Rihatama komentáře u knih

Jmenuji se Hana. Mam jméno hebrejského původu a nejsem židovka. Mnozí už dnes původ jména ani neznají. Jeví se mi to tedy jako takové malé symbolické vítězství nad povýšeným, nelítostným antisemitismem. Knihu jsem odkládala den za dnem kvůlivá tomu moři superlativů, které ji dnes a denně zaplavují. Teď jsem ji přečetla. Na jeden zátah. A nezbývá mi nic jiného, než ještě pár superlativů přihodit. Kdepak, nedostalo se mi přehršle násilných, brutálních, šokujících a srdcervoucích scén. Ani jsem se nedozvěděla nic, co by již v souvislosti s holokaustem, koncentráky atp. nezaznělo. Prostě jsem si přečetla příběh hlubokého morálního a lidského úpadku, příběh jedné z mnoha milionů postižených židovských rodin. A o tom je. Holokaust byl tak či onak strašný pro všechny židy, i když ne všichni zrovna exemplárně a terminálně trpěli. Vůbec se jedná o téma, které lze dnes jen obtížně uchopit nově, jinak.

Přesto je podle mne Mornštajnová nepochybným literárním talentem. Nejenomže stvořila věrohodné a bolestně trýznivé svědectví doby, jež by mohlo úspěšně suplovat obžalobu nacismu a antisemitismu, stejně jako vykutáleného oportunismu, bez přehnaného patosu jej navíc sepsala jazykem jedinečné poetiky a nádherných, přiléhavých metafor. V tomto temném příběhu holokaustu v přímém přenosu mne vždy oslnily, jako záblesk zlatého valounku ze dna zkalené říční vody. Krom toho, že jsem si pokradmu utírala uslzené oči, jsem okouzlená literární kvalitou díla. A pro všechny ty rány osudu, které rodinu Hany stíhaly, jsem tentokrát obzvlášť ráda za ten pozitivní konec. Někdy prostě nestačí náznak dobrého konce. Někdy je jistota potřebná. Aspoň jeden šťastný konec v tomto řetězci neblahých životních osudů.

“Začalo mě svědit na hrudníku a pak mi tam vyrašilo něco jako dva knoflíky od zimníku.”

89 14.08.2018

Co tím chtěl básník říci? Tady přichází na řadu fabulace a dojmologie. Když se přenesu do Kafkovy doby, roku 1915, kdy Proměna spatřila světlo světa, ocitám se někdy v první polovině 1. světové války. Ale je Kafka ve válce světové, nebo spíš osobní? Řehoř/brouk se vlastně nové situace nijak zvlášť neděsí, nebrání, naopak se s ní snaží vypořádat. Aspoň zezačátku. Jenže jeho okolí už nikoli, vč. jeho vlastní rodiny. Zejména otec zaujímá navýsost negativní postoj. A Řehoř to tak jednou, když si bezvýchodnost své situace uvědomí, opět bez velkého boje a překvapení, akceptuje a podřídí se. Vzdá to. Manipulace, odmítání, rezignace. Deprese? Lze tak spojit Kafkovu Proměnu s citovým zmarem a morálním úpadkem doby? Nebo se tady spíš odráží Kafkův osobní život? Člověk člověku vlkem? Nebo prostě jen obtížný hmyz? Výjimečně cítím s hmyzem i já.

45 12.08.2018

1984? 2004? 2014...? Doba se mění. Důvody k obavám nikoliv. Moc by mě zajímalo, co by Orwell napsal dnes. V každém případě bylo zajímavé připomenout si, díky ostrým a nevybíravým Kurasovým postřehům a glosám, dobu nedávno minulou, zaměřenou zejména na realitu českou a britskou. Kuras přitom nenechává na nikom nitku suchou. Vedle fenoménů doby jako globalizace, kapitalismus, ochrana životního prostředí či geneticky modifikované potraviny (moc pěkná pasáž k dnes už ne příliš sledovanému problému), se Kuras zabývá takovými pojmy, či spíše bizarními slovními konstrukty, jako právní saltomortalizace, pouliční kamerizace, hodnotová postmodernizace či sociální inspektorizace. Nechce tím nejspíš přitom poukázat toliko na palčivé nešvary doby, ale zjevně i na samotný jev nadužívání cizích slov, kterými je často a úspěšně zamlžována podstata věcí. Kniha není ani tak vizionářská, jako u Orwella, je spíše alarmující, okořeněná Kurasovým specifickým humorem i způsobem vyjadřování. Rozhodně stojí za přečtení.

"Kdykoli je zneužívání moci možné, je nevyhnutelné."

29 08.08.2018

Simplicistní a minimalistické. Poetické a krásné. Kde je láska, tam je život. A tygr. Nebo panter. Prostě ta krásná, hravá, velká kočka. Anebo možná medvěd, antilopa či pes. Kdo co chce. To vše lze snadno ztratit, ne však nemožné opět získat. A chce to jediné. Věřit a dát šanci a možnost využít příležitost sobě i těm druhým. William Saroyan věděl. A tak žil. A psal.

45 07.08.2018

Vtipné. Absurdní. A čarokrásné. Řečeno Váchalovo mluvou. Krvavý román, alias krvák nebo krvas, aneb studie a apologetika tohoto, dle "vzdělanců kulturních", opovrženíhodného braku a odpadku české literatury, je jedinečné dílo. Josef Váchal, známý též třeba coby Josef Paseka a "mravní zpustlík", psal tuto satiru s nemalou dávkou cynismu, sarkasmu a despektu k obecně platnému systému, měšťácké společnosti, k bolševismu, katolicismu a jezuitům/inkvizici a rádoby morálním postojům své doby, tedy zvráceným předsudkům. Své zápletky často podivně proplétá a dovádí parodicky ad absurdum. A ne všechny pak také rozplétá... Ale aby byl nejspíš spravedlivý, trefuje se v podstatě do téměř každého. Včetně sebe. Váchal oplývá specifickým, úsměvným humorem. A ta nádherná, starobylá čeština. Má čtenářská duše plesá a oko se těší. Vydání z roku 1990 je vskutku malebné. Zakoupila jsem jej poté, co jsem shlédla impozantní, hlubiny Váchalovy duše odhalující výstavu jeho dřevořezeb, rukopisů, kreseb a dokonce i nábytku v Rudolfinu. Ze všeho na mě čišelo utrpení, nemoc, peklo... odraz jeho vlastních prožitků a temného já. Čas od času si Váchalův krvas sám řekne o otevření a začtení se.

"Ať mně vlezou všichni na hrb, pacholci."

36 05.08.2018

Galbraith/Rowling se rozjela. Z kukaččí okresní silnice odbočila s Hedvábníkem na silnici první třídy, aby mě následně, přes složitou víceúrovňovou křižovatkou, provezla ke Službách zla na vícerychlostní dálnici. Zápletka je košatá, rozvíjí se do šíře po mnoha liniích, se Strikem i Robin se vracíme v čase zpět a zase vpřed a stále více prostoru je věnováno jejich vzájemnému vztahu (možná až moc) a jejich dalším paralelním vztahům. A to vše vytvořila kolem jedné useknuté nohy. Rowlingová je skvělá vypravěčka. A přesto, že vnímám zatím nejkomplexnější zpracování třetího případu Cormorana Strika, Hedvábník pro mne osobně zůstává jeho nejlepším případem. Zatím.

34 03.08.2018

Mezi Eragonem a Inheritance uplynulo snad celých 10 let. Paolini mezitím vyzrál a dospěl. A přece jeho Odkaz Dračích jezdců nejeví výrazné rozdíly, jenom postupně roste a graduje. Jeho dílo tak zůstává konsistentní po mnoha stránkách. Snad jediná výhrada mi tane při dočtení Inheritance na mysli. Přece jen se mi tato část jeví už trochu moc uměle protahovaná a prokládaná opakovanými opisnými a vysvětlujícími pasážemi některých zjevných, jednoduchých či přebytečných jevů. A ani Paoliniho důslednost dovyprávět veškeré příběhy do úplného konce mi zcela nesedí. Neponechal nic mé představivosti. Až na postavu bylinkářky Angely :-). Naštěstí také měl i stále co nového sdělit. Svým barvitým jazykem a poutavým stylem tak například rozkrývá život a povahu kočkodlaků, Urgalů či tajemství srdce srdcí. Umí tak i po téměř 2000 stranách opět a zase naservírovat nejedno překvapení. Pro mne velmi povedená pohádková sága s mými oblíbenými mýtickými bytostmi elfy, trpaslíky či draky, a řadou zcela nových. Nelítostný boj o slávu a moc v Alagaësii dospěl ke svému konci (a nejen to) a mně nezbývá než konstatovat, že Eragon s dračicí Safirou, Roran a další mi zpříjemnili mnoho, mnoho, mnoho... dlouhých chvil.

29 01.08.2018

Není snad nikoho, kdo by nevěděl o izraelsko-palestinském konfliktu. Minimálně to, že existuje a že se točí okolo pásma Gazy. A Západního břehu Jordánu. Je obtížné číst tento emocionálně silný, autobiografický příběh palestinského lékaře působícího na Palestinských územích i v Izraeli a abstrahovat od konfliktu samotného. Pointa této osobní zpovědi nicméně směřuje vpřed, nikoli vzad. Byť čtenáře s konfliktem a jeho historickým pozadím také seznamuje. Především však Abuelaish předkládá svůj osobní pohled na konflikt a otevřeně hovoří o jeho mimořádně tragických dopadech na svou vlastní rodinu. A přece, podle svých slov, nechce nenávidět a přese všechno stále touží po mírovém řešení. Jeho postoj je ve světle aktivit radikálního palestinského hnutí Hamás pochopitelný. Ale upřímně, autor mi přijde, hlavně a především, jako mučedník. A já mučedníky moc nemusím. Pochopila bych jeho naději a jeho veškeré pokračující lékařské konání na obou stranách konfliktu, kdyby přišel o nohu, obě nohy, o oči, vím já o co. Ale on přišel, nejenom, o své děti. Nemluvím o odvetě či nenávisti. Ale o důstojnosti. Pokud jde o židovský národ, posledním židovským mučedníkem, zdá se mi, byl Ježíš.

25 31.07.2018

Titův mnohonárodnostní a mnohonáboženský federativní projekt, kdy do každé jednotlivé jugoslávské republiky sestěhoval a v různém poměru namixoval "v duchu jednoty a bratrství" obyvatele různých národností i náboženství, ztroskotal v 90. letech ve smrtící, krvavé lázni nacionalistických, náboženských separatistických bojů. A nejvíce utrpěla právě snad Bosna a Hercegovina. Téměř v každé z bývalých jugoslávských republik mám přátele či známé. A přece, či právě proto je těžké pochopit, kde se v člověku může vzít tolik nenávisti, zloby a nepřátelství. Na druhou stranu, kdo nezažije, asi nemůže ani pochopit.

Jaganjac ve svém autobiografickém příběhu o lidské zkaženosti a lhostejnosti versus statečnosti a touze pomáhat odmítá přiznat váhu a relevanci jakýmkoli etnickým či náboženským rozdílům. Zcela otevřeně hovoří o svých nejniternějších pocitech, o tom, jak žil, či spíše nežil, ale jenom do úmoru a prakticky bez jídla pracoval, když v hanebných podmínkách den za dnem zachraňoval raněné. A třeba i o tom jak vypadala skutečná pomoc a podpora mezinárodních sil UNPROFOR, pro jejichž příslušníky nemá téměř jiného pojmenování, než "sráči". Věru nelichotivý a smutný obrázek mezinárodní pomoci. Tato navýsost osobní zpověď, tak děsivá, plná smrti, bolesti, ponížení a strachu, člověku otevírá oči.

"Neseme si s sebou všechno, co jsme zdědili v průběhu evoluce, a podle potřeby vytahujeme pudy - nenávist, smrt, zradu, ničení... a přitom jsme naprosto normální. Homo sapiens."

30 26.07.2018

"Všichni (zvířata/lidé) jsou si rovni."
Jak krásně to zní. Jenomže jsou tu tací, kteří tuto, původně Jeffersonovu, hlášku propagují, aby ji hrubě zneužili a znásilnili. Jaksi ji opomíjejí citovat v plném znění, tedy že lidé si jsou rovni v právech... A tak pod rozvinutou rudou standardou a s takto okleštěným sloganem dokáží vcelku snadno ovládat masu. Sami přitom nejlépe ví, že rovni si všichni mohou být v právech, ale nikdy v charakterech, schopnostech, ambicích aj. Je proto nabíledni, že někteří jsou si rovnější. Ale ne tak, jak si to vykládali a vykládají komunisti. A potom nebylo jiné síly, než hrubé, která princip rovnosti musela těm neposlušným "pomoci" správně pochopit. Orwell sepsal přiléhavou tragikomickou alegorii na lidskou společnost v době stalinistické, komunistické nadvlády, kde chytří soudruzi, prasečí elita, s pomocí privilegované psí tajné policie a za jásavé propagandy poslušných ovcí, obratně manipulují těmi hloupějšími, pracujícími koňskými soudruhy a k smrti odsuzují neposlušné, ať prasata, koně či drůbež.
Ať žije revoluce!

Brilantní! Zdá se mi, že žijeme v době detektivek, knih i tv seriálů. Napsat proto tak trochu jinou detektivku, neříkám více či méně napínavou, chce dnes už holt fištróna. Pravda, nemám na svém kontě příliš mnoho knih krimi žánru. Tady jsem ale rozhodně neprohloupila. Galbraith/Rowling mě opět překvapila. A stačil ji k tomu jeden invalida, soukromé očko s nožní protézou. Nestačil, jistě že ne :-). Oproti Kukačce se nořím do mnohem hlubších temných vod lidské povahy, kterou autorka dokáže v každé jednotlivé postavě úžasně plasticky popsat a vypointovat. Stránku po stránce mě obklopují intriky, nenávist, pomstychtivost, žárlivost. Ale i odhodlání, odvaha a touha po spravedlnosti. Rovněž zápletka je podstatně komplikovanější, ovšem i podstatně morbidnější. A to vše probíhá v jinak poetickém, oduševnělém literárním světě. V závěru mi na mysli vytanul Bulgakovův Mistr a Markétka. Pravda, srovnání kulhá na obě nohy. A přece. Vidím paralelu s literárním světem i ďáblem, kterému Bulgakov dává lidské rysy, zatímce Galbraith dává lidem rysy ďábelské. Vážně dost dobrý literární krimi počin.

32 23.07.2018

Prostředí, v němž Orwell vyrůstal, studoval a pracoval, z něj učinilo socialistu, demokrata a bojovníka proti imperialismu. Ale i proti totalitarismu. Před svou předčasnou smrtí v roce 1950 tak vydává svá dvě stěžejní díla, Farmu zvířat a 1984. Orwell bezpochyby vynikal odvahou a současně i mimořádnou představivostí a vizionářstvím, když v roce 1949 predikoval situaci usazenou do roku 1984. V jeho době se přitom temná budoucnost pro nemalou část lidstva teprve utvářela s prvními protikomunistickými útoky a prvními justičními vraždami, a která se pak po neuvěřitelných následujících 40 roků (a jinde mnohem déle) skutečně, v různých obměnách, děla (a děje). Evaporizace nepohodlných lidí, mučení, psychický teror, špehování vždy a všude, každého každým, masové a absolutní falšování dějin, šmelina s naprosto banálním, ale vysoce úzkoprofilovým zbožím denní potřeby, ohlupování lidí atd. atd. "Velký bratr s tmavým velkým knírem" a jeho velká, zrůdná idea. Orwellovo dílo je ztělesněním zvůle, hrůzy, bezmoci a beznaděje. Jeho varování se stalo nesmrtelným mementem, které není třeba propagovat či hájit. To činí dílo samo za sebe.

"2 + 2 = 5"

78 21.07.2018

Všednodenní výpověď neukotvené, nenaplněné, osamocené, nevyzrálé dívky trpící prokrastinací. Od vyzrálé autorky. Všední život Dorte se nikam neodvíjí, prostě se odkrývá ve všedních detailech. Zvláštní humor. Žádné velké myšlenky, žádné vyvrcholení. Jenom život sám. Nenaplněný. Snad i bolestně. Kdo ví. Bezesný život plyne. Den za dnem. Stanice za stanicí. Helle Helle, už mi stačilo.

23 19.07.2018

Niedlův historický příběh, ač vcelku lineární, dokáže v člověku probudit netušené emoce pro historii a postavy našich dějin dávno minulých. Pozitivní i negativní. Ve své dobrodružné sáze mimořádně čtivým způsobem narouboval na české dějiny doby Václava IV příběh fiktivní, mně osobně hodně sympatické postavy, králova osobního strážce Hynka Tase z Boru. Tohoto pro mnohé "psího čumáka" vykreslil jako odvážnou a silnou osobu vysokých morálních kvalit. A vzdělanou. Nejspíše kvůli kontrapunktu k rozmazlenému, slabému, línému a snad až bezcharakternímu Václavovi, který se na svět díval nejraději přes dno své sklenice. I díky tomu se mohla po území Českého království prohánět a jeho statky plenit ta prohnaná liška jedna zrzavá. A mně nezbývá, než si, jako mnozí přede mnou, povzdechnout, jak nudné byly hodiny naše hodiny dějepisu na gymplu. Škoda, že František Niedl se nenarodil a nepsal o pár let dříve, to bych možná měla jedničku i z dějepisu a nejen z fyziky :-).

41 17.07.2018

Výborný román/detektivka. Galbraith/Rowling mě překvapila. Potterovská škatulka byla definitivně překročena. Cormoran Strike je svérázný týpek, kterého by jeden pohledal, ale rozhodně sympaťák. Rowlingová si důkladně pohrála s vykreslením postavy Robin a dalších. Ona to vlastně není žádná velká akce, což by handicapovaný Strike ostatně nezvládl. Kde (snad někomu) ale chybí akce, dostává se prostor zajímavým zápletkám, jejich mistrnému rozplétání a dialogům. 500 stran pryč, já se ale mám nač těšit i nadále.

39 16.07.2018

Lagerkvistovo krátké románové drama stojí na zásadních rozporech. Boží přinašeč a hlasatel dobra a lásky na jedné straně a zločinec na straně druhé. Ježíš a Antiježíš. A přece v den D osud sáhne na život tomu prvnímu. Křesťané celého světa se přitom tváří, že si tak zvolil Ježíš sám. Obětoval se. Hmmmm. Ale asi tomu nemohlo být jinak. Jenom tak se křesťané, bezvěrci i jinověrci, tady zosobnění v postavě Barabáše, mohli začít sami ptát se proč, hledat pravdu a najít a šířit víru v lepší já jich samotných. Kdo ví, jak by to s dnešními křesťany bývalo dopadlo, kdyby tenkrát osud přihrál dobrou kartu Ježíši. Možná, že nedobře. Jak se říká, snadno nabyl, snadno pozbyl. Nebo by dnes možná nebyla víra křesťanská a víra židovská, ale jedno židovské křesťanství, jak tomu bylo na počátku. Možná že Ježíš byl Barabáš. Dvě strany jedné mince. Příliš mnoho možná, pravda. Jisté je, že Lagerkvist za svého Barabáše v roce 1951 obdržel Nobelovu cenu. Zdá se, že otázky víry, smyslu křesťanské víry, obětování a z toho plynoucí dilemata, která ve svém dílku nastolil, byly pro tehdejší společnost mnohem palčivější, než pro tu dnešní.

27 15.07.2018

Do memoárů Madly Albrightové se mi dvakrát nechtělo. Obávala jsem se zaujatých postojů asimilované, amerikanizované, kdysi hodně dávno Češky. Jak jsem se mýlila! Bez přehnaného patosu a důrazu na osobní, rodinné prožitky, Albrightová popisuje mimořádně poutavým jazykem tu nejbolestnější část našich novodobých dějin, poznamenanou složitými morálními dilematy, jakkoli ne všem jevům se věnuje do hloubky. Přesto u řady dalších disponuje znalostí detailů, o kterých jsem moc nevěděla. Je zřejmé, že stále mám o našich československých dějinách co objevovat. Především je ale zřejmé, že člověk má dějiny svého národa nejen znát, ale stále si je připomínat. V dnešním uspěchaném světě skutečné hodnoty a síla prožitků snadno zapadnou v nezměrném každodenním přívalu tisíců článků, tweetů, blogů, sloupků, rozhovorů, videí aj. aj. Každá dějinná událost tak má v dnešní "společnosti okamžiku" takřka jepičí život a na vzpomínky na události "dávno" minulé už povětšinou lidem nezbývá ani čas ani chuť.

34 12.07.2018

Zase abych si jen utírala oči. Taková spousta emocí na jednom místě. Až neuchopitelná lidská oddanost, nezměrné přátelství a odvaha, důstojnost. Na druhé straně, stejně tak lidská, zrada, zbabělost, ponížení, předsudky. Afghánistán je jedno z míst, které lze směle označit za peklo na zemi. Nemůže to být v náboženství. Tohle musí být v lidech. Kdyby nebylo islámu, museli by si jej Talibánci a jim podobní vymyslet. Hosseiniho kniha na vybraných osudech velmi plasticky přibližuje politickou situaci v Afghánistánu jedné generace. Tušila jsem dlouho dopředu, kam bude směřovat vývoj a život hlavních postav. Ale u Colomba taky člověk zná vraha téměř od začátku a přece si jeho případy užívám :-). V příběhu afghánských papírových draků jsem nadto velice ocenila zasvěcený vhled do života rozpolcené afghánské společnosti, jakkoli se autor nevyhnul jisté idealizaci hlavních hrdinů.

46 11.07.2018

Je zajímavé, kolik vynálezů bylo objeveno díky náhodě. O penicilinu to ví snad každý. Ale jak by mě mohlo napadnout, že viagra byl lék původně zamýšlený na regulaci vysokého krevního tlaku? Mám za to, že působí spíše opačně :-). O některých nikdy nedokončených projektech z důvodu nulové ziskovosti pro podnikavé podnikavce už jsem taky slyšela. Mnoho jiných své vynálezy naopak prosadí, mnohdy ale za cenu velkých obtíží a únavným bojem s nedůvěrou a nepochopením. Uznání se řada vynálezců dokonce nedočkala ani po své smrti. Málokdy tak stačí invence a dobrý nápad. Bez heroické trpělivosti a vytrvalosti nadšených vynálezců by mnoho technických či praktických novinek a vychytávek vůbec nespatřilo světlo světa, nebo nedošlo k významnějšímu užití. A totéž platí o mnoha spisovatelích, režisérech, politicích, zpěvácích atd. atd. Z toho plyne ponaučení. Nikdy se nevzdávat. Ani na potřetí. Ani na podesáté.

"Jako druh jsme se dostali tam, kde jsme, díky lidem, kteří riskovali a nenaslouchali radám moudřejších."

26 10.07.2018

Výsměch zažitým společenským předsudkům, lidské povrchnosti, samolibosti a nejistoty, která obvykle plyne z vlastních nedostatků a ze strachu z odlišnosti. Je proto lepší ukázat prstem na druhé, divné. Jenomže kdo v tomto románu vlastně trpí charakterovými nedostatky? Obávám se, že úplně všichni, vč. hlavních hrdinek, tedy zakomplexované stárnoucí René a afektované a nedoceněné malé Palomy. A i když autorka napěchovala dílo úvahami ve filozofické, společenské a umělecké rovině, nevyhnula se zjednodušování, prvoplánovým odsudkům a zbytečným společensko-sociálním klišé. Záměr? Asi ano. Ovšem nikdo není dokonalý. A přese všechnu jízlivost a pečlivě vybudovaný vnitřní pocit nadřazenosti, mi René se svou sebemrskačskou vyděleností ze společnosti, kterou povětšinou opovrhuje a která podle jejího názoru musí opovrhovat jí, přirostla k srdci.

36 09.07.2018