Rihatama komentáře u knih

Pratchett svou výstředně škodolibou a neskutečně zábavnou literární pouť začíná od prvního písmene a prvního slova této části Zeměplochy, tedy od jejího samotného názvu. Prý lehké fantastično... Dílo je napěchované nelogismy, sarkasmy a prudkým ostrovtipem. Možná až přeplácané. Perníková chaloupka, barbar Cohen... Žánrově oddychovka. Ale. Stačí na sekundu polevit v pozornosti a jsem ztracená. Jedinými jistotami zůstávají růžovoobrýlený turista Dvoukvítek, nedostudovaný mág Mrakoplaš a cestovní Zavazadlo. Věci, které se kolem nich dějí, už ale podléhají řízenému (myslím) myšlenkovému chaosu. Nechápu, jak sem se ocitla zrovna támhle, nebo s kým a kde zrovna kdo mluví. Nechápu proto ani dost dobře, jak toto dílo může někdo udržet pohromadě. Pratchett, kdo jiný. Každý se totiž nakonec potká s každým. Téměř. Snad nejvyšší úroveň imaginace, s jakou jsem se kdy setkala.

49 16.06.2019

Chudák Forsyth... Marxová by neměla beztrestně překládat, označuje-li v tomto díle Litevce za nacisty.

Forsytha mám ráda. Spis ODESSA patří mezi jeho raná díla, jeho rukopis a už tehdy přísně analytický přístup k práci s vysokou mírou detailu opírající se o skutečné postavy je však nezaměnitelný. Situaci v koncentračních a pracovních táborech v zemích komunistického bloku popsal tak, jak ji více méně známe, hrůzná a smrtící. Přidanou hodnotu v tomto Forsythově díle pro mě vidím v popisu stavu ne/vyšetřování zločinů nacistů za 2. sv. války v Německu a postojů a ne/zájmu či strachu Němců nacistické pohlaváry v 60. letech 20. st. skutečně odhalit a postavit před soud. Řezník z Rigy a spousta dalších nacistů se úspěšně uklidila do Jižní Ameriky, křesťanské Peronovy Argentiny především. Údajně tvoří až 4% zdejší populace (s evropskými kořeny). A Argentina teď paradoxně, či spíše právě pro existenci významné zdejší německé vlivové menšiny, pěstuje úspěšné vztahy s Německem. Role lotyšských pomahačů nacistům je taky smutná. Můžu pochopit, že se z obav před Sověty Lotyši za války otočili směrem k Německu, fanatismus místních nacionalistů ve snahách o vyvraždění místních židů a Romů už ovšem nejspíš nebyl tak účelový. Inu historie není nikdy černobílá. Důležitá je současnost. Poučili jsme se ale dost? A co ODESSA? Už opravdu neexistuje?

42 12.06.2019

Velice dobrá polemika s vyjádřeními Tomáše Halíka k útokům v redakci Charlie Hebdo v roce 2015. A nejen to. Bez ohledu na stranu, či názor, který jeden zastává, je nutno konstatovat, že jde o inteligentní, přemýšlivé a argumentačně vypointované a vycizelované texty s příjemnou dávkou sarkasmu. Lid snadno přebírá atraktivní, ale zploštělé slogany, kterými je zhusta častují politici, obchodníci a bohužel taky Halíci a další. Emoce je tak snadné vzbouřit. Zapojit rozum chce ale trochu úsilí a přemýšlení.

Ouředníkův text je jako balzám pro duši a masírovanou mysl. A přitom vlastně nejde primárně o kritiku náboženství - zde islámu (i když Ouředník nešetří ani křesťanství) - ale o kritiku jeho politizace a zneužití v boji proti jinověrcům či ateistům, resp. Západnímu světu. Pro argumenty sáhne autor tu do filozofie, tu do etymologie nebo lingvistiky. A tak se dozvídáme, co je či spíše není karikatura, nebo že českým protějškem slova tolerance není ohleduplnost, nýbrž snášenlivost atd. atd. Člověk nemusí souhlasit se vším, ale nikdo ho k tomu nenutí. Autor ponechává čtenáři právo na názor, aniž by hýřil nepodloženými morálními odsudky. Jako to tak často činí ti druzí, na obou názorových stranách.

Slívovy ilustrace jsou jako vždy mimořádně vtipné, některé zcela unikátní. Taková dvojitá porce bonusu se šlehačkou.

"Islám žádný problém Evropě neklade. Ve hře je něco jiného: Islám má zjevně problém s Evropou."

37 10.06.2019

Absurdní fraška. Člověku se chce křičet, bušit pěstma, nebo něco podobného. Josef K. se dostává do soukolí odlidštěné soudcovské/úřednické/státní mašinérie. A to prosím v roce 1925. Neskutečné dílko. Kafka mě vlastně skoro celou dobu děsně štval. A to nikoli pouze oním vlastním nesmyslným procesem, historie se bohužel ráda opakuje, ale reakcemi lidí okolo. Všichni, absolutně všichni slouží oné mašinérii nebo se jí podrobili. Ona přitom není až tak přesvědčivá (nemusí, stačí mlžit), jako jsou přesvědčiví její úředníci a vůbec všichni ti, co se kolem procesu točí ve spletitém zákulisí a zkušeně radí, jak systém očůrat. Ovšem jen dočasně, pochopitelně. Žádné příjemné a pohodové čtení to tedy není, to vám řeknu. Zato dvojnásob poučné. K., na rozdíl od brouka, nerezignoval. Bohužel se stejným výsledkem. Jedovatý systém otráví celou společnost. Jedinec nemá šanci. Zůstává bezmoc a beznaděj. Já věděla, proč tohoto Kafku stále obcházím obloukem, jakkoli má pouze pár stránek a v knihovně jej mám už vážně dost dlouho.

45 07.06.2019

Poutavé a úsměvné fantaskní vyprávění nesourodé skupinky poutníků za ... čím vlastně? Pochopením? Vlastní záchranou? Podivná stvoření - s příznačným britským humorem a jemnou ironií - odhalují člověčí nitra, hodnoty a špatnosti, nebo aspoň představy o nich. Podlondýn mi připomínal Londýn z dob románových příběhů Charlese Dickense postavený do kontrastu Londýna dnešního - svět nebezpečný, temný a špinavý kontra svět bezpečný, povrchní a nudný. Souboj dobra a zla je zřejmý, i když jejich vymezení už tak zřejmé není. Tak trochu trouba Richard, ale s dobrým srdcem, to má někdy vážně dost těžké, nejenom se zabijáky podivně vybraných způsobů, pány Croupou a Vandemarem. Originální, tak trochu bizarní příběh, který mě okouzlil svou temnou zvláštností, hravostí a lehkostí jazyka.

47 06.06.2019

Opus Magnum. Ve všech ohledech. Lahůdka pro milovníky dobrodružných, historických románů o vzdálených kulturách. Přestože Clavell Japonce poznal snad jen coby své nepřátele a věznitele ve 2. sv. válce, japonskou společnost líčí neskonale věrohodně. Jakoby viděl Toranagovi (Tokugawovi) a dalším přímo do hlavy. Japonci a Evropané z doby feudalismu toho měli ve své době mnoho odlišného, a stále ještě mají. Evropští námořníci byli patřičně neurvalí a nechutní, křesťanští misionáři arogantní, intrikánští a vypočítaví oportunisté, japonští samurajové se svým smyslem po povinnost a čest zabíjí jako na běžícím páse nepřátele, přátele i členy své rodiny nebo se bez rozpaků zabíjí sami, pakliže se prohřešili proti svému pánovi či byli nějak zahanbeni. A žili pro každý jediný prchavý okamžik. Jak moudré. Zjevně však měli také dost společného. Intrikování, zrady, tajné dohody... Nesmírně poutavý román, který mi mé japonské přátele přiblížil mnohem více, než Murakami, Cucui aj. Jakkoli doby šógunátu jsou dávno pryč. Nezbývá, než tento komentář zakončit slovy dōmo arigatō. Je čas na šálek oča. Čeká mě dalších více než 1500 stran... Karma je karma.

58 31.05.2019

Dnes je socialismus v pětině zemí světa, ale přísahám při Marxovi, Engelsovi a chánu Krumovi, že jich už brzy bude desetina." (Generální tajemník Živkov)

Bulharsko, Československo, Bělorusko... stejná hrůza, stejný marasmus, mizérie a arogantní a bezmezná hloupost a ignorance.

Zpočátku se mi nabízelo srovnání s Dobou z druhé ruky Alexijevičové. A přece srovnávám nesrovnatelné. Alexijevič věrně zaznamenala bezpočet výpovědí z obou stran barikád, psaní je hrubé, neotesané a necenzurované jako výkřiky bolesti. A naprosto přesvědčivě. Zatímco Trojanow děj postavil na dvou protikladných postavách, estebákovi a kariéristovi Metodějovi (MOC), který se úspěšně přehoupnul ze své násilnické minulosti do období chatrné demokracie, a jeho oběti Konstantinovi (VZDOR), oběti prolhaného, brutálního komunistického režimu. Trojanow svá slova pečlivé volí, formuluje myšlenku, jako by do kamene tesal. Literární zážitek velký. Nepřekvapuje mě, že se překladu chopila právě Denemarková. Jen to bývalo chtělo podstatně kvalitnější korekturu. Škoda.

Tolik podobného s českou realitou od druhé světové války po dnešek. Zametání pod koberec, neschopnost vypořádat se s minulostí, zlehčování či dokonce zesměšňování a popírání utrpení postižených. Je zřejmé, kolik českých a československých komunistů z naší doby minulé převléklo červený kabát za oranžový či za úplně jiný. A je s podivem, jakou renesanci komunisti prožívají dnes. Občas sice v tisku vybředne jméno toho či onoho bývalého estébáka, ale pouze ve chvíli, kdy se neudrží a chce se vyhoupnout do vysokých pater české politiky. Konexe i peníze na to mají, tak proč ne. A tak si u nás žijí v poklidu a bezpečí. Česká oligarchie z těchto lidí, kteří "umí a znají", může bez problémů vzkvétat. Vůbec nemusí emigrovat do Brazílie atp. Proč by měli? Nic a nikdo jim tu nehrozí.

"Odkdy tu pracujete?
Teprve od roku 1980.
To ale byly staré časy, ne?
Ne, ty byly předtím.
Předtím?
Ano, v padesátých letech."

33 25.05.2019

Vracím se na stará známá místa. Odhalit jejich tajemství je tak lákavé... tajuplno, záhady, strašidelná atmosféra, děsivé zážitky. Ústav duševně chorých ožil poprázdninovým začátkem školy, takže počet postav vzrostl a taky je koho děsit, protože Ústav si svou tíživou minulost nechce zjevně nechat pro sebe. I když kdo ví, zřejmě kdyby nebylo těch tří zvědavců... Děj má spád, autorka se nezdržuje žádnými zdlouhavými popisy a dosahuje tak i žádoucího napětí. Fotografie taky příjemně podtrhují atmosféru tajemství, nejistoty a strachu, i když v jejich řazení nenacházím smysl. Nejspíš žádný není :-). Je to čtení pro mládež, o tom žádná. Jednoduchá vyjádření, ne příliš hluboké city a pocity (téměř jen ty strachu), ne příliš propracované charaktery postav. A přece je to docela příjemné čtení.

25 14.05.2019

Claudius Bůh. Císař Clau Clau Claudius, vlastně Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, fyzicky hrubě indisponovaná a pro onen nejvyšší, božský úřad po mnoho let domněle zcela nepřijatelná osoba, byl mimořádně zajímavou a literárně plodnou osobností na svou dobu, i když asi ne moc šťastnou, až na výjimky. On to byl vlastně taky docela slušný zbabělec a slaboch. Ve srovnání s příslušníky své dynastie však svým vzděláním a morálkou čněl vysoko nad nimi. Občas i vtipné, jedna prostitutka Claudia zachránila před druhou prostitutkou a před jeho předčasným koncem, jedním z předčasných konců. Zajímavý paradox, ovšem ne ve starém Římě. Doba kolem roku nula ve starém Římě totiž hojně přála bratrovrahům, otcovrahům, vrahům manželů, násilníkům, smilníkům, pučistům. Hotová peleš lotrovská.

Dočetla jsem. V Římě jsem pár let žila. A přemýšlím, jak moc si dnešní Italové uchovali z dědictví svých předků... Robert Graves musel být v minulém životě alespoň konzulem ve starém Římě. Možná samotným Caligulou. Nebo některou z Claudiových milenek. Jeho znalosti a schopnosti do nejmenších detailů popsat život tehdejších historických postav a doslova stvořit více než poutavý životopis císaře Claudia, jsou totiž mimořádné. Ano ano, takhle by se měly psát učebnice dějepisu. Vzdělanost v oboru historie by bezesporu vzrostla.

74 04.05.2019

Vážka mě bavila. Ne pořád, ale bavila. Originální téma, pěkně matoucí zápletky, prolínající se časové roviny... Kéž by se jenom ten kluk nechoval občas jako zpozdilý pitomec. I když chápu, že důvodem bylo ponechat nás, čtenáře v napětí až do samého konce. I jazyk byl místy na můj vkus až příliš patetický, s pár nelogičnostmi a se zbytnými odbočkami s cílem ještě o něco více emocionálně čtenáře vyždímat, nebo spíše prostě jen knihu natáhnout a bohužel tak její obsah rozmělnit. Takže mně by klidně 300 stran stačilo a textu by to přidalo na naléhavosti. Jenže, přese všechno, Vážku jsem nakonec dočetla s netrpělivým zaujetím, takže občasné kroucení hlavou Bussimu odpouštím.

37 30.04.2019

Tak trochu jiný Brown. Žádná mystéria (skoro), žádné šifry (jen ty vědecké), zato spousta politiky, politikaření, intrik a napětí. A vědy, jejímž prostřednictvím se Brown přibližuje svému oblíbenému žánru. Brown ukazuje, že umí psát. A to nejenom své slavné brownovky. Střihl si tady dost slušně napínavý thriller plný akce a nečekaných zvratů. Kdo snad hůře snáší Brownova opakující se schémata, měl by být spokojený. Mně přece jenom více vyhovuje Brown záhadolog a symbololog.

44 28.04.2019

Nostalgie. To ta mě přiměla sáhnout vysoko do regálů mé knihovny a vytáhnout knihu, kterou jsem četla snad ještě na výšce. Detaily už jsem si nepamatovala, spíše pocity. Trochu jsem se bála, že žádné WOW už nebude. Ale. Už po přečtení prvních stran jsem si vše vybavila a pochopila, proč právě Asimovova Nadace udělala do mé šedé kůry mozkové tak hluboký zářez, zanechala nesmazatelnou stopu v mé duši a vysloužila si své věčné místo v knihovně. Psychohistorie a matematika. Víc Hari Seldon nepotřeboval, aby předpověděl budoucnost na tisíciletí dopředu. A tak galaxie jde kupředu a Seldon si může mnout ruce. Teda mohl by, kdyby býval žil. Protože jeho Nadace vyrazila po cestě obnovy a záchrany civilizace bojem proti Císařství. Prošla přitom stádii vývoje, jež známe z historie. Tato tak trochu filozofická a tak trochu sociologicko-společenská sci-fi mi prostě učarovala. A ať už byla Galaktická encyklopedie zástěrka a podvod či nikoli, citáty z tohoto nepsaného díla mi rovněž četbu příjemně zpestřovaly.

Hardinův aforismus: „Nikdy nedopusťte, aby vám morální skrupule zabránily udělat to, co je správné!"

53 25.04.2019

Anděl smrti, pokusy na lidech, mučení, plynové komory, hromadné vraždy. Co vše se může zrodit z pouhého pocitu nadřazenosti některých jedinců lidské rasy. Jsou schopni ji vyhubit, zničit a žít za cenu teroru, zloby a nenávisti. Ano, plynové komory už neexistují. Zato s popírači jejich existence se roztrhl pytel. Zdravý rozum by nám měl stačit k pochopení. Důležité je nezapomenout. A proto čtěme. Protože ti, co zažili a přežili, už vymírají. Nechávají však za sebou své vzpomínky. Díky za ně. Dvojčata Eva a Miriam Mozesovy, Miklós Nyiszli a další. Nehodnotím literární kvalitu díla. Přečetla jsem si cenné a smutné svědectví takřka nekonečného utrpení. V tom je hodnota této knihy. Nenechme naši minulost přepsat a umožnit druhým, aby se vrátila. A ano. "Nikdy a v žádném případě se nevzdávejte."

30 23.04.2019

Mám ráda humor kastelána Bočka. Je zcela apolitický, což je dnes spíše vzácností, a k tomu chytrý. Nevysmívá se a neuráží lidi-Čechy, ale karikuje jejich/naše povahové nešvary. O lapsusech, které se permanentně dějí na kostce se dozvídáme, pokud z médií, tak výhradně z Blesku, v Česku nejčtenějšího deníku... Marie z Kostky je vlastně jediná normální bytost na zrestituované Kostce. Je slušná, ale přitom dosti sarkastická. Není se ale moc čemu divit, když čelí rekvizitám po Himlerovi nebo Helence Vondráčkové a přebývá na zámku ve společnosti líných, hypochondrických reptalů, psycho teenagerky, lakomého tatíčka či kuchařky věčně zpité na mol. Prostě příjemná série groteskních situací a gegů. Tentokrát jsem se sice za břicho nepopadala, ale úsměv na mé tváři nejednou Boček vykouzlil. A to mnohdy úplně stačí.

56 21.04.2019

Nevím, jestli jsem kdy četla něco zajímavějšího a napínavějšího... a poučného. Hmyz u mě vždycky stál, a stojí nadále, na nejnižší příčce oblíbenosti druhu/třídy živočišné říše. To ovšem neznamená, že nemá, a mravenci obzvlášť, můj respekt a takřka obdiv. Nepopírám mravenčí inteligenci, nikdy jsem o ní ale hlouběji nepřemýšlela. Spíše jsem vnímala jejich mimořádnou součinnost, odhodlanost, umíněnost a taky nadprodukci vlastního druhu a s tím související jejich nevítanou rozpínavost. A to si Werber údajně do bytu pořídil skutečné mraveniště, aby mohl své miláčky dennodenně pozorovat. Jeho faktografické poznámky z Encyklopedie relativního a absolutního vědění jsou taky výživné. Geniální nápad, propojit životy mravenců a životy lidí a prošpikovat poznámkami z vymyšlené encyklopedie. Dílu to neskutečně přidává na věrohodnosti.

Konečně jsem snad také pochopila, co se stalo před pár lety v mém pronajatém římském bytě. Byt byl velký, noblesní, čistý, koupelny každý týden drhnuté chlorem, protože bytovka byla postavena v 50. letech. Kachličky tedy přiměřeně zašlé, dřevěné rámy a parkety nemálo provzdušněné neúnavnými červotoči... a tak když jsem se jednou po prodlouženém víkendu vrátila do bytu, čekalo mě v koupelně nevídané překvapení. Dřevěný rám u země byl obalený obrovským hroznem statisíců drobných černých mravenců. Regulérní mraveniště. Jestli tomu teď rozumím, mravenčí princezna se nejspíš rozhodla ausgerechnet u mně vybudovat si své nové království. Mimo dům asi číhalo příliš mnoho nebezpečí. No. Já mravenčí feromonové signály neovládala. Takže mravenčí královna o své království přišla, jak jinak. A já o pár dalších nocí, neb jsem se budila se strachem, odkud se na mě vyhrnou závoje mravenců, inteligence neinteligence.

"Všichni jsme děti země, dětmi božími. Zanechme svých marných hádek. 22. st. bude stoletím duchovním, nebo nebude vůbec."

"Volba tvého protivníka určuje tvoji hodnotu. Ten, kdo bojuje s ještěrkou, se stává ještěrkou, ten, kdo bojuje s ptákem, stává se ptákem, ten kdo bojuje s roztočem, stává se roztočem."

42 18.04.2019

Čekali jste Kinga? Chyba. Americká bloggerka si vypůjčila docela obehrané téma strašidelného blázince. Vymývání mozku, ilegální experimenty, klystýry, šoky... to člověka napadne jako první. Rouxová nicméně napsala pěkný strašidelný příběh a la béčkové horory. A zhostila se své práce se ctí. Děsit jsem se neděsila, napjatá, jak to bude dál a dál a kdo za tím vším stojí, ale určitě ano. Vůbec to její psaní není pitomé. Takové pohodové čtení na dovolenou.

29 16.04.2019

Mrtvorozená Eliška Frankensteinová vyšla v češtině jako vůbec první Stavaričova kniha pro dospělé. A hned v překladu Radky Denemarkové. V té době jsem Elišku také četla poprvé a v té době jsem vlastně objevila i Denemarkovou. Michael Stavarič mi tehdy řekl, že jeho knihu nemohl přeložit nikdo jiný. Nikdo jiný by jí z němčiny nepřeložil tak, jak on zamýšlel. A nutno přiznat, že jeho forma psaní je v Elišce naprosto ojedinělá. Jedno nevím. Nevím, co bylo první, jestli zvolená forma psaní, věty bez konce, bez nádechu, nebo název "Mrtvorozená...". Jedno podmiňuje druhé. Stejně ojedinělý je Denemarkové překlad. Vlastně je spíše třeba uznat ji coby spoluautorku českého překladu. A určitě nejen proto, že z Vídně v českém překladu udělala Prahu. S hlavní hrdinkou Frankensteinovou, takovým malým líbezným monstrem, která se narodila ve světě, v němž nechce žít, ale žije, očividně duševně souzní. Dokládají to ženské postavy jejích vlastních románů. Velmi zajímavý literární počin. Po všech stranách.

34 15.04.2019

Dokonalé! Když jsem narazila na mongolskou detektivku, věděla jsem, že ji musím mít. Ne tak pro žánr, jako pro zvolené prostředí. Reálie Mongolska už tak trochu znám, tak uvidím, jak se s tím ten Francouz popral, říkala jsem si. A musím se opakovat. Dokonalé! Manoukian nejenže výborně zná Mongolsko, jeho širé stepy i temná ulánbátarská zákoutí, ale i Mongoly a jejich historii, zvyky, obavy, předsudky, animozity... a nezapomíná do tohoto koktejlu namíchat i pořádnou dávku mysticismu a šamanismu. Ne, není to Hůlové Babička, ale hlavně krimi příběh. Na své si tak jistě přijde i milovník detektivek.

32 13.04.2019

Válečný příběh, ale více než to, příběh jednoho českého vojáka, letce, který si v cizí zemi plní své vojenské povinnosti, chce mít holku a těší se na konec války. Těší se domů. Nevyzvedává se tu hrdinství nebo vlastenectví. Spíše se k nám dostává zpětný pohled na válečné časy a útrapy, příběh melancholický a smutný až běda. Když ne život, tak smrt. Když ne smrt, tak život. Život, jakkoli poznamenaný, jde dál.

52 12.04.2019

Páni, to byla jízda. Hotový Terry Pratchett, jen ještě o něco cyničtější a sarkastičtější. King popustil fantazii uzdu, či spíše ji z uzdy pustil, a já mu to vše baštila i s navijákem. A s chutí. Výprava Rolanda z Gileadu se dále rozšířila. Nejvíce mě zaujalo stvoření inteligentního, mluvícího brumláka. Ovšem robotický, schizofrenní padouch Blaine Mono se sebevražednými sklony taky není vůbec špatný. A hádanky? Další z Kingových úžasných nápadů... Temná věž Kingovy dystopické ságy se opět přiblížila a ač se obvykle snažím jednotlivé díly knih na pokračování prokládat jinými, tuším, že Čaroděje nenechám dlouho čekat.

38 10.04.2019