Rihatama komentáře u knih

Angličané, Francouzi, Holanďané, Portugalci... kde kdo byl úspěšnější v získávání (a udržení) zámořských kolonií než Italové. Nakonec se jim přece jen "podařilo" okupovat (vedle evropských držav) africké Somálsko, Eritreu a na druhý pokus i Etiopii, tehdejší Habeš. Ovšem o žádnou mírovou misí se nejednalo. Italové si zřídili pořádek a Etiopii si podřídili pěkně po vojensku a za nemalých obětí, zejména na habešské straně. Co by Italové neudělali pro pěkně vyzrálý kus sluncem pozlaceného ovoce... Co však také čekat od Benita, který taky toužil po nějakém tom impériu.

Ovšem to, co se podařilo vytvořit Afriky znalému Smithovi je něco jako tragikomická fraška. Od začátku jsem měla neodbytný pocit, že si ze mně dělá šprťouchlata. Milostnými avantýrami jsou jeho díla proslulá. On to asi ani jinak neumí, takže se s nimi smiřuji, protože jinak jeho díla čtu velmi ráda. Ovšem zápletku s najatými slovy dvěma "bojovníky" z Evropy, zastaralými obrněnými vozy a jednou (krásnou, jak jinak) novinářkou občas dost neuvěřitelně zkomplikoval. Italům jsem bohužel palce držet nemohla (mi dispiace), ale těm poťouchlým (a krutým) Habešanům taky aby čert rozuměl. Nebýt plasticky popsaných bojových a mučících scén, docela se bavím. A taky bych nejspíš změnila titul. Na každý pád mě Wilbur Smith přiměl vyhledat si víc informací a dosadit další kamínek do mozaiky.

37 09.01.2021

pět Tibeťanů
pět jogínských cviků
pět omlazujících ritů

Nadšený stoupenec jógy Ch. Kilham sepsal útlou knížečku tibetských cvicích, "které mu přinášely povzbuzení". Pramen mládí nepotvrdil (jak slibuje anotace), stejně jako informaci, zda cviky pochází opravdu z Tibetu. Možná bych se na to měla poptat, až zase nějakého Tibeťana potkám :-). Pěkně ale povídá o energetickém systému těla, který si dle něj člověk uvědomí zpravidla až tehdy, když dojde k jeho narušení. Stejně jako zjistí, že má slepé střevo, až se mu zanítí. Jednoduše pak člověka seznamuje se sedmi čakrami, hlavními energetickými centry, které energii rozvádí po celém těle. A oněch pět Tibeťanů, jak je autor nazývá, má umožnit čakrám fungovat co nejlépe. A ještě vás naučí správně dýchat. Není bez zajímavosti, že každý cvik je třeba opakovat maximálně 21x, což taky povzbudí. To přece není taková hrůza.... (myslela jsem si). Je to velice zajímavé, ale kdo není trpělivý, může jednoduše přejít hned ke cvikům.

Ano, ano. Já začala cvičit teprve včera. Poté, co jsem konečně vzala do ruky tuto instruktážní knihu, kterou mi před lety dal můj táta. Sám Tibeťany dlouho cvičil. Teď, kdy mu bude 82, už necvičí celou sestavu, ale cviky si přizpůsobil a mám pocit, že ještě dlouho nás bude provokovat svým energetickým potenciálem. No, a protože nějaký pohyb člověk potřebuje takjakotak, naznala jsem, že je čas uposlechnout tátovy rady. Kniha mě rozhodně neodradila. Už první cvik "tančícího derviše" mě zaujal :-), ovšem po docvičení sestavy všech 5 cviků jsem sic nevěděla nic o mých zakrnělých čakrách, zato mé tělo mělo pocit, že jsem jej pověsila na hodinu do komínu za ruce a za nohy. Tohle fakt je něco. Moje záda mi taky nezatleskala. Zapomeňte na posilovnu :-D. A já uvidím další den, co na mé jógovými cviky říká zmučené tělo. Jak to proboha můj tatík zvládal? Musím se poptat!

42 06.01.2021

Nesmírně zajímavé, jakkoli neutěšené čtení. Kdysi dávno jsem četla Sedm let v Tibetu. Pokračování vzpomínek rakouského horolezce Heinricha Harrera z návratu do Lhasy po 30 letech je z úplně jiného soudku. Místo tibetské kultury, barevných šátků, tradičních tibetských obleků, modlitebních bubínků, mírumilovných tibetských tváří a nádherných buddhistických chrámů nachází Harrer zuboženou, Číňany podrobenou a zdecimovanou zemi se smutnými, bezbarvými Tibeťany obývajícími onu slavnou střechu světa. Nejde přitom o lacinou propagandu a kritiku zlých okupantů. Harrer se dívá na Tibet pokud možno nezkreslenou optikou a posuzuje plusy i minusy současného života a tehdejšího feudálního systému v zemi ovládané lámy pod vedením 14. dalajlámy, dodnes žijícího v indickém exilu, Tändzina Gjamccha.

Indie má můj nezměrný respekt a úctu, že se dokázala postavit nevybíravým čínským hrozbám a nátlakům a umožnila ve své zemi v Dharamshale život několika tisícům Tibeťanům, vč. jejich vůdce. Víme jak čínská vláda vyvádí, když Dalajláma kamkoli vycestuje, a jak vyhrožuje vládám, které to dopustí, neřkuli když jej přijmou. Znám to ze svého současného bydliště, které je zemí tibetských lámů, kteří místní mnichy vychovali a buddhismus zde nabral podobu lamaismu. A přece sem má Dalajláma dveře zavřené ze strachu místní vlády z obchodních postihů ze strany Číny, na které já ekonomicky závislá. Právě Tibeťané by nikdy proti nikomu nezvedli ani ruku, natož zbraň. Jejich víra jim to zapovídá. A Čína s nimi zachází jak s nejhoršími zločinci. Vedle neúnosného ponížení je to pochopitelně bití a mučení. Je to smutné a na konci tunelu jen tma...

Harrer se stal skutečným znalcem Tibetu, jeho lidí, kultury a jazyka. Je potěšení číst tak fundovaný výklad. Mimochodem mě taky upozornil na podvodný autobiografický příběh tzv. Lobsanga Rampy (doktora!) pochybné kvality pod názvem Třetí oko. Pochopitelně jej mám v knihovně i já už asi 25 let. Pravda, od té doby jsem jej sice nečetla, ale kde by mě napadlo, že autorem je britský nevzdělanec a vykuk, který vykradl jiné buddhistické texty a nabídl ve své době lidem hladovějícím po duchovní potravě přesně to, zač byli ochotni platit...

44 02.01.2021

Hanba, hanba, hanba... ani nevím, co nebo kdo vlastně hanba v muslimské kultuře není. Vím pouze to, že nemá mužský rod. Magický realismus autorovi slouží ke zdůraznění, zesměšnění, zpochybnění či kritice řekněme svérázných zvyků a kulturních tradic muslimského světa Pákistánu, jejichž rozpory s hinduistickou Indií vedly (mimo jiné) k jeho odtržení. Rushdie přitom vychází z historie své rodné země a jejích politických a společenských převratů či odklonů od práva šaría k demokratickému stylu Commonwealthu a naopak. Není to snadné čtení, zejména pro neznalé dějin Středního východu. Příběhy a osudy prostupující magika však pochopení svou poutavostí napomáhá. Lépe si však všechna ta jména trochu nastudovat, aby člověk plně docenil.

38 30.12.2020

Mitch Rapp se ještě nestačil ani pořádně rozkoukat a z lovce se náhle stává kořist, o kterou se perou jeho vlastní lidi i nepřátelé jako o ohlodanou kost. A poplácat po ramenou ho nechce ani jedna strana. Atraktivní prostředí amerických a francouzských špionážních služeb doplňuje přehlídka postav pěkně genderově namixovaných. Taková a la bondovka. Téma tudíž trochu ohrané, zpracování ovšem velmi příjemné. Vážně jsem měla trochu problém knihu odložit a pracovat... taky jsem bohužel měla trochu moc často pocit deja vu. Flynn často připomíná zjevné, již jednou řečené, takže kdo čte pozorně, místy si říká, že tohle už přece četl. Takže trochu zbytečně nastavovaný příběh. Jinak ovšem Mitche nepouštím ze zřetele a těším se na brzké Převzetí moci.

39 25.12.2020

Ozzy umí. A nejen zpívat. Životopisné zpracování Ozzyho vzpomínek z jeho vlastního pera je fakt dobré, bez ohledu na obsah/jeho život. Zdá se, že měl zajímavé dětství a neméně zajímavá genetická výbava se u Ozzyho naplno projevila. Neměl šanci. Osud měl napsán. Vlastně je to zvláštní mix citlivky a hodňáka s bojovným, ulítlým temperamentem a spoustou poruch. A jako každý umělec (skoro) taky neměl daleko k drogám a povzbuzovadlům. Proměněné vědomí... kdo by odolal. Zejména když se v nich topila celá osmičlenná rodinka. Hotová sekta.

Ozzy je sebekritický. Hodně sebekritický. Takřka zakomplexovaný. Zajímavé! Taky to je "kurva" pěkně připrostlej a v mládí i lehce brutální týpek. Ale i upřímný. I ty sviňárny a vězení jsou přece částí jeho života. On je to vlastně docela prostý člověk, který hlavně věděl, co nechce :-). Ovšem že jej nejvíce bavila práce na jatkách, tím si u mě body nezískal. Jak se ale taková nová kapela (Earth) rodí, je rozhodně zajímavé. Nakonec jsem docela ráda, že jsem se do Ozzyho pustila. Člověk aspoň ví, co se za tou umělecky zmalovanou fasádou skrývá, a že mozek nemá jenom vybílený koksem, i když je to dost udivující. Takže... snesete-li takřka nepřetržitou šňůru ojíždění, chlastání, šňupání, zvracení, sebelítosti a vulgárního průjmu, tak do toho :-). Ten chlápek se prozpíval, prochlastal etc. až do slušného stáří. Doma bych ho nechtěla, ale zpívá dobře a parkinsona mu taky nepřeji.

"Jenom díky minulosti jsem se stal tím, kým jsem."

50 22.12.2020

Stephen King je nepřekonaný fenomén. Myslela jsem si, že už jej znám. Ale pochopila jsem, že ještě třeba více poznat Richarda Bachmana. Matoucí je již titul. Měl by se možná jmenovat Dlouhý, vražedný pochod. Zfilmovaný bych tento román viděla opravdu nerada. Jako dobytek na porážku. Dobrovolně a přesně podle daných pravidel. Někde v půli knihy jsem ztratila přehled, je-li den či noc a kolikátý den vlastně pochodující jdou.... nebo už nejdou. Americký západ je na kulisu tohoto nekonečného příběhu kladení nohy před nohu a cestu krátící si klábosení ideální. Jenom nesmíš polevit, natož zastavit. Malou či velkou, pěkně fofrem nebo za chůze do kalhot. Jak dlouho vlastně člověk může šlapat bez jediné přestávky...? Zajímavá úvaha, takřka z oblasti ufo. Bývala bych si myslela do doby, než se mi Bachman dostal do ruky. A je vítězem vítěz? Nebo je vítěz ten poslední poražený? Za kolik člověku stojí život a zdravý rozum?

54 19.12.2020

Absurdní svéráz. Rozlícená postava pana Brixiho je zprvu na facku. Nebo raději hned na dvě. Jenže ono na něm nakonec něco je a člověk se přestává divit tomu podivnému "gerontovi" s věčnou pifkou na všechno a na všechny. Má ke své celoživotní nakvašenosti dost důvodů. Ona je to vůbec výstavní snůška charakterů. Pasák žebráků? Ve Vídni jsem jich zase tolik na Kärtner Strasse moc nevídala. Vlastně vůbec žádné ;-). Jen zloděje... Jediná jistota je brněnské nádrží. Příručka pro vězně mě taky zaujala. Ta se dá sehnat kde? Krom vězení :-). Šimáček dle mého naprosto skvěle vystihl charakter a mluvu několika zcela odlišných charakterů. Neohrabaný gauner je přímo dokonalý. A ten brněnský místopis... za mě maximální spokojenost. Ovšem největší charakter je největším Šimáčkovým překvapením a mně dochází, že mě to vlastně vůbec nepřekvapuje.

"Proletáři všech zemí se spojili. U televize!"

46 17.12.2020

Jurek Walter exceluje. Lepšího padoucha by jeden pohledal. Psychiatrie a psychopat, to samo o sobě je dost slušný předpoklad. Inteligentní psychopat, a navíc bestiální je už pěkně nebezpečná kombinace. Smrtící kombinace. Jeho prohnanost nezná mezí a člověka tahá za fusekli kdykoli se mu zlíbí. Joona Lina to má vážně dost těžké. Jak má vůbec najít pachatele, kterého oběť nikdy neviděla ani neslyšela mluvit? Písečný muž je chytrý tah od Keplerů. Ale takhle zneužít tuto pohádkovou, mytologickou postavu...? Kepler mě nalákal na titul a nezklamal ani obsahem díla. Vlastně jsem to od něj ani nečekala. A když nejhorším zločinem není vražda, tak co tedy? Tohle byla elegantní trefa do černého!

62 14.12.2020

Katolík Augustín Husák se narodil a studoval v těžkých dobách mezi dvěma světovými válkami. Mladý, inteligentní, zapálený, ambiciózní.... člověk snadno zahoří k ideálům. K tomu sportovec a nadšený fotograf. Neuvěřitelné. Pamatuju si jej z fotografie na zdi třídy na základní škole, z níž na mě shlížel beztvarý, nevýrazný obličej, a z televizních projevů, které četl mdlým, nevýrazným hlasem. Kam zmizel onen Augustín, který díky svému aktivismu logicky vystoupá až na vrchol? Dáno dobou jeho mládí, lze pochopit, že šlo o ideály levicové. Z jeho prvních chvilkových věznění nabyde člověk dojem, že to byl docela slušný zbabělec, ochotný obratem opustit své komunistické ideály, když jej hned někdo neochraňoval. Jeho poslední, více než devítileté vězení už ve zralejším věku víru v jeho ideály prověřilo docela významně.

Pikantní. Komunisti šmírují, ponižují a mučí komunisty. Tedy krom všech ostatních lidí. Paranoia nejhrubšího zrna. Ale to není nic nového. A jakkoli nejsem příznivcem komunismu, musím přiznat, že Husák byl do určité doby skutečnou osobností a nejen pouhou loutkou v rukách jiných, jak jsem se domnívala. Potud dobré. Ale nakonec se ideály schovaly někam do hlubokých sklepení podělané dušičky. Politické procesy, ač sám politickým vězněm své doby, nakonec běžely i za Husáka jako na běžícím páse. Takže vyvstává stále tatáž otázka. Jak se nejrůznější kreatury, ať s ideály politika nebo peněz, dostanou do nejvyšších pater moci, ale hlavně jak se tam udrží zuby nehty. Rozhodně zajímavý a osvětlující pohled na člověka, jehož obraz mi z paměti už nejspíš nikdy nevymizí.

50 12.12.2020

Albert Camus do svého útlého dílka vpravil nesmírnou symboliku, které snese srovnání s Kafkovým Procesem. Alžír tvoří scénu pro hlavního aktéra Mersaulta, který je všechno, jen ne sympatický. Taky to není žádná citlivka. Je ale rozhodně svůj. A tak podobně jako prokuristu Josefa K. i Mersaulta pohltí a soudí systém, který nesnese individuality, který nesoudí zločiny, ale lidi. Nemusíme Cizince milovat, ale musíme jej nenávidět? Navíc se mu nedá upřít jakákoliv absence přetvářky. Je, kdo je. Netváří se jako někdo jiný a za nikoho se neschovává. Nechápe systém. Zato systém se bojí jeho. Od počátku je zřejmé, že Marsault se řítí do propasti. Zdali padne či ne, je otázkou pár desítek stránek Camusova Cizince. Tak neváhejte.

61 10.12.2020

Pobývám v zemi čarodějů, šamanů a vím, že dokážou věci, nad kterými rozum zůstává stát. Sama jsem byla "čehosi" svědkem. Přiznávám to, ač jsem člověk racionální a logický, troufám si říct. Návrat k Taitovi, starému jak kameny pouště, mé srdce i duši potěšil. O Egyptě už se tentokrát člověk od Wilbura už moc nedozví, příběh se nicméně odvíjí ve staroegyptských kulisách, které tomuto poutavému, čarodějnému příběhu, kterému vévodí můj oblíbenec - eunuch a velký mág Taita, dodávají nádherný nádech exotiky. Boj faraóna Nefera se lvem pro mne tak byl tak plastickým zážitkem, že jsem přestávala chvílemi číst, abych se mohla nadechnut a připomenout si, že je to jen kniha :-). Ovšem ani závod po Rudé stezce nebo souboj čarodějů nejsou o nic méně poutavé. Napětí totiž nepolevuje na žádné z 550 stran. Možná bych snesla méně detailů v popisech brutálního zabíjení či kastrování nebo erotických scén, ale člověk nemůže mít všechno :).

44 08.12.2020

Mystérium volby nového papeže. Atraktivní námět, s kterým se Harris dle mého vypořádal velmi dobře. Věrohodně zachytil setkání kardinálů z celého světa, z nichž mnozí se neznají, za zavřenými dveřmi a pod tlakem milionů věřících za zdmi Sixtinské kaple však musí vybrat jednoho z nich, aby se stal oním jediným na celém světě. A tady se nabízí nebývalý prostor pro meditaci a pro hlubokou víru. A pro korupci.... Kolem zdí Vatikánu jsem procházela poměrně často. Dovnitř jsem však vstoupila pouze párkrát, dokonce jsem měla příležitost navštívit v hlubinách pod Svatopetrskou bazilikou hrob sv. Petra. Do Sixtinské kaple jsem se však odvážila toliko jednou. Davy turistů spolehlivě odrazují a naprosto negují případný duchovní zážitek. Turisté jsou nicméně pečlivě držení stranou prostoru vatikánského kléru chráněného švýcarskou gardou.

Harris sepsal zajímavý civilně-duchovní román z prostředí katolické církve, kde zachycuje úporně skrývané stránky jejího života, či spíše jen naznačuje. Ovšem závěr je brilantní. Zpočátku jsem byla trochu rozpačitá, protože věrohodnost ustoupila do nejzazších řad, než jsem si uvědomila, která jsou ta největší tabu katolické církve. Zatím.

46 05.12.2020

Člověku nedochází, jakým tento velký, nadaný, talentovaný, skromný a nesmírně pracovitý muž s velkými vizemi čelil překážkám své doby plné ignorance a předsudků, pro kterou tak byl cizí, divný, nepochopitelný, a tedy nástroj ďáblův atp. Nedochází nám proto, jaké máme štěstí my, ve své době, na které hledáme titěrné mouchy, abychom ji mohli ocejchovat a odsoudit. Těžko uvěřit, že Leonardo byl Ital :). Člověk musí četbě věnovat plnou pozornost, jinak o mnoho přijde a dílo nedocení.

"Lež je špatná proto, že velebí velikost Boha a tím jej snižuje.
Pravda je krásná proto, že chválí nejnepatrnější věci a tím je povznáší.
Mezi pravdou a lží je rozdíl jako mezi tmou a světlem."

42 30.11.2020

"Nikoho z lidí, jejichž blízkost si chceš v životě uchovat, neber jako samozřejmost.”

Most přes navždy mi věnoval před nějakým rokem můj muž. To jsme spolu ještě randili. Román o lásce? Přesněji o hledání té jediné, pravé lásky? To přece není nic pro mě... Nicméně jsem se rozhodla, že knihu přečtu, abych zjistila, co se na ní líbí JEMU. A pochopila jsem. To je román pro NĚJ. To muž chce zůstat svobodný. To muž chce dokonalou ženu. To muž chce ovládnout svůj život. Ovšem nebýt JÍ, kdo ví, zač by JEHO život stál :-). Není snadné být dva a už nikdy sám, a rozhodovat se s ohledem na toho druhého, a ne sám za sebe. Román o přeměně dvou duší v jednu.

Teď jsem ji přečetla znovu. Něco mě k ní přitahovalo. A připomněla jsem si ještě něco, co jsem tehdy nejspíš nedocenila. Že oni se naučili snít a létat. Můj muž totiž taky ve snech létá. A já si tak moc přála se to naučit, že se mi to občas podaří taky...

"Umírání není nic jiného než vystoupení z těla, z nějž není návratu! A vystoupení z těla se můžeme naučit!”

46 28.11.2020

Liou Cch'-sin vhodí nepřipraveného čtenáře do temného barbarského, hysterického, brutálního, nenávistného.... a smrtícího bahna Velké čínské kulturní revoluce. Představa sci-fi se rozplynula jako mýdlová bublina. Tohle přece byla čínská realita! Mé počáteční pochybnosti o čínské sci-fi zesílily, od dalšího čtení ale mě Cch'-sin ale neodradil. Právě naopak. Kde jinde bych se mohla dočíst o něčem tak absurdním, jako počítač, jehož komponenty tvoří lidé, přesněji Číňané z nejlidnatější země světa? Mimo jiné. Zcela v duchu čínské humanistické filozofie. Ovšem soudný den jednou čeká úplně na každého.

"Od této chvíle jsme soudruzi!"

Tato čínská sci-fi je rozhodně mnohem více science než fiction. Ponořena do skutečných čínských reálií, mentality a pocitů se fiction ztrácí někam do hlubin vesmíru. Ani humoru se od čínských vědců a vědkyň, hlavních postav Problému tří těles, prakticky nedočkáte. A přece s napětím čtete životní příběhy vědců, jejichž jediným smyslem života nebo možná jediným východiskem ze života tak zůstává astrofyzika, matematika či věda obecně. A záchrana lidstva. Nebo jeho likvidace...? Rozhodně zde čtenáře čeká nemálo překvapivých momentů, což oceňuji :-)

"Prázdnota není nicota. Prázdnota je typem existence."

52 26.11.2020

Být policistou a dostat video s živým člověkem, pěkně doma u TV, a následující den s jeho mrtvolou, s živým, s mrtvolou, s živým.... musí být strašidelná frustrace a pocit bezmoci. A Joona si prostě někam zmizí. Nevím, kde se Alexandrové Kepleři učili psát, protože série Joony Liny je jejich první, ale chtěla bych do té školy chodit taky. Nejspíš bych si zvolila jiný žánr, ale musím uznat, že jsou skutečně výteční. I když pravdou taky je, že než se zrodil Lars Kepler, oba už měli na svém kontě každý ze pár knih. Duo Lars Kepler je rozhodně zajímavým fenoménem na přebohaté knižní krimi-scéně, kde bez debaty uspěl. Stalker nabízí možná trochu víc překombinované zápletky, ne zcela originální námět, výsledek je nicméně hodně dobrý. Poutavé, mrazivé, strhující... čtení. Tak kde je ten Joona Lina...?

54 23.11.2020

"Dějiny jsou humbuk"

Konec civilizace jsem četla kdysi dávno a v hlavě mi zůstal jenom název a temné pocity. A autor, pochopitelně. Přišel čas si tuto utopicko-postapokalyptickou civilizaci psanou v roce 1932 připomenout, řekla jsem si. Huxley přímo, bez příkras a bez oklik popisuje kýžený stav civilizace v roce XY, do kterého zasadil svůj příběh. Idea skvělá. Predestinace. Vymývání mozků. Konec přirozeného vývoje a chaosu. Přirozená nerovnost - hloupý-chytrý, bohatý-chudý, zdravý-nemocný, štěstí-neštěstí, život-smrt... je dovedena do monstrózní dokonalosti. Inspirativní ovšem dílo zůstává až do dnešních časů, podobně jako v případě Orwella či Bradburryho.

Konec civilizace je vlastně quasi zbeletrizované filozofické pojednání o absolutním štěstí, po kterém stačí jen sáhnout a dát si kolik dávek třeba. Není nutná střídmost, cudnost, sebezapření ani víra. To vše totiž vytváří nestabilitu, a to je konec civilizace. Houxley také krásně popsal příčinu absence hrdinů ve společnostech žijících v míru. K tomu bych jen dodala, že kde válka v té naší civilizaci není, tam si vytváříme pseudoválku. Protože hrdinou chce být mnohý z nás. V opozici k obdivovatelům nového světa, jejichž tábor se léta pomalu ale jistě rozrůstá.

"Otrávil jsem se civilizací"

61 20.11.2020

Fascinující četba. Další doklad toho, co člověk dokáže, když už si tisíckrát myslí, že právě přichází konec... A taky že nikdo není černobílý. V japonském zajateckém táboře Čangi živoří tisíce koster potažených kůží. Svaly, maso, špeky... to vše dávno zmizelo. Myšlenky se soustředí na jediné. Jak přežít. Co jsou tyto soužené kostry ochotny zaplatit za přežití? Za jídlo, za léky, za naději. Kdo je ten dobrý a kdo zlý? Mravokárce, který srší nenávistí, vykořisťovatel a překupník coby vážená osoba a přítel...? Čeho jsme ochotni se vzdát kvůli přežití? Co jsme ochotni udělat? Kdo a jak nakonec přežije?

James Clavell v této své nejniternější zpovědi odpovídá na všechny tyto otázky. Těžko uvěřit, že to on sám byl jednou z oněch koster, jeden z přeživších, jeden z těch, co nepřišli ani o život ani o rozum. A měl k tomu dost dobrých příležitostí. A přitom z autora ani jeho alter ego nesrší zloba a nenávist vůči jeho věznitelům. Pouze respekt. Vždyť sám přece byl poraženým vojákem. Nesmírně lidský román. Král odchází, krysa zůstává.

67 18.11.2020

(SPOILER) Michel Bussi mě docela slušně napálil. Souvislost mezi třemi hlavními protagonistkami - stará, zlomyslná vypravěčka, nádherná, ale nešťastná učitelka a nadané jedenáctileté dítě - v příběhu o velké, osudové lásce z Monetových zahrad mi nedošla, dokud mi ji pěkně polopatisticky nevysvětlil. Zpětně se mi zdá neuvěřitelné pokusit se propojit příběhy z různých časových rovin tak, aby to jeden vůbec nepostřehl. A těch jmen. Úplné defilé impresionistů. Další Bussiho parádní číslo. Krimi smícháno se zlověstnou mystikou v sluncem prozářených barvách i temných stínech květů leknínů. Doufám, že se sama jednou projdu Monetovým zahradním královstvím ve francouzském městečku Giverny. A to mě Bussi nenalákal na nic menšího, než obálka knihy, protože cíleně nevyhledávám ani romantické knihy ani detektivky. Jak krátkozraké :-)

45 16.11.2020