Barabáš
Pär Lagerkvist
Barabáš je zločinec. Místo něj lidé ukřižovali Krista. Málokdy se podaří nalézt spisovateli tak dramatického a románově vděčného hrdinu. Na symbolické a přitom tak drsně realistické postavě starověkého Barabáše, lupiče a vraha odsouzeného k smrti ukřižováním a v poslední chvíli propuštěného plně uplatňuje Pär Lagerkvist své mistrovství.... celý text
Přidat komentář
Zprvu svým způsobem vyprávění poměrně strhující čtení, postupně se počáteční oukouzlení vytrácí, přesto moc poutavě a zajímavě napsáno.
Zvláštní knížečka. Barabáš, už od narození odmítaná, i rodiči nenáviděná osoba. Náhodou je zachráněn od smrti na kříži, protože dav chce nechat zabít Ježíše. Barabáš neví, co si o všech událostech myslet, v hlavě si nedokáže srovnat, čeho byl svědkem. Kolísá mezi dobrem a zlem. Rád by zvolil dobro, ale přece jen, jde o krk. S lidmi je to pořád stejné, za dob Barabáše jako dnes.
Novela, jejímž epicentrem je život Barabáše, novozákonní postavy, za kterou podle evangelií zemřel Ježíš doslovně. Kristus jako reálně okrajová, přesto ústřední postava Barabášova osudu, zároveň Barabáš jako okrajový pozorovatel zrodu křesťanské víry.
Vyprávění, svým ničemu nestranným pohledem, pluje na hraně zkoumání, co (a proč) je víra, co zázrak a co realita, a žádnou jednoznačnou odpověď v sobě nenabízí...ale pohled na víru jako cosi, co vysvobozuje člověka z jeho osamělosti, coby skutečné říše smrti, ať už je to jakkoli, v sobě nese volbu odevzdat se této útěše.
Neokázalé, prosté, žádné hluboké psychologické prokresy, spíš jednoduché a pragmatické lidské úvahy...přesto se dotýká, nikterak povrchním způsobem, jedné ze základních, ač průkazně nezodpověditelných, životních otázek, stejně jako toho spektra základních, všem společných, emocí a vnitřních bojů.
Výtečná kniha od švédského nositele Nobelovy ceny, která prozkoumává niterný boj v srdci Barabášově. V lecčems mi kniha připomněla Endóovo Mlčení, podobně jako japonský autor i Lagerkvist ukazuje těžký boj křesťanů o udržení své víry, víry, která překonává veškerou bolest. Knihy také sdílejí ústřední téma Ježíšova ukřižování, i když každá se k tomu staví trochu jinak. Určitě se jedná o oprávněného nobelistu a rád knihu doporučím každému, kdo touží po tom si přečíst opravdu kvalitní literaturu.
„Ale zvláštní, tuze zvláštní byla slova, která jí řekl, když tehdy klečela v prachu cesty a on se vrátil na místo, kde klečela.
‚Žádáš ode mne také zázrak?‘ ptal se jí.
‚Ne, pane, nežádám. Jen jsem tě viděla jít kolem.‘“
Na konci toho osudového dne, kdy byl zachráněn, vypráví Barabáš o tom, že když po dlouhé době vylezl z vězení, byl oslepen denním světlem. Tento drobný dějový prvek slouží k znejistění Barabáše i čtenářů, protože v tom stavu není schopen rozpoznat, jestli vidí kolem Mistra opravdu svatozář, nebo se jedná o zrakový klam. Zároveň to ale je, myslím si, velmi dobrá metafora celého Barabášova příběhu, celého zbytku jeho života: temnota kobky je jeho dosavadní sobecká existence a tím zářivým světlem, samozřejmě, setkání s Tím, který je Láska. Ten vpád do Barabášova života je tak náhlý a nečekaný, že je to na něj prostě příliš, žádá se od něj opuštění všeho, kompletní změna jeho uspořádání vnějšího, ale zejména vnitřního. Ke změně ho to silně táhne, význam jeho setkání se Spasitelem ho provokuje k podobně zásadní odpovědi, ale k rozhodnému rozhodnutí nemá dost sil – do značné míry ne vlastní vinou. Přestože se tváří, že mu na jeho životě vlastně nezáleží, není ochoten se ho vzdát a vydat se něčemu vyššímu, není ochoten přestat být pánem ve svém domě, dát se všanc. Řečeno slovy Jana Čepa: statečně vzdoruje útokům milosti. My křesťané bychom nad ním pokrčili rameny nebo znechuceně zakroutili hlavou, řekli si něco o tom, že komu není rady, tomu není pomoci a celou kauzu Barabáš uzavřeli s tím, že dostal, co si zasloužil. Ale Boží láska tu naši nejen předchází, ale i přesahuje, a Bůh nás neopustí, ani když jej opakovaně zrazujeme nebo mu zkoušíme sloužit zvráceným způsobem – Jeho nabídka spásy platí až do posledního výdechu (a možná i po něm, snad).
Lagerkvistova knížka mě zaujala svým stylem: zdánlivě strohé a popisné vyprávění „od faktu k faktu“ se proměňuje vždy, když se ponoříme do Barabášova vnitřního světa. Tam věty začínají být kratší a expresivnější. Kopírují tím Barabášovo rozpoložení, jeho podrážděnou labilitu – tím spoluvytváří nervní atmosféru jeho vnitřního boje. Působilo to na mě podmanivě.
Ale tahle novela je víc než jen stylistické cvičení. Je to chytrá a nadčasová alegorie. Určitě překračuje náboženský kontext, kdo je háklivý na termíny „stvořenost k Božímu obrazu“ a „prvotní hřích“, vystačí si obecně s pojmy dobro a zlo. Přesto si myslím, že křesťanská interpretace je nejvíc vypovídající, že sedí nejlépe. Nedokázal jsem Barabáše nečíst jako popis toho, jak se naše srdce neustále vztahují k nebi, narušené lidské přirozenosti navzdory. A Byl jsem velmi překvapen, když jsem se dočetl, že Lagerkvist nebyl aktivním věřícím, text se mi totiž jevil jako výsledek osobní hluboké angažovanosti (že je, jak my křesťané s gustem říkáme, promodlený :-), mnohem víc, než třeba Poslední pokušení nebo Ajtmatovovo Popraviště.
Každopádně: čtenář, který si rád klade složité otázky (a který nevnímá jako újmu, když na ně nedostane přehledné odpovědi) může s Barabášem strávit intelektuálně i emočně velmi výživný večer.
„Ty ostatní spojovala navzájem nerozlučně jejich společná víra a dávali si dobrý pozor, aby k sobě nepustili nikoho, kdo k nim nepatří. Měli svá bratrstva a večeře lásky, kdy společně lámali chléb jako v jedné velké rodině. Souviselo to jistě s jejich učením, a jejich přikázáním ‚Milujte se vespolek‘. Ale zdali milují někoho, kdo není jako oni, to bylo těžké zjistit.“
Ten bídák Barabáš je svým způsobem sympatický, přitažlivý... Jak je to tedy s tím Kristem a Antikristem? Příběh mi dal víc otázek než odpovědí.
K této knize jsem se dostala díky audio verzi odvysílané na radiu Vltava v podání Ivana Trojana. Příběh mě naprosto uchvátil a proto jsem si ihned přes bazar DK koupila knihu, kterou jsem vzápětí přečetla. Velmi poutavý příběh hlavního hrdiny Barabáše, který je celý život opuštěný - což si často ani nepřipouští, o hledání Boha a sebe sama ... Kniha člověka nutí k zamyšlení nad vlastním životem.
Perspektiva z druhé strany - zamyšlení výživnější pro křesťany samotné, než pro nevěřící a řadové čtenáře. Není to zlý, ale asi jako v případě Starce a moře, trochu příliš plané a jednoduché... tvářící se jako něco většího, než co to ve skutečnosti je. Ovace za "hele na druhou stranu..." (mince má totiž i druhou stranu). Ale takovej už jsem já, já bych nad tím mávl rukou, židi by nad tím mávli kamenem... kulturní rozdíly.
Jedna z nejlepších knih o hledání podstaty svého bytí, o cestě a snaze být spasen navzdory chybným rozhodnutím. Snaha o pochopení běhu věcí. Kniha o hledání sám v sobě,kdy každá odpověď přinese jen další otázku...
Velmi čtivé,poutavé.
Lagerkvistovo krátké románové drama stojí na zásadních rozporech. Boží přinašeč a hlasatel dobra a lásky na jedné straně a zločinec na straně druhé. Ježíš a Antiježíš. A přece v den D osud sáhne na život tomu prvnímu. Křesťané celého světa se přitom tváří, že si tak zvolil Ježíš sám. Obětoval se. Hmmmm. Ale asi tomu nemohlo být jinak. Jenom tak se křesťané, bezvěrci i jinověrci, tady zosobnění v postavě Barabáše, mohli začít sami ptát se proč, hledat pravdu a najít a šířit víru v lepší já jich samotných. Kdo ví, jak by to s dnešními křesťany bývalo dopadlo, kdyby tenkrát osud přihrál dobrou kartu Ježíši. Možná, že nedobře. Jak se říká, snadno nabyl, snadno pozbyl. Nebo by dnes možná nebyla víra křesťanská a víra židovská, ale jedno židovské křesťanství, jak tomu bylo na počátku. Možná že Ježíš byl Barabáš. Dvě strany jedné mince. Příliš mnoho možná, pravda. Jisté je, že Lagerkvist za svého Barabáše v roce 1951 obdržel Nobelovu cenu. Zdá se, že otázky víry, smyslu křesťanské víry, obětování a z toho plynoucí dilemata, která ve svém dílku nastolil, byly pro tehdejší společnost mnohem palčivější, než pro tu dnešní.
Snad díky stručnosti knížky jsem ji dočetla velmi rychle. Ale má zmatenost z příběhu nezmizela ani po dočtení... dodnes nevím, co vlastně bylo úmyslem této knihy a co přesně jí chtěl autor sdělit.
Nevěda, co je to za knihu i za autora, vzal jsem ji do ruky v podstatě náhodou a vyplatilo se to. Po přečtení si čtu recenze a přemýšlím o tom. Kdesi se píše, že román je formálně dokonalý, to nedokážu posoudit. Nesedí popis autora jako levicového intelektuála a darwinisty. Hlavní "hrdina" je osamocený, individualistický svéráz, který zápasí sám se sebou a možná i jako Jákob s Bohem. Je v něm něco dobrého?
Psanec jejž dostal druhou šanci k životu. Proč zrovna On ? Kdo byl ten, kterého ukřižovali místo něj o němž se říká, že je spasitel, syn boží, tak proč se tedy nechal ukřižovat? A v jakého boha všichni věří ? Kdo je to, o co se zasloužil? Proč lidé kvůli němu trpí ?!? Lagerkvistovem díle hledá Barabáš odpovědi na otázky, které si dokáže zprvu logicky odůvodnit, avšak stále ho něco trápí. Je svírán nemocí, která se ze dne na den rozšiřuje. Stále má obraz muže, jejž položil život za něj a toto ho neustále postupně víc a víc sžírá. Chce se o něm a o víře, kterou kázal dozvědět o něco víc. Odpovědi se mu naskytá na sklonku života. Příběh, který se odehrává v biblickém prostředí a přitom staví proti sobě člověka současné doby.
Štítky knihy
švédská literatura pravda morálka biblické postavy rozhlasové zpracování společenské romány novelyAutorovy další knížky
| 1970 |  Barabáš |
| 1964 |  Trpaslík |
| 1983 | Čtyři příběhy o daleké pouti |
| 1965 | Kat a jiné povídky |
| 1971 |  Moderná severská dráma |
Když jsem se u jednoho uživatele dočetl, že Lagerkvist nebyl křesťan, ulevilo se mi. Autorův popis křesťanů a jejich Boha je totiž tuze podivný, nekřesťanský. Přiznám se, že v takovéhoto Boha bych věřit nechtěl... Pokud takhle pochopil křesťany autor, je to facka nám, křesťanům, že ho nepoznal jinak, totiž tak, jak by ho poznat měl. Jako skutečného, živého, plného lásky a pochopení i pro ty největší podívíny a zatracence. Kdyby tedy nebyl příběh postaven na špatném pochopení křesťanství a jeho následovníků, byl by to příběh zajímavý, byť i tak seversky chladný a nevlídný.