Rihatama komentáře u knih

Beznaděj, bída, zoufalství, utrpení, zlo a zloba. Opět jedno přespříliš nelehké čtení. Při čtení osudů odsunutých sudetských Němců, převážně žen, dětí a starých lidí německého, česko-německého či dokonce jen českého původu, z tehdejšího poválečného Brněnska, ihned jsem si vybavila knihu obdobné vysoké kvality a významu, tedy příběh Gity Lauschmannové z knihy Peníze od Hitlera od Radky Denemarkové. Obě díla jsou stejně výjimečná, obě přibližují tytéž události kolem odsunutých Němců v rovině osobních životů i dějin národa, na které bychom někdy raději zapomněli, a přece jsou zcela odlišně pojatá. Tučková, často více faktograficky, než literárně, nelíčí toliko komorní příběh jedné osoby či rodiny, která se stala nevinnou obětí doby, lidské msty a chamtivosti. Souběžně s životním příběhem Gerty Schnirchové se zaobírá hned několika osudy odsunutých německých rodin, které nacismus buď mlčky tolerovaly, nebo během něho udělaly kariéru, či jej dokonce podporovaly.

Obě autorky nám připomínají jedno a totéž. Co se stalo, nedá se odestát. Bez odpuštění a smíření nový začátek stěží nastane. Je patrné, že vztah mezi Čechy a Němci se ani po více jak šedesáti letech ještě zcela nezahojil. Proto se musíme vracet do minulosti, nepolevovat a mapovat skutečný stav věcí.

„Ta doba umožnila oběma stranám chovat se nelidsky. Proto není možné vidět jen válečné zločiny nebo naopak jen mstu za ně. Jsou to spojité nádoby“, říká autorka v jednom z rozhovorů nad knihou.

74 25.12.2018

Koláč z bramborových slupek? Tomu se nedalo odolat. Našlo si mě milé, dopisové literární počteníčko o hlubokém, laskavém člověčenství, spravedlnosti a lásce. Ocenila jsem vtipnou náboženskou, morální, prostě politickou nekorektnost. A taky nezávazné a odlehčené zpracování poválečné historie a následků 2. sv. války, tentokrát v Londýně a na Normanských ostrovech, přesněji na Guernsey. Vážně jsem se docela bavila. Až mě překvapilo, jak dobře jsem zvládla i tu dlouhatánskou závěrečnou milostnou romanci.

59 19.12.2018

Snový, fantaskní, ponurý, mysteriózní... a hororový příběh. Přečteno velmi rychle. Jenže co teď? Mám se bát chodit do knihovny? Nebo číst knihy a nasávat informace v nich obsažené? Možná mám naopak projevit odvahu a číst. Ale proč? Co když padnu do rukou zvráceného kanibala lačnícího po mých nabitých vědomostech? Nebo po něčem jiném, na čem mi záleží... Nooo, Murakami do mé duše vnesl jistý zmatek ;-). I přes, či právě pro ten useknutý konec.

34 19.12.2018

Císařovna vdova Cch’-si chtěla vládnout a tak vládla. A byla pro to ochotná udělat cokoliv. I obětovat vlastního syna. Tato v mládí stydlivá a skromná konkubína, později krutá a nelítostná císařovna, nejspíš žila dost osamělý život. Jenže moc korumpuje a velká moc korumpuje ještě víc. Cch’-si je toho dobrým příkladem. Fabriciovo zpracování jejího života, života upadajícího Zakázaného města a vůbec konce čínského impéria mě rozhodně zaujalo. I když nevím, zdali se Cch’-si, o jejíchž panovnických schopnostech panují pochyby, nesnažil příliš polidštit.

34 19.12.2018

Černý humor jaksepatří. Neotřelý příběh, ale hlavně mimořádně neotřelý způsob zpracování. Smrtí milované ženy se Charlie, ňouma - smolař, tak trochu hypochondr a bůhvíco ještě, prostě takový normální chlap :) - s kterým kdekdo vyjebává a který, zejména zpočátku, zbabrá co může, stává odpovědným nejen za svou novorozenou dceru. Jenže práci Smrti taky přece někdo dělat musí, ne? Člověk se těmi povětšinou zvrácenostmi, vulgárnostmi, bizarnostmi atp. musí chtě nechtě bavit. Koťátko?! Kam na ty nápady Moore proboha chodí? Ovšem Moore je nejen vtipný, ale i moudrý.

"Nehledejte smrt. Smrt si najde vás. Ale hledejte cestu, díky níž bude smrt naplněním."

36 10.12.2018

Tři hlavní postavy, tři dějové roviny, tři po sobě jdoucí století. To vše propojuje osobnost Charlese Darwina. Poněkud pomalý nástup a jen pozvolna gradující děj si mě postupně získal. Konečně v poslední části přichází takřka gangsterská zápletka. Bezesporu zajímavé čtení, prokládané citáty z Darwinovy knihy O původu druhů. Jednu z linek příběhu, zneuznaného vědce-špiona, pokládám za méně povedenou, jakkoli své opodstatnění v příběhu o existenci a pátrání po možných, nikdy nepublikovaných rukopisech Ch. Darwina a zejména jeho manželky Emmy má. Zajímavě pojatá, přírodovědná detektivka s teologickými úvahami, která může uspokojit náročného čtenáře i citlivou dušičku. Vývoj člověka a jakou roli v tom hraje Bůh...? To přece stojí za přečtení.

28 10.12.2018

Ocitám se v díle doby dávno minulé. A přece neztrácí na své naléhavosti, životnosti postav a jemnosti jejich příběhů. Tenessee Williams píše ve svém raném díle s lehkostí a nadějí, ještě více však s nostalgií, bolestí a smutkem. Tím vším oplývá Lauřin svět skleněných zvířátek, do kterého nahlížíme, stejně jako svět čtyř protínajících se i míjejících se osudů. Tato komorní záležitost mě učarovala svou poutavostí a silou charakterů. Zoufale vystrašená Laura, shakespearovský Tom pln svých nenaplněných snů a životy svých dětí ovládající excentrická Amanda. No a přítel Jim, který dokáže na chvíli Lauřin stud a nedůvěru přetavit v něžnou, oduševnělou krásu. Žádný happyend se ale nekoná... Je tohle život? Je. Alespoň Williamsův byl. Píše totiž v zásadě o sobě. On ale naštěstí uspěl.

30 04.12.2018

Jako bych se přesunula do doby Olivera Twista. A přece Orwellovy prožitky z pařížských a londýnských ulic, suterénů hotelů a temných, smradlavých chudobinců a nocleháren, pochází z doby o cca 100 let později. Jenže i dnes, o dalších cca 80 let později, se najdou lidé žijící v bídě, smradu, o hladu a špíně. Znám toliko Orwella politického. Jeho vysoce sociální, biografické dílko je však neméně zajímavé a vypovídající. A docela děsivé. Jak dlouho člověk může žít bez jídla, bez sprchy, ve špinavých hadrech, ponižován a opovrhován. A jak může v takovém stavu získat práci... Není divu, že se z Orwella stal socialista. I když tato jeho zřejmá inklinace počala již v britské Indii. A tak nebyl ledajaký socialista. Nebyl totiž pouhý idealista. Orwell nebyl spisovatelem z pohodlného křesla u krbu s výhledem do zahrady. Proto jsou jeho díla tak uvěřitelná a skvělá. A poučná. Což ovšem nutně neznamená, že s Orwellem do puntíku souhlasím. Vždy ale raději potkávám lidi s názorem než bez názoru. Zejména takového ducha a intelektu. A v případě Orwella i mimořádné odvahy.

39 30.11.2018

Kabrioletem s plátěnou střechou do vesmíru? Jsem nadšená. Jak vesmírným pirátem na rudé planetě, tak vysokou odezvou čtenářstva. Četba to totiž není zas tak úplně snadná. Chvílemi jsem měla pocit, že čtu vědecko-technická populárně naučná pojednání. Nebo skripta, jak trefně popsal ludek.n přede mnou. Stejně tak mě při čtení pobavily aktuální zprávy o přistání americké sondy InSight na Marsu, a o napjatém očekávání, zdali sonda sestoupí pod správným úhlem a přistane v marsovské oblasti Elysium Planitia, tedy jestli se nerozbije, či zdali se jí správně rozevřou solární panely. Tak nevím, kdo od koho opisoval :-D. Vystudovaný informatik (jak jinak) Andy Weir i jeho hlavní marsovský hrdina Mark, který se za žádných nevzdává a do boje o přežití se vydává vyzbrojen toliko svým důvtipem, technickými, dovednostmi, biologickými a chemickými znalostmi a nevyčerpatelným, vážně dost dobrým smyslem pro humor (na ajťáka), si mě rozhodně získali.

74 28.11.2018

Forsyth mě nezklamal. Opět. Je ve svých dílech vysoce neemotivní, poněkud schematický v charakterech hlavních postav, ale také hluboce informativní. Dokáže do detailu popsat fungování politických stran, výrobu špinavé bomby nebo, jako tady, zcela srozumitelně vyložit genealogický strom propletených šlechtických rodů. Forsyth nenapíše toliko, že se rozbil tranzistor, kdepak. On k tomu ještě přihodí podrobný technický popis jeho účelu, fungování a všechny myslitelné možnosti jeho zneužití ke špionáži či teroristickému útoku. K tomu dokáže vytvořit takové napětí, že mě dokonale přišpendlí ke svým knihám. Ve své Ikoně - příhodný název pro pravoslavné Rusko, zemi s úspěšně zavedeným kultem osobnosti, tedy rovněž ikonou ideologickou - tentokrát Forsyth vytvořil úžasně věrohodnou kulisu postsovětské politické a bezpečnostní anarchie. Postavy jasně a jednoznačně vykreslené, životní příběhy příjemně propletené. Opět další výborný špionážní počin, ve své době zcela jistě atraktivní s ohledem na skutečný stav věcí v tehdejším ekonomicky vyčerpaném Rusku.

39 23.11.2018

Člověk. Tulák. Šprýmař. Jak těžké, žít bez střechy nad hlavou. Jak snadné, žít bez závazků, bez odpovědnosti, bez starostí o majetek, práci, ženu, děti. Možná taky ne. Přitahoval mě tento bezstarostný šprýmař, pro kterého spořádaný život nic neznamenal. Jenom to neodolatelné nutkání, to tak trochu znám. Knulpa žene z místa na místo. Místa, stejně jako lidi, poznává a zase opouští. Je svobodný. Je sám. A přemítá o člověku, o životě a o tom, zdali právě tohle je ta správná volba. Našel Knulp smysl svého života? Zajímavý příběh a úvahy o smyslu života a jeho podobách, který v dnešním světě regulací, kreditních karet, podmostních lepenkových kartonů a domů armády spásy nemá paralelu.

28 21.11.2018

Okřídlená, zidealizovaná a po čertech zromantizovaná literatura faktu, spíše než román. A přece jsem se od Siciliána nemohla odtrhnout. Turi Giuliani miluje děti a nade vše zbožňuje svou rodinu a svůj kus země. V tom je typický Ital. Jeho ctnost a postoj k ženám už tak italsky, natož sicilsky, nepůsobí. I v tom se spíše podobá Robinu Hoodovi, známému zbojníkovi, který rovněž "bohatým bral a chudým dával", a zabíjel. Což Turi samozřejmě taky. Přes veškeré sympatie nemůžu říci, že to je můj hrdina. Na jedné straně se snažil pomoci chudým, na straně druhé si je bral za rukojmí. Důsledným dodržováním zákona omerty vlastně zachovával jednu z nejbrutálnějších mafiánských praktik. Možná, že se zkorumpovanou policií a dalšími to jinak nešlo. Možná... Závěr překvapivý a přece zase ne tolik. Tušila jsem, kdo bude zrádcem a případným Giulianovým vrahem. Nejvíce často trpí ti, jež žijí ve stínu těch, co je milují...

Navýsost zajímavé ovšem pro mne byly informace ze života mafie, "přátel přátel" a zkorumpované římské poválečné administrativy. Sicílie, stejně jako chudý jih Itálie, je i dnes ještě v mnohém odkázána, resp. odsouzena na "pomoc" mafie, která dobře ví, z jaké oblasti běžného života si zřídit živnost (např. bojkotem svozu odpadků, který má pod svou správou, dokázala před pár lety zasmradit a zaneřádit celou Neapol, a dosáhla svého). Cizinec by se ale v Kampánii, Kalábrii či Sicílii měl cítit bezpečně. Na rozdíl od italských turistů nebývá okraden, protože mafie dobře ví, co turismus pro chudé jižní italské regiony a místní podnikatele znamená. Říkají Italové :-).

32 14.11.2018

Dávná to doba. Uplynulo už téměř 130 let od doby, kdy Klostermann sepsal svůj román zasazený do "pralesů, močálů roztroušených vesnic a samot v té Šumavě, která byla tehdy ještě nepřístupná, zvláště v zimě, kdy celé vesnice zapadávaly sněhem, a s podhůřím nebylo spojení". Přes nelehké čtení o obtížných životních podmínkách na Pürstlinku (Březníku) v hlubokém lůně podmanivé, ale nesmiřitelné šumavské přírody podává Klostermann svou malebnou starobylou češtinou zpočátku ryze poetické vyprávění. Nechávám se unášet do hlubokých, zasněžených lesů a ukolébávat půvabnými popisy přírody a života jejich obyvatel zcela odříznutých od civilizace po dlouhé zimní měsíce. Život sám v té zimní samotě však není toliko idylický. Ba právě naopak. Slunce svítí a prozařuje lesní rokliny, ovšem málo a krátce. Hlouběji se nořím do Klostermannova románu, tíživější napětí prožívám. Drama často střídá téměř či úplné "bezživotí" a stále intenzivněji prožívám těžké chvíle s revírníkem Kořánem, příručím Svijanským, hajným Vavruchou a jejich ženuškami. Netušila jsem, jak nejenom drsný, ale i nebezpečný život mohl mít hajný. Drsná a nehostinná krása nebyla pro každého.

42 09.11.2018

Byl to, či možná stále ještě je, pěkný sukničkář, ten náš král Šumavy :-). Nepolapitelný převaděč přes šumavské hvozdy je nepochybně oprávněnou legendou naší ostudné komunistické minulosti. Mnoha Čechoslovákům pomohl Josef Hasil uprchnout z tehdejšího Československa. Ano, nakonec Hasila chytili. Ale uprchl znovu. Za hodně dramatických okolností. Neuvěřitelný příběh poúnorového času roku 1948 v mimořádně kvalitním a erudovaném zpracování z pera Jana Žáka. Král Šumavy nedá člověku spát. Usínám s Hasilem v hlavě, s Hasilem se probouzím.

Trpěl Hasil a mnohem více možná trpěli lidé v jeho nejbližším okolí. Třeba jen proto, že jej svezli na motorce či mu najíst dali. Neměl proto Hasil dělat, co dělal? Je zřejmé, že právě tahle otázka stále vzbuzuje velké emoce. A oprávněně. Mám však za to, že měl. Za cenu vysokou, mnohdy nejvyšší. Komunistům ale dokázal pořádně ztížit a znepříjemnit život a pošramotit tu jejich rádoby nablýskanou pověst, profláknutou jak falešný pěťák. A koneckonců, komunističtí esenbáci, estébáci, pohraničníci, milicionáři a především vysocí funkcionáři si vždy našli důvod, jak lidi/kohokoli ostouzet, ponižovat, mučit, věznit, zabíjet. Pro komunisty platilo dvojnásob, že kdo chce psa bíti, ten si hůl najde.

44 07.11.2018

"Vážený soudruhu generální prokurátore... V zájmu autority nezávislého soudnictví a nového demokratizačního procesu vás žádám, abyste ihned zahájil šetření, zda ministr zahraničních věcí Gottwaldovy poúnorové vlády Jan Masaryk byl před dvaceti lety zavražděn jako první oběť cesty k totalitní diktatuře..." (týdeník Student, 3. dubna 1968) ) "Revoluci byly právě tři měsíce..., strana a lid... šťastně nevědomí, kam jdou, kdy bylo příliš brzy na opatrnost a příliš pozdě na ústup."

Sterlingová sepsala jedinečné dílo, i když čtení je to veskrze smutné. Smutné a varovné. Případ Masaryk není román. Je to nesmírně přesvědčivé a cenné svědectví sepsané s využitím ohromujícího množství sesbíraných dat, údajů a citací. Sama jsem byla v Masarykově bytě i v inkriminované koupelně... Jak s ohledem na informace ohledně polohy a stavu Masarykova těla bezprostředně po jeho nalezení, jeho postoje k sebevraždě uvedeným způsobem, či na fakt, kolik vysoce postavených státních úředníků oné doby spáchalo poměrně krátce nato sebevraždu, jak rychle bylo vyšetřování uzavřeno a také s ohledem na osud osob, které první přišly do kontaktu s mrtvým Janem Masarykem, mám o smrti Jana Masaryka jasno.

Kniha je však významná nejenom co do snah o objasnění okolností smrti Jana Masaryka. Znenadání jsem se ocitla hluboko zpátky v historii. V komunistickém Československu. Strašidelné, děsivé, ubíjející a tak věrné. Už nikdy víc. “Českoslovenští komunisté dokázali... vytvořit egalitární systém bez historické obdoby, ať ve světě komunistickém nebo jinde.” Ano. Ale za jakou cenu. Českého člověka, soudruha - dobrovolně i nedobrovolně, stáhli nejen do ekonomické bídy, ale především do mravního bahna a vytvořili prototyp zkorumpovaného meloucháře, donašeče a závistivce. Stali jsme se k lepším pracovním a studijním výsledkům potažmo poctivé práci obecně absolutně demotivovaným národem, okrádajícím stát, abychom mohli nedůstojně přežívat v minimálně důstojných životních podmínkách. V zájmu čtivosti s lepší srozumitelnosti knihy bych část popisných úseků asi vypustila, jinak ale jednoznačně doporučuji, protože význam knihy pokládám za neoddiskutovatelný.

"Neodporovat zlu je samo zlo."

30 04.11.2018

Kde se v člověku zbitém, k smrti zbědovaném, vyhládlém, brutálně mučeném a ponižovaném a v nelidských podmínkách přežívajícím, ještě pořád bere síla k životu? Živoucí mrtvoly v německém koncentračním táboře, jako ten s číslem 509, kde smrt může přijít každou vteřinu, ale neztrácí naději a víru v život a dokonce ani lidskost, v hlubokém kontrastu ke strojové nelidskosti esesáků. Má dnes člověk vůbec právo brát si sám život, o který druzí tak zoufale a urputně bojovali? Remarque, jakoby sám z té páchnoucí, černé, studené díry, bezmasá kostra obalená zjizveným pergamenem v roztrhaných špinavých cárech, promlouval. Jak sugestivní. Jak ohavné. A pro mne zhola nepředstavitelné. Homo sapiens... Kde se to zlo v nás bere? Silné, poutavé dílo, které nepostrádá spád a napětí. Konec války už na dosah... a přece v nedohlednu.

51 02.11.2018

Merle vytvořil uvěřitelné postapokalyptické, společenské mikroklima. Přiléhavě zvolený společenský vzorek. Není až tak důležité, proč k apokalypse došlo, ale jak se s ní skupinka přeživších na jedné středověké tvrzi vyrovná, a především jak katastrofu a její následky přežijí ve světě, kde člověk člověku býval člověkem, ale nyní mnohem častěji vlkem. Myšlenky a otázky, které předkládá, jsou stále stejně aktuální. Zajímavé jsou náboženské disputace, politické rozpravy a poněkud stereotypní je vykreslení rolí žen a mužů. Je ale třeba vzít v potaz dobu, kdy Merle své dílo psal. Co mě ohromuje, je brilantnost jeho úvah o povaze, chování, reakcích a myšlenkách všech zúčastněných. Až v dobách zlých se projeví skutečná povaha člověka, jeho integrita, síla, odvaha a ryzost charakteru. Nic si nenamlouvejme, nikdo nejsme dokonalý. Obstála bych? Nesnadná a snad jen čistě hypotetická otázka.

"Nepodepsal prý jej (dopis), protože nechtěl, aby se jeho podpis ocitl vedle podpisu komunisty. Jo, a naproti tomu by se nehněval, kdyby se ocitl na volební kandidátce s komunistou, pokud by komunista nebyl uveden v seznamu na prvním místě." Déjà vue.

69 29.10.2018

Kniha, která mne dokáže doslova uhranout, je pro mne Knihou s velkým "K", stejně jako její Autorka. Dočetla jsem poslední řádek a okamžitě jsem obrátila zpět na první stránku a začala znovu. Do nejmenšího detailu promyšlené charaktery postav, jejich provázanost, která se postupně čtenáři odhaluje, jazyk, který mnou prostupuje a neodbytně uchvacuje mé myšlenky, mé pocity. Minulost je přítomností i budoucností. Je tíživá, je deprimující, je v nás. Nelze ji obelstít ani chorobou duše. A ani její bagatelizací snížit hrůzy a viny hlavních protagonistů doby minulé. Což je to, co se přesně děje. A nač kdekdo rád přistoupí. Minulost je přece hrůzná sama o sobě, tak proč si ji nezpříjemnit nostalgickými připomínkami snesitelného a moci tak zapomenout na nesnesitelné? A jak rafinovaně si Denemarková pohrála se jmény. Režisér Buch (kniha německy či bůh česky foneticky) či kritička Pranýřová. A samotná Birgit? Nezpůsobilá k praktickému životu, dosti příšerná ke svým blízkým. A přece, či právě proto, zcela svobodná. Pro mne fascinující četba.

"Za oponou, před oponou
nikdo nesmí lhát -
nebo nebudu hrát."

"Ať je to ten nebo ten -
všichni mě praští koštětem."

30 25.10.2018

"Poznej sama sebe"

"Sókratés je vinen tím, že kazí mládež a že nevěří v bohy, nýbrž v jiné, nové síly daimonské." Vpravdě doba nesvobody. Obrana či obžaloba? Samolibost, pýcha či jenom a pouze touha po spravedlnosti? Sókrates uplatnil tezi, že nejlepší obrana je útok. Však mu také hrozil trest smrti. Neuspěl však. Lid athénský nepřesvědčil. A přece se smrti dle svých slov nebál. A tak se Sókrates snažil vyvracet nepravdy, které se o něm šířily, a říkal věci, které mnoho lidí nechtělo slyšet a ze kterých vzešlo mnoho žalobců. Ve své obhajobě mluví o tom, co tak dobře známe i dnes. O politice, moudrosti, naději, pravdě. A o životě. Zabil jej však strach. Strach z nového, neznámého, strach z odvahy a otevřenosti. A závist. I toho známe dnes. Stále ta samá písnička. Po staletí, tisíciletí. Vážně se evoluce homo sapiens týká jen vědy a techniky, ale o moudrost, toleranci a pochopení lidé nestojí? Jenom snad ten trest smrti už nelze tak snadno uložit. Ani to však všude.

"Naději si podle mě lidé jen vytvořili ve své mysli jako takovou omamnou a někdy dost bláhovou a naivní „vychytávku“, aby si ulehčili nějaké utrpení, aby získali někdy falešný pocit bezpečí..."

28 22.10.2018

Nádherný příběh lásky, spravedlnosti, odvahy, cti, hrdosti a moudrosti. Ovšem taky bojů, násilí, smrti a utrpení. Středověký strážce a králův vrahoun Hynek Tas z Boru je o sedmnáct let starší, s vlastním panstvím Vlkovem a dokonce i vlastní rodinou. Ze svých postojů a morálních hodnot přitom neslevil a neustoupil ani o píď. Kdo by nechtěl žít v blízkosti takového člověka? Nebo snad být sám takový... a mít po boku Šedou? Tas opět bojuje, tentokrát s Husity. Kdepak, až na výjimky to nejsou žádní stateční bojovníci za pravdu a spravedlnost. A Jan Hus by nejspíš své učení raději odvolal, kdyby tušil, jak se jeho jménem oháněli jeho následovníci, když v prosazování nové víry přepadávali kupce, drancovali vesnice, znásilňovali ženy a zabíjeli děti. Historie, jaká nejspíš byla. Krásná, ale i surová a tvrdá.

"Proč nestojíš na té správné straně, pane Hynku? Protože jsem za celý svůj život ještě žádnou správnou nepoznal."

45 19.10.2018