je vedle občanských válek ve Rwandě (Hutu & Tutsi), Kongu (separatistická hnutí), Somálsku a Súdánu (náboženské, kmenové a národnostní konflikty) aj. tou snad nejméně známou. Přesto v ní zahynulo více než milion lidí, konflikt si však získal pozornost světové veřejnosti, stejně jako humanitární pomoc až téměř ve svém závěru. Vlastně nešlo jen o spor etnický, ale také, či hlavně ropný. Nově ustavená separatistická republika Biafra na jihovýchodě Nigérie byla přesvědčena o své životaschopnosti a oprávněnosti svého osamostatnění, protože na svém území měla 3/4 ropných zdrojů, o jejichž správu měla přijít. Neměla však dostatečnou vojenskou sílu ani politickou podporu ostatních zemí. Ani stávající nigérijský prezident Buhari nechce o jakékoliv autonomii (neřkuli vlastní republice) bývalé Biafry slyšet, což současně napovídá o přetrvávající nespokojenosti jihovýchodních nigerijských kmenů s vládou a politickým uspořádáním. Mimochodem, vítězný nigérijský generál Gowon ve věku 87 let žije v Británii. Do Británie se průběžně uchyloval i biaferský vůdce Ojukwu, ten však umřel již před 10 lety.

Forsyth v ryze reportážním stylu, který si ve významné míře zachoval i v pozdější tvorbě, popisuje podrobně průběh celého konfliktu z let 1967-70 a věnuje se i hlavním postavám na jeho obou stranách. Vystupuje tady jako rozhněvaný mladý muž, jehož srdce bije za separatistickou menšinu, její okleštěná práva a útrapy pod vykutálenou britskou správou, jejíž preference jsou však politicky, vojensky i humánně zcela odlišné. Forsythovi náleží dík za přiblížení jednoho opomíjeného afrického konfliktu, čímž mě přiměl dohledat si další informace. Jeho styl je však bohužel až příliš nezáživný, což nelze jednoduše odůvodnit jeho reportážní povahou. Přes zjevnou Forsythovu afinitu biaferské straně a kritiku britského impéria příběh postrádá takřka potřebný emoční náboj, který konflikt nese sám o sobě, je plný těžko vyslovitelných afrických jmen a často se uchyluje k sáhodlouhému, prostému popisu vnějších parametrů probíhajících události. Naštěstí pro nás si budoucí Forsyth uchoval svou faktickou preciznost, a přitom našel způsob zajistit svým dalším příběhům zajímavost, napětí i emoce.

42 31.10.2021

"Hlas našeho špatného svědomí je tady proto, abychom ho neposlouchali. Jinak by výčitky neexistovaly a život bez lítosti nemá cenu."

Takřka den za dnem prožívá čtenář společně s Michelem Marinim a jeho východoevropskými přáteli z šachového klubu v pařížském Montparnasse jeho roky dospívání v poválečné Evropě. Jean-Michel Guenassia čtenáře promyšleným způsobem provádí jejich spletitými osudy, které jsou každý sám o sobě tak zajímavý, že by snesl samostatnou knihu. Prostor nachází i emigrant z Československa. Do děje zasahuje také alžírská válka a v příběhu se tak mísí životy Francouzů s východoevropskými imigranty a alžírskými přistěhovalci. Francie je nepochybně národnostním tavicím kotlem, dnes více než kdy dřív. Mám sice trochu pochybnosti o onom nenapravitelném optimismu, zejména v závěru. Jenže ten může být i skrytý a život by bez něj nejspíš byl mnohem méně snesitelný.

Přiznám se, že mě trochu překvapila jedna zřejmá historická nepřesnost. Guenassia využil jako důležitou zápletku v životě jednoho z protagonistů knihy, do Francie emigrovaného sovětského pilota Leonida, a to popravu manželů Rosenbergových, ke které ve skutečnosti došlo o téměř 10 let dříve, než uvádí autor... Svou literární excelenci tak mohl doplnit trochu lépe odpracovanou faktografií, když už ji zakomponuje do svého románu. Ale je to jen drobná vada na kráse. Nádherný, mnohovrstevnatý román, u kterého bych bývala ráda strávila pár dalších hodin.

"To je absolutní trest... Jestliže neexistoval Trockij, nemají důvod existovat ani anti-trockisté."

59 28.10.2021

Knižní debut mladé finské spisovatelky pro mladé čtenáře pracuje s klasickými povahovými rysy či spíše nešvary lidské povahy překlopenými do postapokalyptické budoucnosti, kdy přelité mořské vody vedou k zániků pramenů vod sladkých a přemnožení dotěrného hmyzu. A také k překreslení map. Tak se ve Skandinávské unii setkáváme s rodící se mistryní čajového obřadu.

Příběh se odvíjí tempem zurčícího potůčku, který je na své cestě nucen překonat nejrůznější nástrahy. Přes dramatickou zápletku, jakou nedostatek pitné vody představuje, si autorka "vystačí" s jemnou poetikou, a která možná nebezpečí překonává s takřka buddhistickou lehkostí. Takřka. Ani v tomto bildungsrománu není nic zadarmo a samo sebou.

Tento trochu žánrový i kulturní pelmel neopomíná zdůraznit rovnost mužů a žen v nedemokratickém zřízení, morální aspekty pomoci potřebným, a hlavně zvedá výstražný prst a poukazuje na význam klimatických katastrof a jejich dopadů na člověka a životní prostředí. Zajímavé pojetí upozornění na léta vášně budící problém s oteplováním klimatu. Příběh tak přes absenci výraznější akce neztrácí na naléhavosti, aniž by se (moudře) pouštěl do analýzy příčin. Cesta čaje a pramene čisté vody je poutavým YA románem s dívčí hlavní hrdinkou, který nenuceně nabádá k zastavení a zamyšlení.

49 24.10.2021

Martin Řezníček je nepochybně dobrý novinář, jak je patrné z jeho reportáží z USA; je vzdělaný, má přehled, jde za svým a neztrácí ze zřetele možné negativní dopady novinařiny s dlouhým nosem. To má vliv na dost slušnou čtenost jeho knižní prvotiny. Faktem je, že v knize zúročil své zveřejněné reportáže, rozhovory a příspěvky, takže nic převratného se člověk až na výjimky nedozví. Na druhou stranu je dobré osvěžit si paměť a řadu detailů přece jenom člověk nezná. Trochu mi ale zůstává utajen koncept knihy. Některá témata jsou navíc zpracovaná v rozsahu obsáhlejšího sloupku, jiným se vítaně věnuje více do hloubky. Taky bych uvítala méně suchopárný jazyk. Jako novinář se drží zpátky a jednotlivá témata popisuje bez výraznějšího osobního zaujetí. Což je na druhou stranu pochopitelné, protože stále je ve službách veřejnoprávní televize a u té jdou osobní postoje stranou. Pokud možno. Vážně mě mrzí, že tak šetřím chválou u knihy, na kterou jsem se opravdu těšila, ale asi jsem to měla vzhledem k okolnostem tušit.

47 21.10.2021

Knihu jsem si koupila nejen na základě anotace, ale povzbudila mě i superlativní hodnocení a recenze, s kterými nevím, jak moc souznít. Třígenerační román se točí kolem komplikované osoby mladé Američanky Florence, která se ve 30. letech 20. st. vydává do Ruska hledat "spravedlivější" život... Chtělo by se říct hloupé nebo aspoň neskonale naivní, dle mého, protože motivy jednání Florence, jejího muže, posléze syna atd. jsou jistým zvráceným způsobem dokonce bohulibé. Takoví ale Američané většinově bývají. Autorka je v díle konfrontuje s Rusy, Sověty a posléze opět s Rusy. Kdekdo rád říká, že jedni jsou za 18 a druzí bez 2 za 20. Jenže s tím se nedá jednoduše souhlasit. Shoda panuje určitě ve vysoké míře sebedůvěry (domýšlivosti) a ambicí. Povaha ruského a amerického člověka je však jako první odlišuje, jak dokládá právě tento příběh.

Je to ta z knih, kterou jsem po týdnech a s určitou nevolí dočetla. Dávkování bylo nezbytné. Nakonec si právě závěrečná část knihy, která se odehrává v sovětských pracovních táborech, zaslouží nejvyšší hodnocení. Nelibost u mě nevyvolalo střídání vypravěčů ani skoky v čase. Jsou to samotné postavy, které mě prakticky bez výjimky iritovaly, jejich světonázor a vidění světa. Tím spíš, že mají předlohu ve skutečném světě. Připomíná to příběh o sousedce ve vedlejším bytě, která chodívá s velkými tmavými brýlemi, aby zakryla modřiny na obličeji. Když se jí ale člověk zeptá, proč od toho svého násilníka neodejde (neřkuli nenahlásí na policii), tak odpoví, že on to myslí dobře a ona ho miluje. Až na to, že v Sovětském svazu zůstal nakonec jen ten bič a cukr se rozpustil v slzách těchto nepochopitelných masochistů a masochistek okořeněno mezistátními vládními politickými složitostmi, jejichž oběťmi jsou zase jenom tito naivkové (idealisté je příliš silné slovo, páč jejich rozum si evidentně vzal dovolenou), jejichž charaktery se pak nutně musely ohnout silou existenciálních ústupků. Kvůli závěru a s odstupem od přečtení knihy jsem hodnocení zvýšila. I když Florence zůstává nesympatickou postavou až téměř do samotného konce. Tohle byl očividně způsob, jak v Sovětském svazu & Rusku přežít. Musím v každém případě ocenit literární kvalitu díla, autorčinu znalost historie i potřebnou sečtělost.

41 18.10.2021

Snažím se ke knihám, než je vezmu do ruky, přistupovat, pokud možno, neovlivněná hodnoceními a recenzemi. Kdybych to bývala neudělala v případě Hory mezi námi, nejspíš bych ji vůbec nečetla. Čekala jsem dramatický souboj s drsnou přírodou o přežití. Spíše, než o dobrodružnou literaturu, však jde o romantický příběh, pro nějž ony neobvyklé podmínky vytváří příhodné prostředí. Shodou "okolností" se navíc jedná o dvě nadprůměrné osobnosti (mentálně, fyzicky, morálně...), což taky nepůsobí zrovna přirozeně. Martin naštěstí nesklouzává k patetickým scénám a dává smysl, že ocitne-li se člověk v extrémních podmínkách, kdy mu jde o život, tak vzpomíná nebo bilancuje svůj život. Hora mezi námi, ta pokrytá sněhem a ledem i ta citová mezi lidmi, je neotřelý romantický příběh, který krom jiného ukazuje, že člověk by to neměl vzdávat, i když situace vypadá naprosto beznadějně.

57 14.10.2021

"Zavřít oči znamená poznat slepotu..."

Doerr rozehrává příběhy dvou odrůstajících dětí, nadaného německého sirotka Wernera, kterého vzdělává a pro účely své doktríny zneužívá nacistický režim, a osleplé francouzské holčičky Marie-Laure, kterou válka vyžene i s otcem z jejich domu, aby si zachránili své životy. Válka je dlouhá, každý stojí na opačné straně fronty, a přece se jejich kroky protnou a stírají rozdíly mezi utlačovateli a utlačovanými. Jejich osudy a osudy jejich rodin a známých však předznamenává nejen válka, ale pro své nositele i krásný, kouzelný drahokam Moře plamenů. Střípek magického realismu příjemně zakomponovaný do jinak přespříliš tragických válečných okolností. Nese v sobě zničující kletbu, nebo je nositelem štěstí? Nelze neocenit poutavý jazyk, kterým Doerr popisuje svět, zvuky, vůně, pohyb šneků po kamenech, které Marie-Laure vstřebává ušima, prsty, chodidly, svým tělem, a které ji pomáhají chránit se před nebezpečím vnějšího nepřátelského prostředí. Co bych ale přece jen bývala oželela, je nutkání autora dovyprávět příběh do samotného, nevratného konce.

81 11.10.2021

"Mysleli jsme, jaké mám problémy. Jak jsme mohli vědět, že jsme šťastní?"

Stará Amerika zmizela a na jejím místě vyrostl neplodný, klerofašistický stát, kde z těch nejvzácnějších bytostí se statusem včelích královen jsou učiněny včely dělnice s utrhanými křidélky. Atwoodova svůj dystopický román položila do roviny pocitů, křivd a nespravedlností. Jsou různé formy uvěznění těla a duše, všechny jsou ale stejně destruktivní. Člověk se mění, deformuje, ztrácí svou paměť a osobnost. Veškeré vzpoury, či pokusy o vzpouru jsou tvrdě potrestány. Na příběhu služebnice Fredove autorka popisuje zvrácenost brutálního Gileadského režimu, a ještě zvrácenější příčiny jeho vzniku. Role ženy a matky je zkarikována a zneuctěna. Ach my ženy. Bez nás by lidstvo vymřelo, stejně jako bez mužů. A přece jsme první na ráně, když je něco, byť domněle špatně a muž svým prstem spolehlivě ukáže právě na ženu, když se cokoli stane. Přes svou ponurost, bezútěšnost a brutalitu však zůstává kniha myšlenkově překvapivě vyprázdněná...

54 08.10.2021

"Všechny revoluce jsou čirým přeludem, dokud se neuskuteční. Pak se z nich stanou dějinné nevyhnutelnosti."

Čirá radost. Ta mě ovládla už po přečtení prvních kapitol Atlasu mraků. David Mitchell je mistr slova, slovních obratů, příměrů, vyjádření... dokonalost sama. Člověku srdce usedá nad vlastní nedokonalostí. Samotná chobotnička příběhů by možná snesla název Atlas dějinných nespravedlností a lidských slabostí, které se dějí bez ohledu na stupeň společenského a vědeckotechnického rozvoje. Právě naopak. Mají tendenci se replikovat, takže není nejdůležitější doba, ale způsob chování, uvažování a žití, který se nemění. A člověk pochopí souvislost mezi osudy bulvární novinářky a na smrt odsouzeným klonem (klonkou). Mocní mají tendence ponižovat a ovládat slabé. Peníze světu vládnou. Silné ego ovládá slabou povahu... Paměť je zrádná a dějiny mají různé výklady, nelze se proto poučit. Snad aspoň lze zvrátit poměr sil, dobra a zla.

Snad nejvíce na mě zapůsobil příběh Timothyho Cavendishe, kterého takřka semlela institucionální mašinérie. Do všech šesti příběhů však Mitchell vložil silný morální apel. A nezapomíná ani na jemný humor, sarkasmus a ironii, z nichž ta jednoduchá pravda nenápadně, ale nezadržitelně prosakuje na povrh. Zažité teze obrací a zkoumá z různých stran. Mitchell mě svými moudrými příběhy okouzlil, odzbrojil a zařadil se tak na seznam mých oblíbených spisovatelů.

"Ten, kdo prohlásil, že za peníze si štěstí nekoupíš, jich asi měl příliš mnoho."
"Ten, kdo prohlásil, že za peníze si štěstí nekoupíš, jich nepochybně nikdy neměl dost."

66 05.10.2021

Francouzský původ autora Jean-Christophe/aGrangé je zárukou nezbytného jiskřivého svádění. Purpurové řeky však nabízí mnohem víc, než jen prostor pro sexuální harašení. Kulisy hor, ledovců a bystřin skrývají bizarní příběh, který Grangé rozehrává po dvou paralelních liniích stojících na dvou nesporně zajímavých dvojících. Francouzi mají opravdu zvláštní představy o excelentních policajtech; když už má nadprůměrné IQ, tak se to musí někde kompenzovat, ať už v jeho povaze nebo oblečení. Jo, a hlavní protagonistky jsou zase úchvatné krásky :-).

Odhlédnu-li od těchto klišé, dostal se mi do ruky velice čtivý román, plný zvratů, zahlcující čtenáře spoustou informací. Pravda, jeden z těch géniů, Karim, projevoval v určité fázi vyšetřování podivnou slaboduchost, což nejspíš potřeboval autor pro celkový rámec své zápletky, ale trochu mě to štvalo. Konec románu je dosti nečekaný, o to je zajímavější. Ne však co do nalezení vraha, toho jsem tušila už nějakou chvíli, na rozdíl od Karima :-). A protože Grangé po 20 letech vyrukoval s pokračováním, nepochybně se s komisařem Pierrem Niemansem ještě setkám. Už jenom s ohledem na zakončení Purpurových řek.

65 30.09.2021

"Kde není veliký charakter, není velkého muže ani velkého umělce."

Hudba mě provází od mých 6 let, co si pamatuju. Všichni v naší rodině hráli na nějaký hudební nástroj a občas jsme si všichni nějaký z nich vzali do ruky a úžasně se bavili. Beethoven, Bach, Mozart, Haydn... co se nás páni profesoři natrápili. Hudba je odměnou sama o sobě a Beethovenovy klavírní sonáty mám někde schované. Zajímavé pojetí popisu Beethovenova života z pohledu jeho handicapu, který mu však nikdy nezabránil v jeho tvorbě, zajímavý vhled do Beethovenovy poetické duše. Ne každého překážky zastaví. Jsou tací, kteří o to více bojují za svůj sen... Jako pohlazení na mě zapůsobily hlasy z časů minulých, z dob bez telefonů a zpravodajského Babylonu v hlavě. Život byl pomalejší, o to více duševně intenzivnější. Nádherná vzpomínka na život jednoho velkého skladatele, jehož vnitřní síla, naděje, touhy, radosti, bolesti i hloubka smutku se bezezbytku vtělily do jeho tvorby.

44 27.09.2021

Jsem poslední žijící z mé rodiny, nemám peníze, auto ani vlastní bydlení a najednou zjistím, že jsem po takřka neznámé tetičce Edith zdědila dům. Prastarý dům na samotě u temného lesa dost daleko od městečka. Teda když to nechci vzít zkratkou oním temným lesem. Doposud dobré. Ale pak už nemám moc dobrých důvodů v domě zůstávat. Ne tak Adrienne... která se chová v rozporu se zdravým rozumem a přirozenými instinkty. I ten, kdo na duchy nevěří o nich má alespoň minimální povědomí. A když ne duchové, tak někdo jiný... Určitě v 21. století. Ale dost už kroucení hlavou.

Duchařinu v domě rodiny Spáleného popela jsem si nakonec i užila a taky ocenila společnost vnímavého, statečného kocoura Wolfganga. Mimochodem když mi takhle nečekaně doma zhasne světlo, jsem vážně ráda, že už nemusím jít kontroloval pojistky někam do sklepa, ale stačí kouknout do chodby. Adrienne je svým způsobem obdivuhodná, jen nevím, jestli je víc statečná nebo víc natvrdlá. Autorce nutno uznat schopnost psát čtivě a občas i navodit napínavou atmosféru, týká se to ale hlavně poslední části knihy, kde se doslova překonává ve srovnání s předchozím průběhem tohoto příběhu.

56 24.09.2021

Chytrá, dobře napsaná detektivka s neotřelou zápletkou. Ani jsem se moc nebála, spíše jsem hůře snášela chvíle bezmoci obětí i zástupců zákona, které autor pečlivě popisuje spolu s pocity strachu, hrůzy a bolesti. Geniální detektiv Hunter a jeho parťák Garcia řeší případ, kde psychologické znalosti jsou Hunterovi více než k užitku. Masoví vrazi zpravila nějakou tou úchylkou prostě trpět musí. A ta plynoucí ze vztahu syn - matka - otec je nakonec jednou z nejběžnějších (což autor a psycholog Chris Carter ví), ovšem s výsledky neméně tragickými a tady především sadisticky brutálními. I Los Angeles, sídlo filmových hollywoodských ateliérů a mnoha známých osobností z uměleckého světa nabízí ideální prostředí pro zvolený případ. Na věrohodnosti případu pak z mého pohledu přidává i zvolený narativ podávaný střídavě z pohledu vraha, vyšetřovatelů či obětí. Carter umí. Dokonalý zážitek bohužel trochu zkalil samotný závěr knihy, kdy autor najednou pěkně všechno vyklopí, aniž by čtenáři nechal prostor pro vlastní úvahy, natož aby případně mohl vraha odhalit sám, pokud by dostal více indicií. P.S.: chlapům jehla zdá se do ruky nepatří.

64 21.09.2021

Obehrané téma 2. světové války, chtělo by se říct. Katalpa však válku využila spíše coby kulisy a příhodné prostředí pro rozehrání lidských vztahů v kdysi kamarádském trojúhelníku než k výpovědi o válečných hrůzách. I skoky v čase začnou dávat smysl, když si uvědomíme, jak dějově očekávaný, předvídatelný a lineární příběh s židovskou postavou se tak asi odehrává v průběhu let 1939, 1945, 1948. Čtenář se tak nedozvídá jestli, ale jak a proč. Pouze samotný závěr mu zůstane utajen do samého konce.

Válka a židovské pogromy jsou tisíc a jedenkrát popsané v análech a literatuře, stejně jako motivy a osobní atributy, které pomáhaly člověku přežít. Katalpa se tak dle mého s těmito kulisami pustila na docela tenký led. Osud Zuzany, cukrovarnické dcery, představuje tragické životní drama, jaké potkalo tisíce dalších židů. O to není méně hrůzné, přesto ve mně jeho popis nedokázal probudit zcela odpovídající city. Zůstávala však přinejmenším zvědavost dozvědět se, jak to celé s těmi třemi kdysi kamarády dopadne. Válka u každého z nich působila coby destruktivní katalyzátor k projevení neskrytějších, ne právě pěkných rysů jejich povah. Závěr je sice trochu překvapivý, ale z mého pohledu logický a přitom nemálo originální. Utnutý právě včas, aby si čtenář mohl domyslet možné následky. Příčiny byly více než zřejmé. Až na výjimky neholduju příběhům dovyprávěným do nejmenších konečných detailů. Za ten dávám čtvrtou*.

58 18.09.2021

Klevisová upletla složitý, pečlivě promyšlený matrix vztahů, které zatíží nejedním kriminálním zločinem a pochopitelně nějakou tou vraždou. Jedna z obětí žila v takovém malém v pekle na zemi, jak na ní rány osudu v důsledku vztahů s osobami blízkými dopadaly jedna za druhou. Klevisová prostě slušně mátla stopu a já tak vraha neodhalila do samého konce. I když mám taky za to, že mi k tomu chyběla jedna podstatná indicie, kterou autorka vyjevila až v závěru knihy.

Vlastně je až s podivem, jaký úspěch Klevisová zaznamenala u českého čtenáře, který má až v nekritické oblibě zejména severské autory, jejichž díla často překypují brutalitou, násilím a potoky krve, tedy pravý opak Klevisové. Napětí tak nebylo u mne tím hnacím motorem k přečtení/dočtení knihy, protože to se moc nekonalo, ale prostě zájem rozkrýt motivace chování jednotlivých postav a taky odhalit vraha :-). Hodně slušný literární počin na autorčinu prvotinu.

59 16.09.2021

Věděla jsem to. Čekala jsem to. A přece mě to pořád a stále stejně ohromuje, děsí a znechucuje. Jak mohl či může v moderní době existovat tak zvrhlý společenský systém, který odsuzuje celou polovinu společnosti (rádoby celého lidstva) k životu v bezbřehém a brutálním násilí, společenském odsudku, hanbě? Nepřekvapuje, že autor sám Afghánec (muž!) v Afghánistánu nežije. Jen tak, soudím, mohl získat dostatečný odstup od způsobu života ve své rodné zemi.

Osud svedl dohromady Marjam a Lajlu, ženy různých generací a z různých vrstev afghánské společnosti. Na jejich životech Hosseini demonstruje postoj afghánských mužů k ženám, který prochází takřka zničujícím vývojem společně se stejně zničujícím společenským a politickým vývojem v zemi. Nakonec to jsou hlavně cizinci, Sověti, podobně jako později Američané, Evropané a další, kdo byli/jsou pro afghánské ženy požehnáním umožňujícím, aby mohly chodit do škol, mohly pracovat, říkat co si myslí, svobodně se pohybovat, nemusely se zahalovat do burek aj. Pakliže to muži v jejich rodinách dovolili. Co to je za strašný komplex, který afgánské (nejen) muže nutí násilím si vynucovat a prosazovat svou moc nad jejich životy? Tohle jsem doposud nepochopila a asi nikdy nepochopím. Korán dle mého odpověď nedává, ten se jen té slabošské mužské části společnosti hodí, aby ospravedlnila své ničím neospravedlnitelné chování. A ti, jež ženy přese všechno respektují, doposud neměli sílu ani moc všeobecný respekt k ženám a jejich právům nastolit. Ne bez vnější pomoci, zdá se. Jenže to právě musí udělat.

Hosseini ve svém románu v průběhu novodobých dějin otevřeně poukazuje na ty nejohavnější defekty životů žen v Afghánistánu. Pro mne nikoli první seznámení, určitě však dobrý počin pro přiblížení hrůz, které se v Afghánistánu běžně děly a nejspíš, byť asi ne v takovém měřítku, dějí doposud. Což však dnes není vůbec jisté poté, co Tálibán v srpnu 2021 v zemi po téměř dvou desetiletích opět převzal otěže. Na druhou stranu se Hosseini příliš netrápí literární zápletkou, takže příběh obou žen a jeho vyústění je v podstatě předvídatelný. Otázkou tak pro mě zůstávalo, zdali ty hrůzy dočíst až do konce, jakkoli jde o fiktivní postavy. Kdo však nemá přílišné povědomí o afghánských konfliktech vnitrospolečenských i politických, kniha stojí určitě za přečtení.

60 13.09.2021

Uplynulo dlouhých devět let… začíná anotace. Vypadá to, že i autor se na hony vzdálil svému původnímu příběhu o sněžných ptácích. Lákavé prostředí východních zemí Číny, Nepálu, Tibetu či Indie autor využil jen z mála procent, dle mého. Nejvyšší kartu tak vsadil na své hlavní hrdiny, jejich putování a osobní vztahy, což je v tomto případě trochu málo. I kdybych bývala Císařský oheň četla jako první, mé výtky by byly stejné. A to měl Lyndon tak dobře našlápnuto. Času stráveného s touto knihu nijak zvlášť nelituji, stále je to pěkný dobrodružný román, který se odehrává ve více než zajímavém prostředí, o prvotním nadšení však nemůže být řeč.

41 10.09.2021

Když jsem se po řadě měsíců dostala k rodičům domů, čekal tam na mě dárek z předminulých Vánoc. Ano, knížečka Chovejte se jako James Bond. Jsem fanouškem 007, proč to nepřiznat. A nejeden z mých rodinných příbuzných to o mně pochopitelně ví. Autor rozebírá Jamesovu povahu, kterou pokládá za vzorovou pro chování většinové společnosti. Paráda. Jenže není Bond jako Bond. Garnier zevrubně analyzuje povahu 007 a dále rozebírá jeho jednotlivé povahové rysy a jejich použitelnost pro reálný život. James Bond je mj. zásadový, nezbavuje se odpovědnosti za své skutky, miluje ženy, provokuje, je zaslouženě nemilosrdný, překvapuje, plní své závazky, spoléhá na svůj instinkt, nenechá se vyvést z rovnováhy, je charismatický, nenucený, sebejistý, přizpůsobivý, svůdný, cynický, nerespektuje pravidla – jen ta svá, miluje luxus, neodhaluje své plány, minulost nechává za sebou, není ukecaný, chrání, skutků minulých nelituje, nevzdává se aj. aj.

No ovšem, taky bych chtěla mít sílu, mrštnost, sebejistotu a charisma Jamese Bonda. Pravdou však také je, že řada z uvedených povahových rysů je člověku shůry dána. Z mý mámy by tedy cynika nikdo neudělal ani náhodou. Charisma se rovněž nedá vypěstovat. Možná se do něj dá dorůst. Kdo dnes věří svým instinktům? I když by měl. Odpovědnost? Kdekdo se dnes skrývá za nickname/y a není to nutně motivováno zájmem zbavit se odpovědnosti, ale chránit své soukromí. Provokace? Kdo však má odvahu provokovat a vyzývat nepřítele, aby mu ty „koule“ ještě trochu počechral…? I když ne, není všechno mimo mísu a nepoužitelné pro život. To bylo jenom pár zmínek, které mě pobavily, spíše než inspirovaly. Např. nenechat se vyvést z míry – na tom se určitě dá zapracovat. Zcela správně také Garnier třeba podotýká, že mnohdy tolerujeme netolerovatelné, ač není nutné nechat sebou vláčet. Vcelku zábavnou formou navádí čtenáře k „poznání“, že není nemožné být obdivovaným hrdinou v očích vlastních i druhých, pro což používá důvěrně známé repliky z knih/filmů o 007. Vtip mu nelze upřít (ačkoliv 007 nepřekoná), i když místy si hraje na psychologa. Právě bez těch jeho osobních komentářů bych se nejspíš obešla. Stačilo by mi vypíchnout Bondovy kvality a nechat na čtenáři ať sám posoudí, do jaké míry se jimi lze reálně či vůbec inspirovat. Vezmete-li knihu s trochou nadsázky, jde o zajímavý nápad.

43 07.09.2021

Mika Waltari, jak jsem jej doposud neznala. Doba ukřižování Ježíše Nazaretského, kterou provází pocity viny počínaje konzulem Pilátem Pontským a procesy konverze a počátků víry v jeho království nebeském konče. Waltari na postavě římského občana, který chce pochopit a poznat osobu ukřižovaného nevinného člověka, jež beze slova na svou obranu umírá před jeho očima, vstupuje do dilemat jeho idejí a skutků, dilemat židovské víry a vzkříšení Krista. Předlouhé putování Římanovo, ke kterému se připojují ženy, bytosti nestálé a bez práv na vlastní živobytí (ach my ženy).

Waltari zprostředkovává dialogy mezi zúčastněnými, na kterých poukazuje na rozporuplnost přijímání myšlenek Ježíše, jeho ukřižování a znovuzrození. Náročný úkol, který byl zajímavě pojat, na druhou stranu však zaplevelen podružnými úvahami a mnohdy nepochopitelnými reakcemi. Waltarimu zjevně nešlo o zpracování tohoto notoricky známého příběhu, ale o související pochody myšlenkové a duševní. Navýsost zajímavý a ambiciózní záměr, na druhou však trochu moc ukecaný, kde hlavní postavy provádí docela zásadní duševní veletoče. Jsem na sebe pyšná, že jsem dílo dočetla, podruhé už bych jej asi nedala.

42 05.09.2021