Rihatama komentáře u knih

Kde se v člověku zbitém, k smrti zbědovaném, vyhládlém, brutálně mučeném a ponižovaném a v nelidských podmínkách přežívajícím, ještě pořád bere síla k životu? Živoucí mrtvoly v německém koncentračním táboře, jako ten s číslem 509, kde smrt může přijít každou vteřinu, ale neztrácí naději a víru v život a dokonce ani lidskost, v hlubokém kontrastu ke strojové nelidskosti esesáků. Má dnes člověk vůbec právo brát si sám život, o který druzí tak zoufale a urputně bojovali? Remarque, jakoby sám z té páchnoucí, černé, studené díry, bezmasá kostra obalená zjizveným pergamenem v roztrhaných špinavých cárech, promlouval. Jak sugestivní. Jak ohavné. A pro mne zhola nepředstavitelné. Homo sapiens... Kde se to zlo v nás bere? Silné, poutavé dílo, které nepostrádá spád a napětí. Konec války už na dosah... a přece v nedohlednu.

51 02.11.2018

Merle vytvořil uvěřitelné postapokalyptické, společenské mikroklima. Přiléhavě zvolený společenský vzorek. Není až tak důležité, proč k apokalypse došlo, ale jak se s ní skupinka přeživších na jedné středověké tvrzi vyrovná, a především jak katastrofu a její následky přežijí ve světě, kde člověk člověku býval člověkem, ale nyní mnohem častěji vlkem. Myšlenky a otázky, které předkládá, jsou stále stejně aktuální. Zajímavé jsou náboženské disputace, politické rozpravy a poněkud stereotypní je vykreslení rolí žen a mužů. Je ale třeba vzít v potaz dobu, kdy Merle své dílo psal. Co mě ohromuje, je brilantnost jeho úvah o povaze, chování, reakcích a myšlenkách všech zúčastněných. Až v dobách zlých se projeví skutečná povaha člověka, jeho integrita, síla, odvaha a ryzost charakteru. Nic si nenamlouvejme, nikdo nejsme dokonalý. Obstála bych? Nesnadná a snad jen čistě hypotetická otázka.

"Nepodepsal prý jej (dopis), protože nechtěl, aby se jeho podpis ocitl vedle podpisu komunisty. Jo, a naproti tomu by se nehněval, kdyby se ocitl na volební kandidátce s komunistou, pokud by komunista nebyl uveden v seznamu na prvním místě." Déjà vue.

69 29.10.2018

Kniha, která mne dokáže doslova uhranout, je pro mne Knihou s velkým "K", stejně jako její Autorka. Dočetla jsem poslední řádek a okamžitě jsem obrátila zpět na první stránku a začala znovu. Do nejmenšího detailu promyšlené charaktery postav, jejich provázanost, která se postupně čtenáři odhaluje, jazyk, který mnou prostupuje a neodbytně uchvacuje mé myšlenky, mé pocity. Minulost je přítomností i budoucností. Je tíživá, je deprimující, je v nás. Nelze ji obelstít ani chorobou duše. A ani její bagatelizací snížit hrůzy a viny hlavních protagonistů doby minulé. Což je to, co se přesně děje. A nač kdekdo rád přistoupí. Minulost je přece hrůzná sama o sobě, tak proč si ji nezpříjemnit nostalgickými připomínkami snesitelného a moci tak zapomenout na nesnesitelné? A jak rafinovaně si Denemarková pohrála se jmény. Režisér Buch (kniha německy či bůh česky foneticky) či kritička Pranýřová. A samotná Birgit? Nezpůsobilá k praktickému životu, dosti příšerná ke svým blízkým. A přece, či právě proto, zcela svobodná. Pro mne fascinující četba.

"Za oponou, před oponou
nikdo nesmí lhát -
nebo nebudu hrát."

"Ať je to ten nebo ten -
všichni mě praští koštětem."

30 25.10.2018

"Poznej sama sebe"

"Sókratés je vinen tím, že kazí mládež a že nevěří v bohy, nýbrž v jiné, nové síly daimonské." Vpravdě doba nesvobody. Obrana či obžaloba? Samolibost, pýcha či jenom a pouze touha po spravedlnosti? Sókrates uplatnil tezi, že nejlepší obrana je útok. Však mu také hrozil trest smrti. Neuspěl však. Lid athénský nepřesvědčil. A přece se smrti dle svých slov nebál. A tak se Sókrates snažil vyvracet nepravdy, které se o něm šířily, a říkal věci, které mnoho lidí nechtělo slyšet a ze kterých vzešlo mnoho žalobců. Ve své obhajobě mluví o tom, co tak dobře známe i dnes. O politice, moudrosti, naději, pravdě. A o životě. Zabil jej však strach. Strach z nového, neznámého, strach z odvahy a otevřenosti. A závist. I toho známe dnes. Stále ta samá písnička. Po staletí, tisíciletí. Vážně se evoluce homo sapiens týká jen vědy a techniky, ale o moudrost, toleranci a pochopení lidé nestojí? Jenom snad ten trest smrti už nelze tak snadno uložit. Ani to však všude.

"Naději si podle mě lidé jen vytvořili ve své mysli jako takovou omamnou a někdy dost bláhovou a naivní „vychytávku“, aby si ulehčili nějaké utrpení, aby získali někdy falešný pocit bezpečí..."

28 22.10.2018

Nádherný příběh lásky, spravedlnosti, odvahy, cti, hrdosti a moudrosti. Ovšem taky bojů, násilí, smrti a utrpení. Středověký strážce a králův vrahoun Hynek Tas z Boru je o sedmnáct let starší, s vlastním panstvím Vlkovem a dokonce i vlastní rodinou. Ze svých postojů a morálních hodnot přitom neslevil a neustoupil ani o píď. Kdo by nechtěl žít v blízkosti takového člověka? Nebo snad být sám takový... a mít po boku Šedou? Tas opět bojuje, tentokrát s Husity. Kdepak, až na výjimky to nejsou žádní stateční bojovníci za pravdu a spravedlnost. A Jan Hus by nejspíš své učení raději odvolal, kdyby tušil, jak se jeho jménem oháněli jeho následovníci, když v prosazování nové víry přepadávali kupce, drancovali vesnice, znásilňovali ženy a zabíjeli děti. Historie, jaká nejspíš byla. Krásná, ale i surová a tvrdá.

"Proč nestojíš na té správné straně, pane Hynku? Protože jsem za celý svůj život ještě žádnou správnou nepoznal."

45 19.10.2018

Jak příhodné jméno. Dolores. Nositelka bolesti. Bolest se táhne životem Dolores Claiborneové jak červená čára. Ať již fyzická či duševní. A oba strůjci její bolesti a utrpení, násilnický nevzdělaný manžel a bohatá zaměstnavatelka, největší mrcha široko daleko, umírají. Dolores přitom trpí neustále. Za jejich života, v době jejich smrti i po jejich smrti. King Dolores, této pracovité, nebojácné, houževnaté a často k smrti unavené a stále přitom spravedlivé osůbce z Little Tall Island, přisoudil hooodně těžký úděl a život protkaný řadou malých i velkých osobních dramat. Stylizace do mluvy prosté pracující ženy je absolutně věrohodná, prostě dokonalá. Celá kniha je vlastně jeden dlouhý, dlouhý, dlouhý monolog Dolores. Tohle King jednoduše umí.

"Bejt člověkem znamená především dělat rozhodnutí a platit účty, když jsou splatný... Zvlášť když má ten člověk na krku jiný, pro které musí dělat to, co oni pro sebe udělat nemůžou. A v takovým případě musíte udělat to nejsprávnější rozhodnutí a pak za něj zaplatit.“

47 16.10.2018

To není kniha k přečtení, to je dílo ke čtení.
Na stolku u postele mi lehává.
Vybírám vždy jen pár básní ke snění.
Víc dekadence na noc nezvládám.

Sarkastický, morbidní, groteskní a tuze lidský nekrofil a dekadent. Rozervaná duše. Zdá se. Vlastně básně ani moc nečtu. Jenže Krchovský, od brněnského krchova, básnickými prostředky tvoří vtipné, nápadité, obskurní básně nebásně. Poetický brutalismus? Možná. Geniální? Rozhodně. Díky Makropulos za inspiraci!

"Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si."

36 13.10.2018

Autor neznámý. Ale věřím mu každičké slovo, i když nejsem důchodce. Je zjevně dost dobře obeznámený se životem a peripetiemi seniorů a s chodem a managementem domova/ů důchodců. Jedno jestli holandských nebo jiných. Moc milé a přitom melancholické čtení, proložené sympatickými vtipnými situacemi a sarkastickými komentáři. Vždyť jak jinak důstojně čelit potížím stáří, nemocí a na důchodcích nabalenému, zpravidla rigidnímu a často odlidštěnému systému, než s humorem a nadsázkou. Pokud na to máte dost sil. Stáří si pomalu ale jistě vybírá svou daň. Hendrik a jeho přátelé z klubu Staří-ale-ne-mrtví jsou ale, na rozdíl od většiny ostatních obyvatel domova, nadšení a mají chuť do života a poznávat nové věci... nebo se o to aspoň snaží. Protože nemoci a okolní prostředí zdá se zničí dříve psychiku seniora, než jeho tělesnou schránku. Výborná kniha! Pro seniory, děti seniorů, personál domovů důchodců, zákonodárce a tvůrce směrnic, rezolucí, vyhlášek a opatření a další a další.

"Tělo mi vrže ve všech pantech, rozklad se nedá zastavit... Vlasy nezačnou z ničeho nic zase růst. Alespoň ne na hlavě, zato ale z uší a z nosu. Tepny se samy od sebe nerozšíří. Žádné tromby nezmizí a kohoutek tam dole nepřestane protékat. Všechno dohromady je jasná jednosměrka do rakve."

33 11.10.2018

Dílo vpravdě šalamounské. Způsob uchopení tématu asi každého neosloví. Ideově však poskytuje každému to, co hledá, čemu věří. Příznivci Hitlera si připomenou jeho kvality a ocení staronové ideje, jeho odpůrce pak musí utvrdit v jejich odmítavém postoji. A varovat, že nesmí zapomenout. Nejdůležitější asi je, že autor sám je Němec z dnešního multikulturního Německa, jeho duchařina, připomínající dobu ne až tak dávno minulou, má přitom sdělení pro celý svět.

Román je neotřelý, zajímavý a dokonce i vtipný. Ale pro mne taky a především varovný. Postava Hitlera působí neskutečně skutečně, stejně jako reakce současných Berlíňanů. Fascinace dějinnou postavou Hitlera je zřejmá. A není moc divu. Byl to charismatický populista hrající na národní/nacionalistickou strunu Němců. Pro nic za nic se nestal jejich vůdcem. Sice to byl mimořádně bezskrupulózní diktátor, ale vše co činil, činil "v zájmu" Německa. Zezačátku přitom v dnešním Berlíně nikdo nebere Hitlera vážně, jako Hitlera. Pouze coby vtipného cynika a satirika. Přitom je to zřejmé. Vůdce je zpět. Je žádaný, vítaný a vyhledávaný. Vermes přitom nikoho na žádnou stranu netlačí, neobhajuje, nekritizuje. Nahazuje udičku... Opravdu dobrá satira. A taky mnohem víc. Minimálně k zamyšlení. Jeden extrém vyvolává druhý extrém. Jako tehdy, tak i teď. Nedovolme děsům minulosti, aby opravdu ožili.

28 09.10.2018

Obsesivně-kompulzívní neuróza. Nebo hodně zarputilá asociálka s mučednickými sklony. Život Anny a koneckonců i její smrt ovládá a řídí její vášeň, láska k léčivým bylinám, které zcela naplňují její život. Je vyvolená. Úterky pak udávají zrychlující se tempo jejího života. Není to bůhvíjaká sympaťačka. Až na tu její nezměrnou lásku ke květům léčivek. Ta mě naopak dojímá. I já si dlouho myslela, že svůj život řídím zcela sama. Bláhovost. Bolavá přesvědčivě vykreslila život jedné podivínky, který zarámovala voňavým, barevným světem bylin a životem českého maloměsta. Není to jednoznačně četba pro potěchu. A přece jí nelze odolat. Je to jako nahlížet do temné tůně, vnímat neznámé odlesky a přemýšlet, jak velká je její hloubka, jak magické, svůdné, neodolatelné... a zničující může být pohlédnout do jejího nitra.

"K tomuhle momentu se musí dospět... Duševně dozrát a dostárnout. Divizny se zkrátka otvírají jen před vyvolenou duší."

55 07.10.2018

Viktor Fischl zpívá. Zpívá o lásce, hříchu a odpuštění, soucitu a lítosti. Zpívá smutnou píseň o životě a o smrti, bohu a spravedlnosti. A skrze životy členů malé, chudé židovské obce předává poselství, jak se rodí postoje člověka, jeho názory a morální hodnoty. Moudrost, porozumění, pochopení a ponaučení prýští z každé věty.

27 04.10.2018

"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Ve Jménu růže se mi dostalo mimořádného a netušeného potěšení. Dílo se pohybuje na pomezí románu, naučných statí, historických pojednání, filozofických a etických přednášek a náboženských výkladů. Fascinovaly mě logické vývody, bystré postřehy, moudra hodná vytesání do kamene i Ecovy odborné a jazykové znalosti, které čtenáři překládá ústy impozantní postavy, františkána Viléma z Baskervilu.

Neváhám dílo označit za monumentální s ohledem na to, co profesor Eco v tomto tajuplném, detektivním příběhu, kde nejvýznamnější roli hraje knihovna, přesněji knihovna všech knihoven, nabízí. Tolik knih, tolika podrobných a zajímavých informací a pojednání o jedech, náboženstvích, teologických sporech mezi císařem a papežem, o historii nebo třeba o tom jak se vyléčit z lásky :-). Latinským citátům jsem rozuměla snad jen z poloviny, ale Eco se "obtěžoval" jejich překladem a mně přišly naprosto příhodné pro příběh z doby temného středověku, křesťanské inkvizice a soumraku osvícenství. Sám Eco často přebýval v budově bývalého opatství u San Marina. Jeho inspirace se mi tak jeví více než autentická. Je to místy nesnadné, ale fascinující a jedinečné čtení a já vím, že se ke Jménu růže znovu a zase vrátím.

"Abych nevypadal jako hlupák potom, snažím se nevypadat jako chytrák teď."

76 01.10.2018

Humor, satira, bizarnost. Od každého trochu, posledního možná trochu příliš. Dlouhá zkratka od latrín přes izraelské zpravodajské služby do služeb hlav států. Děj je ujetější, než jsem si kdy dovedla představit v rámci jedné knihy. Chvílema jsem se vážně báječně bavila. Chvílema pak kroutila hlavou, jestli mě tahle šroubovice má pobavit nebo ohromit. Určitě ale víme, s kým máme co do činění. Lenin, švédský král, čínský prezident, Mandella. A jaderná bomba. Takový rádoby provokující, ideologický pel-mel 20. století naruby. Představivost? Tu mám. Ale na Jonassona nemám ;-). Prostě neotřelá oddechovka.

46 26.09.2018

Už ty Backmanovy prohnané triky znám. Na nemalém počtu stran nastiňuje základní scénu a hlavní postavy tak detailně, že málem usínám. Pak se Něco stane, selanka skončí a já začínám nezadržitelně cítit s postavami, sledovat jejich pochody, chápat je, rozumět jim, mít je ráda, nesnášet je.... Backman mě má, kde mě chtěl mít. Tentokrát to Něco přichází se/před dnem "D", respektive zápasem "Z". Jak prosté. Hokejové městečko a přirozeně citově rozervaná mládež v prostředí citově uhlazených dospělých. Do určité chvíle. Nakonec city, rozehrané na maximum, ovládnou všechno a všechny. Zasáhnou vás stejně spolehlivě a stejně rychle, jako dobře namířený puk. Přátelství, loajalita, soucit, láska, strach, ambice, zklamání. A nenávist. Přestávám rozlišovat, které pole je nebezpečnější, zda to hokejové, nebo to Mědvědínské, a ze které strany přisviští rána pukem, či kdoví čím. Velcí zmetci dávají vyniknout velkým správňákům a víme zcela přesně, komu držet palce. I když ne vše je u Backamana čistě černobílé, což je dobře. Je jasné, že Backman dokáže dostat z jalové krávy tele. Zlaté tele. Vlastně spíš diamantové tele. A to hokej vlastně ani moc nesleduju :-).

45 21.09.2018

Džejdý Vance sepsal ve svých 30 a něco poměrně obsáhlou autobiografii. Kniha je kupodivu čtivá a sdělná. Je totiž hodně osobní, současně však vysílá vzkaz, burcuje, varuje. Životopis jednoho chudého Američana, jdoucího za svým americkým snem, pro Američany. Tedy americký lid obecně a konkrétně pak lid - tzv. bílou spodinu - městečka a státu, kde se Vance narodil a vyrůstal. Tedy v severovýchodním státě Ohio, kdysi bohaté průmyslové oblasti USA. Zásadní roli pro formování své osobnosti a života rodiny ve svém díle připisuje prarodičům, horalům, kteří se do Ohia přestěhovali z drsných Apalačských hor, a kteří zde tvořili součást zdejší mimořádně chudě horalské subkultury.

Žalozpěv horalů, nebo také vidláků, to by byl asi přesnější překlad titulu této knihy. O tom totiž Džejdý vypovídá. O bídném životě svého dětství a mládí, o ekonomickém a sociálním úpadku zdejší společnosti, kterou ovládl alkohol, drogy, rvačky, zabíjení. Jemu, jako jednomu z mála, se podařilo odsud odejít a vystudovat prestižní právnickou školu. To ale nejde říci o zbytku mladé generace z tohoto dnes už jen rezavého pásma Ameriky.

Výpověď je to vpravdě šokující a závěr, ke kterému Džejdý dochází, upřímný, sebekritický. Na rozdíl od většiny dochází k poznání, že odpověď na své problémy Middletownští najdou ve chvíli, kdy přestanou vinit politiky či korporace a zeptají se sami sebe, co mohou udělat pro zlepšení své situace. A protože Vance své memoáry publikoval krátce před americkými volbami 2016, až tak nepřekvapí, že se prakticky okamžitě staly bestsellerem a studijním materiálem politiků, sociologů či antropologů, ani to, že většina z uvedené oblasti státu Ohio, doposud téměř výhradně demokratická, volila Trumpa. Zajímavé čtení.

28 19.09.2018

Zaprášený plášť, stetson, boty prodřené od dlouhé chůze a dva kolty proklatě nízko. Pistolník. Lahůdka pro milovníky klasických amerických westernů. Včetně železnice, která se v době osídlování Divokého západu stavěla, zatímco tady, v postapo, dosluhuje. Úplně mi zní v uších foukací harmonika, před očima víří pouštní písek a kůži spaluje nemilosrdné slunce... Tuším, že s pistolníkem uvozujícím Kingovu ságu Temné věže skončí i westernové líné tempo a poklidná, beztvará, pouštní nálada přerušovaná smrtícími, krvavými intermezzy. Pro mě nový, zcela neznámý King. Zdá se, že se může pustit do kteréhokoli žánru a nemůže zklamat. Mě tedy určitě ne. Temná věž už na mě čeká.

37 16.09.2018

Teleshopping, řečeno televizní terminologií, a kniha poněkud laciných mouder. Hlavní teze "nemůžete li něco změnit, změňte svůj postoj", je hodně stará, známá vesta. Snad každý ji zná. A fialový náramek mi ji má častěji připomenout, ale ještě častěji mi připomene ty kulišáky, co vydělávají na odvěké touze lidí být lepší, hubenější, úspěšnější, krásnější... pozitivnější. Kniha? Proč ne. Každý si přece může napsat, co chce. I když v tomto případě jde o klasickou motivační příručku plnou více či méně srdceryvných osobních příběhů. Nosné teze by se přitom daly shrnout na jednu a půl stránky. Ale udělat si z fialového náramku byznys? Vlastně taky nic nového pod sluncem, nicméně pořádná prohnanost, podle mne. Protože "chcete-li se změnit, nejdůležitější je pořídit si fialový náramek". Je to totiž "NÁSTROJ"! Jeden náramek je přibalen ke každé knize. Nestačí-li vám jeden, další náramek si můžete objednat na stránkách XY... webová adresa zopakována v rámci předmluvy několikrát...

"NÁŠ CÍL JE 60 MILIONŮ NÁRAMKŮ." Máte možnost být součástí transformačního globálního hnutí, které zlepší život všem lidem... Udělejte to pro svou rodinu, pro svou zemi, pro své děti a pro děti jejich dětí... účinný PRVNÍ KROK KE SVĚTOVÉMU míru" . WOW!

A nejdůležitější rada autora za milion? "PŘESTAŇTE SI STĚŽOVAT."

Tohle je příliš i na mě, standardního pozitivistu. Mimochodem, v tomto komentáři si nestěžuji. Kritizuji? Obávám se, že ano. Sarkasmus? Tak trochu. Kulišácký přístup autora, který usilovně hraje na city čtenáře, mi ale nedává příliš mnoho možností. Ale hlavně se nepřestávám divit. 21 dní v kuse ;-).

Tohle jsem nečekala. Skvělé! Fantaskní, groteskní, praštěné, správně dobově obhroublé a v neposlední řadě i trochu, ale jenom trochu :-) krimi příběhy ze středověkého londýnského mostu. Bože, jak já se bavila. Zdánlivě mnohočetnou vraždou neznámého, soudním procesem s domnělou kozou vražedkyní, prostě vším. Někomu možná nemusely sednout fantasy prvky, pokud jde o mě, duchové a jiná tajemná stvoření k atmosféře středověké Anglie prostě patří a o to více možná mohl vyniknout britský humor, který miluju a který zjevně ovládá i tato česká autorka. I charaktery středověkých postav Šouflová vyobrazila nadmíru dokonale. Jednoduše nemá to chybu. Chtělo by to dvojnásobnou porci hvězd.

32 12.09.2018

Žádné velké téma, žádná velká dramata. Zdánlivě. Jenom život sám, jak se pozvolna den za dnem odvíjí a spěje ke konci. Ke smrti. Život jedné bytosti dává život a smysl života druhým. Se smrtí této bytosti se smysl života těch druhých vytrácí, stejně jako naděje na splynutí. Duší. Ženy a muže. Stříbra a černé žluči. Životadárné energie a otupující melancholie. A přitom nejde o nic jiného, než o rodinu, soužití muže a ženy, o jejich role ve společném soužití s ne příliš nadaným synem. Vše funguje, pokud v životě této mladé rodiny figuruje Babette, ne toliko skvělá kuchařka. Smrt, tady smrt Babette, se stala katarzí a ve finále i katalyzátorem. Rodina nakonec přece jenom přetrvá. Podle všeho. Některá postulovaná životní moudra, stejně jako odosobněný styl vyprávění mi až tak nevyhovují, byť v zásadních otázkách života a smrti brání tento přístup patosu. Současně však také, až na některé výjimky, brání mému výraznějšímu emocionálnímu prožitku. V každém případě zajímavý literární počin.

29 11.09.2018

Trochu prvoplánové a někdy i trochu povrchní a zavádějící. Ale moc milé. Záleží, s jakými očekáváními knihu otevřete. Michie předkládá něco jako základní postupy a myšlenky budhismu v kostce. Ovšem zabalené do roztomilého kočičího příběhu, který začíná srdceryvně, podobně jako knihy Marka Twaina, tedy ve zmaru chudoby a hrubosti světa zadních, temných uliček... Občasná ale nemožná domýšlivost dalajlámovy kočky mě docela prudila. Taky jsem tak trochu cynik a ironik. A přece mě příběh kočky Jeho svátosti pobavil. Přečetla jsem si pěkný, poučný, laskavý příběh k zamyšlení o životě, přátelství, lásce, o sebevědomí, sebeúctě, pokoře a pochopení.

35 02.09.2018