Rihatama komentáře u knih

Ernst Sommer, syn židovského továrníka a kterého matka spáchala v Terezíně sebevraždu, psal. Psal novinové sloupky, psal historické romány. Psal, aby se vyrovnal se židovskou otázkou. Templáři toho nejsou výjimkou. A tak se nám před očima odvíjí drama hodné Shakespeara. Spíše než vzestupu, věnuje se Sommer detailně především pádu Templářů. Trudné čtení. Sommer za Kaspického Kladivem na čarodějnice příliš nezaostává. Detailní popisy scén mučení jsou až příliš plasticky popsané... Zhřešili chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, když už nechtěli být chudí? Peníze přináší moc a moc rodí nepřátele. Pro templáře příliš mocné nepřátele. 12. st. byla dobou válek, vražd nebo třeba papežského schizmatu. A útrpného práva, jehož rozkvětu později tak přál brutální středověk. Templáři vyvstali jako pták fénix, aby po necelém století shořeli a obrátili se v prach, čemuž nezabránil ten, kdo jediný mohl. Nebo vlastně asi nemohl. Vždyť i papež je jen člověk. A papež Kliment V. byl zjevně člověk slabý a vydíratelný. Kolik tisíců lidí umíralo po staletí z pochybných důvodů tzv. hereze? A k tomu stačilo jen slovo. Podezření. Podplacený či jinak donucený svědek. Vskutku ďábelský nástroj v rukou mocných a církve. Nejednou jsem přitom vzpomněla na Jméno růže.

46 18.06.2020

Provence a opojná vůně a krása levandulí. Ano, to je Francie. Zářivá barva levandulí pod jihofrancouzským sluncem možná zůstane, kam se však posouvá Francie? Už dlouho se mi zdá, že francouzská bárka ztrácí na lesku, zatéká do ní čím dál víc a nabírá špatný kurz. Povídky moc krátké, aby se fantazie rozjela na plné obrátky, ale dost dlouhé, abych pochopila, jak může naše blízká evropská budoucnost vypadat. Vlastně všechny ty povídky tvoří jednu velkou mozaiku jedné mizerné budoucnosti. A jestli bílí partyzáni a jejich bojůvky proti vousáčům s ručníkem kolem hlavy představují pro někoho bílé světlo na konci tunelu, vč. Kechlibara, pro mně jsou to spíš poslední, marné výboje obrany mizících hodnot a principů. Muselo to dojít tak daleko? Ovšem partyzánské bojůvky pořád lepší, než podvolení se a la Houllebecqův scénář. A i historie zná lepší konce. Navíc české kotlině zatím snad podobný apokalyptický scénář nehrozí. Jenže. Evropa je tak malá....

50 16.06.2020

Příběh dalajlamovy kočky už čtenáři dobře znají od první knihy. Zájem tak významně klesá u druhé knihy soudě podle počtu komentářů a málokdo pak vydrží do třetího pokračování. Kdo nevydrží, jde za příběhem. Milým, zajímavým, ale jenom příběhem, který se brzy vyčerpá. Kdo vydrží a čte dál a dál, jde za myšlenkou, kterou ten roztomilý kočičí příběh zprostředkovává. Přes meditací honosící se titul tady jdou myšlenky Michieho mnohem dál, jako už předtím, a není potřeba se proto bát, že kdo nemedituje nebo nemá o meditaci zájem, že mu kniha nemá co dát. Opak je pravdou. Jen je potřeba se vyrovnat s občas dost nafrněnou Jeskou (nejsou kočky ale právě takové...?). Kniha je tak prosycená pozitivismem, že i toho největšího bručouna snad potěší. Na každý pád opět zazní pár velmi inspirativních myšlenek. I kdyby jedna, pokud zaujme, stojí čtení podle mého za to. Já ji právě přečetla podruhé, což hovoří samo za sebe.

Dokonalá metafora:
"Nemůžeš přinutit poupě aby rozkvetlo tím, že mu budeš roztahovat okvětní plátky."

A jedna pěkná úvaha o tom, jak přijímat sám sebe:
"Nesmíme dovolit, aby se dokonalé stalo nepřítelem dobrého."

39 12.06.2020

Science fiction nebo noční můra? Zdivočelí delfíni nebo boj o holý život? Nebo ještě něco horšího? Hraje Bůh v kostky? A přitom to všechno začíná skoro nevinně, červy. Ale velkými a tlustými. Schätzing namíchal třaskavý žánrový koktejl. Vlastně nevím, jestli vůbec na něco zapomněl. Chvílemi čtete Sci-fi, chvílemi pop. naučný text (Pfiesteria Piscicida mě opravdu zaujala a Google napověděl ještě mnohem více), ocitáte se v napínavém thrilleru, navazuje etnografická sonda do života indiánů, střídají se vztahové linky a příběh zakončí polemika o záměrech Božích, či spíše jejich apologetika. Vždyť kdo jeho záměry skutečně chápe? Nejvíc se ale člověk dozví o podmořské živočišné říši, která však skýtá více, než jen obyčejné živočichy... Napínavé, naučné, burcující drama, které nutí k zamyšlení v mnoha ohledech.

V závěrečné části si autor podle mého mohl odpustit demonstraci jednoznačné afinity k multilaterálnímu řešení celosvětových problémů a s tím související kritiku onoho velikášského celosvětového četníka, který za všechno může. Nejde však o to, kdo za co může. Protože tím ani nejde o to, co je správné. Jde o kritiku jednoho establishmentu. V románu této kvality bych ale čekala méně plochý, méně jednobarevný a méně zaujatý postoj. Zjednodušeně by se dalo říci "protiamerický eko-román". Jenže nic není černobílé, ani tak prosté. A taky myslím, že někdy je lepší naznačit a nechat čtenáře, ať si láme hlavu a zkoumá své postoje a hodnoty... čtenáři se tu moc nevěří, což dokládají i mnohočetná dovysvětlování již vysvětleného. Přesto si Schätzing získal mou plnou pozornost svým kvazi katastrofickým velkorománem s více než originální zápletkou a určitě stojí za přečtení.

42 06.06.2020

V jedné slovenské horské vesnici odříznuté od okolního světa se na konci 19. století odehrávají dramata hodna velkého plátna. Fascinovaly mě ty nevšedně všední životní příběhy, které se odvíjely v jednotlivých chalupách, na polích za vsí, na zalesněných kopcích okolních hor. Fantaskní příběhy lidí žijících v jedné bohem zapomenuté vsi, kterou prochází magický mlžný opar žijící svým vlastním snovým životem, jehož skutky jsou více než reálné. Příběh, kde se život snoubí se smrtí, příběh lidí, kteří znají jen dřinu, hospodu a rodinu, lidí, v nichž se zhmotňují odvěké strachy, předsudky, vášně a nenaplněné touhy, o století dříve o nic méně než dnes. Zpočátku nejvíce poutá cikánečka, které Pačutová přisoudila výjimečný vhled i vlastnosti, ale ani ostatní nezaostávají. Pestrá paleta lidských povah shromážděných v jednom zapadlém koutě. Poutavé, magické vyprávění plné života.

42 04.06.2020

Komorní drama o dvou postavách s poměrně jednoduchou zápletkou. To podstatné se však neodehrává ve sklepě, ale v hlavách obou protagonistů, únosce a unesené. Fowles rozehrává souboj dvou bytostí, sběratele - nešťastníka a rodícího se monstra v jedné osobě - a krásného, mladého, nadaného motýla. Až moc mladého. Není to souboj rovnocenný, už z podstaty věci. Je zajímavé sledovat, jak se Fowlesovy osobnosti, jejich úvahy a strategie rozvíjí, únoscova rozhodně. A tak přemýšlím, jak bych reagovala já, být na místě jednoho či druhé/ho. Ani jeden mě svým uvažováním a chováním extra neoslovil, pochopení jsem ale kupodivu cítila pro oba, svým způsobem. Ne, že bych nevěděla, co je správné, aspoň si myslím, že vím, ale ví to každý? Kolik vášnivých sběratelů je mezi námi? Když nemůžu něco mít, proč si to nevzít? Takže kdo může za zrod monstra? Společnost nebo genetika? Zdařilý debut.

45 28.05.2020

Psí jednohubka. Pes toho vlastně moc nechce a nepotřebuje. Někdy ale to "ne moc" může z pohledu člověka být "hrozně moc" nebo taky úplně všechno. Nejde tak ani o samotný příběh Gumpa, ale o nás a náš přístup ke zvířatům/psům. Otevřený konec je proto asi na místě, takový nekonečný příběh. Pro člověka i pro psa... Jedno je jasné. Kdo k psům nic moc necítí, nebo sám kupuje psa pouze a jen dětem, které to samy ještě neví, co k psům vlastně cítí, dost riskuje, když si jednoho pořídí. Riskuje, že znehodnotí, v horším případě zničí život jedné živé bytosti, která je ochotna dát člověku vše, svou lásku i život.

47 27.05.2020

Smrt/ka, nemoc, bída, chatrč, márnice... žena.
Život, Bůh, anděl, papež, kostel, Pražský hrad, Bílý dům... muž.
Vypadá to, jako by si na nás holky někdo kdysi dávno zased ;-).

Zlodějce knih jsem se dlouho vyhýbala. Laciný trik jak vyždímat z člověka slzy nad nebohou holčičkou trpící válkou, myslela jsem si. A zase jsem se jednou spletla. I když ne úplně. Slzy se koulely, kdy se jim zlíbilo. Zlodějka knih je o velikosti lidského srdce a stejnou měrou o jeho malosti. Tak milé a současně smutné čtení, příběh podmanivý a přitom tak bolestný. Zusak namixoval pestrou paletu lidských povah, které v extrémní situaci - kterou válka bezpochyby je - mohou předvést své nejskrytější polohy, odhalit ty nejtemnější zákoutí a projevit sílu či slabost ducha. To vše uprostřed nacistického Německa. Věci i lidé ve Zlodějce knih jsou přitom málokdy tím, čím se navenek jeví. A opět jsem se ptala sama sebe. Obstála bych já? Ne bez příčiny učinil Zusak právě smrt průvodcem a vypravěčem příběhu na jinak vcelku obehrané téma.

Slova na mne tentokrát působila víc, než jindy. Zusak dokázal vdechnout život všemu, živému i neživému. "Odpověď mu odplula od úst a pak se jako skvrna rozmázla po stropě." Jeden z četných příkladů Zusakovy oživlé pantomimy, příkladů živosti a vlastní vůle jevů bezživotných, jevů, které obživly jen díky člověku. Ve středu dění a vnímání tak jsou ony jevy a nikoli člověk, který jim vdechl život. Vážně neotřelé a osvěžující na tomto příběhu naplněném smutkem a něhou. A Smrtí. Ta zlodějka knih, malá "Saumensch", tak normální a přitom tak nevšední, si hlubokým závalem slov prošlapala cestu k mému nedůvěřivému srdci, její nohy neomylně nakráčely přímo do středu a hluboce se do něj otiskly. A ztěžklé stopy, které sklouzávaly z nohou Hanse Hubermanna, je překrývaly...

80 25.05.2020

Politiku vlastně nemám ráda. To je ovšem dobrý důvod, proč do ní nevstupovat (přiznávám jistou míru alibismu) a ne se o ni nezajímat. Žijeme v parlamentní demokracii a bez politiků a poslanců demokratická společnost nemůže existovat. Dům z karet mě však pouze mohl utvrdit v mém postoji, vzhledem k tomu co politiku, média a byznys kolem ní provází. Dům z karet je primárně o bezcitném pletichaření. Vlastně víc než to... Ovšem možná, že Dům z karet z větší části popisuje "jen" vcelku standardní zákulisí politických stran, jejich čelních i úřednických představitelů a vládních tanečků, k čemuž obecně patří zpravidla špatně utajovaná obrovská hromada špíny, intrik a podvodů. Potom nám pomáhej Pán Bůh. Vlastně Britům ;-).

Je to ale zejména možnost nahlédnout do parlamentních kulis britského impéria, co činí Dům z karet zajímavým. Odhlédnu-li od některých perverzností, které si autor doufám vymyslel. A tuším, že Dobbs, sám člen konzervativní strany a v roce 1987 taky šéf volebního štábu M. Thatcherové, moc dobře ví, o čem píše. Seriál jsem "naštěstí" neviděla, tak jsem "nezaujatýma očima" mohla sledovat politické hrátky a machinace ublíženého a následně bezskrupulózního manipulátora Francise Urquarta, který jde bezpečně za svým cílem. Mimochodem, jsou to taky docela pěkná čuňata, ti britští poslanci a peerové, když na to přijde. Je to snůška cynických parchantů. Myslím tím Downing Street 10 v Dobbsově podání. Ale tuším, že politika dělá s lidmi divy. Takže komu nakonec připadne premiérské křeslo po štvaném premiérovi? A za jakou cenu? Není zbytí, nutno dočíst ten politický horor až do konce.

"Když už musíš způsobit bolest, dej si záležet, aby byla nesnesitelná a zničující, aby si jednou provždy zapsal za uši, že ty mu pokaždé ublížíš víc, než kdy on může ublížit tobě."

P.S.: překvapilo mě, jak málo komentářů je pod knihou, když seriál podle ní natočený získal ocenění a takovou popularitu...

39 20.05.2020

Jonathan Balcombe sepsal úctyhodnou studii o rybách. I když po pravdě řečeno, není ryba jako ryba. Vodním světem se prohání nejeden savec, potažmo paryba. Přitom je to sám Balcombe, kdo v této knize osvětluje krom ryb i specifika a zajímavosti žraloků, velryb či delfínů, aniž by nějak extra upozornil, že nejde o ryby. No jo, asi spoléhá na vzdělaného čtenáře ;-). V každém případě se jedná o poměrně podrobnou a odbornou (pro skutečné odborníky možná populárně naučnou) publikaci, z níž ne vše pro mne, laika, bylo extra užitečné. Ichtyoložka ze mě už určitě nebude.

Vlastně jsem knihu primárně koupila svému muži, občasnému rybáři. A to nikoli z potměšilosti. Nejsem přece žádný eko-terorista a nikoho násilím netlačím do své vegetariánské filozofie. Uplatňuji přístup, že každý svého štěstí strůjcem. Vlastně jsem netušila, o čem všem kniha bude. A musím říci, že je moc zajímavá. Mimo jiné se dozvíte, že nejdelší jméno patří národní rybě Havaje "humuhumunukunukuapua'a", že ve vodách plave jakýsi ofináč sarkastický nebo nebohá malá hrdlořitka… Balcombe také na základě vědeckých pokusů prověřuje řadu mýtů, pověr a polopravd o rybách. Zkoumá například, jestli ryby jsou schopny cítit bolest (známý argument rybářů, když vytáhnou rybám zaseklý háček z těla), zdali mají vědomí, co slouží rybám k navigaci, zdali jsou schopné přemýšlet, učit se, zdali a jakou mají paměť nebo jestli dokonce umí používat nástroje... Balcombe se zamýšlí i nad tím, mají-li ryby osobnost nebo vlastní kulturu. O těhotném otci jsem taky slyšela poprvé.

Prostě o rybách (a vodních savcích) se čtivou formou dozvíte nesmírnou spoustu zajímavostí a ty příliš podrobné, "technické" pasáže se dají přehlédnout diagonálně. Dle mého osvěžujícím způsobem přiblížený svět vodních živočichů, o kterých obvykle nikdo nic moc neví. Ani ti rybáři. Ovšem závěr knihy už žádné příjemné čtení není. Popis rybích farem, průmyslových kontinuálních hlubinných megavýlovů a s tím spojeného uměle předimenzovaného potravinového řetězce, což stojí za úhynem nejen divokých ryb, ale i zvířat, které se rybami živí, a stejně tak popis různých forem butálního zacházení s rybami, je jen pro silné žaludky. Jsem ráda, že maso, vč. rybího, nejím. Asi by mi zhořklo v ústech.

"Předností ryb je jejich plodnost. Samice mníka ve svých vaječnících nese 28 361 000 vajíček."

"Žralok límcový nosí svá mláďata i déle než tři roky. Jen doufám, že netrpí na ranní nevolnosti."

38 17.05.2020

(SPOILER) Od dob eunucha, otroka a písaře Taity, geniálního architekta, inženýra, básníka.... uplynuly 4000 let. Mistr afrických románů Wilbur Smith tentokrát neodolal a do románu zakomponoval i svou vlastní osobu. Jak nezvyklé. Potkáváme královnu Lostris i faraona Mamose VIII., respektive jejich pergameny či mumifikovaná těla. Smith vytvořil příběh à la Indiana Jones a hledače staroegyptských pokladů provází sám Taita, tedy jeho odkaz. Smith opět dokázal navodit kontinuální napětí a bezpečně připoutat mou pozornost.

Ze současného Egypta nás božská řeka Nil zavádí dále do válkou zbídačené a politiky a vojenskými generály zkorumpované Etiopie konce 20. století, stále plné násilí a bezpráví. Ideální románové prostředí. Smith nás přivádí do Tanova (jak jinak) jezera (bazénu:) a řeky Dinder (Dandery), přítoku Modrého Nilu. Smith do příběhu zasadil i postavu bývalého agenta KGB - pořádného parchanta, který se v Etiopii usadil od dob sovětské podpory etiopské vlády. Od Řeky bohů jsem si nechala rozumný odstup a umožnila tak jejímu pokračování, příběhu sedmého pergamenu královny Lostris, aby mě - opět - zcela pohltilo. Wilbur Smith je mimořádný vypravěč a jeho virtuózní hra na city je očividná. To ale do románu patří. Nevadí mi proto ani jeho urputné happyendy, protože jsou vážně zasloužené.

41 15.05.2020

Marco Orko Vácha mě dostal. První řádky nedůvěřivě pročítám... na co si to proBůh hraje, pan Orko? Kam na ta moudra chodí? Není to přece žádný stařec s bílým vousem. Jenže, ještě pár dalších řádků a už mě má. A to jsem prosím tuto knížečku přenášela posledních pár let z knihovny do knihovny, než jsem ji nyní otevřela. Za mládežníka mě lze označit jen stěží. Jsem si ale jistá, že bych ji tehdá přečetla s velkým zájmem, stejně jako dnes. Asi by mi život nezměnila, stav duše ale možná ano.

Mimochodem, dozvěděla jsem se, že podle Váchy patřím do kategorie násilníků. Což jsou "ti, co se rvou o každou minutu života, protože ví, jak moc je život cenný, chodí oblékáni v tom, co se jim líbí, ti, kteří nečtou časopisy, co za to nestojí a nedívají se na seriály, kterými šlechtic ducha nechce ztrácet čas...." A musím říci, že se mi to líbí. Jakkoli zavádějící pojem to v mém vnímání zůstává.

Vácha celou svou duší nabádá k plnému žití v každém smyslu toho slova. Jako by každý den byl posledním dnem života, chce se říci. A za to má u mne velké plus. Moje životní zkušenost mi to potvrzuje. Jedno ráno se totiž nemusíte probudit ve svém původním zdravém těle a najednou vám dojde, co všechno jste nestihli a kolik času jste promarnili. Tady ale Vácha říká, že "na život máš jen jeden pokus", s čímž si dovolím nesouhlasit. Někdy může člověk k žití dostat i druhou šanci, ať už si o ni říká nebo ne. Z mého pohledu velmi osvěžující, neortodoxní výklad desatera a víry, která nemá člověka/mládež omezovat, ale nabádá k rozletu. Vlastně bych hrozně ráda ocitovala tak půlku knihy, protože Vácha mi velmi často mluví z duše, ale to jaksi nedává smysl. Prostě si to přečtěte.

"Kdo chce jít, jde. Pokud nebudeš chtít a místo toho se budeš trápit svými bolestmi, tak se ti tělo i duše velmi ochotně položí. Kdo chce jít, jde."

41 12.05.2020

Logika, neboli myšlenková cesta, která vede k daným závěrům. Tahle věda mě přitahovala, co si pamatuju. Na logice jsem u zkoušek mnohdy stavěla odpovědi na otázky, které jsem příliš neznala, ale právě pomocí logiky často úspěšně vyfabulovala. K matematice už je můj vztah poměrně chladnější a doufala jsem, že Jindra Hojer na mě v tomto ohledu zapůsobí. Musím říci, že zabrat mi daly nejen Hojerovy logické úlohy, ale ty matematické mě navíc utvrdily v tom, že tato disciplína mi zůstane nejspíš, až na výjimky, uzavřená. A to Jindra Hojer v úvodu svých hlavolamů (s nadsázkou) tvrdí, že matematika = logika. To ovšem nijak nesnižuje kvalitu knihy, ale pouze potvrzuje mé nedostatky. Naštěstí logické úlohy převyšují počtem ty matematické a já si to tedy užila více, než méně. Musím taky přiznat, že Hojer nejdříve řešení problému matematického i logického nejdříve vysvětlí a rovněž nabízí řešení. Takže chcete-li si prověřit své znalosti a schopnosti, nebo si je občerstvit (pokud už nejste dítě jak já), s chutí do toho. Já měla Jindru Hojera u postele a na dobrou noc si dala jeden nebo dva úkoly. Ideální na usnutí!

"V pařížské obrazárně Musée d`Orsay je Seuratův obraz z r. 1891. Renoir není autorem obrazu Cirkus, ten nenamaloval ani Degas. Degas není autorem ani obrazu Na houpačce, ani autorem obrazu z r. 1876. Z jakého roku je obraz Na houpačce a kdo je jeho autorem?" Hodně štěstí ;-)

37 09.05.2020

Postapo z doby po Kastraci a následné populační implozi s dětským hrdinou. Mimochodem takhle šikovné, odvážné, loajální, sečtělé, zvídavé etc. dítě by jeden hledal dlouho. Téma zajímavé, zápletky rovněž. Závěr dokonce překvapivý... Líbil se mi i ten kluk úžasňák. Málem jsem to ale vzdala, než jsem se dostala přes popisnou, poměrně nezáživnou první polovinu knihy. Autor jednoduchým jazykem zdlouhavě přibližuje putování chlapce za svým cílem, který tak postupně objevuje starý, ztracený svět. A když už to začalo být obsahově zajímavé, přišel neuvěřitelně rychlý konec. Jako by se Fletcher zcela vyčerpal a tak konec ve zkratce vysypal na papír, aniž by se obtěžoval jakýmikoli, do té doby jinak zdlouhavými, popisy věcí, jevů a pocitů. Vyznění závěru mělo asi tuto zkratku vynahradit samo o sobě. Příběh to není špatný, ale mohl být lepší.

"Vím, že jsem se díky knížkám naučil být sentimentální.

32 08.05.2020

Tohle já prostě můžu. Kinga k snídani, Kinga k obědu, Kinga k večeři. Tentokrát vlastně nejde o žádný sofistikovaný, ale spíše pozvolna se odvíjející lineární příběh. Život na Duma Key plyne svým zdánlivě líným tempem, Edgar Freemantle se pomalu, den za dnem mění, záliv za okny přesto zůstává stále stejně nádherný, plný lastur a světla. A růží. Někdy si myslím, že jsem už Kinga prokoukla. A snad i ano. Ale výsledek je stále stejný. Znovu a zase mě ohromí svou inteligencí, empatií, imaginací... Jeho knihy mě pohlcují a já nenacházím slabé místo. Možná jsem už příliš zaujatá. A pokud ano, nehodlám na tom nic měnit. Strašně moc bych se chtěla projít po pláži Duma Key a kochat se obrazy, které Edgar/King v jednom ze svých růžáků namaloval. Ale jako bych je vlastně viděla. Tak dokonale umí King popsat i obraz, nejenom mysl člověka a jeho pocity. Na druhou strnu, nejspíš bych si to rozmyslela, když vím, jak smrtící moc takové obrazové výjevy se západem slunce, loďkou na obzoru a holčičkou na pláži mohou být... Tohle byla jedna z těch Kingových bichlí, nebo skoro bichlí. Ale já bych nekrátila ani o řádek. Lahůdka, po které mi na patře ještě dlouho zůstane nesmírně lahodná chuť s občasným ostrým zábleskem chilli.

„Namlouváme si hlouposti tak často, že bychom se tím mohli živit.“

50 06.05.2020

Tento román nemůže získat tak vysoké hodnocení, jak si zaslouží. Provází jej totiž tak polarizovaná hodnocení, že je to jednoduše vyloučené. A může si za to Merle sám. I anotace zde na DK (opsaná předpokládán od českého nakladatele) uvádí, že Merle "karikuje extrémní feminizační snahy". Nálepkování je ovšem prvoplánové a nejsnadnější. Spíše mi chování žen v Merleho dystopii připomíná situaci "příležitost dělá zloděje". Myslím, že diktatura jakéhokoliv druhu - ženského či mužského - korumpuje a znehodnocuje lidskou bytost. A tohle tuším mohl mít Merle na mysli. Ale můžu se mýlit. Vždyť v Malevilu Merle ženám přisoudil spíše podřadnou roli kurtizán a kuchařek. Tedy nic moc. Sám se 3x oženil a s ženami tedy možná nebyl právě nejúspěšnější. Ale vzhledem k tomu, že žil bezmála 100 let, to taky mohla byla nutnost...

Zpátky k feminismu. Když čteme o patriarchálních společnostech, taky hned nevyběhneme s šovinistickou a machistickou společností. Mnozí naopak mluví o respektování dávných kulturních tradic a jiných hodnotách... Oficiální polygamie naruby ovšem nutně musí v naší společnosti tyto reakce vyvolat. A přece nemusí jít dle mého primárně o extrémní feminismus, ale o způsob přežití a chování v nastavených podmínkách. No a že se najdou jedinci (ženy v tomto případě), kterým to vyhovuje? To je přece lidská, a nikoliv ženská přirozenost. Extrém vyvolá zase jenom extrém. A přece Merle nechává tušit možnost návratu k vztahům založeným na lásce. Když k tomu přičteme jeho pregnantní odhad psychologie a uvažování člověka v nastavených extrémních podmínkách a jeho analýzu sociologického a politického chování lidstva, nelze než ocenit toto vizionářské dílo.

No a jestli náhodou mají pravdu ti, kdo hovoří o záměru Merleho pouze a jedině varovat před "extrémními feminizačními snahami", pak "Běda mužům, kterým žena vládne!". :-)

52 29.04.2020

Učit se šachy sama z učebnice (a z internetu, pochopitelně :) chce docela dost disciplíny a sebekázně. Oplývám vším tak průměrně, řekla bych. Učebnici jsem ale nakonec prošla a základy šachu snad taky asi konečně mám. Ale tohle je komentář k Pliskově učebnici šachu a ne k mým šachovým schopnostem. I když, právě proto, že jsem zjevně základy šachu pochopila, vč. rošád, braní en passant etc., zejména mi vyhovovaly učební diagramy a testy po každé kapitole s výsledky na konci učebnice, stejně jako žádné přespříliš složité vysvětlování (ne více, než je složitá samotná šachová hra), a i když u šachovnice strávím pokaždé dlouhý čas, než některou figurou táhnu, mám za to, že pan Pliska odvedl vážně dobrou práci.

"Vždy mi bylo trochu líto člověka, který nerozumí šachům, právě tak jako člověka, který nikdy nepoznal lásku. Šachy tak jako hudba a jako láska dokáží učinit člověka šťastným." Německý šachový mistr Dr. Tarrasch. Tomu říkám inspirace, aby to člověk aspoň zkusil. A když už jsem zvládla bridge (byť žádná vysoká úroveň), šachy bych mohla taky :-)

38 27.04.2020

Mlčení má tu výhodu, že vás nikdo nemůže přistihnout při lži a každý si vaše mlčení vysvětlí po svém."

Psaní je pro Mornštajnovou zdá se druhem psychoterapie. Snad je šťastnější, než hrdinky a hrdinové v jejích románech. Tiché roky je kniha plná smutku, neúspěchu a promarněných příležitostí. A mlčení. Až dokonale odráží dobu, letargii a děsy komunistického socialismu u nás, ale i ty děsy v nás. Vlastně ony naše neslavné dějinné události tvoří jen kulisy pro vyprofilování postav a jejich duševních stavů. Čtení to je poutavé, člověk se chce dozvědět, jestli náhodou slunce do tohoto domu smutku přece jenom nezasvítí, aspoň jeden paprsek. Jenže najednou to vzalo rychlý spád, konec je tady a Morštajnová jako by mi chtěla všechnu tu neradost vynahradit jedním rázem. Vysvitne slunce, obloha jak vymetená a nastane jasný den.

85 25.04.2020

"Krása je hrůza.
To, co nazýváme krásným, nás zároveň děsí až k smrti."

Tajná historie mě naplnila jako Moët & Chandon vypitou sklenici. Geniální nápad i zpracování, a ty gradace. S nedočkavostí jsem obracela každou stránku a přitom se těšila z každé myšlenky a nechtěla ji jen tak opustit. Nenapadlo by mě, že studium klasické řečtiny může vytvořit tak zajímavý kontext. A ono přitom stačí šoupnout támhle bakchanálie, tady vraždu... Pro někoho zpovykaná mládež, pro jiného dětičky zbohatlíků, nebo naopak, pro mne však, bez ohledu na okolnosti, původ hrdinů či objem konta, takřka mistrně vystavěný příběh s poměrně lapidární vražednou zápletkou. Nikdy jsem se vlastně nezamýšlela nad tím, jak může být obtížné naplánovat vraždu coby přirozenou smrt. A jak destruktivně může s duší člověka pracovat pocit viny.

Lákavý žánrový mix. Dionýsovské melodrama. Nebo prostě jen cesta mravního úpadku... mám ráda zdánlivě pomalé tempo se zdánlivě nesouvisejícími odbočkami. Trochu jsem postrádala nahlédnutí do Bunnyho duše a mysli, ne zvnějšku, ale jeho vlastní vidění světa a sebe sama. Protože jeho chování pro mě bylo poněkud nepochopitelné. Trochu mě taky mátla dějová nevyváženost a ještě by se pár dalších much našlo. Prostě pár nakouslých a odhozených jablek. Ale nebudu hnidopišit. Protože s Tajnou historií jsem vlastně přese všechno navýsost spokojená.

47 23.04.2020

Banksie nádherná.
Význam: Jsem tvým zajatcem.

Jak hluboký rozpor může skrývat květina. Jak hluboký rozpor leží v rodinách. Od Ztracených květin jsem se nemohla odpoutat od prvních stránek. Zvláštní potěšení, nejasná očekávání. Dílko překypující smutkem i něhou, bolestí i radostí, zoufalstvím i nadějí... příběhy života orámovány okvětními plátky i trny divokých rostlin. Chvílemi jako bych poslouchala teskný zpěv ptáků, cítila palčivé vedro pouště nebo chladivé a hojivé účinky vody. Nikdy jsem nic podobného nečetla, jakkoli pod lány květů se tady skrývají archetypální, důvěrně známé a povětšinou tragické, násilné stránky lidských duší. Hlavní hrdinky i hrdinové svádí do jednoho nelehký vnitřní boj, vystavují zkouškám sílu svých přátelství, partnerství a klopýtají pod tíhou svědomí... Poetické, bolestné drama o odvaze, lásce, zapomnění a pochopení.

"Knihovna je něco jako tichá zahrada knih, ve které rostou příběhy jako květiny."

47 21.04.2020