Rihatama komentáře u knih

"Český voják, dobrý voják"

Jaderný holokaust. Tohle byl jeden z mála slovních a dějinných novotvarů. Jinak se tu v roce 2030 a dál mísí boje o Ukrajinu, Kypr, boje NATO proti Rusku, Turecku, Blízkému východu. A Češi jsou ti z nejlepších ;-). S brakovou literaturou moc zkušeností nemám. Kotleta se však stává takovým fenoménem, že jsem nakonec neodolala. Jak se říká, nikdy neříkej nikdy. A myslím, že Brack neboli brak mi Franta Kotleta přiblížil dokonale. Žádné myšlenky, natož hluboké, žádné ideje, žádné pochyby, postavy ploché a nekomplikované, Kotleta nezkoumá, neanalyzuje, pouze akce, akce, akce. Ryzí postapo kde jediným cílem je zachránit sebe sama, své přátele a ty, jež se k této kategorii blíží. Zábavné jsou české reálie. Pokud vím, žádné postapo na českém dvorku jsem zatím nečetla. A že nejlépe se v postapo daří zrovna Brnu mě fakt nepřekvapuje ;-). Hostinský alias stárnoucí veterán, plukovník Michálek předvádí excelentní výkony, hotový Kent Clark, navíc po boku barmanky Alice alias Johanky z Arku. Chvílemi jsem zase měla pocit, že jsem se ocitla v komiksu nebo americké gangsterce hozené do výbuchy jaderných bomb zamořeného roku 2030. A dokonce se tam "připletla" i postava Hattori Hanzō, pardon Hattori Ghanzu :-D. Někdy příště si ráda naservíruji pokračování. Ideální oddechovka pro unavené závity.

44 11.10.2020

Po Terroru a Hyperionu mé třetí setkání se Simmonsem. Dvakrát možná, ale třikrát do stejné řeky nevstoupíš, chtělo by se říct. Tento údajně jeden z nejvýraznějších amerických hororů dlouho držel hladinu mé pozornosti na hranici zájmu o knihu. Je to podivná kniha. Já, kdo má rád dlouhé příběhy a odbočky mi příjemně dokreslují hlavní linku, jsem si chvílemi docela zoufala. Až někde na počátku druhé třetiny knihy se Simmons dostává k pointě příběhu, vlastně jen počátku pointy, a horor samotný pak přichází na řadu až v samotném závěru knihy.

Z jednoho léta party kluků (Cyklohlídky) v roce 1960 v ospalé vesnici Elm Haven někde v Illinois Simmons vytvoří neuvěřitelný opus s bezpočtem postav. Bývalý pan učitel si napsal rozsáhlý román o tajemném příběhu, výrostcích z různých poměrů a jedné staré, zavřené střední škole, která skrývá vražedné zlo... Bavilo mě pátrání po zvonu rodu Borghiů dětským géniem Duanem McBridem, jakkoli jeho postava působí až příliš kontrastně v partičce trávící čas klukovskými bojůvkami. Ani tady se pan učitel nezapřel, stejně jako v posedlosti po bádání. Nutno přiznat, že být dítětem v té době - jistě nejen v Americe - musela být hodně těžká škola, a dětští hrdinové jsou často až příliš mladí hozeni do násilného světa dospělých. Hotový Charles Dickens. Zřejmá podobnost je samozřejmě s Kingovým To. King ale přece jenom zůstává jen jeden. Nerada srovnávám, ale Simmons si o to v této knize vyloženě říká. Čtvrtá hvězda za závěrečné vyvrcholení. ***(*)

36 10.10.2020

Jižní Čechy, Holašovice - známé selské baroko a další vesnice. Atraktivní prostředí, atraktivní a v literatuře stále neotřelé téma 50. let. Nejasná minulost jihočeské vesnice, pohřbené, ač nikdy nevyřešené křivdy, příkoří a zloba. To vše však zabaleno do příliš málo atraktivního hábitu. Velmi dobře rozehraný part, který však sklouzne do laického povídání, které klouže po povrchu. Ano, spousta pěkně a poutavě popsaných, avšak málo obsažných plků. Přílišná pozornost na samotnou postavu v životě ne právě úspěšného vypravěče, genealoga Straňanského, mi taky nevyhovovala. Co je vlastně pointou Hájíčkovy novely? Hledět do budoucna? Tlusté čáry za minulostí? Způsob, jak nezapomenout? Velká témata postrádající duševní hloubku. Na knihu se ve čtečce už pár let "prášilo". Pokračování této venkovské trilogie čeká, obávám se, podobný osud.

47 08.10.2020

Geniální profesor, studený čumák nebo pomatený šílenec lačnící po mrtvolách? Já měla v principu jasno, i když pár reakcí profesora bioinformatiky Thea mě iritovalo a nemohla jsem se rozhodnout, zdali chce být mučedníkem, je tak statečný či naopak zbabělý. Na druhou stranu o "puzení" něco podnikat/nějak konat, i když mi všechno říká opak, sama něco vím. Vědecké postupy, metody, analýzy, DNA, mikroby, tajuplné vražedné chlupaté monstrum a hromady čerstvých i rozložených mrtvol. Nic, co by provinční policajty stižené provozní slepotou ohromovalo nebo snad lákalo... Někdy ovšem působí jako úplní pitomci, a to tak zatvrzele, až to jednoho málem omrzí. Ale ano, nesporně nápaditá a čtivá detektivka.

49 06.10.2020

Nekonečně pochmurné, nesnesitelné čtení...

Mnichov. Bolestné trauma, které v české duši přetrvává po generace. Téměř si ho hýčkáme. Jenže ono se není co divit. Hned, jakmile se objevil na pultech, Mnichovský přízrak jsem si koupila. A teď, po letech, zase objevila. Hitler vyhrál. Spojenci nás zradili. Člověk odmítá i neodmítá uvěřit. Velmoci vždy hrají svou hru. Nemohl mě tak nenalákat francouzský pohled na zradu Francouzů situovaný do 60. let minulého století. Holčičí pocity mladé americké novinářky zpovídající zestárlého Daladiera nejsou tím nezajímavějším na tomto románu a neměly by čtenáře odradit. Jen kulisa skutečných událostí vyprávěných poutavým, přesvědčivým jazykem. Je zajímavé, jak stud a nikoli skutečný spojenecký závazek nakonec vedly britského premiéra appeasementu k tomu, aby Čechoslováci byli připuštěni k jednání o svém osudu alespoň za dveře, když už nemohli být přede dveřmi s těmi, kdo o nich/nás rozhodovali. A je smutné, jak zbabělost přetavená ve vzletné myšlenky o zachování míru ochromila dalšího "spojence", Daladiera, ale i francouzský lid.

Ano, vše pochopitelně známe. Nicméně část v knize věnovaná onomu osudnému dni 29.9.1938 předkládá strhující rekonstrukci hodinu po hodině, a výmluvně popsané úvahy a pocity jednotlivých aktérů. Nutno uvést, že autor vychází z historických faktů, ze zahraničních archivních pramenů a z Benešových "Pamětí". Vlastně bychom neměli zapomínat, že sám Edvard Beneš v zájmu zabránění krveprolití našeho lidu předem tajně připravoval únikový kompromis o odstoupení rozsáhlých území s dvěma miliony československých Němců... Což ovšem nijak neomlouvá postoj spojenců. Velká čtyřka se spokojeně rozešla, aniž vůbec tušili, aspoň někteří, že se právě dohodli na druhé světové válce.

"Nemůžeme po spřátelené zemi chtít, aby spáchala sebevraždu, ale možná můžeme požádat aby si uřízla nohu" (Daladier ve svých alibistických úvahách o Československu po prvním kole Mnichovské konference. Jak patetické, alibistické a tragicky naivní... )

38 04.10.2020

"Nepropadej panice!"

Dokonalé hlášky. Úplný koncert. Myslím, že Adams měl s Pratchettem stejnou kojnou. Pár dobrých přátel mám. A umím si docela dobře představit, že se z někoho z nich vyklube mimozemšťan. Mám totiž v životě docela štěstí. Totiž i paniku z "konce světa" jsem za svůj "krátký" život zaznamenala nejednou, když vedle 2012 přibereme i kdysi óbr problém 2K. Duchaplná sci-fi parodie na ryze pozemské lidské vlastnosti a třeskutě vtipná pouť vesmírem plná originálních nápadů (ručník mám vždycky s sebou :). Vlastně nevím, čeho je v knize víc, zdali sarkasmu, ironie nebo parodie... Tuto klasiku jsem přečetla poprvé už někdy před 20 lety. Svou knihovnu průběžně obměňuji, neb není nafukovací, Adamsova dílka však její regály neopustila a stěhuje se se mnou. Doufám, že se jeho vesmírná duše uhnízdila na některé sympatické planetě v některém vzdáleném souhvězdí... Mimochodem, po přečtení papíru i e-knihy jsem si ve finále pustila do uší geniální Dykův přednes, lépe řečeno jeho brilantní komorní orchestr. Kdo umí, holt umí. Zaslouží extra 5 hvězd. Už se nemůžu dočkat návštěvy Restaurantu na konci vesmíru.

"Zafod Bíblbrox? Prezident? Snad ne ten Zafod Bíblbrox? Snad ne naším prezidentem? Mnozí v tom spatřovali konečný důkaz, že celému známému vesmíru už definitivně přeskočilo. [...] V okamžiku, kdy Zafod Bíblbrox oznámil svůj úmysl kandidovat, byla to hotová věc: tohle byl ideální materiál na prezidentství. [...] Prezident je pouhou figurkou - není držitelem pražádné moci. Vybírá ho vláda, avšak kvality, jimiž se má vyznačovat, rozhodně nejsou vůdcovské schopnosti, jde tu spíš o schopnost pobuřovat. Proto je za prezidenta vybírán vždycky sporný typ - provokativní a zároveň fascinující. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž odvracet od ní pozornost. Podle těchto měřítek je Zafod Bíblbrox jeden z nejúspěšnějších prezidentů, jaké kdy Galaxie měla."

Nepřipomíná vám to někoho? Myslím, že Adams byl velký vizionář.

53 03.10.2020

"Celkové množství vody na planetě je neměnné."

Hydrogeolog Zbyněk Hrkal má nesporný spisovatelský talent. Úžasně přístupným, vtipným a přitažlivým jazykem servíruje příběhy vody a vodních zdrojů ve světě nabité informacemi a rozbíjí řadu mýtů a pověr, které ekoaktivisté (zpravidla s nulovou znalostí věci) rádi šíří mezi nepoučený lid. A kdo by nechtěl pomáhat druhým, přírodě, sobě...? Jenže ono není vždy od čeho pomáhat. Ekokariéra je prostě kariéra jako každá jiná. Někdy bohužel může být i škodlivá, tedy přímý opak deklarovaného. Au. Pravda, trochu do svých příběhů zaplétá geopolitiku. Vody však přesahují hranice států a pan Hrkal to má navíc v hlavě tak srovnané (nemyslím ideologicky, ale zcela prakticky - voda stojí v popředí i v pozadí jeho premis a vývodů), že si to může dovolit. Nemohu než doporučit. Žádná suchá data nebo paralyzující sloupce čísel. Poučné a přitom zábavné čtení, které nechcete odložit.

42 01.10.2020

Přímočarý, nekomplikovaný, logicky strukturovaný, propracovaný a příjemně chytrý, akční příběh Mitche Rappa, kde dobro a zlo stojí zřetelně na svých stranách. Čtenář netápe a může se bez váhání nechat vláčet brutálním světem zločinu, teroru a špionážních služeb... Superman Mitch? No a? Je to román a s těma zlejma parchantama musí přece někdo zatočit ;-). Komu se stýská po realitě, může ťuknout třeba na ocelová vrata ÚZSIny. Mám výhodu, že jsem neviděla filmové zpracování ani nečetla žádný další/předchozí díl, tabula rasa. A k Flynnově cti dlužno dodat, že mě do příběhu vtáhl od samého začátku. Příběh má spád, špinonážní smrtící přetahovaná se briskně přesouvá mezi Evropou, Ruskem a Blízkým východem a američtí agenti operující v legislativní i praktické ilegalitě, předvádí pěkný koncert. Myslím, že jsem snad poprvé při čtení nějaké série zatoužila otevřít okamžitě další díl ;-).

38 30.09.2020

Hřbitůvek pro domácí zvířátka. Takové místo mě nikdy nelákalo, na rozdíl od hřbitovů. Kdysi jsem se procházela mezi hroby a učila se na zkoušky... takový klid a mír. Řbitov zviřátek, jak malebná, a přece bizarní představa. Vlastně hodně povedený název - a překlad (Pet Sematary). Všechna moje zvířata si pamatuju v srdci. Skoro si nevzpomínám, jak zemřela a už vůbec ne, kde spočinula. Ale z mojí paměti nevymizela.

S očekáváním i jistou skepsí jsem tak přistupovala k tomuto Kingovu slavnému, strašidelnému příběhu. Jeho hluboká znalost psychologie člověka a síly jeho nejtajnějších přání, jakkoli zvrhlých či dobrých, které dokáže do maxima využít, aby rozehrál nejpodivnější lidské příběhy, mě ohromuje od jeho první knihy, která se mi dostala do rukou. Tady nicméně nejde o hlubokou sondu do lidské duše. Člověk podvědomě tuší od samého začátku, kam bude celý tragický příběh rodiny lékaře Louise směřovat. Osudový příběh, který prostě nemohl dopadnout jinak. Rozhodně tím nehaním triviálnost zápletek. Naopak. Právě v tom je totiž King velmistrem, oním kingem. Ze zcela všedních lidských příběhů, kterým v tomto případě dominuje nic menšího než láska k bližnímu, a jejich pohnutek dokáže vycizelovat diamanty. Ano, pudové zlo opět vytrysklo na povrch. Neodvolatelně. A i když jiná Kingova díla mě očarovala víc, přiznávám, na krále psychologie lidských duší nedám dopustit.

65 25.09.2020

Filozof Konstantin/Cyril a právník Metoděj. Kdo by neznal soluňské bratry, kteří přišli v 9. st. na Velkou Moravu, aby pro nás vytvořili naše první písmo hlaholici, prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk a přinesli tak našemu lidu vzdělanost. Ono se to snadno řekne. Ale málokdo ví, vč. mě, kdo tito dva světci skutečně byli a málokdo si asi umí představit, jak obrovské úsilí to pro ně znamenalo a jaká by byla bývala naše minulost a budoucnost, kdyby se tak vlastně nestalo.

S nesmírným zájmem jsem si toto vysoce erudované, velkomoravské dílo paní Jindry Jarošové na pomezí faktu a fikce přečetla. Cyril a Metoděj jsou právem patrony Moravy. Vždyť co by bez nich byla? Co nadšení, životních sil a obětí do našich krajů vložili a jaké překážky museli v životě překonávat, aby naplnili svůj osud. Kniha je rovněž výjimečná svým rozsahem. Jindra Jarošova pouť obou bratří začíná dlouho před jejich narozením a odhaluje tak čtenáři pozadí historických událostí v dávné Byzancii, které vedly - přes obrovské překážky - k nakonec úspěšné velkomoravské misi obou bratří. V díle se profiluje mnoho desítek až stovek dějinných osobností, přitom zdaleka ne o všech mnozí někdy slyšeli či se o nich učili. Toto poutavé a ojedinělé dílo zaslouží nejvyššího uznání. S veškerou úctou k Vondruškům, Niedlům etc., tato dáma s rozsáhlým vědomostním aparátem a pracovním záběrem je všechny strčí do kapsy. A nebýt přitom onoho velkomoravského taháku, nejspíš by mě toto dílo i seznámení s paní Jarošovou minulo.

47 22.09.2020

Dokonalá společenská satira své doby. Nemohla jsem odolat, abych se do kocourkova Týnce nevrátila. Humorista Jaroslav Žák obě své kritiky nastupujícího a nastoupivšího komunistického režimu - Konec starých časů (1848) i Na úsvitě nové doby (1949) - psal po "revolučním" únoru, i když zřejmě věděl, že jejich vydání se nedožije. Smutný vizionář Žák s humorem lehkého pera popsal směr, kam se v naší zemi ubírala komunistická ideologie. Kdyby byly tyto dvě Žákovy knihy vydány, nemuseli by se Čechoslováci na jaře 1968 tak divit, když naše hranice opět překročily sovětské aj. tanky. Osmačtyřicátý sic nepamatuju, a přece mi Žákem popsaný život přišel tak důvěrně známý. Až mi z toho bylo těžko na srdci. Jak je to vůbec možné, že se komunisté se svými ohlupujícími, lidského ducha ponižujícími a života zbavujícími, sadistickými metodami a páchanými zvěrstvy udrželi nejenom v Československu po celá desetiletí u moci? Kde se stala chyba?

Pepův Týnec nad Lesy poskytl Žákovi ideální maloměstské prostředí pro působení reakčních, neofašistických sil bojujících s novodobými tajnými klikami, či trockistů a sokolníků se soudruhy - všechno samí sousedi, kteří se léta dobře znají. A nechybí tu ani Čína a rádoby čínská císařovna Yong. Jsme a vždycky jsem zdá se byli velmistři v nálepkování. Nelíbí se ti někdo? Označ jej za reakcionáře (dnes třeba pravdoláskaře či zástupce pražské kavárny) a můžeš jej "legitimně" ostouzet, urážet či dokonce nechat zbavit svobody. Vážně poučná a přitom vtipná (jakkoli tragická) reflexe porevoluční doby, která má v Pepově Týnci nemálo obětí. Krádeže a zabavení majetků přitom zdaleka nestačí. Milosti samozvaných soudců z lidu neujde ani vořech Flotýnek páně Kandíka, který zaútočil na profesora marxismu-leninismu Šošolku. Trest smrti pro Flotýnka však nakonec není nezbytně nutný. Korupce je totiž všemocná. Kdo by si nedal pěkně vykrmenou husičku... Vítězství pracujícího lidu? Spíše zlodějů a vrahů. Protože i těch málo zástupců tzv. krásných ideálů sprovodili ze světa také.

Volby v květnu 1948 v Týnci mi připomněly mou vlastní první účast na volbách na mé bývalé základní škole, když mi bylo čerstvých 18. Nezapomenutelný zážitek. Já tehdy nemohla pochopit, proč musím za plentu, když nemám žádnou reálnou možnost volby. Tak nač ty tajnosti...? A nakonec jsem tam byla dostrkána. Masarykův lid to zase jednou projel, nepatrná naděje však zůstala.

Ferdova cesta do hlubin českého lidu: "Když člověk někoho zabije, má na vybranou: buď se z té vraždy kát a podstoupit trest - a to se nikomu nechce -, nebo začít hlásat, že vražda je vlastně veliký čin, že je hrdinné a krásné vraždit a že zavraždí každého, kdo o tom pochybuje. Von má naději, že vyvraždí všechny, kdo jsou proti vraždě a přesvědčí ty ostatní, že vraždění těch, kdo neschvalují vraždu, je boj proti vraždě."

37 20.09.2020

Staří známí. Hynek Tas z Boru, Jan Žižka, Oldřich II., Kadrnožka... ale taky Vlkov nebo Solná stezka. Bezva, to mám ráda. Nezanedbatelný prostor tentokrát František Niedl věnuje opakování/připomínání důvěrně známých faktů z předchozích dílů, což může být fajn pro ty, kdo začnou číst sérii od konce, ale dost nezáživné pro ty ostatní. Příběh je tak přeplněný nostalgií, což poněkud ubralo na mém zaujetí. A to jsem si dala slušnou pauzu od předchozího dílu.

V poslední knize napínavého příběhu Hynka Tase z Boru se opět prolíná historie s autorskou fantazií vytvářející směsici odvahy, lásky, utrpení a pomsty. Místy možná až příliš kruté, ale vždy vysoce ospravedlnitelné... Historie tady však přece jen trochu víc ustupuje do pozadí před životním příběhem stárnoucího Tase z Boru. I tentokrát jej stíhají rány osudu. Přitom je to člověk odvážný a plný mravních zásad, tedy ten, který by si je zasloužil nejméně. Ale on je asi taky jediný, kdo se s nimi dokáže se ctí poprat. Hynek Tas z Boru se stal mou oblíbenou postavou. A přese všechny předchozí výhrady jsem se k němu i k jeho vlkům a přátelům ráda ještě jednou vrátila.

48 18.09.2020

Nedocenila jsem plně význam titulku. Zešílet... Začetla jsem se do knihy o životě v divočině a dostalo se mi divočiny v lidské duši. Zdaleka teda ne tolik poetiky, v jakou jsem doufala. Ze stránek, jedné po druhé, odkapávala deprese společně s beznadějí. Úvodní příběh bych dala jako poslední, protože mě málem odradil od dalšího čtení, jenže to by byla veliká škoda.

Nesporně zajímavé příběhy lidí s podobným osudem, ale odlišnými motivy. Šumavská divočina a potřeba samoty jsou takřka jedinými společnými jmenovateli a možná ještě důvody duchovní, mystické, metafyzické... Je to mazec. Houbičky, tráva, alkohol, drogy... Takřka všechny zpovídané vede k "otevření" oken do čtvrté dimenze. I když ještě jedno mají k mému překvapení společné. Takřka všichni tito "poustevníci" oplývají vysokým intelektem, sečtělostí. A živí se raději pomocnými pracemi, brigádami nebo ničím, resp. prodejem případných výdobytků zemědělských a chovatelských. No jo, a nikdo se pochopitelně nebojí žít sám v naprosté samotě. Moje zpovykaná a civilizací rozmazlená dušička by potřebovala snídat nejspíš houbičky aj s trávou dohromady, než by si zvykla. V tomto ohledu, a odvaze odpoutat se od lidské společnosti (do značné míry), mají můj velký respekt.

U této knihy, víc než u jiné, si člověk uvědomí svou vlastní sílu i závislost, vůli i slabost. Velmi inspirativní kniha. Ne, do divočiny mě to v tomto rozsahu nijak netáhne. Ale přístup k životu, schopnost odpoutat vlastní mysl od tolika nevýznamných zbytečností a tolik hlubokých pravd. Ne objevené kolo, řekla bych, ale prožité a popsané pravdy. Člověk sám je prožívá, aniž si je uvědomuje, a tak je ani neumí pojmenovat. V každém případě se budu na bezďáky - nebo na ty, co tak vypadají - dívat pozorněji. Šaty dělaj člověka, vyzpíval světu Werich. Chci-li, aby mě svět přijímal, nepochybně to platí. Jinak je to samozřejmě jedna velká blamáž. Jen na to nezapomínat.

"Kolem úmrtního lože můžou být shromáždění tví blízcí, ale stejně do smrti vstupuje každý sám. Tam člověka nemůže nikdo doprovodit."

"Se svobodou je to stejné jako se samotou. Je to vnitřní stav. Svobodný se můžeš cítit v každé situaci. Někdo se může cítit svobodnej ve fabrice, jiné bude na louce se zvířatama jako ve vězení."

65 16.09.2020

Jsem uchvácena. Bez nadsázky. Měla jsem z knihy vcelku oprávněné obavy, protože mé vzdělání v oboru fyziky skončilo maturitní zkouškou a všechna další studia směřovala zcela jiným směrem. Fyzika, resp. astrofyzika, mě ale průběžně z různých důvodů vždy lákala a tato kniha jako by mi do klína spadla. Kéž by Tyson býval mým profesorem fyziky. Nečetla jsem lepší výklad a přiblížení fyzikálních jevů. Já tomu všemu rozuměla, a ještě jsem se navíc náramně bavila! Ano ano, Tyson nezabíhá do detailů, tím by mě taky možná odradil. Nejsem přece žádný odborník. Ale tolik zajímavostí na pár stránkách, to každý den nenajdete. Moje nadšení jde samozřejmě zcela na vrub Tysonovy schopnosti srozumitelně a zábavně podávat informace, které člověk jinak příliš nevyhledává. Příliš jim totiž nerozumí. Takže pro laika dokonalé seznámení se známým vesmírem blízkým i vzdáleným, ale třeba i s naší planetou. Netušila jsem, jak a co z naší planety Země je viditelné z vesmíru, třeba jen z Měsíce. Ono je to totiž jako hledat světlušku poletující kolem hollywoodského reflektoru :-). A mnoho dalšího. Tuhle knihu ze čtečky hned tak rychle nevymažu. Mám dalšího oblíbence.

"Pulsar si můžeme představit jako hmotu Slunce napěchovanou do koule a velikosti Karlových Varů. Možná lépe si ji představíte, jak do tyčinky od jeleního loje ládujete sto milionů slonů."

"Když smícháme sodík - jedovatý reaktivní kov, který se dá krájet nožem na máslo - a čistý chlor, neboli páchnoucí, smrtící plyn, získáme chlorid sodný, což je neškodná, z biologického hlediska zcela nepostradatelná sloučenina nazývaná kuchyňská sůl."

"Einstein byl prostě frajer."

45 12.09.2020

"Žijeme přece v úplně moderním 19. století."

Dracula tedy žil ve zcela moderní době. Jakto, že mě to doposud nenapadlo? Irský spisovatel Bram Stoker se v 19. století zřejmě narodil proto, aby nechal zrodit hrabě Draculu, tvora, který nemá rád světlo, zrcadla a náboženské symboly. A česnek. Pro což mám pochopení ;-). Zato krev jej pořádně rozhicuje. Kdo by neznal tohoto upírského hraběte. Sama jsem před 13 lety zavítala do rumunské Transylvánie na hrad, o němž místní tvrdí, že právě tam hrabě Dracula žil. Postava Draculy zjevně vzala svůj život do vlastních rukou, což bylo nasnadě, protože Stoker si za předlohu hraběte Draculy vzal skutečnou historickou postavu z 15. století, prince Vlada III. z Transylvánie. Postava Draculy dala současně vyniknout ostatním postavám, jimž dle mého vévodí lékař a vzdělanec Van Helsing.

Deníková forma psaní, na konec 19. století asi poněkud neobvyklá, je rozhodně zajímavá literární forma, která umožňuje vytvořit si ze zápisků jednotlivých postav celistvý obrázek. A až na široce popisované myšlenky, prožitky a vztahy sdílené mezi dvěma dívkami, jejichž psychologie zas nebyla nijak zevrubně propracovaná - spíš kdo, co, kdy, s kým, než skutečné proč - nemá Dracula prázdná místa. Já tento proslulý horor napsaný před více než 120 lety totiž četla poprvé. Dracula ale nestárne :-). A přece člověk s knihou váhá právě proto, že má pocit, že Draculu už tak důvěrně zná. Hrůza mé srdce nesvírala, já na druhou stranu nepotřebuji třást se jako osika, aby se mi román líbil. A tento má navíc už pár křížků a k člověku promlouvá mluvou starých časů, ale troška shovívavosti neškodí. Román je čtivý a v závěrečné části lovu na upíry nabírá významně na akčnosti. Jsem vážně ráda, že jsem tuto hororovou klasiku taky konečně přečetla.

68 10.09.2020

Kniha, na kterou jsem narazila krátce poté, co jsem se vdala, a včera se mi zničehonic vynořila v mysli :-). Přiznám se bez mučení, jinak by mě tehdá titul nejspíš nezaujal. Uznávám tedy, že mé pohnutky k jejímu čtení nebyly zcela chvályhodné, duši mám však svobodnou, tak ji zbytečně neomezuji ;-). Jeden nikdy neví, že? Do příběhu Kate a její dokonalé rodinky, nebo spíš dokonalé Kate a její rodinky, kterou ona do úmoru s láskou obskakuje, jsem se proto se zájmem začetla. Je to slušný román a poměrně vysoké hodnocení zde na DK to i trochu potvrzuje. Pohnutky Kate, která udělá, co udělá, docela dobře chápu. Postavu jejího manžílka, dost nesnesitelného balíka, už trochu méně. Ale vlastně už vím, že možné je snad vše. Ani hledat podporu u vlastních rodičů nemusí být vždy řešením. Příběh se tak přesune z Anglie do Itálie. Kam jinam, horké slunce, odvázaní, láskyplní Italové :-). Kde jinde léčit své bolavé srdce... Konec mě však překvapil. Ne, že bych snad Kate nepřála dobrý život. Ale tohle bylo na mě poněkud kách. Happyend je ale nakonec asi jediným možným vyústěním tohoto typu románu. Nejde přece o nějaké osudové drama. Kniha se dobře četla, takže musím konstatovat, že Tess Stimsonová své řemeslo umí.

41 08.09.2020

Na nemnoha stránkách se Jan Novák podělil o historii své vlastní rodiny odehrávající se v Československu v době násilného znárodňování a bezohledné kolektivizace. Čtenáři se dostává nikterak dramatizovaný autobiografický příběh, spíše popis každodenního, nesnadného života v polabské vesnici v 50. letech 20. století očima malého kluka, který je však dokonale výmluvný. Rodinné trampoty v nelehkých podmínkách s dokonalým puncem autenticity jednoho prostě musí zaujmout. Už samotný moment osvobození Sovětskou armádou zde pro rodinu představuje traumatizující zážitek, když špinavý Rudoarmějec, Mongol - jak jinak, nakráčí do statku a dědovi ukradne jeho nejmilejší a nejlepší koně.

Novák má schopnost svým poutavým vyprávěním oslovit. Na životě jeho pradědy kulaka a jeho rodiny, jedné z mnoha postižených té doby, nenásilně, lidsky a laskavě, byť vlastně dost smutně, nastiňuje dobu nám vzdálenou, o které slýcháme a čteme v podstatě jen samé hrůzy. A přece se muselo žít. Jako musely žít naše rodiny. Já sama přitom ani moc nevím, jak se v té době žilo mým prarodičům. Umřeli dříve, než jsem skutečně dospěla na to, abych se zajímala. Babi byla nesmírně zbožná, děda, myslivec, zase nesmírně miloval svou vinici a víno ;-). Ovšem dětí mnoho, peněz málo, na školy pro děti tak nebylo pomyšlení. Družstvo mělo velký chřtán a velký hlad.

Historie rodiny nás zavádí i do Podkarpatské Rusi a koncentračních táborů. Nejzajímavější postavou je pochopitelně děda "betonové srdce", který svého vnuka nikdy nepohoupal na kolenou, který se nakonec stal zaměstnancem na svém vlastním statku, avšak nikdy se nesmířil s totalitním režimem, který jeho vesnici po válce zcela zdecimoval. Nemálo mě však zaujali i další členové rodiny. Strýc "pýcha rodiny" a student teologie poskytl pohled na církevní represe té doby. Při čtení o babičce, které Honzík Nováků přezdíval "kobra královská", se mi pak před očima zhmotnila postava mé vlastní babičky, její po zadek dlouhé, bílé vlasy, které si kartáčovala a splétala do tenoučkého copu, aby jej pak smotala do úhledného drdůlku a skryla pod loktušku. Vydařený román! V závěru jsem měla na krajíčku.

"Pak své miláčky zahnal do stáje a zabouchl dveře na celý svět."

46 06.09.2020

Follett svůj kronikářský příběh obyvatel středověkého anglického městečka Kingsbridge posouvá z 12. dále do 14. století a volně přitom navazuje na Pilíře země a osudy rodiny Toma stavitele, převora Filipa a dalších. Téma původní, doba stejně středověce ohavná, životy stále stejně komplikované a strastiplné. Jestli já nejsem masochista. Jenže se tu vytváří i prostor pro tu hrstku zdatných a morálně nezkažených jedinců, kterým Follett systematicky hází klacky pod nohy, kteří však člověku dávají naději a nutí jej stále a znovu nořit se do životních příběhů potomků či následovníků známých postav.

Tisíc stran je tisíc stran, takže nějaký čas jsem strávila hluboce ponořená v Kingsbridge. A opět se osudy místních točí kolem nedokončené katedrály, kingsbridgeského trhu, staví se však také nový most či nemocnice. Občas jsem si ale dělala nucené přestávky. To, když se hlavní hrdinové dostávali z hromady "hov**" do ještě větších "sra***". Chvílemi jsem si říkala, že Follett to - už zase - neskutečně přehání. Ano, středověk byla doba ukrutného temna, doba ran morových, jenže Follett se v tom středověkém bahně vyložené vyžívá. Taky se mu ale nedá upřít mistrně vystavěný příběh a přesvědčivé vykreslení hlavních postav, jejich životů a pocitů. Ohnivý sloup si do budoucna určitě nenechám ujít, tentokrát už jen necelých 700 stran.

49 04.09.2020

Román o počátcích německého středověku na konci 10. století. Kde by mě napadlo, že by mě mohl tak zaujmout. Kdyby zaujmout, přímo nadchnout. Bezpochyby je to spíše zásluha Gablé, než samotné doby nelítostných bojů Germánů a Slovanů. I když pravdou je, že dnes jsou některé tehdejší slovanské marky německým územím, jako Braniborsko. Čtenáři se zcela určitě dostává vysoké historické přesnosti, jakkoli o polabských pohanských Slovanech 10. století či samotnému Tugumirovi toho moc není. Ovšem padouši Gero a Henning mají rovněž své věrné historické předlohy. A když přihlédnu k tomu, že autorka je Němka, nevychází Slované z oné doby tak špatně, jak bych možná čekala. Gablé musím pochválit za mimořádnou rovnováhu děsu, hrůzy a porážek na straně jedné a vítězství, laskavosti a zdravého rozumu na straně druhé. Vpravdě nádherný román. Člověk vůbec nevnímá počet stran... spíš se tak trochu obává, kdy přijde konec. Ovšem být ženou ve středověku, v jakémkoliv století, muselo být pouze pro silné povahy. I když možná ne pouze ve středověku.

59 01.09.2020

"Věřte mi, jen nerad začínám o sobě, ale jak byste mohli naslouchat příběhu a nevědět nic o vypravěči? Tož prosím o poshovění."

No stačila tato úvodní věta a páně Fischlovi se podařilo získat mou plnou pozornost. Jako bych svou zesnulou babičku a řeč svého kmene zase slyšela. Protože pro člověka z tama, z Moravy, šak víte, to autentické tož rozzářilo nadcházející den s oblohou plnou mračen tady v asijském liduprázdnu. Tož sem sa do teho dala...

Dvorní šašci. Čekala jsem rozuzlení nějaké důvtipné metafory. A to bych se načekala. Musím začít číst anotace. Já prostě sáhla po svém oblíbeném Fischlovi. A udělala jsem dobře. Navíc bod Viktoru Fischlovi, že mě tak dokonale zmátl. Tentokrát to totiž nebylo žádné laskavé, povznášející čtivo. Fischl přivádí čtenáře do nacistického koncentráku a později do šestidenní války v Izraeli. Nevíme kde přesně, ani kdy. To zjevně není důležité. Pro obskurní čtveřici "šašků", hrbatého soudce, co viděl do budoucnosti, virtuosního žongléra, hvězdopravce a liliputána - ideální podlidi pro německou "čistou" rasu, bylo důležité jediné. Přežít. Ale přežít za jakoukoli cenu? Soudce, který nemůže soudit, vypráví o osudu svém a svých přátel. Z války nelze vyjít nepoznamenán, i když přežiješ. Jak ale žít, po té vší hrůze a ponižování? Mnohdy je to touha po pomstě, která jediná dává smysl životu. Nebo aspoň podávat svědectví. A nezbláznit se. Pro mne tak trochu jiný Fischl. A přece nelze nepoznat jeho úvahy, myšlenkové pochody, jeho lidství a humanismus. Série lidských příběhů s celou řadou odboček. Takový je život. Tak zaznamenal Fischl válku a žití po válce. A ta kniha prosím v roce 1990 stála 14 Kčs.

"Bude válka. Hroudy budou bubnovat na víka rakví, matky zůstanou bez synů, ženy bez mužů, děti bez otců a budou osleplí a zmrzačení a budou lidé bez střechy nad hlavou a strach bude všechny dusit jako mlha plazící se údolím. A krev bude stékat po stráních a vsávat se do písku pouště a slzy naplní vyschlá koryta řek a nářek se bude rozléhat po zemi. A přece se nic nezmění a Země se nepřestane otáčet kolem Slunce... "

"Vydat svědectví, vytáhnout do boje proti zapomnění, to bylo naše poslání."

41 14.08.2020