Rihatama komentáře u knih

Rozporuplná (přesněji zavrženíhodná) postava Hitlera a jeho více či méně zaslepených stoupenců budí v podání Ohlera rozporuplné reakce. Mě nicméně, právě proto o koho se jedná, nijak neuráží ani nepohoršují případné faktické/zdrojové nedostatky tohoto nepochybně novátorského pohledu na období nacistického režimu. Norman Ohler nepíše a priori o hrůzách fašismu, ale o jeho protagonistech, kteří vítězili - a chátrali - mimo jiné i proto, že se vezli na vlně pervitinu, multivitamínů a nejrůznějších hormonálních doplňků z jatečných zvířat všeho druhu - "zásluhy" osobního Hitlerova lékaře Morella, který si v jeho službách vybudoval farmaceutické impérium - počínaje Hitlerem a samotným Morellem konče. Do určité chvíle. Jednou takovou šikovnou injekcí "pomohli" nabrat dech i Emilu Háchovi, když se na schůzce s vůdcem zhroutil. Drogy odsuzující Německo bylo jejich největším uživatelem, výrobcem i distributorem. Jen Ohlerovy vývody, že když Němci nedisponovali svými vlastními kávovými a čajovými plantážemi, tak si svá povzbuzovadla museli vyrobit chemicky, jsou trochu přitažené za vlasy, pakliže srovnává metamfetamin, kokain nebo heroin s kávou. To Češi a Slováci si našli lepší povzbuzovadlo - alkohol .

Totální rauš je totální bomba. Bylo fascinující seznamovat se s úspěchy Německa na chemickém poli drog, alias léků. Od toho taky musely v Americe vzniknout drug stors, vedle lékáren, protože Američani pečlivě studovali (a neméně pečlivě vyslýchali německé zajatce) německé úspěchy s udržováním organismů vojáků "aut" beze spánku po desítky hodin, což jim umožnilo na tehdejší poměry např. nebývale rychlé přesuny. I teď mě fascinuje, co všechno se dá v drug storu sehnat. Němci tu svou filozofii moc neuhlídali. Čistá rasa, čistá duše, zamořené tělo. Zdecimovaná postava Hitlera v závěru války a konce jeho života neschopná samostatného rozhodování a konání ve funkci vůdce a nejvyššího velitele ozbrojených sil je představa vskutku kuriózní. Skoro se mi zdá, jako by se historie opakovala... Drogy přitom byly v první fázi jejich boomu nabízeny a prodávány i ženám a dokonce dětem. Kdo by nechtěl být štíhlejší nebo bystřejší?

Svým podáním Ohler nenapsal odbornou publikaci, ale válečný, historický příběh o masivním užívání návykových látek, kde se určitá míra fabulace připouští. A pokud snad studiem zvolených zdrojů Hitlerovi & spol. trochu ublížil (a to neumím dost dobře posoudit), tak to věru snesu. Jedno mi ale jasné není. Hitler dostával v pozdější fázi života několik injekcí denně (intravenózně i intramuskulárně). Jenže tělo má jen omezenu vnější plochu a omezený počet míst, kam injekce vpravovat. Něco jsem v tomto smyslu zažila, protože svého času jsem se "vezla" na morfinech a různých injekcích proti bolestem. Nedobrovolná zkušenost s dennodenními injekcemi a kapačkami. Ovšem omezená na týdny. Neumím si představit měsíce neřku-li roky v takovém režimu, který byl v případě Hitlera nadmíru intenzivní co do počtu injekcí. Ale tady asi Ohler fabulovat nechtěl nebo neuměl.

60 21.06.2021

"Manželství nedělá ze dvou lidí jednoho, ale ze dvou dva. Dobré manželství, které má smysl, můžou vytvořit jen dva samostatní lidé. Jenom když dva lidi, kteří dokážou existovat sami o sobě, se rozhodnu být spolu, pak je to dobré manželství."

Chantal Poullain osobně neznám, viděla jsem kdysi vynikající představení Šašek a královna. Ale to je opravdu dávno. Nevím přesně, co se přihodilo mezi ní a Bolkem (Chantalina osamělost...?), ale na toho jsem osobně narazila a můžu říct, že ať to bylo cokoli, raději bych s Bolkem byla rozvedená, než vdaná. Chantal je bezesporu chytrá, energická a krásná žena. Ví, co v životě chce a kde má svůj kompas. Svůj životní příběh podává pozitivně, avšak také hluboce melancholicky, a to i když říká věci příjemné nebo dokonce úsměvné. Moudrosti podává lehce jako jiný vtipy, nebo hovoří o své odvaze/povaze pouštět se znovu a znovu do věcí neznámých. Zvláštní, když vezmu v potaz, že kniha vyšla před 9 lety, kdy jí tedy bylo "pouze" nějakých 56. Člověk pochopí i tu okázalou a bezmeznou lásku k jejímu jedinému synovi Vladimírovi.

Rozhodně stojí za to blíže se seznámit s duší a skrytými stránkami této energické a vždy kupředu hledící francouzské klaunky. Nemám obecně o Francouzích nejlepší mínění a ani chování jejího dědečka o otce mi mé přesvědčení zrovna nerozmluvilo. O tatínkovi eufemisticky Chantal hovoří jako o patriarchovi, já bych se ale v takové rodinné konstelaci nejspíš stala příznivkyní matriarchátu . V případě Francouzky Chantal ale musím udělat výjimku. Taky musím naznat, že Chantal to v Československu měla mnohem, mnohem těžší, než třeba Kundera ve Francii, kde jej Francouzi prakticky adoptovali. Ne tak my Chantal. A přece šla tehdá do mnohem horšího, než Kundera. A zůstala. Nemusím být její oddaná fanynka, má však můj veškerý respekt.

"Nejsi přece otrok života. Musíš žít s radostí."

50 17.06.2021

Multiplikovaný šílený Max ve společnosti tolkienovských fantastických bytostí. Sex a boj o život a ochranu hranic. Úvodní stránky začínají hlavně tím sexem, posléze jde mnohem více o boj, o právo na přežití kopyta, vítězství nad proradnými čaroději a o boj a ochranu před invazí orky do lidského království Hisparta. A spravedlnost... Dobrodružná a patřičně násilná fantasy orků, poloorků, elfů, čarodějů a osedlaných kanců alias mazlů nešetří vulgaritami, je však taky plná lidského humoru.

Přes úvodní rozpaky (tohle mě nemůže bavit) jsem se do životů kopyta Šedých bastardů a trojice Šakala, Kaňoura a Nádherné, kteří bojují ještě svůj vlastní boj, nechala vtáhnout jak do hlubokého vodního víru. A ta kouzelná jména! Vedle hlavních poloorčích aktérů se tam na mazlech jako Vozmrdovi prohání Rudohřeb, Šutrobřich, Tříska, Bouřňák nebo Blbýtroky. Pět hvězd by zasloužila už jen sama předkladatelka! Nečekaně zábavná, napínavá četba z autentického světa. Autor možná mohl svůj nový svět trochu hlouběji probádat, můj zážitek to ale neumenšuje.

42 14.06.2021

"Víš, co se o Římě říká? Vše je tam na prodej. Oltáře, kněží, svátosti i Bůh.... Vše je na prodej."

A já si tak říkám, že my, pyšní na pokrok (čas nezastavíš), jakto, že už v dobách dávno minulých - renesanci v tomto případě - se dělo to, co jsem si myslela, že se může dít jenom v dnešních časech. V dnešní době rozjedené církve vatikánské, jejíž kněží se sotva kutálí a za sebemenší obřad pro věřící (křest, biřmování, eucharistie...) si nechají zaplatit pěkně kulatou eurovou sumičku.

O životě sochaře, malíře a básníka Buonarrottiho se autor rozepisuje na pozadí dějin světských i papežských vlád Medicejských, Della Roverů a španělského rodu Borgiů. Býval to zkažený svět, v oné době renesance a umění, krásy a zjemnělosti ducha... kdy mocní získávali svou moc korupcí, nepotismem a zabíjením svých protivníků, doba, kdy kardinálové měli bezpočet milenek a papežové potomky. Doba renesance zrodila třeba také mnicha Savonarolu, který se zasadil o vytvoření teokratického státu florentského, však jeho samotného nakonec čekala rozpálená hranice, nebo Machiavelliho, který naopak církev označoval za za strůjce morální zkázy Itálie. Jaká podoba se středověkým myšlením, závistí, krutostí a vraždami. Jak těžký byl život Michelangela. A jak dlouhý, přese všechno.

Doba renesance, já doufala v lehký, taneční krok spisovatele mezi sochami a architektonickými skvosty té doby. Jsem bláhová. Vždyť on to neměl nikterak lehké, Buonarrotti, stejně jako Leonardo da Vinci, byť právě tito dva velikáni své doby se dostávají do střetu. Dva tak velcí umělci na jednom místě musí spolu soupeřit, ale jen jeden z nich má před sebou ještě hodně dlouhý život, ten, k jehož slávě se ve florentské Akademii vypíná socha Davida. Přes svůj poměrně krátký život Karel Schulz, katolický konvertita, zanechal světu nemálo děl a toto, bohužel nedokončené, je nádherné epické dílo o životě člověka bojujícího proti všem i proti času ("Ale mne tato doba bolí."). Umím si představit, jaké pozdvižení vzbudilo v katolických řadách. Příliš to s nimi ale nehnulo, soudě podle neutuchajících skandálů století a let pozdějších.

"Nevšímej si věcí dočasných, protože tvoříš pro věčnost."

56 11.06.2021

Madrigal evokuje milostnou poezii. Tady se ale čtenáři dostává lechtivé Klášterní taškařice, což by býval pro tohle dílo název mnohem přiléhavější. Nejde ani o historický román, ale do dobových reálií vložená milostná taškařice. Mniši nejsou nijak zbožní, opat je popleta, převor je pijan, milí bratři mniši lenoši. Vondruška do této klášterní parodie vložil zdánlivě snad jen jedinou rozumnou bytost - písaře Kosmu - jenže i té dal jeden nadmíru křesťanský handicap, alespoň v očích samotného písaře. Takže tady Vondruška nejenže neopomíjí své oblíbené literární sexuální radovánky (že by ona zmíněná milostná poezie?), nebo aspoň touhy po nich, ale učinil je takřka středobodem svého "madrigalu". Uvozovky by mi odpustil určitě i samotný Vondruška, který moc dobře ví, cože to čtenářům servíruje.

Nalejme si čistého vína. Ve srovnání s dalšími historickými romány tyto Vondruškovy historické jednohubky vyznívají jako středověká fraška tehdejších pouličních herců, kteří parodujícími příběhy bavili na svých cestách měšťany a jejich vrchnost, aby si vydělali pár grošů na nelehké živobytí. A páně Vondruškovi, který píše jako jiní dýchají, už v těchto příbězích nejde ani tak o historii, jako o opentlení jednoduché pointy dobovým koloritem, u čehož, jak se mi zdá, může současně koukat třeba na hokej. Vondruška dělá pro popularizaci našich dějin hodně, abych jej nechtěla zatratit, kdepak, i když tentokrát se zhusta pustil i do soudobého bruselského diktátu směrnic. Selbr má totiž příhodný přípis úplně na vše. Pravdou také je, že psaní je pro něj řemeslem, v němž čas od času vypustí hloubku ideovou, emoční i faktografickou. Je to nicméně docela zábavné čtení, které se hodí pustit do ucha třeba při práci na zahradě nebo v kuchyni, kde jinak pobývám dost nerada. Frašce by krom jiného taky slušel menší rozsah stran.

37 07.06.2021

Bělovlasý Geralt z Rivie, v tomto příběhu jen jedna postava z mnoha. Těžiště příběhu se soustředí na skrývající se princeznu Cirillu královny Calanthé, které po zkáze její rodiny poskytne ochranu nikdo jiný než Gerald, který z ní vychovává zaklínačku, a později čarodějka Yenefer, která ji naopak zasvěcuje do magického světa čarodějek. Svět bytostí Sapkowskeho fantasy světa opět skrývá známé postavy Tolkienovy říše, trošku však s nimi hraje ruletu. Z křehkých, lesních elfů vytvoří docela brutální bandity (bránit se je potřeba), trpajzlíkům přisoudil silný moravský přízvuk a zálibu v alkoholu (jak osvěžující!), nejhorší spodinu společnosti však (zaslouženě) představují lidé (jak trefné). Sapkowski rozehrává další linii příběhu vědmáka Geralta, který stárne, a přimět jej k akci, byť na záchranu nemohoucích, je třeba upustit pár stříbrných. Vždyť je to koneckonců jenom práce. Hlouběji se však tentokrát věnuje výchově a čarodějnému vzdělání dospívající Ciri, která se učí číst runy, pracovat s energií a zacházet s mečem. Svět neobyčejně obyčejných bytostí, kde člověk bloudí v hustém mlází ve snaze najít dobrou a špatnou stranu mince. Jak jinak.

58 04.06.2021

"....a znovu navršila na své srdce rov."

Ava, avem, ave... Pošetilé, ale i nemálo potměšilé je magično Leslye Walton. Generační příběh neobvyklých žen, jejichž láska i bolest prostupuje je samotné i jejich okolí, jako mlha stojaté močály. Ava vstupuje do příběhu až coby třetí generace rodu prodchnutého magií, která má svůj osud předurčen nejen po svých předcích, ale i jménem, které jí matka dala do vínku. Jenže nejsou to jen ptáci, koho zdobí křídla a není to jen Ava, jejíž životní příběh mě zaujal.

V této magicko-tragické próze autorka zkouší čtenářovu představivost i schopnost vcítění se do prostých, i když někdy dost nepravděpodobných poloh naroubovaných do všedních životních situací. Sama dospívající Ava s tím nemálo bojuje, stejně jako její matka nebo babička. To největší soužení Avě s medovou vůní Levandule nakonec nepůsobí nikdo jiný, než nějaký Sorrow a nikdy jindy, než o slunovratu. To aby u čtenáře náhodou nedošlo k nějaké mýlce. Závěr knihy je vpravdě dramatický, téměř tragický. Téměř. A všechno právě k tomuto konci směřovalo. Ale on to vlastně konec není... Magický realismus mě přitahuje a baví a nadchlo mě i soužení Avy Lavender, poslední čtvrtinu jsem přečetla za jeden večer. Díky, Bezinko, za zprostředkování tohoto zážitku! Některé popisy jsou navíc i krásně vtipné.

"Rouxovy děti byly tak zvyklé na hlasy sousedů, neustále pronikající tenkými stěnami do jejich bytů, že brzy každé z nich mluvilo několika jazyky: všechny hovořily francouzsky a anglicky, Emilienne italsky, René holandsky a německy a Margaux španělsky."

"Když se na dohled objevila americká pevnina, všichni cestující vydechli úlevou tak silně, až to způsobilo změnu větru a denní zpoždění cesty."

40 01.06.2021

Isaacson je vynikající autobiografista. Poutavě, objektivně a nesmírně zajímavě zpracoval životní příběh počítačového průkopníka a zakladatele Apple Computers a geniálního tvůrce Steve Jobse, jehož život předčasně ukončila rakovina. Nahlíží i na osobnost jeho partnera Wozniaka, který byl v jejich společných začátcích budování Applu Jekyllem a Steve spíše Hydem, a mnoha dalších. Frutarián, asketa, zen buddhista, představitel alternativního způsobu života v jeho nejkrajnějších polohách, arogantní chlápek a charismatický vůdce - tedy nejenom geniální počítačový maniak - Steve se myl jedenkrát týdně. Auuuuuuuu. O zápachu, který kolem sebe šířil v prvních letech své kariéry, se v knize dočtete nejednou. A taky to byl docela slušný parchant, který si ve vztazích s lidmi nebral žádné servítky nebo opustil svou dceru, podobně jako biologičtí rodiče opustili jeho, čemuž autor věnuje v úvodu knihy poměrně rozsáhlou část. Autor taky shromáždil stovky rozhovorů. Není divu, že má téměř 700 stran.

Steve Jobs se uměl rozplakat sám nad sebou, city vůči druhým osobám však nehýřil, vč. svým adoptivním rodičům. Taky to ale byl velký vizionář žijící ve "zkreslené realitě", o které bych schopen přesvědčit i své partnery a přimět je tak k takřka nadlidským výkonům, bez něhož by svět počítačů byl nebývale chudší a ve svém vývoji a rozmanitosti nepochybně pomalejší. Člověk, kterého budete (ne všichni) obdivovat, doma byste ho však nechtěli ani náhodou (všichni), a mnozí ani za šéfa. Čímž skládám poklonu Walterovi Isaacsonovi. Právě kvůli osobě samotného Jobse jsem měla pokušení knihu odložit, protože jsem si říkala, že víc už o něm vědět asi ani nechci. Ale Isaacson je kouzelník, který dokáže proniknout do nejskrytějších stránek člověka. Život Jobse, této jedinečné (s klady i zápory) osobnosti se syrskými geny po otci, stála Isaacsonovi za sepsaní životopisu a stojí za to si ji přečíst jak kvůli Isaacsonovi, tak i Jobsovi, který ve mně budí rozporuplné pocity. Musím se přiznat, že jak jsem se blížila ke konci - knihy i Jobsova života - trochu jsem se bála přehnaných patosů. Ale to jsem Isaacsona podcenila. Konec je vpravdě oslavný.

Mimochodem, mám z některých dobrých důvodů MacBook a iPhone a můj muž třeba iPad (kvůli snazší vzájemné komunikaci) a hned se na své digihračky dívám jinak, když jsem se seznámila s jejich historií a filozofií. Co mě ale opravdu někdy vytáčí je například nekompatibilita s jinými gadgety nebo nedostatek slotů, začínám to však alespoň lépe chápat, i když zcela mě to neusmiřuje, protože takové detaily život uživatele spíše ztěžují než naopak.

"Měl jsem o tomhle projektu mnoho pochybností," svěřil se Jobs spisovateli. "Ale chtěl jsem, aby se moje děti dozvěděly, kdo jsem. Neměl jsem na ně vždycky čas, a chci, aby pochopily, proč. A taky, když jsem onemocněl, došlo mi, že až umřu, bude o mě psát spoustu lidí, kteří o mně nebudou mít ani páru. Chtěl jsem se ujistit, že si někdo vyslechne, co k tomu můžu říct já." (iDnes)

P.S.: generálním ředitelem společnosti Apple je od roku 2011 Tim Cook. Ovšem nebýt této knihy, vůbec bych to nezaregistrovala a jeho jméno neznám doposud. Časy výrazných, charismatických osobností v Apple zjevně skončily se Stevem Jobsem. Stejně jako iPhony bez tlačítek k vypnutí a zapnutí, kterým se úspěšně bránil.

46 29.05.2021

Bravurní špionážní román. Asi poprvé jsem ochotna připustit, že někdo překonal mého oblíbence Forsytha. Tentokrát se džihádistickým teroristům vedeným proslulým Rafiquem Azizem podaří proniknout a obsadit rovnou Bílý dům, nedotknutelnou baštu amerických politiků. Trochu mě překvapilo, že k zabrání sídla amerických prezidentů došlo poměrně snadno a takřka z kraje románu. Nešlo mi totiž do hlavy, o čem může Flynn psát další set stránek. A ještě víc mě překvapilo, jak dokonalou, složitou a přitom ad hoc podle právě získávaných informací připravovanou záchrannou operaci za účasti tajných složek a skupin, kterým samo sebou vévodí osobnost Mitche Rappa, se mu podařilo vytvořit.

Autor zachytil a autenticky popsal a zkombinoval různou míru nezbytného chaosu a plánovaných kroků na stranách všech zúčastněných. Stejně tak bylo věrohodné dynamické napětí mezi hlavními aktéry politickými, vojenskými a zpravodajskými a popis útrob Bílého domu je vpravdě sugestivní. Moc nerozumím nízkému počtu komentářů. Ano, je to americký špionážní thriller o americké politice, CIA, FBI a kongresových tanečcích, což asi každého nezajímá, ale já mohu jen vřele doporučit. Mitch Rapp není prezentován jako další Superman. Autor mu ponechává potřebné lidské slabosti, což celý román, vlastně sérii, zlidšťuje a zvěrohodňuje. A navíc s každým dalším příběhem se Flynn zlepšuje, což mě překvapilo nejvíc.

40 26.05.2021

"I nejryzejší pravda vnucovaná násilím stává se hříchem proti duchu."

Kalvinismus, reformační proud v křesťanském myšlení, byl ve svých počátcích v 16. st. pro člověka, jeho svobodnou mysl, humánní uvažování, kulturní cítění a individuální svobodu smrtící. Na nerovném souboji (svědomí) francouzského teologa a kazatele Sebastiana Castellia hájícího toleranci a humanitu a (násilí) Johna Calvina, zakladatele kalvinismu a kontroverzního obhájce teze predestinace a absolutní moci Boha chránící před věčným zatracením duše Zweig poukazuje na význam politické a náboženské tolerance, lidství a nebezpečí diktatury politických i náboženských ideologií, které pro své cíle likvidují jakýkoli protinázor i jeho nositele a tedy svobodného ducha, kterého má přitom člověk dán od Boha, aby jej uplatňoval a ne v sobě umlčoval. Obvinění z kacířství se stalo nebezpečným nástrojem mučení a umlčení nevinných těmi, jež právě měli moc. A stačilo jen slovo, bez věrohodných důkazů.

Svědomí proti násilí je jedna z nejlepších apologetik svobody a humanity, jaká se mi kdy dostala do ruky. Zweigovo vyprávění je nesmírně poutavé, jakkoli těžké pro míru nespravedlností a násilí, které se zde ve jménu Boha dějí nevinným lidem, je to však nádherná obhajoba svobody názoru a ducha člověka, které jsou v mnoha zemích potlačovány dnes, stejně jako tehdy. A přece Zweig - cele v duchu Castelliova přesvědčení - neopomíjí vepsat i světlé stránky jak samotného Calvina, tak i jeho učení, které se nakonec prosadilo daleko za hranicemi města Ženevy, a které samo v konečném důsledku, i když přes nemalá dilemata, koná ve jménu humanity, kterou Calvin sám ve svém zavilém nepřátelství vůči Castelliovi málem upálil na hranici, jako upálil svého ideového odpůrce Serveta.

Kalvinismus a kalvínské učení absolutní poslušnosti vtiskl svou tvář zemím, jež si podrobil, a dal vzniknout zvláštnímu typu nenápadně žijícího, bezúhonného občana, který bezpodmínečně plní své mravní i náboženské povinnosti, říká autor. Již na ulicích má být znát na první pohled, že zde existovala nebo existuje kalvínská kázeň. A to podle jisté odměřenosti v chování, bezvýraznosti v odívání a vystupování i podle neokázalosti kamenných budov. Strávila jsem v Ženevě studiem nějaký čas. Kdo město znal, mě litoval, kdo ne, záviděl. Takové nudné město, říkali. Odívání se určitě změnilo, stejně jako domy, protože Švýcarsko od 16. století nesmírně zbohatlo. Jinak ale mohu potvrdit zjevné úsilí vrchnosti města o zachování mravní čistoty obyvatel Ženevy. Noční bary nepřesáhly počet prstů na jedné ruce, byly takřka neviditelné a alkohol v nich (tehdy) pouze pro hosty cizince. Obchody zavíraly přes poledne, navečer a o víkendech zcela. Stačilo mi ovšem přejet nejakých 85 km přes francouzské hranice a tam si v supermarketu, se spoustou dalších Ženevanů ☺, nakoupit. Vpravdě poklidné městečko, kde lidé ve volném čase korsují podél ženevského jezera. Jenom si člověk není jist, jestli a kdy vůbec Ženevana potká, protože zde jsou sídla mnoha mezinárodních organizací a vysoký počet přistěhovalců. A stejně tak je enormně vysoká kriminalita hlavně co do vykrádání bytů. Tohle už městská vrchnost zdá se nezvládá.

"Moc podněcuje k všemohoucnosti, vítězství k zneužití vítězství. A tak těmto konkvistadorům nikdy nestačí, že nadchli tak mocně tolik lidí pro svůj osobní přelud... Podléhají vždy znovu pokušení přeměnit většinu v totalitu a chtějí vnutit své dogma i nestoupencům. Nestačí jim jejich vyznavači ani jejich nohsledi, duševní nevolníci a všichni ti, co se odevždy přidávají ke každému hnutí, nikoli. Chtějí, aby i lidé svobodní, aby i menšina nezávislých se stala jejich chvalořečníky a otroky. A aby prosadili své dogma za jedinou pravdu, označují z moci státu každý odlišný názor za zločin. Vždycky znovu se naplňuje tato kletba všech náboženských a politických ideologií, které se zvrhají v tyranie, jakmile se promění v diktaturu."

44 22.05.2021

Toma Clancyho jsem nikdy nečetla, až nyní. O jeho románech jsem tak věděla "cokdořekl" a do ruky se mi jako první dostala právě Špinavá hra. Tu však Clancy svým jménem pouze zaštítil, podle všeho. A musím se přiznat, že se mi ulevilo. Protože jsem čekala lepší špionážní thriller z pera známého spisovatele tohoto žánru.

Takže skvělá Špinavá hra není. Téma novoročního teroristického útoku na srdce New Yorku v roce 1999 je alespoň dobře zvolené a zákulisí poměrně rozpracované. A zase přichází ALE. Více než na spletitost vztahů a propracovanost pohnutek a mezinárodních vazeb, špionážních složek a politických kontextů, se autor (ať už to psal kdokoliv) věnuje povrchnostem, které dále umenšuje krátkými kapitolkami. Kniha by zasloužila, stejně jako čtenář podle všeho obvykle výborných Clancyho románů, v mnoha, mnoha ohledech hlouběji propracovat. Postavy bez potřebné introspekce se mi v první půli románu úspěšně pletly, stejně jako místa, mezi nimiž autor vesele přeskakoval, aniž by i se jim trochu hlouběji věnoval. Špinavá hra mě iritovala, ale ne dost, abych ji nedočetla. Příště si nicméně dám pozor, čí knihu beru do ruky.

35 18.05.2021

"Zklamalo-li vás náboženství, objevte duchovno."

Prachsprostá taoistická agitka v americkém stylu se srdcervoucími životními příběhy se šťastným koncem? Možná. Ale. Přiznávám se, Pedrama Shojaiu jsem jednou na chvíli opustila, protože tohle je přesně to, co mě dost nadzvedává. Jenže já se k mnichovi vrátila a nelituji toho, i když závěrečné kapitoly ohledně financí i způsobu života opět čpí agitkou. Bohatý člověk by z jeho knihy vyšel jako deprivovaný nešťastník, který se pachtí za penězi. Občas se ale ku svému prospěchu musíme oprostit od svých vlastních předsudků. A ano, tento kdysi taoistický mnich a lékař, dnes učitel Shojai je nekompromisní levičák (imperialistů má plná ústa) a environmentalista, který se při předávání svých mouder nedokáže oprostit od své ideologie, ba naopak jej svazuje, což mi činí trochu problém. A to nemám nic proti zdravému a prostředí přátelskému způsobu života. Nicméně jedinec s vlastním úsudkem a zdravým rozumem si má z této agitky mixu východní a západní kultury co vzít, to na každý pád. Nutno také třeba ocenit, že Shojai nikomu nevnucuje žádnou formu náboženství, ba právě naopak, každého navádí k vlastní volbě, ať jde o křesťanství, buddhismus nebo šamanství.

S Městským mnichem se naučíte některé zajímavé způsoby meditace, vč. meditace na třetí oko, hodně se dozvíte o cvičení Čchi-kung, které vám vrací životní energii a kterého je Shojai velkým propagátorem, nesporně zajímavé jsou možnosti práce s vizualizací, kterou autor rovněž srozumitelně osvětluje. A aby nezůstalo jen u slov, na webové stránce jeho vlastní Akademie https://www.theurbanmonk.com/resources/ch3/ jsou odstupňované praktické návody cvičení, dozvíte se třeba o tonickém herbalismu nebo o detoxu. Já si z knihy vzala pár pěkných mouder, ale i chytrých triků, jak se nezhroutit u svého PC a pomoci tělu lépe a efektivněji fungovat, pracovat, jak neplýtvat svým časem, a tak ani svou energií, jak spát, co jíst a nejíst (tady s rezervou). Vlastně je to spíše na vícero čtení, protože všechno jeden napoprvé nepobere. Čímž Městského mnicha, přes některé zmíněné výhrady, doporučuji.

35 15.05.2021

Nádherný, poutavý a patřičně na dobu středověku i temný a brutální historický román z Německa 10. století, patří bez nadsázky společně s Hlavou světa mezi to nejlepší, co jsem v kategorii historických románů četla. V Cizí královně už jsem nečekala opakování okouzlení, které ve mě vyvolala Hlava světa, v níž se formují životní osudy Oty Velikého a dalších osobností této přelomové doby, ale Gablé to s grácií dokázala. Mix historických faktů elegantně propojených s bravurně promyšlenou fikcí, zdá se být základ úspěchu, ale to bych Gablé mohla křivdit. Barvy a štětce v různých rukou taky vedou k různým obrazům. Král Ota mě sice dost štval s tou svou bezmeznou bratrskou láskou bez ohledu na zvěrstva, kterých se bratříček Henning dopouštěl, ale lidé mají své slabosti, těch velkých nevyjímaje. Osobnost bastarda Gaidemara jej v tomto ohledu dokonale kompenzuje. Příběh Oty a královny Adelheid, velitele Gaidemara a jeho otroka Mirogoda a vůbec osudy v té době soupeřících světů pohanů a křesťanů tak, jak jej Rebecca Gablé zprostředkovala, mě nadchnul. Maďaři vážně sehráli nehezkou roli v dějinách středověku. Pokračování vyloučila sama autorka doslovem, tímto její psaní historických románů však naštěstí neskončilo.

51 12.05.2021

Poněkud nesourodá dvojice legionářů centuriona Macrona a jeho optiona Catona má před sebou další, takřka nesplnitelný úkol, a že se u toho kluci tentokrát pořádně zadýchají. Ztráty na životech jsou nezbytností, ne však ztráta "kytičky". Scarrowovo pokračování tažení římských pretoriánů na britském území hýří nebezpečnými situacemi a neváhá do rolí jejich hlavních protivníků postavit temné bratstvo druidů. Jakkoli však jde o nesmírně zajímavé/šamanské postavy keltského etnika, Scarrow z nich udělá jen tajemné domorodé bytosti, které brutálně mučí své nepřátele, avšak proti chrabrým Římanům a jejich modernějším zbraním nemají v podstatě šanci. Takže nám vlastně nedává příliš nahlédnout pod druidskou pokličku. Dle mého promarněná příležitost. Románu to pochopitelně neublížilo, ale mohlo mu dát další rozměr. Já si nicméně pokračování dobrodružných příběhů vojáků z počátku prvního milénia, kde jsou nejdůležitější čest a sláva, v každém případě užila.

41 09.05.2021

Jedno je jisté. King, jakkoli nesmírně ukecaný, je mou malou Černou věží. Podezírám jej, že knihy nepíše (ztvrdlými prsty na klávesnici), ale namlouvá či diktuje. Mnohdy mám pocit, že na papír prostě přehazuje své úvahy a myšlenky, které se průběžně větví jako myšlenky proslulého páně Švejka. Městečko Calla ve Středosvětě je sužovaná tajemnými Vlky a poté, co generaci, co generaci jeho obyvatelům unáší děti, se rozhodnou povolat si na pomoc sedm statečných, vlastně čtyři. King prostupuje vesmírem a světy, magie mu je věrnou družkou a roboti prohnanými soupeři, a přece tu a tam nechá vyplout na povrch onen starý westernový svět, kterému skládá hold koltem s olovem vždy připraveným k akci. Roland se svou suitou má na cestě k Černé věži opět jednu prácičku, při které je opět a zase nejdůležitější ne robot nebo stvoření z jiného světa, ale člověk sám a jeho síly i slabosti. To on musí přežít, dát průchod spravedlnosti a smysl lidskému životu. Říkám díky, mistře Kingu.

48 06.05.2021

"Ještě horší než výsměch nepřátel jsou iluze člověka či národa o sobě samém. Sebeláska nedovoluje realistický pohled na svět. Kritika však nebrání lásce, naopak. Jenom láska, která prošla ohněm kritiky, má pro život skutečnou cenu. Proto je kritika pro život důležitá a nenahraditelná, protože je sebeočistnou a nikoli negací."

T.G.M., symbol státnosti a první republiky, byl nepochybně silnou osobností a jako taková se pojila s vizemi, idejemi a silnou vůlí je prosazovat. Jeho úvahy, jakkoli usiloval o omezení vlivu církve v zemi, se často zaobírali Biblí a postavou Ježíše. Byl nesmírně sečtělý (jeho osobní knihovna byla největší soukromou sbírkou knih), byl jedinečným znalcem ruské historie a mentality, nikdy se však taky nezapomněl myšlenkově vyvíjet. Nestal se tatíčkem Masarykem hned a taky ne náhodou.

Hodně se člověk dozví o Masarykových idejích stojících za vytvořením společného států Slováků a Čechů, jakkoli do té doby společný státní útvar nikdy netvořili a společný jsme měli především jazyk. Slováci měli blíže k Uhrám, Češi k Rakousku. Tady se odráží i rozdíly v mentalitě. Nic z toho sice společnému soužití nebránilo, ale ani neusnadňovalo a Masaryk hleděl více na ideu velkého - mocnějšího národa, než na případné rozdíly. Sama mám příbuzné na Slovensku a mám je moc ráda. To ale neznamená, že nedokážu připustit, že jsme každý osobitý národ. Historie sama ukázala, že jsme skvělí "sourozenci", ale bývali jsme hašteřiví "manželé".

Masaryk se zasloužil např. i o zrovnoprávnění postavení žen a nemálo za to vděčíme jeho americké manželce Charlotte, stojící takřka vždy v hlubokém Masarykově stínu. V tomto ohledu je hodně osvětlující její biografie od Lenky Slívové. Kosatík sepsal čtivý životopis našeho prvního prezidenta vycházejí z řady jeho známých i neznámých výroků. Ranné období vstupu profesora Masaryka do státní politiky je pokryto spíše epizodicky, dílo na druhou stranu působí autenticky bez snah o osobní hodnocení, pouze v kontextu dobových tendencí a reálií s některými Masarykovými soudy polemizuje či je neguje.

"Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty."
"Vědění je moc."

41 03.05.2021

Jméno George Leighe Malloryho je spojeno s před a meziválečným úsilím o slezení nejvyšší hory světa himalájské Mount Everest. Horolezec nejsem, ale hory, sníh a přírodu miluju. Víc než moře a horké slunce, přiznám se. Díky Archerovi jsem se o osud Malloryho, který u vrcholu Everestu zmizel v roce 1924, více zajímala a zjistila, že jeho tělo bylo v roce1999 nalezeno. Literární zpracování Malloryho životního příběhu a jeho dvou životních lásek - Ruth a Everest - z pera Archera, kterému barvité plasticity dodávají obsahy nádherných dopisů, které Mallory své ženě Ruth skutečně napsal, dalo tomuto odvážnému horolezci příležitost svého snu dosáhnout... Nám čtenářům, kteří nemají představu o tom, jak člověk vůbec může v nadmořských výškách kolem 8 km přežít, natož bez případné kyslíkové opory, pak dává příležitost s ním tento nádherný, dobrodružný příběh prožít.

Taky jsem četla, že dílo zaujme především mužské čtenáře. To vážně nedokážu posoudit. Ale když vyjdu z komentářů na DK (nejspíš malý čtenářský vzorek), tak 14 z 18 z nich napsaly ženy☺.

42 28.04.2021

Doba emancipace a průmyslové revoluce jako by Wilda inspirovaly k malé rošťárně ukázat na konci 19. století světu, že nic není definitivní ani jednoznačné. Výsledkem jeho literární fikce je přijatelné soužití starého a nového zpodobněné v mentalitě staré Anglie a nové Ameriky. Podobně jako se křesťané "vypořádali" se starým židovským a novým křesťanským světem ve Starém a Novém zákoně. Oskar Wilde je přece jenom o poznání vtipnější, když do hlavních rolí postavil kouzelné, ač nevzhledné britské stárnoucí strašidlo a mladou, krásnou Američanku.

49 25.04.2021

"Čína je koncentrační tábor s nepropustnou hranicí. Čína je rozkvetlá zahrada. A není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného a pragmatického přitakávání."

Život a smrt. Sdělují čínské znaky na přední straně obálky. Radka Denemarková nezklamala. Svůj břitký jazyk, vysoký intelekt a jedinečný postřeh, to vše zabaleno do myriád výmluvných slov, už dávno dala do služeb lidské spravedlnosti. Trochu jsem doufala, že mě samotné rozšíří můj možná trochu úzce vymezený, kritický postoj vůči Číně, ale nestalo se. Nemohlo. Musela by podvádět sebe sama. Ona dokonce, vzhledem ke svému pobytu v Číně, mé poznání a pochopení (a averze) ještě rozšířila. Překvapila mě jedna faktická chyba v textu, ale ta se netýkala Číny a nikdo není neomylný. Denemarková vytvořila opus o životě. Mohl by být kratší, ale taky delší. Sepsala žánrový mix na pomezí fikce, historicko-společensko-politické analýzy šmrncnuté magickým realismem zasazené do reálného prostředí Číny nového věku, který konfrontuje se soudobým českým sociálnědemokratickým politickým establishmentem a úřednickým aparátem v jeho zajetí (havlíčkovci, prezident, diplomaté, podnikatelé) a do toho přimíchává francouzský, ruský a americký element. Osudy Evropanů, které v Číně sleduje, jsou také osudy Evropy, říká v rozhovoru Denemarková. Je to veskrze inteligentní psaní z pera vzdělané spisovatelky a člověk musí číst pozorně. Ne proto, že text je tak složitý, ale protože co slovo a odkaz na vybranou událost, to hlubší význam. Denemarkovou přitom neomezuje prostor ani čas... Ale netřeba se bát, protože Hodiny z olova si čtenáře i jeho pozornost dokonale podmaní, budí z letargie.

Kritikou dobové společenské a politické morálky nám Denemarková, v knize ústy spisovatelky, připomíná čínskou politiku jednoho dítěte a odkládání ne-li rovnou zabíjení (každý to přece pochopí) nežádoucích holčiček. Jednou větou také připouští, že politika se sice rozvolnila, ale stále v rámci pevně stanovených mantinelů. Pouze rodiče jedináčci mohou dnes mít dvě děti. Lidé také mohou mít v Číně peníze a podnikat, ale nemohou mít svobodu. Čínská garnitura zavalila svůj národ konzumem, aby lidé mohli žít a také aby měli co ztratit, kdyby se jim zachtělo svobody. Disidentem je v Číně je každý, kdo má jiný názor. Žena je v Číně k tomu, aby plodila děti, pardon syna, a starala se o muže. Nemůžu převyprávět celou knihu, ani se dělat výpisky. Byl by to marný počin. Denemarkové olověné hodiny připomínají Bibli. Na kterékoli straně ji člověk otevře, najde myšlenku hodnou úvahy. Jako třeba tyto: "Ideologie jsou nepřátelé pravdy.", "Kolektivní zapomínání se jmenuje cenzura." "Velký talent není dobré prověřovat malým úřadem." Morální exhibicionistka, nazval Denemarkovou kdosi Kunderovými slovy. Jistě, nemusíte souhlasit. Úplně stačí, když se zamyslíte.

Hodiny z olova neznamená tik tak hodiny, jak jsem se zprvu domnívala, ale tíživý časový úsek - hodinu za hodinou, jež aktéři příběhu různou měrou tíže prožívají. Titul ve mně tento význam neevokoval. Ale značka Denemarková mi stačila k tomu, abych se do četby pustila a po dočtení zůstala, jako obvykle, obohacena a ještě více rozzlobena - neb dílo je upřímné a burcující - než už jsem byla. Kniha je plná postřehů, filozofických udiček, drobných psychologických analýz či politických hodnotících soudů. Komu to vše konvenuje, dušička jásá. Komu ne, měl by se pokusit pochopit jiné vidění světa než to své a vážit misky vah. Do svých polemik zakomponuje i postavy Havla a Kundery. A mluví mi ze srdce. Takže ano, Denemarková kritizuje i provokuje. I když svět není až tak černobílý, jak by se z olověných hodin mohlo zdát. Denemarkové nekompromisní morální principy ji nedovolují připustit jakékoliv strpění šedých zón, čemuž dobře rozumím, i když život takový není. Na druhou stranu jasné, schematické postavy umožňují jasně poukázat na to, kde si stojí pravda a kde zlo, ať již čínské, nebo evropské. Není divu, že se pro čínskou administrativu stala persona non-grata.

"Na rozkládacích rybářských stoličkách pyšně posedávají a nadutě rokují diktátoři, novodobí koboldové, relikty komunistické minulosti, kteří spolupracovali v ekonomických a prognostických ústavech a nejsou schopni dohledat články, jež nečetli, a oprávněně považují Čínu za stabilizovanou společnost, protože když se lidstvo potácí mezi anarchií a tyranií, je tyranie menším zlem, uf." A už jsme doma... Hodiny z olova musíte přečíst do samého konce, abyste pochopili jejich skutečnou tíhu.

"Pravda má rád hru na schovávanou a dnes má skvělé podmínky; ukryje se v sotva tušených skulinách mezi falešnými zprávami a mezi miliony fotografií a videí, s nimiž si hrají zdětinštělí dospělí. Pravda prokluzuje díky obrazu mezi prsty. Ideální svět pro lež. Ideální svět pro mizení těl. Ideální svět pro mlžení a odvádění pozornosti."

A jedna roztomilost (no vážně) z Denemarkové vyjadřování:
"Když je něco přívětivé a útulné, je to přítulné."
Odteďka už budu vyhledávat jen přítulné kavárny☺.

61 22.04.2021

Kdo by neznal T.G.Masaryka. Tak jsem se nejdříve pustila do četby děl o Janu Masarykovi, o jehož smrti budou panovat nejasnosti do doby, dokud se lidé nepřestanou ptát. Je to ale především jeho moudrost, která mě k němu přitahovala. Nyní se mi naskytla příležitost seznámit se se životem Charlie Garrigue, o které rovněž nutno říct, že to byla inteligentní, nadaná a vzdělaná žena, což v době jejího života nebyla právě žádaná přednost. Byl to právě T.G.M., kdo dokázal ocenit hloubku jejího intelektu, její ženskost i rodinnou oddanost a věrnost. Osud si píšeme sami a Charlotte i Tomáš Masarykovi si jej uhájili přes obtíže doby, vzdálenosti, dlouhotrvající nepřízeň Charlottina otce či společenských nálad. I když ze strany Charlotte to chtělo mnohem více sil a přesvědčení vzhledem k přečastým absencím T.G.M. u domácího krbu.

Charlotta Masaryková se stala větší českou vlastenkou než leckterý Čech a potenciál českého národa viděla tam, kde jiní selhávali. Dokonce i Masaryk, na rozdíl od Charlotty, vážně uvažoval na přelomu tisíciletí o emigraci, čemuž se na druhou stranu nebylo co divit. Byla to ale Charlotta, kdo vytrval a kdo udržel rodinu pohromadě a v Čechách... Nemálo prostoru Lenka Slívová věnuje právě Masarykovi a dětem. Není bez zajímavosti, že povaha Jana Masaryka vedla k jeho dočasné i předčasné emigraci, kterou zvolil před dostavením se k maturitě. Svůj intelekt a rétorické schopnosti měl nicméně možnost prokázat ve svých diplomatických funkcích, které mu svěřil jeho otec. Pouze díky své matce se však před vypuknutím 1. světové války vrátil domů. Slívová vytvořila čtivou biografii ženy a matky, která sehrála v našich dějinách významnější roli, než většina Čechů vůbec ví.

46 19.04.2021