Rihatama komentáře u knih

K smrti mám přes veškeré osobní zkušenosti paradoxní vztah. Teorii zvládám (jak se k mrtvým postavit) docela dobře, praxe však jde svou vlastní cestou. Pohřby zvládám také pouze teoreticky. Přitom hřbitovy samy o sobě na mě působí uklidňujícím dojmem. Ne však, když někoho pohřbívám. Dokonce i o sobě jsem si kdysi myslela, že bych neměla problém umřít. Ale když jsem se jednou dostala do stavu, kdy jsem nabyla dojmu, že asi opravdu umřu, propadla jsem hluboké panice ... A nemyslela jsem při tom na své nebohé rodiče, že můžou přijít o další dítě. Takže všechno špatně. Ono se to snadno řekne, odejdu smířený a spokojený. Obávám se, že říká ten, který sám ještě neumíral. A když jsem narazila na tuto knihu, řekla jsem si, že nějaké tak trochu odlidštěné poučení o smrti nezaškodí.

Ne, k umírání tato kniha můj postoj změnit nemohla. Duchovní rozměr není jejím předmětem a dává to tušit titulek. Ani to nebyla žádná zábava. Změnila můj postoj ke smrti? Možná. Teoreticky (opět) mě kniha vybavila spoustou zajímavých informací, postupů, chování pozůstalých etc. Taky jsem např. zjistila, že existují tzv. kožojedi, a ověřila, že mrtvé tělo je zdrojem života pro mnoho tvorů, pro které se rozkládající tělo stává banketem. Kremace vlastně vůbec není špatná volba. I když ani v peci nelze zničit a v prach obrátit kosti, jak už jsem měla příležitost zjistit. A taky mi nedalo, abych nekoukla na internet, kde jsem zjistila, že v celém Česku je jedna jediná pohřební škola, a to ve Světlé nad Sázavou, zato máme mnohoset soupeřících pohřebních ústavů nabízejících různě levné a levnější a různě (ne)kvalifikované služby...

Nejzajímavější na knize je sama Caitlin Doughty a její fascinace smrtí, díky čemuž popis a vyznění její pro mne poněkud obskurní profesní záliby je civilní a otevřené, ne však šokující; podle některých snad "rádoby šokující", ale snaha upoutat pozornost mi přijde vcelku přirozená. Lidí takového ražení znám spoustu. A každý má holt jiné zájmy. Docela zajímavé čtení.

41 20.02.2021

Docent Blahož sepsal poměrně útlou, a přece informativně obsažnou monografii k lidským právům ve sjednocující se Evropě v roce 2005, tedy rok poté, co se EU takřka masově rozšířila o 10 států, vč. ČR. Ve svém pojednání o sjednocování Evropy se zabývá demokratickými hodnotami a lidskými a občanskými právy. Nutno předeslat, že publikací o lidských právech je poměrně dost dokonce i od českých autorů. Co proto u docenta Blahože oceňuji je, že při té publikační pestrosti nejde cestou copy & paste, ale prostřednictvím vlastního pochopení a interpretace věcí, tezí, definic a z toho plynoucí úvahy prezentuje osobitým, čtivým a srozumitelným způsobem a neschovává se za komplikovaný právní žargon nebo zbytné repetice a slovní vycpávky. Srovnání ústavního uspořádání ve vybraných evropských státech je dnes již pochopitelně zastaralé, nejsou však nezajímavá z historického hlediska a teoretická část k lidským právům zůstává jednoduše brilantní.

36 19.02.2021

Pan Bůh nás nemiluje. Jen člověk může milovat.
Pan Bůh nás miluje zevnitř....
Pan Bůh je jiný než my, protože on umí dokončit věci....
Všichni mají nějaké názory, jenže Pan Bůh žádné názory nemá.
Pan Bůh má jenom pozory (pozorovací místa)...
Bůh je docela prázdný...

Autor do úst slečny Roztomilé vkládá nejpodivnější úvahy a myšlenky. Podivné jsou právě proto, že ona je tak malá a nevzdělaná, logicky, ke svému věku. Je to ale taky neuvěřitelně přemýšlivý tvoreček schopný hodiny pozorovat a zvažovat. A tak se se svým Fynnem, jež ji "adoptoval" ze špíny a kanálů ulice, pouští do lehce absurdních debat. Není ale dle mého ani tak důležité, k čemu si ti dva vlastně doberou, ale že o věcech, jevech, lidech, Bohu... přemýšlí, a to tak, jak to člověk od určitého věku, přiměřeně vzdělaný a zkušený obvykle nedělá.

Hopkins se poněkud nezvyklým způsobem snaží popsat dětské uvažování o důležitých existenčních otázkách (i když já žádná takové dítě nepoznala) a poukázat tak na relativitu formulací "dospělých" dogmat počínaje církevních hodnostářů. A ještě trochu víc. Anna si klade otázky, které normálního člověka ani nenapadnou :-). Bůh se jeví v centru Annina zájmu, i když Boha posuzuje hlavně podle člověka, matematika zase v zájmu Fynna, a tak hledají společné průsečíky. Nemůžu říct, že souhlasím se všemi závěry jejich diskuzí, stejně jako s rolí Fynna jakéhosi natvrdlého žáčka spíše než diskutéra. K pozastavení mě ale Anna přiměla, taky trochu inspirovala a to se počítá.

45 18.02.2021

"Když hraješ hru o trůny, buď zvítězíš, anebo zemřeš. Žádná střední cesta není!“

G. Martin má smysl pro humor. Říkat vražedným, spikleneckým, lstivým, prolhaným, zrádným a zákulisním machinacím "hry" (o cokoli) nemůžu než pokládat za přehnaný eufemismus. Nicméně... Ponenáhlým vtahováním do spletitých rodových vztahů epického příběhu cti a spravedlnosti na straně jedné a příběhu touhy po moci a nenávisti a lačnosti po pomstě na straně druhé v dobách temného středověku, si mě Martin připoutal ke svým příběhům. Moje dobrodružná dušička se jen tetelila. I když to chtělo nějakých prvních 200 stran, abych se přestala ztrácet ve jménech a osudech jejich nositelů. Jen mi není jasné, proč jsou všechny ty středověké příběhy tak úporně negativní. Musela jsem Starky, Lannistry & spol. čas od času opouštět a uchylovat se k jiným knihám, když už věčná smůla lepící se mým oblíbencům na paty, začala svazovat i mé prsty a myšlenky.

Středověk muselo být smutné místo a doba k žití. Trochou víc úsměvna či pozitivna bych nepohrdla. A zombie bych nejspíš vypustila úplně. Svět fantazie přece skýtá tolika dalších tajemných bytostí... Ovšem to jsou jen drobné vady na kráse tohoto impozantního mytologického eposu. Příběh Daenerys a jejích draků byl dle mého nejzajímavější, jakkoli moje sympatie právě ona nemá. Seriál jsem doposud neviděla a jsem tomu ráda. Za ideál totiž pokládám pořadí kniha - film. I když ne vždy se mi to daří. A já vím, že odpověď na otázku, kdo tuhle krvavou hru o trůny nakonec vyhraje, si v žádném případě nechci nechat ujít.

52 16.02.2021

Břehy omývané Severním mořem a Atlantikem studí, deště bičují a mlhy zahalují. Shetlandy jsou ideálním místem pro zločin, tuším. Skotsko se mým cestovním trasám zatím vyhýbalo, ale zažila jsem mlhy na sousedních Faerách, mlhy, které se nezvednou třeba celý týden. Jeden den se však mlhy rozestoupily a krása nekonečně zelených kopců ozářených sluncem a s pasoucími se ovcemi, skal vystupujících z vod kolem ostrovů.. byl více než dokonalou satisfakcí za vytrvalý mlžný šál kolem očí. Tora (jak jinak) však ve svém soukromém pátrání naráží nejen na mlhy. Sharon Boltonová namíchala koktejl severské mytologie, dávných legend a tajemství a zrádných zlosynů. A nezačne to ničím menším než snahou pohřbít svého mazlíčka, koně. Boltonová je dobrá vypravěčka, která si umí pohrát se svými postavami, někdy možná až moc, i se zápletkami a děj má spád. A ten, kdo se zabývá runami, o kterých já nevím téměř nic, si tento temný příběh nejspíš užije ještě o něco víc :-).

46 14.02.2021

Já, kdo se bije v prsa a hlásá do světa, že není romantik, jsem takřka zadržovala slzy při dočítání dopisu Jana Olafa o tajemné Dívce s pomeranči svému synovi, protože ten hluboký smutek se mi nezadržitelně vdíral pod kůži. Cítila jsem nicotnost lidské bytosti, když ji její osud válcuje a ona už s tím nemůže dělat nic jiného, než jej přijmout. Norský filozof a spisovatel mi zůstával doposud vzdálený. Už pár roků mám doma i Sofiin svět, který mi věnovala moje dnes již zesnulá teta. Byla to chytrá ženská, jenomže mě některé anotace prostě odrazují. Myslím, že konečně nastal čas abych se hlouběji seznámila se světem Josteina Gaardera.

"Ten, kdo nikdy nežije teď, nežije nikdy."

44 12.02.2021

Ismail Kadare mě lapil do svých albánských sítí Krvavým dubnem, a tak jsem pátrala po jeho další tvorbě. Generál mrtvé armády, napsaný o celých 40 let dříve, je působivý, temný román. Nenabízí baladickou píseň o krvi, jako v Krvavém dubnu, smrt však už tady hraje první housle. Téma je nesporně zajímavé a zapadá do italsko-albánských vztahů minulého století, kdy se Albánie dostala do podobného protektorátního postavení vůči monarchistické Itálii, jako České země vůči Hitlerovu Německu.

Albánci prý mají vrozený sklon zabíjet, říká Kadare. Nevím, možná. Pár Albánců jsem poznala, dokonce i v Itálii, a nikdo se nezaobíral temnou minulostí či minulými křivdami. Naštěstí. Dokonce ani sám Kadare. Při čtení románu jsem měla pocit, že nohy vláčím za sebou v bahně. Kadare vytvořil příhodně ponurou, deštivou atmosféru pro italského generála pátrajícího v Albánii po italských vojácích, kteří v Albánii v době 2. sv. války padli. A na střetech s místními obyvateli rozkrývá minulé křivdy, smutky za svými padlými, ale i naděje na lepší budoucnost. Proměnou prochází ale i samotný generál, který počítá výkopy, padlé a v mapách hledá trasy a další a další možná místa padlých. Generál mrtvé armády literárním skvostem není a na rozdíl od Krvavého dubnu jej už podruhé nejspíš číst nebudu, je však více než zajímavým vhledem do těžkých údobí historie Albánie.

37 10.02.2021

Pavel Tigrid, dvojnásobný emigrant a doživotní bojovník proti totalitnímu režimu, sepsal formou dialogu zásadní momenty československé historie, naše slavně neslavné osmičky a devítky. A že to čtení stojí za to. Není to jen tak ledajaký dějepis. Je to osobní výpověď osobních prožitků, které v učebnicích dějepisu nenajdete, navíc od člověka nesmírně vzdělaného a sečtělého, schopného mimořádné myšlenkové analýzy a syntézy.

Více než zajímavé bylo pojednání o vzniku, složení a povaze naší tzv. první republiky, v níž se krátce po vyhlášení strhl boj o jednotlivé regiony. Němci usilovali o severočeskou oblast Deutschbömen, severomoravskou provincii Sudetenland a jihočeskou Böhmerwaldgau (tady autor zaměnil jižní Čechy za jižní Moravu). Maďaři zase měli zálusk na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Vojenská intervence zajistila územní celistvost nové republiky, národnostní třenice však neuklidnila. Slováci dokonce v tehdejším Československu tvořili pouze dva miliony, zatímco Němců byly tři miliony, jejichž práva však po 1. sv. válce byla u nás pochopitelně menší, než práva Slováků! A že nebyli spokojeni ani oni, je nasnadě. Taky zde byly statisíce Maďarů, Poláci a Rusíni. Zavládly logicky národní antagonismy a bylo zaděláno na Mnichov.

Tigrid se taky zamýšlí nad povahou českého člověka. "Češi jsou v průměru lidé nadaní, pilní, vynalézaví, koupelové a kutilové, z poloviční šance udělají celou, dovedou být velkomyslní, spravedliví, obětaví, nejednou laskaví, často skromní, přátelští, pohostinní. Národ, vlast, stát pro ně ve skutečnosti znamenají víc, než doznávají." Ale taky třeba mluví o vlastnostech: "přizpůsobování se, hledání cest nejmenšího odporu, podkuřování nastoupené vrchnosti, rozhodnutí přežít, a přežít pokud možno dobře, sklony k vyrovnávání účtů, pomstychtivosti i krutosti, demagogie, ostouzení, partajničení, donašečství... Ryba smrdí od hlavy", jak následně konstatuje Tigrid. A já už můžu jenom dodat, že starého psa novým kouskům nenaučíš.

48 08.02.2021

Opravdu nevím, kdo byl v této přehlídce hlupáků ten nejhloupější. Jak laskavost tak hrůza jsou pojmy, které bych při četbě této Mooreovštiny použila jen vzácně. Archanděl Raziel tady má vlastně vcelku marginální roli, navíc dost tragickou. Chudák Raziel. Možná by se to mělo jmenovat spíš Zhulenej policajt. Fantasy nefantasy, Moore asi nemá Vánoce moc rád a ve svém černém humoru sází na kumulaci katastrof. Jak se říká, co se může pokazit, to se pokazí. Veselé Vánoce v Borové zátoce. Vánočním večírkem série Mooreových "laskavostí" vrcholí.

42 07.02.2021

Hořkosladká andělská parodie, chce se říct. Zdá se, jakoby snad Vieweg měl s anděly docela slušnou zkušenost, podobně jako s lidmi, kteří se na anděly obrací o pomoc a žádají o ochranu. Spíše si ale načetl andělskou literaturu a své poznatky a postoje Vieweg přenáší do takřka paradoxních situací a do andělů vkládá lidskou povahu, jízlivost a city. Jakési lidské pojetí nepodložené víry v andělskou pomoc, které se lidem dostane, ať o ni usilují nebo nikoliv. V doslovu Vieweg přiznává, že v anděly ani andělské teorii nevěří, což dává smysl. Vytvořil tak uvěřitelnou podobu lidské víry v nadpozemské bytosti, kterou svým způsobem znevažuje, protože chce varovat před těmi, kteří důvěřivosti a zranitelnost lidí, kteří pomoc potřebují, zneužívají. Fair enough.

Viewega obecně moc nemusím. Jednou jsem zase využívala pohostinnosti nemocničního zařízení na Karláku a můj kamarád mi pro rozptýlení přinesl Anděly všedního dne s věnováním od autora. Prý šel kolem pasáže, kde byla právě autogramiáda. To mě pobavilo. Viewega a dokonce s autogramem. Ale do čtení jsem se tehdy dala a musím říci, že jsem se nečekaně pobavila. Na pokoji jsem ležela se samými postaršími pacientkami (70+) a s jednou jsem vedla živé rozhovory. Všechny noviny a časopisy, co jsem přečetla, jsem jí dávala ke čtení a ona je přelouskala od titulku na první straně po text pod čarou na straně poslední. Vpravdě vděčná čtenářka. Já zrovna v Andělech četla pasáž, která karikuje (nás) vegetariány, a která mě upřímně pobavila, že jsem se nemohla udržet a smála se nahlas. Milá seniorní spolupacientka na mě hleděla s obrovským zájmem a s velkými otazníky v očích, cože to čtu a kdy že se s ní podělím. Jenže ona inkriminovaná část byla současně lehce erotická a já jsem se neodhodlala jí to svěřit. Byla jsem to ale zbabělec.

49 05.02.2021

"Chci žít dál i po své smrti."

Touto větou, tuším, zavázala Anne Franková svého otce, jediný, kdo přežil, aby její deník publikoval, jakkoli zcenzurovaný a korigovaný. Zejména poslední stránky deníku vykazují vyšší úroveň vyjadřování a strukturování myšlenek a poselství než části předchozí. Poselství, které vydáno v roce 1947, mělo z mého pohledu jasného adresáta na straně Holandska a Holanďanů ve vztahu k židovské menšině, zejména té, které nizozemská vláda umožnila dočasný azyl. Může to být ale i tak, že lidská bytost vyrůstající v osamění obklopená jen pár členy své rodiny a knihami vážných témat, zbavena možnosti her a společnosti bezstarostných kamarádek, prostě musí dozrát rychleji...

Než knihu vezme čtenář do ruky, měl by si dobře uvědomit, že je to pořád jen deník, a to deník dívky, která se pomalu mění v ženu. Tomu odpovídá její vidění světa, okleštěného nedobrovolně dobrovolnou izolací s rodinou od vnějšího světa, v němž zuří válka, ve které jsou židé stavěni do prvních "bojových" linií a posíláni na smrt. Není to tedy primárně o válečných hrůzách či o hrůzách koncentračních táborů, ale o životě dospívající dívky v domácím vězení za nesmírně obtížných podmínek doma, ale především za zdmi domova. Nebylo její vinou, že byla židovka. Nebylo její vinou, že další židé umírali hlady nebo v plynových komorách po statisících. Nebylo její vinou, že chtěla žít. Deník vypovídající o problémech třináctileté-patnáctileté pubertální holky, která žila, dokud mohla, a jak jí okolnosti dovolovaly. Deník jsem si nikdy nepsala, tak nevím, co bych byla ochotna mu svěřit. Tento deník je ale milým a současně smutným svědectvím života, myšlenek, plánů a tužeb jedné (židovské) dívky a její rodiny v dobách nejtěžších.

67 03.02.2021

Forsyth v tomto svém rannějším díle více dbá na uvěřitelnost příběhu žoldáků najmutých k provedení převratu v jedné africké zemičce, než na literární zaobalení. Něco jako detailní návod k použití. Pardon k převratu. Není však o to méně zajímavější. Forsyth seznamuje s kompletním procesem náboru žoldáků na splnění vytyčeného cíle, procesem získání potřebného vybavení, složitostmi nelegálního nákupu zbraní či maskování transportních prostředků. Samotný převrat už je jen takovou třešničkou na dortu. Do toho umně přimíchá několik postranních linií, aby cestu k cíli okořenil napínavými "zádrhely". Jedno je jisté, Afrika to nikdy neměla a nemá lehké, díky svým kmenovým krvavým bojůvkám o moc a vlastní přírodní bohatství, které v koloniálních dobách technicky zaostalé Afriky lákalo (a láká) i zahraniční "zájemce". Doba je jiná než v roce 1974. Ze zahraničních okupantů se stali zahraniční investoři a zbraní je v Africe už tolik, že by tam pár žoldáků nic nesvedlo. Forsythovo dílo je však o to přitažlivější, že dává nahlédnout do doby afrického kontinentu z dnešního pohledu dávno minulé, a to s precizností jemu vlastní.

48 01.02.2021

Bubeník, fotbalista, vlastenec a zdá se, že i poslední spravedlivý policajt z Jižní Moravy. Opravdu zajímavý úvod, který mě navnadil. Nikdy jsem Šlachtův životopis nezkoumala, ať se v TV v souvislosti s různými kauzami objevoval sebečastěji. Teď, kdy už uplynula nějaká doba, jsem naznala, že je čas to změnit. Je však shoda okolností, že v době, kdy jsem se je knize dostala, Šlachta zveřejnil svůj politický projekt - založit hnutí Přísaha, s nímž chce pravděpodobně nakráčet do příštích voleb a posléze do poslanecké sněmovny.

Šlachta. Kdo by neznal tohle jméno, společně se jménem vrchního státního zástupce Ištvana, a kauzu Nagyové, která (nejenom) oba pány spojila. Jenže zprávy v TV jsou zprávy mediální a zprávy politické, především, tedy stranné. Sama jsem Šlachtu vnímala coby ušatého Káju Maříka, který si nevidí na špici nosu. Pochopitelně je třeba knihu rozhovoru Šlachty se známým, investigativním novinářem Klímou vnímat jako Šlachtovu osobní zpověď, prezentaci jeho vlastních postojů, názorů, úspěchů i frustrací. A pochopitelně prezentuje své poslední chvíle působení v pozici ředitele ÚOOZ i v GŘC ze svého pohledu a je plný nespokojenosti a zmaru. Je to přece jeho kniha a jak může odstoupit sám od sebe či neobhajovat svá vlastní rozhodnutí. Vůbec však nepochybuju o pravdivosti jeho slov, když hovoří o tom, co zaznělo v odposleších. Fakt děsivé. Možná obecně odpovídá tak, aby nevypadal jako pitomec, ale určitě to není lhář.

Za sebe mohu říct, že jsem se se zájmem vrátila do časů kauzy intrikánky Nagyové a slabocha Nečase, uvítala zákulisní informace o pánech Kovanda, Páleník a Pohůnek, kteří byli nachytáni s kalhotami na půl žerdi (sekretářka Nagyová "dokázala" neuvěřitelné věci) a seznámila se se Šlachtovým viděním pánů Chovanec, Tlustý (dnes náš velvyslanec na Slovensku) a mnoha dalších. Je mi to nesmírně líto, ale ať se na domácí politické scéně podívám doprava nebo doleva, vidím jen málo dobrého. Šlachtu chápu, že z policejních řad směřuje do politiky, a taky že chce založit svůj vlastní subjekt. V policii už by se totiž zřejmě neměl šanci uchytit. Ne ve stávající politické konstelaci. Všichni se svého času cítili Šlachtou ohroženi. I v policii se dostal už dost vysoko a na další postup by potřeboval opět politický back up. Zbývá mu tedy politika samotná, úroveň, na které má pocit, že ještě něco může udělat. Nikdy jsem o něm nesmýšlela Bůhvíjak dobře, či spíše nijak. "Zazářil", když s těžkooděnci napochodoval k Nagyově... Věřím však, že ve své práci, jakkoli partyzánské, musel překračovat spoustu klacků, čelit řadě obvinění a pracoval v dobré víře, hlavně ale "nebral". A že ve vedení našeho státu a mezi jeho parlamentními zástupci je spousta politických příživníků, kterým nešlo a nejde o blaho státu, ale jen o své vlastní, a mnohem hůře na úkor tohoto státu, je nabíledni i bez Šlachtova odhalení. 30 let pod přísahou stojí za přečtení.

56 29.01.2021

Vladimír Zoubek pojal svou monografii o lidských právech ambiciózně. Je obsáhlá a věnuje se z velké části problematice bezpečnosti, policie a globálních vlivů na lidská práva. Dočtete se tak mimo jiné i o ekologii, náboženství či stravování a jejich dopadů na užívání lidských práv. Nutno poznamenat, že v řadě ohledů Zoubek prezentuje osobní postoje, a tak je potřeba ke knize přistupovat, a v části věnované lidským právům rovněž. Viděno z tohoto úhlu se lidská práva jeví jako politikum, soudě podle postojů různých autorů, a politickým nástrojem také v různých částech světa nepochybně jsou. V případě Zoubka pak jsou pak v části lidských práv informace i poněkud okleštěné či v některých momentech zavádějící (viz generace lidských práv). Jako zdroj pro studium či práci použitelné, určitě však nutno konfrontovat s dalšími publikacemi a názory a číst kriticky.

34 28.01.2021

Po nějaké době jsem sáhla po detektivní sérii. A protože zpravidla začínám číst noviny od první strany, a ne od poslední, vzala jsem do ruky i první díl detektiva Huntera. A musím říct, že jsem nešlápla vedle. Sám autor Chris Carter, vystudovaný psycholog, který studoval chování mnohonásobných vrahů, se zdál být dobrým předpokladem pro to, abych nebyla zklamaná. Ve Dvojitém kříži zjevně zúročil své vědomosti i zkušenosti z praxe a vůbec mu to nejde špatně. Pravda, občas mě rmoutily některé nelogismy v chování superinteligentního detektiva Huntera i jeho parťáka Carlose, čtenáři se nicméně dostává slušně komplikovaný případ a docela solidní detektivku s dost nečekaným vyústěním, alespoň pro mne. Takže za mne skoro plný počet bodů.

60 26.01.2021

S příběhem malé Čijo jsem se seznámila už dávno ve filmovém zpracování. Životní osudy gejši Sajuri jsem tak znala. A přece jsem neodolala a vzala konečně do ruky i knihu, abych si připomněla kouzlo životů japonských gejš opředených mýty a předsudky. Velká část příběhu se odehrává v době meziválečné a poté, což mu dodává na naléhavosti co do životní úrovně i společenských poměrů v tehdejším Japonsku. Nejsem ideálním adresátem milostných románů a i v tomto případě jsem se chvílemi trochu trápila. Čtenář však má možnost proniknout do vzdálené kultury a nechat se unášet nádhernými metaforickými příměry, kterými Sajuri už od dob malé Čijo hýřila stejně bohatě, jako starý mořský vlk svými kletbami. Těžko uvěřit, že autorem díla není žena.

60 23.01.2021

Bizarní finský humor Arta Paasilinny mi i tentokrát padl do noty. Člověk se za břicho nepopadá. Je to ten druh černého humoru, který zachraňuje nemohoucí staré lidí stižené sklerózou před soukolím odcizené, státní eurobyrokracie. A tak sklerotický pan rada provádí hotové psí kusy, protože prostě už může. Je starý a má přece sklerózu. A prochází mu to i proto, že v této společnosti se jaksi nečeká, že se vůbec někdo takovým způsobem vzbouří. Prostě samé vážné věci psané odlehčeným perem. Jedna velká groteska plná těžko uvěřitelných gagů, ovšem se smutným podtextem.

43 20.01.2021

Hračky a zločin. Děti a pedofilové. Rasová otázka, zkorumpovaní politici i zpravodajské služby, které ve jméně vyššího zájmu přehlíží brutální a běžně ve společnosti nejvíce odsuzované zločiny a nepravosti. Je zřejmé, odkud Andrew Mayne pochází... a chápu, že využívá místních reálií, politických a společenských postojů a předsudků. I když je to možná až příliš snadné a zavání to klasickým klišé. Pátrání po masovém vrahovi však přece jen pojal jinak, vědecky. A podařilo se mu - v mém vidění - tím vysoce teoretickým, až vědecky suchopárným jazykem vytvořit u poměrně jednoduché zápletky příjemné napětí a navíc se člověk, který neprahne právě jen po onom napětí, taky něco skutečně dozví, hlavně z oborů biologie a informatiky, tady krásně aplikovaných v praxi.

47 17.01.2021

Scarrow mě s přehledem vtáhl zpátky do doby 1. století římských dobyvatelských válek muže proti muži, doby císaře Clau Clau Claudia Germanica, doby válek, ručních zbraní, ale taky intrik a zrad. Barvitost prvního dílu Pod znakem orla Scarrow nedosáhl a ideově tak trochu nastavovaná polévka. Nadto, z císaře Claudia udělal Scarrow hlupce a domýšlivého, marnivého hejska a z oné jediné, slavné a vítězné bitvy Římanů nad Brity, kterou Claudius vedl, udělal frašku, v níž vojsko římských legií i císařští pretoriáni málem skončili svou slavnou kariéru. Nejspíš to nebylo jednoznačné vítězství. Ale i autor přiznává, že kvůli naprostému nedostatku historických záznamů, pokud jde o samotnou bitvu známou jako Bedway jde o pouhou fabulaci. Ovšem vzhledem k tomu, že autor je Brit, tuším, proč právě Claudiovi nasadil oslí hlavu. Můj aplaus za to ale nemá. Měl zajisté hodně much, ale marnivost a hloupost mezi ně dle mého nepatřily. Jinak jsem s Macronem a Cato/nem z druhé římské legie zase ráda strávila pár hodin a pokračování si nenechám ujít.

39 15.01.2021

Telegrafní zpravodajství nebo umění minimalismu? Emoce, nálada, postoje...informace. Nejsou. Čtenář je ponechán napospas. Autor zkratkovitě nahodí a do pár řádků vecpe sebedelší a sebevýznamnější historické úseky. Po přečtení takových pár řádků se musí zarazit/zastavit a popřemýšlet, co to "všechno" vlastně přečetl? Padevět píše, jako když si nahazuje osnovu toho, o čem bude psát historie. Spoléhá na vzdělané nebo zvídavé čtenáře? Ovšem představivost mu upřít nelze. A historie už své taky řekla. A přece bych uvítala hlubší odkrytí jednotlivých příběhů, které nabízí hned celá plejáda osobností 20. století, které se v tomto almanachu mihnou a zmizí, jak bublina ve větru. Vlastně nevím, komu je publikace určena. Znalí nemusí docenit, neznalí nemusí pochopit. Příznivci Padevěta, který literární talent rozhodně má, však určitě Ostny a oprátky uvítají. Působí to jako sled hádanek. Jména Padevět servíruje prakticky vždy až na závěr svých mikropříběhů :-). A kdyby třeba na závěr knihy přihodil jmenný rejstřík (ne všechna jména člověk zná), mohla by z toho být skvělá doplňovačka, ovšem neveselých událostí našich dějin.

42 12.01.2021