Jeden z nás: Príbeh o Nórsku přehled

16.07.2024

Ve třeťáku na střední jsme na jaře měli v rámci výměnného pobytu několik norských studentů. Během klábosení o cenách alkoholu a muzice došlo i na extremismus a naši zahraniční spolužáci byli překvapeni, jelikož v jejich domovině se prý nic jako náckové neřeší a není to vůbec téma. O prázdninách téhož roku došlo k událostem popisovaných v této knize.

Knihu jsem dlouho odkládal, jelikož jsem věděl, že nepůjde o lehké čtení. Jde o jeden z nejlepších reportážních románů a zároveň o jednu z nejstrašnějších a nejtěžších knih, kterou jsem kdy četl. Autorka popisuje události věcně, syrově a i když místy sklouzne k uměleckému stylu, je to s úctou a bez patosu. Forma je poutavá, strhující, atmosférická a člověk se nechá jednoduše pohltit, což je náročnější na psychiku, vezmeme-li v potaz tíhu tématu. Místy jsem si musel dávat pauzu a některé konce kapitol byly velmi emotivní. Jediné, co by dle mého zasloužilo více objasnění, je jak a proč došlo k pachatelově radikalizaci. V neposlední řadě bych vyzdvihl, že autorka dala veliký prostor obětem a jejich příběhům a nejen té zrůdě, která by měla upadnout v zapomnění.

O to víc je zarážející, že i skoro přesně o 13 let později se najdou tací, kteří jsou schopni události popsané v knize relativizovat či dokonce schvalovat. Tací, kteří drží při životě zvrácenou myšlenku ultranacionalismu a nadřazenosti jednoho nad druhým. Nezbývá než doufat, že se všechna lidská společenství postaví tomuto zlu jako Norové v roce 2011 a to jednotnou pospolitostí, humanismem a solidaritou.

V ideálním světě by si měl každý vzpomenout nejen na tuto knihu pokaždé, kdy slyší nebo čte rétoriku podobné té, kterou používá ten lidský odpad, který mi ani nestojí za jmenování, aby věděl, kam to vede, když se tyto nebezpečné tendence ve společnosti ignorují. Ale nejsem naivní.