Rihatama komentáře u knih

"Ještě horší než výsměch nepřátel jsou iluze člověka či národa o sobě samém. Sebeláska nedovoluje realistický pohled na svět. Kritika však nebrání lásce, naopak. Jenom láska, která prošla ohněm kritiky, má pro život skutečnou cenu. Proto je kritika pro život důležitá a nenahraditelná, protože je sebeočistnou a nikoli negací."

T.G.M., symbol státnosti a první republiky, byl nepochybně silnou osobností a jako taková se pojila s vizemi, idejemi a silnou vůlí je prosazovat. Jeho úvahy, jakkoli usiloval o omezení vlivu církve v zemi, se často zaobírali Biblí a postavou Ježíše. Byl nesmírně sečtělý (jeho osobní knihovna byla největší soukromou sbírkou knih), byl jedinečným znalcem ruské historie a mentality, nikdy se však taky nezapomněl myšlenkově vyvíjet. Nestal se tatíčkem Masarykem hned a taky ne náhodou.

Hodně se člověk dozví o Masarykových idejích stojících za vytvořením společného států Slováků a Čechů, jakkoli do té doby společný státní útvar nikdy netvořili a společný jsme měli především jazyk. Slováci měli blíže k Uhrám, Češi k Rakousku. Tady se odráží i rozdíly v mentalitě. Nic z toho sice společnému soužití nebránilo, ale ani neusnadňovalo a Masaryk hleděl více na ideu velkého - mocnějšího národa, než na případné rozdíly. Sama mám příbuzné na Slovensku a mám je moc ráda. To ale neznamená, že nedokážu připustit, že jsme každý osobitý národ. Historie sama ukázala, že jsme skvělí "sourozenci", ale bývali jsme hašteřiví "manželé".

Masaryk se zasloužil např. i o zrovnoprávnění postavení žen a nemálo za to vděčíme jeho americké manželce Charlotte, stojící takřka vždy v hlubokém Masarykově stínu. V tomto ohledu je hodně osvětlující její biografie od Lenky Slívové. Kosatík sepsal čtivý životopis našeho prvního prezidenta vycházejí z řady jeho známých i neznámých výroků. Ranné období vstupu profesora Masaryka do státní politiky je pokryto spíše epizodicky, dílo na druhou stranu působí autenticky bez snah o osobní hodnocení, pouze v kontextu dobových tendencí a reálií s některými Masarykovými soudy polemizuje či je neguje.

"Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty."
"Vědění je moc."

41 03.05.2021

Jméno George Leighe Malloryho je spojeno s před a meziválečným úsilím o slezení nejvyšší hory světa himalájské Mount Everest. Horolezec nejsem, ale hory, sníh a přírodu miluju. Víc než moře a horké slunce, přiznám se. Díky Archerovi jsem se o osud Malloryho, který u vrcholu Everestu zmizel v roce 1924, více zajímala a zjistila, že jeho tělo bylo v roce1999 nalezeno. Literární zpracování Malloryho životního příběhu a jeho dvou životních lásek - Ruth a Everest - z pera Archera, kterému barvité plasticity dodávají obsahy nádherných dopisů, které Mallory své ženě Ruth skutečně napsal, dalo tomuto odvážnému horolezci příležitost svého snu dosáhnout... Nám čtenářům, kteří nemají představu o tom, jak člověk vůbec může v nadmořských výškách kolem 8 km přežít, natož bez případné kyslíkové opory, pak dává příležitost s ním tento nádherný, dobrodružný příběh prožít.

Taky jsem četla, že dílo zaujme především mužské čtenáře. To vážně nedokážu posoudit. Ale když vyjdu z komentářů na DK (nejspíš malý čtenářský vzorek), tak 14 z 18 z nich napsaly ženy☺.

42 28.04.2021

Doba emancipace a průmyslové revoluce jako by Wilda inspirovaly k malé rošťárně ukázat na konci 19. století světu, že nic není definitivní ani jednoznačné. Výsledkem jeho literární fikce je přijatelné soužití starého a nového zpodobněné v mentalitě staré Anglie a nové Ameriky. Podobně jako se křesťané "vypořádali" se starým židovským a novým křesťanským světem ve Starém a Novém zákoně. Oskar Wilde je přece jenom o poznání vtipnější, když do hlavních rolí postavil kouzelné, ač nevzhledné britské stárnoucí strašidlo a mladou, krásnou Američanku.

49 25.04.2021

"Čína je koncentrační tábor s nepropustnou hranicí. Čína je rozkvetlá zahrada. A není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného a pragmatického přitakávání."

Život a smrt. Sdělují čínské znaky na přední straně obálky. Radka Denemarková nezklamala. Svůj břitký jazyk, vysoký intelekt a jedinečný postřeh, to vše zabaleno do myriád výmluvných slov, už dávno dala do služeb lidské spravedlnosti. Trochu jsem doufala, že mě samotné rozšíří můj možná trochu úzce vymezený, kritický postoj vůči Číně, ale nestalo se. Nemohlo. Musela by podvádět sebe sama. Ona dokonce, vzhledem ke svému pobytu v Číně, mé poznání a pochopení (a averze) ještě rozšířila. Překvapila mě jedna faktická chyba v textu, ale ta se netýkala Číny a nikdo není neomylný. Denemarková vytvořila opus o životě. Mohl by být kratší, ale taky delší. Sepsala žánrový mix na pomezí fikce, historicko-společensko-politické analýzy šmrncnuté magickým realismem zasazené do reálného prostředí Číny nového věku, který konfrontuje se soudobým českým sociálnědemokratickým politickým establishmentem a úřednickým aparátem v jeho zajetí (havlíčkovci, prezident, diplomaté, podnikatelé) a do toho přimíchává francouzský, ruský a americký element. Osudy Evropanů, které v Číně sleduje, jsou také osudy Evropy, říká v rozhovoru Denemarková. Je to veskrze inteligentní psaní z pera vzdělané spisovatelky a člověk musí číst pozorně. Ne proto, že text je tak složitý, ale protože co slovo a odkaz na vybranou událost, to hlubší význam. Denemarkovou přitom neomezuje prostor ani čas... Ale netřeba se bát, protože Hodiny z olova si čtenáře i jeho pozornost dokonale podmaní, budí z letargie.

Kritikou dobové společenské a politické morálky nám Denemarková, v knize ústy spisovatelky, připomíná čínskou politiku jednoho dítěte a odkládání ne-li rovnou zabíjení (každý to přece pochopí) nežádoucích holčiček. Jednou větou také připouští, že politika se sice rozvolnila, ale stále v rámci pevně stanovených mantinelů. Pouze rodiče jedináčci mohou dnes mít dvě děti. Lidé také mohou mít v Číně peníze a podnikat, ale nemohou mít svobodu. Čínská garnitura zavalila svůj národ konzumem, aby lidé mohli žít a také aby měli co ztratit, kdyby se jim zachtělo svobody. Disidentem je v Číně je každý, kdo má jiný názor. Žena je v Číně k tomu, aby plodila děti, pardon syna, a starala se o muže. Nemůžu převyprávět celou knihu, ani se dělat výpisky. Byl by to marný počin. Denemarkové olověné hodiny připomínají Bibli. Na kterékoli straně ji člověk otevře, najde myšlenku hodnou úvahy. Jako třeba tyto: "Ideologie jsou nepřátelé pravdy.", "Kolektivní zapomínání se jmenuje cenzura." "Velký talent není dobré prověřovat malým úřadem." Morální exhibicionistka, nazval Denemarkovou kdosi Kunderovými slovy. Jistě, nemusíte souhlasit. Úplně stačí, když se zamyslíte.

Hodiny z olova neznamená tik tak hodiny, jak jsem se zprvu domnívala, ale tíživý časový úsek - hodinu za hodinou, jež aktéři příběhu různou měrou tíže prožívají. Titul ve mně tento význam neevokoval. Ale značka Denemarková mi stačila k tomu, abych se do četby pustila a po dočtení zůstala, jako obvykle, obohacena a ještě více rozzlobena - neb dílo je upřímné a burcující - než už jsem byla. Kniha je plná postřehů, filozofických udiček, drobných psychologických analýz či politických hodnotících soudů. Komu to vše konvenuje, dušička jásá. Komu ne, měl by se pokusit pochopit jiné vidění světa než to své a vážit misky vah. Do svých polemik zakomponuje i postavy Havla a Kundery. A mluví mi ze srdce. Takže ano, Denemarková kritizuje i provokuje. I když svět není až tak černobílý, jak by se z olověných hodin mohlo zdát. Denemarkové nekompromisní morální principy ji nedovolují připustit jakékoliv strpění šedých zón, čemuž dobře rozumím, i když život takový není. Na druhou stranu jasné, schematické postavy umožňují jasně poukázat na to, kde si stojí pravda a kde zlo, ať již čínské, nebo evropské. Není divu, že se pro čínskou administrativu stala persona non-grata.

"Na rozkládacích rybářských stoličkách pyšně posedávají a nadutě rokují diktátoři, novodobí koboldové, relikty komunistické minulosti, kteří spolupracovali v ekonomických a prognostických ústavech a nejsou schopni dohledat články, jež nečetli, a oprávněně považují Čínu za stabilizovanou společnost, protože když se lidstvo potácí mezi anarchií a tyranií, je tyranie menším zlem, uf." A už jsme doma... Hodiny z olova musíte přečíst do samého konce, abyste pochopili jejich skutečnou tíhu.

"Pravda má rád hru na schovávanou a dnes má skvělé podmínky; ukryje se v sotva tušených skulinách mezi falešnými zprávami a mezi miliony fotografií a videí, s nimiž si hrají zdětinštělí dospělí. Pravda prokluzuje díky obrazu mezi prsty. Ideální svět pro lež. Ideální svět pro mizení těl. Ideální svět pro mlžení a odvádění pozornosti."

A jedna roztomilost (no vážně) z Denemarkové vyjadřování:
"Když je něco přívětivé a útulné, je to přítulné."
Odteďka už budu vyhledávat jen přítulné kavárny☺.

61 22.04.2021

Kdo by neznal T.G.Masaryka. Tak jsem se nejdříve pustila do četby děl o Janu Masarykovi, o jehož smrti budou panovat nejasnosti do doby, dokud se lidé nepřestanou ptát. Je to ale především jeho moudrost, která mě k němu přitahovala. Nyní se mi naskytla příležitost seznámit se se životem Charlie Garrigue, o které rovněž nutno říct, že to byla inteligentní, nadaná a vzdělaná žena, což v době jejího života nebyla právě žádaná přednost. Byl to právě T.G.M., kdo dokázal ocenit hloubku jejího intelektu, její ženskost i rodinnou oddanost a věrnost. Osud si píšeme sami a Charlotte i Tomáš Masarykovi si jej uhájili přes obtíže doby, vzdálenosti, dlouhotrvající nepřízeň Charlottina otce či společenských nálad. I když ze strany Charlotte to chtělo mnohem více sil a přesvědčení vzhledem k přečastým absencím T.G.M. u domácího krbu.

Charlotta Masaryková se stala větší českou vlastenkou než leckterý Čech a potenciál českého národa viděla tam, kde jiní selhávali. Dokonce i Masaryk, na rozdíl od Charlotty, vážně uvažoval na přelomu tisíciletí o emigraci, čemuž se na druhou stranu nebylo co divit. Byla to ale Charlotta, kdo vytrval a kdo udržel rodinu pohromadě a v Čechách... Nemálo prostoru Lenka Slívová věnuje právě Masarykovi a dětem. Není bez zajímavosti, že povaha Jana Masaryka vedla k jeho dočasné i předčasné emigraci, kterou zvolil před dostavením se k maturitě. Svůj intelekt a rétorické schopnosti měl nicméně možnost prokázat ve svých diplomatických funkcích, které mu svěřil jeho otec. Pouze díky své matce se však před vypuknutím 1. světové války vrátil domů. Slívová vytvořila čtivou biografii ženy a matky, která sehrála v našich dějinách významnější roli, než většina Čechů vůbec ví.

46 19.04.2021

Ráda si občas naservíruji napětí, sleduji úsilí o překračování hranic únosných rizik a ocením do výšek vystřelující adrenalin. Detailní popisy brutálního násilí mě však moc neoslovují. Myslím, že chytrý náznak násilí může vyvolat podobné pocity, jako jeho prostý popis... Takže hned úvodní kapitola Popravčího mě málem odradila od dalšího čtení. Geniální všeználek Robert Hunter porušující pravidla a přímé rozkazy - ovšem zásadně z dobrých důvodů - stejně jako košatý děj příběhu a usilovné pátrání po masovém vrahovi však mou pozornost udrželi na vysoké hladině. Příběh Popravčího systematicky vybočuje ze standardních škatulek a vraždu od vraždy se servíruje jiný, i když vždy stejně záludný a ohavně brutální modus operandi, ke kterému vrah využívá nepochopitelně získaných informací a obětem plní jejich noční můry. To chce holt už fištróna. I se závěrem si Carter více než slušně pohrál a mě by zajímalo, jestli vůbec někdo dokázal správně tipnout/vydedukovat vraha☺.

54 16.04.2021

"Dva rybáři byli ke čtvrtému bloku velmi blízko, jen 240 metrů od turbínového sálu. Zničehonic uslyšeli tupé zvuky výbuchu. Jeden a pak druhý. Země se jim otřásala pod nohama a plameny po výbuchu náhle osvětlily oblast a prozradily, kde sedí. Ale porybný nepřišel. Jak z ruin reaktoru stoupal stále vyšší a vyšší oheň, pokračovali v rybaření. Význam toho, čeho byli svědky, jim nedocházel. Na zem spadla jaderná hvězda, otrávila zem i vodu, jejich úlovek i je samotné."

Do ruky se mi dostala "první úplná historie černobylské katastrofy od výbuchu reaktoru 26. dubna 1986 po uzavření továrny v prosince 2000 a závěrečnou fázi dokončení nového sarkofágu poškozeného reaktoru v květnu 2018", říká americký historik ruského původu a autor knihy Plokhy. A protože mě Černobyl od doby, kdy jsme byli na jaře 1986 (bylo krásné, slunečné jaro/léto a já se tehdy učila doma na dvorku) o výbuchu informováni, lákal jak mucholapka, nešlo odolat. Jak příznačné pro komunistický systém - zapírat, zapírat, zapírat. Dokládá to i vtip z oné doby v Sovětském svazu, který cituju na závěr. V knize lze rovněž zaznamenat životní příběhy hlavních aktérů vyobrazených v seriálu Černobyl, který se autorům nesmírně povedl.

Plokhy zaznamenává historii černobylské elektrárny od zahájení její stavby, což se může zdát přehnané. Ale už tady se zadělává na pozdější katastrofu... celý průběh provází nejen snaha o popírání skutečnosti, ale taky neskutečný diletantismus a neznalost, což by člověk u lidí pracujících v atomové elektrárně nečekal. Ale už jsem něco o Černobylu četla a viděla i vynikající seriál. A přece se nepřestávám divit. Mrtví, nemocní, tisícinásobně vyšší hladina radiace. Sovětští aparátčíci se přitom tvářili, že nic z toho neexistuje. Diletantismu, alibismus, absence odpovědnosti a obava jediná. Jen žádnou paniku a žádnou evakuaci. Jinak se nesplní roční plán... Popírání zjevného v zájmu vyšší budoucnosti, ne tak v zájmu lidí, bylo naprosto běžné. Pěkně to demonstruje film s Hrušínským z roku 1965 Bílá paní, kdy dav pochoduje a noří se hloub a hloub do řeky a skanduje chválu na vedení za most, "po kterém právě všichni jdou". Takže až na nátlak mezinárodního společenství (Švédska) SSSR přes původní popírání přiznalo téměř 3 dny po nehodě nespecifikovanou havárii v Černobylu, jejíž následky se "řeší". A Ukrajinci, aniž by byli informování o nebezpečí zasažení smrtícím radioaktivním spadem, byli nuceni, jako obvykle účastnit se tradičních prvomájových průvodů. Občan neměl pro systém žádnou cenu.

"Pokud chcete naplnit lednici jídlem, zapojte ji do zásuvky pro rozhlas po drátě. Rozhlas vyprávěl příběh o stále se zlepšující životní úrovni."

51 13.04.2021

"Chirurg beze strachu je obvykle pro pacienta nebezpečnější než vlastní onemocnění... Strach je brzda, která člověka donutí udělat zákrok bezpečně."

Dr. Beneš je nepochybně mimořádná kapacita ve svém oboru. Nejednou se mi však před očima promítla postava Hercula Poirota (kterou mám mimochodem velmi ráda). Dr. Beneš rozhodně netrpí falešnou, vlastně žádnou skromností. Dle svých slov je nejlepší minimálně na domácím hřišti. Člověk jej nezajímá, jen jeho mozek. Fajn, ale k mozku patří i jeho nositel a Dr. Beneš tím říká, že pacient, jeho emoce a životní situace jej sice zajímá, ale pouze nominálně. To jeho mozek je primárně ochoten zkoumat. Taky je patrné jeho zřetelné přesvědčení, že medicína je jediná, která dokáže lidi uzdravovat. Měla bych spíš říct zřetelná domýšlivost. Protože z nemocnice mě svého času po týdnech pustili s tím, že oni udělali maximum. Já ale tehdy zdaleka nebyla ani zdravá, ani pohyblivá. Takže z nemocnice mě propustili (oni udělali max). Ale pozor na léčitele, říká Dr. Beneš. Jsou to podvodníci poskytující placebo efekt. Nebo ještě lépe šamani :-).

Dr. Beneš se v rozhovoru tak trochu obhajuje a sebevychvaluje. Jakoby stál před porotou. Jestli chirurg pochybí? To je přece lidské, říká. Nikdy jsem se s ním nesetkala a pár střípků o jeho profesních úspěších jsem zaznamenala v médiích. Odtud pouze důvody k respektu. Jenže. Po vyposlechnutí této knihy se střípky rozšířily, spojily a obraz získal plastickou podobu, která odráží plusy i minusy. Možná se měl Dr. Beneš držet jen medicínských témat. Chápu jeho negativní postoj k alternativním formám léčby, je to přece lékař, či zlehčování významu multikulti tendencí etc., jenže mi tam chybí aspoň trocha pokory, kterou nejednou verbálně deklaruje. Byla bych si jej vážila ještě o něco víc. Ale i tak je to až až :-).

O mozku toho Dr. Beneš ví opravdu mnoho a člověk se dozví spoustu zajímavostí. Jsou rozdíly mezi mozkem muže a ženy? Člověka a zvířete? Profesora a stolaře? Můžeme něco dělat proti chorobám mozku? Jedno vím jistě. Anesteziolog bude propříště můj nejlepší přítel. Mimochodem, být boxerem nebo hlavičkujícím fotbalistou, raději to ani nečtu :-). Občas překvapivé, občas deprimující. V každém případě podáno mnohem přijatelněji, než kdyby si člověk otevřel učebnici biologie. A mělo-li by mě postihnout mozkové aneurysma nebo mozkový nádor, nedej Bůh maligní, chtěla bych ležet na operačním stole na neurochirugii v ÚVN pod sebejistým skalpelem a pilkou Dr. Beneše.

"Mozek je vše, vesmír, včetně černé díry."

57 10.04.2021

Scenérie nádherné přírody střední Afriky z poloviny 20. století... to film mě upoutal, když zaznamenal dramatický a nevyrovnaný souboj staré kocábky Africké královny a jeho nesourodé dvojčlenné osádky s vodním živlem, komáry, rákosovým houštím, tunami bahna, malárií nebo německými ostřelovači. Imaginace a vyprávěcí schopnosti Cecila Forestera mě už tak nenadchly. Vždyť jen na tom vyprávění potřeba vystavět tento jinak obsahově prostý, a přece ideově nosný příběh o lásce a válce. Přes trochu neslaný nemastný začátek jsem si Africkou královnu nakonec užila. I když příště si raději opět pustím film s Hepburnovou a Bogartem.

42 07.04.2021

Úchvatný zážitek! Středověk pokládám za dobu hrůzy a temna a vím, že oprávněně. Ale vypadá to, že si nemůžu pomoct a často si tak nějak podvědomě vybírám právě středověké romány. Moje dobrodružná dušička zaplesala. Autor si vyhrál s každičkou postavou svého příběhu o dlouhé cestě, na němž měl pracovat 5 let, přitom každou z nich zasadil do naprosto skutečných reálií "své" země původu - Frank, Řek, Germán, Ital, Islanďan, Viking..... Jeho popisy povah postav, jejich uvažování, půvabů krajin a zemí, kterými projíždí ať na koni nebo po moři, a které Vallon, Hero, Wayland & spol. postupně navštíví na svém putování od Anglie přes severské země, Rus a dále do Konstantinopole, jsou v Lyndonově podání jednoduše dokonalé. I když hlavní postava Vallona je možná až příliš dokonalá. Charakter, kterému záleží na lidech (ve středověku?), nadto silný, chytrý, spravedlivý, zásadový... obávám se, že mu není co vytknout :-).

Nejvíc mě Lyndon oslovil s Islandem a Grónskem, zeměmi sněhu, ledovců a mnohem víc..., které jsem měla možnost projet. Úplně jsem se tam viděla. Jsou to veskrze nádherné země. A ve středověku to muselo být mnohem, mnohem náročnější. I když Grónsko je i dnes civilizované jen v těch několika malých městečkách a osadách, které tam jsou, a které ani dnes nejsou (nemůžou být) propojené žádnou silniční sítí. Nádherný, dramatický příběh, postavený na reálných základech. Bílí sokoli představují více než zajímavou hlavní zápletku, i když Waylandova bezejmenného psa jsem si oblíbila víc. Cesta sněžných ptáků je nabitá příběhy a jedinečnými postavami, to vše spojeno do jednoho smysluplného celku. Téměř 600 stran, ale ani řádek navíc.

54 04.04.2021

Kočka není pes a dalajláma není královna. Člověk rád srovnává, ale kdo si uvědomí prvně řečené, neměl by knihu brát vůbec do ruky, pokud s tím má nějaký problém. Protože tady jednoduše nelze očekávat nějaká duchovní moudra. Ano, zdá se být vzhledem k jednoduchosti textu a předkládání myšlenek z pohledu štěněte určená spíše pro mladší čtenáře. Taky ale jde o milé, pohodové čtení, z něhož královna Alžběta vychází jako laskavá, moudrá, spravedlivá a přístupná osobnost.

Dost jsem ocenila, že se autor zdržel jakýchkoli hodnotících komentářů stran dalších členů královské rodiny. Snad právě jen Alžběta je ta jediná osoba, která zaslouží plného uznání. Ani úvahy o tom, jestli monarchie je, nebo není mým preferovaným státním uspořádáním, jsem příliš neřešila. Ano, obvykle jde o nedemokratický útvar. V dnešních dobách však má králka stejnou reprezentativní roli jako prezident v mnoha republikách, zjevně však s výrazně menšími ambicemi, než mnozí prezidenti (nemám na mysli prezidentské systémy). Kéž by český prezident dosahoval kvalit Alžběty II. Uznávám, zpočátku jsem váhala, jestli tohle mě bude bavit, tak trochu o psech, tak trochu o královské rodině a semo tamo nějaké moudro. Ale na společnost corgiho (Horatia) Nelsona (Mandely) jsem si po chvíli zvykla a strávila jsem s ním příjemné chvíle.

41 01.04.2021

Nevlídné, vlezle chladné podzimní počasí, mokro a vlhké spadané listí, pro Annu Bolavou ideální pochmurná scenérie pochmurného kraje pro pochmurný příběh, v němž se najde prostor pro smrt člověka či kvokající pernatce a jateční kolorit odrážející se v těžko stravitelné drůbeží polévce s těžkými, mastnými oky. Život v Bolavé románech je nesnadný a tentokrát jsem nenašla útěchu ani ve vůni čehokoliv. Spíše naopak. Bolavá přitvrdila. Smutné čtení o bolesti i zlosti doktora Diviše, Milady z drůbežáren či její dcery Aničky, na které ulpívá pach matčina krvavého živobytí. V Bolavé románu se jednoduše pokazí všechno, co se pokazit může. Jednolitá beznaděj, v níž vše do sebe zapadá jak v dokonalé mozaice. I takový život umí být. A je dobré to mít na paměti. Bolavá umí. Nestvořila lacinou tretku plnou zbabělých nespokojenců, ale přesvědčivou, koncentrovanou životní frustraci a trudomyslnost, z níž systém ani společnost člověku nenabízí východisko, ale spíše jej zatlačují stále níž. Jako by vás Bolavá chtěla nechat pohřbít. Nebo možná, že tak úplně ne. Člověk musí dočíst až do samého konce.

66 29.03.2021

Gunnar, syn Gunnarse (je kouzelné, že Islanďané ještě nepřistoupili na politicky korektní variantu jmen, tedy třeba na Gunnar Gunnars, aby příjmením nespecifikovali, zda nositel jména je muž či žena) promlouvá svým dílem z minulosti, které zanechává věčné poselství pro budoucnost. Je zajímavé sledovat, jak se mění kulisy, jádro člověka však zůstává nezměněno. Zasazeno do mrazivé přírody severního Islandu, který jsem měla příležitost objet kolem dokola a v nejteplejších letních, srpnových dnech jsem byla nucena se kořit před větrným, deštivým a chladným klimatem tohoto ledovcového, vulkanického ostrova, člověk o to více obdivuje sílu i pokoru, která se usadila v duších Islanďanů. Gunnarsson v kratičké próze v postavě pastýře Benedikta vypráví o boji člověka s islandskou nádhernou, v zimních měsících však přespříliš krutou přírodou, o vůli člověka přežít a chránit životy druhých, byť "jenom" ovcí, o nezlomnosti lidského ducha a o dobrotě lidského srdce. Kraťoučké, ale laskavé pohlazení a povzbuzení pro věčně nespokojenou duši.

"Nespočívá veškerý život v oběti, pokud jej žijeme správně? Není právě to ta záhada? Že životodárná síla vychází z nitra, ze sebezapření? A že život, není-li ve své nejhlubší podstatě obětí, je lichý a směřuje k smrti?"

46 26.03.2021

Příběh osudu Estebana Trueby, jediné osoby, která čtenáře provází téměř od počátku až do samého konce této spletité sondy do barvité historie Chile trvající po čtyři generace jedné rodiny od přelomu 19. a 20. století, zaujme, jakkoli samotná postava Trueby je vrcholně nesympatická. A to říkám přesto, že nejsem komunistický fanda, proti kterým Trueba takřka celý svůj dlouhý život bojoval. Isabel Allende, neteř chilského prezidenta Allende, který v románu hraje svou roli, prolíná ve svém díle politiku, sociální nepokoje a magický realismus. Poklidný začátek se pomalu překlápí do série osobních a společenských turbulencí, přičemž ani jedna postava tohoto románu není tuctová, řečeno s nadsázkou.

Dům duchů je naplněn duchy živými i mrtvými a esoterikou Allende nešetří. Ta však v románu významně kolísá a představuje spíš průvodní jev osvětlující/ovlivňující chování některých členů rodiny Trueby, než že by se autorka hlouběji do esoteriky ponořila. Je to hlavně politika a sociální hnutí, kterým se věnuje. Zajímavé je, že se Allende úspěšně vyhýbá užití jmen skutečných osob. Nutno trochu zabrousit do historie Chile, i když Pinocheta, onoho proslulého pučistu a diktátora s knírkem, zná snad každý. Právě momenty provázející vojenský puč v Chile představují nejdramatičtější momenty celé knihy.

Tahle hláška mě opravdu pobavila: "...ztracený pohled člověka živícího se pouze zeleninou". Přesně tohle říkám v restauraci, když mi na dotaz co mají bez masa odpoví, že salát, že přece nemůžu žít ze salátu :-D. Rozhodně zajímavá sonda do historie jednoho z mála jihoamerických států, kde dnes nevládne socialismus.

51 24.03.2021

Dílo Petry Procházkové mě už dlouho přitahovalo. Znám její články z lidovek a z jejích rozhovorů znám i její osud a její příchylnost k Rusku a Afghánistánu. Po Čechovi žila s Čečencem a pak se vdala za Afghánce. U ní jako jedné z mála snad lze říct, že věděla, do čeho jde. Protože střet kultur je nesmírný a od ženy vyžaduje hodně sebeovládání, odříkání a schopnost snášet ústrky (ne-li samozřejmě rovnou bití či hrozbu zabití). Frištu napsala podle skutečného osudu své přítelkyně ruské Tádžičky Herry provdané za Afghánce Nadira, a proto je tento příběh tak uvěřitelný a přece exotický. Člověk chtíc nechtíc soudí a odsuzuje. Jistě, Afghánce, jak zachází se ženami a ženy, které se nemohou a mnohdy ani nechtějí vzepřít.

Vše má ale i druhou stránku, vč. života žen v Afghánistánu, o kterém Procházková více mluví ve svých rozhovorech. V jednom z nich objasňuje, jak o svém osudu smýšlí samotné Afghánky, které na rozdíl od Evropanek, které se honí kvůli práci a rodině, chodívají načesané a na vysokých podpatcích: "Vzdělané ženy by chtěly svobodu, ale nechce se jim vzdávat se luxusu. Svoboda je drahá věc. Daň za nesvobodu je bezstarostnost. Ony by chtěly obojí, ale to nejde. Žádný chlap není takový vůl."

Dovolím si citát k povaze českého člověka z loňského rozhovoru P. Procházkové:
"Poláci nebo Čečenci půjdou do bitvy, i když už je předem prohraná. Češi si to spíše předem spočítají, a když je předem prohraná, nepůjdou do toho. Vždycky se mezi nimi ale najdou i ti, kteří to přece jenom zkusí. Jako národ jsme mnohem více pragmatičtí, než třeba naši východní sousedé. Jsme mnohem víc opatrní, dokážeme lépe přečkat špatná období a počkat, až nás někdo osvobodí. Ale zase mezi sebou máme výjimečné osobnosti."

51 21.03.2021

Občanská válka. Není nic smutnějšího, než když proti sobě stanou sousedé, přátelé, spoluobčané... Všichni jsme trnuli, když se Balkánský poloostrov na konci 20. století zalil krví. Co se dělo v USA v době války Severu pro Jihu mi zní jako americký Balkán, i když s odlišnými příčinami. I tak lze Ameriku vidět jako směsici národů, etnik, náboženství, kultur. A taky, nebo hlavně, ras. Gettysburg se neslavně zapsal do dějin jako rozhodující místo v této válce. Bylo nesmírně zajímavé postupovat hodinu po hodině, den za dnem společně s generály, plukovníky, majory, vojíny... obou stran a sledovat jejich myšlenkové pochody, argumenty, odvahu a radosti z malých vítězství či obavy a žal z porážky. Připomnělo mi to neodvratitelný pochod smrti, který má jen málo přeživších/vítězů. Neumíme si už moc dobře představit konvenční válku s mušketami, děly a bodáky, boj muže proti muži, kteří ale nejsou skutečnými nepřáteli. Jen každý viděl budoucnost své země jinak.

Shaara sehrál roli kronikáře, který nestraní žádnému ze soupeřů. A tak jsem byla úspěšně rozpolcena a vnitřně zmatená po celou dobu, kdy jsem s hlavními aktéry prožívala přípravy na rozhodující bitvu, bitvu samotnou i její výsledek se stovkami tisíc mrtvých Američanů a Američanů. Nebylo možno postavit se na jednu stranu. Šlo jen o jedno. O vlastní úctu a o vítězství. Ano. A taky o konec otroctví, musela jsem si připomenout. O ideály. A není bez zajímavosti, že hlavní velitelé generál Lee, generál Meade, generálporučík Longstreet nebo generálmajor Pickett nezemřeli ani v této bitvě, ani v této válce. Na rozdíl od drtivé většiny jejich vojáků. Generál (profesor) Chamberlain se dožil dokonce 86 let. Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Platí o to více o válečných útrapách. Ať už jde o oběť nebo válečného zločince.

45 18.03.2021

Tenisky. Tak takhle jednoduše to začalo...
Protože štěstí, to je přece muška jenom malá...
Život jinak taky může přestat dávat smysl...
Ale když máme dost času, tak sami poznáme, kdy přijde čas odejít.

Od Bradburyho už jsem dříve četla nejednu jeho sci-fi perlu, ale tohle jsem opravdu nečekala. Poezie života v nejintimnějších momentech života malého kluka. Tohle není science-fiction. Tohle je život sám plný fantazie, či spíše sama filozofie života, která v malém klukovi oceán fantazie probudila. Ne aby z reálného života utíkal, ale aby jej ztvárnil tak, jak jej sám prožíval a cítil. Hluboké pravdy často spočívají v těch nejnepatrnějších všednodennostech. Teď si ten silný prožitek z knihy nenechat jen tak protéct mezi prsty... dostala jsem chuť na pampeliškové víno.

54 16.03.2021

Nadšení. Nevěřila bych, že takové vyjádření použiji v souvislosti s jakoukoliv detektivkou. A navíc francouzskou! Čímž se omlouvám všem frankofilům, ale tak to prostě cítím. Francouze mám spojené s úplně jiným než detektivním žánrem. I když Minier ani v tomto ohledu "nezklamal" a závěr už je typicky francouzský bez ohledu na žánr ;-). Nicméně, nic to nemění na tom, že mě Minier nesmírně překvapil. Zajímavé postavy, zajímavé zápletky, napětí stupňuje stejně snadno, jako já kancelářské gumičky. Rozjíždí paralelní příběhy a dokonale zvládá umění otevřených konců. Už jen ten bezhlavý kůň stačí na brilantní rozjezd. Takže až na ten rádoby "mrazivý" název (já mám totiž zimu, hory a sníh ve velké oblibě a nic z toho mě tudíž neděsí) a závěrečnou francouzskou čtyřčlenku (nejsem prudérní, ale policajt by možná měl) jsem maximálně spokojená!

55 13.03.2021

Jak nemravně mravopočestná je postava Gösty Berlinga, protestantského kněze vyobcovaného z církve. Jaký to idol žen, pro něž on sám zná v konečném důsledku jen zničení a hanbu. Vpravdě odpadlický zlosyn, za nímž se rozkládá mravní spáleniště. Jeho náprava je tak pozdní, jakoby snad ani vůbec nebyla. Jen hluboká lyrika a oduševnělé, poetické obrazy života ve Värmlandu mě smiřovaly s příběhem Gösty Berlinga, a jako kapky čerstvé rosy působily krátké příběhy, které život rytířů a majorky z Ekeby provázely. Souboj sil dobra a zla i psychologie postav jsou pokřivené vyobrazením člověka, který nezřízeně hřeší a kterému Selma Lagerlöf takřka nepochopitelně (z mého pohledu) umožnila znovunalézt pevnou půdu pod nohama. Švédsko musela být drsná země, stejně jako život zde.

40 11.03.2021

S Rollinsovou dobrodružnou fantasy jsem si dobře rozuměla :-). I když, kdyby byl Rollins rybář (možná že je), jeho úlovky by byly nejspíš ty největší, nejrychlejší a nejdravější. Takže ano, výprava Nathana Randa, který nechce nic víc, než najít stopy po svém v Amazonii zmizelém otci a s tím a, btw., i lék na záhadnou, smrtící nemoc, musí se svými přáteli čelit všem možným i nemožným překážkám. A amazonské deštné pralesy poskytují příhodné bitevní pole, kde biogenetika hraje prim. Zaujmou na první pohled záhadné, nebezpečné jevy z živočišné říše Amazonského deštného pralesa, nejsou to však zdaleka jediní protivníci, kterým Nathan & spol. musí čelit. Duchové, démoni, jaguáři... a nějaký ten běžný lidský zmetek. Rollins špónuje čtenáře co to dá. Vážně dobré čtivo. Jen ten závěr na můj vkus nějak ošidil. Jakoby to najednou chtěl mít všechno za sebou...

47 07.03.2021