Rihatama komentáře u knih

Sedím v letadle do Tokia. Čtečka plná knih, tak po chvíli listování najdu co hledám. Peklo... teda něco japonského, ale ne nutně Murakamiho. Dostalo se mi něčeho à la Murakami. Autor k mému překvapení nechal své hrdiny, až snad na jednoho, zestárnout a zemřít na několika prvních stranách. Nedozvídám se proto, jak žijí, ale jak si myslí, že žili. Taková post mortem psychedelická bizarnost, okořeněná nezbytnou trochou sexu, černého humoru, zombie, násilí a spíše zbytného sado maso intermezza. Prostě jedno takové japonské peklo na onom světě, věrně kopírující peklo na zemi. Vlastně věrně asi ne, na zemi je horší. Morální katarze? Očištění...? Knihu dočítám na cestě vlakem do Kjóta. Sakura je tu nádherná. Jinak ale kniha zdá se docela přiléhavě odráží japonskou mentalitu.

“Ať už se na to dívám jak chci, jednou jsem mrtvý a nic horšího už mě zřejmě potkat nemůže.”

30 04.04.2019

"Příběh o násilném umírání demokracie v Čechách a o muži, který musel umřít společně s ní."

Procházková nepředkládá věrný obraz naší historie, tedy té její temnější části. Četla jsem Hovory s Janem Masarykem od Fischla či Případ Masaryk od Sterlingové. Procházková uchopila Masaryka ze zcela jiné strany. A její pojetí posledních týdnů Jana Masaryka, kterého český lid miloval, mě pohltilo. Já věřila Masarykovým dialogům s Benešem, s Alicí, Marcií či Vyšínem, oceňovala jeho hraní si s Winstonem a dětmi paní Topinkové, chápala Masarykovy pocity a pohnutky, cítila s jeho obavami... A pak smrt. Ano, jistě. Ale takhle? V tu chvíli mě Procházková probrala z dokonalé iluze. Tato románová fabulace mi přišla zhola nepromyšlená a lichá. V takovém případě by totiž všichni věděli, alespoň v Anglii pro začátek, že Jan Masaryk byl zavražděn bez veškerých pochybností.

32 29.03.2019

Naše dějiny známe. Viděla jsem Protektora i Antropoid. A přece jsem si nemohla nenechat ujít Dva proti Říši. I když dočíst knihu až do konce chtělo trochu přemlouvání. Všichni víme, jak to dopadlo... Míra detailu je ohromující, byť cenu za literární zpracování tato historická událost jistě trochu zaplatila. Pravda, naši odbojáři a atentátníci z uvedeného popisu nevychází moc dobře. Chvílema si člověk myslí něco o bandě diletantů. Neumí pořádně skákat z padáků, nedokáží přežít bez cizí pomoci, jak to jde, utíkají za maminkou nebo za svou holkou. Jenže kdo měl odvahu postavit se hitlerovskému Německu a jeho bezbřehé a nepochopitelné aroganci, násilí a bezpráví na československém (nejenom) lidu, pro mě bude vždycky hrdina na tom nejvyšším piedestalu. Řekněme pravdivý obraz naší společnosti v dobách nejtěžších. Odpůrci násilných režimů přinášející nejvyšší oběti se hledali (a hledají) obtížně. Kolaboranti, oportunisti a zmetci se našli vždy a snadno. Kolik takových Čurdů žije mezi námi? I když co já vím, v pohodlí svého bezpečí... Teď hlavně nezapomenout, aby naši vojáci, jejich rodiny, Lidičtí a další a další neumírali nadarmo.

61 28.03.2019

Absolutní zmar. Sodoma a Gomora. Tolik zla, závisti a vražd v jednom malém městečku. Mrtvá zóna, Cujo, Temná půle a teď toto... Ještě že Castle Rock existuje jen v Kingově hlavě. Jinak bych se tam snad jela podívat ;-). Nezbytné věci jsou jen dalším dokladem hluboké Kingovy znalosti psychologie lidí. Vidí nám do hlavy, do duše i do srdce. Naše touhy nás dělají zranitelnými. Náš strach nás může zničit a my můžeme zničit ty druhé. Jak vysokou cenu jsme ochotni za naplnění svých tužeb zaplatit? Ďábel občas ožívá v každém z nás. A King je velmistr v jeho probouzení. Vlastně je jenom tak trochu poťouchlý, potměšilý. Nakonec ano, zlo lze porazit. Ale ne zničit. Sbohem Castle Rock.

49 19.03.2019

Neuvěřitelné. S gentlemanskou grácií Žák na případu jediného městečka - typického kocourkova - Pepova Týnce, popsal celou šíři povahy českého člověka zmítaného v osinách celosvětových ideových, revolučních bojů. Fašista či komunista s kabátkem podle sovětského střihu, všichni jedno jsou, když jde do tuhého. Jedno kdo vládne a jak. Hlavně se mít dobře a být na té "správné" vedoucí straně. Reakcionáři už se měli dobře až až. Je na čase zabavit jim ty honosné vily a taky si po dělnicku trochu užít života... Ač ostrá, přece poetická a humorná satira konce jedné hrůzy a začátku hrůzy druhé, vlastně začátku "mladého pokrokového světa". Chvílemi mi ale bylo hodně smutno... Mimořádný člověk byl Jaroslav Žák, když si dovolil v osmačtyřicátém napsat takhle otevřený protikomunistický pamflet bez šance na jeho vydání, ale s jistotou svého potrestání. Nutno přiznat, že z toho nevychází český človíček moc dobře. Semo tamo se naštěstí nějaký ten buřič najde. Díky za pány Mádla, Breburdu, vořecha Flotýnka a další. Úsvit nové doby si nenechám ujít.

34 14.03.2019

Medvědín, místo plné strachu, zášti, zloby a nenávisti. Kdo má zdravý rozum, nebo je tak trochu jiný, uteče. Jaký chorý mozek jej mohl probůh vymyslet? Bingo! Starý známý virtuóz na city. Pro mě ta dlouhatánská předehra čpící depresí, žalem a bolestí byla tentokrát moc dlouhá. Nic pěkného, nic povzbudivého. Místy to připomíná postkatastrofickou, psychoanalytickou příručku pro výchovu dětí i rodičů, Čtenář si musí odtrpět, než se mu dostane trochu té naděje, než uvidí blikající světlo na konci tunelu. A ani to není zadarmo. Na závěr se připravte na proudy slz. Opět. Jenomže je nestřídal žádný humor, žádná nadsázka, žádný ironie ani sarkasmus. Když tak jen trochu zlomyslnosti, chce-li se snad někdo pobavit. Svět je prostě jenom dobrý a zlý, spravedlivý nebo nespravedlivý. Spíš to druhé, u Backmana. Takže kdo má rád vesnické horory, neváhejte. Napětí se vás nejspíš nezmocní, protože Backman zavčas ohlásí, jaké neblahé důsledky to či ono rozhodnutí bude mít, zato hořká pachuť na patře asi ano. Jsme tohle opravdu my? Vy? A oni? Bůh nám pomáhej. Nebo vám.

46 08.03.2019

Podivný brouk ten Suttree. Chytrý, vzdělaný, v kristových letech, tedy s nepochybnou perspektivou. Jenže on zdrhne od rodiny, žije v houseboatu, chlastá ve čtverkách hospodách, do rvaček jde hlava nehlava, kamarádí s opilci a bezdomovci. A přitom to není žádný nelida. Právě těm nejchudším a nejubožejším dává své poslední pence a zajišťuje jídlo a střechu nad hlavou, čehož se jemu samotnému příliš taky nedostává. Jakoby životu či světu něco oplácel a sám nic nechtěl. Ani rodinu, ani štěstí, ani práci ani bohatství. Vlastně je to velký dobrák. I když jeho rodina na to měla jistě jiný názor. Knoxvill v 50. letech a jeho nejnižší vrstvy, kam Suttree očividně nepatřil... Nevím, co Suttreeho sžíralo, odkud šel a kam směřoval. Ale ráda jsem mu dělala chvíli společnost.

35 27.02.2019

"Těm, kteří v nebi i na zemi slouží jako andělé.
Díky za vaši lásku, oddanost a pomoc.
Neztrácejte prosím trpělivost s naší snahou
naučit se, jak přijímat vaše dary
vděčně a s důstojností."

Nám na zemi.
Zastavme se.
Nepřestávejme věřit.
Nepřestávejme doufat.
Pomáhejme sobě i druhým.

26 25.02.2019

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí. Tisíc a jedna noc. Šeherezáda na sebe vzala podobu Rushdieho, jeho pohádky však dosti potemněly a zavedly nás do doby podivna, doby chaosu. Za všechny lidské nepravosti, nemravnosti, špatnosti, kanibalismus, terorismus, války, korupci... můžou zlí džinové. Nikdy jsem o džinech nečetla ucelenější pojednání. A o džinologii jsem taky ještě neslyšela... :-) Aspoň už tuším, kdo jsou vlastně džinové mezi námi. Tedy ti zlí. Ona to totiž není jen tak lecjaká pohádka. Je to mj. taky sarkastická obžaloba režimu a jeho ohlupujících praktik a zákazů zbavujících občany vlastního myšlení, názoru, akce, radosti i naděje; a taky kritika tradičních patriarchálních postojů. A jejich zastánců. Rushdieho styl někdy oplývá až přílišnou opisností téhož a leckde spíše podružnými detaily. Jako kdyby při zmínce o pianu v koncertním sále cítil potřebu popsat každou jeho jednotlivou klávesu a pedál. Na druhou stranu, taková četba mě přiměje zpomalit, soustředit se. Nemohu taky neocenit vytříbený jazyk a nápadité metaforické vyjadřování... Objevila jsem hluboký literární, obrazný, myšlenkový, filozofický svět Salmana Rushdieho.

27 22.02.2019

Fascinující četba. Fascinující jazyk. Hluboké myšlenky v běhu každodenního života 20. let minulého století. Skoro bych si chtěla do doby kol 1. sv. v. zaskočit. Ne, nejsem masochista. Literární zpracování je ale tak nesmírně lákavé a život zde zabalen do prchavého hávu myšlenkových úvah. Ale jakých úvah! Jsou knihy, které mne nutí dělat si poznámky. Za takové knihy jsem vděčná. Tohle je jedna z nich.

"Krása a dobrota lidí pochází z toho, več věří a nikoli z toho, co vědí."

31 16.02.2019

Tabuizovaná témata si Bakalář zvolil dobře. Taky si myslím, že jsem jedním z posledních, kdo by se pral za nedotknutelnost tabuizovaných témat nebo snad za politickou korektnost. Odvahu Petra Bakaláře postavit se do krajně nepoliticky korektního pozorovatele, analyzátora a komentátora taky kvituju. Škoda ale, že nepsal například o eutanázii. Ale nezaměňujme pojmy a dojmy. Na začátku musím říct, že se tak trochu (víc) plácám v termínech a povaze Bakalářových úvah, dedukcí a logických premis. Jsou podle mého spíše biologické a psychologické, než sociologické, přičemž vlastní sociologické aspekty analyzovaných fenoménů staví spíše na okraj. Pracuje s daností IQ, genetikou a dědičností ale odhlíží od sociálního, formativního prostředí, resp. jeho roli moc neuznává.

Taky seznam literatury je vážně dlouhý. Ale jde vždy o vědeckou, výzkumy podloženou a aprobovanou literaturu? Obávám se, že nikoli. Oč tedy vlastně Bakalář opírá své mnohdy jednoznačné, kategorické závěry? Chudí jsou chudí, protože se jim nedostalo těch správných „inteligentních“ genů? Židé prakticky neakceptují konvertity? Asi ano. Protože se snaží ze svého středu vyloučit lidi s horšími genetickými vlastnostmi? Na to přišel jak? Ve „šlechtění rasy“ prý Židům zároveň pomáhá pronásledování, neboť jej přežijí spíše ti inteligentnější, kteří jsou schopni předvídat nebezpečí. Holocaust tak paradoxně pomohl ke zvýšení kvality židovské populace... obávám se, že tady opět dochází k záměrné záměně, a to příčiny a následku a navíc se tu nepokrytě z nouze dělá ctnost. Neperu se za negroidy, mongoloidy nebo europoidy a se zájmem jsem si přečetla Bakalářovy teze. Něco sedí, o něčem třeba přemýšlet a zkoumat. A něco jednoduše nesedí, ani přes našroubovanou teorii. Například zahlásit, že holocaust byl vlastně židům prospěšný, to je vážně trochu moc. Mimochodem podle Bakaláře jsou Afričané méně inteligentní, protože kdo nebyl "hloupý a submisivní", byl zabit. Tak proč, podobně jako židé, naopak nepřežili, když nebyli hloupí...?

Bakalář zvolená témata a teorie umně nahazuje, působí věrohodně, a ve správnou chvíli je přetváří k obrazu svému a o objektivní posuzování ustupuje stranou. Ani nenechává čtenáři možnost vlastního úsudku, ale staví do rádoby logických vzorců a daností úsudek svůj s využitím vybraných zdrojů, čímž mu dává, chce dát, punc vědeckosti, důvěryhodnosti a obecné platnosti. Tady ale platí trojnásob: důvěřuj, ale prověřuj...

Zdá se mi, že Bakalář nehledal odpovědi, ale toliko oporu pro své názory.

Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II... ať mají mouchy sebevětší, Vondruška dokáže vyzdvihnout úspěchy a klady každého jednoho z nich tak, že jsem ráda, že jsem Češka a že jsem měla tak velké vládnoucí předky. Ne, nevěřím, že to byli až takoví úžasňáci. Ale oceňuji, jak Vondruška resuscituje naše vlastenectví. Díky němu se střípky mé znalosti historie spojují v barvitý, plastický obraz. Více než zajímavé pro mě bylo tažení Mongolů, které stálo u zrodu Přemysla II rytíře a krále. A jakého krále. Jednoho z nejmocnějších panovníků! Vondruška toliko nepopisuje a semo tamo fabuluje, také si občas zafilozofuje a vůbec ne špatně. Je prostě něco víc, než "jen" skvělý vypravěč.

"je snazší oslavovat chudobu, než něčeho dosáhnout."

32 07.02.2019

James Rollins je rozhodně zajímavý týpek. Kalifornský veterinář a taky potápěč a jeskyňář. No a nepochybně i dobrý spisovatel. Klíč soudného dne je další z řady Rollinsových povedených dobrodružných, mystických a příjemně napínavých příběhů (unikat z nemožně zapeklitých situací Rollinsovi hrdinové vážně umí) protkaný historickými fakty a spojitostmi. Smrtící biologická hrozba ožívá z dávné minulosti.

25 05.02.2019

Bývalý tajný agent Frederic Forsyth píše o tom, o čem něco ví a co osobně zažil, a to dost dobře. Ani Afghánec nepostrádá dramatický spád a uvěřitelné zápletky. Člověk mu jednoduše věří. Jako by četl dokumentární záznam důmyslně rozehrané špionážní akce a ne románové zpracování fiktivního plánovaného útoku Al-Kajdy. Nejsem odborník na Blízký východ ani na islám, korán či fanatické mudžahedíny, z nichž se rodí islámští teroristé, takže informace toho druhu jsou pro mě hodně zajímavé. Stejně tak jsem ocenila popisnou historii bojů v Afghánistánu či detailní výklad Mikovy profesní minulosti co do jeho účasti na vojenských misích na Falklandech, v Afghánistánu, Iráku, či v Bosně, jakkoli to ne nezbytně zcela souvisí s pointou tohoto příběhu. Ponechám-li stranou absolutně nekriticky obdivný postoj k západním bojovníkům, je pro mne Afghánec čtivá a vysoce zajímavě, kontextově podaná (geograficky vymezená) geopolitická učebnice moderních válečných/teroristických dějin literárních kvalit.

38 28.01.2019

Žádná filozofie, žádná povznášející beletrie, žádné hluboké drama, žádné potěšení. Více než jeden den jednoho vězně v jednom gulagu se mi před očima odvíjí psychologický obraz člověka. Člověka v extrémních podmínkách, kde vše je relativní. Čas, pohodlí, štěstí... Tady platí trojnásob teze "jak málo člověku stačí ke štěstí". Přežít jeden den, neonemocnět, nepřijít o kůrku chleba či o válenky, nezůstat na mraze... Jen morálka a charakter člověka je neměnná a jediná důležitá. Jen ta dá člověku přežít bez ztráty lidství a důstojnosti v krutých a nespravedlivých podmínkách nastavených režimem, utužených jeho služebníky a šikovně využívaných vykutálenými spoluvězni. Ne vždy ale stačí prostě jenom přežít. Rozhodně zajímavé čtivo. Souostroví Gulag čeká...

"Hlavně nehladovět a vydržet."

55 27.01.2019

Neuvěřitelná snůška absurdit a zlomyslností plná pseudohrdinů, pseudozločinců a pseudokouzel. Nic není, jak má být... tohle není lecjaká fantasy nebo science fiction. Terry Pratchett zbořil veškeré známé jistoty světa reálného i fantastického. Nenechal téměř žádné opěrné body. Většinou nacházím ve světě fantasy magické postavy a prostředí a schopnosti, postavené však na známých vzorcích chování a myšlení. Ale tady ne. Kdepak. Člověk nesmí polevit v pozornosti. Už už má pocit, že má pevnou půdu pod nohama a tuší, o čem Pratchett mluví a kam se příběh odvíjí, a v tu chvíli je mu jedinou črtou pera odebrána. Vlastně pardón. Vybrané globální jistoty přetrvávají i v Pratchettově světě. Pojištění, ekonomika... Tohle není science fiction. Tohle je parodie na parodii science fiction. Neskutečná představivost, neskutečná škodolibost. Je jasné, že svět Zeměplochy není pro každého. A já se těším na další pokračování Pratchettovy fantasmagórie a jeho poťouchlý smysl pro humor. I když malý výkladový slovník na konci knihy by se hodil. Pan Kantůrek, který zeměplošný jazyk Terryho Pratchetta zvládl bravurně, odvedl při překladu mimořádnou práci.

49 24.01.2019

Pomalu projíždíme nekonečnými mongolskými stepmi a altajskými horami, cesty nevidět, jen obzory a horizonty nejbližších kopců, dolin a hor. Nikde ani živáčka a přece se sem tam vynoří osamělá jurta. Naštěstí. Zjistíme, kterým směrem se ubírat dál. Aspoň pro nejbližších 20-50km. Cesta dlouhá asi 370 km trvá téměř 13 hodin, 2x cestou píchneme gumu. Mohla ale trvat mnohem déle. Nebýt těch několika ve stepích a horách roztroušených, ztracených jurt a jejich obyvatel, kočovných Mongolů. Jenže jak tam takhle mohou žít? Bez vody. Bez elektřiny. Bez odpadů. A přece tady žijí a do měst se ještě všichni nesestěhovali, Zatím... Nevím, jak moc je život těchto kočovných Mongolů podobný životu kočovných Tunguzů, jejichž malá část taky žije v Mongolsku. Šamanismus je tady ale taky rozšířený a času mají mongolští pastevci k přemýšlení víc než dost.

Mnohokrát mi v průběhu vyprávění o životě sibiřského léčitele Ogeho vyvstala po těle husí kůže. Nejednou jsem se ztrácela v Ogem samotném a prožívala jeho niterné pocity, strachy, touhy, když procházel tělem hada, dostal se do podsvětí Chergu Buga... Ne, nejsem typ do tajgy či do pouště. Na to jsem moc zhýčkaná civilizací. Duchovní prostor máme naštěstí neohraničený a svět velký. K poznání a moudrosti tak máme dveře otevřené. Záleží jen na nás, jaký život budeme žít.

"Jednou z nejdůležitějších věcí na světě je pomoci odejít. Člověk by neměl být v posledním okamžiku sám. Od toho žije mezi lidmi."

"Kdo si neváží života bude nešťastný."

28 18.01.2019

"Synarchie je Bůh"

Tolik cizích a odborných výrazů pohromadě jsem viděla snad jen ve slovnících a encyklopediích. Mimochodem, i v technickém muzeu jsem byla nejednou. Ale teď mám pocit, jako bych v žádném z nich vůbec nebyla, respektive se kolem sebe vůbec řádně nedívala ... Umberto Eco mi snad odpustí, že jsem při každém mně zcela neznámém slově nesahala po slovníku. Kyvadlo bych s takovou dočetla bůhvíkdy nebo možná vůbec. A to by byla velká škoda. To co následovalo - esoterika, alchymie, kabala, templáři, rosenkruciáni, spiknutí, omfalos mundi aj. aj. - mne dokonale pohltilo.

A jak se tak procházím Ecovým mnohovrstevnatým labyrintem, napadá mě. A o čem Foucaultovo kyvadlo vlastně je? No jistě. Eco, pardon Casaubon má plán, jehož nitky se sbíhají v nakladatelství Garamond. Jenže jestli o něčem platí, že nikoli cíl cesty, ale cesta je cíl, pak je to tato kniha. Co kapitola, to příběh. Co odstavec, to myšlenka. Kdykoli můžu přestat číst. A kdykoli začít. Ovšem pokořit se mě Ecovi ve svém iniciačním románu podařilo dokonale. Opět. Nešlo si jednoduše nalhávat, že všem jen tak lehce na papír hozeným fyzikálním, matematickým, filozofickým, historickým, sémantickým, esoterickým, magickým, mystickým/kabalistickým aj. aj. tezím a úvahám zcela či třeba jen částečně rozumím. Proto však také čtu. Abych pochopila. Abych se nasytila. I když v nekonečných miliardách miliard jsem se raději dobrovolně ztratila, než bych se je snažila svými propočty ověřovat. A je mystické opravdu mystikou? Nebo jen naší bezbřehou fantazií zneužívajíce pro své opodstatnění přísně logických vzorců? Frustrace? Možná. Inspirace? Rozhodně.

38 15.01.2019

Černočerný humor jaksepatří! Sarkasmus, škodolibost, tyranie, šikana, bezohlednost, nezájem. A vražda, vražda, vražda. Paasilinna čtenáře nešetří a dává si sakramentský pozor, aby jej náhodou příliš či snad dlouho něčím nepotěšil. Ne však nepobavil. Vždyť ta bábrdle je v tom vlastně úplně nevinně. To, že si přeji něčí smrt (třeba oprávněně), neznamená, že jsem ho zabila, když ten někdo nakonec umře (jakkoli). Na to přišel už Hercule Poirot. Ono to nejspíš bude tak, že v zemi, kde se už dlouho žije v klidu, míru a v relativním bohatství, se lidé potřebují vyrovnat i se svou temnou stránkou duše. A papír přece snese všechno. Řekla bych dost dobrá psychoterapie s hodně zajímavým výsledkem. A vůbec si nemyslím, že by se to mělo líbit všem. Ono přece úplně stačí, že se to líbí Finům. Kdo jiný by nakonec lépe porozuměl Paasilinnově humoru? Jo, a mně se to líbilo taky.

49 11.01.2019

Líné westernové tempo nabralo na rychlosti, byť zdánlivě jen kolečkového křesla. Temná věž se pomalu, ale jistě přiblížila. Stephen King se stal mou Temnou věží. A stačilo k tomu pár jeho knih. Horory jsem nikdy nevyhledávala a nevyhledávám ani teď. Jenže King je mnohem více než to. Fascinuje a přitahuje mě, jak King pracuje nejenom s jednoduchým lidským pudem strachu a s jeho představivostí. Je vynikajícím znalcem psychologie a povahy člověka. Je nápaditý a jeho příběhy jsou mnohovrstevnaté a nebývale komplexní. A mystické. Fantasy žánr Kingovi umožnil vytvářet zhola nemožné situace, které však v jeho podání dávají smysl, což opět dokládá jeho mimořádné literární kvality. Vážně kuriózní, dát dohromady pistolníka s feťákem, inteligentní schizofreničkou a narušeným vrahem, kteří navíc mají tak či onak společnou minulost. A sám pistolník? Rychlý, bystrý, drsný, bez skrupulí jde za svým cílem, neváhá zabíjet, morálka však přitom neustále vyplouvá na povrch. A ještě sem King nenásilně dostane kritiku současné, zhýčkané společnosti. Absurdní. Děsivé. Komické. Brilantní. Prostě King.

37 01.01.2019