Rihatama komentáře u knih

Kdo dá své lodi jméno Teror? Není v překladu jiný, než hrůzu budící pojem. Myslím, že jména lodí (lidí...) mají svou symboliku a předznamenávají jejich osud. A protože se jedná o skutečnou historickou předlohu, tedy vojenskou válečnou loď hledající společně s lodí Erebus Severozápadní průjezd kolem Severní Ameriky, usoudila jsem, že jako taková měla tato loď - tento " Teror či Postrach" - strach vzbuzovat. V Simmonsově představivosti, která se v jeho hlavě rozproudila kolem nevyřešené záhady této námořní expedice v první polovině 19. st., ovšem strach pociťují hlavně sami námořníci na Postrachu a Erebusu, než jejich nepřítel... a mají k tomu hodně dobrý důvod. Teror zjevně nebyla dobrá volba.

Teror a mráz. Dokonalé literární/hororové spojení. Ze stránek tohoto knižního megatěžítka doslova odkapává strach a člověk po většinu času cítí ledové sevření z mrazivého podnebí nehostinné Arktidy. I když Země (ostrov) Krále Viléma se na mapě nezdá být od kanadské pevniny vzdáleným ostrovem. Ovšem průlivů a zálivů je tam požehnaně a najít ten správný v arktických podmínkách bylo zjevně nemožné. Jednoho zábnou prsty, jen se na knihu podívá. Kdysi dávno mi, byť jen lehce, omrzly prsty na nohou a v posledních měsících pobývám v opravdu hodně studené zemi, a tak Simmonsovo plastické vyprávění ve mně vzbuzovalo věrné pocity mrazení duševní a téměř i tělesné.

Ale nejde zdaleka jen tak o ledajaký horor. Simmons nás vtahuje do podivného žánrového mixu, čerpá z mysticismu, světa duchů a šamanů, zavadí o prvopočátky stvoření světa a taky nás vtahuje do života Inuitů. Jo, a taky už vím, jak naporcovat člověka. Kanibalismus zdá se vždy nakonec vystrčí své drápky z hlubin šera lidské duše, když její nositel překročí práh zdravého rozumu. Má vlastní průzkumná expedice Simmonsovým románovým světem může začít.

56 26.01.2020

Vídeň v roce 1914. Nečekané, hluboké, tajemné, laskavé... Lékařství, lidství a láska. A válka, bez níž by se tento příběh neodehrál. Příběh z 1. světové války? Ano. Vlastně by se mohl odehrávat v kterékoli jiné (starší) válce. Protože spíše než o 1. světové válce čteme o válečných a lékařských útrapách a především milostné romanci studenta medicíny a vojenského Herr Doktora Lucia. První světové válce se romanopisci vyhýbají jako čert kříži, chtělo by se říci. A tak jsem se na Zimního vojáka s nadšením vrhla. Času stráveného s Luciem rozhodně nelituji. Jen si prostě na ten "svůj" příběh z 1. světové a nikoli na pozadí 1. světové, čemuž v Zimním vojákovi odpovídá např. rozdělení společenských vrstev či ranné stádium rozvoje evropské medicíny, ještě hold počkám.

40 20.01.2020

Triviální básnická forma, triviální básnická vyjádření. Jako když se dítě učí veršotepectví. Dalo by se říci naivní poezie člověka, který prožil a chce sdílet svou životní a duchovní proměnu. Místo inspirace však nacházím moralizování a sebezpytování. Použitý básnický instrument mi přes zjevný, zamýšlený rozměr přijde nemožně budovatelský. Básnická sbírka s lákavým názvem pro mne představuje nesourodý pele mel. Už mi tam chybí snad jen Franz Josef a Komenský.

28 16.01.2020

Zpráva o prvním zvolení Havla československým prezidentem se ke mně dostala, když jsem byla doma na diskotéce. Byly to nezapomenutelné chvíle nabité emocemi a nezměrnými očekáváními. Možná trochu přehnanými, ale ta doba stála za prožití jako žádná jiná. Ta doba ukázala v lidech to nejlepší, protože jim dovolila doufat, věřit a ukázala, zač bojovat a oč usilovat. Ano, léta ubrala mnohé z dřívějších ideálů a idealismu. Pokládám to však za přirozený vývoj událostí a Havlovi už nikdy nikdo "neodpáře" jeho nesmrtelné zásluhy v úsilí o znovunabytí národní svobody a otevření Československa, potažmo Česka světu, a to zcela ojedinělým a u žádného dalšího sovětského satelitu neopakovaným způsobem. Přišlo to právě včas. Aspoň pro mne. Abych nesklouzla do celospolečenské letargie, apatie a bezzubé občasné revolty bezmocného individualisty. Ostatně Havel pro to měl také své vyjádření. "Vzpoura jednoho člověka není revolucí, ale pouze výtržností." Jakkoli za výtržníka jsem se nikdy nepokládala. Sami soudruzi učitelé mě někdy častovali nálepkou třídní nepřítel, což jsem připisovala jejich malému rozhledu či převelké omezenosti. Nebo strachu...?

Havel byl jenom člověk. Nikdo není dokonalý. Jak snadné je po těch letech vidět všechna jeho pochybení, jak snadné útočit na myšlenky mrtvého muže. A jak zbabělé. Nejsem ideolog ani blázen. Ale Havel má můj veškerý respekt a proto jsem (konečně) sáhla po Žantovského biografii. Znám trochu i Michaela Žantovského, takže mě nepřekvapilo, že nesepsal pouhý životopis, ale spíše chválu a obhajobu Havla, jeho myšlenek, rozhodnutí a konání. Je znát, že jej měl opravdu rád. Což je ostatně pěkné. Neslevuje ze zaznamenání všech stránek Havlovy osobnosti a jeho skutků, i těch méně chvályhodných, pravdou však taky je, že ty problematičtější obratem vysvětluje, relativizuje či poukazuje na kompenzující pozitiva. Nikterak to ale neubírá na informativnosti díla a oceňuji i jeho čtivost. Zdaleka ne vše člověk ví, do hlavy druhému nevidí a už vůbec ne vše si po letech pamatuje. Je to dobrý počin a dobré a potřebné čtení.

41 15.01.2020

"Fízl nemá jméno, otce ani matku. Je to psanec, který se o své vůli vydělil z lidské společnosti, aby sloužil zlu, v jeho jménu napadá samu podstatu člověka."

Jsme národ podzemního, partyzánského a zahraničního odboje. K nepříteli (či třeba i jen nadřízenému) se málokdy stavíme čelem. Protože mezi námi je příliš mnoho oportunistů a politických kolaborantů, kteří tlučou do stolu jen v hospodě, nebo pohodářů, kteří se hlavně chtějí mít dobře. Za každého režimu. A pak bylo/je strašně moc třeba takových Placáků, Magorů, Havlů aj. A těch jmen, která Fagot ve své spravedlivé a rozhněvané obžalobě bez obalu uvádí. Až jednoho mrazí. Jen se obávám, že právě tito lidé po Fízlovi nesáhnou ani omylem. Bylo mi smutno a ouzko při čtení těchto pamětí páně Placáka fízlovských časů, prokládaných citacemi z estébáckých svazků a komunistických prohlášení.

Já byla ještě docela mladá a můj osobní odboj pramenil z hluboké frustrace pro mne nepochopitelného stavu kolemstojící společnosti a současně absolutního přesvědčení, že jinak být nemůže. Dítě komunistického režimu, které si jediné světlé chvíle před-osmašedesátého nemůže pamatovat a tedy ani na čem stavět případné naděje. A tak se zamýšlím, poučili jsme se dostatečně? Nebo jsme coby národ odsouzeni k věčnému pohodlnému a bezpečnému žití s platonickými, anonymními výkřiky nesouhlasu, dnes na tak oblíbených sociálních sítích? Ano, dnes je každý slyšet, ale je to opravdu ono?

Petr Placák je vážně persóna a v dobách minulých postrach komunistických esenbáků a estébáků... úplná osina v zadku. A nelze samozřejmě nesrovnávat s další významnou před, (a po) revoluční osobností chartisty Václava Havla. Placák živel (spisovatel, čerpač, uklízeč, hráč, básník, noční hlídač, lesní dělník, horský turista, mechanik 65-23-4, DG 301, historik, šéfredaktor Babylonu), Havel filozof (disident a prezident mj.). Placák, beznadějný anarchista, má svou vlastní, jednoduchou filozofii. Fízl je hovado a může být zastřelen. Pro Havla, budovatele demokratického systému, byl lidskou bytostí úplně každý - komunista, fízl, disident, vrah či politický vězeň - a jako takový potřebuje ochranu. Placák je prostě autentický, nesystémový bojovník za (svá) lidská práva a činil tak bez kompromisu a bez ohledu na cenu, kterou musel platit on, nebo jiní "spolubojovníci". Na Placákovi je nutno ocenit, že ve svém světonázoru nikdy ani na vteřinu nezakolísal, neustoupil a nikoho nešetřil (nešetří). Ani třeba zmíněného Havla, pokud si to dle jeho názoru zasloužil. Skvělé čtení. V netušených detailech mi před očima opět defilovaly zástupy demonstrantů v listopadu 1989. Hlavně nezapomenout, což je přitom tak snadné a hlavně výhodné pro kdysi tak mučenou mysl.

"Husák byl ztělesněním všeho normalisačního hnusu a už ve škole se mi dělalo zle z toho obrýleného houbovitého ksichtu, který na nás, zavěšený v rámu nad katedrou, každý den civěl."

40 09.01.2020

A zrodil se Čingischán...
Naprosto dokonalé. Dokonale přesvědčivé a tuším, že i maximálně věrné. Mongolové se sice za poslední staletí změnili poměrně dost (z nájezdníků jsou to už spíše jenom oni kočovníci), život v mnoha místech mongolské stepi se však mění velmi pomalu. Ze života Čingischána, který je obávám se současnými Mongoly hodně idealizován a neméně idylicky působí i Vlk plání, se uchovaly jen částečné informace. Iggulden je však dokázal maximálně zúročit a vystavět na nich tak poutavý a napínavý román, že místy ani nedýcháte... pokračování na mě nebude dlouho čekat.

40 01.01.2020

Zajímavý multižánrový román, který balancuje na pomezí krimi, thrileru a společenského románu. Stieg Larsson mě jednoznačně oslovil a zaujal. Nordic noir je pro severskou kulturu typický, stejně jako jeho obvykle bezútěšná krajina, temná atmosféra a morálními excesy. Dokonce jsem slyšela, že 5% obyvatel jednoho severského národa si vyzkoušelo zoofilii. Ani Larsson v tomto ohledu moc nezaostává. Až na poslední uvedenou úchylku ;-). Podařilo se mu vytvořit dvě hlavní výrazné postavy, ke kterým člověk chtíc nechtíc přilne, a které odkrývají pod letitým nánosem prachu ukrytý příběh rodinné tragédie a řady neodhalených vražd, jež se odehrává v patřičně mrazivém prostředí uzavřeného ostrova. No ano, na Agathu Christie nedám dopustit. Ale vím, že s Lisbeth a Mikaelem se určitě brzy zase potkám.

75 30.12.2019

Já si říkala, proč to Galbraithovi tak dlouho trvá. Aha, 720 stran. Skvělé! Mám ráda bichle. Dobré bichle. Po přečtení Smrtící bílé nicméně soudím, že Rowlingová by knihu klidně mohla vydat o nějaký ten měsíc dříve a kratší o pár desítek stran. Opět zajímavé postavy, dobře vykreslené, chování vytvářející příjemné napětí, zápletka příznačně komplikovaná. I politické prostředí pokládám za velmi dobře zvolené prostředí, i když Rowlingová nedokázala odhlédnout od své vlastní politické orientace... Ovšem neúnosně protahovaná milostná linka nebo přečasté, více či méně dramaticky rozhárané citové projevy a vztahy hlavních postav, to vše prakticky upozaďuje samotné vyšetřování případu a v mých očích sráží čtvrtý Strikův a Robinin případ do šedi průměru, či snad lehkého nadprůměru. Prý má Galbraith v plánu sepsat ještě pár dalších případů. Galbraitha coby autora detektivek jsem si opravdu oblíbila, takže se těším i nadále.

42 21.12.2019

Potrava ducha nejvyšší kvality. Prostě lahůdka. Nesmírně laskavý pohled na přespříliš nelaskavé dějinné události (řečeno eufemisticky v duchu Gengtlemanova žargonu), podávaný v osobě okouzlujícího hraběte Rostova se stoickým klidem, humorem, ironií, nadhledem a nadsázkou. Ovšem i melancholií a nostalgií. Šlechtic v žokejském klubu nebo v livreji, Rostov neztrácí ani neslevuje nic ze své elegance, kultivovanosti či vzdělanosti, a to ani v jednání s bolševickou generalitou. Je-li někdo ve vězení, není to ani tak Rostov v hotelu Metropol, ale bolševici ve své hlavě svázáni svými představami a idejemi. Není člověka/bolševika, který by pokořil hraběte Rostova. Roztrpčil, rozzlobil... to ano. Velkého ducha však nelze pokořit. Zahanbeni ale mohou být všichni kolem něj. A ten jemný ostrovtip. Odstranit etikety z lahví vína, by si všichni rovni byli. Jen červené a bílé... Rusové/Sověti nejsou sami, kdo ovládl umění poslat člověka do vyhnanství ve své vlastní zemi, dovedli jej však k naprosté, zrůdné dokonalosti.

60 12.12.2019

"Povedlo se to. Mám rok."

Povedlo se CO? Rok na CO? Proč JEDEN rok...? Vydařená společenská, politicko-historická fantasy. Rok 1932-1933, rozhodující rok, který přivedl Hitlera a jeho vražednou ekipu k moci. Rok, kdy by se třeba býval dát zvrátit běh dějin. Nebo třeba rok 1889? Chce to jediné. Znát tu smrtící budoucnost, která následovala... Vlastně to chce i spoustu sil, odvahy, dostatek morálního přesvědčení aj.

Tak skvělá kniha a tak málo DK čtenářů/komentářů. Autor využívá zajímavého schématu shody náhod s prvky mystiky, neznáma a brutální reality zvolené doby. Hotová detektivka. Že autor dobře vládne literárním jazykem je nasnadě. A to, že to čtenáři neulehčuje vyčerpávajícími vodítky proč či odkud a kam se Erika vrátí, tedy nenaservíruje všechny odpovědi na nabízející se otázky, není podle mého na závadu. Chce to prostě jen trochu představivosti.

"Led, po kterém šlapu, se ztenčuje žárem, který vydávám."

35 11.12.2019

Osud 77 mrtvých v Oslu a na ostrově Utøya i jejich vraha, Anderse Breivika, byl zjevně zpečetěn momentem Breivikova zrození. Dílo pro mne poučné v řadě ohledů. Mimořádnou pozornost autorka věnovala například tématu sprejerů, protože právě mezi sprejery začala stoupat Andersova hvězda. Tam taky zhasla, aby se na pár let vyprofiloval mezi úzkou skupinkou hráčů počítačových her. Ovšem i tento jeho osobní úspěch nakonec skončil a tady pomalu začíná život Breivika, ideologa, výrobce domácích bomb a masového vraha.

Nedoceněný, zakomplexovaný lůzr. Nebo spíš jedinec s disociální poruchou osobnosti, narcistickými rysy a Aspergerovým syndromem? Ovšem taky mimořádně cílevědomý a houževnatý. Nebýt oněch psychicky, společensky a sociálně zatěžujících elementů jeho osobnosti, byl by mohl Breivik excelovat ve zcela jiných oblastech. Jenže z něj vyrostl marnivý, ambiciózní a patřičně frustrovaný, nenaplněný a střední školu nedostudovaný rádoby čistokrevný Árijec. Pošahaný nýmand s nezáviděníhodným, traumatizujícím dětstvím, chtělo by se říct lapidárně. Ale nebyla to jen urputná cílevědomost Breivika, ale i naprostá neschopnost, nepřipravenost a bagatelizování a neuvěřitelně skandální amatérismus norských bezpečnostních složek, co stálo za mírou katastrofálních důsledků Breivikových teroristických útoků. Breivik neměl být jediným odsouzeným.

Literárně nelze než práci Åsne Seierstad vyzdvihnout. Otázkou zůstává: pomůže nám znalost jeho života pochopit, co je Breivik zač? Proč udělal, co udělal? Ve světle jeho pozdějších krvavých skutků si uvědomuji, že je dobré se o takových lidech něco dozvědět. A tohle se čte téměř jako detektivka. Určitě je tu silný vzkaz pro lékaře, sociální úřady a pro sousedy domácností, kde se zjevně děje něco abnormálního. Vzkaz směřuje stejnou měrou k rodičům, jejichž působení bezpochyby významně formovalo Breivika v mladých i dospělých letech. Ale lze zabránit podobným skutkům, pokud se jedinec - inspirovaný, otevřený, patřičně vnímavý a s řadou osobních psychických problémů - rozhodne vzít osud svůj a svých spoluobčanů do svých rukou? Docela snadno se jeden přehoupne z roviny vlastenecké do roviny nenávistného nacionalismu, zdá se.

41 10.12.2019

"Slova jsou jen bledým stínem skutečnosti...."

Odysseus, syn bolesti. Ne neporazitelný, ale smělý a silný bojovník. Není lepšího jména pro vlakovou loď - křižník a bombardér - s britskými námořníky proplouvající válečnými vodami s křižujícími německými ponorkami, loděmi a letadly, sužovanou mrazivými vichry severního ledového oceánu. Cílem sovětský přístav Murmansk. Moment, kdy se Západ spojil se Sověty proti válečnému strůjci... Odměna za práci, zajištění doplutí a dovezení potřebných zásob obchodními loděmi, byla tragicky směšná. Odměny se přitom málokomu dostalo. Málokdo přežil. V pravdě pekelná služba. Nebo spíš sebevražedná mise. A to nešlo o hlavní bojovou frontu. Fiktivní postavy i jména. Skutečné příběhy. Až moc skutečné. Stovky osobních dramat na pozadí jedné nesmyslné války vyvolané jedním nemocným, megalomanským mozkem. Ano, zjednodušuji, válečná mašinérie byla obrovská. Obětí miliony. A přece bychom neměli zapomínat na každého jediného jednotlivce, který jí padl za oběť, a více si vážit míru a svobody. Jistě, nic netrvá věčně. Můžeme ale ovlivnit, jak náš svět a život bude vypadat v budoucnu. Pořád ještě doufám.

40 02.12.2019

Tlouštík. Jeden z mnoha amerických tlouštíků. Jeden z mnoha, co se snaží hubnout, Jenže mu to nejde a podvádí sebe i své okolí. Jak jsem zvyklá u Kinga, dokonalá psychologická sonda, tentokrát do hlavy člověka s mimořádnou nadváhou a výhodami bohatého člověka. Dokud nepotká svůj osud. Z místa na místo štvaného Cikána se svou rodinou. Zosobněnou spravedlnost, jejímž nástrojem není nic jiného, než kletba... Jednou za mnou poslala jakous kletbu jedna cikánka na jihu Španělska v Andalusii. Nedostala ode mne požadovaný obolus za nabízenou růži, kterou mi šikovně předtím vtlačila do ruky. Nechci snižovat váhu kletby, tedy negativních myšlenek soustředěných na zvolenou oběť. Já nicméně doufala, že to nemyslela úplně vážně. Nebo že to prostě byla jen nadávka. Znáte to asi všichni. Jsou místa, kde se kolem vás rojí samí chudáci, či alespoň se tak tvářící. Dáte jednomu, druhému... ale všem? Nebo raději nikomu? Riskujete tím kletbu? Ano. Kéž by alespoň byla spravedlivá. Což ale černá magie nebývá. Navíc, na čí straně je spravedlnost? V rozvojových zemích platí, že bílý rovná se bohatý. Tečka. Už tady pro mnohé z nich začíná nespravedlnost. King tady pracuje s pohledem na spravedlnost ze strany oběti a viníka/viníků. Vina a nevina. Výsledkem je hotový masakr "kvůli" jedné nechtěné oběti. Je tohle spravedlnost? Tohle je Bachman. Pardon, King. Dobré čtení!

47 27.11.2019

Temže, Beverley Brook, Tyburn, Fleet, Lea, Oxley, Brent, Ash... Řeky Londýna. Těmi spojitost s Londýnem pěkně začíná, ale i končí. Pokud nepočítám londýnskou metropolitní policii a odkazy na Oxford street a Covent Garden. Aaronovitch mě nalákal na atraktivní téma londýnských reálií, dostalo se mi však pouze přehršle mystických božských postav se jmény londýnských řek a říček. Není to špatná fantasy. Ocenila bych však více napětí detektivek, hravost fantasy, bryskní humor či třeba hloubku myšlenek, která by případně první tři kategorie suplovala. Pro mě lehce překombinovaný, spíše povrchní krimi příběh s mystickými prvky a s takřka absentující emoční rovinou. Vážně škoda lépe nevyužitého potenciálu tématu čarodějů, magie, britského humoru a hlavně těch atraktivních londýnských zákoutí. Možná mě pokračování potěší víc...

35 22.11.2019

Atomový úrok na Hirošimu a Nagasaki je literárním námětem, který v Japonsku rezonuje do dnešních dní. Není se čemu divit. Černý déšť tedy zdaleka není jediným svého druhu. Jinou cenu, než kterou získal v Japonsku, by mimo japonské hranice podle mého ale nezískal. Chápu nicméně, jak moc musí takové vzpomínky působit na city Japonců, zejména u starší generace. Černý déšť není románem v pravém slova smyslu, což nebývá obecně na obtíž. Souhrn autentických deníkových záznamů funguje dost dobře coby zprostředkovatel oněch hrůzných osobních prožitků okamžiků bezprostředně po útoku jadernou bombou. Příběh je však často rozmělňován řadou podružných detailů, které čtení znesnadňují, podobně jako příběhově nesouvisející odbočky.

Zážitky přinášející smrt, bolest a utrpení to jsou více než ohavné, i když člověk obecně ví, jaké důsledky zanechává jaderná bomba. Oceňuji především informační sdělnost knihy. Po literární i jazykové stránce už dílo trochu klopýtá. Na druhou stranu je zde krásně vidět japonská mentalita, postoje Japonců k pracovním závazkům bez ohledu na vlastní pohodlí či bezpečí, smysl pro povinnost nebo třeba strach nepřijít do řečí a nezostudit se (což připomíná dávné doby samurajů), nebo péče o příbuzné blízké i vzdálené. Kniha nesoudí, neomlouvá se. Popisuje. Čtenář nechť si sám vytvoří názor. Pro mě obecně vyhovující přístup. S ohledem na roli fašistického Japonska ve válce a související podtexty bych tentokrát autorův postoj docela uvítala.

31 21.11.2019

Nesmírně poutavý, historický cestopis o evropských a blízkovýchodních zemích, jejich kulturách, náboženstvích, vzdělanosti, to je především dle mého Gordonův román o poutníkovi - bradýři, ranhojiči a lékaři Robertu Coleovi. V 11. st. jsi byl buď křesťan, žid nebo muslim. Nic mezi tím, nic jiného. A vzájemná nenávist mezi vyznavači těchto náboženství panovala stejná, jako v dnešních časech, snad jen o trochu větší. Ke změně pak nijak nepřispělo poražení a vydrancování Isfahánu, Bagdádu a dalších arabských měst, kde tehdy studovali učenci z celého světa, mongolskými hordami. Tehdejší Islámský stát tak byl poražen buddhisty a křesťany, fakticky ukončil období arabského zlatého věku a zjevně jenom zatvrdil muslimy v jejich nenávisti proti jinověrcům.

V Ranhojiči se mi otevřela lákavá tajemství světa dávno minulého. Povětšinou plného krutého a nelítostného bezpráví... a taky milosrdenství a lásky. Podobně jako dnes. Lidská civilizace v průběhu evoluce roste. Technicky, technologicky, vědomostně... zjevně však tento vývoj příliš neovlivňuje naše emoce. Není minulost, přítomnost ani budoucnost. Všechno je právě teď. A přitom poučení máme pořád přímo před sebou. Ne, tenhle román není o akci. Je o historii, o současnosti, o nás. A o budoucnosti. Ať se už poučíme nebo nikoliv. Tahle kniha nepotřebuje dalšího vychvalovatele. A přece to musím říct. Je to pro mě ta z knih, do které když jsem se ponořila tak hluboko, že jen s obtížemi jsem ji zase zavírala. Ale spát, pracovat atp. člověk taky musí ;-).

51 04.11.2019

Absolutní oddanost, hluboké pochopení, moudrost a láska ke stromům prýští z každého jednotlivého slova. Poutavé a zároveň nesmírně poučné čtení, v mnohém mi Wohllebenovy stromy připomínají knihu o životě mravenců a jejich schopnostech... i stromy si uchovávají své vzpomínky, navzájem předávají informace či komunikují prostřednictvím pachů, cítí bolest, časem se jim tvoří vrásky, potřebují dohled dospělých jedinců... Taky třeba varují okolní stromy před napadením hmyzem. Jsou stromy, které vzájemně bojují o místo na slunci, pak jsou takové, které si vzájemně vytváří prostor. Nevím, co je skutečně pravda a co už patří do říše Wohllebenovy fantazie. Do lesa jsem však vždy vstupovala s téměř posvátnou úctou. Teď chápu, že k tomu mám i dost dobré důvody, nejen nejasný pocit.

Kdysi jsem četla ve Vesmíru o 5000 let staré borovici, někde ve Wyomingu. Na fotce byl vidět spíše vykotlaný, těžko rozpoznatelný pahýl stromu, než strom sám. Bezpochyby byl ale živý, když byl sledován lesníky a vědci. Jeho okoralý vzhled jako po zásahu blesku i nevelký vzrůst mi je teď také jasný. A když jsem se později dočetla, že mým stromem je právě borovice, zahřálo mě to u srdce :-). Pan DobřeŽít zůstává věren svému jménu; svůj život věnuje snahám pomoci dobrému žití stromů a tím i nás, lidí.

Mimochodem i docela slušná obžaloba lidského druhu....

76 22.10.2019

Úsměvné trampoty stárnoucí dámy se sousedy, rodinou či lékaři. Ivanka Devátá si ze sebe, ale i z druhých, umí dělat legraci. A jde jí to docela dobře. Paní Devátá dává nepokrytě nahlédnout do svého soukromého života, se všeho jeho radostmi i strastmi. I když strasti tady objektivně získávají vrchu. Ovšem jak jinak skončit v blázinci ;-). Mimochodem, být jedním z jejích sousedů shora, této knize bych se nejspíš vyhýbala. A mít takového souseda já, asi by nastaly krušné časy, ale nejenom mně ;-).

41 20.10.2019

První polovina 19. st., orientální prostředí Číny, mistrně rozehraná koloniální mocenská partie mezi "barbarskými" britskými obchodníky a čínskými a mandžuskými "pohany". Námořníci a loďstvo zůstává i nadále důležitou součástí Clavellova asijského vyprávění, jako v Šógunovi. Stejně tak Dirk Struan - Tchai-Pan a námořník - hlavní hrdina tohoto příběhu, opět jako jediný z mála, chápe, že obchod v cizí zemi neudělá a neprosadí se, aniž by se snažil pochopit a současně respektovat kulturu, zvyky či jazyk východních území. A plnit ústní dohody (čínský zvyk) a/nebo přísahy (barbarský zvyk). Clavell tak spíše než o historii píše o civilizacích, jejich problematickém soužití a kulturních rozdílech v počátcích moderního kolonialismu a čtenáře vtahuje do propletených mezilidských vztahů plných lásky i nenávisti, loajality i zrady. Pravda, Japonsko je mi bližší než Čína, rozhodně to ale neumenšuje můj čtenářský zážitek. V Tchaj-Panovi se mi dostalo atraktivní, dobrodružné četby plné napětí, bojů, bojůvek a intrik. Clavell má mimořádný vypravěčský talent.

43 17.10.2019

Krásné a upřímné vyprávění jasnovidného chlapce/muže. Učení o příčině a následku, lásce, pochopení a odpuštění. A barvách. To by se mi líbilo, kdybych všechny kolem sebe mohla vidět v barevných, mlžných závojích... Zajímavé ve všech ohledech. Mimo-smyslové vnímání, cítění, vidění, slyšení, prožitky jednoho chlapce, ale i reakce jeho okolí. Proč člověk, když něčemu nerozumí, musí to zatracovat, bát se toho a nakonec ubližovat... Tomu vážně nerozumím. Nebo spíš nechci rozumět. Jedna věc je, že "nevidím" a proto nevěřím. V pořádku. Ale proč ponižovat a ubližovat těm, co "vidí", zejména když to přesvědčivě prokazují? Velká škoda. Pro obě strany.

Jedno si neodpustím. Název je bohužel trochu zavádějící. To, že někteří jsou schopni "vidět" víc, než jiní, neznamená, že ti, co "nevidí", žijí automaticky ve lži. Jenom nemají schopnosti, které by jim umožnily vidět lidskou auru, duchy, anděly, víly, elfy, minulost, budoucnost, lidský svět, astrální svět aj. Kéž bychom všichni "viděli". Ale nezoufám. Intuice je člověku v tomto ohledu také dost nápomocná. Jestliže "nevidím", tak alespoň naslouchám svému nitru. Nebo se aspoň snažím. Na každý pád inspirující dílko. Přečetla jsem dvakrát po sobě :-).

36 10.10.2019