Rihatama komentáře u knih

„Virus je společný nepřítel nás všech.“

Novinářka Fang Fang popisuje ve svých Zápiscích z uzavřeného města s přiměřenou mírou emocí situaci ve městě Wu chan, kde sama žije. Popisuje, hodnotí a soudí. A není se čemu divit. Postoj čínských úřadů se nikterak nevymykal postojům jiných autoritativních režimů. Zapírat, zapírat, zapírat. K tomu ještě zákaz mluvení, a dokonce i lékaři byli povinni v případech pandemie covid-19 hovořit pouze mezi sebou a nezanechávat žádné písemné doklady/důkazy. Epidemie jako by neexistovala, i když devítimilionové městě bylo po týdny hermeticky uzavřené a jeho obyvatelé neměli informace o konci tohoto stavu (pochopitelně), ale ani o viru samotném. Lidé jen umírali doma či ve veřejných zákoutích, protože nebylo kam je uložit, nebo hladem.

Kniha (soubor blogů) samotná je pojatá v deníkovém formátu a trpí nejrůznějšími neduhy, které je nutno vidět ve světle všudypřítomné cenzury slova a s pochopením faktu, že autorka v Číně a s čínským režimem žije celý svůj život. Tomu odpovídá i zvolená forma vyjadřování a opakování pro autorku důležitých faktů, což není pro Evropana, navíc vyškoleného mnohaměsíčními kovidími útrapami, až tak zajímavé. Možná by se dal celý text shrnout do jednoho hlouběji rozpracovaného článku, možná bychom knihu měli číst třeba až za 20 let a možná by knize prospěla hlubší úvaha či hledání příčin objevení viru právě v čínském Wu chanu. Paranoidních teorií už je ve světě až až, takže nějaká ověřená fakta by nebyla na škodu. Když odhlédnu od všeho, co bych v knize ráda viděla – někde ubrat, jinde přidat, nebylo to špatné čtení.

40 01.09.2021

Slyšeli jste někdy někdo zpívat raky? Nebo trávu či lesy? Pokud ne, určitě jste se doposud neponořili dost hluboko do lůna přírody, do vzrostlého lesa či do klikatících se bažin a nebyli dost dlouho v odloučení. Owensová vytvořila příběh života v lidské samotě, v obklopení rostlin, ptáků, ryb, žab a jiných živočichů. Příběh rodinou opuštěného a komunitní společností zapuzeného dítěte, dívky, ženy. Příběh práva a spravedlnosti. Které však zvítězí? Na čí straně je spravedlnost? Získá vyvrženec – Kya, holka z bažiny – právo na život? A má na něj právo? Krásný poetický jazyk provází příběh o lásce, osamění a životě, který je třeba bránit. Nádherný příběh nepochybné literární kvality o hlubokém souznění člověka s přírodou stojící na archetypálním dilematu ne-přijatelnosti odlišností.

„Bažina není močál. Bažina je místo prosycené světlem, kde tráva prorůstá vodou a voda se vlévá do oblohy… Vody močálu jsou nehybné a temné. Jejich blátivý chřtán pohltil všechno světlo, dokonce i noční zvířata tady vylézají ve dne.“

72 29.08.2021

"Slova nejsou pravda, pouze k ní ukazují."

Eckhart Tolle je vášnivým zastáncem života ne v minulosti, ne v budoucnosti, ale právě teď, v tuto chvíli. Není to pro mě myšlenka nikterak nová, a tak jsem zprvu váhala, zdali má smyslu "ztrácet" čas čtením už nijak objevných myšlenek. Nakonec jsem se ale chvílemi i dobře bavila, když jsem si knihu pustila do ucha a autor mě "přesvědčoval", že i ve stresu je čas relativní a že všechno už bylo. Jenže já se zrovna chystala na delší cestu a říkala si, že jestli se právě teď vykašlu na čas a budu relaxovat, nejspíš se nesbalím a ještě mi uletí letadlo. Zjevně špatná chvíle pro relax. A že by se mi zrovna hodil. Jinak jsem ale knihu přečetla s vědomím, pochopením i oceněním, že opakování je matka moudrosti. Možná jen třeba zvolit vhodnější chvíli pro poslech. Nebo četbu, která stresový faktor času a priori vylučuje.

"Bůh není bytost, Bůh je bytí."

47 26.08.2021

Jules Verne patřil za do studií mezi mé oblíbence. Trochu jsem se obávala, jaké pocity ve mně vyvolá ve věku podstatně odrostlejším, test však dopadl nadmíru dobře pro nás pro oba. Musím uznat, že jsem jej právem pokládala, a zjevně nejenom já, za fenomén. Byl znalcem lidské psychiky, a především velkým vizionářem a snílkem, jakých se moc nerodí. Jeho podmořská dobrodružství jsou pro mě nezapomenutelná a stále stejně poutavá.

66 24.08.2021

Román pro muže. Pokud tuto škatulku ještě nikdo nevytvořil, toto dílo je nesporným adeptem. Nebo možná román "Já já já... muž". Román ideální pro dramatizaci, což by mu muselo dle mého jenom prospět. Celkem bez lítosti bych totiž oželela pár set stránek a žádná z rovin Styronova románu by dle mého nijak zvlášť neutrpěla. Ani ta spousta psychoanalytiků a jungovských, freudovských a filozofických úvah mě příliš neutěšila, což je na pováženou. Ano, Sophie je ústřední postavou, je však současně pouze jednou z řady postav Styronova románu, často dost upozaděná, jakkoli právě její příběh je ten nejzajímavější. Neméně hlouběji, či snad ještě více se autor zabývá postavou vypravěče/začínajícího spisovatele Stinga, která mi imponuje snad ze všech nejméně, tedy svou postavou vlastní, svým mladším spisovatelovým já.

Román je esencí tragédie životní, duševní, fyzické, historické... a zasahuje do životů všech hlavních protagonistů - Sophie, Stinga i Nathana. Styron staví do protikladu nacistické koncentráky, polské kolaboranty a "svobodomyslné" Američany, i ty pak dále štěpí na otrokářský, rurální Jih a pyšně nevědomý, průmyslový, rozvinutý Sever. Styronův záměr je nepochybně hluboký a je zřejmé, že tématu se věnuje do nejnemožnějších podrobností. To člověk pochopí až ve chvíli, kdy zjistí, koho postava zfrustrovaného Stinga, hlavního vypravěče vlastně představuje. Ona závažná, osudová Sophiina volba - nutnost učinit závažné rozhodnutí a zvolit ze dvou neslučitelných možností - v románu vykrystalizuje až v samotném závěru, čímž tento temný příběh nesmazatelné viny a hluboké nespravedlnosti kulminuje. Spisovatel si však toto vyvrcholení nakonec nechá lehce proklouznout mezi prsty a opět se věnuje svému tehdejšímu ublíženému já a jeho pocitům reagujícím na ono odhalení. Román s obrovským potenciálem, kolem mého srdce však prošel s velkým obloukem.

51 20.08.2021

Labyrint je vpravdě příhodné slovo. Sama jsem trávila revoluční dobu na Náměstí Svobody v Brně, které mělo za Prahou menší informační zpoždění. Doba smartphonů a sociálních sítí byla ještě daleko před námi. Konspiracemi se to i tak zhusta hemžilo... Jiří Suk doplnil mezery v mých znalostech a vzpomínkách a i když už jsem něco načetla, přece mi jen dále osvětlil některé okolnosti počátku naší "zpožděné" revoluce ve srovnání se sousedy, a pádu komunistického režimu, který se zatvrzele držel žezla, v oné době již pěkně rozpáleného. Havlovi správně nenasazuje zářivou aureolu, jak se snad zdálo v dobách tehdejších, stejně tak kriticky/realisticky popisuje role a pohnutky dalších významných aktérů naší nejnovější revoluční doby. Neměli to snadné, kluci disidentský. A lidi taky ne. Videa a magnetofonové pásky přitom byly hlavními zdroji Sukovy práce. Skvělý výsledek, zasloužená Magnesia Litera.

„Já nevím jak řídit ministerstvo, je to pro mě úplně cizí resort, je to pro mě skutečně spojené s velkými obtížemi!“ Dagmar Burešová, nadcházející ministryně spravedlnosti

38 18.08.2021

Psychologický román spíše než špionážní, a to nikoli pouze kvůli hlavní postavě psychiatra Malíka. Egon Hostovský využívá kulis své americké emigrace a tvoří mj. pod vlivem svého bratrance S. Zweiga. Rok vydání Půlnočního pacienta odpovídá době studené války, která nabízí ideální prostředí nejen paranoie a strachu, ale i pro vztahy k životním ženám Arnošta Malíka. Špionážní prostředí tady nenabízí akci, honičky, schovávání, maskování etc. Hostovský na něm vykresluje chování a pocity postav v prostředí všeobecné nedůvěry a podezírání té doby. Nemalou roli sehrává alkohol umožňující odhlédnout od tíživé reality. Čtenář je oproti autorovi v nevýhodě, protože okolnosti chování hlavního protagonisty mu prozrazuje jen velmi neochotně, na rozdíl od jeho momentálních duševních stavů. A přece, nebo právě proto, mě Hostovský do Půlnočního pacienta vtáhl jako do husté, temné pavučiny. Objevila jsem "nového" autora. Skvělé!

40 09.08.2021

Ryzí japonský román situovaný do období feudalismu počátku 16. st. Autor narozený v 19. st., sám synem nižšího samuraje, jakoby se situoval do role hlavní postavy Hidejošiho Tojotomiho, kdyby to bývala nebyla skutečná postava japonských dějin. A ne ledajaká. Syn zchudlého samuraje a rolnice, "opičák" Hidejoši prochází neuvěřitelnou proměnou osobnostní i životní, aby dosáhl na nejvyšší společenský stupeň, přičemž vojenské zásluhy jsou naprosto zásadní. Ideální předloha pro příběh o popelce v kalhotách. Jošikawa nepochybně dokonale vykreslil japonskou mentalitu doby, kdy spolu japonské kmeny doslova neustále válčí, zrazují se a usilují o moc.

Nešlo srovnávat s Clavellovým Šógunem. Rozdíl je patrný na první pohled. "Britský" Šógun je plný emocí, násilností, osobních sporů a ženského elementu. Jošikawův Taiko je emočně mnohem více než střízlivý, neb emoce se v asijské kultuře na veřejnosti nenosí. Nejdůležitější je úcta a respekt. A to i mezi rivaly či nepřáteli. Jošikawa se poctivě vyhýbá scénám mezi muži a ženami. I svatební noc či vztah s milenkou je pouze implicitně naznačen coby logický časový sled událostí. Buď byl Jošikawa úzkostlivě prudérní, nebo má Clavell příliš bujnou představivost :-). Na rozdíl od Šóguna, v případě Taiko i přes časté slzy koulející se samurajům po tvářích a jejich deklarovaná pohnutí se mě jeho příběh emociálně příliš nedotknul. Nejspíš dílem stále stejných, příliš často opakujících se popisů tzv. "rozervaných" scén, které by se stejně tak mohly týkat popisu fungování zasunovacích dveří. Posledních x-set stránek bylo o vojenských taženích, vítězstvích a prohrách, ovšem psáno tak, že mezi nimi nebyl žádný rozdíl a dílo by mohlo být klidně o 300 stran kratší, aniž by dle mého utrpěla informační nebo obsahová stránka.

Taiko je nicméně úctyhodný román, při jehož čtení mi často před očima vyvstávali mí japonští přátelé a mám za to, že věrněji japonskou mentalit vykresluje Jošikawa spíše než Clavell. Asijská duše a povaha se obecně až tak nezměnily, podobně jako představa štěstí. Aby se rodina měla dobře, aby pán byl spokojený, aby se muž stal samurajem a žena se dobře vdala. Sloužící nebo samuraj (šéf firmy), všichni pracují pro pána do úmoru i za cenu společného rodinného života nebo života. Pouze ten pán se má dobře, ovšem jen do času, než mu válečná vřava (korupční kauza) vezme život, rodinu, majetek. A je-li pán nespokojený, pak se páchá sepuka. Pán (stát, firma, šéf) na prvním místě. Potom rodina a potom jedinec, který však bez rodiny a bez pána není nikým a ničím. Hlavně nezahanbit druhého nevhodným chováním nebo dotazem (podobně jako dnes) a zachovat si čest.

S Taiko jsem strávila příjemné dlouhé chvíle (dovolená ideál), vtáhl mě hluboko do japonského myšlení a duše a spokojenost velká. Na Musaši proto dojde po nějaké době nepochybně také. Mimochodem, feudalismus by moje oblíbené období nebylo. Jošikawa nejednou zdůrazňuje, že žena v 50 letech je stařenou :-). Dnes je přitom Japonsko zemí s nejvyšším počtem lidí, jejichž věk přesáhl 100 roků.

47 06.08.2021

Byl 22. srpen 1962 třetího roku vlády prezidenta Charlese De Gaullea, den, kdy měl zemřít. Legendární zfilmovanou verzi příběhu jsem viděla nejednou, tak jsem konečně sáhla i po knize. Typický Forsyth, detaily všeho druhu a spousta technických, osobnostních i geografických popisů. Nevím, jestli Forsythova pečlivá a věrná reflexe míst událostí (názvy ulic, hotelů a jejich popisy) plynou z jeho úsilí o maximální věrohodnost svých děl nebo z nedostatku fantazie, ale mně to vyhovuje. Taky jsem uvítala doslov překladatele, který skutečnou realitu kolem atentátů na de Gaullea podrobně objasňuje.

Jedno se ale Forsythovi moc nepodařilo. Ten prohnaný a na vše připravený Šakal udělal v samotném závěru největší akce svého života dle mého jednu neskutečně triviální chybu, která jej stála nejen vavřínový věnec ze stovek milionů dolarů. De Gaulle žil dlouho, takže od počátku je zřejmé (vzhledem k autorově věrnosti realitě), kdo v tomto duelu nakonec vyhrál, byť na straně prezidenta stál postarší, obtloustlý policajt před důchodem. Dost potměšilý osud Forsyth připravil pro svého Supermana, pro čtenáře mnohem sympatičtější postavu, než jak vykreslil představitele vlády a zákona. Přitom to nebyl žádný Robin Hood, ale nájemný vrah. Většinou přitom Forsyth vykresluje v těch nejlepších barvách muže na straně zákona.

54 03.08.2021

"Pochopil jsem, že nejde o to udělat z kamene živou bytost, ale snažit se o to."

Nevím, co je na knize působivější, jestli obsah, nebo sám autor, který je ztělesněním neuvěřitelných esotericko-dramatických praktik a úvah. Poznání, které nabízí, je výsledkem nejosobitějšího přístupu, jaký jsem schopna si vůbec představit. Jeho cesta by pro mě byla prakticky nepoužitelná, kdybych měla zájem dospět k podobnému poznání a psychomagické alias psychošamanské technice. O to není méně zajímavá, i když knihu jsem četla několik týdnů. Příčiny naprosto všech problémů Jodorowski nachází v rodokmenu trpícího, zejména ve vzájemných vztazích přehnané x nedostatečné lásky. Takový jungovský šaman posvátného divadla, jehož dětství a mládí připomíná Dickensova temná dramata.

Po extenzivním popisu dospívajícího a cestu hledajícího Jodorowského, pro nějž nahota těla představuje zásadní předpoklad mnoha jeho uměleckých i magických projevů, autor otevřeně popisuje celou řadu návodných psychomagických postupů: jak se zbavit pocitu viny za smrt rodičů, jak přenést bolest na nějaký předmět a potom ji "vrátit" tomu, kdo ji zapříčinil, jak se zbavit posedlosti, jak se vyléčit z perfekcionismu (tohle ale vážně nefunguje ☺) etc. Mix rozumných úvah s naprostými obskurnostmi. Kniha je neskutečný úlet, kde víra je alfou a omegou. Na druhou stranu, z této navýsost exotické bytosti padá řada mouder.

"Prostá společnost druhého je v těžkých dobách stejně důležitá jako samotný život."
"Minulost není definitivní. Mění se na základě úhlu pohledu."

"Aby stvrdil vlastní nezávislost (na matce), musel jít navštíví matčin hrob a přinést s sebou kohouta. Stoje na náhrobním kameni, podřízne zvířeti hrdlo a nechá kohoutí krev dopadat na svůj penis a varlata. Tak, se zakrváceným přirozením, měl přijít domů, zmocnit se ženy, aniž by ji předtím hladil, a s intenzivními pohyby a osvobozujícím křikem ze sebe dostat potlačovaný vztek."

42 30.07.2021

Z takových příběhů člověka bolí u srdce. Současně jej nabíjí energií a probouzí v něm uvědomění, že jeho starosti jsou malicherné a že může zvládnout mnohem, mnohem víc. Osudy dvou protikladných sester za druhé světové války není román pro ženy, ale román o ženách. Dívce Isabelle, která chce bojovat za záchranu své země, a osamělé mladé, slabé a opatrné ženě Vianne, které záleží především na její rodině. Život v okupované, Vichistické Francii ji však neustále staví před těžší a těžší rozhodnutí a ona je pod tíhou okolností a vlastního svědomí nucena slevovat ze svého pštrosího postoje.

Čtenář není postaven do frontových linií. Zůstává hluboko v týle, což však - zejména pro ženy - nevyžaduje menší odvahu, pokud chtěly válečné hrůzy a jejich důsledky třeba i jen přežít, natož ještě se špetkou cti. I jenom pochopit pocity obou žen a intimitu vztahů, které se rozvíjí i v takových podmínkách, přítel či nepřítel, není jednoduché, stejně jako neustálý život ve strachu, o hladu a v nepředstavitelné bídě. A s všudypřítomnou smrtí blízkých i přátel. Hannah cituplné momenty rozhazuje plnými hrstmi všemi směry, takže citlivější povahy by měly mít po ruce krabici kapesníků☺.

75 27.07.2021

Bernard Minier Francouze nezapře, ba naopak, v dalším případu Martina Servaze přitvrzuje a milostné eskapády a související psychické pochody takřka u všech postav rozebírá do nejmenších detailů. Zvyšující se důraz na sexualitu (až tak nepřekvapuje) a přemíra popisovaných pocitů tady tak trochu převažují třeba nad analýzou nebo důmyslností zápletek vlastních případů. Mráz mi nesmírně imponoval svou propracovanou ideou. Minier i tady napíná čtenářovu nervovou soustavu kolíčky na prádlo na šňůru zavěšenou nad temnou propastí, tematická atraktivita už mě však tolik nezasáhla, a navíc jsem měla pocit, že čtu snad milostný román. I když šokovat se autor hned zkraje pokusil, za což mu náleží čest a sláva. Do případu se vrací postavy z minulé knihy a Minier pracuje na jejich dalším rozvoji, děj se přitom rozbíhá hned několika paralelními směry. Je ale zjevné, že jde jen o součást řetězce, protože hlavní padouch z Mrazu tentokrát sbírá "drobty" a mate hlavní stopu. Jeho poslední oběť však "slibuje" pokračování, takže další část si nenechám ujít, i když prvotní wow spadlo o úroveň níž.

55 24.07.2021

Již dvakrát jsem byla ve své rodině konfrontována se stařeckou demencí. Poprvé jsem byla ještě moc mladá, podruhé pak nedostatečně připravená na to vidět blízkého člověka, jak jeho mysl postupně odchází. Poznává vás, a přece světu přestává rozumět. Jenže to nevzdává a snaží se, tak moc se snaží "být s vámi" a přitom nechápe, že mu nerozumíte. Nevypadá proto rozladěně, jenom bezmocně, což v člověku budí nesmírný smutek a je udolán vlastní neschopností mu jakkoli vyjít vstříc. Bylo proto pro mě nesmírně užitečné sledovat vnitřní pochody mysli člověka, jehož duše odchází mnohem dříve než jeho tělo. Pochopení toho, jak se takový člověk cítí mi pomáhá vyrovnat se s vlastními prožitky. Veskrze smutné čtení, když člověk ví, jak to asi skončí. Nevím, do jaké míry se shodují vlastní Kleinovy zápisky s obsahem knihy, přece jenom si obtížně dokážu představit, jak ve svém stavu zachytí rozpor mezi věděním a následným nevěděním, ale jsem vážně ráda, že jsem se Martinem Kleinem seznámila.

44 22.07.2021

Majordomus s dobře pěstovanými/potlačovanými city náhrobního kamene poznává po letech práce na panství Darlington na své vůbec první dovolené jejich hodnotu a zažívá příjemné povznesení nad drobnými projevy laskavostí z nečekané strany. Ujíždí autem krajinou, vzpomíná, bilancuje. V tomto lehce nostalgickém, rádoby úsměvném příběhu Išiguro poukazuje na rigiditu okázalé důstojnosti, která vede k absolutnímu potlačení lidskosti, pochopení a vlídnosti. A to nejen vůči spolupracovníkům, ale i vlastní rodině. Stevens je jen jednou z mnoha tragických obětí systému své doby, aniž by si právě tento fakt uvědomoval. I když možná, že ano. Otec, jehož je Stevens jen slabším odvarem, by však na něj byl pyšný. A to je přece nejdůležitější. Stejně jako sloužit vyššímu zájmu. Být součástí něčeho významného. Jako neviditelný sloup ornamentálního sloupořadí, které podpírá chrám.

Historie majordomů sahá někam do středověku a jejich kultura se rozvinula po celé Evropě. Nezřídka majordomové ovládli královské trůny. Není však bez zajímavosti, že majordomové jsou v obecném povědomí ponejvíce spojováni s britským královstvím. Kazuo Išiguro ve svém díle zachycuje v postavě majordoma Stevense mentální střet starého a nového světa, tady v kontrastu britského konzervatismu a amerického modernismu a progresivismu. Nemálo je zřetelný kontrast společenských tříd panstva a služebnictva a pečlivé odstupňované rozdíly uvnitř samotného služebnictva, které v Británii zejména v 19. a na počátku 20. století tvořilo významnou pracovní sílu obyvatelstva. Člověk coby metaforický příměr sebe sama.

58 09.07.2021

Mezi jednotlivými částmi příběhu šlechtického rodu Kostků si nechávám velký odstup. Těšila jsem se na opětovné shledání s trudomyslným Josefem, skrblíkem Kostkou, aktivistkou Miladou i Marií, které osud nadělil nejen podivné rodinné zázemí, ale i smysl pro humor, záruka přežití. Tentokrát se však osazenstvo Kostky stává spíše přihlížejícími zločinných událostí, do kterých nedokážou příliš zasáhnout, i když se odehrávají právě na Kostce, a k tomu Boček pohřbí princeznu Dianu. Rozšířil tak spolek líných, opilých, hypochondrických aj. obyvatel Kostky o další podivné kreatury, které se stávají oběťmi jeho karikujícího humoru, jenž si bere na paškál českého človíčka. Výbuchy smíchu jsem si užila sic jen při čtení Poslední aristokratky, stále se však příjemně bavím a k Bočkově odlehčenému humoru se čas od času ráda vrátím.

60 06.07.2021

S touto údajně jednou z nejpopulárnějších motivačních knih 20. st. o tom, jak úspěšně jednat s lidmi, jsem se seznámila prostřednictvím jednoho kolegy před pár lety. Kolega čte v 99% pouze detektivky a thrillery, tak mě jeho adorace této Carnegieho knihy zaujala. Další den mi ji přinesl ručně opsanou ve velkém bloku. Ne, knihu neopsal on sám, ale jeho otec, který si k různým částem knihy připsal své vlastní komentáře, které pro mě byly mnohdy zajímavější, než kniha samotná. Pro mě byla řada částí zastaralá, odpovídající době, kdy byla vydaná (1936). Základní myšlenky jsou ale poplatné každé době. Kritika sobectví a nabádání k respektu a pokoře; laskavost a milý přístup; nutnost chválit nejen/spíše než kritizovat; být na sebe hodní (to bychom měli mít napsáno nad pracovním stolem); být schopen uznat chybu etc. Některé průvodní texty byly úsměvné, ale základní premisy jsou naprosto správné. Jak často se však taková kniha k těm, kterým (a jejich okolí) by opravdu udělala dobrou službu...?

39 03.07.2021

Kniha začíná příběhem indické dívky, ženy jak prožívá svou tradiční roli v hinduistické společnosti, která své členy nutí do domluvených manželství a k uzavřenému, nesvobodnému životu v domácnosti, ve stínu svého manžela. A to se neocitáme někde v Indii, ale v Hongkongu. Takhle se odvíjí příběh života Anity Moorjani, který není ani jednoduchý, ani přímočarý. Ten největší životní boj ji však stále čeká. Tuším, že slyšet v ordinaci verdikt "máte rakovinu", na člověka dopadne jako rána obuškem. A přece mi přijde způsob, jakým Moorjani popisuje své trápení, přespříliš dramatický a patetický. Příliš to dle mého neprospívá, když se člověk propadá do zoufalství, a ještě to zdůrazňuje. Možná šlo spíš o to, aby co nejsilněji zapůsobila na čtenáře.

Faktem je, že Anitiny zážitky z průběhu kómatu a zjištění, která si z něj přinesla, mi přišly povědomé. Sama jsem byla pouze v umělém spánku, nic si z té doby nepamatuju a neprožila jsem stav NDE, pouze ten vědomý. Faktem ale je, že jsem po týdnech nehybnosti, naprosté závislosti na asistenci druhých a připoutanosti k lůžku různými hadičkami projevila tak velkou chuť k životu, že jsem si v jednu chvíli nechala odpojit hadičky a po chodbách jsem se hned jak to šlo začala pomalu belhat o berlích, abych znovu chodila. Z nemocnice jsem odešla předčasně do domácí léčby, odtud pak ještě rychleji zpět do práce, jakkoli jsme měla ještě půl těla v sádře, s kterou jsem se pracně pěchovala za volant vozu, a na nic jako rehabilitaci nebo něco podobného jsem ani nepomyslela. Vůbec nechci navádět k tomu, aby si člověk nenechal tělo zhojit předtím, než na něj navrší hromady pracovních úkolů. Není to dobré, musím zpětně potvrdit. Ale moje vnitřní já mi nedalo jinou možnost. To, o čem mluvím, je vůle k životu. Taky jsem vybrala peníze z účtu, koupila si zrcadlovku a začala cestovat. Jak říká Moorjani. Užívat si života. Co z peněz na účtu, když tělo uloží do rakve... Už je to pár let a člověk nakonec vjede do starých kolejí. Já měla to štěstí, že mě zase něco vykolejilo, naštěstí žádná tragédie tentokrát, právě naopak. Ale opět jsem dostala příležitost si uvědomit, že já zůstala na straně živých a neměla bych ten život jen protrpět starostmi a pracovním stresem.

Takže jsem opravdu ráda, že jsem knihu přečetla, jakkoli ten úvod mě trochu odrazoval, protože mi připomíná Bollywoodské filmy. Zážitky a zkušenosti, o které se Moorjani dělí, stejně jako rady z toho plynoucí jsou však nepochybně inspirující a povzbuzující. Až jsem si sama říkala a vrtěla v nevíře hlavou, že to či ono přece vím, nebo aspoň tuším. Tak proč se tím vlastně sama více neřídím? Souhlasím i s tím, že neexistuje nebe ani peklo. To si vytváříme my tady na Zemi. Není ale snadné pobrat vše, k čemu se Anita dobrala a co propaguje. Idea, že všechno je právě teď, minulost, současnost i budoucnost, je i mou ideou. Ale jak s ní nakládá Anita je hodně fatalistické, jakkoli ona sama princip karmy de facto popírá. Právě kvůli tomu, že všechno je právě teď. Sice to konvenuje s mým vlastním vnímáním života a bytím právě teď (plány do budoucny mi vůbec nejdou a prožitky doby minulé se mi rychle vykouří z paměti). Na druhou stranu to ale popírá smysl života jako takového i jeho evoluci ve smyslu úsilí k ní přispět nebo snažit se být třeba jenom lepší. Jako by nabádala nesnažit se vůbec o nic, protože všechno už tu je (bylo a bude). A proto jsme všichni úžasní, samaritáni i vrazi. Tento rozpor - možná zdánlivý - si asi budu muset rozebrat sama se sebou. Člověk takové knihy nečte, aby její myšlenky a priori přebíral, ale aby se zamýšlel.

"Když miluji sebe sama, milují mě i všichni ostatní."

46 02.07.2021

Lyra se v posledním díle temnoeseciální trilogie ocitá hned zkraje v roli, která ji odsoudí do neschopnosti zasahovat do dalšího dění Pullmanova příběhu. Až jsem měla neodbytný pocit, že její postavu nahradily desítky dalších, což se mi v díle, který celý příběh uzavírá, nezdálo ideální. Nakonec se však přece jen s Willem vydají na další společnou pouť za záchranu světů. Po dočtení celé trilogie zůstávám trochu zmatená. Dospívající děti (12 let?) se chovají vesměs dětsky v kontrastu k samotnému závěr. Příběh je přitom vážný, jako je celá řada jeho myšlenek a důsledků jejich činů. Je vskutku temný, plný temných postav lačnících po smrti těch druhých, navíc prodchnuto zradou, lží a nesnášenlivostí a ne vždy zřejmé, kdo po kom a proč jde. Navíc se čtenář musí potýkat s častými přesuny z různých světů a měnícími se postavami. Na mě přece jen trochu moc překombinované.

Tohle nebyl pohádkový příběh o pravdě a lži, kde vítězí spravedlnost, rozhodně ne tak, jak by člověk čekal. Příliš mi nekonvenovala ani zápletka odkazující na Adama a Evu. A i když Pullman svou fantasy zjevně pojal křesťansky, některým nadpozemským bytostem přisoudil dost obskurní povahy, stejně jako zločinecké rysy některým postavám zcela duchovním. Jenže tohle se ani omylem netváří jako fantasie humorná, takže mi smysl chování řady postav jaksi uchází, podobně jako vztahy mezi rodiči a dětmi... Popisy milostných pocitů mi taky nepřijdou jaksi pro děti. Možná je to více pro YA, i když hlavní postavy jsou přece jenom děti. No jo, nejsem dítě ani YA, a ti nejspíš nebudou řešit pro mě nepochopitelné nelogismy. Je to přece fantasy, ve které se nadto objevuje celá řada dalších zvláštních bytostí. A já bych konečně měla zjistit, jakou podobu má můj vlastní daemon☺.

40 29.06.2021

"Všichni bychom měli zůstat hladoví."

Spousta velkých svalů jako křidýlka nebo deltový sval a spousta siláckých řečí. Míra Arnoldových ambicí se zdá být nekonečná, stejně jako se zdá být neuvěřitelný jeho rychlý nástup do světa velkých kluků, kde se však zastaví jen na "chvíli", aby šel zase dál a výš. A přece je z jeho slov cítit jistá pokora i smysl pro sebekritiku. I když jedna věc je něco napsat, druhá tak skutečně jednat. Ani si nejsem jistá, jestli jsem byla připravena na tolik stránek o kulturistice o dokonalých tělesných proporcích... Spíš nebyla. I když do knihy jsem se pouštěla s otevřenou myslí. Můj velký bratr byl v naší sourozenecké trojicí ten nejchytřejší. A přece si od mládí si pečlivě pěstoval muskulaturu. Takže jsem Arnolda nezavrhla, nadto některé jeho filmy mám opravdu ráda.

S Total recall jsem neprohloupila. Toto Arnoldovo veledílo potvrzuje, že velké svaly nutně neznamenají malý mozek. Kulturistika nebo ne, já se hlavně dozvěděla o nesmírném odhodlání, železné vůli, vytrvalosti a disciplíně jednoho kluka z rakouského venkova, který se ve svém oboru propracoval na absolutní špičku. Kulturistice se nadto věnuje "pouze" první třetina knihy. V další se Arnold rozpovídá o všech svých filmech, což je navýsost zajímavé, a v poslední o své politické kariéře republikánského guvernéra Kalifornie.

Skromnost není Arnoldovou nejsilnější stránkou, chtělo by se říct. On se totiž mnohdy prachsprostě chlubí. Jenže on má čím! Vyjma his love affairs. Možná je na to třeba pohlédnout z jiného úhlu. Naprostá otevřenost, a to i za cenu, že se to někomu nebude líbit. A to oceňuji. Vážně impozantní rozsah pracovních aktivit a pracovní doba až 18 hodin denně. Kdyby mu nebránil rakouský původ, věřím, že by už byl prezidentem USA. Hledáte motivační knihu? Ač neuvěřitelná, tahle je jedna z nich. Kniha o splněném snu. Tom americkém snu.

S jedním nicméně úplně souhlasit nemohu, a to s adorací Gorbačova. Ano, stál za rozpadem sovětského impéria. Ale to on tak úplně nechtěl. Chtěl perestrojku. Takže když se Litevci jako první svazová republika v roce 1990 odtrhla a vyhlásila samostatnost, "milý" Gorbačov tam nechal poslat v lednu 1991 armádu a pod tanky tehdy zahynulo 14 Litevců a další desítky bylo zraněno, když bránili televizní věž, aby ji Sověti nemohli obsadit a vyhlásit obnovení starých pořádků...

51 26.06.2021

Unikátní dílo a nápad zpracovat poslední dny, které autorovi - pozůstalému zbývají do pohřbu jeho ženy. Tím více, že se ocitáme v době hlubokého socialismu, zesnulou je zakázaná překladatelka a spisovatelka Zora Jesenská a pozůstalým její manžel, rovněž spisovatel a divadelní kritik etc., autor díla Ján Rozner. Doba zakázaných intelektuálů, doba, kdy se komunistický režim mnohem více bál myšlenek než činů. A tak vyvstávají otázky. Bude pohřeb povolen? Kdo pronese pohřební řeč? Kdo bude mít tu odvahu? I vůbec přijít na pohřeb? Odvahu? A kdo odmítne/omluví se, je zbabělec nebo odpovědný táta od rodiny? Staré známé otázky, na které dodnes neexistují jednoznačné odpovědi. Otázky, které brání skutečnému osobnímu truchlení nad ztrátou milovaného člověka. Další z děl coby znamení doby, jehož vydání se však autor nedožil.

43 24.06.2021