Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu přehled

včera

„Milena Jesenská, nevšední česká novinářka a přítelkyně Franze Kafky - zahynula za války v koncentračním táboře v Ravensbrücku -, napsala v Přítomnosti: »Nikdy nic nebylo zadarmo a nikdy nic nestálo tolik krve jako lidská svoboda. A během desetiletí a staletí vytvořil se na světě nepsaný zákon: nedostane nic, kdo nebojuje, ztratí každý vše, kdo se nebrání.«“

--

Moji letošní knihu roku netřeba představovat. Podle mě by si ji měl aspoň jednou přečíst každý Čech. Jednou ji nutně podstrčím svým dětem, aby rozuměly, proč jsou tahle země a její obyvatelé takoví, jací jsou.

Tigrid ji napsal v roce 1988, po desítkách let v exilu, a píše tam na jednom místě, že už nevěří, že se ještě kdy do Československa podívá. No a za pár měsíců se stal spolupracovníkem prezidenta Havla. Diktatury se zdají být nepřemožitelnými, dokud se jednoho dne nezhroutí. Nebo jak prý řekl Masaryk: „Diktátoři jsou vládci, kteří vždy vypadají dobře, tedy až na posledních deset minut.“

--

„Po staletí se Čechům přikazovalo – a oni to taky už po staletí přijímají jako program a poslání – nejít hlavou proti zdi, zbytečně neriskovat, počkat si na vhodnou, a tudíž potenciálně na obětech méně nákladnou příležitost, být kmánem spíše než pánem. Palacký, Havlíček a i Masaryk (v České otázce) přesvědčovali, že tváří v tvář dějinné nepřízni, ale také výzvě k zápasu, odpověď »českého génia« zní »ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu«. Takový je smysl našich dějin, odkaz předků - přijmout národní osud spíše než se pokusit ho změnit. Soudím na rovinu, a pokud to někoho zajímá, že jako princip je to zrádná poučka. Svoboda, ať už národní, nebo státní (a rozumí se tu svoboda zasloužená a sdílená jako důsledek vlastního úsilí, tradice a konsensu), se musí hájit, když je ohrožena nebo napadena, stůj co stůj, bez ohledu na možnou porážku. Podobně je to s lidovými vzpourami, s revoltami, i těmi předem ztracenými, které vypuknou, když se poměry stanou nesnesitelné. Pokládám zmasakrované povstání varšavských Židů za slavné a vítězné, a naopak za trapné a poraženecké stržení mariánského sloupu v Praze v listopadu 1918 na důkaz (nic nestál, jen trochu řevu), že jsme »překonali Bílou horu«.

Je zajímavé, kolik lidí přijímá jako samozřejmost, že za byt se platí činže, za vodu vodné, za užívání silnice mýtné, ale svobodu by každý pacifista a často i bezúhonný demokrat chtěl mít zadarmo, bez rizika, bez obětí. Historie oplývá příklady, že to nelze. A není nejmenšího důvodu, proč by svoboda občana měla být levný tovar. Právě naopak, poněvadž je pro občana hodného toho jména hodnotou zvlášť velkou, nenahraditelnou a nezastupitelnou, nutno ji někdy platit nejdráže, taky životem. […] Jestliže tato zásada platí, jde-li o záchranu základních individuálních a kolektivních svobod, platí také o státě? O tom může být vedena učená debata v tom smyslu, že stát sám o sobě není nesporná hodnota, hodná nejvyšší oběti. Jisté je asi jenom to, že ohrožený stát, který nestojí za to, aby byl bráněn, nebo který předem vyhlašuje, že se v nerovných podmínkách a napaden bránit nebude, může nadlouho zůstat samostatným jen podle jména. Nebo aspoň vyvstane otázka, zda si občané takto smýšlející nezávislý stát zasluhují.“

11.09.2024

Velmi hutné čtení, ale stojí za to. Výjimečně podrobné rozebrání československé historie, méně i více známých pasáží, a nemálo kritiky výrazných postav našich dějin. Zároveň kniha nabízí i pohled do budoucna, na demokracii a celkové myšlení ve společnosti.