Rihatama komentáře u knih

Kepler případy finského vyšetřovatele Joony Liny začal sondou do lidské duše. A tím mě taky přilákal do svého soukromého duševního i mentálního pekla. Jak jinak lze psát a vymýšlet takové děsy, říkám si. Psychoanalýzu vystřídal vražedný, politický thriller, kterým Keplerovi nejspíš rozšiřují svou čtenářskou obec o ty racionálněji smýšlející :-). K těm se řadím i já (jakkoli mé spektrum je poněkud širší), a tak politické a finanční machinace dokonale padnoucích obleků mě musely zaujmout. Obleky versus uniformy, zlo versus správní policejní kašpaři. A nemálo obětí. A Paganini... Proč ne?

48 11.11.2020

"je to úžasný pocit, když se někomu splní sny, ne?"

Tak s tím mohu jenom souhlasit :-). Ale dívčí román? No, ano. Zase jsem jednou neodolala. A po celou dobu jsem měla neodbytný pocit, že Anna musela spadnout z Marsu. Dítko s takovou slovní zásobou, imaginací a chápáním duševních a tělesných radostí jsem já za celý svůj život nepotkala. Sama jsem v 6. třídě chápala rozměry svého života zhola jinak. Když však odhlédnu od přízemních soudů a Annu vezmu coby inspiraci pro před/pubertální holky, musím říci, že to má něco do sebe. Asi se kolem sebe rozhlédnu a popřemýšlím, komu ji dát. Je to totiž hodně milá osůbka, u které se člověk (s dospělým chápáním) přitrouble usmívá a je mu pěkně na duši. S někým takovým si prostě nelze zoufat. Optimismus tady srší z každé myšlenky a je navíc dost nakažlivý.

55 08.11.2020

Paní Jindra Jarošová je literárním světlonošem. Kéž bych měla dar jazyka jako má tato vzdělaná dáma. Je to již její druhé dílo, které jsem měla tu čest od ní číst, ale hned zpočátku jsem cítila tu obrovskou sílu, jakou dává do slov, a s níž se tak štědře dělí s námi, ostatními. A to, že se jedná o autentické dílo a nikoli překlad některého amerického autora, jak by se nabízelo, dokládá rozhled a hloubku znalostí paní Jarošové. Na druhou stranu mě vůbec nepřekvapuje, že se rozhodla zachytit životopis právě Helen Keller. Tuším, že v ní nachází spoustu inspirace pro svůj vlastní intelektuálně a kulturně bohatý život. A pochopitelně ví, že zdrojem inspirace může být - a je - i pro další.

Helen Kellerová, hluchá, slepá a němá (nepředstavitelné) Američanka je pro mne úplným zjevením. Má vlastní ignorance mě trochu děsí a jsem ráda, že jsem paní Jarošovou i Helen konečně objevila, protože nikdy není pozdě nechat se inspirovat. Je snadné mluvit o nedostatku talentu, prostředků, času etc. Nic z toho nemůže obstát ve světle biografie Helen. Nadšení, nezlomná vůle, trpělivost, pokora a spousta drilu. Bez ohledu na čas, talent a vlastní handicapy, pokud člověk opravdu chce, má šanci. Asi se nedokážu vžít do těla člověka zbaveného téměř všech pro plnohodnotný život "nezbytných" smyslů. Ale zdravý člověk sám se mnohdy cítí handicapován a udolán okolnostmi. Helen dává šanci, že to jde, i když si já a všichni kolem mne myslí pravý opak.

Jedno je ale nutné přiznat. Není zřejmé, jak by se odvíjel život Helen bez finančních prostředků jejích rodičů a osobní učitelky, slečny Anny Sullivanové, která si zaslouží stejný respekt, jako samotná Helen. Myslím, že příběh by to byl docela jiný, ale okolnosti si nevybíráme a vnitřní síla Helen dává tušit, že by svůj boj i své místo na slunci ani tak snadno nevzdala. Navíc to, čeho dosáhla, dala cele do služeb dalších jí podobně postižených, kteří neměli tak příznivé okolnosti ani bojovný naturel, jako Helen. Osud umí být nesmírně krutý, o to více však dává vyniknout síle člověka.

40 06.11.2020

Keplerovi přidali na plynu. Je-li jejich cílem uctívat památku Stiega Larssona, jehož příjmení nejednou propašují do samotné knihy, dělají to dle mého velmi dobře. Joona Lina má tentokrát ještě větší problémy se sebou samým než dříve a jeho vyšetřování se tak přesouvá takřka do ilegality. Brigittin dům, ústav nezvladatelných a nezletilých děvčat je takřka ideálním místem zločinu. A nechybí ani pěkně vykutálené médium, na hledání vrahů se přece dá slušně vydělat... Jenže jeden nikdy neví. Takhle prohnaného vraha by totiž jeden pohledal. Keplerovi vytvořili dílo plné násilí, ale i napětí, náhod a nečekaných zvratů. Thriller jako vyšitý.. Manželé Ahndorilovi se vážně vytáhli.

43 04.11.2020

"Opak každé pravdy je stejně pravdivý."
(Tato citace mi připomněla nedávno komentovaný "pravdivý příběh")

Krásná indická báseň z pera německého spisovatele z počátku 20. století. Nejsem buddhistka, tak nevím, zdali dokážu posoudit míru věrohodností tohoto proslulého příběhu o Siddhárthovi. Zdali se jedná o čistý indický buddhismus nebo spíše mix s praktickým myšlením čínského zen-buddhismu, které se obejde bez meditací, nebo snad taoismus. Není to ale vlastně podstatné. Nehledala jsem příručku buddhismu. Jestli ještě vůbec něco hledám, tak inspiraci. Siddhárthu jsem poprvé četla ještě někdy na výšce, tedy ve věku, kdy jeden je na počátku své cesty a informace nasává jako houba. Při dnešním čtení byl prožitek silný jako tehdy, přece však zcela jiný. Zmoudření se zdá být nevyhnutelné, každý k němu však musí dospět sám. Zestárnout. I když někdy ani to nestačí.

Poeticky a neskonale moudře promlouvá Hermann Hesse ústy Siddhárthy. Indii sám navštívil pouze jednou, avšak dostatečně se "infikoval" zejména coby potomek indologa a křesťanské misionářky, čtenáře tak přesvědčivě vtáhne do života Siddhárty, syna Bráhmana, lesního mnicha-šramana, milovníka i převozníka. Skrze Siddhárthův život nám přibližuje dnes tak často připomínanou, byť pod vcelku suchopárným pojmem, "vědomou přítomnost", připomíná nám relativitu času, bytí a materiálních statků, povahu moudrosti a vědění, koloběh života, stěhování duší... či význam osobního prožitku. A také co je či není v životě důležité a jak moc. Siddhárthu jsem nečetla naposledy. Díky Elsinor 024, že mi jej právě teď svým komentářem připomněla....

"Siddhártha viděl opičí národ putující vysoko v lesní klenbě, vysoko ve větvoví, a slyšel divoký, chtivý ryk. Siddhártha viděl berana pronásledujícího ovci a pářícího se s ní. Viděl v rákosí jezera štiku lovící z večerního hladu. Všechno to zde věčně bylo a on to neviděl; nebyl při tom. Teď při tom byl, teď k tomu patřil."

40 03.11.2020

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí....

Petr Bezruč se vynořil kdesi z šera hlubin mé mysli při čtení prvních kapitol Šikmého kostela. Karin Lednická je bystrá, nadaná, sečtělá a především má dar jazyka a nesmírné představivosti. Kronika doby temna, spíš než ztraceného města. Tolik strádání, bolesti a odpírání, co lidé museli snášet na konci 19. století a počátku 20. Jeden trne, co všechno může lidská bytost snést. Ani když dojde na nejhorší, není čas plakat ani truchlit. Je potřeba myslet na jídlo na příští den. Na to, jak nakrmit děti. Na to, jak přežít.

Román o ženách. Barbora, Julka, Fanka Barka... Každá jiná, každá jiný osud, každá pozoruhodná silou, s jakou čelí životním útrapám. A to ne ledajakým útrapám. Přelom 19. a 20. století, vč. 1. sv. války, nemá v literatuře významného pokrytí. Téma je proto vysoce zajímavé samo o sobě, vyzdviženo vysokou literární kvalitou románu a prostředím Moravskoslezského kraje z doby černouhelného boomu. Závěr knihy je přímo strhující. Československo - polský územní spor je válka, o které se moc neví. Jen suchá fakta. Země se po 1. sv. válce v Těšínsku, vč. Těšína, rozdělila na český a polský. Ale jaké lidské osudy tuto operaci provázely člověk nedohlídne. Lednická přitom - chvályhodně - nestraní žádné straně, ani polské ani československé. Vynikající!

103 01.11.2020

Občas člověk sáhne po krimi. A když je to právě jen občas, doufá, že se nespálí. Můj zájem jde napříč žánry a "chyby" pak člověk draze zaplatí svým časem :). Keplerovi alias Ahndorilovi mě naštěstí nezklamali. Do své tvorby mě neomylně vlákali právě Hypnotizérem, protože tématu hypnózy se jednoduše nedá odolat. Severskou mentalitu i zálibu seveřanů v krimi všeho druhu trochu znám, a i tento švédský hororový krimi thriller si ke mně našel cestu. Myslím, že matematik, astrolog, teolog etc. Johannes Kepler by se asi trochu divil, kdo si propůjčil jeho jméno, stydět by se ale dle mého nemusel :). Keplerovi velice zručně vládnou slovem, děj a zápletky mají promyšlené do nejmenšího detailu, hrdinové žijí komplikované a propletené životy a míra napětí - aspoň pro mě - setrvale oscilovala na horní hranici.

Léčba traumat hypnózou. Keplerovi dokonale využili možností, které skýtá stav změněného vědomí a subjektem i objektem se nestává nikdo jiný než samotný psychiatr Erik. Jeho život převrátili vzhůru nohama, ač se po něm nechtělo původně nic jiného než dělat to, co umí. Hypnotizovat. A tak jsem se taky seznámila s komisařem Joonou Linou, jehož vlastní osud by vydal na samostatný román. Tohle není "jenom" krimi. Je to propracovaný román - vlastně jenom jeho úvodní díl - kde řešení zločinu vyžaduje hlubokou osobní integritu všech zúčastněných, protože tady nejde jenom o život, ale i o duši. Mimochodem, vrah i jeho pohnutky pro mě bylo dlouhou dobu záhadou, což asi také svědčí o dobré krimi, jen brutality by mohlo být pro mě osobně trochu míň.

53 30.10.2020

"Ztratili jsme rozum, ztratili jsme svědomí, ztratili jsme čest. Dívám se kolem sebe a vidím barbarství."

Naučná literatura, politologie, historie... to vše by jednoho možná odradilo. Ale nemělo by. Poutavým jazykem polský spisovatel Kapuściński odkrývá tajemství SSSR, odkrývá fungování tohoto územního, etnicky nesourodého kolosu kdysi o téměř 300 milionech obyvatel, odkrývá postoje sovětských lidí. Je to nesmírně zajímavá sonda do poměrně nedávné historie konce jednoho ideologického impéria, jehož nejdůležitějšími nástroji moci bylo zastrašování, ponižování a likvidace. Ruská kultura, nacházející v sovětském prostředí živnou půdu, nicméně zůstává vrcholně zajímavá a plodná, a povaha homo sovieticus jakbysmet.

Kapuściński umně kloubí realitu zejména konce 80. a počátku 90. let - sám cestuje napříč svazovými republikami a čtenář má možnost cestovat s ním - se vzpomínkami sovětských aparátčíků uchovaných v různých pamětech a životopisech. Výsledkem je věrohodná, fakty a myšlenkami podložená analýza sovětského impéria, jeho států a etnik, jeho počátku, ale zejména jeho pádu. V kontrastu tady vystupují rozdíly mikrosvěta lidí a makrosvěta politiků, kteří se přece nemohou zabývat tím, jestli paní XY na konci sovětského světa má hlad, a popisuje to, co sám nazývá dekolonizace světa. Velmi doporučuji. Člověk konečně řadě věcí a historických souvislostí lépe porozumí.

40 27.10.2020

Kniha začíná nástupem Claudia na trůn, resp. smrtí císaře Caliguly, který si však o zabití říkal vším, co dělal. Jeho proto škoda dle mého určitě nebyla. I když on život ve starověké monarchii obecně nebyl procházka rajskou zahradou. Samá bratrovražda, otcovražda, mučení a zrada. Sám Claudius o tom věděl své. Smrt rozséval (standard doby) a smrt jej nejednou obcházela. Na onu dobu se dožil docela přijatelného věku téměř 64 let. Víc už mu ani nebylo umožněno. Zlatá republika a parlamentní demokracie. Nevíme, co máme. Nebo víme?

Nebohý Claudius, koktavec, mrzák a rodinný hlupák. Ale taky sečtělý, morálně na výši - na tehdejší poměry středomořských vládců počátku tisíciletí - a republikán, byl provolán císařem. Ale nikoliv senátem, který v monarchii pozbyl na významu, ale pretoriánskou gardou. Vlastně vládla svého druhu vojenská junta. Hříčky osudu jsou nevyzpytatelné. Alespoň pro nás obyčejné smrtelníky. Oč větší úděl pro Claudia, o to větší výhra pro Římské království. Ovšem císařský úděl nebyl zdaleka jediný, který Claudia potkal. Jeho žena Messalina byla pěkný ptáček a Claudius se projevil jako úplný trubec. V novověku by nejspíš býval panem profesorem a těm se to stává vcelku normálně ;-). Jenže Claudius nečelí pouze zradě svých žen a manželek, ale i svých nejbližších přátel. Moc je smutná a zákeřná záležitost. Neřkuli moc nejvyšší. A ačkoli sám vášnivý zastánce republiky, paradoxně Claudius svými činy posiloval císařský absolutismus. Pro Řím a jeho občany však byl přece jenom více požehnáním než rozsévanou hrůzou. Dost mě ale nevyhovoval Claudiův fatalistický přístup k životu v závěru jeho vlády. Vlastně mě tím iritoval. A stále nechápu takové naprosté odevzdání se osudu... Dobytí britského Camuloduna pod Claudiovým vedením je ovšem krásný příběh. Vůbec je v knize hodně zajímavostí. Claudius je rozený vypravěč, tak se připravte na dlouhé příběhy a popisy.

Ave Caesar, morituri te salutant!

44 25.10.2020

Kuchařku pro dceru mi před téměř 2 lety darovala moje maminka - jasně, kdo jiný. Už je to hodně let, co jsem vylétla z rodinného hnízda, k vaření jsem ale nikdy nezískala jiný vztah, než čistě utilitární. Jíst se musí. A když nemusím vařit já, tím lépe. A když už musím, pak tato kuchařka je jednou z těch, po kterých bezpečně sáhnu. Je totiž skvělá.

Hudebníci znají etudy. Drobné hudební skladby sloužící k výuce hry na nástroj. Sama jsem jich odehrála spoustu. A k vaření se hodí taky ideálně. Libo Etudy rychlé, Etudy sladké či snad Vánoční etudy? Gulášové etudy jsou rovněž k mání a mnohé další. A musím říci, že i můj muž si Etudy všeho druhu oblíbil. U nás v kuchyni je to jednoduše samý koncert. Možná ne ten virtuozní, ale rozhodně příjemný a chutný.

43 24.10.2020

„Samotný osud nestačí, je to příliš málo. Je třeba něco více."

Druhá kniha v sérii Zaklínače mě přiměla konečně si něco dohledat o této klasice fantasy. Hned úvodní povídka z Meče osudu - Cesta, z níž není návratu - mě totiž taky docela mátla. Kdo je Visenna? Kdo je rytíř Korin? A kam se u všech všudy poděl Geratl z Rivie? Ale netřeba se bát, Potměšilý Sapkowski nakonec vyjeví, kdo je kdo.

Meč osudu je tentokrát hodně o Geraltu z Rivie a Yennefer z Vengerbergu. Pochopím, jestli někdo proto u tohoto dílu "ohrne nos" nad "červenou knihovnou". Na druhou stranu, je přece rozdíl mezi poetikou textů Michala Davida a například rockové kapely HIM (Wings of a butterfly etc.). Milostná linka Sapkowskému umožnila vytvořit pozadí nejen pro emoce, vášeň a humor, ale i mravní sílu.

Každá z povídek Bělovlasého má svou pointu, každá je skvělá svým vlastním příběhem, všechny pak člověka obklopí svou lidskostí. Zlatý drak nebo Střípek ledu? Věčný oheň nebo Oběť? Nemám favorita. Jasné strany dobra a zla totiž jednoduše nejsou a ty čtenáři, snaž se ty duševní a emocionální veletoče pochopit. Nadsázka, humor, ironie, ale taky boj o život či se životem. Lidé, draci, dryády/lesní nymfy, trpaslíci, elfové, půlčíci, sylfidy, mořské víly a další známé i neznámé bytosti… Jako by si bytosti z celého vesmíru daly rande na "Václaváku". Vynikající.
P.S.: poslední povídku - Něco končí, něco začíná - jsem si nechala coby epilog nepřečtenou na úplný závěr Zaklínačovy ságy, což mi zavčas doporučil jeden z databázistů :).

53 23.10.2020

Doba studené války ideálně nahrávala špiónům, tajným dohodám, tajným zbraním... což je v současné době sociálních médií, rozvětvené sítě kontrolních satelitů, stamilionů mnoha subjekty kontrolovaných mobilních přijímačů, dronů nebo Snowdanů, už hodně obtížné. A jako obvykle proti sobě Forsyth postavil hlavní protagonisty obou stran zabarikádovaných táborů, sovětskou KGB proti Američanům a Britům. Ve hře přitom není nic menšího než pokoutně sestavená jaderná bomba. Vděčné studenoválečné téma, na které byla natočena celá řada filmů. Forsyth je nicméně Forsyth. Jeho postřehy, komentáře a osobní vhled dodávají dílu na věrohodnosti a napínavosti. Tentokrát je v ohrožení Britské království. Dodnes dochází k diplomatickým přestřelkám mezi Rusy a Brity (nejenom), motivem jsou například kauzy otravy armádním jedem novičokem - jak vystřihnuté z dob studené války. Takže i ve svém požehnaném věku má Forsyth stále o čem psát. Válka neválka. Ovšem i takový "Masakr na Národní třídě" by rozhodně bylo nosné téma (ad Jadran).

42 19.10.2020

Daemoni. Naše zhmotněné druhé já, řekla bych. Naše duše. Něco mnohem lepšího než domácí mazlíček. Cokoli to je, chtěla bych to taky.

Naprosto originální, hororová pohádka. Červená karkulka, Sněhurka či Jeníček s Mařenkou jsou úplná selanka. Kdybych byla bývala malá holka, Zlatý kompas by byl přesně dle mého gusta. Malá paličatá, chytrá holka a její daemon Pantalaimon obklopeni temnými silami zachraňují s pomocí alethiometru své kamarády, potažmo celý svět. Příběh Lyry je nápaditý, plný nebezpečných dobrodružství. Ne každé přitom dopadne dobře, pohádka nepohádka. S Oxforďanem Pullmanem je tak snadné vžít se do těla jedenáctiletého dítěte a sledovat jeho myšlenkové pochody, těšit se z malých výher a rmoutit se nad neštěstím přátel. Zlatý kompas je strhující příběh plný fantazie, ale i zla a dobro má dost co dělat, aby se prosadilo. Skvělý závěr. Nevěříte přece, že jsem ve vesmíru sami... :)

44 18.10.2020

"Pravdivý román"

Zaznamenala jsem rozhořčený názor, že jde o pohled zaujatý, tedy stěží pravdivý, rozumím-li tomu správně. Je proto na místě si připomenout, že pravda má minimálně tři tváře. Jak ji vidím já, jak ji cítí a vidí kdokoli jiný a jaká je doopravdy. Věřím, že Jan Novák, který má mimořádný dar vyprávět a čtenáři tlumočit a předkládat skutečné příběhy jako struhující detektivky, ke své práci přistoupil maximálně objektivně, z pohledu svého a dalších v tomto dramatu zainteresovaných osob. Rozhodnutí bratrů Mašínů aktivně se zbraní v ruce bojovat proti komunistické násilné zvůli nebagatelizuje, nekritizuje, neomlouvá ani nevysvětluje nad rámec tlumočených postojů hlavních žijících protagonistů. Není to potřeba. Potud dle mého pravdivý román.

Je těžké číst podobné osudy a nehodnotit či neodsuzovat. Člověk s naší historií se však obávám vždy na některou stranu přikloní. A s nejvyšší pravděpodobností jej žádný román ke změně názorů nepřiměje. Takže aniž bych tady chtěla hodnotit rozhodnutí skupiny Mašínů prostřílet si cestu na Západ, musím se ptát: Proč se klade za vinu toliko Mašínům, že po jejich strastiplném útěku těchto "banditů" za hranice estébáckých režimů Východní a Střední Evropy - Petr Novák tady odvedl vynikající práci při popisu tohoto útěku - byli pronásledováni, biti, mučeni, vězněni a popravováni přátelé, kolegové i členové rodiny, které Mašíni & spol. nechali za sebou? Jakto, že se kritici nepozastavují nad tím, že tohle všechno páchali komunisté? Kdo dal komunistům právo tak ponižujícím, nadřazeným způsobem zacházet s lidmi, kteří byli "pouze" přáteli či rodinnými příslušníky oněch "zlosynů"? A jak vůbec mohli komunisté někoho soudit, když sami získali a udržovali moc násilím a brutální silou? Vždyť je to očividné, bezbřehé zneužití moci... Jak lze soudit dvacetileté Mašíny a jejich skupinu za oběti, které za sebou nechali a nesoudit kolosální komunistický režim, ze kterým zůstalo nesrovnatelně více obětí? Vždyť onen "třídní boj" (jaký nehorázný eufemismus) vyhlásili komunisté, ne Mašíni. Žili jsme ve válce. Jenom jsme předstírali, že všechno je tak nějak normální. Je pochopitelné, že člověk přemýšlí s lítostí o obětech skupiny Mašínů. Pravdou ale také je, že po bitvě je každý generál.

A pak je tu Josef Mašín starší. Naprosto mimořádný, statečný člověk a vlastenec, v jehož stínu i slávě vyrostli kluci Mašínovi. Rozdíl od synů vidím ve dvou hlavních věcech. Mašín st. bojoval proti nacistům - tedy cizákům - a ty, my Češi, můžeme kritizovat i zabíjet; a padl jako mučedník. Milujeme mučedníky... Obávám se, že přece jenom hodnotím :). V každém případě jsou příběhy Josefa Mašína st. i skupiny Mašínů hotovými horory a Novák zaslouží nejvyšší uznání za jejich zprostředkování i literární kvalitu románu.

50 15.10.2020

Forsyth, kterého neznám. 10 osudových povídek, každá s jiným poselstvím. Až na dvě povídky s předvídatelným koncem mě Forsyth jako obvykle rozhodně zaujal a připomíná, jak dovede být osud potměšilý. Zmije v hlavní roli je jednou z vynikajících povídek a bankovní ředitel na rybolovu na Mauriciu jakbysmet. Povídka, v níž poškozený občan dokáže přečůrat nesmyslné rigidity právního systému vlastního státu, který nahrává mocným a bohatým, je snad nejlepší. Prostě vítězství spravedlnosti a nikoli (pouze) práva. Forsyth mě rozhodně překvapil, i když o jeho spisovatelských kvalitách jsem pochybnosti neměla, a zcela určitě nezklamal.

43 13.10.2020

"Český voják, dobrý voják"

Jaderný holokaust. Tohle byl jeden z mála slovních a dějinných novotvarů. Jinak se tu v roce 2030 a dál mísí boje o Ukrajinu, Kypr, boje NATO proti Rusku, Turecku, Blízkému východu. A Češi jsou ti z nejlepších ;-). S brakovou literaturou moc zkušeností nemám. Kotleta se však stává takovým fenoménem, že jsem nakonec neodolala. Jak se říká, nikdy neříkej nikdy. A myslím, že Brack neboli brak mi Franta Kotleta přiblížil dokonale. Žádné myšlenky, natož hluboké, žádné ideje, žádné pochyby, postavy ploché a nekomplikované, Kotleta nezkoumá, neanalyzuje, pouze akce, akce, akce. Ryzí postapo kde jediným cílem je zachránit sebe sama, své přátele a ty, jež se k této kategorii blíží. Zábavné jsou české reálie. Pokud vím, žádné postapo na českém dvorku jsem zatím nečetla. A že nejlépe se v postapo daří zrovna Brnu mě fakt nepřekvapuje ;-). Hostinský alias stárnoucí veterán, plukovník Michálek předvádí excelentní výkony, hotový Kent Clark, navíc po boku barmanky Alice alias Johanky z Arku. Chvílemi jsem zase měla pocit, že jsem se ocitla v komiksu nebo americké gangsterce hozené do výbuchy jaderných bomb zamořeného roku 2030. A dokonce se tam "připletla" i postava Hattori Hanzō, pardon Hattori Ghanzu :-D. Někdy příště si ráda naservíruji pokračování. Ideální oddechovka pro unavené závity.

44 11.10.2020

Po Terroru a Hyperionu mé třetí setkání se Simmonsem. Dvakrát možná, ale třikrát do stejné řeky nevstoupíš, chtělo by se říct. Tento údajně jeden z nejvýraznějších amerických hororů dlouho držel hladinu mé pozornosti na hranici zájmu o knihu. Je to podivná kniha. Já, kdo má rád dlouhé příběhy a odbočky mi příjemně dokreslují hlavní linku, jsem si chvílemi docela zoufala. Až někde na počátku druhé třetiny knihy se Simmons dostává k pointě příběhu, vlastně jen počátku pointy, a horor samotný pak přichází na řadu až v samotném závěru knihy.

Z jednoho léta party kluků (Cyklohlídky) v roce 1960 v ospalé vesnici Elm Haven někde v Illinois Simmons vytvoří neuvěřitelný opus s bezpočtem postav. Bývalý pan učitel si napsal rozsáhlý román o tajemném příběhu, výrostcích z různých poměrů a jedné staré, zavřené střední škole, která skrývá vražedné zlo... Bavilo mě pátrání po zvonu rodu Borghiů dětským géniem Duanem McBridem, jakkoli jeho postava působí až příliš kontrastně v partičce trávící čas klukovskými bojůvkami. Ani tady se pan učitel nezapřel, stejně jako v posedlosti po bádání. Nutno přiznat, že být dítětem v té době - jistě nejen v Americe - musela být hodně těžká škola, a dětští hrdinové jsou často až příliš mladí hozeni do násilného světa dospělých. Hotový Charles Dickens. Zřejmá podobnost je samozřejmě s Kingovým To. King ale přece jenom zůstává jen jeden. Nerada srovnávám, ale Simmons si o to v této knize vyloženě říká. Čtvrtá hvězda za závěrečné vyvrcholení. ***(*)

36 10.10.2020

Jižní Čechy, Holašovice - známé selské baroko a další vesnice. Atraktivní prostředí, atraktivní a v literatuře stále neotřelé téma 50. let. Nejasná minulost jihočeské vesnice, pohřbené, ač nikdy nevyřešené křivdy, příkoří a zloba. To vše však zabaleno do příliš málo atraktivního hábitu. Velmi dobře rozehraný part, který však sklouzne do laického povídání, které klouže po povrchu. Ano, spousta pěkně a poutavě popsaných, avšak málo obsažných plků. Přílišná pozornost na samotnou postavu v životě ne právě úspěšného vypravěče, genealoga Straňanského, mi taky nevyhovovala. Co je vlastně pointou Hájíčkovy novely? Hledět do budoucna? Tlusté čáry za minulostí? Způsob, jak nezapomenout? Velká témata postrádající duševní hloubku. Na knihu se ve čtečce už pár let "prášilo". Pokračování této venkovské trilogie čeká, obávám se, podobný osud.

47 08.10.2020

Geniální profesor, studený čumák nebo pomatený šílenec lačnící po mrtvolách? Já měla v principu jasno, i když pár reakcí profesora bioinformatiky Thea mě iritovalo a nemohla jsem se rozhodnout, zdali chce být mučedníkem, je tak statečný či naopak zbabělý. Na druhou stranu o "puzení" něco podnikat/nějak konat, i když mi všechno říká opak, sama něco vím. Vědecké postupy, metody, analýzy, DNA, mikroby, tajuplné vražedné chlupaté monstrum a hromady čerstvých i rozložených mrtvol. Nic, co by provinční policajty stižené provozní slepotou ohromovalo nebo snad lákalo... Někdy ovšem působí jako úplní pitomci, a to tak zatvrzele, až to jednoho málem omrzí. Ale ano, nesporně nápaditá a čtivá detektivka.

49 06.10.2020

Nekonečně pochmurné, nesnesitelné čtení...

Mnichov. Bolestné trauma, které v české duši přetrvává po generace. Téměř si ho hýčkáme. Jenže ono se není co divit. Hned, jakmile se objevil na pultech, Mnichovský přízrak jsem si koupila. A teď, po letech, zase objevila. Hitler vyhrál. Spojenci nás zradili. Člověk odmítá i neodmítá uvěřit. Velmoci vždy hrají svou hru. Nemohl mě tak nenalákat francouzský pohled na zradu Francouzů situovaný do 60. let minulého století. Holčičí pocity mladé americké novinářky zpovídající zestárlého Daladiera nejsou tím nezajímavějším na tomto románu a neměly by čtenáře odradit. Jen kulisa skutečných událostí vyprávěných poutavým, přesvědčivým jazykem. Je zajímavé, jak stud a nikoli skutečný spojenecký závazek nakonec vedly britského premiéra appeasementu k tomu, aby Čechoslováci byli připuštěni k jednání o svém osudu alespoň za dveře, když už nemohli být přede dveřmi s těmi, kdo o nich/nás rozhodovali. A je smutné, jak zbabělost přetavená ve vzletné myšlenky o zachování míru ochromila dalšího "spojence", Daladiera, ale i francouzský lid.

Ano, vše pochopitelně známe. Nicméně část v knize věnovaná onomu osudnému dni 29.9.1938 předkládá strhující rekonstrukci hodinu po hodině, a výmluvně popsané úvahy a pocity jednotlivých aktérů. Nutno uvést, že autor vychází z historických faktů, ze zahraničních archivních pramenů a z Benešových "Pamětí". Vlastně bychom neměli zapomínat, že sám Edvard Beneš v zájmu zabránění krveprolití našeho lidu předem tajně připravoval únikový kompromis o odstoupení rozsáhlých území s dvěma miliony československých Němců... Což ovšem nijak neomlouvá postoj spojenců. Velká čtyřka se spokojeně rozešla, aniž vůbec tušili, aspoň někteří, že se právě dohodli na druhé světové válce.

"Nemůžeme po spřátelené zemi chtít, aby spáchala sebevraždu, ale možná můžeme požádat aby si uřízla nohu" (Daladier ve svých alibistických úvahách o Československu po prvním kole Mnichovské konference. Jak patetické, alibistické a tragicky naivní... )

38 04.10.2020